ECLI:CZ:NSS:2015:4.AZS.240.2015:45
sp. zn. 4 Azs 240/2015 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: R. O., zast. Mgr. Petrem
Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015, č. j. 4 A
52/2015 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 15. 7. 2015, č. j. CPR-17291-5/ČJ-2015-930310-V238, žalovaná
zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství
policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Praha
(dále jen „prvoinstanční orgán“) ze dne 11. 4. 2015, č. j. KRPA-146085-18/ČJ-2015-000022,
kterým bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých dalších zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), na dobu jednoho roku.
Počátek této doby stanovil prvoinstanční orgán od okamžiku, kdy žalobce pozbude oprávnění
k pobytu na území České republiky. Lhůtu k vycestování z území České republiky určil do 20 dnů
od nabytí právní moci rozhodnutí.
Žalovaná v rozhodnutí o odvolání uvedla, že prvoinstanční orgán dostatečně zjistil
skutkový stav, správně vyhodnotil všechny důkazy a okolnosti svědčící v prospěch i neprospěch
žalobce a rozhodnutí dostatečně odůvodnil. Podle závěru žalované vyhoštěním nedojde
k nepřiměřenému zásahu do žalobcova práva na soukromý a rodinný život, neboť žalobce
v současnosti nežije se svou dcerou ani bývalou manželkou a svou vyživovací povinnost vůči
dceři může plnit i z jiné země. Osobní kontakt pak může realizovat prostřednictvím
elektronických komunikačních prostředků. Žalobce nemá v České republice žádné jiné rodinné
příslušníky; bratra i matku má na Ukrajině, kde vlastní rodinný dům a v případě návratu zde může
pobývat. Žalovaná konstatovala, že rozhodnutí o správním vyhoštění sice zasáhne do práva
žalobce na soukromý a rodinný život, ale je zároveň přiměřené okolnostem případu,
a to i z hlediska §174a zákona o pobytu cizinců, neboť v případě projednávané věci převážil
zájem státu, aby se na jeho území zdržovali pouze legálně pobývající cizinci. Žalovaná přihlédla
k tomu, že žalobce si byl vědom svého nelegálního pobytu, a přesto neučinil žádné kroky
k nápravě. Dále konstatovala, že integrace žalobce není tak vysoká, aby bránila jeho vycestování.
Žalobci ve vycestování nebrání ani žádné jiné objektivní okolnosti, což potvrzuje i závazné
stanovisko Ministerstva vnitra. Žalobce si může na Ukrajině zajistit práci a ubytování, a přestože
v průběhu řízení uvedl, že má strach z případné vojenské služby v armádě, žalovaná konstatovala,
že žalobce chce v České republice setrvat převážně z ekonomických důvodů. Žalovaná shledala,
že doba jednoho roku, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území České republiky,
je přiměřená délce neoprávněného pobytu (od 11. 8. 2014 do 10. 4. 2015), délce předchozího
oprávněného pobytu od roku 2004 do roku 2014 i tomu, že žalobci bylo již dříve uloženo správní
vyhoštění a že si tedy musel být vědom protiprávnosti svého jednání.
Městský soud v Praze zamítl žalobu rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, č. j. 4 A 52/2015 - 42,
přičemž k námitkám žalobce uvedl následující. Žalovaná své rozhodnutí založila
na skutečnostech uvedených ve správních spisech a zejména v protokolu o vyjádření účastníka.
Soud odmítl, že by případný výslech žalobce mohl pro zjištění skutkového stavu přinést nové
důležité okolnosti. Podle soudu žalovaná zjistila skutkový stav dostatečně bez důvodných
pochybností. Závazné stanovisko k možnosti vycestování žalobce na Ukrajinu je stále aktuální
a v případě návratu do vlasti nebude ohrožen na životě. Soud shledal, že doba jednoho roku,
po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území České republiky, je přiměřená zejména
s ohledem na skutečnost, že žalobce své pobytové záležitosti řešil nedostatečně a v České
republice pracoval nelegálně. Byť tedy rozhodnutí žalované zasáhne do jeho práva na soukromý
a rodinný život, jedná se o zásah přiměřený okolnostem případu. Žalobce nemusí do budoucna
přerušit styky se svou zletilou dcerou, která má v České republice povolený dlouhodobý pobyt,
a může ke komunikaci využít jiné dostupné prostředky. Obdobně i vyživovací povinnost vůči
dceři může plnit z Ukrajiny. Soud odmítl, že by rozhodnutí žalované způsobilo přímé narušení
rodinných svazků, neboť žalobce již nežije s manželkou ani dcerou ve společné domácnosti,
a proto je nedůvodná námitka týkající se porušení Úmluvy o právech dítě. V žalobcově případě
rodina nefungovala jako prostředí pro blaho a růst všech svých členů již před vydáním
rozhodnutí, neboť žalobce se svou bývalou manželkou nežil a dcera byla svěřena do péče jeho
bývalé manželky. Podle soudu je rozhodnutí žalované zákonné, přiměřené okolnostem případu
a dostatečně odůvodněné.
Proti uvedenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost. V ní namítl, že se soud nevypořádal s žalobními námitkami a pouze přejal argumenty
žalované. Tím však pochybil, neboť rozhodnutí obou správních orgánů jsou nezákonná
a nepřezkoumatelná. Soudu dále vytkl, že se nevypořádal s námitkou porušení zásady materiální
pravdy v řízení před správními orgány. Prvoinstanční orgán při hodnocení skutkového
stavu vycházel z protokolu o vyjádření stěžovatele a neprovedl výslech stěžovatele, kterým
by mu zaručil výhodnější procesní postavení. Soud totiž opomenul, že řízení o správním
vyhoštění je řízení o trestním obvinění ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva
a je nutné v něm dodržet minimální procesní standardy. Pokud by Nejvyšší správní soud nepřijal
argument, že řízení o správním vyhoštění je rozhodnutím o trestním obvinění ve smyslu
Evropské úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod, měl by hodnotit, že se jedná
o řízení o quasisankčním prostředku, a je proto nutné dodržet v takovém řízení určité minimální
procesní standardy a provést výslech stěžovatele. Soud nesprávně nepřisvědčil námitce,
že správní orgány nevyhledávaly skutečnosti v prospěch stěžovatele, čímž porušily §50 odst. 3
zákona č. 500/2004 Sb. správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Rovněž soud pochybil
v tom, že potvrdil postup žalované, která vyšla z neaktuálního závazného stanoviska Ministerstva
vnitra k možnosti vycestování stěžovatele. Stěžovatel odmítl argument, že se v oblasti, odkud
pochází, neválčí, a vycestování je tudíž možné. Namítl rovněž, že prvoinstanční orgán mu neměl
uložit správní vyhoštění, neboť takové opatření není přiměřené okolnostem případu. Obdobně
i doba, během níž nemůže stěžovatel vstoupit na území České republiky, neodpovídá okolnostem
případu. Společenská nebezpečnost jednání stěžovatele byla velmi nízká a správní orgány i soud
dostatečně nepřihlédly k výborné společenské i ekonomické integraci stěžovatele. Soud sice
shledal, že správní vyhoštění zasáhne do soukromého a rodinného života stěžovatele,
ale nesprávně toto opatření posoudil jako zásah přiměřený. Podle stěžovatele je dále nemístné,
aby soud uváděl, že stěžovatelova rodina již dříve nepůsobila jako prostředí společného blaha.
Stěžovatel namítl, že uložené správní vyhoštění mu zamezí v kontaktu s dcerou. Stěžovatel
nesouhlasí, že využívání jiných komunikačních prostředků postačovalo k udržování rodinných
vazeb. Soud se nevypořádal v odůvodnění rozsudku ani s judikaturou, kterou uváděl stěžovatel
v žalobě. Stěžovatel soudu vytkl, že rozhodnutí žalované nezrušil, přestože řízení před
prvoinstančním orgánem bylo provedeno v průběhu jediného dne, což má za následek,
že rozhodnutí neodpovídá individuálním okolnostem případu stěžovatele, a je proto nezákonné.
Soud tedy nesprávně neposkytl stěžovateli ochranu před nezákonným rozhodnutím žalované,
a proto Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že napadené rozhodnutí považuje
za zákonné a přiměřené a že skutková podstata, ze které prvoinstanční orgán vyšel, má oporu
ve spise, a ve zbytku odkázala na odůvodnění rozhodnutí. Nejvyššímu správnímu soudu navrhla,
aby kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud k námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
uvádí, že ji neshledal důvodnou. Stěžovatel uvedl, že rozsudek Městského soudu v Praze
je nepřezkoumatelný, neboť přejal nepřezkoumatelnou argumentaci žalované. K této obecné
námitce stěžovatele zdejší soud konstatuje, že rozhodnutí žalované ani napadený rozsudek nejsou
nepřezkoumatelné, neboť ve všech směrech obsahují odpovídající a logickou argumentaci.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelem, že soud dostatečně nevypořádal
námitku, že správní orgány nezjistily skutkový stav náležitě a bez důvodných pochybností. Soud
tuto námitku výslovně vypořádal na straně 5 napadeného rozsudku, přičemž uvedl, že „[ž]alovaný
vycházel ze skutečností uvedených v protokolu o vyjádření účastníka řízení, a tyto skutečnosti byly vyhodnoceny.
Nelze hovořit o tom, že by bylo přehlédnuto to, co svědčí v žalobcův prospěch. Soud se nedomnívá,
že by snad provedení výslechu žalobce bylo pro zjištění skutkového stavu přínosem. Žalobce měl možnost
se do protokolu o vyjádření zmínit o všech skutečnostech, které se týkají jeho pobytu na území ČR, jeho vztahů
v ČR, poměrů v zemi původu a žalobce také tak učinil, jak je zřejmé z protokolu sepsaného se žalobcem dne
11. 4. 2015.“ Zdejší soud s uvedenou argumentací souhlasí. Stěžovatel měl možnost se vyjádřit
ke všem skutečnostem spojeným s jeho případem a svého práva využil. Správní orgány
zhodnotily jeho vyjádření odpovídajícím způsobem v odůvodnění rozhodnutí a následně
tak učinil i soud. Podle zdejšího soudu by proto provedení výslechu nemohlo přinést žádné nové
podstatné okolnosti pro zjištění skutkového stavu a prvoinstanční orgán nepochybil, pokud
výslech neprovedl. Z obsahu spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí pak vyplývá,
že skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s ustanovením §3 správního
řádu, a správní orgány a soud tedy v tomto směru nepochybily.
K námitce, že se soud nevypořádal s judikaturou namítanou v žalobě, zdejší soud
uvádí následující. Podle Nejvyššího správního soudu Městský soud v Praze nepochybil,
neboť se uváděnou judikaturou vypořádal, byť tak neučinil výslovně. Soud dospěl k závěru
a přezkoumatelně odůvodnil, že rozhodnutí žalované je přiměřené okolnostem případu,
čímž vypořádal nejen odkaz stěžovatele na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 1. 2009, č. j. 1 As 39/2007 - 72, a Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2009,
sp. zn. 10 Ca 139/2007, ale rovněž i odkaz na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. Vypořádání otázky přiměřenosti rozhodnutí žalované provádí Nejvyšší správní soud
níže.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že samotná okolnost, že řízení o správním
vyhoštění proběhlo před prvoinstančním orgánem během jediného dne, nemá za následek
nezákonnost rozhodnutí ve věci samé, neboť stěžovatel v průběhu řízení před Nejvyšším
správním soudem, ani v řízení před Městským soudem v Praze či v řízení o odvolání, neuvedl
žádné konkrétní skutečnosti, jež by zakládaly důvodnost této námitky, respektive svědčily
o tom, že by procesní postup správních orgánů v nyní projednávané věci vedl k nezákonnému
rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelem, že správní vyhoštění lze považovat
za trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 5. 10. 2000 ve věci Maaouia
proti Francii, k této právní otázce uvedl, že rozhodnutí týkající se vstupu, pobytu a vyhoštění
cizince nedávají vzniknout sporu o občanská práva nebo závazky cizince, ani je nelze považovat
za řízení o oprávněnosti trestního obvinění proti cizinci. Ve zmíněném rozsudku Evropský soud
pro lidská práva rovněž uvedl, že správní vyhoštění má především prevenční charakter a zdejší
soud proto nepřisvědčil stěžovateli, že řízení o správní vyhoštění je svou povahou řízením
sankčním či quasisankčním.
Nejvyšší správní soud uvádí, že z obsahu správního spisu, ani z napadených rozhodnutí
nevyplývá, že by správní orgány nehodnotily i okolnosti svědčící v prospěch stěžovatele.
Žalovaná odpovídajícím způsobem zhodnotila, proč uložila stěžovateli správní vyhostění
a při stanovení délky zákazu vstupu na území České republiky také zhodnotila všechny okolnosti
případu, tedy i délku dřívějšího legálního pobytu stěžovatele i okolnost, že v České republice
pobývá dlouhodobě stěžovatelova dcera. Na druhou stranu však správní orgány nemohly
přehlédnout okolnosti, které svědčily v neprospěch stěžovatele a které nakonec vedly k uložení
správního vyhoštění.
Nejvyšší správní soud uvádí, že správní orgány nepochybily při posuzování možnosti
stěžovatelova vycestování na Ukrajinu. Ministerstvo vnitra uvedlo důvody, které jej vedly
k závěru, že vycestování je možné, a žalovaná tyto důvody do svého rozhodnutí přejala. Proto
ani soud nepochybil, pokud shledal rozhodnutí žalované zákonným. Závazné stanovisko totiž
vydalo Ministerstvo vnitra v den vydání prvoinstančního orgánu, a proto je toto stanovisko
aktuální a zákonné a výslovně obsahuje důvody, proč Ministerstvo vnitra shledalo, že vycestování
je možné. Žalovaná uvedla, že v oblasti, z níž stěžovatel pochází, neprobíhá ozbrojený konflikt
a nehrozí mu zde nebezpečí vážné újmy. Se závěry, které žalovaná učinila na základě závazného
stanoviska, se zdejší soud ztotožňuje. Ostatně stěžovatel ani neuváděl konkrétní skutečnosti,
které by vedly k závěru, že jeho vycestování není možné. Navíc stěžovatel vlastní na Ukrajině
rodinný dům, kde žije jeho bratr a matka, a má tedy k dispozici prostředí, kam se může vrátit.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stanovená délky doby, během níž nemůže stěžovatel
vstoupit na území České republiky, je odpovídající okolnostem případu. Byť stěžovatel uvádí,
že společenská nebezpečnost jeho jednání je nízká, zdejší soud tento názor nesdílí. Stěžovatel
pobýval území České republiky téměř 8 měsíců bez platného povolení k pobytu. Již dříve
mu bylo za obdobné jednání uloženo správní vyhoštění, tudíž si byl vědom, že jedná protiprávně,
což nesvědčí o zanedbatelné společenské škodlivosti jeho jednání. Stát má legitimní zájem
na tom, aby se na jeho území zdržovali pouze cizinci, kteří dodržují zákony.
Zdejší soud uvádí, že uložené správní vyhoštění nezasáhne nepřiměřeně do stěžovatelova
práva na soukromý a rodinný život. Uložené opatření bude mít pro stěžovatele jistě nepříjemné
důsledky, avšak ty jsou přiměřené okolnostem případu. Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel
již se svou bývalou manželkou nesdílí společnou domácnost. Dcera stěžovatele je plnoletá,
stěžovatel s ní nežije ve společné domácnosti a svou vyživovací povinnost stěžovatel může plnit
i z Ukrajiny či jiné země. Osobní kontakt bude jistě omezen, přesto může stěžovatel pro kontakt
s dcerou využít i jiné, náhradní komunikační prostředky, případně jej může dcera navštěvovat.
Byť uložené správní vyhoštění ztíží stěžovateli osobní kontakt s dcerou, přesto nedospěl zdejší
soud k závěru, že by tento zásah do práva na rodinný život byl nepřiměřený. Ve stěžovatelově
případě převážil zájem státu na dodržování právních přepisů, a proto zdejší soud nedospěl
k závěru, že by napadené rozhodnutí bylo nepřiměřené či nezákonné. Zdejší soud pak uvádí,
že Městský soud v Praze nijak nebagatelizoval vztah stěžovatele vůči jeho dceři. Pouze však
uvedl, že stěžovatelův odkaz na příslušné ustanovení Úmluvy o právech dítěte není přiléhavý,
neboť stěžovatel s dcerou a bývalou manželkou již nesdílí společnou domácnost. Proto v nyní
projednávané věci není možné namítané ustanovení Úmluvy o právech dítěte aplikovat.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch a nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly. Proto
soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2015
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu