ECLI:CZ:NSS:2015:5.ADS.206.2014:48
sp. zn. 5 Ads 206/2014 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: O. P.,
zastoupený JUDr. Jiřím Králíkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Karla Hynka Máchy
604/6, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5 – Smíchov,
Křížová 1292/25, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 21. 11. 2014, č. j. 29 Ad 20/2013 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Jiřímu Králíkovi, advokátovi, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši 3146 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský
soud“), kterým krajský soud zamítl žalobu směřující proti rozhodnutí České správy
sociálního zabezpečení (dále též „žalovaná“ nebo „ČSSZ“) ze dne 22. 10. 2013, č. j. X. Tímto
rozhodnutím žalovaná zamítla námitky stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení ze dne 24. 7. 2013, č. j. X (dále též „rozhodnutí I. stupně“), a námitkami napadené
rozhodnutí potvrdila. Rozhodnutím I. stupně byla zamítnuta žádost stěžovatele o změnu výše
invalidního důchodu podle §41 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), pro nesplnění podmínek
stanovených v §39 odst. 2 písm. c) zákona o důchodovém pojištění, neboť podle posudku
Okresní správy sociálního zabezpečení Náchod ze dne 16. 7. 2013 není stěžovatel invalidní pro
invaliditu třetího stupně, ani není invalidní pro invaliditu druhého stupně, ale je nadále invalidní
pro invaliditu prvního stupně.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž žalovaná v napadeném rozhodnutí vycházela, je v rozporu se spisy, neboť žalovaná vadně
hodnotila důkazy, které jsou ve spisu obsaženy. Pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl krajský
soud napadené rozhodnutí zrušit. Konkrétně měla žalovaná zařazení závažnosti zdravotních
potíží stěžovatele posoudit také ve světle zprávy obvodního lékaře, která byla vyhotovena
pro Policii ČR Náchod, a lékařského nálezu, kdy byl stěžovatel vyšetřen metodou počítačové
posturografie TETRAX, tedy přístrojem, který umožní okamžité rozpoznání změn v jednotlivých
segmentech rovnovážného ústrojí, a nikoliv jen na základě posudku posudkové komise.
V důsledku této vady žalovaná nesprávně posoudila zdravotní stav stěžovatele, přestože k němu
doložil veškeré důkazy.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Z obsahu soudního spisu a připojeného správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil,
že podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení Náchod ze dne 16. 7. 2013
se u stěžovatele jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav ve smyslu §26 zákona
o důchodovém pojištění. Stěžovatel je invalidní podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém
pojištění, přičemž se nadále jedná o invaliditu prvního stupně dle §39 odst. 2 písm. a) zákona
o důchodovém pojištění. Z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla
pracovní schopnost stěžovatele o 45 %. Stěžovatel je schopen po vzniku invalidity prvního
stupně vykonávat soustavnou výdělečnou činnost jen s podstatně menšími nároky na tělesné
a smyslové schopnosti a jen v podstatně menším rozsahu a intenzitě. Jako den vzniku invalidity
byl stanoven den 12. 9. 2012. Při vypracování uvedeného posudku ze dne 16. 7. 2013 bylo
vycházeno ze zdravotnické dokumentace ošetřující lékařky stěžovatele MUDr. J. H., zprávy
ORL – MUDr. A. H., Praha – Vinohrady, a dalších. K námitkám stěžovatele proti rozhodnutí I.
stupně ze dne 24. 7. 2013, k nimž stěžovatel nedoložil žádné nové odborné nálezy a namítal, že
rozhodnutí I. stupně je nespravedlivé, bylo dne 17. 10. 2013 provedeno opětovné posouzení
zdravotního stavu stěžovatele se závěrem, že posudek ze dne 16. 7. 2013 je správný, když
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele poklesla jeho pracovní
schopnost o 45%. Stěžovatel je tedy invalidní dle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění
a nadále jde o invaliditu prvního stupně podle §39 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém
pojištění. Rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele
s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti je zdravotní postižení uvedené
v kapitole VIII., odd. A, položce 10, přílohy b) k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví
procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje
posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity), ve znění
pozdějších předpisů, pro které byla stanovena míra poklesu pracovní schopnosti 35%. Vzhledem
k dalšímu postižení zdravotního stavu byla podle §3 odst. 1 vyhlášky o posuzování invalidity
zvýšena tato hodnota o 10 %.
Podle posudku vypracovaného posudkovou komisí při Ministerstvu práce a sociálních
věcí (dále též „PK MPSV“) ze dne 13. 5. 2014 ve znění jeho doplnění ze dne 14. 10. 2014, který
byl vyžádán krajským soudem ke dni vydání rozhodnutí žalované, tj. ke dni 22. 10. 2013,
byl stěžovatel invalidní podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Šlo o invaliditu
prvního stupně podle §39 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, nejednalo
se o invaliditu druhého nebo třetího stupně podle §39 odst. 2 písm. b) nebo c) zákona
o důchodovém pojištění. U stěžovatele šlo o pokles pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 35%, nedosahoval však více než 49%, když stanovená
míra poklesu pracovní schopnosti stěžovatele činí 35% a po zvýšení podle §3 odst. 1 vyhlášky
o posuzování invalidity dosahuje 45 %.
Krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval výše uvedené závěry posudkových
komisí a vzal za prokázané, že ve stěžovatelem předložených důkazních prostředcích je předně
popsán jeho zdravotní stav po úraze, který utrpěl při autohavárii v roce 2003. Z lékařské zprávy
o zranění pro Policii ČR v Náchodě ze dne 28. 7. 2006 plyne, že stěžovatel byl bezprostředně
po dopravní nehodě ošetřen výjezdovou skupinou RLP ZZS. Následně absolvoval chirurgická
a ortopedická vyšetření a prodělal rehabilitační léčbu. Ke konci roku 2003 byl stěžovatel vyšetřen
na očním odborném pracovišti, ortopedii, chirurgii (po pádu) a neurochirurgii, kdy lékaři
hodnotili přetrvávající obtíže stěžovatele coby zřejmě důsledek poranění krční páteře
při autohavárii. Po analýze zdravotního stavu stěžovatele v průběhu jednoho roku po předmětné
autohavárii je konstatováno na základě doložených lékařských zpráv, že při ní došlo nepochybně
ke specifikovanému poškození krční páteře.
Krajský soud dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že v posuzovaném období stěžovatel
splňoval toliko podmínky invalidity prvního stupně, neboť pokles jeho pracovní schopnosti
dosáhl 45 %. Soud je přesvědčen, že posudek PK MPSV ČR ve znění jeho doplnění odpověděl
vyčerpávajícím způsobem na všechny námitky stěžovatele a po navýšení míry poklesu pracovní
schopnosti stěžovatele podle §3 odst. 1 vyhlášky o posuzování invalidity o nejvíce možných
10 procentních bodů jde u stěžovatele o 45 % míru poklesu pracovní schopnosti, proto
byl stěžovatel shledán invalidním v prvním stupni invalidity. Dále krajský soud k argumentaci
stěžovatele o případném jiném onemocnění, které by bylo závažnějším zdravotním postižením
a tedy rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele, uvedl,
že pro tyto závěry nebyly doloženy žádné podklady. Těmi nemohly být podle krajského soudu
ani stěžovatelem předložené důkazní prostředky, které prokazují pouze skutečnost, že potíže
krční páteře souvisí s úrazem stěžovatele při autohavárii v r. 2003, žádné těžké postižení ovšem
neprokazují. Krajský soud proto po přezkoumání věci považoval posudek PK MPSV ČR
v Hradci Králové za objektivní, vyčerpávající a správný.
Nejvyšší správní soud považuje stěžovatelem uplatněné důvody podle obsahu za důvody
podle §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a pro tyto důvody shledává kasační stížnost přípustnou.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v mezích řádně
uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., přitom
dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pokud jde o stěžovatelovy kasační námitky, je třeba vyjít z toho, že stěžovatel žádal
o přiznání druhého stupně invalidity, o který se podle §39 odst. 2 písm. b) zákona
o důchodovém pojištění jedná v případě poklesu pracovní schopnosti pojištěnce (zde stěžovatele)
nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %. Invalidní důchod jako dávka důchodového pojištění
je důchodem podmíněným existencí dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a rozhodnutí
soudu se opírá především o odborné lékařské posouzení, jež je v řízení soudním primárně
zákonem (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. o organizaci a provádění sociálního zabezpečení,
ve znění pozdějších předpisů) svěřeno Ministerstvu práce a sociálních věcí, které za tím účelem
zřizuje jako své orgány posudkové komise. PK MPSV jsou oprávněny nejen k celkovému
přezkoumání zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti pojištěnců, ale také
k posouzení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti a k zaujetí posudkových závěrů
o invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku a jejím stupni. Tyto posudky pak soud hodnotí jako
každý jiný důkaz podle zásad stanovených v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, se zřetelem k §64 s. ř. s. Přitom však takový posudek, který
splňuje požadavek celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti, bývá zpravidla důkazem stěžejním.
Požadavek úplnosti a přesvědčivosti kladený na tyto posudky posudkových komisí spočívá v tom,
aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především pak s těmi,
které namítá účastník soudního řízení uplatňující nárok na důchod podmíněný dlouhodobým
nepříznivým zdravotním stavem, jakož i v tom, zda podaný posudek obsahuje náležité
odůvodnění posudkového závěru tak, aby byl tento závěr přesvědčivý pro soud, který nemá
a ani nemůže mít odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity a jejího stupně
závisí především (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2010,
č. j. 6 Ads 138/2009 - 73, dostupný na www.nssoud.cz). Skutečnost, že posudková komise
je orgánem Ministerstva práce a sociálních věcí, není ani důvodem k pochybnostem
o objektivitě jejích závěrů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2003,
č. j. 5 Ads 4/2003 - 35, publikován ve Sb. NSS 33/2003).
V posuzované věci z posudku PK MPSV vyplývá, že při hodnocení zdravotního stavu
stěžovatele vzala na vědomí veškeré rozhodující skutečnosti o stěžovatelově zdravotním stavu
vycházející z lékařské dokumentace, přičemž vycházela z obsahu správního i soudního spisu
a ze zdravotní dokumentace praktického lékaře – MUDr. J. H., z lékařského nálezu Doc. MUDr.
A. H., CSc., ORL, FN Královské Vinohrady, ze dne 28. 1. 2014, lékařského nálezu MUDr. P. N.,
interna, ON Náchod, ze dne 20. 6. 2013, lékařského nálezu MUDr. J. F., biochemie a diagnostika,
FN Hradec Králové, ze dne 31. 3. 2014 a lékařského nálezu MUDr. J. D., Ph.D.,
otorinolaryngologie, FN Hradec Králové, ze dne 1. 10. 2013. V doplňujícím posudku ze dne
14. 10. 2014 se PK MPSV zabývala také stěžovatelem u jednání krajského soudu dne 8. 9. 2014
namítanými problémy se zády, závratěmi a bolestmi. PK MPSV uvedla v případě bolestí páteře,
které stěžovatel dává do souvislosti s úrazem v roce 2003 (autonehoda), že trvá na svém
posudkovém závěru, že v odborných lékařských nálezech přímo po tomto úrazu stěžovatele
v roce 2003 nebyly objektivizovány funkčními vyšetřeními žádné blíže specifikované traumatické
změny. Tím je také vysvětlena, stěžovatelem mylně vysvětlovaná, nedoloženost traumatických
změn z dokumentace, které jsou v ní zaznamenány i v případě negativního nálezu. Takto jsou
objektivizovány i další obtíže a onemocnění stěžovatele. Bolest pak není samostatným
posudkovým kritériem, neboť intenzita jejího vnímání je zcela dána individuálním prahem bolesti
a duševním stavem stěžovatele.
Co se týče úplnosti a celistvosti posudku jako důkazu, nemohla krajskému soudu
vzniknout pochybnost o objektivnosti zjištěného skutkového stavu. V této souvislosti není
důvodná ani námitka stěžovatele, že závažnost jeho zdravotních potíží měla být posouzena
rovněž ve světle zprávy obvodního lékaře adresované Policii ČR Náchod a lékařského nálezu,
kdy byl stěžovatel vyšetřen metodou počítačové posturografie TETRAX a nikoliv jen na základě
posudku posudkové komise. Krajský soud v napadeném rozsudku z lékařské zprávy
pro Policii ČR Náchod ze dne 28. 7. 2006 vycházel, provedl ji k důkazu u jednání dne
21. 11. 2014 a zdejší soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že tato zpráva, jakož i další
stěžovatelem předložené podklady pouze prokazují, že potíže stěžovatele s krční páteří
pravděpodobně vznikly v souvislosti s jeho úrazem, který utrpěl při autohavárii v roce 2003,
avšak žádné těžké postižení neprokazují. Ve vztahu k dále stěžovatelem namítanému vyšetření
metodou počítačové posturografie TETRAX dle lékařské zprávy MUDr. I. Š., CSc.,
FN Královské Vinohrady, ze dne 28. 4. 2011, je třeba uvést, že tato lékařská zpráva je součástí
správního spisu a jde tedy také o jeden z podkladů, z nichž PK MPSV při hodnocení zdravotního
stavu stěžovatele vycházela. Lze tak konstatovat, že kasační námitky stěžovatele vytýkající
nedostatečné zjištění skutkového stavu (nedostatečné posouzení jeho zdravotního stavu) nejsou
důvodné.
PK MPSV měla pro posouzení zdravotního stavu stěžovatele dostatek podkladů
a dle názoru Nejvyššího správního soudu se řádně vypořádala s tím, proč stěžovatel splňuje
podmínky toliko invalidity prvního stupně. Podrobně popsala, že rozhodující příčinou poklesu
stěžovatelovy schopnosti soustavné výdělečné činnosti k datu vydání napadeného rozhodnutí
žalované bylo onemocnění tinnitem, a nikoliv onemocnění páteře.
Také krajský soud v odůvodnění svého rozsudku stěžovateli podrobně vysvětlil,
že posudková komise náležitě zdůvodnila, jak byl stěžovatelův zdravotní stav hodnocen,
a v podrobnostech zdejší soud v tomto rozsahu na odůvodnění napadeného rozsudku krajského
soudu odkazuje.
Krajský soud proto postupoval správně, jestliže vycházel ve svém rozhodnutí z posudku
PK MPSV; tato komise totiž ve svém posudku nepominula žádnou z potíží udávaných
stěžovatelem, resp. potíží, o nichž byly doklady ve zdravotnické dokumentaci. S ohledem na to,
že se konečné závěry posudku, z něhož vycházela žalovaná, jakož i posudku, z něhož vycházel
krajský soud, ohledně naplnění podmínek invalidity shodovaly, neměl krajský soud důvod
napadené rozhodnutí žalované zrušit.
Za této situace proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se krajský soud
v napadeném rozsudku nedopustil pochybení, pro něž by bylo na místě tento rozsudek zrušit
a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení, proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. To by náleželo žalované, přiznání nákladů řízení správnímu orgánu ve věcech
důchodového pojištění je však podle ustanovení §60 odst. 2 s. ř. s. vyloučeno.
Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015,
č. j. 5 Ads 206/2014 - 20, ustanoven pro řízení o kasační stížnosti zástupce JUDr. Jiří Králík,
advokát. Tomu Nejvyšší správní soud přiznal podle §35 odst. 8 s. ř. s. odměnu za dva úkony
právní služby spočívající v převzetí zastoupení včetně první porady se stěžovatelem a v sepsání
písemného podání soudu týkajícího se věci samé (doplnění kasační stížnosti) podle ustanovení
§11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném k datu
provedení úkonu. Výše odměny za jeden úkon právní služby činí podle §7 položky 3 ve spojení
s ustanovením §9 odst. 2 advokátního tarifu 1000 Kč, za dva úkony tedy 2000 Kč. Dále náleží
ustanovenému zástupci stěžovatele paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle
ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. za dva úkony 600 Kč. Celkem Nejvyšší správní
soud přiznal ustanovenému zástupci na odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů
2600 Kč. Zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, jeho nárok se tedy zvyšuje
podle §35 odst. 8 věty druhé s. ř. s. o částku odpovídající této dani, která činí 21 % z částky
2600 Kč, tj. 546 Kč. Zástupci stěžovatele tak bude vyplacena celková částka ve výši 3146 Kč,
a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2015
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu