ECLI:CZ:NSS:2015:5.ADS.86.2014:74
sp. zn. 5 Ads 86/2014 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Jitky Zavřelové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: E. D.,
zastoupená JUDr. Annou Romanovou, advokátkou se sídlem Nám. 5 května 812, Hradec
Králové, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu
376/1, 128 01 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 4. 2013, č. j. MPSV-
UM/5208/13/9S-ÚSK, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2014, č. j. 78 Ad 11/2013 – 23,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2014,
č. j. 78 Ad 11/2013 - 23, se zrušuje .
II. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 24. 4. 2013,
č. j. MPSV-UM/5208/13/9S-ÚSK , se zrušuje a věc se vrací
žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám její
zástupkyně JUDr. Anny Romanové částku ve výši 3146 Kč, a to do třiceti (30) dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 24. 4. 2013, č. j. MPSV-UM/5208/13/9S-ÚSK, žalovaný
zamítl odvolání P. D. (dále jen „žadatel“) proti rozhodnutí Úřadu práce
ČR - krajské pobočky Ústí nad Labem, kontaktního pracoviště Chomutov ze dne 12. 12. 2012,
č. j. MPSV-UP/945289/12/AIS-SSL, jímž byl podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních
službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“) zamítnut návrh
žadatele na změnu výše přiznaného příspěvku na péči na vyšší stupeň a rozhodnuto o tom,
že žadateli bude od července 2012 nadále poskytován příspěvek na péči v původní výši 4000 Kč
měsíčně, neboť byl nadále uznán osobou závislou ve II. stupni – středně těžká závislost.
Žadatel toto rozhodnutí žalovaného napadl žalobou, kterou Krajský soud
v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. 3. 2014, č. j. 78 Ad 11/2013 - 23, zamítl. Krajský soud
uvedl, že podkladem pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí byl vedle výsledků sociálního
šetření Úřadu práce ČR, krajské pobočky Ústí nad Labem, kontaktního pracoviště Chomutov
ze dne 16. 8. 2012 a posudku o zdravotním stavu (posouzení stupně závislosti osoby pro účely
příspěvku na péči podle zákona o sociálních službách) zpracovaného Okresní správou sociálního
zabezpečení Semily dne 23. 10. 2012 pod sp. zn. LPS/2012/4268-CV_CSSZ (dále jen „posudek
OSSZ ze dne 23. 10. 2012“) též posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí
v Ústí nad Labem ze dne 4. 3. 2013, č. j. 2013/103-UL (dále jen „posudek posudkové komise“).
K tomuto posudku krajský soud uvedl, že správně hodnotil zdravotní stav žadatele k datu vydání
rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť žadatel v průběhu odvolacího řízení nenamítl
změnu svého zdravotního stavu po vydání uvedeného rozhodnutí, a významná změna
zdravotního stavu žadatele nevyplynula ani z vlastní činnosti posudkové komise. Samotný
posudek posudkové komise krajský soud vyhodnotil jako úplný důkazní prostředek, který
odpovídá výsledkům sociálního šetření ze dne 16. 8. 2012, a až na posouzení základní životní
potřeby v podobě stravování, i posudku OSSZ ze dne 23. 10. 2012. Posudková komise
dle krajského soudu zasedala v odborném složení, kdy byla při jednání posudkové komise
přítomna odborná lékařka z oboru fyziatrie a rehabilitační lékařství. Posouzení stupně závislosti
bylo vypracováno na základě objektivních podkladů, a to na základě odborné zdravotní
dokumentace, na základě výsledků sociálního šetření ze dne 16. 8. 2012, a na základě funkčních
důsledků zdravotního postižení. Ačkoli žadatel nebyl jednání posudkové komise přítomen, což
žádný právní předpis nestanoví, měla podle krajského soudu posudková komise dostatečné
odborné podklady k tomu, aby posoudila stupeň závislosti žadatele v jeho nepřítomnosti. K tomu
krajský soud dodal, že nelze přehlédnout, že žadatel ve svém odvolání nepožadoval svoji
přítomnost při jednání posudkové komise a požadavek v tomto směru neuplatnil v průběhu
odvolacího řízení, a to ani poté, kdy byl vyrozuměn o možnosti seznámit se s podklady
rozhodnutí a o možnosti je případně doplnit.
K žalobním námitkám týkajícím se základní životní potřeby v podobě stravování krajský
soud uvedl, že v případě žadatele není dán objektivní důvod k nezvládnutí této základní životní
potřeby, jelikož při posuzování tohoto úkonu se nehodnotí schopnost vaření, která spadá
pod základní životní potřebu péče o domácnost. Žadatel má dle krajského soudu možnost
při pohybu na invalidním vozíku s využitím vhodných pomůcek a při vhodném uspořádání
domácnosti stravování zvládnout, a to včetně převezení nádobí. Je též schopen konzumovat jídlo
obvyklým způsobem. Používání invalidního vozíku k sebeobsluze při stravování představuje
běžně dostupný facilitátor, jak má na mysli §1 odst. 4 vyhlášky č. 505/2006 Sb., který
tedy žadateli umožňuje zvládat stravování v přijatelném standardu.
K žalobním námitkám týkajícím se základní životní potřeby v podobě výkonu
fyziologické potřeby krajský soud uvedl, že při místním šetření dne 16. 8. 2012, bylo zjištěno,
že žadatel výkon fyziologické potřeby zvládá sám, přičemž k dispozici má bezbariérovou
koupelnu, kterou má dostupnou i s invalidním vozíkem s tím, že přes den používá i močovou
lahev. K vznesené námitce o nezvládnutí očisty a nezvládnutí použití hygienických pomůcek
krajský soud uvedl, že neshledává příčinnou souvislost mezi poruchou funkčních schopností
z důvodu jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, kdy netrpí amputací obou horních
končetin, a pozbytím schopnosti tyto činnosti vykonávat v přijatelném standardu.
K žalobním námitkám týkajícím se základní životní potřeby v podobě péče o zdraví
krajský soud uvedl, že schopnost péče o zdraví je v příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb.
definována jako stav, kdy osoba je schopna dodržovat stanovený léčebný režim, provádět
stanovená léčebná a ošetřovatelská opatření a používat k tomu potřebné léky a pomůcky. Žadatel
však nedoložil, že by nebyl schopen tyto dílčí úkony zvládat. To nevyplývá ani ze sociálního
šetření. To, že žadatel v domácím prostředí nechodí, podle krajského soudu bez dalšího není
příčinou toho, že žadatel údajně není schopen dodržovat stanovený léčebný režim, provádět
stanovená léčebná a ošetřovatelská opatření a používat k tomu potřebné léky a pomůcky
v přijatelném standardu. Upoutání na vozík je zohledněno v základní životní potřebě mobilita.
Proti tomuto rozsudku podal žadatel kasační stížnost opírající se o důvod uvedený
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (tvrdil nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky krajským soudem) a o důvod dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (tvrdil, že krajský soud měl
rozhodnutí žalovaného zrušit pro vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost) a navrhl, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žadatel namítl, že žalovaný
při svém rozhodování nevycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, kdy zdravotní stav
žadatele nebyl zjišťován ke dni rozhodování žalovaného a nebyly tedy vzaty v úvahu lékařské
zprávy a velmi nepříznivý zdravotní stav žadatele, který se od provedení šetření a vyhotovení
posudku OSSZ ze dne 23. 10. 2012 podstatným způsobem zhoršil. Krajský soud však pochybil,
pokud podklady, z nichž žalovaný při svém rozhodování vycházel, tj. závěry sociálního šetření
ze dne 16. 8. 2012, posudek OSSZ ze dne 23. 10. 2012 a posudek posudkové komise, považoval
za dostatečné. Na základě těchto podkladů pak stejně jako žalovaný dospěl krajský soud
k nesprávnému právnímu závěru ohledně stupně závislosti žadatele na pomoci jiné fyzické osoby.
Žadatel tvrdil, že je osobou závislou na pomoci jiné osoby ve IV. stupni podle
§8 odst. 1 písm. d) zákona o sociálních službách (úplná závislost), neboť není schopen zvládat
osm základních životních potřeb, kterými jsou: mobilita, stravování, oblékání a obouvání, tělesná
hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost. Zejména
zdůraznil, že nebyl schopen zvládnout ani základní životní potřebu spočívající ve stravování,
kdy mu strava musí být připravena a naservírována, neboť pro nepříznivý nález na pravé horní
končetině nebyl schopen si sám nalít nápoj, nabrat polévku, jídlo naporcovat a přenést jídlo
ke stolu. Totéž platí o základní životní potřebě spočívající ve výkonu fyziologických potřeb,
neboť pro ztrátu obou dolních končetin, pro nepříznivý nález na pravé horní končetině, pro svůj
věk a fyzickou zdatnost nebyl schopen se přemístit z lůžka na WC a zpět a po provedení
fyziologické potřeby provést očistu. K problematice péče o zdraví žadatel uvedl, že nebyl
schopen sám použít kompenzační pomůcku, rehabilitovat ani provádět léčebná a ošetřovatelská
opatření. Závěrem žadatel dodal, že žalovaný nezhodnotil komplexně jeho výkonnost, neboť
není omezen jen amputací obou dolních končetin, ale též kardiologickým onemocněním, věkem
a psychickým stavem, v důsledku čehož došlo k rapidnímu úbytku svalové hmoty,
což znemožnilo užívání protéz. Po několika pádech, po kterých byl hospitalizován a léčen
pro absces a postupující nekrózu, byl odkázán pouze na invalidní vozík a pomoc třetí osoby
při nasedání a sesedání z něj a při veškeré manipulaci s ním.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Usnesením ze dne 8. 1. 2015, č. j. 5 Ads 86/2014 - 37, které nabylo právní moci dne
15. 1. 2015, Nejvyšší správní soud rozhodl, že v řízení bude na straně žalující pokračováno
s žalobkyní (stěžovatelkou), a to z důvodu úmrtí žadatele dne 26. 11. 2014.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť právní
předchůdce stěžovatelky byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Následně Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Krajský soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby postavil především na posudku
posudkové komise, který ve shodě s žalovaným označil za stěžejní a úplný důkazní prostředek.
K roli posudku posudkové komise a k požadavkům na něj se Nejvyšší správní soud
již opakovaně vyjádřil. Například v rozsudku ze dne 30. 9. 2009, č. j. 4 Ads 50/2009 - 63,
dostupném na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud uvedl, že „[p]osudková komise Ministerstva
práce a sociálních věcí je při posuzování stupně závislosti povinna vycházet ve smyslu §25 odst. 3 zák.
o sociálních službách ze zdravotního stavu posuzované osoby doloženého nálezem ošetřujícího lékaře, z výsledků
sociálního šetření a zjištění potřeb této osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a vlastního vyšetření
posuzujícího lékaře. Na takový posudek, který je v odvolacím řízení rozhodujícím důkazem, je třeba klást
požadavek úplnosti a přesvědčivosti. Jinak by totiž nemohl být podkladem pro odvolací správní orgán, který
z něho vychází. (...) Jak již správně zdůraznil krajský soud, právní úprava příspěvku na péči v zákoně
o sociálních službách navazuje obsahově na předchozí právní úpravu dávky sociálního zabezpečení - zvýšení
důchodu pro bezmocnost uvedenou v §70 zák. č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a v §2 odst. 1, 2 a 3
vyhl. č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění. I v řízení vedeném podle zmíněných
ustanovení byl pro přezkumné řízení soudní vyžadován posudek posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí, který byl pro toto řízení důkazem rozhodujícím. Rozhodnutí o nároku na požadovanou dávku
bylo totiž - stejně jako v projednávané věci - závislé především na odborném lékařském posouzení, k němuž byla
ze zákona povolána právě posudková komise. Ta se vyjadřovala k rozsahu a charakteru pomoci, dohledu,
popřípadě ošetřování jinou osobou při úkonech braných tehdy v úvahu pro posouzení stupně bezmocnosti, jakož
i k zaujetí posudkových závěrů o bezmocnosti, eventuelně jejím stupni ve smyslu §2 výše již uvedené vyhlášky,
třebaže v oblasti rozhodování o těchto zákonných nárocích šlo především o pojmy právní. Posudek této komise soud
hodnotil jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v procesních soudních předpisech, nicméně se zřetelem
k mimořádnému významu posudků v tomto řízení, nevzbuzoval-li takový posudek z hlediska své celistvosti
a přesvědčivosti žádnou pochybnost, a nebyly-li tu ani jiné skutečnosti nebo důkazy, jimiž by správnost posudku
mohla být zpochybněna, býval takový posudek zpravidla v řízení důkazem stěžejním. Podle názoru Nejvyššího
správního soudu tyto požadavky musí být kladeny též na posudek posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí, byť je vyžadován nikoliv pro účely řízení soudního, ale pro účely odvolacího řízení správního
ve smyslu §28 odst. 2 zák. o sociálních službách a §4 zák. č. 582/1991 Sb. I správní orgán musí totiž
vycházet z posudku, který obsahuje nejen výrok, ale který musí být řádně a přesvědčivě odůvodněn s odkazem
na doložený nález ošetřujícího lékaře, výsledek sociálního šetření, výsledek funkčních vyšetření a výsledek vlastního
vyšetření posuzujícího lékaře či posuzujících lékařů.“.
V dalším rozsudku ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 - 25, dostupném
na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud dovodil, že v řízení o nároku na příspěvek na péči
vedeném podle zákona o sociálních službách je povinností odvolacího správního orgánu žádat
po posudkové komisi doplnění posudku, pokud tato postavila své hodnocení na rozporných
podkladech, aniž by rozpory sama odstranila nebo vysvětlila. Tak tomu může být v případě,
že se objeví rozpor mezi výsledkem šetření sociálního pracovníka a názorem posudkové komise,
aniž by posudková komise sama provedla vlastní přešetření zdravotního stavu žadatele
o příspěvek na péči.
Těmto požadavkům však posudek posudkové komise, který byl vypracován v nyní
projednávané věci, podle názoru Nejvyššího správního soudu nevyhovuje.
Posudková komise uvedený posudek uzavřela s tím, že žadatel o zvýšení příspěvku
na péči byl osobou starší 18 let věku, která se podle §8 odst. 2 zákona o sociálních službách
považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost), neboť
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu vyžaduje každodenní dohled, pomoc nebo
péči jiné fyzické osoby při zvládání pěti základních životních potřeb. Základními životními
potřebami, které žadatel nezvládal, byla podle posudkové komise mobilita, oblékání a obouvání,
osobní aktivity, péče o domácnost a tělesná hygiena. Naopak posudková komise dospěla
k závěru, že žadatel sám zvládal zajištění základní životní potřeby v podobě orientace, stravování,
výkonu fyziologické potřeby a péče o zdraví.
Pokud jde o žadatelem zpochybňovaný závěr o samostatném zvládnutí stravování,
je třeba uvést, že posudková komise k otázce stravování uvádí, že „se nejedná o vaření a posuzovaný
při pohybu na vozíku má možnost s využitím vhodných pomůcek a uspořádání dosahu z vozíku tuto základní
životní potřebu zvládnout včetně převezení nádob s obsahem.“ Tento závěr je však v rozporu
s konstatováním posudkové komise na jiném místě týkajícím se invalidního vozíku, o němž
posudková komise uvádí, že jde o vozík s upraveným těžištěm proti překlopení, který je těžký
a obtížně ovladatelný, přičemž toto druhé konstatování značně relativizuje schopnost samostatně
převážet nádoby s potravinami. Tento vnitřní rozpor však posudek a ani žalobou napadené
rozhodnutí nevysvětluje. Navíc ze sociálního šetření, které bylo provedeno dne 16. 8. 2012
a které bylo rovněž podkladem posudku posudkové komise, plyne, že žadatel při přípravě stravy
potřeboval pomoc od manželky, která musela jídlo připravit, přenést na stůl, přinést mu příbor,
přičemž poté žadatel jídlo zkonzumoval obvyklým způsobem. Krom toho ze sociálního šetření
plyne, že žadatele bolely ruce, přičemž někdy z tohoto důvodu neudržel v ruce ani skleničku.
Rovněž v posudku OSSZ ze dne 23. 10. 2012 byla vyhodnocena schopnost žadatele splnit
základní životní potřebu „stravování“ jako samostatně nezvládaná.
Posudek posudkové komise se však se závěry plynoucími ze sociálního šetření
a se závěrem posudku OSSZ ze dne 23. 10. 2012 nepořádává, nezaujímá k nim žádné stanovisko
a ani nevysvětluje, proč z nich nelze vycházet, ačkoliv jsou odlišné od závěru posudkové komise.
K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že rozdílné hodnocení jednotlivých základních životních
potřeb pro účely řízení o příspěvku na péči ze strany posudkových lékařů okresních správ
sociálního zabezpečení a posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí bývá vcelku
běžné, v takových případech je ale nezbytně nutné, aby se příslušná posudková komise
s rozdílným hodnocením dostatečně vypořádala, což v daném případě učiněno nebylo.
S ohledem na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013,
č. j. 6 Ads 17/2013 - 25, dostupného na www.nssoud.cz, je třeba uvést, že posudková komise při
svém jednání zdravotní stav žadatele za jeho osobní přítomnosti neprověřovala. Ačkoli tedy
osobní účast posuzované osoby není zákonnou podmínkou, v dané věci by to byl jeden
ze způsobů, jak bylo možné uvedený rozpor odklidit. Této možnosti posudková komise
nevyužila a vzhledem k úmrtí žadatele již nedostatek posudku (spočívající ve vnitřní rozpornosti
a nepřesvědčivosti v části týkající se schopnosti žadatele naservírovat si potraviny a nápoje)
ani tímto způsobem možné odstranit nebude. Bude tedy třeba jej odstranit detailnější
argumentací vysvětlující, proč jsou závěry místního šetření irelevantní a proč je závěr posudku
OSSZ ze dne 23. 10. 2012 nesprávný, bez takových přesvědčivých důvodů totiž současný závěr
nemůže obstát.
Nutno dodat, že schopnost stravu naservírovat je aktivitou, která je pro schopnost zvládat
základní životní potřebu vymezena v příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., přičemž podle
§2a této vyhlášky platí, že pokud osoba není schopna z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu zvládat alespoň jednu z aktivit, která je pro schopnost zvládat základní životní
potřebu vymezena v příloze č. 1 k této vyhlášce, není schopna základní životní potřebu zvládat,
a to bez ohledu na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Citované pravidlo
podrobně rozvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 4. 2014, č. j. 3 Ads 50/2013 - 32,
dostupném na www.nssoud.cz, kde konstatoval, že pro hodnocení schopnosti osoby zvládat
základní životní potřeby za účelem zjištění stupně závislosti osoby je v rámci aplikace
posudkových kritérií stanovených v §1 až §2c vyhlášky č. 505/2006 Sb. rozhodné nesplnění byť
jen jedné z aktivit, které jsou pro schopnost zvládat určitou základní životní potřebu vymezeny
v příloze k této vyhlášce, a to bez ohledu na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.
Pokud z podkladů lékařského posudku vyplývá, že posuzovaný některou z aktivit nutných
pro celkové zvládnutí určité životní potřeby sám a bez pomoci jiné osoby nezvládá, a orgány
lékařské posudkové služby přesto takovou základní životní potřebu považují za zvládanou,
je jejich povinností tento závěr dostatečně a přesvědčivě odůvodnit.
Pokud jde o žadatelem zpochybňovaný závěr o samostatném zvládnutí výkonu
fyziologické potřeby, je třeba předeslat, že aktivitou, která je pro schopnost zvládat tuto základní
životní potřebu vymezena v příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. je krom samotného
vyprázdnění se též schopnost používat včas WC a schopnost provést očistu a používat hygienické
pomůcky. Posudková komise k této problematice uvádí, že přesuny na WC a zpět zvládá žadatel
sám a používá i močovou lahev. Oproti tomu však ze sociálního šetření ze dne 16. 8. 2012
skutečnost, že by žadatel sám zvládal přesuny na WC a zpět neplyne. Uvádí se zde pouze,
že žadatel má bezbariérovou koupelnu, aby sem mohl i s vozíkem. Z toho však nelze dovodit
závěr o schopnosti žadatele zvládat přesuny na WC a zpět, který činí posudková komise. Otázku
zvládání očisty pak posudek posudkové komise ani sociální šetření ze dne 16. 8. 2012 nezmiňují.
Pokud jde o žadatelem zpochybňovaný závěr o samostatném zvládnutí péče o zdraví, k tomu
se posudek posudkové komise rovněž konkrétně nevyjadřuje. K této skutečnosti se nevyjadřuje
ani sociální šetření ze dne 16. 8. 2012. Krajský soud v této souvislosti uvedl, že žadatel nedoložil,
že by nebyl schopen dodržovat stanovený léčebný režim, provádět stanovená léčebná
a ošetřovatelská opatření, a používat k tomu potřebné léky a pomůcky, přičemž
ani ze sociálního šetření tato skutečnost nevyplývá. Nezvládnutí obou těchto životních potřeb
přitom žadatel – byť obecně bez bližších argumentů – ve svém odvolání namítal. Jelikož
je žalovaný podle §3 správního řádu povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, bylo jeho povinností skutkový stav v tomto dostatečném rozsahu
zjistit. Této povinnosti však žalovaný ve vztahu k zvládnutí výkonu fyziologické potřeby
a ve vztahu k zvládnutí péče o zdraví nedostál, neboť ani z posudku posudkové komise,
ani z místního šetření ze dne 16. 8. 2012 v tomto směru neplynou žádné relevantní skutkové
závěry. Tyto bude třeba dostupnými prostředky doplnit (například za pomoci relevantních
lékařských zpráv, které bude třeba v doplňujícím posudku přesněji identifikovat).
Za této situace je nutné považovat posudek posudkové komise ve shora uvedeném
rozsahu za rozporný, neúplný a nepřesvědčivý, neboť se dostatečně nevypořádal se zhodnocením
podmínek zvládání všech aktivit (sporných a žadatelem namítaných) nutných pro obstarání
základních životních potřeb. Posudková komise se dostatečným a přesvědčivým způsobem
nevypořádala s aplikací posudkových kritérií obsažených v §2a vyhlášky č. 505/2006 Sb.
ve vztahu k základním životním potřebám „stravování“, „výkon fyziologické potřeby“ a „péče
o zdraví“ vymezeným skrze dílčí aktivity v písm. d), g) a h) přílohy č. 1 citované vyhlášky.
Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že žalovaný při svém rozhodování vycházel z neúplně
zjištěného skutkového stavu věci a napadené rozhodnutí tak bylo nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů. V souvislosti s tím krajský soud pochybil, když nepostupoval podle
§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost nezrušil. Nejvyššímu
správnímu soudu tedy nezbylo než napadený rozsudek podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zrušit.
V dalším řízení tedy bude třeba posudkové závěry posudkové komise (například za pomoci
relevantních lékařských zpráv, které bude třeba přesněji identifikovat) doplnit, tak aby z nich bylo
zřejmé, z jakých důvodů žadatel ve světle citovaných posudkových kritérií (§1, §2 a §2a
vyhlášky č. 505/2006 Sb.) zvládal či nezvládal bez pomoci jiné osoby aktivity naservírování stravy
a byl schopen plnit základní životní potřebu „výkon fyziologické potřeby“ a „péče o zdraví“.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto napadený rozsudek dle §110 odst. 1 věta první s. ř. s. zrušil.
Protože již v řízení před krajským soudem byly dány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí,
Nejvyšší správní soud za použití §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil i je a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. Zruší-li Nejvyšší správní soud i rozhodnutí správního orgánu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento správní orgán vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.
ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.).
Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatelka měla ve věci úspěch, a proto jí podle
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Nejvyšší správní soud přiznal právo na náhradu
nákladů řízení v částce 3146 Kč. Tuto částku tvoří dva úkony právní služby po 1000 Kč [převzetí
a příprava zastoupení, jedno písemné podání soudu (kasační stížnost) – §7, §9 odst. 2,
§11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění novely pozdějších předpisů ] a dvě
paušální částky jako náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu,
vše zvýšeno o částku 546 Kč odpovídající 21 % DPH z předchozích částek. Tuto částku
je žalovaný povinen zaplatit stěžovatelce k rukám její zástupkyně do třiceti (30) dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 22. dubna 2015
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu