ECLI:CZ:NSS:2015:5.AFS.29.2015:68
sp. zn. 5 Afs 29/2015 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: Středisko
ekologické výchovy a etiky Rýchory - SEVER, Brontosaurus Krkonoše, se sídlem
Horská 175, Horní Maršov, zast. Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem, se sídlem
U Svitavy 1077/2, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2014, č. j. 31 Af 42/2014 – 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá shora označeného rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové (dále „krajský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 24. března 2013, č. j. 7324/14/5000-24700-710142; tímto
rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu
pro Královéhradecký kraj ze dne 20. 8. 2013, č. j. 1220027/13/2700-04705-603497, kterým bylo
stěžovateli vyměřeno penále ve výši 890 800 Kč za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové
kázně.
I. Vymezení věci
Stěžovatel čerpal dotaci na realizaci projektu „KAPKA 21“ – Královéhradecký
a Pardubický Kraj: Agenda 21 pro každého (Síť informačních, poradenských a vzdělávacích
center pro udržitelný život).
Správce daně zahájil na základě podnětu Ministerstva životního prostředí dne 12. 11. 2009
u stěžovatele kontrolu, jejímž předmětem bylo prověření skutečností rozhodných pro případné
stanovení povinnosti odvodu za porušení rozpočtové kázně dle §44 zákona číslo 218/2000 Sb.,
o rozpočtových pravidlech (dále jen „rozpočtová pravidla“). Výsledkem kontroly bylo zjištění
porušení rozpočtové kázně spočívající v tom, že stěžovatel převáděl finanční prostředky
z dotačního účtu na vlastní účet v rozporu s pokyny poskytovatele uvedenými v příručce,
nepostupoval v souladu se zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“) a příručkou při výběru dodavatelů služeb,
techniky a nábytku a nezajistil platební podmínky s dodavateli projektu tak, aby byla doložena
účelovost jednotlivých uznatelných nákladů. Dále správce daně zjistil, že stěžovatel nadhodnotil
rozpočet projektu na technické vybavení center, nakoupil nábytek ve výši stanovené rozpočtem
částečně bez výběrového řízení, počínal si nehospodárně a neefektivně tím, že vynakládal dotační
prostředky v neúměrné výši a na výdaje, u nichž neprokázal, že byly nezbytně nutné pro cíle
projektu, nepostupoval v souladu se schválenou žádostí o dotaci, když vydal prostředky
v rozporu s postupem stanoveným v příručce na výdaje partnerů, neprokázal spolupráci
s některými partnery ve smyslu partnerství dle příručky bod 6 a vydal dotační prostředky
dodavatelům v rozporu s uzavřenými smlouvami o nákupu služeb
Správce daně na základě výsledků daňové kontroly, ukončené k datu 13. 9. 2012,
konstatoval, že ze strany stěžovatele došlo při čerpání dotací k porušení rozpočtové kázně
a to ve výši 355 220 Kč, 894 200 Kč, 1 065 660 Kč a ve výši 2.682.600 Kč, a proto mu vyměřil
předmětné částky platebními výměry ze dne 25. 9. 2012, č. j. 406485/12/228985603497,
č. j. 408634/12/228985603497, č. j. 406485/12/228985603497 a čj. 408631/12/228985603497.
Proti těmto platebním výměrům podal stěžovatel odvolání, jež byla rozhodnutími žalovaného
ze dne 11. 7. 2013, č. j. 18146/13/5000-24700-710142, č. j. 18148/13/5000-24700-710142,
č. j. 18147/13/5000-24700-710142, 710142 a č. j. 18149/13/5000-24700-710142 změněna tak,
že se vyměřená daň stala splatnou v náhradní lhůtě do 15 dnů ode dne nabytí právní moci
platebního výměru. Proti těmto rozhodnutím pak podal stěžovatel ke krajskému soudu žaloby,
které byly k datu 30. 9. 2014 pod č. j. 31 Af 53/2013, č. j. 31 Af 54/2013, č. j. 31 Af 55/2013
a 31 Af 56/2013 zamítnuty.
Na základě provedených zjištění vydal správce daně (v nyní projednávané věci) platební
výměr na penále, proti němuž podal stěžovatel odvolání, které žalovaný zamítl.
V následně podané žalobě stěžovatel namítl nezákonnost a nepřezkoumatelnost
rozhodnutí žalovaného, neboť se žalovaný nevypořádal se všemi důvody uvedenými v odvolání,
čímž porušil §160 odst. 2 daňového řádu; jednalo se zejména o namítanou podjatost pracovníků
správce daně a nezákonnost určení data penalizace. Stěžovatel rovněž namítal, že z napadeného
rozhodnutí není vůbec zřejmé, podle jakého ustanovení rozpočtových pravidel bylo penále
stanoveno; to reálně znemožňuje vznést před soudem relevantní námitky. V pouhém odkazu
žalovaného na §44a odst. 8 rozpočtových pravidel absentuje úvaha správního orgánu, jaké
zákonné podmínky pro penalizaci byly v projednávané věci naplněny. Konstatoval dále,
že existence rozhodnutí o porušení rozpočtové kázně je předběžnou otázkou pro stanovení
penále, kterou nemá jakékoliv opodstatnění v tomto rozhodnutí rozebírat. Žalovaný se tak
správně měl zabývat pouze naplněním hmotně právních a procesně právních podmínek
předepsání penále. Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, které konkrétní podmínky daňového
řádu a rozpočtových pravidel vlastně byly splněny. Stěžovatel dále vytkl v žalobě žalovanému,
že při svém rozhodování nevzal v potaz zcela zásadní skutečnost, že podaným žalobám proti
rozhodnutí o odvodu za porušení rozpočtové kázně byl rozhodnutím krajského soudu přiznán
odkladný účinek; napadené rozhodnutí tuto zásadní informaci vůbec nereflektovalo, přitom
dle stěžovatele má tato skutečnost za následek překážku předpisu penále, neboť soudním
rozhodnutím pozbývá rozhodnutí o odvodu za porušení rozpočtové kázně svých účinků, nelze
na něj nahlížet jako na vykonatelné a účinné. Dále stěžovatel označil za nezákonné již samo
podkladové rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2013 ve věci odvodu; vyslovil přesvědčení,
že správní orgán nesprávně vymezil i období penalizace, když uvedl, že k porušení rozpočtové
kázně došlo ke dni 2. 2. 2006 a platební výměr byl vystaven za období od 3. 2. 2006. Upozornil,
že rozhodnutí je evidentně věcně nesprávné. Okamžikem porušení nemůže být jiný okamžik,
než právě a jen okamžik faktického porušení rozpočtové kázně, a to vždy ten který konkrétní
vztahujících se k tomu kterému konkrétnímu porušení rozpočtové kázně. Bylo-li jich více,
pak každý měl být určen individuálně a rovněž individuálně měla být dovozovaná porušení
penalizována. Rozpočtová pravidla nehovoří o žádném „ datu prvého porušení rozpočtové
kázně“. Je rovněž evidentní, že správní orgán vycházel z nesprávné dikce zákona, když pro rok
2006 je rozhodující znění účinné pro rok 2006 a nikoliv znění pozdější (§44 a odst. 8
rozpočtových pravidel); upozornil, že se žalovaný okamžikem jednotlivých porušení rozpočtové
kázně vůbec nezabýval.
Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, když shledal postup žalovaného v souladu
se zákonem a žalobním námitkám nepřisvědčil.
Neshledal především důvodnou námitku stran nezákonnosti rozhodnutí o stanovení
odvodu za porušení rozpočtové kázně, z čehož stěžovatel dovozoval i nezákonnost napadeného
rozhodnutí o stanovení penále; poukázal na to, že povinnost odvodu za porušení rozpočtové
kázně byla pravomocně stanovena; předpis penále se tedy ve smyslu §44a odst. 8 zákona
o rozpočtových pravidlech odvíjí od těchto rozhodnutí, která jsou zákonná. Krajský soud
vycházel rovněž z rozsudku NSS ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 1 Afs 47/2009, dle něhož „je platba
penále ve smyslu ust. §44 odst. 2 rozpočtových pravidel vázána na porušení rozpočtové kázně“.
V daném případě tak bylo penále počítáno ode dne následujícího po dni, kdy došlo k porušení
rozpočtové kázně; tento okamžik žalovaný ve svém rozhodnutí řádně specifikoval. Krajský soud
konstatoval, že žalobní námitky týkající se samotného porušení rozpočtové kázně byly
předmětem samostatných přezkumných řízení; poskytnutí dotace bylo tedy řešeno rozhodnutími,
která nejsou v tomto řízení přezkoumávána. Co se týče námitky podjatosti, žalovaný se jí zabýval
již v odvolacím řízení týkajícím se samotného výměru odvodu za porušení rozpočtové kázně
s konstatováním, že tato námitka je neopodstatněná; krajský soud tak uzavřel, že daná námitka
tak již rozsah přezkumu platebního výměru na penále překračuje, proto ani nelze očekávat,
že by se s ní měl žalovaný znovu v odvolacím řízení zabývat. Krajský soud ani nepřesvědčil
námitce stran povinnosti žalovaného při stanovení penále přihlédnout i ke skutečnosti, že žalobě
ve věci stanovení odvodu byl přiznán odkladný účinek; otázku stanovení výše penále nelze
směšovat s otázkou pozastavení možnosti výkonu rozhodnutí.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti
V kasační stížnosti uplatňuje stěžovatel důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“); namítá nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku, neboť krajský soud přezkoumával rozhodnutí žalovaného, které je nepřezkoumatelné,
a to z důvodů nevypořádání se se všemi odvolacími námitkami, krajský soud se dle stěžovatele
žalobními body v podstatě nezabýval, vyšel pouze z obsahu správního spisu, aniž by posuzoval
odůvodnění napadeného správního rozhodnutí. Krajský soud se dle stěžovatele vůbec
nevypořádal s námitkou stran splnění zákonných podmínek pro vydání napadeného rozhodnutí,
kterým bylo stěžovateli předepsáno penále, nebyl především postaven na jisto počátek penalizace,
nebylo uvedeno, dle jakého ustanovení a jakého zákona bylo penále stanoveno. Krajský soud
nadto vyšel z důkazů, které nebyly soudem vůbec provedeny, opírá se o vlastní rozsudek, který
nebyl s vědomím stěžovatele v projednávané věci proveden jako důkaz. Krajský soud nevzal
v potaz skutečnost, že žalobě předcházející stanovení penále byl přiznán odkladný účinek, nebyly
tak splněny zákonné podmínky pro předepsání penále, neboť nastaly suspenzívní účinky usnesení
soudu ze dne 23. 10. 2013, č. j. 31 Af 54/2013 - 52, o přiznání odkladného účinku.
Stěžovatel namítá věcnou nesprávnost rozsudku krajského soudu, a to z důvodu absence
vykonatelného pravomocného a účinného rozhodnutí o stanovení daně, resp. odvodu ke dni
vydání rozhodnutí žalovaného, a dále z důvodu neurčitého stanovení okamžiku porušení
rozpočtové kázně. Poukazuje na to, že předpokladem pro penalizaci jakéhokoli nedoplatku
je existence účinně a vykonatelně stanovené daně (odvodu), resp. prodlení s platbou daně
(odvodu); v okamžiku rozhodnutí žalovaného však tomu tak nebylo, neboť stěžovatel nebyl
v prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně, a to z důvodu přiznání odkladného účinku
žalobě o stanovení odvodu, tímto rozhodnutí žalovaného o odvodu totiž dle stěžovatele sice
existovalo, ale pozbylo své účinky – účinnost a vykonatelnost.
Stěžovatel namítá, že krajský soud vydal rozsudek, kterým rozhodl ve věci stanovení
odvodu za porušení rozpočtové kázně, a z něhož jako z důkazu vycházel ve věci stanovení penále
týž den. Tímto postupem krajský soud dle stěžovatele porušil §77 odst. 1 s. ř. s., neboť provedl
v řízení důkaz, aniž by nařídil jednání a umožnil stěžovateli se k němu vyjádřit. Dle stěžovatele
krajský soud porušil rovněž §75 odst. 1 s. ř. s., když nepřezkoumal rozhodnutí žalovaného
v mezích skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného, ale podle
stavu věci ke dni svého rozhodnutí.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
pro výše vytýkané vady zrušil a vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
Žalovaný v písemném vyjádření označil stěžovatelem uplatněné námitky za zcela
nedůvodné a stran skutkového stavu a procesního postupu odkázal na svá předchozí vyjádření
k žalobě; rozsudek krajského soudu považuje za zcela přezkoumatelný i věcně správný; navrhuje
proto kasační stížnost jako zjevně nedůvodnou zamítnout.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel se v kasační stížnosti dovolává důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení by muselo spočívat v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice
aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku krajského soudu, kterou stěžovatel spatřoval v tom, že krajský soud přezkoumal
rozhodnutí, které je samo nepřezkoumatelné, nezabýval se žalobními námitkami, nezodpověděl,
zda se žalovaný vypořádal se všemi odvolacími důvody, a neposoudil, zda z rozhodnutí
žalovaného vyplývá, podle jakého ustanovení bylo stěžovateli penále stanoveno, resp. byly
naplněny zákonné podmínky pro jeho stanovení.
Pokud jde o obsah pojmu nepřezkoumatelnosti, odkazuje Nejvyšší správní soud
na svou ustálenou judikaturu (srov. například rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52,
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 – 64, nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245, všechna rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), ze které se podává, že rozhodnutí
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud
řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém
stavu; z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považoval
žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené nebo proč subsumoval skutkový stav
pod zvolené právní normy. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ,
kdy soud opomněl přezkoumat některou ze včas uplatněných žalobních námitek. Dle judikatury
Ústavního soudu (viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, všechna citovaná rozhodnutí
Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz) je jedním z principů, představujících
součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování, i povinnost soudů
své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví srov. ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.).
Z odůvodnění tak musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí
nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím
ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
V projednávaném případě však Nejvyšší správní soud takové vady napadeného rozsudku
krajského soudu neshledal. Krajský soud totiž svůj rozsudek dostatečně odůvodnil, vypořádal
se všemi žalobními námitkami, poukázal na relevantní judikaturu, správně aplikoval v ní přijaté
závěry a jeho právní názory jsou rovněž srozumitelné. O tom svědčí i to, že stěžovatel v kasační
stížnosti se závěry krajského soudu věcně polemizuje, což v případě neodůvodněného nebo
nesrozumitelného rozhodnutí zpravidla nepřichází v úvahu.
Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že krajský soud nezodpověděl, zda se žalovaný
vypořádal se všemi odvolacími důvody. Stěžovatel totiž v rámci této žalobní námitky žalovanému
vytknul, že na jedné straně shledal odvolání včasným a splňujícím předepsané náležitosti, zároveň
však vyslovil, že se nezabýval námitkami proti výši vyměřeného odvodu a jeho zákonností. Nutno
konstatovat, že krajský soud se s touto námitkou vypořádal, když uvedl, že žalobní námitky
týkající se samotného porušení rozpočtové kázně byly předmětem samostatných řízení, a nelze
je v tomto řízení přezkoumávat, a žalobní námitky dotýkající se samotného odvodu do státního
rozpočtu jsou proto nedůvodné. Důvodná není ani námitka stěžovatele, že krajský soud
neposoudil, zda z rozhodnutí žalovaného vyplývá, podle jakého ustanovení bylo stěžovateli
penále ustanoveno, neboť krajský soud se touto otázkou vypořádal, když konstatoval,
že se žalovaný zabýval tím, na základě jakých zákonných ustanovení rozpočtových pravidel
správce daně penále vyměřil, a vysvětlil, z jakých důvodů bylo k samotné penalizaci přistoupeno.
Kasační stížností napadený rozsudek není nepřezkoumatelný ani z toho důvodu, že by jím krajský
soud přezkoumal nepřezkoumatelné rozhodnutí žalovaného, neboť žalovaný se ve svém
rozhodnutí vypořádal se všemi odvolacími námitkami a své závěry řádně a srozumitelně
odůvodnil. Nejvyšší správní soud rovněž nezjistil v řízení před krajským soudem jinou procesní
vadu, která by měla vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
Stěžovatel opakovaně vznáší námitky směřující do předcházejícího řízení o uložení
odvodu za porušení rozpočtové kázně; takovéto námitky však nepřísluší soudu při přezkumu
rozhodnutí o sdělení penále přezkoumávat. Poukázat lze např. na rozsudek ze dne 9. 1. 2013,
č. j. 9 Afs 4/2012 - 30, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval: „Uložení odvodu za porušení
rozpočtové kázně a předepsání penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně spolu sice
vzájemně souvisí, jde však o dvě samostatná rozhodnutí správce daně, proti kterým se lze bránit samostatnými
odvoláními a žalobami, případně i kasačními stížnostmi. Daná samostatnost se projevuje též v okruhu námitek,
jejichž posouzení má význam v tom kterém řízení. Při přezkumu rozhodnutí o sdělení penále nelze posuzovat
námitky týkající se otázky, zda vůbec a v jakém rozsahu došlo k porušení rozpočtové kázně. Pro posouzení této
otázky je určeno řízení o přezkumu platebního výměru, jímž byl uložen samotný odvod za porušení rozpočtové
kázně. Opačný postup by mohl vést k odlišným závěrům v každém z těchto řízení. Rozsah přezkumu platebního
výměru na penále odvolacím orgánem i soudem je tedy oproti přezkumu platebního výměru na odvod za porušení
rozpočtové kázně limitován a je zaměřen zejména na posouzení, zda penále mělo být vůbec předepsáno, zda bylo
ve správné výši a za relevantní dobu.“ Obdobně lze odkázat např. na rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 1. 8. 2011, č. j. 8 Afs 6/2011 - 86, a ze dne 11. 6. 2009, č. j. 1 Afs 47/2009 – 45.
Pouze obiter distum, neboť v posuzované věci není na místě zabývat se námitkami
zpochybňujícími správnost a zákonnost rozhodnutí žalovaného o porušení rozpočtové kázně,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že těmito námitkami stěžovatele se zdejší soud zabýval
v rozsudku ze dne 26. 5. 2015, č. j. 8 As 179/2014 - 6, v němž přezkoumával rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2014, č. j. 31 Af 56/2013 – 74, kterým byla
zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2013,
č. j. 18149/13/5000-24700-710142, jímž změnil již zmíněný platební výměr Finančního úřadu
v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2012, č. j. 408631/12/228985603497, tak, že vyměřený odvod
do Národního fondu II za porušení rozpočtové kázně ve výši 2 682 600 Kč, se stal splatným
v náhradní lhůtě do 15 dnů ode dne právní moci platebního výměru, a ve zbytku platební výměr
potvrdil. V tomto rozsudku osmý senát zdejšího soudu shledal námitky stěžovatele, týkající
se porušení rozpočtové kázně, které stěžovatel vznesl také v nyní posuzované věci (podjatost
pracovníků správce daně při rozhodování o odvodu za porušení rozpočtové kázně) nedůvodnými
a Nejvyšší správní soud proto v souvislosti s těmito námitkami pouze odkazuje na citovaný
rozsudek.
Namítá-li stěžovatel opakovaně absenci stanovení dne, ke kterému došlo k porušení
rozpočtové kázně, Nejvyšší správní soud ze správního spisu ověřil, že správce daně v návaznosti
na zprávu o kontrole v příloze k platebnímu výměru na penále ze dne 20. 8. 2013,
č. j. 1220027/13/2700-04705-603497, vymezil celkem 79 případů porušení rozpočtové kázně
stěžovatelem, za něž je předepsáno penále, přičemž u každého z těchto případů porušení
konkrétně určil den, kdy k porušení došlo. Pokud stěžovatel nezpochybnil v rámci odvolání
konkrétními námitkami konkrétní data, k nimž bylo stanoveno porušení rozpočtové kázně
v jednotlivých případech, pak nelze žalovanému, ani krajskému soudu vytýkat, že se otázkou
stanovení konkrétních dat porušení rozpočtové kázně blíže nezabývali. Stěžovatel se mýlí i v tom,
pokud dovozuje, že penále bylo stanoveno ode dne následujícího po prvním porušení rozpočtové
kázně. Z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, která se podle ustálené judikatury považují
pro účel soudního přezkumu za jeden celek, jasně vyplývá, že u každého ze 79 případů porušení
rozpočtové kázně, jejichž penalizace je předmětem tohoto řízení, bylo penále správně stanoveno
individuálně za období ode dne následujícího dni, v němž k danému porušení rozpočtové kázně
došlo, jak vyžaduje §44a odst. 8 zákona o rozpočtových pravidlech. Jestliže stěžovatel poukazuje
na to, že žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že penále bylo stanoveno za období počínající
dnem následujícím po dni, kdy došlo k prvnímu porušení rozpočtové kázně, pak jde o účelové
vytržení této věty z jejího kontextu. Celkově období, za něž bylo penále předepsáno, počíná
skutečně dnem 3. 2. 2006, což je den následující po dni, kdy došlo k časové prvnímu porušení
rozpočtové kázně (pod položkou 11 v příloze k platebnímu výměru), je však zřejmé,
že u každého z uvedených 79 případů porušení rozpočtové kázně byl počátek doby penalizace
stanoven samostatně v souladu s §44a odst. 8 zákona o rozpočtových pravidlech.
Stěžovatel krajskému soudu vytknul, že k závěru o povinnosti stěžovatele zaplatit penále
podle §44a odst. 8 zákona o rozpočtových pravidlech ve znění účinném ke dni vydání
rozhodnutí žalovaného, dospěl soud nikoli z rozhodnutí žalovaného, ale z obsahu správního
spisu a soudního spisu řízení vedeného pod sp. zn. 31 Af 56/2013, a nepřezkoumával tak obsah
rozhodnutí žalovaného ale obsah spisů. Nejvyšší správní soud této námitce nepřisvědčil.
Krajský soud postupoval správně, když při posouzení, zda stěžovateli vznikla
podle §44a odst. 8 zákona o rozpočtových pravidlech povinnost odvést penále vycházel
mimo jiné z toho, že rozhodnutí, jímž byl stěžovateli vyměřen odvod za porušení rozpočtové
kázně, se stalo pravomocným a zohlednil, že žaloba proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta
ve věci sp. zn. 31 Af 56/2013. Nejvyšší správní soud konstatuje, že právě tyto skutečnosti jsou
pro správné posouzení věci relevantní. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je dále zřejmé,
že soud přezkoumával zákonnost rozhodnutí žalovaného, neboť na jeho obsah opakovaně
odkazoval a vyjadřoval se k jeho zákonnosti a správnosti závěrů v něm uvedených. Krajský
soud ani neporušil §75 odst. 1 a §77 s. ř. s., když rozsudek ze dne 30. 9. 2014,
č. j. 31 Af 56/2013 – 74, neprovedl jako důkaz. Odkaz krajského soudu tímto rozsudkem
má povahu argumentace skutečnostmi známými soudu z jeho úřední činnosti, které není třeba
dokazovat ve smyslu §121 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, použitého v soudním řízení správním přiměřeně podle §64 s. ř. s. Odkaz stěžovatele
na rozsudky Nejvyššího správního soudu, které v souvislosti s touto námitkou zmínil v kasační
stížnosti, proto není přiléhavý. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud ani této námitce
stěžovatele nepřisvědčil.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že s ohledem na suspenzívní účinky usnesení
krajského soudu ze dne 23. 10. 2013, č. j. 31 Af 56/2013 – 46, kterým byl přiznán odkladný
účinek žalobě směřující proti rozhodnutí žalovaného o odvodu za porušení rozpočtové kázně,
nebyly splněny zákonné podmínky pro stanovení penále a žalovaný ani nemohl vyslovit,
že je stěžovateli pravomocně a vykonatelně stanovena penalizovaná daň. Ke dni vydání
napadeného rozhodnutí dle stěžovatele neexistovalo vykonatelné, pravomocné a účinné
rozhodnuté o stanovené dani (odvodu) a nebyl přesně určen okamžik porušení rozpočtové
kázně.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu mění poměry mezi účastníky řízení v tom směru, že odkládá účinky žalobou
napadeného správního rozhodnutí, které tak v důsledku přiznání odkladného účinku není
vykonatelné. Přiznání odkladného účinku je tedy procesní institut, který pouze dočasně odkládá
(a chrání před) účinky napadeného správního rozhodnutí a způsobuje, že po dobu přiznání
odkladného účinku nedochází ke změně právních poměrů účastníků řízení. Přiznání odkladného
účinku pozastavuje ty účinky napadeného správního rozhodnutí, které z povahy věci pozastavit
lze (tj. uložené právní povinnosti nelze vynucovat, přiznaná oprávnění nelze uplatňovat,
odejmutá oprávnění zůstávají zachována, atd.). To však nic nemění na tom, že takovéto správní
rozhodnutí stále existuje, je účinné a v souladu s principem presumpce správnosti správních aktů
(podle kterého se má za to, že správní akt je zákonný a správný, a to až do okamžiku,
kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej),
je tudíž možno a nutno přihlížet k jeho obsahu a vycházet ze skutečností v něm uvedených.
Rozhodnutí o přiznání odkladného účinku ostatně nepředjímá výsledek řízení samotného.
Žalovaný tudíž nepochybil, pokud vycházel z existence pravomocného rozhodnutí o stanovení
odvodu za porušení rozpočtové kázně stěžovatelem, byť jeho vykonatelnost byla v důsledku
přiznání odkladného účinku odložena. Je mimoto zřejmé, že §44a odst. 8 zákona o rozpočtových
pravidlech nestanoví podmínku pravomocného a vykonatelného rozhodnutí o stanovení odvodu
za porušení rozpočtové kázně jako nutný předpoklad pro vydání platebního výměru na penále,
respektive pro rozhodnutí o odvolání proti takovému platebnímu výměru. Podmínkou je,
že porušitel rozpočtové kázně byl v prodlení s odvodem, což v dané věci bylo splněno, a to bez
ohledu na usnesení o přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí o stanovení
odvodu a bez ohledu na vykonatelnost takového rozhodnutí o stanovení odvodu. Nejedná
se ani o opatření směřující k výkonu rozhodnutí o stanovení odvodu za porušení rozpočtové
kázně. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že důvodná není ani tato námitka
stěžovatele.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že se krajský soud dopustil
vady soudního řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., když neprovedl důkaz usnesením
ze dne 23. 10. 2013, č. j. 31 Af 56/2013 – 46, kterým byl přiznán odkladný účinek
žalobě stěžovatele směřující proti rozhodnutí žalovaného o stanovení odvodu za porušení
rozpočtové kázně, a námitce, v níž stěžovatel označil za zmatený a pomýlený závěr krajského
soudu, že nelze uvedené přiznání odkladného účinku zohlednit v řízení o žalobě proti rozhodnutí
o stanovení penále. Jak již bylo uvedeno výše, předmětné usnesení krajského soudu o přiznání
odkladného účinku nemá žádný vliv na správnost a zákonnost rozhodnutí žalovaného
přezkoumávaného v nyní rozhodované věci. Není proto na místě k tomuto rozhodnutí krajského
soudu v posuzované věci přihlížet a zabývat se jeho obsahem. Závěr krajského soudu, že otázku
stanovení výše penále nelze směšovat s otázkou pozastavení výkonu rozhodnutí, je proto
zcela správný.
Krajský soud ani neporušil právo stěžovatele na řádný proces, pokud rozhodl bez jednání
a odmítl provést stěžovatelem navržený důkaz citovaným usnesením z 23. 10. 2013. Je totiž
zřejmé, že stěžovatel sám vyslovil s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání konkludentní
souhlas dle §51 odst. 1 s. ř. s., přičemž v žalobě uplatnil tento jediný důkazní návrh
(vedle odkazů na dokumenty obsažené ve spise správního orgánu), který se však vztahuje
ke skutečnostem známým soudu z jeho úřední činnosti (rozhodnutí vydané týmž krajským
soudem), ohledně nichž není třeba provádět dokazování, srov. §121 o. s. ř. ve spojení
s §64 s. ř. s. Krajský soud přitom tvrzení stěžovatele, které chtěl prokázat usnesením ze dne
23. 10. 2013, nijak nerozporoval, naopak sám vycházel z toho, že žalobě proti rozhodnutí
o stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně byl přiznán odkladný účinek. V postupu
krajského soudu proto nelze spatřovat procesní vadu, která by způsobila stěžovateli jakoukoli
újmu.
Nejvyšší správní soud s přihlédnutím k uvedenému výše neshledal kasační námitky
stěžovatele důvodnými, proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.
Jelikož stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému žádné náklady přesahující rámec běžné správní činnosti nevznikly, proto
mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. září 2015
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu