ECLI:CZ:NSS:2015:5.AFS.68.2014:38
sp. zn. 5 Afs 68/2014 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: R. K.,
zastoupený Ing. Františkem Mejtou, daňovým poradcem, se sídlem tř. Národní svobody 33,
Písek, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno,
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
21. 3. 2014, č. j. 10 Af 72/2013 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 3400 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
Ing. Františka Mejty, daňového poradce.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Finanční úřad pro Jihočeský kraj, Územní pracoviště v Táboře (dále jen „správce daně“)
na základě zprávy o daňové kontrole ze dne 25. 9. 2012, č. j. 196800/12/110931301809,
dodatečným platebním výměrem ze dne 15. 10. 2012, č. j. 202130/12/110912303425, doměřil
za zdaňovací období roku 2009 žalobci daň z příjmů fyzických osob ve výši 156 195 Kč,
daňovou ztrátu ve výši 0 Kč, daňový bonus podle §35c zákona č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů, ve znění účinném pro rozhodné daňové období (dále jen „zákon o daních z příjmů“),
ve výši - 32 040 Kč a stanovil mu povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 31 239 Kč.
Proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru podal žalobce odvolání (nejprve blanketní,
na výzvu správce daně k odstranění vad je ve stanovené lhůtě doplnil), o němž správce daně
rozhodnutím ze dne 21. 1. 2013, č. j. 13472/13/2212-24802-303425, rozhodl tak, že odvolací
řízení podle §112 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „daňový řád“), zastavil s odůvodněním, že na jeho výzvu nebyly doplněny konkrétní
důvody osvědčující nesprávnost nebo nezákonnost odvoláním napadeného rozhodnutí.
Rozhodnutí správce daně o zastavení odvolacího řízení potvrdil žalovaný rozhodnutím ze dne
13. 8. 2013, č. j. 19221/13/5000-14103-708571 (dále jen „napadené rozhodnutí“).
Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, které Krajský soud v Českých
Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 3. 2014, č. j. 10 Af 72/2013 – 17 (dále jen „krajský soud“
a „napadený rozsudek“), vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení. Za stěžejní žalobní námitku považoval nesouhlas žalobce se závěry správních orgánů
v otázce přezkoumatelnosti (projednatelnosti) jeho odvolání směřujícího proti dodatečnému
platebnímu výměru. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce (ve znění doplnění
odvolání ze dne 21. 1. 2013) nelze shledat nepřezkoumatelným (neprojednatelným), neboť
žalobce k výzvě správce daně doplnil důvody odvolání, když vytkl správci daně nesprávnou
interpretaci zákona o daních z příjmů a zejména zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění
základu daně z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rezervách“). K tomu dále
žalobce uvedl, že veškeré vyloučené částky jsou výdaji dle zákona o daních z příjmů, proto
je odvoláním napadené rozhodnutí nezákonné. Vzhledem ke skutečnosti, že z obsahu zprávy
o daňové kontrole týkající se roku 2009 plyne, že žalobce v roce 2009 zaúčtoval na účet č. 552000
„tvorba a zaúčtování rezerv podle zvláštních předpisů“ rezervu na opravu hmotného majetku ve výši
1 522 585,25 Kč, nelze mít dle krajského soudu pochybnosti o tom, že právě vyloučení této
částky, ke které správce daně uvedl, že nemůže být celá zahrnuta jako daňový výdaj pro rozpor
s §24 odst. 2 písm. i) zákona o daních z příjmů, jako výdaje na dosažení, zajištění a udržení
zdanitelných příjmů žalobce rozporoval. Správce daně přitom ve zprávě o daňové kontrole
k takto vyloučenému výdaji neuvedl žádné další zdůvodnění, s nímž by bylo možné polemizovat,
a za této situace je proto výhrada žalobce týkající se tohoto postupu správce daně dostačující.
Odvolání žalobce tak podle krajského soudu splňovalo náležitosti ve smyslu §112 odst. 1
daňového řádu, neboť žalovaný si mohl být jist, jaké rozhodnutí bylo odvoláním napadeno
a kdo odvolání podal, a důvody, v nichž žalobce spatřoval nesprávnost nebo nezákonnost
napadeného rozhodnutí, byly uvedeny sice stručně, nicméně vzhledem ke stručnosti zhodnocení
pochybení žalobce nemohl správce daně očekávat ani podrobné odůvodnění odvolacích námitek
proti jeho postupu. Krajský soud tedy uzavřel, že nebyly splněny podmínky pro zastavení
odvolacího řízení podle §112 odst. 3 daňového řádu, neboť odvolání žalobce i přes svou
stručnost obsahovalo zákonem stanovené taxativní náležitosti, bylo z něj zřejmé, z jakých důvodů
a čeho se žalobce domáhal, a bylo meritorně projednatelné. Krajský soud napadené rozhodnutí
podle §76 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zrušil bez nařízení jednání pro vady řízení s odůvodněním,
že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, byl v rozporu
se spisy.
II. Kasační stížnost
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost
z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel konkrétně nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že ve věci mělo být
postupováno podle §113 a násl. daňového řádu, neboť podle stěžovatele žalobce v odvolání
uvedl pouze paušální a obecnou formulaci, ze které není zřejmá jakákoli vazba na odvoláním
napadené rozhodnutí, a mohla by tak být použita prakticky proti jakémukoli rozhodnutí
(platebnímu výměru). Jediným odvolacím důvodem byla nesprávná interpretace právních
předpisů jako celku a z pohledu stěžovatele tedy šlo o konstatování nezákonnosti rozhodnutí,
nikoli o uvedení důvodů ve smyslu §112 odst. 1 písm. d) daňového řádu, v nichž byla spatřována
nezákonnost formálního rozhodnutí. V odvolání byla namítána chybná interpretace zákona
o daních z příjmů a zákona o rezervách, žalobce už ale neuvedl, v čem má tato chybná
interpretace spočívat a nepředložil žádný právní názor na daný skutkový stav, který
ani nerozporuje. Z podaného odvolání tedy nebylo zřejmé, jak a v jakém rozsahu měl správce
daně chybně aplikovat oba dotčené právní předpisy.
Stěžovatel podotkl, že „projednat“ lze sice prakticky jakékoliv podání, žalobcovo odvolání
však neodpovídá koncepci institutu odvolání ani daňovým řádem stanoveným povinnostem
odvolacího orgánu, a není tak možné hovořit o „řádném projednání“ odvolání ve smyslu
§112 odst. 2 a §114 odst. 2 daňového řádu. Stěžovatelovým úkolem není dovozování vlastního
obsahu odvolacích námitek, které mají určit povinný rozsah přezkoumání napadeného
rozhodnutí, ani provádět kompletní revizi rozhodnutí ex officio. Pokud by stěžovatel projednal
odvolání žalobce, musel by nejprve vymezit okruh otázek, resp. všech myslitelných možností
výkladu jednotlivých použitých ustanovení. V nyní posuzovaném případě sice vycházel dodatečný
platební výměr z jediného kontrolního zjištění, ale i přesto přichází v úvahu celá řada možných
otázek plynoucích z interpretace aplikovaných ustanovení. V případě, že by bylo odvolacímu
orgánu uloženo, aby tyto konkrétní námitky sám dovozoval, vyvstala by otázka objektivizace
jejich výčtu (např. zda odvolací orgán zodpověděl všechny myslitelné otázky, zda byl zcela
nestranný a vyhledal všechny námitky ve prospěch odvolatele apod.), což je nepřípustné.
Vyhledáváním a formulováním těchto odvolacích důvodů by se rozsah přezkumu blížil kompletní
revizi rozhodnutí, což odporuje principům a právní úpravě, na nichž je institut odvolání vystavěn.
Stěžovatel dále namítl, že krajský soud neuvedl, zda lze obecnou formulaci, že právní
předpis byl nesprávně interpretován, považovat za naplnění §112 odst. 1 písm. d) daňového řádu
jen u skutkově méně rozsáhlých rozhodnutí nebo např. i u těch, která jsou vydána na základě
vyhodnocení většího počtu kontrolních zjištění. Stěžovatel nepovažuje posuzování náležitostí
odvolání kritériem rozsáhlosti odvoláním napadeného rozhodnutí za vhodné a odpovídající
základním zásadám správy daní, neboť by šlo o nejasně určené měřítko, které by mohlo vést
k nejednotnosti rozhodovací praxe jednotlivých správců daně. Nároky na jednotlivé daňové
subjekty, resp. na jejich podání, musí být s ohledem na ustanovení §6 odst. 1 daňového řádu,
které garantuje osobám zúčastněným na správě daní rovná procesní práva a povinnosti, stejné.
Stěžovatel nesouhlasil s krajským soudem provedeným hodnocením rozsahu zprávy
o daňové kontrole. Ze zprávy o daňové kontrole je podle stěžovatele jednoznačně seznatelné,
ze kterých skutkových zjištění správce daně vycházel a jak je právně posoudil. Žalobce tak místo
obecného prohlášení o nezákonnosti celého platebního výměru, který byl na základě zprávy
o daňové kontrole vydán, mohl reagovat zcela konkrétně a nekonkrétnost jeho odvolání nemohla
být předurčena nedostatkem důvodů odvoláním napadeného rozhodnutí. Žalobce dle názoru
stěžovatele nepodal žalobu z důvodu, že by své podání považoval za dostatečně konkretizované,
ale protože měl za to, že není povinen konkrétní důvody uvádět vůbec. Z formulace, kterou
krajský soud označil za konkretizaci vlastního odvolacího důvodu, není zřejmé, zda je namítáno
nesprávné skutkové zjištění nebo právní posouzení; námitka nesprávnosti vyloučení některých
částek z výdajů dle zákona o daních z příjmů byla dovozena krajským soudem, žalobce žádné
takové tvrzení v předchozích řízeních neuvedl, a nelze jej tak považovat za upřesnění konkrétní
odvolací námitky.
Stěžovatel se s krajským soudem ztotožnil v tom, že nedostatky v ryze formálních
náležitostech nemohou být důvodem pro zastavení odvolacího řízení, avšak byl přesvědčen,
že v dané věci se jedná o splnění nároků na obsahové náležitosti odvolání, tedy výkladu
§112 odst. 1 písm. d) daňového řádu, tj. označení důvodů, v nichž je spatřována nesprávnost
či nezákonnost rozhodnutí. Pokud žalobce vlastní důvody odvolání neuvedl a stěžovatel jakožto
odvolací orgán v tom shledal vadu odvolání, která brání řádnému projednání (neboť vylučuje
zákonem předpokládaný postup odvolacího orgánu dle §114 odst. 2 věty první daňového řádu),
nelze v tomto postupu spatřovat přepjatý formalizmus.
Stěžovatel krajskému soudu vytkl, že překročil zákonný rozsah přezkumu rozhodnutí
správního orgánu vymezený §75 odst. 2 s. ř. s., neboť žalobce nevznesl v žalobě námitku,
že by mu byla odepřena možnost konkrétní obrany v důsledku nedostatečné konkretizace
důvodů předmětného dodatečného platebního výměru. Žalobce se domáhal přezkoumání
napadeného rozhodnutí stěžovatele výlučně z důvodu, že byl přesvědčen, že mu daňový řád
neukládá povinnost uvést konkrétní důvody, v nichž spatřuje nezákonnost napadeného
rozhodnutí, a stěžovatel tak po něm požadoval splnění něčeho, co nemá žádnou zákonnou
oporu.
III. Vyjádření žalobce
Žalobce ke kasační stížnosti uvedl, že je nadále názoru, že jeho odvolání bylo dostatečně
určité a i při zachování plné srozumitelnosti mohlo pouze znít: „Veškeré vyloučené částky jsou výdaji
dle zákona o daních z příjmů, a proto je vydané rozhodnutí nezákonné.“ Žalobce nikdy netvrdil, že správní
orgány jsou povinny nahrazovat aktivitu odvolatele vyhledáváním všech možných hledisek
napadení nezákonnosti prvostupňového rozhodnutí. Podle žalobce je však třeba přihlédnout
k tomu, že v nyní posuzované věci došlo k zásadnímu sporu jen v jedné otázce, a to v záležitosti
vytvořených výdajů na daňové rezervy a případná záměna s čímkoli jiným byla proto
již od počátku vyloučena. Žalobce tedy nerozumí, proč stěžovatel v kasační stížnosti namítá
okolnosti, které nenastaly, když v předmětné věci nebylo více daňových subjektů zastoupeno
týmž odborníkem a předmětné odvolání žalobce se netýkalo více skutkových zjištění. Žalobce
je rovněž přesvědčen o tom, že žalovaný, který je pro celou Českou republiku jediným odvolacím
místem, by měl vydat rozhodnutí vždy, naplňuje-li podání alespoň elementární znaky odvolání.
Rozhodnutí o zastavení řízení by mělo být vyhrazeno jen pro případy, ve kterých podané
odvolání je i po doplnění natolik defektní, že vlastně o žádné smysluplné odvolání nejde.
Argumentaci stěžovatele rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 216/2006 – 63, považuje žalobce za nepřiléhavou, přestože právě na tomto rozsudku
je vidět rozdíl mezi určitým (správným) právním principem a konkrétní (nesprávnou) aplikací
práva, když v současnosti je posouzení prekluzivní lhůty předmětem přezkoumání soudů všech
stupňů i bez výslovné námitky. Podle žalobce také není pravdou, že by krajský soud doplňoval
nebo dotvářel nějakou žalobcem neuvedenou námitku.
IV. Replika stěžovatele
Na vyjádření žalobce reagoval stěžovatel replikou, v níž uvedl, že žalobce jeho kasační
stížnost pochopil zcela odlišně od toho, jak byla stěžovatelem zamýšlena. Stěžovatel zdůraznil,
že u předmětného jediného kontrolního zjištění bylo použito několik zákonných ustanovení,
a proto se v případě tvrzené nezákonnosti nabízí celá řada hypotetických otázek, které
by v odvolacím řízení musely být vypořádány, přičemž žalobce žádnou z nich v odvolání
neformuloval. Důvodem pro závěr správce daně a stěžovatele o nemožnosti řádného projednání
odvolání tedy nebyla zaměnitelnost a neurčitost odvolacích námitek, ale jejich absence. Krajský
soud se vůbec nevypořádal s otázkou nutnosti požadavku na konkretizování odvolacích námitek
(přestože se jednalo o jediný konkrétní žalobní bod), a pokud by k projednání odvolání obecně
mělo postačovat prosté konstatování nesouladu rozhodnutí s právním předpisem jako celkem,
znamenalo by to ve většině případů odvolání značné praktické problémy. Stěžovatel v této
souvislosti poukázal na to, že je při svém rozhodování vázán povinností předvídatelnosti svých
rozhodnutí a principem právní jistoty, musí se proto zabývat také tím, jaké důsledky
má rozhodnutí soudu, byť v individuální věci konkrétního žalobce, na jeho další činnost.
Z tohoto důvodu stěžovatele nastínil, že projednávání takových odvolání by ve většině případů
bylo neúnosné, jak z hlediska rozsahu, tak i z pohledu zachování objektivity a základních zásad
správy daní. Takový postup podle stěžovatele představuje narušení celé koncepce odvolání
v daňovém řízení, zejména pak přímé porušení §114 odst. 2 daňového řádu a v praxi by byl
nerealizovatelný. Z rozsudku krajského soudu přitom plyne závěr, že nelze po účastníku
řízení požadovat konkrétně vymezené odvolání, když sama zpráva o daňové kontrole
je dle názoru krajského soudu stručná. Oproti tomu se krajský soud nezabýval námitkou,
že z ust. §112 odst. 1 písm. d) daňového řádu nelze dovodit povinnost uvést v odvolání
konkrétní odvolací důvody. Dále stěžovatel setrval na svých kasačních námitkách.
V. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
Stěžovatel se kasační stížností podanou ve stanovené lhůtě (§106 odst. 2 s. ř. s.) domáhal
přezkumu rozhodnutí krajského soudu, které vzešlo z řízení, jehož byl účastníkem (§102 s. ř. s.),
jeho kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.) a jedná za něj zaměstnanec,
který má vysokoškolské vzdělání vyžadované pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 s. ř. s., vázán
rozsahem a důvody, které uplatňoval stěžovatel v kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Podstatnou otázkou projednávané věci je, zda odvolání žalobce (obsahující pasáž tohoto
znění: „Závěry uvedené ve zprávě o kontrole a finančně promítnuté do napadeného rozhodnutí vycházejí nejen
z nesprávné interpretace zákona o daních z příjmů, ale zejména zákona o rezervách pro zjištění základu daně
z příjmů. Naopak veškeré vyloučené částky jsou výdaji dle zákona o daních z příjmu, a proto je vydané
rozhodnutí nezákonné.“) splňovalo požadavky §122 odst. 1 písm. d) daňového řádu, podle kterého
musí být v odvolání uvedeny důvody, v nichž jsou spatřovány nesprávnosti nebo nezákonnosti
napadeného rozhodnutí. Po zodpovězení této otázky se zdejší soud dále zabýval stěžovatelem
namítaným překročením žalobních bodů krajským soudem.
Zásadní pro posouzení přípustnosti (ve smyslu dostatečné konkretizace) podání je jeho
obsahová vazba na napadené rozhodnutí (úkon) orgánu veřejné moci (názor stěžovatele,
že nároky na obsah podání různých daňových subjektů mají být bez ohledu na konkrétní procesní
situaci stejné, je tedy mylný). Posuzované odvolání je proto nutné hodnotit v souvislosti
s (odvoláním napadeným) dodatečným platebním výměrem ze dne 15. 10. 2012, přičemž za jeho
odůvodnění je třeba v souladu s §147 odst. 4 daňového řádu považovat zprávu o daňové
kontrole ze dne 25. 9. 2012. Tato zpráva se týká jediného konkrétního hmotného majetku
(nemovitost na adrese R. H. č. p. 45), který dle názoru správce daně nesloužil v roce 2009
k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů žalobce. Podání účastníka řízení je také třeba
hodnotit podle celého jeho obsahu; nelze z něj vytrhávat či izolovaně posuzovat jednotlivé věty,
jak to učinil stěžovatel, který v kasační stížnosti vyjádřil názor, že žalobcem namítanou
nesprávnost vyloučení částek z daňových výdajů nelze považovat za konkretizaci námitky
nesprávné interpretace zákona. Z textu posuzovaného odvolání lze spolehlivě dovodit, že žalobce
měl na rozdíl od správce daně za to, že částky související s jeho nemovitostí (tj. rezerva na opravu
hmotného majetku a odpisy) měly být zahrnuty do daňových výdajů za rok 2009. Byť je toto
odvolání koncipováno velmi stručně, důvod jeho podání je ve vztahu k věci žalobce dostatečně
individualizovaný (nejedná se pouze o typovou charakteristiku možných nezákonností, ke kterým
při vydávání platebních výměrů dochází, popř. prosté konstatování nesprávné interpretace
zákona). Stěžovatel tak nebyl nucen hodnotit všechny myslitelné možnosti výkladu jednotlivých
použitých ustanovení zákona ani konkrétní námitky za žalobce dovozovat; měl však v obecné
rovině posoudit (potvrdit či vyvrátit) správnost správcem daně provedené interpretace zákona
týkající se neuznaných daňových výdajů žalobce (přitom je třeba mít na zřeteli, že obsah, rozsah
a kvalita odvolání žalobce do značné míry předurčuje obsah, rozsah a kvalitu následného
rozhodnutí o odvolání; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2010,
č. j. 8 As 22/2009 - 99). Lze tedy shrnout, že posuzované odvolání dostálo požadavkům shora
citované judikatury a splňovalo podmínky uvedené v §112 odst. 1 daňového řádu; nebyl tak dán
zákonný důvod pro zastavení odvolacího řízení a rozhodovací důvod napadeného rozsudku
[tj. že žalobcovo odvolání obsahovalo odvolací důvod ve smyslu §112 odst. 1 písm. d) daňového
řádu a mělo být věcně projednáno] je správný.
Se stěžovatelem nelze souhlasit ani v tom, že by (jediným) důvodem žaloby byl žalobcův
názor, že odvolatel není povinen uvádět konkrétní důvody svého podání. Žaloba sice obdobnou
formulaci obsahovala, žalobce však v řízení před krajským soudem také konkrétně namítal:
„jak rozhodnutí o zastavení řízení, tak rozhodnutí o odvolání proti tomuto, jsou rozhodnutí nezákonná, neboť
jeho podané odvolání nemělo (žádnou) vadu, která by bránila řádnému projednání věci“. Tato námitka
je dle názoru zdejšího soudu zcela jasná a konkrétní, stěžovatel namítá bezvadnost podaného
odvolání včetně uvedení jeho důvodů. Polemika stěžovatele o konkrétnosti důvodů je pouze
argumentací k důvodnosti jím uplatněného žalobního bodu a nic nemění na podstatě žalobní
námitky, že jeho odvolání bylo řádné, bez vad a v dostatečném rozsahu v něm byly uvedeny
i jeho důvody. Krajský soud tedy při posouzení věci rozsah přezkumu rozhodnutí správního
orgánu vymezený §75 odst. 2 s. ř. s. v mezích žalobních námitek nepřekročil. Stěžovateli je tedy
možné přisvědčit toliko v tom, že zpráva o daňové kontrole ze dne 25. 9. 2012, byla dostatečně
odůvodněna a nemohla být příčinou stručnosti žalobcem podaného odvolání; toto dílčí
pochybení krajského soudu však nemůže způsobit nezákonnost napadeného rozsudku, neboť
se nedotýká správnosti jeho rozhodovacího důvodu.
Nejvyšší správní soud pro úplnost podotýká, že jádrem nyní řešeného sporu bylo to,
zda odvolání žalobce naplňovalo požadavky §112 odst. 1 písm. d) daňového řádu,
tedy posouzení právní otázky; skutkové otázky předmětem sporu nebyly a ani krajský soud
žádné sporné skutkové okolnosti v napadeném rozsudku nezmínil. Pokud tedy krajský soud
postupoval podle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a nenařídil ve věci ústní jednání (neboť měl za to,
že skutkový stav, který vzal stěžovatel za základ napadeného rozhodnutí, byl v rozporu se spisy),
dopustil se vady řízení. Ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. může být rozhodnutí soudu
zrušeno pouze tehdy, pokud by taková vada mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2006,
č. j. 2 Afs 154/2005 - 245). V nyní posuzovaném případě má Nejvyšší správní soud za to,
že uvedená vada řízení na zákonnost napadeného rozsudku vliv neměla, neboť chybným
postupem krajského soudu byl zkrácen na svých právech pouze žalobce (který v žalobě výslovně
uvedl, že s rozhodováním soudu bez nařízení jednání nesouhlasí; stěžovatel naopak nesouhlas
s projednáním věci bez jednání ve smyslu §51 odst. 1 věta druhá s. ř. s. nevyjádřil, takže
nastoupila fikce souhlasu s takovým postupem, a v kasační stížnosti nic podobného nenamítal)
a pouze on by tak mohl tento nezákonný postup krajského soudu účinně namítat (srov. závěry
rozsudku Nejvyšší správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 7 A 139/2001 - 67, publikovaného
pod č. 379/2004 Sb. NSS).
VI. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů
řízení nenáleží. Naopak žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto mu Nejvyšší správní soud
přiznal náhradu nákladů řízení. Žalobce prostřednictvím svého zástupce (daňového poradce)
podal vyjádření ke kasační stížnosti, které představuje úkon právní služby podle §11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Odměna za jeden úkon právní
služby činí podle §7 bodu 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu 3100 Kč. Podle
§13 odst. 3 advokátního tarifu je třeba k ní přičíst 300 Kč na úhradu hotových výdajů. Žalobci
tedy náleží náhrada nákladů řízení v celkové výši 3400 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2015
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu