ECLI:CZ:NSS:2015:5.AS.1.2015:35
sp. zn. 5 As 1/2015 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: Mgr. V. S., zast.
Mgr. Martinem Prosserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Myslíkova 23, proti žalované: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, se sídlem v Českých
Budějovicích, Lannova 26, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2014, č. j. 10 A 70/2014 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností rozsudek Krajského soudu
v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba
na ochranu před nezákonným zásahem. Nezákonným zásahem stěžovatel označil procesní úkon
žalované, kterým neakceptovala jím předloženou plnou moc udělenou právnímu zástupci.
Důvodem tohoto postupu žalované byla skutečnost, že tato plná moc nesplňuje požadavky
stanovené správním řádem. Stěžovatel uvedený postup žalované shledal nezákonným, když
se udělená plná moc vztahuje k celému správnímu řízení a nejedná se tudíž o plnou moc
udělenou dle ustanovení §33 odst. 2 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jak nesprávně dovodila žalovaná.
V žalobním petitu stěžovatel navrhoval, aby krajský soud určil, že zásah žalované
spočívající v odmítání uznat právní zastoupení zmocněnce stěžovatele, byl nezákonný.
Z obsahu správního spisu bylo soudem zjištěno, že dne 14. 5. 2014 obdržela žalovaná
plnou moc udělenou stěžovatelem Mgr. Martinu Prosserovi dne 5. 5. 2014. Z obsahu uvedené
plné moci vyplývá, že stěžovatel zmocnil svého zástupce, aby jej zastupoval ve všech právních
věcech a vykonával veškeré úkony s tím související.
Vyrozuměním ze dne 23. 5. 2014, č. j. KRPC-64896-8/ČJ-2014-0200IZ, bylo zástupci
stěžovatele sděleno, že žalovaná plnou moc udělenou stěžovatelem v této podobě neakceptuje
z důvodu její neurčitosti. Takto koncipovaná plná moc nesplňuje podmínky stanovené §33
odst. 2 správního řádu.
Sdělením ze dne 28. 5. 2014, č. j. KRPC-64896-12/ČJ-2014-0200IZ, vyrozuměla žalovaná
stěžovatele, že jím předložená plná moc ze dne 5. 5. 2014, byla po prošetření jeho telefonických
námitek vyhodnocena jako generální plná moc, na jejímž základě je zástupce stěžovatele zmocněn
ke všem právním úkonům ve všech řízeních uvedených v této plné moci.
II.
Argumentace stěžovatele v kasační stížnosti
Stěžovatel v prvé řadě namítá nepřezkoumatelnost kasační stížností napadeného
rozsudku. Z odůvodnění rozsudku nelze dovodit, jak se krajský soud vypořádal s argumentací
stěžovatele a proč odkazy stěžovatele na judikaturu jsou nesprávné.
Stěžovatel v tomto případě okazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn.
8 Aps 6/2007, dle kterého správní soudy připustily, že nelze vyloučit, že by konkrétní úkon
správního orgánu v rámci správního řízení mohl být nezákonným zásahem a proti takovému
zásahu připadá v úvahu ochrana podle §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), není-li možné domáhat se ochrany nebo nápravy jinými
prostředky. Dle stěžovatele výše uvedené jednání správního orgánu, kdy v rozporu se všemi
právními předpisy odmítl akceptovat generální plnou moc a dokonce i v rozporu s právním
předpisem vyžadoval úředně ověřený podpis na generální plné moci, nemá zákonnou oporu.
V tomto případě vážně hrozilo nebezpečí, že stěžovateli bude způsobena újma v celém
řízení, a to do vydání rozhodnutí. Tato újma by spočívala v tom, že by nebylo doručováno
a jednáno se zmocněncem, ale se stěžovatelem, který měl být mimo území ČR. V takovém
případě by bylo doručováno fikcí, bez vědomí stěžovatele a jeho právního zástupce. Nepochybně
by došlo k tomu, že by bylo vydáno rozhodnutí, které by bylo doručeno (fikcí) pouze stěžovateli,
a nikoliv právnímu zástupci. Takové rozhodnutí by pak nabylo právní moci, když by o jeho
existenci neměl stěžovatel ponětí a nepodal by v zákonné lhůtě odvolání. Případné odvolání
by bylo zcela pravděpodobně nadřízeným správním orgánem zamítnuto jako opožděné, s tím,
že bylo doručeno v souladu se zákonem, lhůta pro podání uplynula, atd. (vzhledem k přístupu
nadřízeného správního orgánu takovýto postup je zcela pravděpodobný).
Stěžovatel je přesvědčen, že neakceptování plné moci je faktickým jednáním správního
orgánu, které zkracuje veřejná práva stěžovatele. Proti neakceptování a nezákonnému odmítnutí
plné moci nelze ve své podstatě ani podat opravný prostředek, neboť takovýto opravný
prostředek (činěný ze strany právního zástupce) by byl již předem neefektivním prostředkem
(odmítnutí tohoto prostředku z důvodu, že byl podán neoprávněnou osobou). Stěžovatel
je za současné situace přesvědčen, že pokud správní soudy připustily, že nelze vyloučit,
že by konkrétní úkon správního orgánu v rámci správního řízení mohl být nezákonným zásahem
a proti takovému zásahu připadá v úvahu ochrana podle §82 s. ř. s., pak takovýmto zásahem
je zcela určitě neakceptování generální plné moci či dokonce požadování více náležitostí,
než stanoví zákon (úředně ověřený podpis na plné moci apod.). Jiný zásah, který byl soudem
za takový úkon považován, si stěžovatel nedovede představit.
Krajský soud posuzoval jednání žalované z následného postupu, přičemž tento následný
postup nebyl stěžovatelem napadán. Naopak, tento následný postup žalované svědčí o tom,
že její postup při neakceptaci generální plné moci byl v rozporu se zákonem, tj. byl nezákonný.
Stěžovatel se v tomto případě domáhal určení nezákonnosti jednání, kdy žalovaná odmítla
akceptovat generální plnou moc a kdy žalovaná si nad rámec zákona (nezákonně) svévolně
podmiňovala doplnit plnou moc náležitostmi, které zákon nepředepisoval (úředně ověřený
podpis), a nikoliv jednání, kterým žalovaná „přehodnocovala“ svůj postup (pokud by stěžovatel
telefonicky nereagoval na nezákonné jednání žalované, pak by patrně neměla co přehodnocovat).
V tomto případě je tedy zcela nerozhodné, po jakou dobu trval stav, a zda došlo
k nějakým úkonům či nikoliv, ale jak žalovaná jednala a zda toto její jednání bylo v souladu
se zákonem. Rovněž zde není důležité, zda po tuto dobu mohlo dojít k nějaké další újmě
či nikoliv. K újmě zde došlo tím, že zde žalovaná v rozporu se zákonem odmítla akceptovat
plnou moc (podmiňovala její připuštění dalšími požadavky), samotnou neakceptací. Krajský soud
měl tedy posuzovat, zda neakceptací plné moci jednala žalovaná v souladu se zákonem či nikoliv
a zda došlo k zásahu do práv stěžovatele či nikoliv.
Pokud jde o intenzitu zásahu, stěžovatel poukazuje nato, že neakceptace plné moci
(podmiňování dalšími náležitostmi v rozporu se zákonem) je takový zásah, který je způsobilý
zasáhnout do sféry veřejných subjektivních práv stěžovatele. V případě nemožnosti odstranit tyto
„vady“ a dostát nezákonným požadavkům správního orgánu (např. dlouhodobý pobyt
zmocněnce v cizině, apod.) ve skutečnosti znamená, že účastník řízení bude bez ochrany svých
práv v celém řízení. Pokud účastník řízení zmocní svého právního zástupce k tomu, aby za něj
jednal a bránil jeho práva, pak neakceptování plné moci z důvodů nestanovených zákonem přímo
zasahuje do základního práva zaručeného Listinou základních práv a svobod (viz čl. 37 odst. 2
Listiny).
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
zrušil napadený rozsudek krajského soudu a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání
a rozhodnutí.
III.
Vyjádření žalované ke kasační stížnosti
Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně odkazuje na spisový materiál
a k podané kasační stížnosti se dále nevyjadřuje.
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány důvody dle
ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li
mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku pro nedostatek důvodů, protože tato vada může být překážkou posouzení důvodnosti
ostatních kasačních námitek.
Rozhodnutí soudu je třeba považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů,
pokud například není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů nebo při utváření právního závěru, z jakého důvodu soud považoval žalobní
námitky za liché či mylné, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě, proč
podřadil daný skutkový stav pod určitou právní normu. O nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů se jedná rovněž v případě, kdy soud opomněl vypořádat některou z uplatněných námitek,
nebo pokud odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje pasáže citované z jiného rozhodnutí,
které se však týkalo skutkově i právně odlišné věci, aniž by soud rozvedl způsob aplikace závěrů
vyslovených v takovém rozhodnutí na posuzovaný případ.
Nejvyšší správní soud v intencích výše uvedeného tedy konstatuje, že má-li být soudní
rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud
za rozhodný a jak uvážil o pro věc zásadních skutečnostech (uplatněných žalobních bodech),
resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt
svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Co do rozsahu přezkoumávání správního
rozhodnutí (po věcné stránce) je pak správní soud, nestanoví-li zákon jinak (srov. ust. §75 odst. 2
s. ř. s. v návaznosti na ust. §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán striktní dispoziční zásadou.
Uvedená dispoziční zásada však není účinná v otázkách, ke kterým je správní soud povinen
přihlížet z úřední povinnosti. Současně z rozsudku musí být patrné, jak se správní soud vypořádal
se vznesenými žalobními body a k nim se vztahující zásadní žalobní argumentací.
Ponechat stranou nelze ani okolnost, že odůvodnění soudního rozhodnutí v podstatě
předurčuje možný rozsah opravného prostředku vůči němu ze strany účastníků řízení. Pokud
by soudní rozhodnutí vůbec neobsahovalo odůvodnění nebo by nereflektovalo na žalobní
námitky a zásadní argumentaci, o kterou se opírá, pomíjelo by jednotlivá podání stěžovatele
a námitky v nich uvedené, mělo by to nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost.
Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost kasační stížností napadeného rozsudku krajského
soudu v tom, že z rozsudku krajského soudu nelze dovodit, jak se soud vypořádal s argumentací
stěžovatele a proč odkazy stěžovatele na judikaturu jsou dle názoru krajského soudu nesprávné.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně neuvádí, s jakou argumentací stěžovatele v žalobě
se krajský soud v rozsudku nevypořádal, jeho tvrzení je pouze obecného charakteru, proto se jím
zdejší soud nemůže hlouběji zabývat. Co se týká judikatury, uváděné v žalobě stěžovatelem,
se kterou se krajský soud neměl vypořádat, stěžovatel ohledně nezákonného zásahu zmínil
pouze rozsudek NSS sp. zn. 7 Aps 3/2007, který obecně stanoví rozdíly mezi zásahovou žalobou
a žalobou proti správnímu rozhodnutí, stěžovatel na něj odkazuje na konci žaloby, avšak nikterak
dále nerozvíjí, co by dle něj z něho mělo vyplývat v jeho věci.
Krajský soud tak neměl možnost se stěžovatelovým případným názorem v žalobě
polemizovat; pouhé označení rozsudku, aniž by stěžovatel soudu nesdělil, jaký závěr vyvozuje
a proč na jeho věc dopadá, není žalobním argumentem, se kterým by se mohl krajský soud
vypořádat.
Zdejší soud tak neshledal nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu; rozhodnutí
je plně srozumitelné, je z něho patrné, o čem a jak bylo rozhodnuto, a důvody rozhodnutí
jsou v něm uvedeny způsobem nenechávajícím jakýchkoli pochyb o jejich logické nerozpornosti.
K postupu žalované, která odmítla akceptovat generální plnou moc stěžovatele
zmocněnci, Nejvyšší správní soud uvádí, že není sporu o tom, že žalovaná pochybila; nicméně
bezprostředně po tomto svém pochybení svůj mylný právní názor přehodnotila a plnou moc
následně akceptovala.
Předmětem sporu je zde skutečnost, zda se ze strany žalované jednalo o faktický
nezákonný zásah veřejné moci do práv osob ve smyslu §82 s. ř. s., před kterým je poskytována
podle předmětného ustanovení soudní ochrana. Jak je uvedeno dále, nezákonnost jednání (právní
pochybení) je pouze jednou z kumulativních podmínek, aby se jednalo o kvalifikovaný nezákonný
zásah.
Podle §82 s. ř. s. je aktivně legitimován se žalobou u soudu domáhat ochrany proti
nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení (dále jen "zásah") správního orgánu, který není
rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo
zasaženo, nebo určení toho, že zásah byl nezákonný, každý, kdo tvrdí, že byl jím přímo zkrácen
na svých právech. Citované ustanovení používá výrazu zásah samostatně, odděluje od něj dále
pokyny a donucení; na druhou stranu současně uvádí zásah jako legislativní zkratku. Obecně tyto
pojmy nedefinuje ani soudní řád správní, ale ani správní řád. Přesná definice ani není možná,
protože pod pojem zásahu spadá velké množství faktických činností správních orgánů, ke kterým
jsou různými zákony oprávněny. Jde o úkony neformální, pro které mohou a nemusí být
stanovena pravidla, např. faktické pokyny (typicky v dopravě), bezprostřední zásahy (při
ohrožení, při demonstraci, příkazy ke zjednání nápravy), zajišťovací úkony atd.; tedy obecně
úkony, které nejsou činěny formou rozhodnutí, ale přesto jsou závazné pro osoby, vůči nimž
směřují, a ty jsou povinny na jejich základě něco konat, nějaké činnosti se zdržet nebo nějaké
jednání strpět, a to na základě jak písemného, tak i faktického (ústního či jinak vyjádřeného)
pokynu či příkazu. Kromě neformálnosti samotného zásahu je neformální i donucení v případě
nerespektování pokynu či příkazu (když ovšem i donucení je zahrnuto pod legislativní zkratku
„zásah“).
Při přezkumu žaloby proti nezákonnému zásahu lze vycházet z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 - 65, publikovaného pod č. 603/2005 Sb.
NSS, z něhož se podává, že „[o]chrana podle §82 a násl. s. ř. s. je důvodná tehdy, jsou-li –
a to kumulativně, tedy zároveň – splněny následující podmínky: Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen
na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením ("zásahem"
správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen
přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž „zásah“ v širším
smyslu nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování „zásahu“ (6. podmínka). Není-li byť jen
jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle §82 a násl. s. ř. s. poskytnout.“
Ustanovení §82 s. ř. s. bylo s účinností ode dne 1. 1. 2012 novelizováno tak, že šestá
podmínka již není pojmovým znakem nezákonného zásahu. Ochrany před nezákonným zásahem
se lze nyní domáhat i v případě, že zásah nebo jeho důsledky již netrvají ani nehrozí jeho
opakování; v takovém případě se lze domáhat toho, aby soud určil, že provedený zásah byl
nezákonný.
V tomto případě se stěžovatel domáhal pouze akademického výroku, deklaratorního
určení toho, že zásah žalované spočívající v neuznání předložené plné moci, byl nezákonný.
Zdejší soud konstatuje, že postup žalované, kdy neakceptovala plnou moc, byl nezákonný
(viz 3. podmínka), když v daný okamžik nesprávně vyhodnotila plnou moc stěžovatele
zmocněnci, byl úkonem správního orgánu, který nebyl rozhodnutím (viz 4. podmínka) a jednání
bylo zaměřeno přímo proti stěžovateli nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (viz
5. podmínka). Nelze tedy v tomto směru přisvědčit krajskému soudu, že nebyla splněna žádná
z kumulativně formulovaných podmínek důvodnosti ochrany podle ustanovení §82 s. ř. s.
Ustanovení §82 s. ř. s. však dále vyžaduje, aby zásah správního orgánu stěžovatele zkrátil
přímo (viz 1. podmínka) na jeho právech (viz 2. podmínka). Z toho je zřejmé, že zásah se musí
nějakým způsobem negativně projevit v právní sféře stěžovatele. Úvahy, myšlenky či vnitřní
posouzení určité situace správním orgánem a potencionální možné následky nemohou být samy
o sobě zásahem, pokud jeho dopad stěžovatel nepocítil. Z uvedeného plyne, že zásahem
ve smyslu citovaného ustanovení nemůže být samo posouzení rozsahu plné moci žalovaným,
nýbrž až jeho projev vůči stěžovateli (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 5. 2014, č. j. 1 Afs 60/2014 - 48).
Za kvalifikovaný vnější projev nelze brát sdělení žalovaného, že neakceptuje udělenou
plnou moc, přestože se o vnější projev jedná, protože se dosud neprojevil v právní sféře
stěžovatele. Za zásah, který by se skutečně projevil v právní sféře stěžovatele, lze posuzovat
situaci, kdy by žalovaný v důsledku neakceptace plné moci se zástupcem stěžovatele přestal
jednat, nedoručoval mu písemnosti či například neumožňoval mu nahlížení do spisu.
Souladně citoval krajský soud v rozsudku rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 16. 11. 2010,
č. j. 7 Aps 3/2008 - 98, že „… zásahová žaloba chrání proti jakýmkoliv jiným aktům či úkonům veřejné
správy směřujícím proti jednotlivci, které jsou způsobilé zasáhnout sféru jeho práv a povinností a které nejsou
pouhými procesními úkony technicky zajišťujícími průběh řízení. …“
Oznámení o tom, že orgán nebude akceptovat stěžovatelovu plnou moc, je právě
takovým procesním úkonem technicky zajišťujícím průběh řízení, u kterého chybí fakticita
zásahu. Samostatné sdělení žalovaného, že neakceptuje plnou moc, při absenci jeho další aplikace
ipso facto většinou takovou změnu vyvolat nemůže.
Z tohoto důvodu je pak podstatná argumentace obsažená v napadeném rozsudku
krajského soudu, kdy krajský soud konstatuje, že „stav řízení, kdy žalovanou nebyla plná moc udělená
dne 5. 5. 2014 akceptována, trval toliko pět dnů, v jejichž rámci však žalovaná neučinila žádný úkon, který
by směřoval vůči žalobci bez toho, aby byl brán zřetel na jeho zmocněnce“.
Pokud tedy žalovaná sice sdělila stěžovateli, že neakceptuje předmětnou plnou moc,
ale nakonec ji přesto svým jednáním akceptovala a brala zřetel na stěžovatelova zmocněnce,
nebyla splněna podmínka číslo 2 (zkrácení na právech), tedy i podmínka 1 (přímé zkrácení)
a ochranu stěžovateli nelze poskytnout, když nebyly kumulativně splněny všechny stanovené
podmínky, aby se o nezákonný zásah ve smyslu §82 s. ř. s. jednalo.
Lze tak přisvědčit krajskému soudu, že stěžovatel nebyl postupem žalované zkrácen
na svých veřejných subjektivních právech, když se jedná o pouhý procesní úkon žalované
postrádající fakticitu zásahu. Nebyly tak splněny všechny podmínky, které musí být splněny
kumulativně proto, aby se jednalo o nezákonný zásah dle §82 s. ř. s., proti kterému
je poskytována soudní ochrana ve správním soudnictví.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že pokud by hypoteticky
navozené důsledky neakceptace plné moci skutečně nastaly, a stěžovateli by např. nebylo řádně
doručováno, etc. Jednalo by se o vadu řízení před správním orgánem, která by bezesporu mohla
mít vliv na zákonnost později vydaného rozhodnutí; tuto vadu by stěžovatel mohl namítat poté
v řízení o žalobě ve věci samé.
V.
Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou kasační stížnost stěžovatele, když dospěl
k závěru, že jednání žalované, spočívající v neakceptaci plné moci stěžovatele, není nezákonným
zásahem dle §82 s. ř. s., neboť nejsou kumulativně naplněny všechny podmínky stanovené
zákonem, když stěžovatel jednáním žalované nebyl zkrácen přímo na svých právech.
Ze všech shora vyložených důvodů soud uzavírá, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení; žalovanému náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že se žalovanému náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (ustanovení §60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (ustanovení
§53 odst. 3, ustanovení §120 s. ř. s.).
V Brně dne 5. června 2015
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu