ECLI:CZ:NSS:2015:5.AS.112.2013:30
sp. zn. 5 As 112/2013 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: ADVOKÁTNÍ
KANCELÁŘ Kříženecký & partneři, s.r.o., se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice,
proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 11. 2013,
č. j. 30 A 28/2011 - 111,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Podáním ze dne 21. 3. 2011 požádal žalobce obec Tlučnou dle zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“)
o poskytnutí kopie žádosti o podporu projektu „Areál ZŠ v Tlučné - 1. etapa“ (včetně příloh
3 a 7 a specifické přílohy Podrobný rozpočet projektu) doporučeného k financování na Výboru
Regionální rady Regionu soudržnosti Jihozápad dne 8. 11. 2010 v 5. výzvě Regionálního
operačního programu NUTS II Jihozápad (dále též „ROP NUTS II Jihozápad“) . Přípisem
ze dne 6. 4. 2011, č. j. 322/2011, obec Tlučná (dále též „povinný subjekt“) sdělila žalobci,
že již nedisponuje žádnými kopiemi žádosti o podporu projektu „Areál ZŠ v Tlučné - 1. etapa“
ani jejími přílohami. Proti tomuto sdělení podal žalobce odvolání. Následně žalovaný
rozhodnutím ze dne 4. 5. 2011, zn. KDS/1493/11, sp. zn. ZN/339/KDS/11, s odkazem na §16
odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím odvolání žalobce, dle výroku tohoto
rozhodnutí, „nevyhověl“ a odvoláním napadené rozhodnutí o odmítnutí žádosti potvrdil.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, o níž Krajský soud v Plzni rozsudkem
ze dne 7. 11. 2013, č. j. 30 A 28/2011 - 111, rozhodl tak, že rozhodnutí žalovaného, jakož
i rozhodnutí obce Tlučná, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud konstatoval obsah správního spisu, přičemž uvedl, že své sdělení ze dne
6. 4. 2011, č. j. 322/2011, odůvodnila obec Tlučná tím, že po všeobecně známých problémech
s poskytováním dotací z ROP NUTS II Jihozápad a přehodnocováním 5. výzvy došlo ke značné
časové prodlevě. Projekty byly podávány a zpracovávány počátkem roku 2009. Úřad Regionální
rady regionu soudržnosti Jihozápad (dále též „úřad ROP NUTS II Jihozápad“) poté oznámil
rozhodnutí Výboru Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad o (ne)poskytnutí dotace
z prostředků ROP NUTS II Jihozápad; dané rozhodnutí bylo následně zrušeno a celá výzva
byla přehodnocována. Kvůli tomu obec po vrácení dokladů z Úřadu Regionální rady
regionu soudržnosti Jihozápad byla nucena tyto doklady opětovně poskytnout pro účely
ROP NUTS II Jihozápad. Obec tedy již nedisponuje žádnými kopiemi podané žádosti ani jejích
příloh. Doporučila tedy žadateli (žalobci), aby se obrátil přímo na ú řad ROP NUTS II Jihozápad,
ale zároveň jej upozornila, že již ve vzorových smlouvách mezi poskytovatelem dotací
a příjemcem je stanoven okruh možných poskytovaných informací. Obec dodala, že se daná data
pokusila ještě získat od zpracovatele žádosti, jehož činnost však sk ončila podáním této žádosti
v červnu roku 2009. Z důvodu časové prodlevy již nemá zpracovatel tyto údaje k dispozici.
Rozhodnutí žalovaného o odvolání ze dne 4. 5. 2011, zn. KDS/1493/11, sp. zn.
ZN/339/KDS/11, bylo dle krajského soudu odůvodněno zejména tím, že žalovaný si není
vědom žadatelem tvrzené povinnosti povinného subjektu vyžádat si vrácení (na vlastní náklady)
dokumentů, které by mohly být dle zákona o svobodném přístupu k informacím poskytnuty
žalobci a které byly odeslány třetímu subjektu, pokud je povinný subjekt již nemá. Krajský soud
v tomto směru uzavřel, že dle jeho názoru správní orgány zastávají (nesprávný) názor, že žádosti
o poskytnutí informace není třeba vyhovět, jestliže povinný subjekt příslušné dokumenty nemá
k dispozici a žadatele odkáže na někoho jiného.
Krajský soud dále uvedl, že požadované informace se vztahují k působnosti povinného
subjektu. Dopadá tedy na ně §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, dle něhož
mají povinné subjekty povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti. Krajský
soud pokračoval, že nesdílí názor správních orgánů, dle kterých v případě, že povinný subjekt
nemá příslušné dokumenty k dispozici a odkáže žadatele na někoho jiného, učiní svým
povinnostem zadost. Není-li totiž dle krajského soudu sporné, že se požadované informace
vztahují k působnosti povinného subjektu, a jde-li „jen“ o to, že z nějakého důvodu již nejsou
povinnému subjektu k dispozici, je podle názoru krajského soudu nezbytné, aby povinný subjekt,
který dokumenty pozbyl, je znovu nabyl. Tyto závěry krajský soud dovodil z judikatury
Nejvyššího správního soudu, jednak z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2009,
č. j. 1 As 29/2009 - 59, dostupného na www.nssoud.cz, dle něhož se k působnosti povinného
subjektu vztahují zpravidla všechny informace, které má objektivně k dispozici, jednak
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2012, č. j. 1 As 141/2011 - 67,
publikovaného pod č. 2635/2012 Sb. NSS, dle něhož odmítnout žádost o informace s tím,
že by bylo nutné vytvořit nové informace (§2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu
k informacím) lze pouze v případě, že povinný subjekt nemá povinnost předmětnými
informacemi disponovat. Zároveň dle krajského soudu platí, že v ztahuje-li se informace
k působnosti více povinných subjektů, je na žadateli, na kterého z nich se se svou žádostí obrátí,
a není tudíž namístě, aby jej jeden odkazoval na druhého.
Krajský soud rovněž konstatoval, že zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen
„správní řád“) danou otázku v podstatě neupravuje a že adekvátní odpověď neskýtá ani zákon
č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spis ové službě a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
o archivnictví“), který upravuje vedení spisu, podle krajského soudu však jsou předpisy
o archivnictví „orientovány poněkud jinam“. Inspiraci však mohly správní orgány hledat např.
v §26 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „vyhláška č. 37/1992 Sb.“), který upravuje postup soudu při rekonstrukci
spisu; jednodušší by však v dané věci bylo, kdyby si povinný subjekt pouze vyžádal kopii
dotčeného dokumentu od jiného orgánu.
Jiný závěr týkající se vzniklé situace by dle krajského soudu byl v rozporu s judikaturou
Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, přičemž pro ilustraci krajský soud obsáhle
citoval část rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2009, č. j. 1 As 29/2009 - 59.
Krajský soud dále dodal, že pokládá sdělení obce Tlučná ze dne 6. 4. 2011, č. j. 322/2011,
za přinejmenším formálně nekorespondující s požadavky na rozhodnutí správního orgánu podle
zákona o svobodném přístupu k informacím a správního řádu.
Závěrem krajský soud shrnul, že povinnost uchovávat si dokumenty vztahující
se k působnosti obce, tedy i výše uvedenou žádost o podporu projektu (s přílohami) – pokud
by nebyla stanovena jiným způsobem – je předpokladem a tudíž plyne z povinnosti poskytovat
o dokumentech vztahujících se k takové působnosti informace podle zákona o svobodném
přístupu k informacím tak, jak byl vyložen Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem.
Krajský soud se ztotožnil s žalobce m v tom ohledu, že důvod uváděný povinným subjektem
a žalovaným nemůže být zákonným důvodem pro nevyhovění žádosti o poskytnutí informace.
Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž uvedl,
že ji opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Závěr krajského soudu považuje stěžovatel za n esprávný z toho důvodu, že se povinný
subjekt snažil získat potřebné informace od jiných subjektů, a to od zpracovatele projektu,
a dále vycházel z podmínek úřadu ROP NUTS II Jihozápad, kde bylo výslovně stanoveno,
co může a nemůže být poskytnuto v rámci řízení žádosti o poskytnutí dotace z daného programu.
Sama žádost podle stěžovatele neznamenala poskytnutí veřejných prostředků a bylo o ní dále
vedeno řízení úřadem ROP NUTS II Jihozápad, který měl stanoveny podmínky, jak
s dokumentací nakládat. Pokud by došlo k porušení daných podmínek, žádost by byla odložena
a k plnění by nedošlo. Povinný subjekt přitom má všechny podklady a dokumenty týkající
se čerpání veřejných prostředků na danou akci uloženy. Podání žádosti náleželo do přípravné
fáze, v jejímž rámci ještě nedošlo k čerpání veřejných prostředků. Stěžovatel přesto považuje
za nutné opakovaně poukázat na skutečnost, že se povinný subjekt snažil podniknout veškeré
možné kroky k tomu, aby si požadované dokumenty opatřil; byl však odmítnut, a proto
mu nezbylo nic jiného, než poskytnutí informace odmítnout.
Stěžovatel taktéž uvedl, že žalobce, který žádal obec Tlučná o zpřístupnění žádosti
o poskytnutí dotace z programu ROP NUTS II Jihozápad (včetně některých jejích příloh),
požádal o totéž desítky dalších obcí v regionu. Nejednalo se tak o využití principu otevřenosti
veřejné správy deklarované v ustanoveních zákona o svobodném přístupu k informacím, ale spíše
o „šikanózní“ výkon práva, kdy prostřednictvím zákona o svobodném přístupu k informacím
se žalobce pokoušel „prolomit“ ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen
„obchodní zákoník“), jakož i „zákon na ochranu autorských práv“.
Dále stěžovatel nesouhlasil s právním názorem krajského soudu, dle něhož za situace,
kdy uchovávání písemností není řešeno zákonem o archivnictví, má správní orgán hledat inspiraci
v soudních předpisech, konkrétně v §26 vyhlášky č. 37/1992 Sb.
Nezákonnost v postupu krajského soudu spatřuje stěžovatel i v tom, že v dané věci
existuje pravomocné rozhodnutí obce Tlučná ze dne 27. 5. 2011, č. j. 554/2011. Dle kasační
stížností napadeného rozsudku krajského soudu přitom má povinný subjekt (obec Tlučná)
rozhodnout znovu; nastává tak situace, že bude rozhodováno o téže věci podruhé, a to přesto,
že existuje pravomocné rozhodnutí obce Tlučná ze dne 27. 5. 2011, č. j. 554/2011, proti kterému
žalobce nevyužil opravných prostředků. Krajský soud tak fakticky nařizuje, aby povinný subjekt
poskytl požadované informace přesto, že existuje pravomocné rozhodnutí v dané věci ze dne
27. 5. 2011, kterým se poskytnutí informací odmítá.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby zdejší soud kasační stížnost zamítl.
Předně uvedl, že dle jeho názoru nelze oddělovat fázi předložení žádosti o dotace, na jejímž
základě má být dotace přidělena, a fázi, ve které k přidělení dotace došlo. Celý tento proces
je totiž upraven stejnými (i unijními) předpisy. Právě podoba žádosti o dotaci je pak rozhodu jící
pro hodnocení formálních náležitostí i pro věcné hodnocení projektu, a to i z hlediska
určení jejího pořadí mezi žádostmi jiných uchazečů o dotaci. Samotný projekt je kontrolován
a auditován a z tohoto hlediska kontrolní a auditní orgány pracují se všemi informacemi
a písemnostmi v projektové složce žadatele, která obsahuje i příslušnou žádost.
Za nepřípadný považuje žalobce i argument stěžovatele o snaze „prolomit“ obchodní
zákoník a zákony upravující ochranu autorských práv. Z této formulace nelze vyvodit ani to,
proč by žádost žalobce o informace měla být šikanózní; naopak by veřejná správa měla být
otevřená a poskytovat možnost kontroly nakládání s veřejnými prostředky. Ačkoli neexistuje
konkrétní zákonná úprava toho, co vše má obec archivovat, má dle žalobce „převážit zdravý
rozum“ a je třeba analogicky aplikovat jiné právní předpisy. Ovšem i kdyby takových předpisů
nebylo, vyplývá povinnost archivace příslušných dokumentů už z toho, že je legitimním
požadavkem, aby takové dokumenty byly veřejnosti zpřístupňovány. Nelze se totiž vyhnout
kontrole ze strany daňových poplatníků jen tím, že se povinný subjekt požadovaných dokladů
„zbaví“. Povinnost příslušné dokumenty archivovat navíc pro obec Tlučná vyplývá z příslušné
„příručky pro příjemce“ a ze Smlouvy o financování uzavřené mezí obcí a Regionální radou
regionu soudržnosti Jihozápad. Je zvláštní, aby obec riskovala v souvislosti s dotací ve výši
65 000 000 Kč sankci tím, že si příslušné materiály nearchivuje.
Nejdůležitější dle žalobce ovšem je, že ve věci probíhalo či dosud stále probíhá dotační
řízení a obec Tlučná je tak oprávněna nahlédnout do příslušného správního spisu, pořídit si z něj
kopie a požadované dokumenty tak žalobci poskytnout. S ohledem na konkrétní způsob
zpracování žádostí o dotace je možné obci požadované informace, které by tato obec dále
postoupila žalobci, poskytnout i elektronicky.
Konečně žalobce dodává, že i když obec Tlučná v mezidobí žádosti žalobce o poskytnutí
informace pravomocně nevyhověla, není zřejmé, proč by žalobce o informace nemohl požádat
znovu; nadto příslušná argumentace stěžovatele představuje nové a důkazně nepodložené tvrzení,
které je v řízení před Nejvyšším správním soudem dle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné. Žalobci
také není zřejmé, proč stěžovatel obsáhle argumentuje jinými skutečnostmi, když sám tvrdí,
že povinný subjekt údajně vyvinul veškeré úsilí, aby informace poskytl; znamená to totiž,
že žádosti o informace vyhovět chtěl, ale přesto informace neposkytl.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek krajského soudu vzešel (§102 s. ř. s.), a jménem
stěžovatele jedná jeho pověřená zaměstnankyně, který má vysokoškolské právnické vzdělání,
které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s . ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Klíčovou otázkou v posuzované věci je to, zda měl povinný subjekt povinnost žalobci
požadované informace poskytnout. V tomto ohledu je třeba vycházet z relevantních ustanovení
zákona o svobodném přístupu k informacím a dalších dotčených zákonů, jakož i ze závěrů
příslušné judikatury zdejšího soudu, která se opírá rovněž o judikaturu Ústavního soudu.
Podle §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím „povinnými subjekty, které
mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány,
územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce“ . Je nesporné, že obec Tlučná, jakožto územní
samosprávný celek, má obecně povinnost dle zákona o svobodném přístupu k informacím
poskytovat informace vztahující se k její působnosti. Rovněž nebylo předmětem sporu
mezi žalobcem a stěžovatelem, že požadovaná informace, tj. žádost o podporu projektu
„Areál ZŠ v Tlučné“ spadala do působnosti povinného subjektu. Jednalo se přitom
o samostatnou působnost obce, ať již z hlediska hospodaření s majetkem obce [§38 a násl.
zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obecní
zřízení“)] či z hlediska uspokojování potřeb občanů obce v oblasti výchovy a vzdělávání (§35
odst. 2 obecního zřízení). Z pohledu zákona o svobodném přístupu k informacím je nerozhodné
(s přihlédnutím k níže uvedenému), zda se jednalo o vrchnostenskou, nebo nevrchnostenskou
veřejnou správu v rámci samostatné působnosti obce.
Obecným principem poskytování informací v režimu zákona o svobodném přístupu
k informacím přitom je zásadně úplná informační povinnost povinných subjektů, což znamená,
že režimu předmětného zákona podléhají veškeré informace o činnosti povinných subjektů
s výjimkou informací, jejichž ochranu výslovně předpokládá zákon (ať již zákon o svobodném
přístupu k informacím či jiný zákon). Jinak řečeno, odmítnout poskytnutí požadovaných
informací tak bylo v posuzovaném případě možné pouze za předpokladu, že pro takový postup
byly splněny podmínky vyžadované zákonem (o svobodném přístupu k informacím); v případě,
že taková výluka z povinnosti poskytnout požadovanou informaci identifikována nebyla, měla
obec Tlučná povinnost požadovanou informaci poskytnout.
Je třeba poznamenat, že ve své kasační stížnosti stěžovatel výslovně neodkazuje na žádné
konkrétní ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím (popř. jiného zákona), které
by mělo v daném případě zakládat zmiňovanou výluku z povinnosti poskytovat informace.
V podstatě jediné, čím stěžovatel v daném směru argumentuje, je opakované zdůrazňovaní
„dobré vůle“ povinného subjektu, který měl být připraven informace poskytnout; jelikož
se ovšem povinnému subjektu nepodařilo uspět při snaze o jejich získání, tak mu podle
stěžovatele „nezbylo nic jiného, než poskytnutí informace odmítnout“. Zároveň stěžovatel uváděl,
že povinnému subjektu žádný předpis neukládal uchovávat si příslušné písemnosti. Tuto námitku
je tak pro větší srozumitelnost třeba v ykládat v kontextu argumentace, kterou stěžovatel
vznesl ve svém vyjádření k žalobě, kdy odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 2. 4. 2008,
č. j. 2 As 71/2007 – 56, dostupný na www.nssoud.cz. V tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud
uvedl, že „[p]oskytnutí informace lze totiž odmítnout nejen z důvodů právních, jež jsou taxativně vyjmenovány
v §7 - §11 zákona o svobodném přístupu k informacím, nýbrž i z důvodů faktických, které v zákoně
z pochopitelných důvodů vyjmenovány nejsou. Typickým faktickým důvo dem neposkytnutí informace přitom bude
právě situace, kdy povinný subjekt požadovanou informaci nemá“ .
Stěžovatel ovšem daný rozsudek vnímá izolovaně, bez zohlednění dalších
neodmyslitelných souvislostí. Krajský soud ve svém rozsudku jakožto relevantní zá kladní
východisko zvolil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2009, č. j. 1 As 29/2009 –
59, www.nssoud.cz, v němž zdejší soud uvedl, že „[k] působnosti povinného subjektu se tedy vztahují
zpravidla všechny informace, které má objektivně k disp ozici. Tento závěr logicky plyne ze zásady zákonnosti
výkonu veřejné moci. Povinný subjekt je povinen vykonávat svou činnost pouze v mezích a způsoby stanovenými
zákonem a pokud v rámci své činnosti fyzicky disponuje některými informacemi, mělo by to být p ouze v důsledku
výkonu jeho zákonné působnosti. Žadatel o informaci tak má právo na sdělení všech údajů, s nimiž povinný
subjekt pracuje a jejichž poskytnutí není vyloučeno či omezeno podle §7 - §11 zákona o svobodném
přístupu k informacím (viz také Korbel, František a kol. 2004. Právo na informace. Komentář. Praha: Linde,
s. 108-110; Kužílek, Oldřich – Žantovský, Michael. 2002. Svoboda informací. Svobodný přístup k informacím
v právním řádu České republiky. Praha: Linde)“ .
Rovněž tak je možné za východisko k řešení daného případu považovat další
krajským soudem zmíněný judikát, a to rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2012,
č. j. 1 As 141/2011 – 67, publikovaný pod č. 2635/2012 Sb. NSS, podle něhož odmítnout žádost
o informace s tím, že by bylo nutné vytvořit informace nové (§2 odst. 4 zákona o svobodném
přístupu k informacím), lze pouze v případě, že povinný subjekt nemá povinnost předmětnými
informacemi disponovat.
Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že zmíněný §2 odst. 4 zákona o sv obodném
přístupu k informacím („Povinnost poskytovat informace se netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí
a vytváření nových informací.“) upravuje otázku tzv. nových informací (a dotýká se i otázky
tzv. neexistujících informací), avšak má význam i pro nynější, byť mírně odlišný, případ.
V tomto kontextu je vhodné zmínit rovněž důvodovou zprávu k zákonu č. 61/2006 Sb.,
kterým byl významně novelizován zákon o svobodném přístupu k informacím a mj.
doplněn citovaný §2 odst. 4 předmětného zákona, přičem ž zmíněná důvodová zpráva
(dostupná z digitálního repozitáře Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR,
http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=4&CT=991&CT1=0, sněmovní tisk č. 991,
IV. volební období Poslanecké sněmovny) uváděla, že „režim zákona o svobodném přístupu
k informacím nestanovuje povinnost nové informace vytvářet či vyjadřovat názory povinného subjektu k určité
problematice“, zároveň však, což je důležité i pro nynější případ, konstatovala, že „[p] ovinný subjekt
je povinen poskytovat pouze ty informace, které se vztahují k jeho působnosti, a které má nebo by měl mít
k dispozici“ (zvýraznění doplněno).
Podobně právní nauka (Furek, A., Rothanzl, L. Zákon o svobodném přístupu
k informacím a související předpisy. Komentář. 2. vydání. Praha: Linde, 2012 , s. 81) konstatuje,
že „[p]okud určitá informace vůbec neexistuje a musela by být nově vytvořena, je zcela jednoznačně aplikovatelné
ustanovení §2 odst. 4, ledaže zákon předpokládá, že povinný subjekt s danou informací musí disponovat –
v takovém případě by ji musel vytvořit a poskytnout (…). Podobně lze postupovat i v případě žádosti o existující
informaci, s níž disponuje jiný povinný subjekt. Pokud zákon počítá s tím, že takovou informací bude žádostí
oslovený povinný subjekt disponovat, musí si ji opatřit a poskytnout, pokud nikoli, pak žádost rozhodnutím
odmítne“ (zvýraznění doplněno). Obdobně „[o]dmítnout žádost pro neexistenci informace by nešlo (…)
v případě, pokud by povinný subjekt informací nedisponoval, avšak zákon by předpokládal (výslovně
či implicitně), že informaci musí mít“ (Furek, A., Rothanzl, L., op. cit., s. 169; srov. tamtéž, s. 80).
Pro úplnost pak lze citovat i starší výslovné závěry správních soudů, s nimiž se Nejvyšší
správní soud ztotožňuje, vyjádřené např. v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2002,
sp. zn. 44 Ca 179/2002 (viz Furek, A., Rothanzl, L., op. cit., s. 199- 200, či Otevřete.cz, web pro
otevřenost veřejné správy: http://stary.otevrete.cz/soudni-spory-a-kauzy/soudni-spory/krajske-
soudy/obcanske-sdruzeni-pratele-hasiny-vs-okresni-urad-nymburk-44-ca-1792002-96.html,
citováno dne 23. 6. 2015), dle něhož „[p]ovinné subjekty mají úplnou informační povinnost, to znamená,
že okruh informací, z něhož musejí poskytovat, je úplný, musí poskytovat informace ze všeho, co m ají nebo by měly
mít. Je to odůvodněno skutečností, že ve vztazích, ve kterých povinný subjekt vystupuje, dochází k nakládání
s veřejnými prostředky. Princip přístupu k informacím znamená možnost podívat se na údaje, které na úřadě
„leží“, s nimiž úřad pracuje. Úřad tedy poskytuje ty informace, které má. To je definováno pojmem „informace,
vztahující se k působnosti“. Informací se míní to, co v okamžiku dotazu je, anebo má být, v úřadu k dispozici.
Pokud úřad zjistí, že nemá informaci, kterou podle svých po vinností stanovených právními předpisy má mít,
je povinen ji okamžitě doplnit a poskytnout“ (zvýraznění doplněno); obdobně pak rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 30. 1. 2004, č. j. 5 Ca 80/2003 – 26 (viz Furek, A., Rothanzl, L., op. cit.,
s. 123-124, či Otevřete.cz, web pro otevřenost veřejné správy: http://stary.otevrete.cz/soudni-
spory-a-kauzy/soudni-spory/drbohlav-vs-mhmp-praha-6-5-ca-802003-26-83.html, citováno dne
23. 6. 2015).
V návaznosti na uvedené lze připomenout i nedávný rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 7. 4. 2015, č. j. 6 As 136/2014 – 41, publikovaný pod č. 3223/2015 Sb. NSS,
v němž zdejší soud na základě dosavadní judikatury rovněž dovodil, že za situace,
kdy má povinný subjekt zákonem stanovenou povinnost určitými údaji disponovat, přičemž zjistí,
že tyto informace nemá, neboť byly „vymazány nebo odstraněny“, má „povinnost je opět vytvořit“.
Výjimkou z této zásady by mohla být pouze situace, kdy by se jednalo o informaci
neopakovatelnou, např. takovou, jejíž informační hodnota spočívá právě v tom, že dokumentuje
např. určitý postup povinného subjektu, a kterou již tudíž zpětně znovu vytvořit nelze (k tomu
srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2015, č. j. 5 As 24/2015 – 36,
www.nssoud.cz). V nyní posuzovaném případě však nemá být požadovaná informace povinným
subjektem znovu vytvořena, ale získána v existující podobě od jiného subjektu.
Z výše uvedeného tak Nejvyšší správní soud dovozuje další dílčí závěr: měl- li povinný
subjekt povinnost požadovanou informaci „mít“, měl také povinnost ji žalobci poskytnout,
přičemž i v případě, že by touto informací sám fyzicky nedisponoval, bylo jeho povinností
si ji „opatřit“ např. u jiného povinného subjektu, popř. se kvalifikovaně vypořádat s otázkou
nemožnosti tuto informaci získat (viz dále).
Následující zásadní otázkou je tedy to, zda skutečně bylo povinností povinného subjektu
v nyní posuzovaném případě požadovanou informaci „mít“. Na tuto otázku Nejvyšší správní
soud odpovídá, že tomu tak bylo, tedy že z relevantních právních předpisů, které budou
zmíněny dále, pro povinný subjekt vyplývala povinnost předmětnými informacemi disponovat.
Jak již přitom bylo řečeno, tato povinnost mohla z příslušného zákona vyplývat výslovně,
ale též implicitně.
Ačkoli krajský soud dospěl k závěru, že pro posouzení věci nebyl relevantní zákon
o archivnictví, neboť „archivní předpisy jsou orientovány poněkud jinam“ a nelze v nich údajně nalézt
odpověď na povinnost uchovávat příslušné písemnosti jakožto předpoklad jejich dalšího
poskytnutí dle zákona o svobodném přístupu k informacím, Nejvyšší správní soud tento názor
nesdílí. Zdejší soud je naopak toho názoru, že právě zákon o archivnictví je jedním z právních
předpisů, z nichž povinnost „mít“ dotčené informace vyplývala (povinnost disponovat určitými
údaji, vyplývající ze zákona o archivnictví, naznačil Nejvyšší správní soud také v již zmíněném
rozsudku ze dne 7. 4. 2015, č. j. 6 As 136/2014 – 41, zejména v jeho odstavci 32).
Zákon o archivnictví ve své hlavě třetí (§63 - §70) upravuje výkon spisové služby.
Jak vyplývá ze správního spisu v nyní posuzované věci, obec Tlučná podala žádost o dotaci dne
25. 6. 2009; v tu dobu zákon o archivnictví, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (do nabytí účinnosti
novely provedené zákonem č. 190/2009 Sb.), předpokládal, že obec Tlučná, jakožto subjekt
nespadající pod výčet uvedený v §63 odst. 2 zákona o archivnictví, vede evidenci dle §63 odst. 3
zákona o archivnictví, a to mj. dle §64 odst. 1 zákona o archivnictví. Ustanovení §64 odst. 1
citovaného zákona, v tehdejším znění, stanovilo, že „[u]rčení původci [pozn.: v tomto případě i obce
dle §63 odst. 3 zákona o archivnictví] jsou povinni evidovat i dokumenty u nich vzniklé“, přičemž §64
odst. 2 a 3 zákona o archivnictví upravoval, kdo a jak s takto zaevidovaným dokumentem
nakládá. Dle §65 odst. 1 zákona o archivnictví se při vyřizování dokumentů „všechny dokumenty
týkající se téže věci spojí ve spis“. Dle §66 odst. 2 zákona o archivnictví, který se měl na obec Tlučnou
použít přiměřeně, „[u]rčení původci vydají vnitřní předpis pro výkon spisové služby, který obsahuje základní
pravidla pro manipulaci s dokumenty u určeného původce (dále jen „spisový a skartační řád“) a jehož součástí
je spisový a skartační plán“. Podle rovněž přiměřeně použitelného §68 odst. 1 zákona o archivnictví
„[v]šechny vyřízené spisy a jiné dokumenty určeného původce jsou po dobu trvání skartační lhůty uloženy na místě
vyhrazeném k uložení dokumentů, k vyhledávání a předkládání dokumentů pro potřebu určeného původce
a k provádění skartačního řízení“.
Z uvedeného tedy zdejší soud vyvozuje, že povinný subjekt měl příslušný spisový materiál
týkající se žádosti o poskytnutí dotace (včetně této žádosti) u sebe vést nejméně po dobu
skartační lhůty. Že by obec Tlučná danou povinnost splnila, resp. že by příslušné dokumenty
nebo jejich kopie pozbyla až po uplynutí skartační lhůty, nebylo během správního řízení tvrzeno
ani prokázáno. Proto argument, že obec Tlučná nemohla informace poskytnout, neboť je již
neměla k dispozici, nemůže být (přinejmenším sám o sobě, bez zohlednění příslušné skartační
lhůty) úspěšný.
Pro úplnost pak Nejvyšší správní soud poznamenává, že s účinností od 1. 7. 2009,
kdy nabyl účinnosti zmíněný zákon č. 190/2009 Sb., byly povinnosti subjektů od tohoto data
vykonávajících spisovou službu dle §63 odst. 2 zákona o spisové službě zpřesněny a těmto
subjektům přibyly další povinnosti. Tuto skutečnost zdejší soud konstatuje s ohledem na to, že,
jak vyplývá ze správního spisu, po obdržení oznámení o přehodnocení projektu, doručeného obci
Tlučná dne 15. 6. 2010, povinný subjekt opět žádost s příslušnými přílohami předkládal orgánům
Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad – tou dobou se tedy na něj vztahovaly nové
povinnosti spojené s vedením spisové služby. S ohledem na uvedené tak Nejvyšší správní soud
nesouhlasí se závěry správních orgánů, že povinnému subjektu „žádný zákon neukládal archivovat
doklady ve stádiu žádosti“ (viz vyjádření obce Tlučná ze dne 14. 7. 2011 k žalobě).
Kromě této explicitně vyjádřené povinnosti „mít“ požadované informace, bylo možné
tuto povinnost dovodit rovněž nepřímo z obecního zřízení. Jak již bylo řečeno, pravidla
hospodaření obce stanoví §38 a násl. obecního zřízení, přičemž základním principem ovládajícím
hospodaření s majetkem obce (včetně jeho správy) je povinnost nakládat s ním s péčí řádného
hospodáře (srov. např. Ministerstvo vnitra, odbor veřejné správy, dozoru a kontroly:
Metodické doporučení k činnosti územních samosprávných celků, s. 21 a násl., dostupné
z www.mvcr.cz/soubor/metodicke-doporueni-blue-07-1-web-v2-pdf.aspx, citováno dne
24. 6. 2015). Tato péče zahrnuje, v souladu s povinností účelného a hospodárného využívání
majetku obce v souladu s jejími zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti
(§38 odst. 1 obecního zřízení), rovněž povinnost chránit majetek obce před zničením,
poškozením, odcizením nebo zneužitím (§38 odst. 2 obecního zřízení). Tato ochrana majetku
zahrnuje jak ochranu fyzickou, tak ochranu právní [viz Váňa, L. in Vedral, J. a kol. Zákon
o obcích (obecní zřízení). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 223]. Z tohoto pohledu
je namístě, aby obec uchovávala veškerou relevantní dokumentaci vztahující se k příslušnému
dotačnímu programu, a to již např. v souvislosti s případným řízením o porušení rozpočtové
kázně dle §44 a násl. zákona č. 218/2012 Sb., o rozpočtových pravidlech. Nejvyšší správní soud
si je vědom toho, že pro taková řízení je rozhodný především text veřejnoprávní smlouvy
o poskytnutí dotace či dalších dokumentů, z nichž by přímo vyplývaly podmínky poskytnutí
dotace; důležitost samotné žádosti ovšem rovněž nelze paušálně vyloučit; nadto Nejvyšší správní
soud považuje za nezbytnou součást péče „řádného hospodáře“, vyplývající již ze zásad
racionálního chování, zálohovat si dokumenty, které se vztahují k významným investičním akcím
(a mohou být spojeny i s majetkovými riziky pro obec), přičemž v daném případě jistě lze podání
žádosti o dotaci ve výši 65 000 000 Kč považovat za důležitý moment v hospodaření obce.
Rovněž Nejvyšší správní soud v daném směru považuje za smysluplné uchovávat alespoň
kopie žádostí o dotaci, které pro obec zpracuje externí subjekt (jako v tomto případě) a za kterou
obec tomuto subjektu zaplatí, aby bylo možné případně prokázat pravdivost a úplnost účetních
údajů či řádnost hospodaření obce (viz §42 obecního zřízení, §17 zákona č. 250/2000 Sb.,
o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů či zákon č. 420/2004 Sb., o přezkoumávání
hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí).
Stranou konečně není možné nechat ani otázku vzájemné kontroly orgánů obce, resp.
jejich odpovědnosti. Rada obce i starosta obce za výkon své funkce (činnosti) odpovídají
zastupitelstvu obce (viz §99 odst. 1 a §103 odst. 2 obecního zřízení). Pakliže nedochází
k uchovávání důležitých dokumentů vztahujících se k hospodaření obce, je tím oslabena tato
možnost „politické“ kontroly uvedených orgánů. Ostatně přiměřeně lze k některým aspektům
vzájemné kontroly orgánů obce ve vztahu k žádostem o dotace odkázat na rozsudek Krajského
soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2007, č. j. 30 Ca 6/2005 – 81 , publikovaný pod č. 1361/2007 Sb.
NSS, který se zabýval i otázkou pravidelné a systematické kontroly hospodaření obce dle §15
zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů.
Ze všech uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dovozuje, že povinný subjekt měl
povinnost požadovanou informací (žádostí o poskytnutí dotace a jejími přílohami) disponovat;
proto byl povinen, pakliže ji sám neměl, si ji zajistit a až poté rozhodnout, zda a v jakém rozsahu
je možné je poskytnout. Zdejší soud v souvislosti s konstatovaným dodává, že kasační námitka
stěžovatele směřující k tomu, že se žalobce svou žádostí o informace snažil „prolomit“ obchodní
zákoník nebo „zákon na ochranu autorských práv“, je zcela irelevantní. Z těchto důvodů totiž
žádost o poskytnutí informací odmítnuta nebyla; pokud by povinný subjekt nebo stěžovatel byli
přesvědčeni o tom, že žádosti není možné vyhovět např. s ohledem na ochranu obchodního
tajemství (§9 zákona o svobodném přístupu k informacím) nebo kvůli tomu, že by poskytnutím
informací byla porušena ochrana práv třetích osob k předmětu práva autorského [§11 odst. 2
písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím], popř. byl naplněn jiný zákonný důvod
pro odmítnutí žádosti o poskytnutí informací, bylo namístě, aby tyto důvody vtělil do svého
rozhodnutí o (částečném) odmítnutí žádosti. Z obdobných důvodů postrádá význam rovněž
tvrzení o „šikanózním“ výkonu práva ze strany žalobce. Nejvyššímu správnímu soudu taktéž ne ní
zřejmé, jak tvrzení stěžovatele o „šikanózním“ výkonu práva žalobce souvisí se skutečným
důvodem odmítnutí žádosti spočívajícím v tom, že povinný subjekt neměl příslušné informace
fyzicky k dispozici, či s opakovaným zdůrazňováním toho, že povinný subjekt vyvinul veškeré
úsilí k zajištění požadované informace.
S možností úspěchu kasační stížnosti se rovněž zcela míjí námitka, v jejímž rámci
stěžovatel upozorňuje na to, že dne 27. 5. 2011 (tedy před podáním nejen kasační stížnosti,
ale i žaloby v této věci) povinný subjekt pravomocně rozhodl o jiné obdobné žádosti žalobce
o informace ze dne 19. 5. 2011. Na jedné straně nelze souhlasit s žalobcem, že se jedná
o nepřípustnou kasační námitku ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., neboť , jak judikoval Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 2. 7. 2008, č. j. 1 Ans 5/2008 – 104, www.nssoud.cz, zákaz
dle zmiňovaného ustanovení uvádět v řízení o kasační stížnosti nové právní důvody, které
nebyly uplatněny v řízení před krajským soudem, dopadá pouze na takového stěžovatele,
který byl v řízení před krajským soudem žalobcem, zatímco žalovaný správní orgán, který podává
kasační stížnost, může argumentovat jakýmikoli právními důvody, a to bez ohledu na to, jakou
procesní obranu uplatnil ve vyjádření k žalobě a zda takové vy jádření vůbec podal. Na straně
druhé ovšem v daném případě není vůbec zřejmý smysl uplatněné námitky. Rozsudkem
krajského soudu byl stěžovatel, resp. povinný subjekt zavázán nikoli k poskytnutí požadované
informace (viz obsáhlé zdůvodnění krajského soudu, uvedené v jeho rozsudku, proč nemohl
v daném případě dle speciálního ustanovení §16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu
k informacím povinnému subjektu nařídit požadovanou informaci poskytnout), ale k novému
posouzení věci a v případě (byť i částečného) nevyhovění žádosti k vydání nového rozhodnutí.
Této povinnosti není možné se zprostit tím, že je vydáno rozhodnutí o jiné žádosti o informace,
byť i shodného obsahu. Pokud má stěžovatel za to, že je tím dána překážka věci rozhodnuté, ani
v tomto s ním není možné souhlasit. Daná otázka již byla řešena právní naukou i judikaturou
správních soudů: ve smyslu §48 odst. 2 správního řádu „[n]e každé pravomocné rozhodnutí má ovšem
účinky překážky věci pravomocně rozhodnuté. Takovou překážku netvoří např. rozhodnut í o zamítnutí žádosti
o přiznání nějakého práva. V judikatuře se uvádí, že „v řízení zahajovaném na návrh mohou materiální právní
moci nabýt pouze pozitivní správní rozhodnutí, zatímco negativní správní rozhodnutí nabývají pouze formální
právní moci. Negativní rozhodnutí tak nebrání správnímu orgánu v provedení nového řízení a vydání nového
rozhodnutí v téže věci“. (Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ca 58/2000 – 31 z 20. 12. 2000,
SoJ. sv. 4, ročník 2001, s. 371, SJS 849/2001). Rozhodnutím o zam ítnutí žádosti se nepřiznávají žádná
práva a neukládají žádné povinnosti“ (Vedral, J. Správní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: BOVA
POLYGON, 2012, s. 502-503). Lze také odkázat na §101 písm. b) správního řádu, dle něhož
„provést nové řízení a vydat nové r ozhodnutí ve věci lze tehdy, jestliže novým rozhodnutím bude vyhověno žádosti,
která byla pravomocně zamítnuta“. Tyto závěry týkající se zamítnutí žádostí dle správního řádu lze
obdobně vztáhnout i na rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace dle zákona o svobodném
přístupu k informacím. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu odkazuje na svůj rozsudek
ze dne 15. 7. 2004, č. j. 5 A 65/2002 – 33, publikovaný pod č. 750/2006 Sb. NSS, v němž dospěl
k závěru, že i v případech, kdy na základě žádosti o poskytnutí informace podle zákona
o svobodném přístupu k informacím bylo vydáno rozhodnutí o zamítnutí této žádosti, je žadatel
oprávněn podat žádost novou, byť i obsahově shodnou.
Nejvyšší správní soud také souhlasí se závěrem krajského soudu, že sdělení povinného
subjektu ze dne 6. 4. 2011, č. j. 322/2011, přinejmenším formálně nekorespondovalo s požadavky
na rozhodnutí správního orgánu dle §15 a §20 odst. 4 zákona o svobodném přístupu
k informacím ve spojení s §67 až 69 správního řádu; pokud žádosti nebylo vyhověno, neměla
obec Tlučná vyřídit věc neformálním přípisem, ale rozhodnutím dle §15 zákona o svobodném
přístupu k informacím. I z tohoto hlediska tedy byl opodstatněný rozsudek krajského soudu,
který zrušil nejen rozhodnutí stěžovatele, ale i (materiální) rozhodnutí povinného subjektu
ze dne 6. 4. 2011, č. j. 322/2011.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud v uvedených souvislostech opakuje závěr krajského
soudu, dle něhož vztahuje-li se informace k působnosti více povinných subjektů (zde obce
Tlučná a orgánů Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad), je na žadateli, na kterého z nich
se se svou žádostí obrátí, a není tudíž namístě, aby jeden odkazoval na druhého (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2013, č. j. 2 As 66/2013 – 25, www.n ssoud.cz).
Pokud jde o konstatování krajského soudu, že se stěžovatel měl v otázce získání
požadovaných písemností „inspirovat“ procesním institutem rekonstrukce spisu dle §26 vyhlášky
č. 37/1992 Sb., je třeba říci, že tím krajský soud jistě nemínil, že by měl správní orgán postupovat
přímo podle této vyhlášky, která upravuje zcela jinou materii a navíc činnost soudů, nikoli
správních orgánů, nicméně závěr krajského soudu, že „rekonstrukci spisu“ bylo možné v dané
věci uskutečnit prostým vyžádáním si chybějících dokumentů po subjektu, který s nimi
disponoval, je správný.
Nejvyšší správní soud rovněž upřesňuje závěrečnou úvahu krajského soudu, v níž krajský
soud naznačoval (a činil tak i žalobce), že povinnost uchovávat, resp. doplňovat dotčené
písemnosti vyplývala již ze samotné povinnosti dle zákona o svobodném přístupu k informacím
poskytovat informace o dokumentech vztahujících se k působnosti povinného subjektu.
Povinnost opatřit si informaci, vyhledat nebo doplnit ji (obecně tedy povinnost informaci m ít)
a následně ji poskytnout musí vyplývat ze zvláštního právního předpisu, který předpokládá,
že povinný subjekt má povinnost takovou informací disponovat (viz také Furek, A., Rothanzl, L.,
op. cit., s. 81-82). Úvaha krajského soudu ovšem mířila správným směrem, pokud předpokládala,
že povinný subjekt měl v daném případě povinnost předmětnou informaci uchovávat. Zároveň
je třeba znovu zdůraznit, že povinnost uchovávat příslušnou informaci či jí disponovat může
ze zvláštního právního předpisu vyplývat také implicitně a Nejvyšší správní soud tuto povinnost
interpretuje poměrně široce (srov. např. již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 2. 2012, č. j. 1 As 141/2011 – 67).
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že krajský soud správně zrušil rozhodnutí stěžovatele
i povinného subjektu a zavázal je, aby ve věci rozhodli znovu. Zdejší soud uvádí, že byť některé
závěry krajského soudu korigoval či upřesnil, nebylo namístě rozsudek krajského soudu zrušit,
neboť důvody pro rozhodnutí krajského soudu obstály v podstatné míře. Jsou tak naplněny
podmínky vymezené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 76/2007 - 48, publikovaném pod č. 1865/2009 Sb. NSS, dle něhož
Nejvyšší správní soud v takovém případě kasační stížnost zamítne a nesprávné důvody nahradí
svými.
Správní orgány tak měly, vázány právním názorem krajského soudu, posoudit, zda
je možné požadované informace poskytnout, a to buď v plném rozsahu či částečně, v závislosti
na tom, zda byly naplněny konkrétní zákonné důvody pro (částečné) odmítnutí žádosti. Důvod
spočívající v tom, že povinný subjekt informacemi v době podání žádosti nedisponoval, nemohl
sám o sobě obstát. Případné odmítnutí žádosti o informace kvůli tomu, že povinný subjekt
těmito informacemi nedisponuje, by přicházelo v úvahu až za situace, kdy by dané informace
skutečně již neexistovaly (např. by došlo ke skartaci či jiné „ztrátě“ všech požadovaných
informací, a to i jejich kopií), nebo by tyto kopie nebylo možné z objektivních právních
či faktických důvodů nijak získat a tyto důvody by také byly v rozhodnutí o odmítnutí žádosti
o informace jasně a přezkoumatelně uvedeny. Samo o sobě tedy nepostačovalo, že předmětnými
informacemi disponoval jiný povinný subjekt; v tomto směru bylo třeba vyvinout potřebnou
iniciativu k opětovnému získání požadovaných informací, a to všemi reálně v úvahu připadajícími
zákonnými postupy (žalobce naznačil např. možnost získání daných informací povinným
subjektem ze spisu příslušného orgánu Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad, pakliže
je povinný subjekt účastníkem příslušného řízení); obecně se pak nelze povinnosti poskytnout
informace zprostit smluvním či jiným obdobným závazkem informace neposkytnout, jestliže
nejsou naplněny konkrétní zákonné důvody pro odmítnutí žádosti.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti, z obsahu spisu však plyne,
že mu v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 27. listopadu 2015
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu