ECLI:CZ:NSS:2015:5.AS.150.2015:46
sp. zn. 5 As 150/2015 - 46
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně: Mgr. M. Š.,
zastoupená JUDr. Michalem Bernardem, Ph. D., advokátem se sídlem Příběnická 1908, Tábor,
proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, odbor regionálního rozvoje, se sídlem
Zborovská 11, Praha 5, za účasti: AZOS CZ, s.r.o., se sídlem Dobrovského 717/24, Praha 7 –
Holešovice, zastoupena Mgr. Romanem Hanusem, advokátem se sídlem Na Zátorce 9, Praha 6,
v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 30. 6. 2015, č. j. 47 A 6/2015 - 100, o návrhu osoby zúčastněné na řízení na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh osoby zúčastněné na řízení na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015, č. j. 47 A 6/2015 - 100, se zamítá .
Odůvodnění:
I. Průběh dosavadního řízení
Rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 2. 2014, č. j. 024569/2015/KUSK, sp. zn. SZ
172588/2014/KUSK REG/K, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 2. 2015, č. j.
044263/2015/KUSK, sp. zn. SZ 172588/2014/KUSK REG/K, bylo zamítnuto odvolání
žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Nymburk, odboru výstavby (dále jen
„stavební úřad“), ze dne 13. 10. 2014, č. j. 110/30308/2014/Ďou, sp. zn. 110/13467/2014,
vydané dle §129 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon), jímž byly osobě zúčastněné na řízení (dále jen „stěžovatel“) dodatečně povoleny
stavební úpravy staveb SO.1 - Hlavní výrobní projekt, SO.3 – Pomocné technické provozy
a SO.4 – Expedice na pozemcích st. parc. č. X, X a X v k. ú. N. (dále též „stavební úpravy“).
Podle těchto rozhodnutí jsou dodatečně povolené stavební úpravy součástí rozsáhlého záměru,
který zahrnuje stavební úpravy stávajících výrobních hal v areálu strojírenských závodů
v Nymburku současně s umístěním a zprovozněním výrobních linek a zařízení určených
k podnikatelské činnosti stěžovatele, a to především ke kataforéznímu lakování a zinkování.
Žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalovaného žalobou, které Krajský soud v Praze (dále
jen „krajský soud“) vyhověl a v záhlaví tohoto rozsudku označené rozhodnutí žalovaného, jakož
i rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 13. 10. 2014, č. j. 110/30308/2014/Ďou,
sp. zn. 110/13467/2014, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, ve které rovněž navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti přiznal odkladný účinek ve smyslu §107 odst. 1
ve spojení s §73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V této souvislosti stěžovatel uvedl, že zrušením rozhodnutí
o dodatečném povolení stavebních úprav mu vzniká nezanedbatelná újma, neboť v dobré víře
v zákonný postup správního orgánu rozhodujícího o vydání dodatečného stavebního povolení
byl v očekávání, že, za splnění podmínek pro jeho vydání, mu bude toto povolení vydáno a následně bude
moci požádat o zkušební provoz. Stěžovatel má rovněž předjednány dodavatelskoodběratelské
kontrakty na výrobu pro předmětnou provozovnu a v důsledku zrušení dodatečného stavebního
povolení tak nebude moci dostát svým závazkům a bude povinován k úhradě sankcí, které bude
nucen následně vymáhat jako náhradu škody za nesprávný úřední postup. Dále stěžovatel
poukázal na skutečnost, že je v dotčené lokalitě významným zaměstnavatelem, zaměstnává také
agenturní zaměstnance a napadený rozsudek krajského soudu má za následek, že bude muset svou
činnost pozastavit a s naprostou většinou zaměstnanců ukončit pracovní poměr. Z tohoto důvodu
se stěžovatel domnívá, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je v souladu s veřejným
zájmem.
Stěžovatel dále uvedl, že žalobkyně tvrdila, že dodatečně povolované stavební úpravy jsou
již v provozu a představují značnou újmu pro žalobkyni a další osoby. Stěžovatel má ovšem za to,
že žalobkyně neprokázala, že by jí nebo jiným osobám, které v žalobě zmiňovala, vůbec nějaká
újma vznikla. Žalobkyně zejména nedoložila svá tvrzení, že provoz předmětné provozovny
(zařízení) je velkým rizikem pro zdraví z důvodu nedostatečného přečišťování chemikálií,
skladování kalů apod. Dále žalobkyně namítala negativní zasahování dodatečně povolovaných
stavebních úprav do jejího vlastnického práva, když z důvodu zápachu dochází ke snižování
hodnoty její nemovitosti a kvality bydlení. Podle stěžovatele ovšem bylo naopak v řízení o vydání
dodatečného stavebního povolení a následnými kontrolními měřeními prokázáno, že stěžovatel
svojí činností nijak neohrožuje životní prostředí ani své okolí, stejně tak neporušuje jiné právní předpisy
upravující jeho činnost. Výtky žalobkyně se tedy zakládaly jen na jejím subjektivním dojmu a byly
zcela bezpředmětné.
Žalovaný se k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku nevyjádřil a žalobkyně
jej považovala za nedůvodný. Žalobkyně nejprve poukázala na skutečnost, že krajský soud
rozhodoval o přiznání odkladného účinku podle §9d odst. 2 zákona č. 100/2001 Sb.,
o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon
o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění pozdějších předpisů, podle kterého platí:
„O žalobách proti rozhodnutím vydaným v navazujících řízeních rozhodne soud do 90 dnů poté, kdy žaloba došla
soudu. Soud i bez návrhu rozhodne o přiznání odkladného účinku žalobě nebo o předběžném opatření podle
soudního řádu správního. Soud přizná žalobě odkladný účinek nebo nařídí předběžné opatření, hrozí-li nebezpečí,
že realizací záměru může dojít k závažným škodám na životním prostředí.“ Žalobkyně se domnívá,
že „žalobou“ proti rozhodnutí vydanému v navazujícím řízení by z logiky věci měla být i kasační
stížnost a při zvažování odkladného účinku by proto měly být zvažovány podmínky zakotvené
v zákoně o posuzování vlivů na životní prostředí.
Žalobkyně setrvala na svém stanovisku, že dodatečně povolované stavební úpravy
představují značnou újmu pro žalobkyni a další osoby. Stěžovatel totiž nakládá při své činnosti
s chemikáliemi nebezpečnými pro lidské zdraví (žíraviny, zdraví škodlivé látky), jak plyne
z analýzy Ing. K. Aby nedocházelo k ohrožení lidského zdraví, je stěžovatel povinen výpary
těchto chemikálií přečišťovat před jejich vypuštěním do ovzduší, což ovšem dle výše uvedené
analýzy stěžovatel neplní. Zařízení určená k čištění jsou buď špatně seřízená, nemají dostatečnou
kapacitu (odlučovač linky KTL, linka KTL lakování) nebo jsou obcházena zcela neschválenými
výduchy, které nemají žádný stupeň čištění (linka KTL lakování). Tato tvrzení žalobkyně v řízení
před krajským soudem prokázala analýzou přiloženou k žalobě a vypracovanou autorizovaným
znalcem. Stavební úpravy též negativně zasahují do vlastnického práva žalobkyně, neboť
z důvodu zápachu snižují hodnotu její nemovitosti a kvalitu bydlení. Žalobkyně dále tvrdí,
že závažnost negativních vlivů stavebních úprav do značné míry vyplývá i ze způsobu
povolování, kdy záměr byl posuzován v procesu vlivů na životní prostředí a byl rovněž
předmětem integrovaného povolení.
V řízení o kasační stížnosti přitom podle žalobkyně nelze zpochybňovat důvody pro
přiznání odkladného účinku v řízení před krajským soudem, a to mimo jiné proto, že zatímco
krajský soud posuzoval podmínky pro přiznání odkladného účinku dle zákona o posuzování vlivů
na životní prostředí, Nejvyšší správní soud musí posuzovat splnění podmínek dle soudního řádu
správního.
Žalobkyně také uvedla, že nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že bylo prokázáno,
že stěžovatel svojí činností neohrožuje životní prostředí ani své okolí. K tomu žalobkyně uvedla,
že stěžovatel nemá stále územní rozhodnutí ke změně vlivů stavebních úprav na okolí, nemá
pravomocné dodatečné povolení těchto stavebních úprav, nemá ani kolaudační souhlas k jejich
užívání (stěžovatel užívá předmětné zařízení na základě kolaudačního souhlasu z 60. let minulého
století, které bylo vydáno pro zcela jiný typ provozu), integrované povolení bylo již třikrát
změněno a nyní se vede řízení o čtvrté změně. V současné době probíhá měření emisí prováděné
Státním zdravotním ústavem.
Dále žalobkyně uvedla, že stěžovatel ani nedokládá konkrétní podklady, ze kterých
by vyplývalo, že stavební úpravy neohrožují životní prostředí. Stěžovatel sice obecně tvrdí,
že napadené rozhodnutí bude mít vliv na jeho provozní činnost, tj. nebude mít právo vyrábět, ale
toto tvrzení blíže nedokládá. Stěžovatel svůj podnik provozuje na základě kolaudačního
rozhodnutí, které není předmětem tohoto řízení. Stěžovatel sporné stavební úpravy již zcela
realizoval a nehrozí mu proto ani škoda vzniklá v důsledku zpoždění výstavby.
Žalobkyně rovněž zpochybnila stěžovatelem deklarovanou dobrou víru s poukazem
na skutečnost, že vedení řízení o dodatečném povolení stavebních úprav svědčí o skutečnosti,
že je stěžovatel provedl v rozporu s právními předpisy. Žalobkyně k tomu navíc tvrdí,
že stěžovatel stavební úpravy provozuje bez územního rozhodnutí ke změně jejich vlivů na okolí
či kolaudačního souhlasu k jejich užívání. Žalobkyně na tuto skutečnost stěžovatele opakovaně
upozorňovala a stěžovatel si této skutečnosti musí být vědom, stejně jako musí mít povědomí
o opakovaných a dlouhodobých stížnostech obyvatel v blízkosti předmětného provozu na zápach
a zdravotní problémy, přestože na ně nereaguje.
Podle §107 odst. 1 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud
jej ale může na návrh stěžovatele přiznat a užije přitom přiměřeně §73 odst. 2 až 5 s. ř. s.
Předpokladem vydání rozhodnutí o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je podání
návrhu stěžovatelem, a to návrhu odůvodněného negativními důsledky výkonu či jiných právních
účinků rozsudku krajského soudu či žalobou napadeného správního rozhodnutí, které Nejvyšší
správní soud v každém konkrétním případě uváží ve vztahu k zákonným podmínkám.
Ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. obsahuje dvě podmínky, které musí být kumulativně
splněny, aby mohl být žalobě (respektive kasační stížnosti) přiznán odkladný účinek: 1) výkon
nebo jiné právní následky rozhodnutí musí znamenat pro žalobce (resp. stěžovatele) nepoměrně
větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 2) přiznání
odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Nutno zdůraznit, že tyto
podmínky se liší od důvodů, pro něž lze podat kasační stížnost ve věci samé (§103 s. ř. s.),
a předmětem rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku proto není předběžné
posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu (viz např. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 9. 2006, č. j. 6 Ads 99/2006 - 33).
Zároveň je třeba vzít v potaz rovněž to, že kasační stížnost je mimořádným opravným
prostředkem, neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Nejvyšší správní
soud vychází ve své konstantní judikatuře z toho, že přiznání odkladného účinku vůči
pravomocnému rozhodnutí je třeba připustit pouze tehdy, jestliže nezbytnost odkladného účinku
převáží nad požadavkem právní jistoty a stability právních vztahů opírajících se o pravomocná
rozhodnutí orgánů veřejné moci. Přiznáním odkladného účinku se prolamují právní účinky
pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně
správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno; tímto zákonným postupem ovšem
není přiznání odkladného účinku, ale až meritorní výrok o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že v posuzovaném případě nedospěl k závěru,
že by výkon nebo jiné právní následky rozsudku krajského soudu znamenaly pro stěžovatele
nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám,
resp. veřejnému zájmu.
Co se týká újmy hrozící stěžovateli, jak ji on sám popisuje, tj. zejména újmy spočívající
v nedodržení závazků vyplývajících z již uzavřených smluv a z toho vyplývající povinnost
k úhradě smluvních sankcí, je třeba uvést, že stěžovatel tuto újmu sice v návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti tvrdí, ale žádným způsobem ji nedokládá, přestože jej vedle
břemene tvrzení stíhá také břemeno důkazní. Totéž platí i o stěžovatelem tvrzené nutnosti
ukončit s většinou jeho zaměstnanců pracovní poměr.
Dále je rovněž nezbytné vzít v potaz skutečnost, že napadeným rozsudkem krajského
soudy bylo rozhodnuto o zrušení rozhodnutí, kterým byly dodatečně povoleny stavební úpravy,
tedy stavební úpravy, které stěžovatel provedl v rozporu se zákonem, a stěžovatel nezpochybňuje
ani skutečnost, že zařízení dotčené těmito stavebními úpravami má již provozovat. Za této
situace se stěžovatel ovšem jen stěží může dovolávat své dobré víry v postup správních orgánů,
neboť řízení o dodatečném povolení stavebních úprav bylo důsledkem jeho dřívějšího
protiprávního jednání.
Nelze mít za důvodnou ani argumentaci stěžovatele, že v řízení o vydání dodatečného
stavebního povolení a následnými kontrolními měřeními bylo prokázáno, že stěžovatel svou
činností neohrožuje životní prostředí a své okolí, popř. neporušuje jiné právní předpisy upravující
jeho činnost. Tato otázka je zatím spornou, neboť byla zpochybněna mimo jiné žalobkyní
uváděnou analýzou Ing. K. V této souvislosti Nejvyšší správní soud ovšem musí zdůraznit, že při
rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku se z povahy věci nemůže podrobně
zabývat věcným posuzováním, zda ke vzniku újmy na životním prostředí v důsledku provedení
stavebních úprav skutečně dochází (resp. by v důsledku přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti došlo), ale pouze potencialitou existence této hrozby.
Z obsahu správního i soudního spisu přitom plyne, že stěžovatel již zařízení dotčené
stavebními úpravami zřejmě provozuje, k čemuž je třeba přihlédnout i při rozhodování o jeho
návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, přestože by jinak samo dodatečné
povolení stavebních úprav bez jejich uvedení do provozu nemělo mít na životní prostředí a práva
jiných osob vliv.
Za situace, kdy má být předmětné zařízení již provozováno (zjevně nepovoleně), tak nelze
jednoznačně vyloučit, že v důsledku přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (a tedy
možného legálního uvedení zařízení do zkušebního provozu před rozhodnutím o kasační
stížnosti, jak zamýšlí stěžovatel) může potenciálně hrozit závažná újma na životním prostředí
a vlastnických právech žalobkyně, která by mohla být (legálním) uvedením stavebních úprav
do provozu způsobena. Stěžovatel ostatně ve vztahu k těmto hrozbám jen obecně odkazuje
na průběh řízení o dodatečném povolení stavebních úprav a kontrolní měření, která jsou ovšem
zpochybněna analýzou Ing. K. (Závěry z místního šetření a posouzení stavu provozování zdroje
znečišťování ovzduší – provoz povrchových úprav v průmyslové zóně města Nymburk) ze dne
31. 7. 2014, z níž plyne, že zařízení určená k čištění jsou zřejmě špatně seřízená, nemají
dostatečnou kapacitu (odlučovač linky KTL, linka KTL lakování) nebo jsou obcházena
neschválenými výduchy, které nemají žádný stupeň čištění (linka KTL lakování), jak uvádí
žalobkyně. Z uvedené analýzy rovněž vyplývá, že při místním šetření bylo zjištěno, že pachový
vjem v okolí podniku stěžovatele se shoduje s pachovým vjemem, který byl zjištěn uvnitř haly.
Jde o chemický zápach po „akrylátech“ či „aminech“, jedná se o pachově velmi výrazný zápach
s výrazně obtěžujícím účinkem.
Z výše uvedeného tedy plyne, že nelze vyloučit minimálně potenciálně hrozící újmu
na životním prostředí v okolí zařízení dotčeného dodatečně povolovanými stavebními úpravami
a tím rovněž na právech žalobkyně a dalších osob, přičemž tato možná újma se Nejvyššímu
správnímu soudu jeví jako nepoměrně větší ve srovnání s újmou, která by snad mohla vzniknout
stěžovateli a kterou navíc stěžovatel ani nijak nedokládá.
V této souvislosti je rovněž třeba přiměřeně ve vztahu k nyní projednávané věci zohlednit
rozsudek ze dne 14. 6. 2007, č. j. 1 As 39/2006 – 55, v němž Nejvyšší správní soud dospěl
k následujícímu závěru: „Žalobcům z řad dotčené veřejnosti [musí být] vyhovováno k jejich návrhům
na přiznání odkladného účinku správní žaloby tak, aby nemohlo docházet k situacím, kdy v době rozhodování
o správní žalobě již byl povolený záměr nevratně realizován […]. Pokud by návrhu na přiznání odkladného
účinku vyhovováno nebylo, došlo by k porušení čl. 9 odst. 4 Aarhuské úmluvy a čl. 10a směrnice 85/337/EHS,
neboť poskytovaná soudní ochrana by nebyla včasná a spravedlivá.“
Podobně i při rozhodování o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti v této věci musel zdejší soud vážit, zda by v případě vyhovění návrhu nebyla žalobkyni
znemožněna efektivní soudní ochrana, kterou se domáhala podanou žalobou. K tomu
by nepochybně došlo, jestliže by skutečně bylo stěžovateli, který podle vlastních slov
po případném přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamýšlí dalšími kroky legalizovat
provoz zařízení dotčeného stavebními úpravami, což by potenciálně mohlo vést k závažné újmě
na životním prostředí a okolí předmětného zařízení, jakož i na vlastnických právech žalobkyně.
Jde proto také o případ, kdy by přiznáním odkladného účinku (tj. „obživnutím“ dodatečného
stavebního povolení) mohla být ve svých důsledcích žalobkyni upřena včasná a spravedlivá
soudní ochrana.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že v důsledku přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti by potenciálně mohla hrozit závažná újma na životním prostředí a právech
žalobkyně. Riziko vzniku této újmy je přitom dostatečné pro posouzení věci, přičemž přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti je také v rozporu s veřejným zájmem na ochraně životního
prostředí, který již sám o sobě v daném případě převažuje nad stěžovatelem tvrzenou (a nijak
nedoloženou) jemu údajně hrozící újmou.
Závěrem pro úplnost k argumentaci žalobkyně zdejší soud uvádí, že „navazujícím řízení“
ve smyslu §9d odst. 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí se rozumí takové řízení,
ve kterém se vydává rozhodnutí podle zvláštních právních předpisů, které povoluje umístění
nebo provedení záměru posuzovaného podle tohoto zákona, jak je výslovně uvedeno v §3 písm.
g) téhož zákona. Řízení o kasační stížnosti tedy takovým řízení není, což ovšem nic nemění
na tom, že při rozhodování o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku se zdejší soud
zabýval také veřejným zájmem na ochraně životního prostředí, jak výše uvedeno.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zamítl návrh stěžovatele na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Závěrem Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že usnesení
o zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou
rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2015
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu