ECLI:CZ:NSS:2015:5.AS.182.2014:37
sp. zn. 5 As 182/2014 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: K. B.,
zastoupený JUDr. Růženou Vojtovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, 28.
října 286/10, proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, se sídlem Praha 3, Husinecká
1024/11a, za účasti: Ing. S. Ž., o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 17. 9. 2014, č. j. 22 A 96/2012 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
Rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu (dále jen
„odvolací orgán“; působnost tohoto správního orgánu přešla účinností zákona č. 503/2012 Sb.
ode dne 1. 1. 2013 na žalovaného) ze dne 26. 6. 2012, č. j. 111815/2012-MZE-13311, bylo
zamítnuto odvolání žalobce (dále jen „stěžovatel“) a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva
zemědělství, Pozemkového úřadu Nový Jičín (dále jen „pozemkový úřad“) ze dne 23. 2. 2012,
č. j. 35696/2012-MZE-130771, kterým bylo v rámci autoremedury v plném rozsahu vyhověno
odvolání stěžovatele podanému proti rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 31. 10. 2011,
č. j. 136392/2011-MZE-130771, jímž byl schválen návrh komplexních pozemkových úprav
v k. ú. Hladké Životice (dále též jen „komplexní pozemkové úpravy“).
Komplexní pozemkové úpravy byly zahájeny na základě požadavku stavebníka Ředitelství
silnic a dálnic ČR - Závod Brno ze dne 10. 11. 2005 za účelem provedení pozemkových úprav
z důvodu výstavby dálnice D47. Projednání návrhu komplexních pozemkových úprav proběhlo
dne 19. 7. 2011 s tím, že souhlas s předmětným návrhem vyjádřili vlastníci 95,5 % výměry všech
dotčených pozemků. Následně vydal pozemkový úřad dne 31. 10. 2011 rozhodnutí
č. j. 136392/2011-MZE-130771, jímž byl návrh schválen. Proti tomuto rozhodnutí podal
stěžovatel dne 16. 11. 2011 odvolání, v němž vyjádřil nesouhlas se zalesněním pozemku
p. č. 1075/3 a části pozemku p. č. 1068/12 a nesouhlas s návrhem přístupové cesty p. č. 2826
na pozemku p. č. 1075/3. Dne 23. 1. 2012 stěžovatel vzal zpět část svého odvolání, a to ohledně
pozemků p. č. 1075/3 a p. č. 1068/12.
Pozemkový úřad vyhověl požadavkům stěžovatele a formou autoremedury vydal dne
23. 2. 2012 rozhodnutí č. j. 35696/2012-MZE-130771, kterým schválený návrh komplexních
pozemkových úprav změnil v části týkající se pozemků uvedených na LV č. 489, 66, 901, 206,
10001. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel opětovně odvolal, když namítal, že nesouhlasí
s tím, aby do pozemkových úprav byl začleněn pozemek p. č. 1372, a nesouhlasí ani s tím,
aby tento pozemek byl veden jako orná půda., neboť jde o neplodnou půdu s osmdesátiletými
stromy. Dále uvedl, že vlastnická hranice s pozemkem osoby zúčastněné na řízení nebyla přes
jeho žádost vytyčena za jeho účasti. Dál stěžovatel požadoval vysvětlení, proč osoba zúčastněná
na řízení užívá část pozemku p. č. 1062/12, na níž byl vybudován v rámci meliorací vrt,
a jak je možné, že čerpá vodu z tohoto vrtu pro hospodářské účely. Rovněž vyslovil nesouhlas
s nově navrženou vlastnickou hranicí mezi V. V. a R. Z., neboť neměla být projednána
s dosavadním vlastníkem pozemku.
S námitkami stěžovatele se odvolací orgán v žalobou napadeném rozhodnutí vypořádal
tak, že ohledně pozemku p. č. 1372 poukázal na písemný souhlas stěžovatele s umístěním tohoto
pozemku v obvodu komplexních pozemkových úprav, který stěžovatel udělil na jednání dne
1. 2. 2012. K námitce týkající se vytyčení hranice s pozemkem osoby zúčastněné na řízení
odvolací orgán uvedl, že podle zápisu o vytyčení ze dne 1. 3. 2012 byla hranice tohoto pozemku
tohoto dne vytyčena AZ GEON s.r.o., kdy se zástupce této společnosti sešel se stěžovatelem
a společně prošli nově vytyčené body parcely. Ze zápisu bylo dle názoru odvolacího orgánu
jednoznačné, že stěžovatel byl se zaměřením pozemku seznámen a jeho nově vznesená
připomínka se netýká účasti na vytyčení pozemku, ale pozemku p. č. 1062/12, který se ovšem
nachází mimo obvod komplexních pozemkových úprav. Námitka stěžovatele, že osoba
zúčastněná na řízení užívá část pozemku p. č. 1062/12 a čerpá vodu z vrtu na tomto pozemku,
tedy nesouvisí s prováděnými pozemkovými úpravami. K námitce ohledně vlastnické hranice
mezi pozemky V. V. a R. Z. odvolací orgán uvedl, že tito dva vlastníci ke vzájemné hranici mezi
svými pozemky nevznesli žádné připomínky a námitku stěžovatele nelze považovat za
opodstatněnou, neboť se netýká jeho práv.
II.
Napadený rozsudek krajského soudu
Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího orgánu žalobu ke Krajskému
soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 17. 9. 2014,
č. j. 22 A 96/2012 - 39, podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
V podané žalobě stěžovatel namítal, že pozemkový úřad měl za situace, kdy stěžovatel
vzal své odvolání částečně zpět a kdy byly provedeny úpravy návrhu komplexních pozemkových
úprav, odvolací řízení v rozsahu zpětvzetí odvolání zastavit, předložit upravený návrh
komplexních pozemkových úprav k novému vyjádření stěžovateli a dát mu možnost se vyjádřit,
což však pozemkový úřad neučinil. Napadené rozhodnutí stěžovatel nepokládal za správné také
proto, že vychází z nepravdivých a nepřesných informací ohledně účasti stěžovatele
na vytyčování hranic pozemků sousedících s pozemky osoby zúčastněné na řízení. Současně
napadené rozhodnutí dle stěžovatele nerespektovalo ani jeho námitku k pozemku p. č. 1372,
který není použitelný jako orná půda.
Krajský soud vzal za prokázané, že stěžovatel své odvolání ze dne 16. 11. 2011 vzal
částečně zpět a dovodil, že stěžovatelova námitka, že po zpětvzetí odvolání mělo být řízení
zastaveno, je nedůvodná. Krajský soud uvedl, že ve smyslu §91 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád z roku 2004“): „Pokud odvolatel
vzal podané odvolání zpět, řízení o odvolání je zastaveno dnem zpětvzetí odvolání [...] O skutečnosti, že řízení
bylo zastaveno, správní orgán vydá usnesení, které se pouze poznamená do spisu a vyrozumí se o něm odvolatele
[...].“ Z obsahu správního spisu je dle krajského soudu zřejmé částečné zpětvzetí odvolání
stěžovatelem, který si jako odvolatel zcela jistě tohoto úkonu byl vědom, když protokol z jednání,
u kterého vzal své odvolání částečně zpět, podepsal. Krajský soud dále uvedl, že jiný odvolatel
ve věci nebyl, proto ani nebylo koho o tomto částečném zpětvzetí odvolání vyrozumět. Součástí
správního spisu sice není deklaratorní usnesení pozemkového úřadu o částečném zastavení řízení,
to je však dle názoru krajského soudu pouze formální nedostatek spojený s vedením spisu, který
se stěžovatelových práv nijak nedotýká a nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
Pokud jde o předložení upraveného návrhu komplexních pozemkových úprav v části,
v níž stěžovatel na odvolání setrval, vzal krajský soud z obsahu správního spisu za prokázané,
že nový návrh reagující na konkrétní odvolací námitky stěžovatele byl se stěžovatelem opakovaně
projednán ve dnech 15. 12. 2011 a 23. 1. 2012 a stěžovatel měl možnost se k němu vyjádřit.
Dle zápisu z jednání konaného dne 26. 1. 2012 se stěžovatel účastnil také vytyčení nově
navrženého uspořádání pozemků, k nimž směřovaly námitky ve zbývající části odvolání.
Ve vztahu k těmto námitkám mu bylo plně vyhověno (ohledně společných zařízení VPC 04
a HPC 04). V této části tedy uplatněná žalobní námitka nekorespondovala s obsahem správního
spisu a krajský soud ji proto neshledal důvodnou.
Krajský soud neshledal důvodnou ani druhou žalobní námitku vztahující se k vytyčení
hranic s pozemky osoby zúčastněné na řízení. Dle §12 odst. 2 zákona č. 139/2002 Sb.,
o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále
jen „zákon o pozemkových úpravách“), pozemkový úřad přistupuje k vytyčení pozemků a jejich
označení v terénu pro potřeby vlastníků až po nabytí právní moci rozhodnutí o pozemkových
úpravách. V posuzované věci však tento zákonný předpoklad nebyl splněn, neboť rozhodnutí
pozemkového úřadu v důsledku odvolání stěžovatele nenabylo právní moci a pozemkový úřad
tedy k vytyčení pozemků přistoupit nemohl. Z obsahu spisu měl krajský soud za prokázané
(zápis z jednání ze dne 23. 1. 2012 a zápisy z vytyčení hranic pozemků ze dne 30. 1. 2012
a 1. 3. 2012 sepsané jednatelem společnosti AZ GEON s.r.o.), že vytyčení pozemků bylo
iniciativou pracovníků projekční firmy, která je prováděla na vlastní náklady. Tento postup
krajský soud označil za vstřícný krok pracovníků projekční firmy vůči stěžovateli nad rámec
povinností zhotovitele.
Krajský soud nepřisvědčil ani poslední žalobní námitce, když stěžovatel žádnou
připomínku podle §11 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách k pozemku p. č. 1372 v průběhu
vyvěšení návrhu neučinil a ani v odvolání, které podal dne 16. 11. 2011, k tomuto pozemku
námitky nevznesl. Krajský soud dále uvedl, že vzhledem k tomu, že rozhodnutí pozemkového
úřadu ze dne 23. 2. 2012, č. j. 35696/2012-MZE-130771, bylo vydáno v rámci autoremedury,
jsou jeho předmětem jen ty pozemky, ve vztahu k nimž stěžovatel uplatnil odvolací námitky proti
návrhu komplexních pozemkových úprav. Námitka směřující proti zahrnutí pozemku p. č. 1372
do komplexních pozemkových úprav pak nebyla obsahem odvolání stěžovatele, proto nemůže
být ani předmětem odvolání proti autoremedurnímu rozhodnutí.
III.
Kasační stížnost
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podle §103 odst.
1 písm. a) b) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení a vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo
že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Stěžovatel konkrétně namítl, že krajský soud pochybil, jestliže dospěl k závěru,
že stěžovatel byl řádně seznámen se změnami provedenými autoremedurním rozhodnutím
v návrhu komplexních pozemkových úprav, které s ním byly projednány, a že s nimi stěžovatel
souhlasil. Tento závěr podle stěžovatele nemá oporu ve správním spisu. Stěžovatel dále
napadenému rozsudku vytkl nesprávné právní posouzení postupu pozemkového úřadu, který
nevydal rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení v rozsahu zpětvzetí odvolání učiněného
stěžovatelem, neboť danou situaci posoudil podle právního předpisu, který na věc nedopadal.
V podrobnostech k uvedeným bodům kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že v řízení před
krajským soudem vyšlo najevo, že rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 23. 2. 2012,
č. j. 35696/2012-MZE-130771, vycházelo z odvolání stěžovatele ze dne 16. 11. 2011, které
obsahovalo dvě námitky. Jednak námitku proti zalesnění pozemku p. č. 1075/3 a části pozemku
p. č. 1068/12 a jednak námitku proti plánu společných zařízení týkající se cest označených jako
VPC 04 a HPC 04, s nimiž stěžovatel nesouhlasil. O první námitce jednal se stěžovatelem
pozemkový úřad dne 23. 1. 2012. U tohoto jednání stěžovatel vzal částečně zpět své odvolání
ze dne 16. 11. 2011 v části týkající se zalesnění pozemku p. č. 1075/3 a části pozemku
p. č. 1068/12. Ke zpětvzetí zbývající části odvolání nedošlo. Byla předběžně dohodnuta změna
plánu společných zařízení, a to zrušením či zkrácením cest VPC 04 a HPC 04.
V autoremedurním rozhodnutí pozemkový úřad uvádí, že odvolání stěžovatele v plném
rozsahu vyhovuje a mění schválený návrh komplexních pozemkových úprav ze dne 31. 10. 2011,
č. j. 136392/2011-MZE-130771, v části týkající se pozemků na LV č. 489, 66, 901, 206, 10001
v k. ú. Hladké Životice. Změna byla dle odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne
26. 6. 2012, č. j. 111815/2012-MZE-13311, projednána se všemi vlastníky. Se stěžovatelem mělo
být o změně jednáno dne 23. 1. 2012, kdy mu měla být vysvětlena připomínka k zalesnění
pozemku p. č. 1075/3 a části pozemku p. č. 1068.
Stěžovatel nesouhlasí se závěry napadeného rozsudku, že s ním byly změny schváleného
návrhu komplexních pozemkových úprav projednány a že s nimi vyslovil souhlas. Tvrdil-li
odvolací orgán, že k tomuto projednání a schválení došlo dne 23. 1. 2012, pak to není pravda.
Ze zápisu z jednání ze dne 23. 1. 2012 je dle stěžovatele zřejmé, že pozemkový úřad uvažoval
k námitkám stěžovatele o změně plánu společných zařízení VPC 04 a HPC 04. Nebylo však
uvedeno nic konkrétního o tom, jak se zrušení nebo zkrácení plánovaných cest dotkne výměry
pozemků, na nichž se cesty měly nacházet – mluvilo se o zrušení i o zkrácení.
Vůči stěžovateli bylo ze strany správního orgánu v dané době postupováno v rozporu
s §9 odst. 17 zákona o pozemkových úpravách ve znění účinném od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2012.
Podle tohoto ustanovení byl zpracovatel návrhu komplexních pozemkových úprav povinen
v průběhu zpracování návrhu projednávat nové uspořádání pozemků s dotčenými vlastníky
pozemků a vlastníci byli povinni se k návrhu komplexních pozemkových úprav vyjádřit.
V napadeném rozsudku je nesprávně na řešený případ aplikováno aktuální znění zákona
o pozemkových úpravách a odkazováno na §9 odst. 20 zákona o pozemkových úpravách, podle
něhož platí jen to, že zpracovatel návrhu je povinen v průběhu jeho zpracování projednávat nové
uspořádání pozemků s dotčenými vlastníky pozemků.
Stěžovatel zdůraznil, že se změnami návrhu komplexních pozemkových úprav a změnou
plánu společných zařízení nebyl řádně seznámen. Není pravdivé tvrzení žalovaného, že k tomuto
seznámení došlo dne 23. 1. 2012, což vyplývá ze zápisu ze dne 23. 1. 2012, který má stěžovatel
k dispozici. Seznámení, které se mělo uskutečnit ještě dříve, tj. dne 15. 12. 2011 není stěžovateli
známo. Nebylo-li nic konkrétního uvedeno v zápise z jednání ze dne 23. 1. 2012, nemohlo být nic
konkrétního stěžovateli předloženo ke schválení ještě dříve – údajně dne 15. 12. 2011. Krajský
soud nesprávně uvěřil žalovanému a vycházel jen z jeho tvrzení.
V této souvislosti stěžovatel dále namítl, že krajský soud jej k otázce jeho seznámení
se změnami návrhu komplexních pozemkových úprav a změnou plánu společných zařízení
odmítl vyslechnout a když se stěžovatel pokoušel dne 23. 10. 2014 nalézt ve spisu krajského
soudu doklad, který měl potvrzovat jeho seznámení se se změnami ze dne 15. 12. 2011, nebylo
mu to umožněno s odůvodněním, že listinné důkazy již byly vráceny žalovanému. Téhož dne
ovšem bylo stěžovateli žalovaným sděleno, že žádné listinné důkazy od krajského soudu
neobdržel. Podle stěžovatele tedy není zřejmé, na základě jakých důkazů krajský soud dospěl
k závěru, že vůči stěžovateli správní orgán dodržel povinnosti vyplývající z §9 odst. 17 zákona
o pozemkových úpravách.
Stěžovatel nepokládá za správný ani názor krajského soudu na postup pozemkového
úřadu při částečném zpětvzetí odvolání podaného stěžovatelem proti rozhodnutí pozemkového
úřadu ze dne 31. 10. 2011, č. j. 136392/2011-MZE-130771. Krajský soud posoudil tuto věc podle
správního řádu z roku 2004. V případě autoremedurního rozhodnutí bylo rozhodováno ovšem
podle zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád z roku 1967“). Řízení o pozemkových úpravách bylo zahájeno dne 12. 12. 2005, přičemž
správní řád z roku 2004 nabyl účinnosti až dne 1. 1. 2006. Krajský soud proto neposoudil tuto
otázku podle právní úpravy, kterou se tato otázka řídí, což mělo podle stěžovatele za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
Vyjádření žalovaného
Žalovaný se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
Vyjádření osoby zúčastněné na řízení
Osoba zúčastněná na řízení se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila
s rozsudkem krajského soudu.
VI.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Stěžovatel se kasační stížností podanou ve stanovené lhůtě (§106 odst. 2 s. ř. s.) domáhal
přezkumu rozhodnutí krajského soudu, které vzešlo z řízení, jehož byl účastníkem (§102 s. ř. s.),
jeho kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.) a je zastoupen advokátkou
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 s. ř. s., vázán
rozsahem a důvody, které uplatňoval stěžovatel ve svém podání. Dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Úvodem je vhodné uvést, že rozhodnutí napadené žalobou v řízení před krajským
soudem bylo vydáno Ministerstvem zemědělství, Ústředním pozemkovým úřadem, které do dne
31. 12. 2012 vystupovalo v řízení před krajským soudem na místě žalovaného. Dnem 1. 1. 2013
však nabyl účinnosti zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých
souvisejících zákonů, kterým došlo ke změně působnosti správních orgánů ve věci pozemkových
úprav. Nově dle §2 odst. 5 zmíněného zákona v řízení o pozemkových úpravách o odvolání
proti rozhodnutí poboček krajských pozemkových úřadů rozhoduje ústředí Státního
pozemkového úřadu. Na Státní pozemkový úřad tak přešlo postavení žalovaného jak v řízení
před krajským soudem, tak i Nejvyšším správním soudem (srov. §69 s. ř. s.).
Stěžovatel v kasační stížnosti v prvé řadě namítal, že pozemkový úřad pochybil, jestliže
se stěžovatelem před vydáním autoremedurního rozhodnutí neprojednal změny v návrhu
komplexních pozemkových úprav, ke kterým mělo tímto rozhodnutím dojít. V této souvislosti
stěžovatel napadl také nesprávnou aplikaci zákona o pozemkových úpravách krajským soudem,
když uvedl, že v projednávaném případě krajský soud nesprávně postupoval dle zákona
o pozemkových úpravách v aktuálně platném znění, tj. nikoliv ve znění od 1. 7. 2010
do 31. 12. 2012. Konkrétně byl dle názoru stěžovatele krajským soudem na věc nesprávně použit
§9 odst. 20 zákona o pozemkových úpravách, když správně mělo být postupováno podle
§9 odst. 17 zákona o pozemkových úpravách ve znění účinném od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2012.
Druhou námitkou stěžovatel napadá postup pozemkového úřadu, který nevydal
samostatné rozhodnutí o částečném zastavení řízení poté, co stěžovatel vzal své odvolání
částečně zpět. Také v tomto případě stěžovatel napadá nesprávnou aplikaci zákona, který dle jeho
názoru na věc nedopadá. Stěžovatel odkazuje na §179 správního řádu z roku 2004 a uvádí,
že krajský soud postupoval nesprávně, jestliže při svém právním posouzení vycházel
z §91 odst. 3 správního řádu z roku 2004, správně měla být na věc dle jeho názoru aplikována
právní úprava správního řádu z roku 1967.
Podle §2 zákona o pozemkových úpravách se pozemkovými úpravami ve veřejném
zájmu prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, scelují se nebo dělí a zabezpečuje se jimi
přístupnost a využití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky
pro racionální hospodaření vlastníků půdy. V těchto souvislostech se k nim uspořádávají
vlastnická práva a s nimi související věcná břemena. Současně se jimi zajišťují podmínky
pro zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství
a zvýšení ekologické stability krajiny. Výsledky pozemkových úprav slouží pro obnovu
katastrálního operátu a jako závazný podklad pro územní plánování.
Z vlastního vymezení cíle a účelu pozemkových úprav plyne celková náročnost tohoto
procesu, projevující se např. v tom, že se neaplikují lhůty podle správního řádu, jeho náklady platí
stát atd. Posouzení, zda bylo skutečně dosaženo cílů a účelu pozemkových úprav, přitom nespadá
jen do sféry jednotlivých účastníků, nýbrž celé společnosti, což se projevuje i existencí veřejného
zájmu na provádění pozemkových úprav.
Obdobně i z vlastního procesu schvalování návrhu pozemkových úprav plyne, že dle
§11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách je rozhodující souhlas s navrženými pozemkovými
úpravami vlastníků, kteří představují tři čtvrtiny výměry půdy řešené pozemkovými úpravami.
V tomto případě však nezbývá menšinovým vlastníkům než provedení pozemkových úprav
respektovat, protože souhlas dali vlastníci představující požadovanou většinu výměry zahrnutých
pozemků a dále s ohledem na veřejný zájem na provedení pozemkových úprav. Především však
také proto, že by podle požadavků přiměřenosti, které jsou vyjádřeny v §10 zákona
o pozemkových úpravách, neměli být zasaženi na svých právech podstatným způsobem, neboť
i k jejich prospěchu byly pozemkové úpravy plánovány a provedeny. I těmto menšinovým
vlastníkům má realizace pozemkových úprav přinést užitek, byť se sami mohou subjektivně cítit
poškozeni a znevýhodněni. Podmínky k racionálnímu hospodaření je třeba posuzovat nejen
z hlediska jednotlivých vlastníků, ale též vzhledem k celku a ke všem vlastníkům. Nelze je tedy
posuzovat zcela jednotlivě a individuálně; celková možnost racionálnějšího hospodaření,
i s ohledem na zmíněný veřejný zájem, musí být zlepšena ve srovnání s předchozím stavem.
Řízení o pozemkových úpravách je sice správním řízením (§24 odst. 1 zákona
o pozemkových úpravách), jde však o řízení velmi specifické, a to jak s ohledem na jeho předmět
(jde o změnu vlastnického práva a jiných věcných práv k pozemkům v řádech stovek případů),
tak i okruh účastníků (obvykle mnoho desítek osob), ale i jeho samotný účel. Právě posledně
zmiňovaná charakteristika – účel řízení – je pro posouzení věci podstatná. Řízení o pozemkových
úpravách je totiž vždy vedeno ve veřejném zájmu a zahajováno je ex officio (§2, §6 odst. 1
až 3 zákona o pozemkových úpravách). K povaze tohoto typu řízení se již v minulosti vyjadřoval
opakovaně také Ústavní soud, a to např. v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce zákonů
pod č. 152/1998 (nález ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 34/97, N 59/11 SbNU 77, dostupný
na nalus.usoud.cz). Závěry uvedené v tomto plenárním nálezu se sice vztahují k předcházející
úpravě pozemkových úprav (zákon č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových
úřadech), ale jsou použitelné i za účinnosti úpravy současné, která vychází ze stejných principů.
Ústavní soud především konstatoval, že pozemkové úpravy nelze ztotožnit s pojmem
vyvlastnění; ve své podstatě se jedná o hromadnou dobrovolnou směnu vlastnických práv
dotčených pozemků. Jde nicméně o natolik intenzivní zásah do stávajících vlastnických vztahů
k nemovitostem, že při jeho realizaci je nutno uplatňovat ústavní kautely vyplývající
z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, které připouštějí vyvlastnění nebo nucené
omezení vlastnického práva pouze ve veřejném zájmu, na základě explicitního zákonného
zmocnění a za odpovídající náhradu.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že každý vlastník nemovitostí vstupující do pozemkové
úpravy musí akceptovat nově nastolený stav, bylo-li ho dosaženo správným procesním postupem
a byly-li současně dodrženy zákonem stanovené podmínky, omezení a regulativy. Jinými slovy
vyjádřeno: nesouhlas účastníka řízení s věcným uspořádáním nemovitostí ve schváleném návrhu
pozemkové úpravy nemůže vést k závěru o nezákonnosti rozhodnutí o jeho schválení, neopírá-li
se o tvrzení o porušení shora uvedených zákonných požadavků.
Zdejší soud neshledal, že by správní orgány obou stupňů nedodržely popsaná kritéria.
Právě na nesouhlasu s věcným uspořádáním vlastnických vztahů k pozemkům, jejich umístěním
a schválením společných zařízení v intencích schváleného návrhu pozemkové úpravy byla
založena argumentace stěžovatele v jeho odvolání proti autoremedurnímu rozhodnutí
pozemkového úřadu. Na správnosti postupu správních orgánů v projednávané věci ovšem
nemůže nic změnit ani jedna z kasačních námitek stěžovatele, neboť tyto nejsou podle názoru
zdejšího soudu důvodné, jak dále rozvedeno.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že pozemkový úřad rozhodnutím
ze dne 31. 10. 2011, č. j. 136392/2011-MZE-130771, rozhodl dle §11 odst. 4 zákona
o pozemkových úpravách o schválení návrhu komplexních pozemkových úprav v k. ú. Hladké
Životice. Následně stěžovatel v odvolání ze dne 16. 11. 2011 vyjádřil nesouhlas s novým
uspořádáním pozemků, jak bylo navrženo v rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 31. 10. 2011.
Konkrétně stěžovatel nesouhlasil se zalesněním pozemků p. č. 1075/3 a části pozemku
p. č. 1068/12 a nesouhlasil ani s návrhem přístupové cesty na pozemku p. č. 2826 a na pozemku
p. č. 1075/3. Správní spis dále obsahuje zápis z jednání se stěžovatelem ze dne 15. 12. 2011,
ze kterého vyplývá, že stěžovatel souhlasil s tím, aby na základě jeho odvolání bylo zrušeno
společné zařízení VPC 04 a vlastníci jednotlivých pozemků měli ke svým nemovitostem přístup
z intravilánu. Společné zařízení HPC 04 mělo být ukončeno před pozemkem stěžovatele.
Protokol z uvedeného jednání byl stěžovatelem podepsán a z jeho obsahu plyne, že takto
navržené změny byly stěžovatelem přijaty jako dostatečné k vypořádání jeho odvolacích námitek.
Přípisem pozemkového úřadu ze dne 9. 1. 2012 byl stěžovatel vyzván k účasti na jednání
dne 23. 1. 2012. Přílohou tohoto přípisu byl soupis nových pozemků a grafická část – mapa
nového uspořádání pozemků dle výsledků jednání ze dne 15. 12. 2011. Na uvedeném jednání
bylo ze strany pozemkového úřadu stěžovateli vysvětleno, že zalesnění pozemku p. č. 1075/3
a části pozemku p. č. 1068/12 bylo převzato z územního plánu a pro zpracovatele komplexních
pozemkových úprav byl územní plán závazným podkladem. Jelikož stěžovatel považoval uvedené
vysvětlení za dostatečné, vzal svoje odvolání v části týkající se těchto pozemků zpět. Ve vztahu
ke zbývající části jeho odvolání bylo dohodnuto, že stěžovatelovi bude vyhověno požadovaným
zrušením společného zařízení VPC 04 a zkrácením společného zařízení HPC 04. Písemný
protokol o tomto jednání stěžovatel podepsal. Je tedy nepochybné, že s uvedenými změnami byl
stěžovatel seznámen.
Správní spis dále obsahuje zápis z jednání ze dne 26. 1. 2012, v němž je výslovně
uvedeno: „Vzhledem k výše uvedenému a vzhledem k zápisu z jednání ze dne 23. 1. 2012, kdy pan B. vzal
část odvolání týkající se zalesnění jeho pozemků zpět, bere pan K. B. zpět i své odvolání vůči existenci VPC 04 a
části HPC 04 zpět.“ Následně vydal pozemkový úřad dne 23. 2. 2012 rozhodnutí pod č. j.
35696/2012-MZE-130771, kterým v plném rozsahu vyhověl odvolání stěžovatele ze dne
16. 11. 2011 (upřesněnému dne 23. 1. 2012) a schválený návrh pozemkových úprav změnil v části
týkající se společných zařízení VPC 04 a HPC 04.
S ohledem na v předcházejícím odstavci citovanou formulaci „zpětvzetí odvolání“
v zápisu z jednání ze dne 26. 1. 2012 je nutné pro úplnost dodat, že by z ní mohlo zdánlivě
vyplývat, že stěžovatel své odvolání vzal v celém rozsahu zpět. Tak tomu ovšem není, jde zjevně
jen o terminologickou nepřesnost, neboť s ohledem na všechny okolnosti bylo zřejmým úmyslem
stěžovatele vyjádřit souhlas jen s návrhem pozemkového úřadu stran vypořádání jeho některých
odvolacích námitek. Takto tento projev vůle ostatně pochopily i správní orgány. Jestliže tedy
pozemkový úřad nezastavil správní řízení, odvolání stěžovatele věcně projednal a v rámci
autoremedury o něm rozhodl, postupoval v tomto směru správně.
V této souvislosti není důvodná ani námitka stěžovatele týkající se jeho snahy nalézt dne
23. 10. 2014 doklad, který měl potvrzovat, že byl s předmětnými změnami seznámen dne
15. 12. 2011. Zdejší soud ověřil, že tento doklad, tj. zápis z jednání ze dne 15. 12. 2011,
se ve správním spise nachází a zdejší soud z něj také při rozhodování o kasační stížnosti
stěžovatele vychází. Z obsahu soudního spisu pak v této souvislosti plyne, že správní spis byl
žalovanému poštou doručen dne 20. 10. 2014 (viz doručenka před č. l. 46 spisu). Jestliže tedy
stěžovatel do soudního spisu nahlížel až po vydání a doručení napadeného rozsudku krajského
soudu dne 23. 10. 2014, nemohl v něm správní spis, jehož obsahem je i zápis ze dne 15. 12. 2011,
pochopitelně nalézt. K otázce, kdy a kdo za žalovaného stěžovateli sdělil, že žádné listinné
důkazy od krajského soudu neobdržel, se zdejší soud vyjádřit nemůže. Podstatné ovšem
z hlediska této kasační námitky je, že předmětná listina se ve správním spise nachází, správní
orgány (i krajský soud) z ní tedy mohly vycházet a předmětná námitka stěžovatele proto není
důvodná.
Stěžovatel v projednávané věci pozemkovému úřadu dále vytýká, že vůči němu
nepostupoval podle §9 odst. 17 zákona o pozemkových úpravách ve znění od 1. 7. 2010
do 31. 12. 2012, podle kterého je zpracovatel návrhu povinen v průběhu zpracování návrhu
projednávat nové uspořádání pozemků s dotčenými vlastníky pozemků a vlastníci jsou povinni
se k návrhu vyjádřit. Pokud se vlastník ve lhůtě stanovené pozemkovým úřadem k novému
uspořádání pozemků nevyjádří, má se za to, že s ním souhlasí. Pozemkový úřad svolá všechny
vlastníky, požádá-li o to nejméně jedna třetina vlastníků nebo sbor, byl-li zvolen.
Podle §9 odst. 20 zákona o pozemkových úpravách, ve znění po novele provedené
zákonem č. 503/2012 Sb., zpracovatel návrhu je povinen v průběhu jeho zpracovávání
projednávat nové uspořádání pozemků s dotčenými vlastníky pozemků. Svůj souhlas, případně
nesouhlas, vlastníci potvrdí podpisem na soupisu nových pozemků. Podle odst. 21 téhož
ustanovení v případě, kdy se vlastník pozemku k novému uspořádání pozemků nevyjádří
ve smyslu odstavce 20, vyzve jej pozemkový úřad, aby tak učinil ve lhůtě 15 dnů. Pokud
se vlastník ve lhůtě stanovené pozemkovým úřadem nevyjádří, má se za to, že s novým
uspořádáním pozemků souhlasí. Podle odst. 22 téhož ustanovení pozemkový úřad svolá všechny
vlastníky, požádá-li o to nejméně jedna třetina vlastníků nebo sbor, byl-li zvolen.
Ze srovnání výše citovaných §9 odst. 17 zákona o pozemkových úpravách ve znění
od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2012, a §9 odst. 20, 21, 22 zákona o pozemkových úpravách, ve znění
po novele provedené zákonem č. 503/2012 Sb., je zjevné, že úprava §9 odst. 17 zákona
o pozemkových úpravách, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 503/2012 Sb.,
je v zásadě totožná s úpravou provedenou §9 odst. 20, 21, 22 zákona o pozemkových úpravách,
ve znění po novele provedené zákonem č. 503/2012 Sb., kterou podle názoru stěžovatele na věc
aplikoval krajský soud.
Není tedy zřejmé, v čem konkrétně stěžovatel spatřuje nezákonnost napadeného
rozsudku, když právní úprava zákona o pozemkových úpravách v obou výše uvedených zněních
je v zásadě stejná. Nadto je třeba dodat, že z napadeného rozsudku ani neplyne, že by krajský
soud §9 odst. 20, 21, 22 zákona o pozemkových úpravách, ve znění po novele provedené
zákonem č. 503/2012 Sb., skutečně aplikoval. Všechna výše citovaná ustanovení se ostatně
vztahují na případy projednávání a schvalování návrhu komplexních pozemkových úprav, nikoliv
na situace, kdy je rozhodováno o odvolání proti rozhodnutí o schválení návrhu komplexních
pozemkových úprav. Poté, co je návrh komplexních pozemkových úprav zpracován, jak tomu
bylo v projednávané věci, postupuje pozemkový úřad podle §11 odst. 1 zákona o pozemkových
úpravách – viz k tomu dále.
Bylo-li proti rozhodnutí o schválení návrhu komplexních pozemkových úprav podáno
stěžovatelem odvolání, byly správní orgány povinny dále postupovat podle §11 odst. 6 a 7
zákona o pozemkových úpravách, z nichž plyne: „V případě odvolání proti rozhodnutí o schválení
návrhu pozemkových úprav vyrozumí pozemkový úřad, který napadené rozhodnutí vydal, ostatní účastníky řízení
o obsahu podaných odvolání veřejnou vyhláškou, a to se současným upozorněním na možnost vyjádřit
se k předmětu odvolání do 7 dnů ode dne doručení veřejnou vyhláškou. Pokud odvolací orgán rozhodnutí
pozemkového úřadu potvrdí, doručí jej jen odvolateli a ostatním účastníkům řízení oznámí rozhodnutí o odvolání
veřejnou vyhláškou. Jestliže odvolací orgán rozhodnutí pozemkového úřadu změní nebo zruší, oznámí rozhodnutí
o odvolání veřejnou vyhláškou a doručí všem známým účastníkům řízení. Obdobně se doručuje v případě použití
mimořádného opravného prostředku…..Pozemkový úřad, který napadené rozhodnutí vydal, může o odvolání sám
rozhodnout, jestliže odvolání v plném rozsahu vyhoví a jestliže s tím souhlasí účastníci řízení, jichž se změna
bezprostředně týká. V takovém případě pozemkový úřad oznámí rozhodnutí všem účastníkům řízení veřejnou
vyhláškou a doručí těm, jichž se změna týká.“
Vychází-li zdejší soud z relevantní právní úpravy, jakož i z obsahu spisového materiálu,
nelze pozemkovému úřadu nic vytknout. Stěžovatel u jednání dne 23. 1. 2012, jak bude uvedeno
dále, zúžil předmět svého odvolání (resp. „vzal své odvolání částečně zpět“). Při uvedeném
jednání rovněž došlo k upřesnění předmětu odvolání stěžovatele, který setrval na požadavku
na zrušení společného zařízení VPC 04 a zkrácení společného zařízení HPC 04. Pozemkový úřad
závěry z jednání konaného dne 23. 1. 2012 akceptoval a vyzval účastníky řízení, jichž
se stěžovatelem navrhovaná změna týkala, k vyjádření. Všichni tito účastníci, tj. osoba zúčastněná
na řízení, R. Z., V. V. a obec Hladké Životice s navrhovanou změnou souhlasili. Pozemkový úřad
následně odvolání stěžovatele v plném rozsahu vyhověl.
Stěžovatel nyní v kasační stížnosti argumentuje, že nebyl s navrhovanými změnami
seznámen a nesouhlasil s nimi. Toto jeho tvrzení je ovšem v rozporu s obsahem spisového
materiálu, konkrétně s obsahem jeho odvolání a zápisů z ústních jednání ze dnů 15. 12. 2011,
23. 1. 2012 a 26. 1. 2012, z nichž bez jakýchkoliv pochyb vyplývá vědomost stěžovatele o tom,
jak pozemkový úřad rozhodne o jeho odvolání.
Jestliže stěžovatel namítá nesprávnou aplikaci §9 odst. 17 zákona o pozemkových
úpravách, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 503/2012 Sb., krajským soudem
na projednávanou věc, nelze než opětovně zdůraznit, že v projednávané věci dle uvedeného
ustanovení postupováno nebylo. Stěžovatel podal odvolání proti rozhodnutí o schválení návrhu
komplexních pozemkových úprav, následně upřesňoval jeho obsah u ústních jednání, přičemž
s výsledkem odvolacího řízení byl předem seznámen.
Podle §179 odst. 1 správního řádu z roku 2004 řízení, která nebyla pravomocně skončena
před účinností tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních předpisů. Bylo-li rozhodnutí před
účinností tohoto zákona zrušeno a vráceno k novému projednání správnímu orgánu, postupuje
se podle dosavadních předpisů.
Správní řád z roku 2004 nabyl účinnosti dne 1. 1. 2006, přičemž správní řízení
v nyní projednávané věci bylo zahájeno oznámením veřejnou vyhláškou č. j. PÚ/2778/05-Kva,
Hru-5.1.2., dne 12. 12. 2005 a nebylo pravomocně skončeno před nabytím účinnosti správního
řádu z roku 2004. Z uvedeného je zřejmé, že na správní řízení (včetně řízení odvolacího) je třeba
aplikovat správní řád z roku 1967. Nezbývá tedy než přisvědčit námitce stěžovatele, že bylo
skutečně pochybením krajského soudu, jestliže na věc v rozporu s §179 odst. 1 správního řádu
z roku 2004, aplikoval právě tento správní řád. Nejednalo se ovšem o pochybení, které by mohlo
mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Stěžovatel ostatně ani nekonkretizuje, jak se ho tato
údajná aplikace nesprávného právního předpisu v projednávané věci na jeho právech měla
dotknout.
V této souvislosti je také potřebné se vyjádřit k poslední námitce stěžovatele, že krajský
soud jej k otázce jeho seznámení se změnami návrhu komplexních pozemkových úprav
a změnou plánu společných zařízení odmítl vyslechnout. Rovněž tato námitka je nedůvodná.
Krajský soud nemá povinnost provést libovolný důkaz, který mu účastníci (v tomto případě
stěžovatel) navrhnou. Krajský soud má ovšem povinnost o důkazních návrzích rozhodnout
a zdůvodnit, proč navržené důkazní prostředky nepovažuje za nutné k důkazu provést (srov.
např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 61/2008 – 98, a ze dne
1. 4. 2008, č. j. 9 Azs 15/2008 – 108).
V nyní projednávané věci krajský soud této povinnosti dostál, když u jednání konaného
dne 17. 9. 2014 důkazní návrh stěžovatele na provedení jeho účastnického výslechu k průběhu
jednání ze dne 23. 1. 2011 a 26. 1. 2011, v jejichž rámci mělo dojít ke zpětvzetí odvolání
stěžovatelem a k fyzickému incidentu, zamítl. Zamítnutí tohoto důkazního návrhu pak krajský
soud řádně zdůvodnil v napadeném rozsudku: „Za zcela nedůvodnou považuje krajský soud také
námitku vznesenou žalobcem u ústního jednání před krajským soudem, kdy uvedl, že v průběhu správního řízení
bylo vůči němu nevhodně postupováno ze strany technických pracovníků zaměřujících pozemky a ze strany
manželů Ž., kdy byl dokonce fyzicky napaden synem paní Ž. Tento žalobní bod se vztahuje k postupu jiných
subjektů než správního orgánu, a ten nemůže být předmětem soudního přezkumu. Z tohoto důvodu krajský soud
také zamítl důkazní návrh účastnického výslechu žalobce, který se chtěl vyjádřit k průběhu fyzického incidentu.
Krajský soud neshledal ani důvod vyslýchat žalobce k průběhu jednání ze dne 23. 1. a 26. 1. 2011, když jejich
průběh je zadokumentován zápisy z těchto jednání a žalobce oba tyto zápisy podepsal. Obsah obou zápisů je
srozumitelný, časově, obsahově i logicky zapadá do kontextu správních spisů.“ S těmito závěry se Nejvyšší
správní soud ztotožňuje, přičemž zdůrazňuje, že výslech účastníka řízení není určen k tomu, aby
při něm účastník uváděl svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, ani aby se touto formou
vyjadřoval k jiným provedeným důkazům. K tomu slouží primárně podání, návrhy a jiné procesní
úkony (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2014,
č. j. 6 As 147/2013 – 29).
Stěžovatel dále namítá, že pozemkový úřad poté, co stěžovatel vzal částečně zpět své
odvolání, nerozhodl samostatným rozhodnutím o částečném zastavení odvolacího řízení. S touto
námitkou stěžovatele se opět nelze ztotožnit a je možné odkázat na rozsudek Krajského soudu
v Ostravě ze dne 15. 9. 2008, č. j. 22 Ca 33/2008 - 30, podle kterého správní řád z roku 1967
(§30) ani správní řád z roku 2004 [§66 odst. 1 písm. a)] nepředpokládají žádné zvláštní
rozhodnutí pro případ toliko částečného zpětvzetí návrhu, který pokládají pouze za zúžení
předmětu návrhu. S tímto názorem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje, přičemž je třeba
zdůraznit, že odvolací řízení je vždy zahajováno z iniciativy účastníka správního řízení (v tomto
případě stěžovatele) a odvolání je tedy rovněž „návrhem“. Uvedený závěr je tedy třeba obdobně
vztáhnout také na řízení odvolací. Po podání odvolání tedy může odvolatel (stěžovatel) jeho
předmět zúžit nebo může vzít odvolání zpět. K zastavení odvolacího řízení může ovšem dojít
pouze v případě, že odvolání bylo vzato zpět zcela. Bylo-li „vzato zpět“ jen částečně, nejde tedy
o zpětvzetí odvolání (návrhu) ve smyslu §30 správního řádu z roku 1967, který obdobně platí
také pro odvolací řízení, resp. podle §66 odst. 1 písm. a) ve spojení s §93 odst. 1 správního řádu
z roku 2004. Na základě výše uvedeného lze tedy konstatovat, že k zastavení odvolacího řízení
podle správního řádu z roku 1967 (a rovněž podle správního řádu z roku 2004) z důvodu
zpětvzetí odvolání může dojít jen v případě, že odvolání je vzato zpět zcela. Je-li odvolání (návrh)
ve správním řízení „vzato zpět částečně“, jde ve skutečnosti „jen“ o zúžení jeho předmětu, které
podle dřívější i současné právní úpravy nemá za následek částečné zastavení odvolacího řízení
a tedy ani o něm nemůže být vydáno usnesení.
Odvolací orgán by ostatně byl v souladu s §59 odst. 1 správního řádu z roku 1967
povinen přezkoumat napadené správní rozhodnutí v celém rozsahu. Případné „částečné zpětvzetí
odvolání“ stěžovatelem tedy ani nemohlo mít žádný vliv na rozsah případného přezkoumání
napadeného rozhodnutí ze strany odvolacího orgánu.
VII.
Závěr a náklady řízení
Ze shora uvedených důvodů dospěl zdejší soud k závěru, že kasační stížnost stěžovatele
není důvodná, a proto ji zamítl.
Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl dle §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před
soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel úspěch
neměl a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže
mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Jelikož osobě zúčastněné na řízení
nebyla v řízení o kasační stížnosti uložena žádná povinnost, nemohly jí vzniknout náklady dle
§60 odst. 5 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2015
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu