ECLI:CZ:NSS:2015:5.AS.190.2014:11
sp. zn. 5 As 190/2014 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: P. G., proti
žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125,
Pardubice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočka v Pardubicích ze dne 6. 11. 2014, č. j. 61 A 23/2014 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích ze dne 6. 11. 2014, č. j. 61 A 23/2014 – 25, se zamítá .
II. Kasační stížnost proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích ze dne 6. 11. 2014, č. j. 61 A 23/2014 – 25, se odmítá .
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti proti výroku I. usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 6. 11. 2014,
č. j. 61 A 23/2014 – 25, nepřiznává .
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti proti
výroku II. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
ze dne 6. 11. 2014, č. j. 61 A 23/2014 – 25.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 29. 6. 2014 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne
30. 5. 2014, č. j. KrÚ 35399/2014/ODSH/13, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno
rozhodnutí Magistrátu města Pardubic ze dne 4. 3. 2014, č. j. OSA/P-1381/13-D/33. Tímto
rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku
dle §125c odst. 1 písm. f) bodu 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) a přestupku dle §125c
odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Za tyto přestupky byla žalobci uložena pokuta
ve výši 2000 Kč a dále povinnost paušální náhrady nákladů řízení ve výši 1000 Kč.
Součástí žaloby žalobce učinil žádost o úplné osvobození od soudního poplatku. Žalobce
svou žádost odůvodnil tím, že je nemajetný, byl dlouhodobě nezaměstnaný a stará se o starou
nemocnou matku. V době podání žaloby byl první měsíc zaměstnán, nicméně ani z očekávané
první výplaty nebyl dle svých slov schopen jakékoliv poplatky uhradit. Žalobce dále uvedl,
že dle zákona má právo domáhat se svých práv v soudním řízení, a nemůže mu v tom být
bráněno zpoplatňováním soudních služeb, které jsou i tak placeny z veřejných financí.
Přípisem ze dne 8. 9. 2014 zaslal Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
žalobci tiskopis prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech a vyzval žalobce
k jeho řádnému vyplnění a zaslání zpět soudu ve lhůtě 1 týdne od doručení.
Dne 26. 9. 2014 bylo krajskému soudu doručeno podání žalobce, v němž zopakoval,
že žádá o osvobození od soudních poplatků a uvedl: „Pro potřeby soudu považujte, že jsem nemajetný
a nemám příjmy, ze kterých bych mohl platit regulační poplatky za využití soudních služeb. Dále mějte na paměti,
o jak malou částku se soudím, pokud bych měl hradit jakékoli další náklady, pak se mi nevyplatí se vůbec soudit.
Musel bych žalobu zrušit.“ K této žádosti žalobce přiložil prohlášení o osobních, majetkových
a výdělkových poměrech, ve kterém bylo vyplněno pouze jméno, příjmení, datum narození,
státní občanství a trvalé bydliště. Ostatní údaje žalobce odmítl vyplnit s odůvodněním „osobní údaj
– nesděluje se“. V části XI. zahrnující „Jiné okolnosti, které by mohly mít vliv na osvobození“ žalobce
v bodě 36 uvedl: „Jsem chudý, nemajetný, s nízkými příjmy, které slouží ke krytí základních životních potřeb.
Mám právo domáhat se spravedlnosti soudním procesem a náklady hradí stát. Nemám peníze na nějaké platby,
kdyžtak pošlete ceník.“
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 6. 11. 2014,
č. j. 61 A 23/2014 – 25, rozhodl, že se žalobce od soudních poplatků neosvobozuje (výrok I.),
a dále jej vyzval, aby ve lhůtě 3 dnů od doručení daného usnesení zaplatil soudní poplatek ve výši
3000 Kč (výrok II.).
V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud vyšel ze znění §36 odst. 3 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a konstatoval, že podle této právní úpravy
je osvobození od soudních poplatků institutem výjimečným, který má umožnit účastníkům řízení
přístup k soudu v těch případech, kdy by jinak povinnost uhrazení soudního poplatku znamenala
pro účastníka řízení nepřekonatelnou (či jen s nepřiměřenými obtížemi překonatelnou) překážku.
V daném případě pak krajský soud shledal, že za dané situace, kterou způsobil žalobce svým
přístupem k soudem uložené povinnosti, nemá soud dostatek podkladů k tomu, aby mohl
posoudit majetkové poměry žalobce jako nedostatečné k uhrazení soudního poplatku za podání
žaloby ve výši 3000 Kč [položka 18 bod 2 písm. a) sazebníku soudních poplatků, který
je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích]. Stanovenou lhůtu k úhradě
soudního poplatku následně krajský soud označil za přiměřenou uložené povinnosti.
Usnesení krajského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností, v níž uvedl,
že žádá o jeho zrušení z důvodu procesní vady a z důvodu nezákonnosti soudního rozhodnutí.
Stěžovatel předně namítal, že předložil soudu řádně vyplněný formulář o osobních, majetkových
a výdělkových poměrech a sdělil soudu, že je chudý, nemajetný a že nemá příjmy, ze kterých
by mohl hradit náklady na domáhání se svých práv v soudním řízení. Krajský soud dle stěžovatele
pochybil tím, že si nezjistil skutkový stav ohledně příjmů stěžovatele, nevyužil spolupráce
s finančním úřadem a spoléhal pouze na stěžovatelem poskytnuté údaje. Stěžovatel z toho
vyvozuje, že je trestán za to, že podal „odvolání“, a v postupu krajského soudu spatřuje porušení
§36 odst. 3 s. ř. s. Neschopnost uhradit ve lhůtě 3 dnů částku 3000 Kč představovala
dle přesvědčení stěžovatele zvlášť závažný důvod opravňující k osvobození od soudního
poplatku. Závěrem stěžovatel uvedl, že pokud by měl uhradit 3000 Kč, ztratilo by smysl,
aby se dále domáhal svých práv v „odvolacím“ řízení, neboť se soudí o částku 3500 Kč.
Dle stěžovatele tedy bylo porušeno jeho právo na spravedlnost.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), přičemž s ohledem
na danou procesní situaci není nutné (viz níže), aby byl stěžovatel v řízení o dané kasační stížnosti
zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s.
Nicméně v části, v níž kasační stížnost směřuje proti výroku II. předmětného unesení,
jímž byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě, tato kasační
stížnost napadá rozhodnutí krajského soudu, jímž se pouze upravuje vedení řízení, a je tedy podle
§104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. nepřípustná. V této části tedy Nejvyšší správní soud kasační stížnost
podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s. odmítl.
Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za přípustnou část kasační
stížnosti ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Osvobození od soudních poplatků
i právo na bezplatné zastoupení se váže k posouzení poměrů konkrétního žadatele. Nesplnění
podmínek pro osvobození od soudních poplatků přitom vylučuje i právo na bezplatné zastoupení
(§35 odst. 8 s. ř. s.). Za situace, kdy předmětem kasačního přezkumu je rozhodnutí, jímž byla
zamítnuta žádost o osvobození od soudních poplatků, by trvání jak na podmínce uhrazení
soudního poplatku za kasační stížnost, tak i na podmínce povinného zastoupení, znamenalo jen
další řetězení téhož problému. Trvání na těchto podmínkách, vzhledem ke specifické povaze
napadeného výroku usnesení, by vedlo k popření cíle, který účastník podáním žádosti sledoval,
a k popření vlastního smyslu řízení o kasační stížnosti, v němž má být zkoumán závěr o tom,
zda účastník měl být od soudních poplatků osvobozen či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 – 77, www.nssoud.cz). Kasační stížnost
v části směřující proti výroku I. usnesení krajského soudu lze tedy i při absenci těchto podmínek
projednat.
Nejvyšší správní soud posoudil přípustnou část kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadený výrok rozhodnutí krajského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že předmětem nynějšího řízení je posouzení
správnosti závěru krajského soudu o tom, že se stěžovatel neosvobozuje od soudního poplatku,
nikoli otázky spojené s přezkumem rozhodnutí žalovaného.
Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních poplatků
je upraven v §36 odst. 3 s. ř. s. Z dikce tohoto ustanovení především vyplývá, že účastník může
být zčásti a zcela výjimečně plně osvobozen od soudních poplatků při současném splnění těchto
tří předpokladů: a) podání žádosti o osvobození od soudních poplatků, b) podaný návrh
(na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný, c) doložení nedostatku prostředků. Mimo toto
ustanovení se dílčím způsobem aplikuje za použití §64 s. ř. s. rovněž §138 o. s. ř., který pamatuje
na situace, kdy uplatňování nebo bránění práva před soudem nese znaky svévole (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91, www.nssoud.cz,
či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66,
publikovaný pod č. 2601/2011 Sb. NSS).
Jak z dikce zákona, tak z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá,
že důkazní břemeno k doložení tvrzení o nedostatku prostředků k úhradě soudních poplatků
i ostatních podmínek k osvobození od poplatku nese navrhovatel. Soud přitom nemůže
zjišťovat tyto skutečnosti z úřední povinnosti, neboť zásada vyšetřovací se zde neuplatní
(srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 1 As 23/2009 – 95, publikované pod č. 2163/2011 Sb. NSS, usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 - 50, publikované pod č. 537/2005 Sb. NSS).
Obdobně se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 26. 8. 2009, č. j. 1 As 39/2009 - 88,
publikovaném pod č. 1962/2010 Sb. NSS, v němž judikoval, že účastník řízení, který požádal
o osvobození od soudních poplatků, je povinen uvést a prokázat veškeré skutečnosti rozhodné
pro posouzení žádosti. Vyplyne-li z uvedených údajů či obsahu spisu, že jsou nevěrohodné,
popř. neúplné, soud žádost zamítne. Podobně i v rozsudku ze dne 27. 7. 2007,
č. j. 8 Ans 2/2007 – 51, www.nssoud.cz, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, podle
něhož nedoloží-li účastník řízení své, byť i tvrzené minimální, příjmy, je dán důvod pro zamítnutí
jeho žádosti o osvobození od soudního poplatku.
Základní předpokladem pro osvobození od soudních poplatků je tedy to, aby navrhovatel
doložil, že nemá dostatečné prostředky. Tuto povinnost však stěžovatel v projednávaném případě
nesplnil. Prohlášení stěžovatele o osobních, majetkových a výdělkových poměrech neobsahovalo
skoro žádné informace relevantní pro posouzení, zda jsou splněny podmínky pro jeho
osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel v něm neinformoval o svých příjmech, neoznačil
svůj majetek ani případnou výši svých dluhů, nevyčíslil své běžné výdaje ani neuvedl, z jakých
prostředků je financuje.
Mimo obecných tvrzení stěžovatele o tom, že je nemajetný, byl dlouhodobě
nezaměstnaný a stará se o starou nemocnou matku, tak stěžovatel neuvedl žádné relevantní údaje
a ani se je nesnažil soudu jakkoli doložit. Představa stěžovatele, že pouhé tvrzení o nedostatku
prostředků zakládá nárok na osvobození od soudního poplatku, je mylná a vychází
z nepochopení účelu institutu osvobození od soudního poplatku.
Jak Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 24. 4. 2009, č. j. 4 Ads 3/2009 - 66,
www.nssoud.cz, podstatou osvobození od soudních poplatků, jakož i oprávnění žádat
o ustanovení zástupce na náklady státu, je ochrana účastníka před negativními dopady do jeho
ústavně zaručených práv, v tomto případě do práva na soudní ochranu a na přístup k soudu.
Smyslem tohoto institutu tak není kompenzovat navrhovateli diskomfort způsobený
jistou finanční zátěží spojenou se soudním řízením, ale garantovat přístup k soudu (obdobně
též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 5 Afs 72/2011 – 115,
www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud tak shrnuje, že se krajský soud v posuzovaném případě
dostatečným způsobem zabýval naplněním podmínek pro osvobození od soudních poplatků
a oprávněně dospěl k závěru, že za stávající situace nejsou dány podmínky pro vyhovění žádosti
stěžovatele, neboť stěžovatel dostatečným způsobem nedoložil nedostatek svých prostředků,
a nesplnil tak svou důkazní povinnost.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že přípustná část
kasační stížnosti není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o přípustné části kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch,
příslušelo by mu tedy právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených, z obsahu spisu však
plyne, že mu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly.
O náhradě nákladů řízení o nepřípustné části kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
rozhodl v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, je-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 30. ledna 2015
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu