ECLI:CZ:NSS:2015:5.AS.197.2014:26
sp. zn. 5 As 197/2014 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce:
FTV Prima, spol. s r.o., se sídlem Praha 8, Na Žertvách 132/24, proti žalovanému: Úřad
pro ochranu osobních údajů, se sídlem Praha 7, Pplk. Sochora 27, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2014, č. j. 3 A 1/2012 - 53,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2014, č. j. 3 A 1/2012 - 53,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Rozhodnutím předsedy žalovaného Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen
„stěžovatel“) ze dne 27. 10. 2011, č. j. SPR-0595/11-21, byl zamítnut rozklad žalobce proti
rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen „správní orgán rozhodující v I. stupni“)
ze dne 27. 4. 2011, zn. SPR-0595/11-15, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 4000 Kč
za spáchání správního deliktu podle §17e odst. 1 písm. a) ve spojení s §17e odst. 2 zákona
č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (dále jen
„zákon o evidenci obyvatel“). Tohoto správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že v pořadu
TV Prima „Soukromá dramata,“ odvysílaném dne 4. 1. 2011, a ke dni zahájení správního řízení
dostupném na www.iprima.cz, zveřejnil rodná čísla L. D. a N. M., a to tak, že součástí pořadu byl
záběr na výpis z obchodního rejstříku obsahujícího čitelná rodná čísla, čímž porušil povinnost
stanovenou v §13 odst. 9 zákona o evidenci obyvatel, tedy neoprávněně nakládal s rodnými čísly.
Žalobce brojil proti uvedenému rozhodnutí žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen
„městský soud“), který jí rozsudkem ze dne 28. 8. 2014, č. j. 3 A 1/2012 - 53, vyhověl a podle
§76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení.
Městský soud dospěl k závěru, že řízení před správními orgány bylo zatíženo vadou,
neboť jediný důkaz, z něhož správní orgány při správním trestání vycházely (audiovizuální
záznam pořadu), nebyl proveden v souladu s §18 odst. 1, §51 odst. 1, 2 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), proto k takovému důkazu
nelze vůbec přihlížet. S ohledem na to, že pro posouzení věci správními orgány obou stupňů
se jednalo o klíčový důkaz, nebyl skutkový stav věci dostatečně zjištěn. Procesní práva žalobce
pak byla touto procesní vadou natolik zasažena, že to mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí
o věci samé. Za této situace se městský soud nezabýval ostatními žalobními námitkami, neboť
podrobování tohoto (procesně zcela vadně zjištěného) skutkového stavu právnímu hodnocení
a vyvozování závěrů z něj by bylo předčasné.
II. Kasační stížnost
Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů, které podřadil
pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel uvedl, že se závěry městského soudu nesouhlasí, neboť se domnívá,
že ze správního řádu nelze dovodit povinnost provádět důkaz audiovizuálním záznamem
jeho přehráním a vyhotovením protokolu o ohledání, pokud je tento záznam založen
ve správním spise. Stěžovatel považuje názor městského soudu za přepjatě formalistický,
když má za to, že důkaz je proveden již samotným založením audiovizuálního záznamu do spisu,
kde je přístupný účastníkům řízení, kteří mají možnost si pořídit jeho kopii a vyjádřit se k jeho
obsahu. Provedení důkazu způsobem, který městský soud popisuje ve svém rozsudku, fakticky
znamená pouze „puštění si videa“ za přítomnosti účastníka řízení. Vypovídací hodnota tohoto
postupu pro správní řízení je ovšem nulová, protože oprávněná úřední osoba si vždy při přípravě
rozhodnutí záznam přehraje opakovaně „v klidu“ bez přítomnosti účastníka řízení a teprve tehdy
si vyhodnotí jeho obsah. To, že si obsah audiovizuálního záznamu přehrála, je vždy seznatelné
z obsahu odůvodnění správního rozhodnutí, ve kterém je na něj odkazováno.
Stěžovatel poukázal na skutečnost, že městský soud konstatoval, že uvedený záznam
byl klíčovým důkazem, a bez toho, aby si ho správní orgán (oprávněná úřední osoba) přehrál,
by nikdy nemohl vydat rozhodnutí ve věci. Provedení důkazu ohledáním má proto dle
stěžovatele zásadní význam ve chvíli, kdy samotný důkaz není součástí správního spisu, tedy
např. když se jedná o ohledání konkrétního místa, věci apod. V takovém případě neexistuje
o provedeném důkazu žádný jiný záznam než právě protokol o ohledání. Jestliže je však důkaz
založen ve správním spise (listina, audiovizuální záznam apod.), může se kdokoliv s tímto
důkazem seznámit a vyjádřit se k jeho obsahu.
Stěžovatel vyslovil přesvědčení o absurdnosti názoru městského soudu, což ilustroval
na situaci, že místo toho, aby správní orgán založil do spisu kopii audiovizuálního záznamu,
provedl by požadované ohledání a vyhotovil o něm protokol, ale kopii záznamu by do spisu
již nezaložil (neboť by to bylo zjevně nadbytečné za situace, když existuje protokol o ohledání).
Veškerý další přezkum (včetně soudního) by pak při hodnocení důkazu nevycházel z obsahu
audiovizuálního záznamu, ale pouze z toho, jak by byl jeho obsah popsán v protokolu o ohledání.
To, že je tento postup méně komfortní (pro účastníka řízení, odvolací orgán i soud), přičemž
neumožňuje plný přezkum provedených důkazů a je evidentně nelogický, je dle stěžovatele
zjevné.
Stěžovatel je dále názoru, že smyslem provádění důkazů ve správním řízení je především
zajištění práv účastníka řízení se k těmto důkazům vyjádřit, mnohem méně již zásada
bezprostřednosti provádění důkazů. Správní řízení na rozdíl od řízení před soudem nezná
pravidlo zákonného soudce. Bylo by tedy běžné, že při akceptaci názoru soudu o provádění
důkazu ohledáním by důkaz provedla oprávněná úřední osoba A, návrh rozhodnutí
by vypracovala oprávněná úřední osoba B, samotné rozhodnutí by podepsala a vydala jménem
správního orgánu oprávněná úřední osoba C. Takový postup je zákonný, pokud by ovšem
správní soudy nechtěly konstituovat nad rámec zákona také „princip zákonného úředníka“.
Z uvedeného vyplývá, že oprávněná úřední osoba, která nakonec rozhodnutí vydá,
se na provádění důkazu vůbec nemusí podílet a fakticky se s jeho obsahem stejně seznámí
ze správního spisu mimo tento městským soudem požadovaný formalistický úkon. Z tohoto
důvodu se také dle názoru stěžovatele pro něj neuplatní závěry uvedené v usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2012, č. j. 7 As 57/2010 - 82, neboť ten
posuzoval věc z pohledu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jako specifického kolektivního
(kolegiálního) správního orgánu, jehož členové plní úkoly správního orgánu osobně. Závěry
Nejvyššího správního soudu v daném usnesení z těchto zvláštností vycházejí a nelze je tedy
dle stěžovatele zobecnit na ostatní správní orgány.
Práva účastníka řízení jsou dle názoru stěžovatele zajištěna dostatečně v té chvíli,
kdy má možnost si kdykoli v průběhu správního řízení pořídit kopii záznamu ze spisu a vyjádřit
se k jeho obsahu, o čemž je povinen jej správní orgán v souladu s §36 odst. 3 správního řádu
poučit a vyzvat jej k tomu. Takto stěžovatel v průběhu předmětného řízení postupoval. Naopak,
„přehrávání videa“ u správního orgánu nic nového přinést ani z povahy věci nemůže.
Stěžovatel považuje za nevhodné také závěry městského soudu o kabinetním
rozhodování. Správní řízení je ze své povahy řízením písemným a nikoliv ústním. Práva účastníka
řízení jsou zajištěna především povinnostmi správního orgánu stanovenými §36 odst. 3
správního řádu, vyjma případů, kdy se jedná o důkazy, u kterých je z povahy věci nutné zajistit
účast účastníka řízení, jako je např. výslech svědka.
Stěžovatel je tedy toho názoru, že neměl v dané věci povinnost provádět důkaz
ohledně audiovizuálního záznamu jeho ohledáním s vyhotovením příslušného protokolu. I pokud
by měl Nejvyšší správní soud opačný názor, tak nesplnění této povinnosti je zcela marginální
a jedná se o formalitu, která nemá žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť obsah
příslušného audiovizuálního záznamu je z napadeného rozhodnutí (a také spisového materiálu,
s nímž měl účastník řízení možnost se řádně seznámit) zřejmý. Proto zde neexistují důvody
pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.
III. Vyjádření ke kasační stížnosti
Žalobce navrhl zamítnutí kasační stížnosti, když se ztotožnil se závěry městského soudu.
Žalobce dále uvedl, že mu není zřejmé, zda ze strany stěžovatele vůbec někdo, kdo, kdy a jaký
záznam promítl a co viděl. Žalobci tak není známo, zda případně promítaný záznam promítal
úředník, který ve věci rozhodoval nebo jiný (např. podjatý) úředník nebo dokonce „ne-úředník“,
zda promítaný záznam byl či nebyl oproti realitě či záznamu upraven, jakou měl technickou
kvalitu, zda byla promítnuta celá reportáž, aby bylo možné pochopit zpravodajský kontext věci
apod.
IV. Posouzení Nejvyššího správního soudu
Stěžovatel se kasační stížností podanou ve stanovené lhůtě (§106 odst. 2 s. ř. s.) domáhal
přezkumu rozhodnutí městského soudu, které vzešlo z řízení, jehož byl účastníkem (§102 s. ř. s.),
jeho kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.) a jedná za něj jeho
zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních předpisů
vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 s. ř. s. vázán
rozsahem a důvody, které uplatňoval stěžovatel v kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
Předmětem posouzení je zejména kasační námitka stěžovatele, kterou brojí proti závěru
městského soudu, že skutková podstata, z níž stěžovatel vycházel, nemá oporu ve spise, neboť
nebyl proveden důkaz promítnutím (ohledáním) audiovizuálního záznamu předmětného pořadu.
Ve vztahu k nyní projednávané věci je třeba ke sporné otázce zdůraznit, že pro její
posouzení je z hlediska právního posouzení, zda byl předmětný správní delikt spáchán, zásadní
skutkové zjištění, zda součástí pořadu TV Prima „Soukromá dramata,“ který byl odvysílán dne
4. 1. 2011, byl záběr na výpis z obchodního rejstříku obsahující čitelná rodná čísla L. D. a N. M.,
jak je uvedeno ve skutkové větě výroku rozhodnutí I. stupně. Uvedené bylo dle závěrů správních
orgánů prokázáno předmětným audiovizuálním záznamem. Tuto skutečnost přitom žalobce nijak
nezpochybňuje, když sám v žalobě uvádí: „Z Napadeného rozhodnutí o rozkladu a ze správního spisu je
zřejmé (…), že správní orgán zjistil, že rodná čísla L. D. a N. M. zveřejnil rejstříkový soud. Jak vyplývá ze
samotného faktu, že byl výpis z obchodního rejstříku v reportáži zobrazen, rodná čísla L. D. a N. M. byla na
www.justice.cz rejstříkovým soudem zveřejněna ještě před odvysíláním reportáže. V úplném výpisu z obchodního
rejstříku dříve zapsané údaje zůstávají uvedeny, rodná čísla L. D. a N. M. jsou na www.justice.cz tudíž veřejně
přístupná doposud a pokud nedojde ke změně právní úpravy, samozřejmě budou i v budoucnu.“
Z výše uvedeného plyne, že mezi účastníky není sporné, že součástí pořadu TV Prima
„Soukromá dramata,“ odvysílaném dne 4. 1. 2011, byl záběr na výpis z obchodního rejstříku
obsahující čitelná rodná čísla L. D. a N. M.
Jinou otázkou však je právní posouzení, zda tímto skutkem došlo k naplnění všech znaků
skutkové podstaty správního deliktu podle §17e odst. 1 písm. a) ve spojení s §17e odst. 2 zákona
o evidenci obyvatel, zejména, zda v případě předmětných rodných čísel šlo o „zveřejnění“
ve smyslu §4 písm. l) zákona o ochraně osobních údajů. Těmito právními otázkami se dosud
městský soud nezabýval a ani zdejší soud je v tomto rozsudku blíže nehodnotí.
K předmětnému audiovizuálnímu záznamu žalobce rozporoval závěr žalovaného, že pro
samotnou existenci odpovědnosti žalobce za správní delikt má význam otázka, zda se uvedení
rodných čísel vztahovalo nebo nevztahovalo k předmětu reportáže, a dále namítal, že skutečnost,
zda má nějaký pořad nějaký obsah a jaký tento obsah je, se zjišťuje ohledáním. V tomto směru
pak žalobce namítl, že o „ohledání“ audiovizuálního záznamu nebyl sepsán protokol ve smyslu
§18 odst. 1 správního řádu, neproběhlo tedy dokazování podle správního řádu a žalobce nebyl
seznámen s tím, zda správní orgán něco zjišťuje, co zjišťuje a z čeho, takovému zjišťování
(dokazování) nemohl být přítomen a nemohl při něm uplatnit žádné námitky.
Na tomto místě je vhodné rovněž uvést, že shodné námitky žalobce uplatnil rovněž
ve vztahu ke skutkovému závěru správních orgánů o době dostupnosti předmětného pořadu
na www.iprima.cz. Touto otázkou se ovšem městský soud ve svém rozsudku nezabýval, proto
by bylo předčasné, aby ji nyní blíže hodnotil Nejvyšší správní soud.
Městský soud dospěl k závěru, že řízení před správními orgány bylo zatíženo vadou,
neboť audiovizuální záznam předmětného pořadu podle jeho názoru nebyl proveden v souladu
s §18 odst. 1, §51 odst. 1, 2 správního řádu, proto k němu nelze vůbec přihlížet. Městský
soud své závěry dovodil z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2008,
č. j. 2 As 59/2008 – 80, ve kterém zdejší soud uvedl: „Stěžovatel se v zásadě ztotožňuje s tím,
aby hodnocení každého pořadu bylo založeno na osobní znalosti těch, kteří rozhodují, a proto je potřeba,
aby inkriminovaný pořad zhlédli. Nesouhlasí však s tím, že je třeba tento postup protokolovat. Toto tvrzení
stěžovatele lze ovšem vyvrátit prostým poukazem na zákonná ustanovení. Podle §66 ZRTV nestanoví-li tento
zákon jinak, postupuje se v řízení podle správního řádu, s výjimkou ustanovení o odvolacím řízení, řízení
o rozkladu, o přezkumném řízení a o obnově řízení a novém rozhodnutí. Podle §18 odst. 1 správního řádu
se o ústním jednání a o ústním podání, výslechu svědka, výslechu znalce, provedení důkazu listinou a ohledání,
pokud jsou prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících s řízením v dané věci, při nichž
dochází ke styku s účastníky řízení, sepisuje protokol. V dané věci není pochyb o tom, že dokazování
prostřednictvím promítnutí záznamu dotyčného pořadu (pakliže bylo vůbec provedeno) bylo prováděno mimo ústní
jednání. V takovém případě se o výslechu svědka a znalce, provedení důkazu listinou a ohledání protokol
vyhotovit musí. Promítnutí záznamu lze pak považovat právě za specifický případ tzv. ohledání. Jakkoliv není
tento termín správním řádem definován, soud je toho názoru, že ohledáním je třeba rozumět každý postup, jímž
se správní orgán vlastním empirickým nazíráním přesvědčuje o předmětu řízení. Podpůrně lze argumentovat
i ustanovením §51 správního řádu, který upravuje dokazování. Za důkazní prostředky považuje správní řád
listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek. Byť se jedná o výčet demonstrativní (v §51 odst. 1
správního řádu se objevuje slůvko „zejména“), tak je zřejmé, že promítnutí záznamu pořadu má svou povahou
z uvedených prostředků zdaleka nejblíže právě ohledání. Není přitom důvodu, proč by promítnutí videozáznamu
mělo být jakkoliv konstituováno jako samostatný typ důkazního prostředku, pakliže ani zákonodárce sám
při vědomí, že videozáznam zcela jistě bude častým prostředkem k prokázání skutkového stavu, takto neučinil.
Nezbytnost vyhotovit protokol o provádění takového důkazního prostředku pak plyne i z toho, aby bylo skutečně
zřejmé, že správní orgán pořad zhlédl. O této skutečnosti však ve správním spise není uveden žádný záznam.
Stejná je i situace v případě protokolu o hlasování členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (tedy kolegiálního
orgánu), který je třeba vyhotovit podle §8 odst. 5 ZRTV. Ve spisu protokol založen není.“
Úvodem k hodnocení kasačních námitek Nejvyšší správní soud připomíná, že rovněž
v případech použití předchozí judikatury při rozhodování soudů platí obdobně pravidlo uvedené
již v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97: „Jazykový výklad představuje
pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího
smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis
atd.).“
Zdejší soud dospěl k závěru, že stěžovatel důvodně poukazuje na skutečnost, že citovaný
rozsudek Nejvyššího správního soudu (obdobně jako usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 7 As 57/2010 – 82, který městský soud v napadeném
rozsudku rovněž cituje) se vztahuje k rozhodování Rady pro rozhlasové a televizní vysílání,
která je kolegiálním orgánem ve smyslu §134 správního řádu.
Podle §134 odst. 1 správního řádu nestanoví-li zvláštní zákon jinak, vede řízení před
kolegiálním orgánem jeho předseda nebo předsedající, popřípadě člen, na němž se orgán usnese
(dále jen „předseda“). Usnesení, s výjimkou usnesení o tom, zda osoba je či není účastníkem,
a usnesení o zastavení řízení, jakož i úkon, který není rozhodnutím, provádí předseda samostatně.
Kolegiální orgán po poradě rozhoduje hlasováním. Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, při poradě
a hlasování mohou být přítomni pouze členové kolegiálního orgánu a osoba, která je pověřena
sepsáním protokolu, pokud jej nesepisuje některý ze členů. Každý člen kolegiálního orgánu
je oprávněn při poradě před zahájením hlasování podat návrh na usnesení kolegiálního orgánu.
Podle odst. 2 kolegiální orgán je způsobilý se usnášet, je-li přítomna nadpoloviční většina všech
jeho členů; usnesení kolegiálního orgánu je přijato nadpoloviční většinou hlasů přítomných členů.
Podle odst. 3 hlasování řídí předseda. Členové hlasují jednotlivě, předseda hlasuje naposled. Má-li
hlasovat více než 7 členů, mohou členové hlasovat současně. Protokol o hlasování kolegiálního
orgánu podepisují všichni přítomní členové a osoba, která byla pověřena sepsáním protokolu;
při nahlížení do spisu (§38) je vyloučeno nahlížet do tohoto protokolu. Podle odst. 4 o námitce
podle §14 odst. 2 rozhoduje usnesením kolegiální orgán jako celek, hlasovat však nemůže ten
jeho člen, proti němuž námitka směřuje. Není-li kolegiální orgán způsobilý se usnést, postupuje
se obdobně podle §14 odst. 4 věty třetí. Podle odst. 5 kolegiální orgán jedná podle jednacího
řádu, v němž stanoví podrobnosti o jednání kolegiálního orgánu.
Z citovaného §134 správního řádu plyne, že základním pravidlem jednání a rozhodování
kolegiálního orgánu je jednání a rozhodování kolektivní. Ustanovení §134 odst. 5 správního řádu
v souvislosti s tím předpokládá také přijetí jednacího řádu, v němž budou stanoveny podrobnosti
o jednání kolegiálního orgánu. Existenci jednacího řádu ve vztahu k Radě pro rozhlasové
a televizní vysílání (dále jen „Rada“) předpokládá rovněž §8 odst. 4 zákona č. 231/2001 Sb.
o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů. Podle jednacího řádu Rady Rada přijímá rozhodnutí zpravidla při neveřejném zasedání
po rozpravě (čl. 6 odst. 1, 9 jednacího řádu Rady) na základě hlasování členů Rady (čl. 6 odst. 6
jednacího řádu Rady) a ze zasedání Rady je pořízen zápis (čl. 7 odst. 2 jednacího řádu Rady).
Z výše uvedeného je zřejmá důvodnost kasační námitky stěžovatele, že nezbytnost
vyhotovit protokol o provedeném ohledání zhlédnutím audiovizuálního záznamu plyne
ze specifického postavení Rady jako kolegiálního správního orgánu. Členové kolegiálního
správního orgánu plní úkoly správního orgánu osobně, rozhodují hlasováním po rozpravě
a z tohoto důvodu je nutné, aby o jejím průběhu byl učiněn zápis a k zajištění objektivity
a transparentnosti rozhodování Rady je nezbytné, aby z obsahu správního spisu bylo také zřejmé,
že členové Rady skutečně provedli důkaz předmětným ohledáním (zhlédnutím audiovizuálního
záznamu), což je zajištěno právě sepisem protokolu podle §18 odst. 1 správního řádu, neboť:
„Ohledání však z definice vyžaduje přímé, bezprostřední, smyslové pozorování samotným kolegiálním správním
orgánem, tedy jednotlivými volenými členy Rady, kteří následně rozhodují“ (viz usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 7 As 57/2010 – 82). V citovaném usnesení
současně rozšířený senát zdejšího soudu zdůraznil, že nehodnotil případné procesní důsledky
případného nedodržení zákonných náležitostí týkající se protokolu o promítnutí audiovizuálního
záznamu před Radou, neboť tato otázka mu k posouzení předložena nebyla.
Uvedené závěry vyplývají z výše popsaných specifik rozhodování v řízení vedeném před
kolegiálním správním orgánem a bez dalšího tyto závěry nelze vztáhnout na jednání správního
orgánu, který kolegiálním správním orgánem není.
Lze tedy konstatovat, že pro řízení vedené před stěžovatelem, který kolegiálním správním
orgánem není, se v daném směru bez dalšího neuplatní závěry uvedené v usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 7 As 57/2010 - 82, a rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2008, č. j. 2 As 59/2008 – 80, neboť v těchto
případech byla věc posouzena z pohledu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jako
specifického kolegiálního správního orgánu.
K výše uvedenému je ve vztahu ke správnímu řízení prováděnému nikoliv před
kolegiálním správním orgánem dále vhodné dodat následující.
Z obsahu správního spisu plyne, že dne 18. 2. 2011 byl z webových stránek
http://www.iprima.cz/videoarchiv/ pořízen záznam pořadu Soukromá dramata 2011 (1) ze dne
4. 1. 2012, který byl následně zaznamenán na CD, které je přílohou úředního záznamu ze dne
21. 2. 2011 a je uloženo v přílohové obálce spisu pod č. 2. Následně bylo dne 22. 2. 2011
zahájeno správní řízení v této věci.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 9. 2005, č. j. 5 As 38/2004 – 74
(publikováno pod č. 745/2006 Sb. NSS) uvedl: „Ohledání je jeden z nejbezpečnějších důkazů
umožňujících správnímu orgánu, aby si mohl na základě vlastního pozorování a přímého srovnání zjištěných
skutečností s výsledky dosavadního šetření učinit potřebné závěry pro rozhodnutí.“ S ohledem na specifickou
povahu audiovizuálního záznamu, který pravidelně tvoří součást správního spisu (§17 odst. 1
správního řádu), se ovšem v plné míře nemohou uplatnit další závěry uvedené v tomto rozsudku,
že účastníci řízení před správním orgánem musí být k ohledání přizváni, což vyplývá z §51
odst. 2 věta první správního řádu, který stanoví, že o provádění důkazů mimo ústní jednání musí
být účastníci včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení.
Smyslem ustanovení §51 odst. 2 věta první správního řádu je umožnit účastníkům řízení,
aby mohli být přítomni při provádění důkazů, nebylo-li k jejich provedení nařízeno ústní jednání.
Díky přítomnosti při provádění důkazů se mohou účastníci lépe seznámit s jejich obsahem
a v návaznosti na to se detailně vyjádřit k důkazu. Je-li však jako důkaz prováděn audiovizuální
záznam, který byl pořízen z webových stránek jediného účastníka řízení, není vadou řízení, pokud
nebyl tento účastník informován o provedení důkazu mimo ústní jednání. Bylo by naprosto
bezúčelné, aby stěžovatel musel informovat žalobce o tom, že v uvedený den a hodinu si hodlá
promítnout audiovizuální záznam, který byl pořízen z webových stránek samotného žalobce,
a tak jím provést důkaz. Uvedené platí tím spíše, že správní orgán není povinen sdělovat
účastníkům řízení předběžný úsudek o důkazu plynoucí z provedeného důkazního prostředku.
Své úvahy o hodnocení důkazu vtělí správní orgán až do odůvodnění správního rozhodnutí (§68
odst. 3 správního řádu). V této souvislosti je rovněž vhodné uvést, že v těchto případech platí
také zásada písemnosti stanovená §15 odst. 1 správního řádu, na kterou navazuje §17 správního
řádu, který upravuje obsah správního spisu. Podle §17 odst. 1 věta druhá správního řádu
přílohou, která je součástí spisu, jsou zejména důkazní prostředky, obrazové a zvukové záznamy
a záznamy na elektronických médiích. S obsahem audiovizuálního záznamu se tedy žalobce mohl
seznámit při nahlížení do spisu, např. v souvislosti se seznamováním se s podklady před vydáním
rozhodnutí.
Skutečnost, že předmětný audiovizuální záznam byl správními orgány skutečně
promítnut, je pak zjevná z obsahu spisu a napadených rozhodnutí, neboť skutkové zjištění,
z něhož správní orgány vycházely, mohly logicky učinit právě jen z tohoto audiovizuálního
záznamu, který také dále blíže hodnotily.
Neobstojí tedy ani argumentace žalobce, že mu není zřejmé, zda případně promítaný
záznam promítal úředník, který ve věci rozhodoval nebo jiný (např. podjatý) úředník nebo
dokonce „ne-úředník“. Ve vztahu k této argumentaci žalobce lze dále pro úplnost uvést z obsahu
spisu následující. Podle §15 odst. 2 správního řádu úkony správního orgánu v řízení provádějí
úřední osoby oprávněné k tomu podle vnitřních předpisů správního orgánu nebo pověřené
vedoucím správního orgánu (dále jen „oprávněné úřední osoby“). Podle §15 odst. 4 správního
řádu se o tom, kdo je v dané věci oprávněnou úřední osobou, provede záznam do spisu.
Ani v tomto ohledu správní orgán rozhodující v I. stupni zákon neporušil (viz záznam
o oprávněných úředních osobách na č. l. 4 spisu). Nadto v daném případě bylo řízení zahájeno
z moci úřední, a to podle §46 odst. 1 správního řádu. Stalo se tak oznámením o zahájení
správního řízení ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. SPR-0595/11-8. Podle §46 odst. 1 správního řádu
oznámení o zahájení řízení z moci úřední musí mj. obsahovat jméno, příjmení, funkci nebo
služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby. Ustanovení §46 odst. 1 je ve vztahu speciality
k §15 odst. 4 správního řádu (shodně Vedral, J. Správní řád. komentář, Praha, BOVA
POLYGON 2012, s. 201). V oznámení byla jako osoba, která rozhoduje žalobcovu věc, uvedena
Mgr. V. F., ředitelka odboru správních činností, což koresponduje se záznamem na č. l. 4
správního spisu (jde o úřední osobu oprávněnou pro celé řízení), která oznámení v souladu s §46
odst. 1 správního řádu také podepsala. Mgr. V. F. pak jako oprávněná úřední osoba pro celé
řízení (včetně rozhodování) v souladu s §69 odst. 1 správního řádu rovněž ve věci rozhodla
a podepsala rozhodnutí vydané v I. stupni. Skutečnost, že oznámení ze dne 22. 2. 2011 připravil
(vyřídil) jako další oprávněná úřední osoba pro celé řízení (mimo rozhodnutí) dle záznamu na č. l.
4 správního spisu Mgr. D. P., není na závadu, neboť z §15 odst. 2 správního řádu ani z jiného
ustanovení správního řádu neplyne, že by v celém správním řízení musela figurovat pouze jedna
oprávněná úřední osoba a že by nemohla existovat zastupitelnost, resp. rozdělení procesních
úkonů v jednom řízení mezi několik oprávněných úředních osob (pravidlem např. bývá, že
rozhodnutí podepisují vedoucí zaměstnanci). Napadené rozhodnutí o rozkladu je pak podepsáno
předsedou stěžovatele RNDr. I. N.
Ostatně žalobce si byl podle obsahu správního spisu nepochybně naprosto přesně vědom,
kdo je již v řízení před správním orgánem I. stupně oprávněnou úřední osobou (oprávněnými
úředními osobami), neboť již dne 24. 3. 2011 do správního spisu nahlížel a byla mu (resp. jeho
zaměstnanci Mgr. P. K., právníkovi, který jménem žalobce jednal i v řízení před městským
soudem a jedná jeho jménem i v tomto řízení o kasační stížnosti) vydána kopie č. l. 4 správního
spisu, tj. právě výše uvedeného záznamu o oprávněných úředních osobách. Argumentace žalobce
se proto jeví jako účelová.
Závěrem je opět vhodné zdůraznit, že mezi stranami není sporné, že součástí pořadu
TV Prima „Soukromá dramata,“ odvysílaném dne 4. 1. 2011, byl záběr na výpis z obchodního
rejstříku obsahující čitelná rodná čísla L. D. a N. M. Z uvedeného tedy také plyne, že jen na
základě skutečnosti, že o provedení předmětného audiovizuálního záznamu k důkazu nebyl
sepsán protokol (resp. učiněn záznam do spisu), by i bez ohledu na výše uvedené ani nemohlo
dojít ke zkrácení práv žalobce, které by mohlo mít za následek nezákonnost rozhodnutí
žalovaného, neboť žalobci byl obsah tohoto pořadu pořízeného z jeho webových stránek
nepochybně znám a existenci dotčeného záběru také sám potvrzuje.
V. Závěr a náklady řízení
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou,
proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V něm krajský soud rozhodne vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným
v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne rovněž o nákladech řízení o této kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2015
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu