ECLI:CZ:NSS:2015:5.AS.202.2014:66
sp. zn. 5 As 202/2014 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce:
GEMEC - UNION a.s., se sídlem Jívka 187, zastoupený JUDr. Pavlou Promnou, advokátkou
se sídlem Hlavní třída 65, Havířov, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí,
se sídlem Vršovická 65, Praha 10, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 29. 9. 2014, č. j. 9 A 242/2010 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Rozhodnutím České inspekce životního prostředí ze dne 21. 6. 2010,
č. j. ČIŽP/49/IPP/SR01/0915334.004/10/VPL, byla žalobci uložena pokuta ve výši
1 000 000 Kč za porušení §16 odst. 2 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci
a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů
(zákon o integrované prevenci), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o integrované
prevenci“). Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podle tohoto rozhodnutí provozoval „Výrobní
zařízení Bohumín“ v katastrálním území Nový Bohumín, parc. č. 2500/4, v areálu skládky
ŽDB GROUP a.s., Bohumín, Bezručova 300, a to v období od 31. 10. 2007 do 18. 11. 2009,
bez platného integrovaného povolení. Žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 11. 2010, sp. zn.
000376/A-10, č. j. 1526/580/10, 93300/ENV, zamítl odvolání stěžovatele a rozhodnutí
o uložení pokuty potvrdil; dospěl přitom k závěru, že stěžovatel porušil povinnost uloženou
zákonem a uložení pokuty je důvodné.
Stěžovatel brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Městský soud v Praze
zamítl kasační stížností napadeným rozsudkem. Městský soud dovodil, že stěžovatel
v předmětném zařízení nakládal ve značném rozsahu s nebezpečnými odpady, a to tak, že tyto
odpady zde materiálově využíval k výrobě stavebních hmot. Vzhledem ke skutečnosti,
že předmětné zařízení je zařízením na využívání nebezpečného odpadu o kapacitě větší než 10 t
denně, jedná se o zařízení uvedené v bodě 5 (Nakládání s odpady), odstavci 5.1. přílohy 1 zákona
o integrované prevenci, v relevantním znění, k jehož provozu zákon vyžaduje platné integrované
povolení. V důsledku nesplnění zákonné povinnosti, tj. provozováním předmětného zařízení bez
platného integrovaného povolení, byl stěžovatel právem sankcionován.
II. Obsah kasační stížnosti
Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dne 11. 12. 2014 kasační stížnost,
a to z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Současně stěžovatel
požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, tuto žádost však podáním doručeným
zdejšímu soudu dne 15. 1. 2015 vzal zpět, proto o ní Nejvyšší správní soud nerozhodoval.
Stěžovatel v kasační stížnosti opakuje svou žalobní námitku ohledně nedostatků
odůvodnění výše pokuty v rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Podle §38 odst. 2 zákona
o integrované prevenci se při určení výměry pokuty právnické osobě přihlédne k závažnosti
správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání, ke vzniklým nebo hrozícím škodlivým
následkům v oblasti životního prostředí nebo v oblasti zdraví člověka a k době trvání
protiprávního stavu.
Zákonodárce dle stěžovatele zcela jasně a výslovně stanovil, co tuto závažnost vymezuje
a k čemu musí správní orgán přihlédnout vždy. K tomu stěžovatel odkazuje na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2009, č. j. 6 As 34/2008 - 54, či ze dne 17. 3. 2010,
č. j. 2 As 47/2009 – 92, oba dostupné na www.nssoud.cz. Jde konkrétně o 1) způsob spáchání
správního deliktu, 2) jeho následky a 3) okolnosti, za nichž byl spáchán. Uvedená konstrukce
normy upravující způsob stanovení konkrétní výše pokuty právnickým osobám za správní delikty
je přitom v českém právním řádu zcela běžná. Při posuzování konkrétní závažnosti správního
deliktu však není hlavním kritériem skutková podstata deliktu, nýbrž především intenzita
porušení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě. Ze zákona tedy dle
stěžovatele vyplývá, že způsob stanovení výše sankce (pokuty) je výsledkem správního uvážení,
a to z hlediska zákonem stanovených rozhodných kritérií, přičemž uvážení musí být soudem
přezkoumatelné ve smyslu ustanovení §75 a §78 s. ř. s.
Stěžovatel s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu doplňuje, že je-li
rozhodnutí vydáno na základě zákonem dovoleného diskrečního práva správního orgánu,
je povinností tohoto orgánu opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi
důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková i právní zjištění a poté správním uvážením dospět
k rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být tedy seznatelné, jaké
konkrétní úvahy jej vedly k uložení sankce v té či oné výši. Výše pokuty musí rovněž vyhovovat
podmínce přiměřenosti, kdy ani tato podmínka není dle názoru stěžovatele splněna. Správní
orgán I. stupně v odůvodnění výše pokuty pouze konstatuje, že k zákonným hlediskům
uvedeným v §38 odst. 2 zákona o integrované prevenci přihlédl a že je vzal v úvahu. Chybí
předestření důkazních prostředků a jimi provedených důkazů, vyvození skutkových i právních
zjištění z těchto důkazů a popis správního uvážení, kterým správní orgán I. stupně dospěl
k rozhodnutí. Co se týká vzniklých nebo hrozících škodlivých následků v oblasti životního
prostředí nebo v oblasti zdraví člověka, správní orgán dokonce konstatuje, že ve správním řízení
nebylo prokázáno, že dalším provozem zařízení nebo jeho části nastalo nebo by hrozilo
závažné poškození životního prostředí nebo značné materiální škody; z toho stěžovatel dovozuje,
že po celý čas provozu předmětného zařízení nedošlo nikdy k poškození ani k potenciálnímu
ohrožení životního prostředí, k ovlivnění emisí či jiného znečištění. Tato skutečnost je dle názoru
stěžovatele natolik podstatná, že měla být kvalifikována jako polehčující okolnost tohoto případu
a měla mít výrazný vliv na udělení pokuty a stanovení její výše.
K tomu stěžovatel uvádí, že správní orgán může nad rámec kritérií uvedených v zákoně
přihlédnout i k jiným okolnostem, pokud jsou svou povahou podstatné pro posouzení závažnosti
správního deliktu a pokud by mohly být kvalifikovány jako polehčující či přitěžující. Takový
postup odpovídá obecné trestněprávní zásadě individualizace trestu, resp. trestní sankce, jejímž
smyslem je, aby sankce co nejvíce odpovídala okolnostem případu.
Výrobky uvedené ve skupině 11 a 14 nařízení vlády č. 163/2002 Sb., kterým se stanoví
technické požadavky na vybrané stavební výrobky, ve znění účinném k 1. 9. 2005, mají v názvu
„Popílky a směsi s popílkem…“ nebo „Granulát“ a v návazných „Technických návodech
pro činnost autorizovaných osob“ popisují vlastnosti vstupních surovin, připouštějí i použití
vstupních materiálů s některými nebezpečnými vlastnostmi podle zákona č. 185/2001 Sb.,
o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o odpadech“). Pojem odpad v nich není používán. Vstupem odpadu do výroby tedy dochází
k náhradě surovin odpady se stejnými vlastnostmi. Ustanovení §3 odst. 6 zákona o odpadech
uvádí, kdy odpad přestává být odpadem. Výroba stavebních hmot tyto podmínky splňuje
a umožňuje zařazení zařízení podle §14 odst. 2 zákona o odpadech.
Stěžovatel se tak domnívá, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku výkladu
§38 odst. 2 zákona o integrované prevenci, jakož i výkladu §14 odst. 2 zákona o odpadech,
a navrhuje, aby Nejvyšší právní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
III. Vyjádření žalovaného
Žalovaný předložil své stanovisko ke kasační stížnosti ve vyjádření ze dne 16. 1. 2015;
má především za to, že námitky v kasační stížnosti neobsahují žádnou věcně podloženou
argumentaci, stěžovatel absenci konkrétních důvodů nahrazuje toliko odkazy, resp. citacemi
judikatury.
K namítanému nedostatečnému odůvodnění výše stanovené pokuty žalovaný uvedl,
že bylo postupováno zcela v souladu s §38 odst. 2 zákona o integrované prevenci, když bylo
přihlédnuto již v rozhodnutí prvního stupně (obsáhlá a podrobná pasáž na str. 11 – 14) jednotlivě
i ve vzájemných souvislostech k závažnosti správního deliktu, ke způsobu jeho spáchání
a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, a k době trvání protiprávního stavu,
a to přezkoumatelným způsobem. Žalovaný se pak s námitkou stěžovatele ohledně způsobu
stanovení výše pokuty vypořádal v odůvodnění rozhodnutí na str. 13, přičemž nemohl
přehlédnout vypořádání všech předchozích odvolacích námitek potvrzující důvodnost zjištěného
protiprávního stavu a naplnění skutkové podstaty vytýkaného správního deliktu.
K další námitce stěžovatele ve vztahu k §34 písm. b) zákona o integrované prevenci,
v relevantním znění, žalovaný uvádí, že správní orgán I. stupně má oprávnění dle tohoto
ustanovení vést zcela jiné správní řízení, jehož účelem není uložení sankce, nýbrž zastavení
provozu zařízení bezprostředně poškozujícího životní prostředí nebo při riziku možného vzniku
takového závažného stavu. Okolnost, že v posuzovaném případě takový stav při provozování
zařízení nebyl identifikován, neznamená, že je provozování zařízení bez integrovaného povolení
bezvýznamným deliktem s nízkou závažností.
Pokud jde o opakující se námitky stěžovatele, podle nichž provozoval zařízení v režimu
§14 odst. 2 zákona o odpadech, pak žalovaný odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí
a rozsudek městského soudu. Žalovaný se tak plně ztotožňuje se závěry městského soudu
a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele pro nedůvodnost zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Při posouzení věci přitom Nejvyšší správní soud vyšel, argumentačně i formulačně,
ze svého rozsudku ze dne 16. 4. 2015, č. j. 5 As 201/2014 – 65, v jehož rámci posuzoval
skutkově a právně obdobnou věc týkající se týchž účastníků.
V projednávané věci není sporu o stavu skutkovém. Stěžovatel nezpochybňuje,
že v období od 31. 10. 2007 do 18. 11. 2009 provozoval výrobní zařízení na základě kolaudačního
rozhodnutí Městského úřadu Bohumín ze dne 1. 9. 2004, č. j. Výst.1386/2004/Wa, o povolení
užívání stavby „Zařízení na výrobu stavebních hmot“ na pozemku parc. č. 2500/4 v katastrálním
území Nový Bohumín. Spornou však činí skutečnost, že se jedná o zařízení vyžadující
integrované povolení; dle jeho názoru je zařízení provozováno podle §14 odst. 2 zákona
o odpadech a integrované povolení nevyžaduje.
Ze správního spisu vyplynulo, že zařízení provozované stěžovatelem se sestává z vlastní
technologické linky a manipulační plochy, včetně jímky povrchových vod. Kontrolou správního
orgánu I. stupně bylo zjištěno, že do zařízení bylo přijímáno po 31. 10. 2007 pět druhů
nebezpečných odpadů (dále též „N odpad“), a to kat. č. 100207* - Pevné odpady z čištění plynů
obsahující nebezpečné látky, kat. č. 100213* - Kaly a filtrační koláče z čištění plynu obsahující
nebezpečné látky, kat. č. 100907* - Licí formy a jádra použitá k odlévání obsahující nebezpečné
látky, kat. č. 190205* - Kaly z fyzikálně-chemického zpracování obsahující nebezpečné látky a kat.
č. 190813* - Kaly z jiných způsobů čištění průmyslových odpadních vod obsahující nebezpečné
látky. Na vstupu do zařízení byla překračována úroveň více než 10 t odpadů denně. Účelem
provozování zařízení bylo využívání uvedených odpadů, což vyplynulo z předložených dokladů
(hlášení o produkci a nakládání s odpady za roky 2007 - 2009, průběžná evidence odpadů za roky
2007 - 2009, evidenční listy pro přepravu nebezpečných odpadů po území ČR) pro výrobu
stavebních hmot. Dle doložené technické dokumentace je projektovaná kapacita předmětného
zařízení 60 t výrobků za hodinu. Z předložených podkladů dále vyplynulo, že v roce 2007 bylo
při výrobě stavebních hmot v předmětném zařízení využito celkem 20173,17 tun N odpadů
(tj. průměrně 55 t/den) z celkových 63308,37 tun všech využitých odpadů, v roce 2008 celkem
11905,09 tun N odpadů (průměrně 33 t/den) z celkových 48025,03 tun všech využitých odpadů
a v roce 2009 celkem 6841,86 tun N odpadů (tj. průměrně 19 t/den) z celkových 21602,91 tun
všech využitých odpadů. Správní orgán I. stupně na základě těchto zjištění konstatoval, že výše
uvedené množství N odpadů představuje několikanásobné překročení prahové hodnoty denní
kapacity, která je uvedena v odst. 5. 1. přílohy 1 zákona o integrované prevenci.
Zásadní pro posouzení věci je otázka, zda předmětné zařízení nakládá s odpady ve smyslu
zákona o integrované prevenci a spadá do kategorie 5.1. přílohy 1 zákona o integrované prevenci,
v důsledku čehož je provozovatel zařízení povinen požádat o vydání integrovaného povolení
ve smyslu §2 písm. g) zákona o integrované prevenci.
Soud předesílá, že otázka, zda určitá činnost podléhá, nebo naopak nepodléhá
integrovanému povolení, je primárně otázkou právní, založenou především na výkladu zákona
o integrované prevenci. K jejímu posouzení je povolán správní orgán specializovaný v oblasti
integrované prevence a žalovaný coby ústřední orgán státní správy zajišťující odbornou podporu
výkonu státní správy v této oblasti (viz §5 zákona o integrované prevenci a §19 zákona
č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky).
Na tom nic nemění ani možnost správního orgánu vyžádat si jako podklad pro posouzení
konkrétní činnosti odborné vyjádření či znalecký posudek. Zákonnost úvah žalovaného podléhá
soudnímu přezkumu.
Jak plyne z důvodové zprávy k návrhu zákona o integrované prevenci (viz sněmovní tisk
č. 63/0, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, volební období 2002 – 2006, digitální repozitář,
www.psp.cz), zákonná úprava integrovaného povolení vychází z implementace směrnice
Rady 96/61/ES o integrované prevenci a omezování znečištění [dále jen směrnice „96/61/ES“,
která byla s účinností od 18. 2. 2008 nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady
2008/1/ES o integrované prevenci a omezování znečištění (kodifikované znění) (dále jen
„směrnice 2008/1/ES“), jež byla potom s účinností od 7. 1. 2014 nahrazena směrnicí
Evropského parlamentu a Rady 2010/75/EU o průmyslových emisích (integrované prevenci
a omezování znečištění) (přepracované znění)]. Podle čl. 1 směrnice 96/61/ES, resp. směrnice
2008/1/ES je jejím účelem docílit integrované prevence a omezování znečištění uplatněním
opatření, která mají vyloučit anebo snížit emise z činností uvedených v její příloze I do ovzduší,
vody a půdy v zájmu dosažení vysoké úrovně ochrany životního prostředí (viz rozsudek
Soudního dvora ze dne 22. 1. 2009 Association nationale pour la protection des eaux et rivieres a OABA,
C-473/07, EU:C:2009:30, bod 25, nebo rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 12. 2011, Niels
Moller, C-585/10, EU:C:2011:847, body 29 a 30). Obdobným způsobem je vymezen i účel
zákona o integrované prevenci. Ten v §1 v rozhodné době stanovil, že jeho účelem je v souladu
s právem Evropských společenství dosáhnout vysoké úrovně ochrany životního prostředí jako
celku uplatněním integrované prevence a omezování znečištění vznikajícího činnostmi
uvedenými v příloze 1 k tomuto zákonu.
Žalovaný, resp. správní orgán prvního stupně, zařadil stěžovatelem provozované zařízení
pod bod 5 přílohy 1, tedy do kategorie nakládání s odpady, konkrétně pod bod 5.1., do kterého
náleželo, dle jeho rozhodného znění, zařízení na odstraňování nebo využívání nebezpečného
odpadu a zařízení k nakládání s odpadními oleji, vždy o kapacitě větší než 10 t denně.
Z protokolu o kontrole provedené správním orgánem I. stupně vyplývá, že s odpadem (včetně
nebezpečného odpadu) bylo nakládáno prostřednictvím fyzikálně-chemické úpravy.
Stěžovatel svůj odlišný výklad oproti městskému soudu opírá o skutečnost, že jím
provozované zařízení je zařízením podle §14 odst. 2 zákona o odpadech, neboť není určeno
k nakládání s odpady, ale k výrobě stavebních hmot. K provozu předmětného zařízení tedy nelze
požadovat integrované povolení dle zákona o integrované prevenci. Takový výklad je však
značně zjednodušený a nesprávný. Aplikace a interpretace práva není toliko formální proces,
nýbrž v sobě zahrnuje hodnotící postupy v souvislosti se společenským řádem, především
v souvislosti se systémem právem chráněných hodnot. V daném případě je takovou chráněnou
hodnotou životní prostředí. Stěžovatel svůj výklad opírá pouze o znění přílohy 1 a účelově
dovozuje, že pokud využívá látkové vlastnosti odpadů k jiným účelům, tj. k výrobě stavebních
hmot, a tedy k materiálovému využití odpadů, nenakládá s odpady ve smyslu zákona o odpadech
a nepodléhá tak ani povinnosti získat integrované povolení. Stěžovatel přitom zcela přehlíží
znění §4 písm. l) zákona o odpadech, v rozhodném znění, pro jehož účely se využíváním odpadů
rozumí činnosti uvedené v příloze 3 k tomuto zákonu. Přestože §4 písm. m) zákona o odpadech,
v rozhodném znění, definoval materiálové využití odpadů (náhrada prvotních surovin látkami
získanými z odpadů, které lze považovat za druhotné suroviny, nebo využití látkových vlastností
odpadů k původnímu účelu nebo k jiným účelům, s výjimkou bezprostředního získání energie)
bez odkazu na přílohu 3 k zákonu, jsou v ní uvedeny takové způsoby využívání odpadů, které
nepochybně jsou materiálovým využitím odpadů ve smyslu §4 písm. m) zákona o odpadech.
Nejvyšší správní soud se na základě výše uvedeného ztotožnil s výkladem městského
soudu, který považuje za správný a logický. Materiálové využití odpadů je nutno podřadit
pod pojem využívání odpadů, neboť se jedná o jeden ze způsobů využívání odpadů. Takový
výklad má logické i systematické opodstatnění a odpovídá smyslu zákonné úpravy. Při posouzení
důvodnosti námitky, že stěžovatel nebyl povinen žádat o vydání integrovaného povolení, neboť
provozoval zařízení, které není určeno k nakládání s odpady (§14 odst. 2 zákona o odpadech),
vycházel soud z §2 písm. a), §16 a bodu 5.1. přílohy 1 zákona o integrované prevenci,
v relevantním znění, ze kterých jednoznačně vyplývá, že pokud provozovatel odstraňuje nebo
využívá nebezpečné odpady o kapacitě větší než 10 t za den, smí příslušné zařízení provozovat
pouze s integrovaným povolením. Městský soud postupoval správně, pokud dospěl k závěru,
že stěžovatel předmětné zařízení provozoval bez platného integrovaného povolení, čímž
se dopustil správního deliktu, za který byl správními orgány právem sankcionován. V této
souvislosti neobstojí ani obrana stěžovatele poukazem na nařízení vlády č. 163/2002 Sb., kterým
se stanoví technické požadavky na vybrané stavební výrobky. Zákon o integrované
prevenci chrání životní prostředí jako celek ve smyslu §1 odst. 1 zákona o integrované prevenci,
a to uplatněním integrované prevence a omezováním znečištění vznikajícího činnostmi
uvedenými v příloze 1 k tomuto zákonu. Zákon o integrované prevenci tak konkrétně
stanoví povinnosti provozovatele zařízení pro odstraňování nebo využívání nebezpečných
odpadů a ukládá takovému provozovateli povinnost provozovat je pouze s platným
integrovaným povolením.
Zároveň nelze souhlasit s námitkou stěžovatele, že zájem chráněný zákonem
o integrované prevenci nebyl nijak ohrožen. Provozní podmínky zařízení mají být stanoveny tak,
aby nedocházelo k přenosu znečištění mezi jednotlivými složkami životního prostředí.
Při stanovení podmínek provozu zařízení je uplatňován princip integrované prevence, který
zabraňuje znečišťování již před jeho vznikem, vhodnou volbou výrobních postupů, které jsou
hodnoceny na základě nejlepších dostupných technik. Tento hlavní princip byl dle žalovaného
zcela potlačen. V rámci integrované prevence tedy již měla být stěžovatelem přijata taková
opatření, která by vedla ke snížení vlivu zařízení na životní prostředí, a to již v rámci vlastní
realizace záměru provozovat zřízení s kapacitou více jak 10 tun za den.
V tomto ohledu Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani argumentaci
stěžovatele, dovolává-li se skutečností zapsaných v kolaudačním rozhodnutí. Jakkoli stěžovateli
bylo povoleno užívání stavby „Zařízení na výrobu stavebních hmot“, a to bez omezení nebo
specifikace vstupních surovin, nelze bez dalšího předjímat, že jsou splněny zákonné podmínky
pro takovou činnost předpokládané zvláštním zákonem. Kolaudační rozhodnutí je sice jedním
z předpokladů pro možnost užívání zařízení, nicméně z něj nevyplývá, jaké vstupní suroviny mají
být v zařízení využívány a jaké typy stavebních výrobků budou v zařízení vznikat; nebyl tudíž dán
relevantní důvod k aplikaci §14 zákona o odpadech. Pokud tedy stěžovatel provozoval
zařízení pro odstraňování nebo využívání nebezpečných odpadů s kapacitou více jak 10 tun
za den bez platného integrovaného povolení, spáchal tím správní delikt podle §37 odst. 2 zákona
o integrované prevenci, v relevantním znění, a pokuta za porušení ustanovení §16 odst. 2 zákona
o integrované prevenci mu byla uložena zcela v souladu se zákonem.
Správní orgán I. stupně i žalovaný navíc řádně zhodnotili rovněž kritéria pro uložení
pokuty. Ani námitka stěžovatele, že správní orgán nerozvedl úvahy, kterými se řídil při ukládání
pokuty, není proto důvodná.
Dle §38 odst. 2 zákona o integrované prevenci se při určení výměry pokuty právnické
osobě přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání, ke vzniklým
nebo hrozícím škodlivým následkům v oblasti životního prostředí nebo v oblasti zdraví člověka
a době trvání protiprávního stavu.
Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že se městský soud žalobní námitkou nedostatečného
odůvodnění výše pokuty zabýval. Dospěl k závěru, že v odůvodnění rozhodnutí správního
orgánu I. stupně je vyloženo, k jakým hlediskům bylo přihlédnuto při stanovení výše pokuty
a jaké skutečnosti byly v rámci toho považovány za relevantní. Městský soud uzavřel, že považuje
odůvodnění výše pokuty za dostatečné.
Pokud jde o stížní námitky vztahující se k výši uložené pokuty, Nejvyšší správní soud
konstatuje, že správní orgán prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí dostatečně, neboť je z něj
patrné, jaké konkrétní okolnosti ovlivnily výši uložené pokuty, jakým způsobem se správní orgán
vypořádal se stanovením dané částky i o jaká kritéria svou správní úvahu opřel. Zdejší soud
se proto ztotožnil s odpovídajícími závěry městského soudu a námitku stěžovatele neshledal
důvodnou.
Způsob stanovení výše sankce (pokuty) je výsledkem správního uvážení a správní orgán
je povinen přihlédnout k zákonem stanoveným kritériím. Jak již konstatoval Vrchní soud v Praze
ve svém rozhodnutí ze dne 26. 3. 1999, sp. zn. 7 A 52/96, z odůvodnění rozhodnutí správního
orgánu musí být seznatelné, jakými úvahami byl správní orgán veden při uložení sankce
v té či oné výši. Ve výše citovaném odůvodnění se správní orgán I. stupně vypořádal
se zákonným kritériem závažnosti ohrožení životního prostředí, vyjmenoval jednotlivé
skutečnosti, z jejichž existence vyvodil závěr o samotné závažnosti ohrožení životního prostředí;
rovněž uvedl důvody, pro které nelze od uložení pokuty upustit, zejména, že i po projednání
správního deliktu bylo zjištěno, že stěžovatel nezajistil odstranění následků porušení povinnosti
a nepřijal opatření zamezující dalšímu trvání nebo obnově protiprávního stavu.
Správnímu orgánu lze přisvědčit v tom, že k naplnění skutkové podstaty deliktu
ohrožujícího životní prostředí dojde vždy, když nejsou ze strany subjektu nakládajícího s odpady
dodržovány předpisy týkající se integrované prevence, neboť tím je vyvoláno nebezpečí vzniku
škodlivého následku, tedy možnosti ohrožení životního prostředí. Lze předpokládat,
že zákonodárce se rozhodl sankcionovat pouze taková porušení právních předpisů, která sama
o sobě představují určitou nebezpečnost a možnost ohrožení životního prostředí. Z hodnocení
materiální stránky (závažnosti ohrožení životního prostředí) je však patrné, jakými úvahami byl
správní orgán veden při stanovení konkrétního stupně nebezpečnosti, resp. závažnosti ohrožení
životního prostředí. V návaznosti na závěr o závažnosti ohrožení životního prostředí správní
orgán uložil sankci v odpovídající výši.
V posuzovaném případě správní orgán důsledně a konkrétně posoudil jednotlivá hlediska
určující výměru pokuty ve smyslu §38 odst. 2 zákona o integrované prevenci ve spojení s §37
odst. 4 písm. b) citovaného zákona a uložená pokuta při možné výši až 7 mil. Kč se s ohledem
na veškeré okolnosti věci jeví jako zcela přiměřená.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že městský soud nepochybil, shledal-li
rozhodnutí žalovaného a správního orgánu I. stupně v souladu se zákonem; své rozhodnutí
přitom soud náležitě odůvodnil.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že pokud stěžovatel předložil dodatečně ke kasační
stížnosti k prokázání tvrzených skutečností znalecký posudek, aniž by takový důkaz uplatnil
v řízení před krajským (městským) soudem, jedná se o skutkovou novotu, k níž Nejvyšší správní
soud podle §109 odst. 5 s. ř. s. nemůže přihlížet. Uvedené ustanovení upravuje koncentraci řízení
před Nejvyšším správním soudem. Podstata zásady koncentrace spočívá v tom, že účastník řízení
nemůže svá tvrzení a důkazy uplatňovat po celou dobu řízení, ale musí tak učinit do určitého
okamžiku zákonem přesně stanoveného. K pozdějším tvrzením a skutečnostem soud již
nepřihlíží, neboť je stěžovatel uplatnil až poté, kdy bylo vydáno napadené soudní rozhodnutí;
městský soud přitom skutečnosti nyní stěžovatelem uplatněné neposuzoval. Z důvodů výše
uvedených Nejvyšší správní soud neshledal ani důvod pro nařízení jednání za účelem dokazování
(§109 odst. 2 s. ř. s.).
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud neshledal námitky stěžovatele
důvodnými, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, měl by tedy proti neúspěšnému stěžovateli právo
na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení o kasační stížnosti, ty mu však nad rámec
běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2015
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu