ECLI:CZ:NSS:2015:5.AS.3.2015:34
sp. zn. 5 As 3/2015 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: S. H.,
zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Polská 61/4, proti
žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Karlovy Vary, Závodní 353/88, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2014, č. j. 30 A
85/2014 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
Rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 6. 2014, č. j. 1559/DS/14-3, bylo zamítnuto
odvolání žalobce (dále jen „stěžovatel“) a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary
(dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 2. 5. 2014, č. j. 12378/OD/13-2/Mráz, kterým byla
dle §51 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„správní řád“), zamítnuta žádost stěžovatele o udělení řidičského oprávnění skupiny B.
Důvodem pro zamítnutí žádosti stěžovatele bylo neprokázání splnění podmínky „obvyklého
bydliště“ na území České republiky ve smyslu §82 odst. 1 písm. d) ve spojení s §2 písm. hh)
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“).
Stěžovatel ke své žádosti doložil k prokázání „obvyklého bydliště“ na území České republiky
kopii potvrzení o přechodném pobytu, výpis z živnostenského rejstříku, rozhodnutí o registraci
k dani z příjmů a výpis ze sporožirového účtu vedeného u České spořitelny, a.s. Správní orgán
I. stupně nepopíral, že stěžovateli byl povolen přechodný pobyt na území České republiky,
nicméně doložené dokumenty podle jeho názoru dostatečně neprokazovaly, že se na adrese
přechodného bydliště skutečně minimálně 185 dnů v kalendářním roce zdržuje z důvodu
osobních a profesních vazeb, případně se tam z důvodu osobních vazeb pravidelně vrací.
Při pobytových kontrolách na adrese přechodného pobytu stěžovatele nebyl nikdo zastižen
a na uvedené adrese taktéž není záznam o provozovně, která by zde údajně měla být. Skutečnost,
že jediným důkazem toho, že se stěžovatel zdržuje na adrese hlášeného pobytu, je jeho jméno
na dlouhém seznamu osob (cizinců) umístěném na schránce daného domu, nepovažoval správní
orgán I. stupně za prokázání „obvyklého bydliště“.
II.
Napadený rozsudek krajského soudu
Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Plzni
(dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 31. 10. 2014, č. j. 30 A 85/2014 - 38, dle §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), zamítl.
Krajský soud dospěl k závěru, že z obou správních rozhodnutí jsou seznatelné důvody
jejich výroků, podklady pro jejich vydání, úvahy, jimiž se správní orgány řídily, jakož i informace
o tom, jak se žalovaný vypořádal s důvody uvedenými v odvolání stěžovatele. Z rozhodnutí je dle
krajského soudu zřejmé, z jakého důvodu byla stěžovatelova žádost zamítnuta. Jsou zde uvedeny
konkrétní důvody, proč byly aplikovány právě dané předpisy a proč byly aplikovány způsobem,
který vedl k výslednému rozhodnutí. Žalovaný podrobně zdůvodnil, proč neakceptoval námitky
uvedené v podaném odvolání. Rozhodnutí správních orgánů byla dle krajského soudu
odůvodněna jasně, určitě a srozumitelně.
Ustanovení §92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu by podle názoru krajského
soudu sice izolovaně mohlo být vykládáno způsobem, že jako doklad prokazující „obvyklé bydliště“
žadatele by stačilo potvrzení o přechodném pobytu, vezme-li se ovšem v úvahu kontext zákona
o silničním provozu, je nutné dojít k odlišnému závěru. Potvrzení o přechodném pobytu
je vydáváno každému občanu Evropské unie, který hodlá v České republice pobývat
přechodně po dobu delší než 3 měsíce a u něhož nebyly zjištěny překážky stanovené zákonem
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“). Jiné skutečnosti Ministerstvo vnitra nezjišťuje, tedy ani
neosvědčuje a nepotvrzuje. Z uvedeného dle krajského soudu plyne, že potvrzení o přechodném
pobytu sice prokazuje adresu hlášeného pobytu cizince, ale nemůže prokazovat, že fyzická
osoba na určitém místě pobývá 185 dnů v kalendářním roce z důvodů osobních vazeb nebo
že na určitém místě na území České republiky pobývá z důvodu osobních vazeb a pravidelně
se na toto místo vrací.
Chtěl-li být stěžovatel se svojí žádostí o vydání řidičského oprávnění úspěšný, bylo podle
krajského soudu jeho povinností tvrdit takové skutečnosti (a tyto následně prokázat), na základě
nichž by bylo možné dospět k závěru, že má na území České republiky „obvyklé bydliště“.
Povinnost tvrdit pro rozhodnutí věci podstatné skutečnosti vyplývá ze samotného faktu,
že je to žadatel, kdo v řízení o vydání řidičského oprávnění tvrdí, že jsou splněny všechny
podmínky pro to, aby jeho žádosti bylo vyhověno. Žadatel je tak povinen konkrétním způsobem
popsat časový rozsah a důvody svého pobytu na území České republiky. Není-li totiž znám
časový rozsah a důvody pobytu na území, nelze dospět k závěru, že žadatel má na území České
republiky „obvyklé bydliště“. Povinnost prokázat tvrzené skutečnosti vyplývá z §52 správního řádu,
podle kterého jsou účastníci povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení.
Ustanovení §109 odst. 8 zákona o silničním provozu stanoví, jaké listiny musí být
přiloženy k žádosti o vydání řidičského průkazu, nikoli na základě jakých listin je správní orgán
povinen udělit řidičské oprávnění a řidičský průkaz vydat. Ustanovení §109 odst. 8 zákona
o silničním provozu nic nemění na znění §82 odst. 1 písm. d) ve spojení s §2 písm. hh) zákona
o silničním provozu, resp. povinnosti žadatele tvrdit a prokázat konkrétní skutečnosti, na základě
nichž bude možné konstatovat existenci „obvyklého bydliště“ na území České republiky.
Správní orgány s ohledem na výše uvedené dle krajského soudu dospěly ke správnému
závěru, když neshledaly námitku stěžovatele o tom, že „i pouze jedna z listin uvedených v §109 odst. 8
písm. g) zákona o silničním provozu je pro doložení vazeb a splnění podmínek zákona naprosto dostačující“,
za důvodnou. Stěžovatel založil svoji obranu ve správním řízení na nesprávném právním názoru,
že k prokázání „obvyklého bydliště“ postačuje předložit některou z listin uvedených v §109 odst. 8
písm. g) zákona o silničním provozu. Vzhledem k tomu tedy stěžovatel ani netvrdil konkrétní
skutečnosti, na základě kterých by bylo možné dovodit, že má na území České republiky „obvyklé
bydliště“. Stěžovatel konkrétním způsobem nepopsal časový rozsah ani důvody svého pobytu na
území. Nemůže proto správním orgánům vytýkat, že jej nevyzvaly k předložení důkazů
k prokázání jím netvrzených skutečností.
V rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo uvedeno, že na základě provedené
pobytové kontroly nebyl stěžovatel na adrese přechodného bydliště zastižen. V tomto rozhodnutí
je podrobně popsáno, že na vstupních dveřích objektu, který má být údajným stěžovatelovým
bydlištěm, je kovová mříž a na schránce je vyvěšen dvoustránkový seznam osob (cizinců),
a to včetně stěžovatele. Pobytová kontrola byla na této adresa provedena několikrát, pokaždé
se stejným výsledkem, tj. zjištěním, že vchod je zamřížovaný a není zde fyzicky přítomna jakákoli
osoba.
Krajský soud závěrem napadeného rozsudku uvedl, že lze jistě souhlasit s tím, že výklad
§3 správního řádu musí být prováděn v souvislosti s §2 téhož zákona. Ostatně ustanovení
každého zákona by měla být vykládána ve vzájemné souvislosti. Krajský soud ovšem neshledal,
že by se správní orgány této zásadě zpronevěřily. Jejich pochybnosti byly srozumitelně vyjádřeny,
stejně tak se stěžovatelovi dostalo vysvětlení, proč jeho argumentace není považována
za dostatečnou.
III.
Kasační stížnost
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů, jež podřadil
pod ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Nezákonnost napadeného rozsudku stěžovatel spatřuje v nesprávném právním posouzení
krajského soudu stran důkazní hodnoty dokladů vztahujících se k prokázání „obvyklého bydliště“
na území České republiky. Krajský soud dospěl podle stěžovatele k matoucí a nelogické
interpretaci §92 odst. 4 písm. d) a §109 odst. 8 písm. g) zákona o silničním provozu, že doklady
prokazující „obvyklé bydliště“ neprokazují „obvyklé bydliště“.
Správní orgány dle stěžovatele pomíjejí, že žadatel v řízení o vydání řidičského průkazu
sice má důkazní povinnost, ale ke splnění důkazní povinnosti je správní orgán povinen žadatele
řádně vyzvat. Jestliže správní orgán vyzve žadatele k tomu, aby prokázal „obvyklé bydliště“, neboť
je toho názoru, že dosud předložené důkazní prostředky předmětnou skutečnost neprokazují,
musí být jeho výzva dostatečně určitá, jinak nelze z jejího nesplnění dovozovat zákonné důsledky.
Jelikož správní orgán I. stupně formuloval výzvu k prokázání „obvyklého bydliště“ obecně,
aniž by konkrétně vymezil, jaké skutečnosti brání žádosti vyhovět, nelze stěžovateli podle jeho
mínění vytýkat, že by své důkazní povinnosti nedostál. Vydaným usnesením obsahujícím pouze
obecnou výzvu bez bližší konkretizace skutečností, které brání vyhovění žádosti, bylo řízení
zatíženo vadou, která má vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Krajský soud podle stěžovatele nesprávně hodnotil provedené důkazy a z těchto učinil
nesprávná skutková zjištění, a to konkrétně ve vztahu k předložení potvrzení o přechodném
pobytu v České republice a výpisu z živnostenského rejstříku, v důsledku toho také nesprávně
interpretoval §82 ve spojení s §92 zákona o silničním provozu.
Stěžovatel uvedl, že mu není zcela jasné, jak by mohl prokázat fakticky přechodný pobyt
na území České republiky, když dle názoru krajského soudu je každý doklad prokazující „obvyklé
bydliště“ zpochybnitelný. Per analogiam je podle stěžovatele nutné přijmout závěr, že objektivně ani
žadatel své „obvyklé bydliště“ prokazovat nemůže, neboť i v případě, že by předložil více dokladů
prokazujících jeho bydliště, krajský soud by dospěl k závěru o účelovosti a neprůkaznosti těchto
dokumentů.
Jednou z podmínek pro udělení řidičského oprávnění je podle §82 odst. 1 písm. d)
zákona o silničním provozu, že žadatel má na území České republiky „obvyklé bydliště“. S tímto
stěžovatel souhlasí a prohlašuje, že doklady, které dle zákona prokazují „obvyklé bydliště“, předložil
a tím splnil podmínku „obvyklého bydliště“, když předložil potvrzení o přechodném pobytu, doklad
o zřízení účtu i výpis z živnostenského rejstříku dokládající výkon podnikatelské činnosti v České
republice.
Napadené rozhodnutí krajského soudu podle stěžovatele není ani dostatečně přesvědčivě
odůvodněno, což již samo o sobě zakládá jeho nezákonnost. Uvedenou vadu stěžovatel shledává
ve skutečnosti, že se krajský soud nezabýval naplněním definice „obvyklého bydliště“ ve vztahu
k §2 písm. hh) bodu 2 zákona o silničním provozu. Stěžovatel zřetelně vytýkal žalovanému,
že se nevypořádal s otázkou, že ve správním řízení předložil nejen potvrzení o přechodném
pobytu na území České republiky, nýbrž i výpis ze živnostenského rejstříku ve vztahu
k podnikání na území České republiky. Stěžovatel byl přesvědčen, že splnil podmínky
pro prokázání „obvyklého bydliště“ stanovené alternativně zákonem o silničním provozu v §92
odst. 4 písm. d) doložením osobních a profesních vazeb ve vztahu k §2 písm. hh) bodu 2 zákona
o silničním provozu.
Ve smyslu §2 písm. hh) bodu 2 zákona o silničním provozu je „obvyklé bydliště“ prokázáno
také tehdy, jestliže žadatel paralelně vykonává živnost, podnikání nebo závislou pracovní činnost
na území jiného státu, což se dle názoru stěžovatele týká právě projednávaného případu.
Stěžovatel tuto skutečnost doložil předloženými listinami s tím, že se zdržuje na území dvou států
Evropské unie za účelem podnikání. Nyní proto vytýká krajskému soudu, že této otázce
nevěnoval pozornost, což činí jeho rozsudek nepřezkoumatelným, což se týká také posouzení
právní otázky z pohledu posouzení definice „obvyklého bydliště“.
Závěrem kasační stížnosti stěžovatel navrhuje podání předběžné otázky Soudnímu dvoru
Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“). K tomu stěžovatel uvedl, že pro rozhodnutí o otázce
„obvyklého bydliště“ by bylo vhodné se seznámit s názorem Soudního dvora na výklad pojmů
„obvyklé bydliště“, „osobní vazby“ a „profesní vazby“ žadatele o řidičský průkaz dle čl. 12
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/126/ES ze dne 20. 12. 2006 o řidičských
průkazech (Úř. věst. L 403, 30. 12. 2006, s. 18 - 60, unijní právní předpisy jsou dostupné
na eurlex.eu; dále jen „směrnice 2006/126“), tedy co ve skutečnosti tyto pojmy znamenají
a jakými důkazy je lze prokázat.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
Vyjádření žalovaného
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
Stěžovatel se kasační stížností podanou ve stanovené lhůtě (§106 odst. 2 s. ř. s.) domáhal
přezkumu rozhodnutí krajského soudu, které vzešlo z řízení, jehož byl účastníkem (§102 s. ř. s.),
jeho kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.) a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 s. ř. s., vázán
rozsahem a důvody, které uplatňoval stěžovatel v kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že jeho
kasační stížnost není důvodná.
V. A.
Aplikovatelný právní rámec
Čl. 7 odst. 1) písm. e) směrnice 2006/126
1. Řidičské průkazy se vydávají pouze žadatelům, kteří:
[...]
e) mají obvyklé bydliště na území členského státu vydávajícího průkaz nebo mohou doložit, že už tam alespoň šest
měsíců studují.
Čl. 12 směrnice 2006/126
Pro účely této směrnice se „obvyklým bydlištěm“ rozumí místo, kde se určitá osoba obvykle zdržuje, tj. nejméně
185 dní v kalendářním roce, z důvodů osobních a profesních vazeb nebo v případě osob bez profesních vazeb
z důvodu osobních vazeb vyplývajících z úzkých vztahů mezi touto osobou a místem, kde bydlí.
Za obvyklé bydliště osoby, jejíž profesní vazby jsou jinde než osobní vazby a která tedy střídavě pobývá na různých
místech ve dvou nebo více členských státech, se však považuje místo jejích osobních vazeb, pokud se tam pravidelně
vrací. Tato poslední podmínka se nepožaduje, pokud osoba pobývá v některém členském státě, aby zde vykonávala
časově omezený úkol. Navštěvování vysoké školy nebo školy neznamená přesun obvyklého bydliště.
§2 písm. hh) zákona o silničním provozu
Pro účely tohoto zákona
[...]
hh) obvyklé bydliště na území České republiky je místo trvalého pobytu fyzické osoby na území České republiky,
nebo pokud fyzická osoba nemá na území České republiky trvalý pobyt, místo na území České republiky, kde
fyzická osoba
1. pobývá alespoň 185 dnů v kalendářním roce z důvodů osobních vazeb, kterými se rozumí zejména soužití
ve společné domácnosti, rodinné vazby, vlastnictví nebo nájem nemovitosti, a popřípadě zároveň i z důvodů
podnikání, výkonu jiné samostatně výdělečné činnosti nebo závislé práce na území České republiky, nebo
2. pobývá z důvodu osobních vazeb a pravidelně se na toto místo vrací, ačkoliv podniká, vykonává jinou
samostatně výdělečnou činnost nebo závislou práci v jiném státě, není-li výkon takovéto činnosti v jiném státě
omezen na dobu určitou,
§82 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu
(1) Řidičské oprávnění lze udělit pouze osobě, která
[...]
d) má na území České republiky obvyklé bydliště nebo zde alespoň 6 měsíců studuje,
§92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu
(4) K žádosti musí být přiložen
[...]
d) doklad prokazující obvyklé bydliště žadatele, který nemá na území České republiky trvalý pobyt, nebo návrh
jiného důkazního prostředku k jeho prokázání, nebo potvrzení o studiu podle §82 odst. 4; dokladem
prokazujícím obvyklé bydliště žadatele je zejména
1. potvrzení o přechodném pobytu podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky,
2. výpis z katastru nemovitostí potvrzující vlastnická práva k nemovitosti,
3. nájemní smlouva k nemovitosti,
4. potvrzení o zaměstnání,
5. výpis z živnostenského rejstříku,
§109 odst. 8 písm. g) zákona o silničním provozu
(8) K žádosti o vydání řidičského průkazu podle odstavců 6 a 7 musí být přiložen
[...]
g) doklad prokazující obvyklé bydliště žadatele, který nemá na území České republiky trvalý pobyt, nebo návrh
jiného důkazního prostředku k jeho prokázání; dokladem prokazujícím obvyklé bydliště žadatele je zejména
1. potvrzení o přechodném pobytu podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky,
2. výpis z katastru nemovitostí potvrzující vlastnická práva k nemovitosti,
3. nájemní smlouva k nemovitosti,
4. potvrzení zaměstnavatele o zaměstnání,
5. výpis z živnostenského rejstříku,
V. B.
Meritorní posouzení věci
Zdejší soud pravidelně judikuje, že jedním z principů tvořících právo na spravedlivý
proces je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit. Nepřezkoumatelné rozhodnutí
totiž nedává dostatečné záruky toho, že nebylo vydáno v důsledku libovůle či způsobem
porušujícím Listinou základních práv a základních svobod zaručené právo na spravedlivý
proces [nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257),
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 (N 85/8 SbNU 287), případně ze dne 21. 10. 2004,
sp. zn. II. ÚS 686/02 (N 155/35 SbNU 147); dostupné na adrese nalus.usoud.cz].
K nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí se Nejvyšší správní soud vyjádřil již dne
4. 12. 2003, a to v rozsudku č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS (dostupný
na adrese www.nssoud.cz), v němž uvedl: „[N]edostatkem důvodů nelze rozumět dílčí nedostatky
odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž
nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění,
která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy
v řízení byly provedeny.“ Za nepřezkoumatelné je dle navazující judikatury zdejšího soudu třeba
považovat také rozhodnutí, v němž se soud nevypořádá se všemi žalobními body (rozsudek
ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74), či rozhodnutí, z něhož není zřejmé, proč soud
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní
námitky účastníka považuje za liché, mylné či vyvrácené (rozsudek ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS).
Vychází-li zdejší soud z uvedeného pojetí, konstatuje, že nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku krajského soudu tak, jak ji stěžovatel namítal, neshledal. Nejvyšší správní soud nemá
za to, že by se krajský soud dopustil některého z uvedených nedostatků. Krajský soud jasně
vyložil, proč považoval napadené rozhodnutí za zákonné. Napadený rozsudek se vypořádává
se všemi žalobními námitkami a obsahuje jasně formulované závěry, které jsou také podpořeny
srozumitelnou a nikoli vnitřně rozpornou argumentací krajského soudu. Krajský soud si byl
vědom definice „obvyklého bydliště“ uvedené v §2 písm. hh) bodu 2 zákona o silničním provozu,
což plyne z odůvodnění napadeného rozsudku uvedeného na straně 9. Ovšem i z hlediska tohoto
ustanovení bylo zásadní zkoumat existenci „osobních vazeb“ na území České republiky, čímž
se krajský soud také dostatečně zabýval. Krajský soud v rozsudku vyjádřil svůj právní názor
ohledně důvodnosti žaloby a ze skutečnosti, že v rozporu s přesvědčením stěžovatele posoudil
napadené rozhodnutí žalovaného jako správné, ještě nevyplývá, že by byl rozsudek krajského
soudu nepřezkoumatelný. Námitku stěžovatele, že krajský soud nedostatečně a nepřesvědčivě
vyložil úvahy, jimiž se řídil, tedy nepovažuje Nejvyšší správní soud za důvodnou, neboť krajský
soud zřetelně a jasně své úvahy v napadeném rozsudku uvedl; skutečnost, že je stěžovatel
považuje ze svého subjektivního pohledu za nedostatečné a nesprávné, protože se neshodují
s jeho právním názorem, nedokládá, že je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný. Nad
rámec výše uvedeného musí Nejvyšší správní soud poukázat na to, že kdyby byl rozsudek
krajského soudu skutečně nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, jak tvrdí stěžovatel, nemohl
by stěžovatel podat tak obsáhlou kasační stížnost, v níž vyjadřuje nesouhlas s jednotlivými
argumenty soudu, neboť by nebylo nic, s čím by pomohl takto polemizovat.
K věci samé Nejvyšší správní soud uvádí, že se nejedná o první věc, kterou by řešil
v souvislosti s otázkou vydávání řidičských průkazů a udělování řidičských oprávnění osobám
pocházejícím z jiných členských států Evropské unie. Obdobnými případy se zdejší soud
zabýval již např. v rozsudcích ze dne 28. 11. 2014, č. j. 4 As 204/2014 - 29, ze dne 10. 2. 2015,
č. j. 6 As 273/2014 - 27, ze dne 12. 2. 2015, č. j. 7 As 287/2014 - 36, ze dne 27. 2. 2015,
č. j. 7 As 256/2014 - 27 a ze dne 18. 3. 2015, č. j. 6 As 7/2015 - 26. Jelikož se jednalo o právně
a skutkově obdobné věci, v dalších úvahách bude Nejvyšší správní soud vycházet právě z těchto
rozhodnutí. Upozorňuje přitom, že si je vědom, že stěžovatel v souzené věci dovozuje splnění
podmínky stanovené v bodu 2. §2 písm. hh) zákona o silničním provozu, tj. podmínky, která
nevyžaduje pobyt žadatele na území České republiky v délce alespoň 185 dnů v kalendářním roce.
Tuto skutečnost ovšem nepovažuje zdejší soud z hlediska posouzení důvodnosti kasační stížnosti
za podstatnou. Jak bod 1., tak bod 2. předmětného ustanovení totiž vyžaduje prokázání „osobních
vazeb“ na území České republiky, tyto se ovšem stěžovateli prokázat nepodařilo.
Zdejší soud souhlasí se stěžovatelem, že s předložením potvrzení o přechodném pobytu
či výpisu z živnostenského rejstříku je počítáno v §92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním
provozu jako s podkladem pro vydání řidičského oprávnění. Stěžovatel nicméně přehlíží,
že se jedná o důkazní prostředky, jimiž sice má žadatel prokázat své „obvyklé bydliště“ na území
České republiky, avšak hodnocení těchto důkazních prostředků provádí správní orgán. Tyto
formalizované doklady samy o sobě bez dalšího neprokazují materiální pobyt stěžovatele
na území České republiky, tedy „obvyklé bydliště“ spočívající v užším vztahu ve smyslu §2
písm. hh) zákona o silničním provozu. Skutečnost, že zákon tyto podklady označuje jako „doklady
prokazující obvyklé bydliště žadatele“, na uvedeném nic nemění. Toto označení nelze vnímat
izolovaně jako projev legální důkazní teorie, která by zcela nelogicky a nesystematicky činila
v tomto konkrétním případě výjimku ze zásady volného hodnocení důkazů. Jedná se toliko
o legislativní zkratku pro určitý okruh podkladů. Jejím cílem zcela zjevně není zavázat správní
orgán ke konkrétnímu hodnocení důkazů. V takovém případě by totiž definice „obvyklého bydliště“
v §2 písm. hh) zákona o silničním provozu zcela postrádala smysl. Jednotlivé faktory obsažené
v této definici by byly bezvýznamné, neboť rozhodující by nebyl faktický pobyt žadatele, nýbrž
toliko skutečnost, zda se například nechal zapsat do živnostenského rejstříku nebo požádal
o povolení k přechodnému pobytu. Systematický výklad tedy jednoznačně vylučuje stěžovatelovu
ryze textualistickou interpretaci slov „doklad prokazující obvyklé bydliště žadatele“. Kromě toho
stěžovatelovu argumentaci vylučuje i výklad teleologický, včetně výkladu eurokonformního,
jak bude rozvedeno dále. Skutečně tak platí, že „doklad prokazující obvyklé bydliště žadatele“ ve smyslu
§92 odst. 4 písm. d) a §109 odst. 8 písm. g) zákona o silničním provozu nemusí prokazovat
„obvyklé bydliště“ žadatele. Za rozporný může být tento závěr označen pouze při úplném
opomenutí základních principů pro interpretaci právních norem. Stěžovatel při svém lpění
na podle něj jediném možném významu izolovaného slova zákona („prokazující“) zcela opomíjí
ostatní ustanovení zákona o silničním provozu, smysl těchto ustanovení, úmysl zákonodárce
a jasně formulovanou unijní úpravu, kterou zákon implementuje.
Z vnitrostátní i unijní úpravy jednoznačně plyne, že je nutné, aby žadatel prokázal svůj
bližší vztah k území členského státu, a to nikoli pouze předložením dokumentu, který mu
formálně pobyt na území členského státu umožňuje. Stěžovatel se sice dovolává jednotlivých
částí textu zákona o silničním provozu, avšak přehlíží, že institut „obvyklého bydliště“ definovaný
pro účely zákona o silničním provozu v jeho §2 písm. hh) požaduje, aby zde osoba pobývala
po určitou dobu, případně, aby se sem pravidelně vracela z důvodu osobních vazeb, ačkoliv
podniká, vykonává jinou samostatně výdělečnou činnost nebo závislou práci v jiném státě, čímž
zákonodárce zřetelně vyjádřil materiální kritérium, tedy požadavek skutečného, a nikoli pouze
úředně evidovaného pobytu žadatele na území České republiky, a to z důvodů jeho „osobních
vazeb“ k členskému státu. Předložení potvrzení o povolení k přechodnému pobytu a výpisu
z živnostenského rejstříku proto samo o sobě ještě nedokládá, že zde žadatel skutečně má „osobní
vazby“ ve smyslu definice §2 písm. hh) bodu 2. zákona o silničním provozu; není totiž důležité,
kolik důkazních prostředků žadatel předloží, ale podstatný je obsah vztahů jimi založených.
Ten podle Nejvyššího správního soudu v předmětné věci nenaplňuje pojem „obvyklé bydliště“
stěžovatele na území České republiky.
Pokud by Nejvyšší správní soud uznal, že žadateli stačí pro prokázání „obvyklého bydliště“
např. pouhé předložení potvrzení o umožnění přechodného pobytu či výpisu z živnostenského
rejstříku, bylo by možné, aby takový žadatel získal „obvyklé bydliště“ ve více členských státech
Evropské unie, případně ve všech současně. Takový důsledek by byl zjevně v rozporu s úmyslem
českého i unijního zákonodárce zabránit „turistice za řidičskými průkazy“ (viz např. rozsudek
Soudního dvora ze dne 26. 4. 2012, Hofmann, C-419/10, ECLI:EU:C:2012:240; rozhodnutí
tohoto soudu jsou dostupná na curia.eu; či důvodová zpráva k zákonu č. 297/2011 Sb., sněmovní
tisk č. 300/0, rok 2011). Také teleologický výklad tedy podporuje závěr, že pouhým předložením
dokladu o možnosti žadatele pobývat či podnikat na území členského státu nelze určit,
že na území tohoto členského státu získal „obvyklé bydliště“.
Zákon o silničním provozu není koncipován tak, že každému žadateli, který předloží
jeden ze zákonem uvedených dokladů, bude automaticky vydáno řidičské oprávnění, nýbrž
v případě pochybností musí žadatel prokázat materiální „obvyklé bydliště“ na území České
republiky. Ustanovení §92 odst. 4 písm. d) a §109 odst. 8 písm. g) zákona o silničním provozu je
nutno interpretovat jako demonstrativní výčet důkazních prostředků, jimiž žadatel může „obvyklé
bydliště“ doložit. Posouzení, zda žadatel své „obvyklé bydliště“ prokázal, je pak věcí správního
orgánu, který musí své úvahy náležitě vyjádřit ve svém rozhodnutí, což se v posuzované věci
stalo.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry správních orgánů a krajského soudu,
že stěžovatel neprokázal své „obvyklé bydliště“ na území České republiky. Potvrzení o přechodném
pobytu a výpis z živnostenského rejstříku jsou bezpochyby důkazním prostředkem svědčícím
ve prospěch „obvyklého bydliště“ stěžovatele na území České republiky, nikoli však důkazním
prostředkem jediným. Ve správním řízení byly zjištěny také skutečnosti značně zpochybňující
věrohodnost tvrzení stěžovatele o jeho „obvyklém bydlišti“. Zejména jde o zjištění pobytové
kontroly, která opakovaně v místě uváděném stěžovatelem jako místo jeho pobytu nezjistila
přítomnost žádné osoby, která je uvedena v seznamu osob, který se nachází u schránky
předmětného domu. Tato skutečnost svědčí o tom, že tento dům osobami uvedenými
ve zmíněném seznamu není fakticky užíván. Stěžovateli bylo umožněno se s těmito podklady
seznámit, přičemž v takovém případě mu ve spojení s výzvou k odstranění vad žádosti muselo
být zřejmé, že o splnění podmínky „obvyklého bydliště“ existují závažné pochybnosti. Přesto
se stěžovatel nesnažil jakkoli podpořit svá tvrzení jinými důkazy a toliko setrval na svém
nesprávném výkladu rozhodných ustanovení zákona o silničním provozu.
Tvrzení stěžovatele, že nevěděl, jakými důkazními prostředky by mohl své „obvyklé
bydliště“ prokázat, považuje Nejvyšší správní soud za účelové. Podle §51 odst. 1 správního řádu
platí, že k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění
stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména
o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek. Je zcela nasnadě, že stěžovatel
mohl navrhovat svědky k prokázání toho, že se na jím uváděné adrese skutečně zdržuje,
že má na území České republiky „osobní vazby“ a vykonává zde podnikatelskou činnost. Skutečný
výkon podnikatelské činnosti mohl stěžovatel prokazovat různými listinami – smlouvami,
fakturami, dalšími účetními doklady apod. Nebylo tedy nutné stěžovatele vyzývat k navržení
konkrétních důkazních prostředků, neboť těmi mohlo být cokoli, co může přispět ke zjištění
stavu věci. I kdyby stěžovatel ve správním řízení nebyl zastoupen osobou znalou práva, muselo
by mu být zřejmé, že správní orgán nepovažuje předložené dokumenty za postačující především
proto, že stěžovatel musí doložit faktický pobyt, tj. své skutečné vazby na území České republiky.
Jak již bylo uvedeno, bylo na stěžovateli, aby prokázal existenci svého „obvyklého bydliště“
na území České republiky ve smyslu §2 písm. hh) zákona o silničním provozu. Není přitom
pravdou, že by správní orgány v tomto směru rezignovaly na svou povinnost zjistit skutkový stav,
o němž nejsou důvodné pochybnosti. Správní orgán I. stupně učinil řadu dotazů na německé
správní orgány a vyžádal si také pobytovou kontrolu na adrese, kterou stěžovatel uvedl jako
adresu svého „obvyklého bydliště“. Stěžovateli nic nebránilo se s těmito podklady seznámit ještě
před vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně a navrhnout další důkazy, které by mohly
zvrátit možný závěr správních orgánů o tom, že stěžovatel nesplňuje podmínku „obvyklého bydliště“
na území České republiky. Nelze přitom přisvědčit stěžovateli, že bylo pochybením správního
orgánu I. stupně, že takovýto závěr nevyslovil již ve své výzvě k doplnění žádosti. Jednak
v tu chvíli neměl tento správní orgán k dispozici všechny podklady, jednak takovéto jednoznačné
hodnocení podkladů může provést až v rámci svého meritorního rozhodnutí. V průběhu
správního řízení má účastník řízení právo nahlížet do správního spisu podle §38 správního řádu,
a tím se seznámit s poklady rozhodnutí, nikoli ovšem s úvahami, kterými se správní orgán
bude řídit při vydání rozhodnutí. Správní orgán I. stupně proto postupoval správně, pokud
až v odůvodnění rozhodnutí stěžovateli podrobněji sdělil, proč nemůže jeho žádosti vyhovět.
Jestliže stěžovatel namítá, že krajský soud dospěl k absurdnímu závěru, že dokladem
prokazujícím „obvyklé bydliště“ se neprokazuje „obvyklé bydliště“, nemohl Nejvyšší správní soud této
námitce přisvědčit. Takové tvrzení nelze v napadeném rozsudku nalézt, a to ani implicitně.
Již výše je uvedeno, že výčet dokumentů uvedený v §92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním
provozu je pouze demonstrativní a slouží především jako určitý návod. To však ještě neznamená,
že správní orgán musí žádosti, k níž je předložen některý z těchto dokumentů, resp. jejich
kombinace, vyhovět. Správní orgán musí žádosti vyhovět jen v případě, že jsou splněny zákonné
podmínky, tedy v případě, že žadatel předložením podkladů na podporu svého tvrzení prokáže,
že splňuje podmínku „obvyklého bydliště“ na území České republiky. K tomu může využít
jak podkladů uvedených v §92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu, tak i podkladů
jiných, které v tomto ustanovení uvedeny nejsou. Krajský soud v napadeném rozsudku jen
demonstruje, že dokumenty uvedené v §92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu mohou
být jednou z možných skupin podkladů pro prokázání „obvyklého bydliště“, nikoliv že těmito
dokumenty se neprokazuje „obvyklé bydliště“.
Stěžovatelův požadavek na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Nejvyšší
správní soud neshledal opodstatněný. K výjimkám z povinnosti položit předběžnou otázku
se Soudní dvůr vyjádřil v rozsudku ze dne 6. 10. 1982, CILFIT, C-283/81, ECLI:EU:C:1984:91:
„Čl. 177 třetí pododstavec musí být vykládán v tom smyslu, že soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout
opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je povinen, vyvstane-li před ním otázka týkající se výkladu
práva Společenství, splnit svou povinnost předložit věc Soudnímu dvoru, ledaže by shledal, že otázka, která
vyvstala, není relevantní nebo že dotčené ustanovení práva Společenství bylo již předmětem výkladu Soudního dvora
[acte clair] anebo že jediné správné použití práva Společenství je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv
rozumnou pochybnost [acte éclairé]; existence takové možnosti musí být posouzena v závislosti na zvláštních
rysech práva Společenství, zvláštních obtížích vznikajících při jeho výkladu a nebezpečí rozdílné judikatury
v rámci Společenství.“
Podle čl. 7 odst. 1 písm. e) směrnice 2006/126 lze řidičské průkazy vydat pouze
žadatelům, kteří „mají obvyklé bydliště na území členského státu vydávajícího průkaz nebo mohou doložit,
že už tam alespoň šest měsíců studují.“ Podle čl. 12 směrnice 2006/126 se „obvyklým bydlištěm“ rozumí
„místo, kde se určitá osoba obvykle zdržuje, tj. nejméně 185 dní v kalendářním roce, z důvodů osobních
a profesních vazeb nebo v případě osob bez profesních vazeb z důvodu osobních vazeb vyplývajících z úzkých
vztahů mezi touto osobou a místem, kde bydlí. Za obvyklé bydliště osoby, jejíž profesní vazby jsou jinde než osobní
vazby a která tedy střídavě pobývá na různých místech ve dvou nebo více členských státech, se však považuje místo
jejích osobních vazeb, pokud se tam pravidelně vrací. Tato poslední podmínka se nepožaduje, pokud osoba pobývá
v některém členském státě, aby zde vykonávala časově omezený úkol. Navštěvování vysoké školy nebo školy
neznamená přesun obvyklého bydliště.“ Definice obsažená v čl. 12 směrnice 2006/126 je totožná
s předchozí úpravou čl. 9 směrnice Rady 91/439/ES o řidičských průkazech (viz stanovisko
generálního advokáta Bota ze dne 4. 9. 2014, Aykul, C-260/13, ECLI:EU:C:2014:2166), proto
lze pro účely výkladu čl. 12 směrnice 2006/126 využít i judikaturu vztahující se k čl. 9 směrnice
Rady 91/439/ES o řidičských průkazech.
Soudní dvůr ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že uznávání řidičských průkazů
je v Evropské unii vedeno zásadou vzájemného uznávání řidičských průkazů vydaných
v členských státech bez jakýchkoliv formalit, z níž vyplývá, že hostitelský členský stát
nemůže ukládat žádnou formalitu předcházející uznání řidičského průkazu vydaného jiným
členským státem (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 7. 2003, Komise proti
Nizozemsku, C-246/00, ECLI:EU:C:2003:398). S ohledem na to Soudní dvůr zdůraznil
významnou roli státu „obvyklého bydliště“ při kontrole podmínek vydání řidičského průkazu:
„Z důvodu bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je třeba stanovit minimální požadavky pro vydávání
řidičských průkazů. Mezi těmito minimálními požadavky je v čl. 7 odst. 1 písm. b) této směrnice uvedena
podmínka bydliště, podle níž mohou být řidičské průkazy vydány pouze žadatelům, kteří mají obvyklé bydliště na
území členského státu, jenž řidičský průkaz vydal, nebo kteří mohou doložit, že už tam alespoň šest měsíců
studují. Soudní dvůr již rozhodl, že podmínka bydliště přispívá především k boji proti ‚turistice za řidičskými
průkazy‘ v situaci, kdy neexistuje úplná harmonizace právních úprav členských států ohledně vydávání řidičských
průkazů. Tato podmínka je mimoto nezbytná pro kontrolu dodržení podmínky způsobilosti k řízení. Dále má
podmínka bydliště, která určuje členský stát vydání, jakožto předběžná podmínka umožňující ověřit, zda žadatel
splňuje ostatní podmínky uložené směrnicí 91/439/EHS, zvláštní význam ve vztahu k ostatním podmínkám
uloženým touto směrnicí.“ (rozsudek Soudní dvora ze dne 19. 5. 2011, Grasser, C-184/10,
ECLI:EU:C:2011: 324). Ověřit podmínky „obvyklého bydliště“ totiž přísluší pouze členskému
státu vystavení, jenž má výlučnou pravomoc zajistit, aby řidičské průkazy byly vydávány v souladu
s požadovanými podmínkami.
Z ustálené judikatury Soudního dvora plyne, že členské státy vydávající řidičský průkaz
mají povinnost zkoumat faktické splnění podmínek vydání řidičského průkazu stanovených
směrnicí. Z citovaných rozhodnutí pak jasně vyplývá, že je třeba zkoumat faktický stav „obvyklého
bydliště“, nikoliv stav pouze formální. Nejvyšší správní soud tedy nemá žádnou pochybnost o tom,
jak by měl být dotčený čl. 12 směrnice 2006/126 interpretován. Skutečnost, že nepostačí doložení
evidenční adresy k učinění závěru o existenci „obvyklého bydliště“ ve smyslu tohoto ustanovení
je nadto bez jakýchkoliv pochybností zřejmá již ze samotného textu tohoto ustanovení. Ten jasně
hovoří o skutečných osobních a profesních vazbách žadatele o řidičský průkaz.
Nadto je třeba dodat, že není pravdivým tvrzení stěžovatele, že se Soudní dvůr dosud
nezabýval výkladem samotného pojmu „obvyklé bydliště“. Odkázat lze kupř. na rozsudky ze dne
23. 4. 1991, Ryborg, C-297/89, ECLI:EU:C:1991:160, ze dne 12. 7. 2001, Louloudakis, C-262/99,
ECLI:EU:C:2001:407, ze dne 7. 6. 2007, Komise proti Řecku, C-156/04, ECLI:EU:C:2007:316,
či ze dne 26. 4. 2007, Alevizos, C-392/05, ECLI:EU:C:2007:251. Odcitovat lze kupř. posledně
uvedený rozsudek, z něhož plyne: „Za obvyklé bydliště musí být považováno místo, kde dotyčná osoba
soustředila trvale své zájmy [...].Za účelem určení obvyklého bydliště jakožto trvalého centra zájmů dotyčné osoby,
je třeba přihlédnout ke všem relevantním skutečnostem [...], a sice zejména k fyzické přítomnosti této osoby, členů
její rodiny, k místu k bydlení, které má k dispozici, místu skutečné školní docházky dětí, místu výkonu pracovní
činnosti, umístění majetkových zájmů, místu administrativní vazby s veřejnoprávními orgány a orgány sociální
péče, neboť tyto skutečnosti vyjadřují vůli této osoby přiznat místu vazby určitou stabilitu z důvodu nepřetržitosti
vyplývající z navyklého způsobu života a běžných společenských a pracovních vztahů [...].“
VI.
Závěr a náklady řízení
Ze shora uvedených důvodů dospěl zdejší soud k závěru, že kasační stížnost stěžovatele
není důvodná, a proto ji zamítl.
Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl dle §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
úspěch neměl a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly,
takže mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. května 2015
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu