ECLI:CZ:NSS:2015:5.AS.66.2013:23
sp. zn. 5 As 66/2013 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: L. D.,
zastoupený JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Sádky 2, Prostějov, proti
žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 2013, č. j.
41 A 52/2012 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím Magistrátu města Prostějova ze dne 4. 9. 2012, č. j. PVMU 105400/2012
16a, sp. zn. OOZ2 3715/2011 Ka, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c
odst. 1 písm. f) bodu 4. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož skutkovou podstatu měl podle správních orgánů
naplnit porušením §18 odst. 4 zákona o silničním provozu tím, že mu dne 28. 10. 2011
v 08.02 hod. na pozemní komunikaci na ulici Okružní v Prostějově u ZŠ Dr. H. jako řidiči
osobního motorového vozidla Mercedes Benz, X, byla naměřena rychlost jízdy 64 km/h, tj. při
zvážení možné odchylky měřicího zařízení 61 km/h, a tím, že dne 18. 12. 2011 ve 12.24 hod. na
téže pozemní komunikaci při řízení osobního motorového vozidla Kia Carnival, RZ X, mu byla
naměřena rychlost jízdy 71 km/h, tj. při zvážení možné odchylky měřicího zařízení 68 km/h, tedy
v obou případech při řízení vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20
km/h. Žalobci byla podle §11 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen
„zákon o přestupcích“) a §125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve
výši 2500 Kč, a dále podle §79 odst. 1 zákona o přestupcích a §1 vyhlášky č. 231/1996 Sb.,
kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích, povinnost nahradit náklady
spojené s projednáváním přestupku ve výši 1000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce
odvolání, které žalovaný svým rozhodnutím ze dne 5. 10. 2012, č. j. KÚOK 84900/2012, sp. zn.
KÚOK/83455/2012/ODSH-SD/7273, dle §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád
(dále jen „správní řád“) zamítl a rozhodnutí Magistrátu města Prostějova potvrdil.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Brně
rozsudkem ze dne 7. 8. 2013, č. j. 41 A 52/2012 - 32, zamítl.
Krajský soud se ve svém rozsudku neztotožnil s tvrzením žalobce o nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí žalovaného z důvodu absence označení i hodnocení důkazů. Z rozhodnutí správních
orgánů obou stupňů je totiž zřejmé, z jakých důkazů vycházely i jak je hodnotily. Správní orgány
vzaly za primární důkaz o spáchání přestupku žalobcem především policejní fotodokumentaci
o přestupku obsahující snímky z radarového rychloměru s naměřenými hodnotami rychlosti jízdy
předmětných vozidel, přičemž se dle krajského soudu jednalo o „neodkladné a neopakovatelné
důkazy“, jimiž byla určena konkrétní rychlost jízdy předmětných vozidel v obci, kde je povolena
nejvyšší rychlost jízdy 50 km/h. Tyto důkazy byly hodnoceny ve vzájemné souvislosti s ostatními
podklady pořízenými Policií České republiky, tj. s oběma oznámeními přestupku, která byla
sepsána na místě, a s úředními záznamy zasahujících policistů dokumentujícími stav a okolnosti,
za kterých k přestupku došlo. Tyto podklady prokazovaly dobu, místo a protiprávní jednání
žalobce zakládající odpovědnost za přestupek a samotnou osobu žalobce jako pachatele
přestupku. Při zohlednění těchto skutečností nebylo krajskému soudu zřejmé, v čem žalobce
spatřoval zbavení svého práva na účinný opravný prostředek.
K výtce, že se žalovaný ve svém rozhodnutí nevypořádal s námitkou týkající
se navrhovaného důkazu výslechem policisty, který vydal rozkaz ke konání měření, uvedl krajský
soud, že daný návrh žalobce uplatnil v průběhu ústního jednání před správním orgánem prvního
stupně, který se s tímto návrhem vypořádal ve svém rozhodnutí, když uvedl, že provádění
dohledu nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích je zcela
v kompetenci policie a statistika nehodovosti v daném úseku není pro posouzení přestupku
relevantní. V průběhu odvolacího řízení tento důkaz žalobcem opakovaně navržen nebyl, nelze
tedy žalovanému přičítat k tíži, pokud se předmětným návrhem v odvolacím řízení již nezabýval.
Pokud se jedná o námitku, podle níž ve spise není žádný zákonný důkaz o tom, že v době
měření řídil daná vozidla žalobce, konstatoval krajský soud, že tato skutečnost prokazatelně
vyplývá z obou oznámení přestupku sepsaných na místě. Žalobce navíc nikdy v průběhu řízení
netvrdil, že by tato vozidla řídila jiná osoba než on sám, a skutečnost, že daná vozidla řídil,
ostatně nezpochybňuje ani v podané žalobě.
K námitce nenaplnění materiální stránky spáchaného přestupku uvedl krajský soud,
s odkazem na §2 odst. 1 zákona o přestupcích, že souhlasí s žalobcem, že pro trestnost jednání
vykazujícího formální znaky přestupku je třeba, aby došlo také k naplnění jeho materiální stránky.
V tomto směru krajský soud poukázal i na příslušnou judikaturu Nejvyššího správního soudu.
Přitom se však krajský soud ztotožnil se závěry žalovaného, že ke spáchání přestupku
došlo uvnitř obce, na místě s obytnými domy. Žalobce sice tvrdil, že v daném místě měření
rychlosti se jedná o obchvat města zcela za městskou zástavbou, kde se nemohou vyskytovat
chodci, a že komunikace je z jedné strany lemována polem a z druhé strany neprostupným
stromořadím, ovšem krajský soud s ohledem na zmíněnou judikaturu Nejvyššího správního
soudu konstatoval, že tyto žalobcem tvrzené okolnosti případu nejsou natolik výjimečné, aby byly
způsobilé snížit stupeň společenské nebezpečnosti činu pod míru naplnění materiálního
znaku přestupku. V tomto kontextu krajský soud dodal, že žalobcem navržený výslech svědka –
policisty, který nařídil měření rychlosti, je pro předmětné správní řízení irelevantní. V daném
případě nebylo možné výkon pravomoci Policie České republiky hodnotit jako nepřiměřený
či svěřenou pravomoc překračující, nelze jej tedy považovat za projev svévole či excesivní
vybočení z mezí daných ústavním pořádkem.
Krajský soud byl rovněž toho názoru, že na základě provedených důkazů byl v řízení
zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a správní orgán tak nebyl povinen
doplňovat dokazování o žalobcem rovněž navrhovaný výslech zasahujících policistů. Na věci
nic nezměnil ani odkaz žalobce na judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně např.
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2007, č. j. 1 As 16/2007 – 106, dostupný
na www.nssoud.cz, neboť v nynější věci se dokazování neopíralo pouze o úřední záznamy;
stěžejním podkladem pro kvalifikaci jednání žalobce jako přestupku byly snímky z radarového
rychloměru. V této souvislosti krajský soud dodal, že pokud žalobce navrhne správnímu orgánu
provedení důkazu (výslech zasahujících policistů), musí být z tohoto návrhu na dokazování
zřejmé, k prokázání jakých skutečností je důkaz navrhován. Tato podmínka však nebyla žalobcem
v daném případě naplněna, a proto nelze správním orgánům přičítat k tíži, že výslech zasahujících
policistů nebyl proveden.
K námitce žalobce, že správní orgány komunikovaly se žalobcem výhradně
prostřednictvím konečných rozhodnutí, konstatoval krajský soud, že žalobce neuvedl, jak
konkrétně se tento postup správních orgánů projevil v jeho právní sféře, tedy k porušení jakých
jeho veřejných subjektivních práv mělo tímto postupem dojít.
Žalobce také namítal, že ve správním spise chybí zjištění, zda policisté postupovali
při měření v souladu s návodem k obsluze radarového zařízení. K tomu krajský soud uvedl,
že nezpochybňuje, že dodržování návodu k obsluze přístroje může mít vliv na přesnost měření
rychlosti, žalobce však ani v průběhu správního řízení ani v žalobě neuvedl žádné konkrétní
nedostatky, kterých se měli policisté při měření dopustit, přičemž navíc ani nezpochybňuje
radarovým rychloměrem naměřené hodnoty rychlosti vozidla.
Pokud žalobce v řízení před soudem namítal, že postupem správních orgánů
došlo k porušení mnoha zásad správního řádu, činil tak dle krajského soudu pouze odkazem
na ustanovení správního řádu s velmi obecným popisem jednotlivých nezákonností, k nimž mělo
v průběhu správního řízení dojít, přičemž v žalobě absentuje popis konkrétních skutkových dějů
daného případu. S takto obecně vymezeným žalobním bodem se tedy podle krajského soudu
nelze vypořádat, neboť žalobce dostatečně neupřesnil, v jakých mezích se má soud v rámci
přezkumu napadeného rozhodnutí pohybovat.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž uvedl,
že ji opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Stěžovatel v prvé řadě poukázal na to, že při ústním jednání dne 4. 9. 2012 bylo správním
orgánem prvního stupně dokazování ukončeno, ačkoli stěžovatel poté ještě navrhl doplnění
dokazování; vyjádření stěžovatele k podkladům rozhodnutí tak bylo s ohledem na jeho důkazní
návrhy předčasné. Ačkoli to stěžovatel mohl očekávat, nebyl seznámen s reakcí na dané důkazní
návrhy; stěžovatel též očekával, že bude moci uplatnit své právo dle §36 odst. 3 správního řádu
a reagovat na postup správního orgánu. Místo toho bylo již týž den rozhodnuto o vině
stěžovatele. Navíc se tak stalo bez faktického dokazování, posouzení materiální stránky přestupku
apod. Tento postup ztížil i možnost stěžovatele brojit proti rozhodnutí v prvním stupni
odvoláním, neboť si stěžovatel musel jeho základní náležitosti domýšlet sám. I proto se odvolání
neslo v obecné rovině; to však nelze klást k tíži stěžovatele, ale je to důsledek
nepřezkoumatelného rozhodnutí v prvním stupni. Ani odvolací orgán poté nevyvinul
očekávatelnou snahu po zvýšené součinnosti. Stěžovatel poté obdržel rozhodnutí, které
již naplňovalo zákonné požadavky, avšak nemohl se se závěry řízení seznámit tak, aby se k nim
ještě před vydáním rozhodnutí mohl vyjádřit.
Dle stěžovatele taktéž nedošlo k naplnění podmínek, za nichž může obviněný
z přestupku efektivně využít svých práv vyplývajících mj. z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod (dále jen „Listina“) či čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“). Zde stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 3. 2009, č. j. 7 As 9/2009 – 66, www.nssoud.cz.
Stěžovatel dále argumentoval tím, že i krajský soud naznal nedostatky rozhodnutí prvního
stupně spočívající v chybějícím dokazování, hodnocení důkazů a posouzení naplnění materiální
stránky přestupku. Tyto nedostatky byly dle krajského soudu odstraněny žalovaným v odvolacím
řízení. S tím však stěžovatel nesouhlasí, neboť daný postup jej zbavil možnosti efektivně brojit
proti výsledkům správního řízení a vyjádřit se k tomu, co mu bylo kladeno za vinu; první
příležitost rozporovat závěry správního orgánu tak dostal vlastně až v řízení o žalobě. Obdobně
stěžovatel neměl možnost se vyjádřit k příslušným důkazům; stěžovatel v tomto směru popírá,
že by ke spáchání přestupku došlo uvnitř obce s obytnými domy a chodníky, což bylo jádrem
argumentace správních orgánů o naplnění materiální stránky přestupku. Pro tvrzení žalovaného
o tom, že k přestupku došlo uvnitř obce s obytnými domy a chodníky, nadto nejsou ve správním
spise žádné důkazy. Tyto skutečnosti, které krajský soud dostatečně nezohlednil, namítal
stěžovatel již v žalobě.
Správní orgán prvního stupně navíc pro nadbytečnost odmítl stěžovatelem požadovaný
výslech zasahujících policistů. Otázku, co chtěl stěžovatel tímto důkazním návrhem prokázat,
si položil až žalovaný. Pro její patřičné zodpovězení by ovšem potřeboval součinnost stěžovatele.
K tomu však nedošlo a v důsledku zneužití svého nadřazeného postavení v řízení žalovaný přičetl
k tíži stěžovatele neodůvodnění jeho důkazního návrhu. Potřeba řádného umožnění prokázání
rozhodných skutečností platí dle judikatury Nejvyššího správního soudu i v daňovém řízení
(např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 – 119, publikovaný
pod č. 1572/2008 Sb. NSS). O to více by pak tato zásada měla platit v řízení, které je plně
ovládáno zásadou vyšetřovací.
Dle stěžovatele žalovaný rezignoval na svou povinnost vyjasnit si v dialogu
se stěžovatelem skutečnosti důležité pro řízení. Povinnost opatřit si potřebné informace ohledně
důkazního návrhu účastníka řízení stíhá správní orgán. Proto nelze souhlasit s názorem krajského
soudu, že správní orgán je povinen se zabývat důkazním návrhem účastníka řízení pouze tehdy,
pokud je uvedeno, jaké skutečnosti jím mají být prokázány. Přístup správních orgánů tak byl
nezákonný a formalistický.
Závěrem stěžovatel dodává, že k zaznamenání jednání, které je mu kladeno za vinu, došlo
v obou případech v úseku, který je Policií ČR s oblibou využíván k naplnění povinností
jednotlivých policistů, a to konkrétně naplnění kvóty pokut za dobu služby. K tomu je vhodné
právě místo na kraji města a mimo zástavbu, se zanedbatelnou pravděpodobností dopravních
nehod, kde účastníci silničního provozu nejvyšší dovolenou rychlost překračují pravidelně.
Stěžovatel měl v úmyslu v rámci správního řízení prokázat, že zde uskutečňovaná měření
představují zneužití pravomocí Policie ČR, což mohlo mít vliv na zákonnost a přiměřenost
správního trestání. Z důvodu hrubých porušení zákona ze strany správních orgánů mu to však
bylo znemožněno.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou (§102 s. ř. s.)
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v prvé řadě namítal, že postupem správního orgánu prvního stupně došlo
k porušení jeho práva dle §36 odst. 3 správního řádu, dle něhož „[n]estanoví-li zákon jinak, musí být
účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká
žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí vzdal“. Dané právo mu mělo být umožněno uplatnit po té, co měl být seznámen
s reakcí správního orgánu na jeho důkazní návrhy, resp. po zamítnutí těchto návrhů.
K věci je nutno v prvé řadě poznamenat, že uvedenou námitku stěžovatel nejenže
neuplatnil v odvolacím řízení, ale zejména se tak nestalo v řízení před krajským soudem, neboť
v žalobě se stěžovatel v daném ohledu pouze v obecné rovině zmínil o překvapivém postupu
správního orgánu prvního stupně. Danou námitku je tedy třeba hodnotit jako nepřípustnou
ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., tedy jako takovou, kterou stěžovatel neuplatnil v řízení před
krajským soudem, ač tak učinit mohl. I pokud by se však nejednalo o nepřípustnou námitku,
musel by ji Nejvyšší správní soud hodnotit jako nedůvodnou.
Jak vyplývá z protokolu o ústním jednání ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. OOZ2 3715/2011 Ka,
č. j. PVMU 105184/2012 16a, zúčastnil se stěžovatel předmětného dne společně se svým
právním zástupcem ústního jednání před správním orgánem prvního stupně, přičemž po poučení
stěžovatele (jakožto obviněného z přestupku) uvedl jeho právní zástupce, že se k věci vyjádří
až poté, co se seznámí se spisovým materiálem. Následně byly provedeny příslušné listinné
důkazy. Na to reagoval právní zástupce stěžovatele tak, že po seznámení se se spisem navrhl
výslech svědků – policistů, kteří prováděli měření rychlosti. S ohledem na naplnění požadavku
společenské nebezpečnosti přestupku navrhl předložení statistiky nehodovosti v daném místě
a případně také výslech policisty, který měření v daném úseku nařídil; tyto návrhy odůvodnil tím,
že přestupek byl spáchán ve dnech pracovního klidu a na místě byl takřka nulový provoz.
Správní orgán prvního stupně nato vydal své rozhodnutí, v němž dané důkazní návrhy odmítl
pro nadbytečnost.
Ve věci je možné vyjít z judikatury správních soudů. Z právní věty k rozsudku zdejšího
soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009 – 243, publikované pod č. 2073/2010 Sb. NSS,
se podává, že není samo o sobě porušením §36 odst. 3 správního řádu, „pokud správní orgán
souběžně s oznámením o zahájení správního řízení stanoví jednak lhůtu, ve které lze navrhovat důkazy a činit
jiné návrhy, a rovněž následnou lhůtu, ve které se účastníci mohou vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Vždy
je třeba zkoumat, zda poté, kdy účastník v souladu s poučením postupoval, byl správní spis následně doplňován
či nikoli, a zda tak účastník měl faktickou možnost se s úplným správním spisem seznámit“. Nejvyšší správní
soud v témže rozsudku uvedl, že pokud „správní orgán naznal, že stávající obsah správního spisu
mu umožňuje ve věci rozhodnout, pak případná námitka, že tomu tak nebylo, směřuje proti věcné správnosti
napadeného rozhodnutí, nikoli proti tomu, že žalobce nebyl seznámen s jeho podklady“. V rozsudku ze dne
27. 9. 2007, č. j. 62 Ca 1/2007 – 153, publikovaném pod č. 2077/2010 Sb. NSS, dospěl
Krajský soud v Brně k závěru, že správní orgán nemá povinnost seznamovat účastníka správního
řízení se závěry, k nimž na základě hodnocení podkladů, s nimiž účastníka řízení seznamuje,
ve svém rozhodnutí teprve dospěje.
Ve světle citované judikatury dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že předmětný postup
správního orgánu prvního stupně nelze hodnotit jako vadu řízení před správním orgánem, která
by mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé a pro niž by měl tedy krajský soud
povinnost, pokud by ovšem byla taková vada řádně vytýkána, žalobou napadené rozhodnutí
zrušit [§76 odst. 1 písm. c) a §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Je zřejmé, že v předmětné věci bylo
stěžovateli umožněno vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; jelikož spis nebyl následně, na základě
důkazních návrhů stěžovatele (ani nijak jinak) doplňován, nebyl stěžovatel opětovně vyzýván
k seznámení se s jeho obsahem. Závěry, k nimž správní orgán prvního stupně dospěl na základě
hodnocení podkladů, s nimiž stěžovatele seznámil, správní orgán uvedl ve svém rozhodnutí,
a to včetně vyhodnocení důkazních návrhů stěžovatele jakožto nadbytečných. Z protokolu
o ústním jednání pak nikterak neplyne, že by jednání bylo skončeno s tím, že správní orgán zváží
další postup v řízení, jak stěžovatel poprvé tvrdí až v kasační stížnosti.
Ve věci se rovněž nejednalo o tzv. opomenuté důkazy, jak stěžovatel dále namítal, neboť
správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí přezkoumatelně uvedl, z jakého důvodu
důkazním návrhům stěžovatele nevyhověl; jinou věcí je obsahová správnost tohoto závěru,
potažmo relevance důvodů, o které se opírá (viz níže).
Magistrát města Prostějova ve svém rozhodnutí odmítl doplnění dokazování výslechem
policistů, kteří prováděli měření, z toho důvodu, že by takový výslech nepřinesl žádné nové
poznatky, a provedení dalších navrhovaných důkazů proto, že měření rychlosti na předmětném
úseku je jakožto součást dohledu nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních
komunikacích v kompetenci Policie ČR a že statistika nehodovosti v daném úseku je irelevantní.
Správní orgán prvního stupně tak učinil v kontextu výlučně formálního pojetí přestupků, přičemž
o naplnění formálních znaků daného přestupku neměl žádné pochyby.
Nesprávný názor správního orgánu prvního stupně týkající se výlučně formálního pojetí
přestupků korigoval ve svém rozhodnutí žalovaný, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 137/2011 – 52, www.nssoud.cz, dle něhož je třeba
v každém konkrétním případě zkoumat i naplnění materiálního znaku přestupku, tedy zda jednání
pachatele přestupku porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti (viz §2 odst. 1 zákona
o přestupcích).
S ohledem na obsah odvolání proti rozhodnutí prvního stupně pak není zřejmé, proč
se stěžovatel domnívá, že mu postupem správních orgánů byla „podstatně snížena možnost brojit
odvoláním proti rozhodnutí“, resp. jak mu bylo znemožněno efektivně bránit svá práva.
Z odvolání stěžovatele je zřejmé, že si byl velmi dobře vědom toho, proti jakým závěrům
správního orgánu prvního stupně se dovolává ochrany u nadřízeného správního orgánu, což
nasvědčuje i tomu, že toto rozhodnutí nebylo nepřezkoumatelné, ale spíše částečně nesprávné
z obsahového hlediska. To se týká zejména odvolacích námitek stěžovatele o tom, že v jeho
případě nebyl naplněn materiální znak přestupku, či o tom, že měly být provedeny důkazy
(výslechy policistů, kteří prováděli měření). Stěžovatel ovšem skutečně neupřesnil, k čemu
by takové výslechy policistů, kteří prováděli daná měření, měly vést. Za podstatnou přitom
Nejvyšší správní soud považuje i skutečnost, že stěžovatel byl již v podstatě od počátku
správního řízení zastoupen advokátem, což mělo vliv i na rozsah poučovací povinnosti správních
orgánů ve smyslu §4 odst. 2 správního řádu. Pokud jde o případný výslech policisty, který měření
nařídil, tento důkaz již stěžovatel v odvolání nenavrhl, a tudíž nelze, jak uvedl již krajský soud,
při zohlednění dále uvedeného, žalovanému vytýkat, že se tímto důkazním návrhem ve svém
rozhodnutí již nezabýval.
Rovněž tvrzení stěžovatele o „nemožnosti navrhovat důkazní prostředky“ se nejeví
důvodným. Stěžovatel měl možnost navrhovat provedení jím požadovaných důkazů a také tak,
jak vyplývá z již uvedeného, učinil. Stěžovatel tak brojí spíše proti tomu, že dané důkazy
nebyly provedeny. V dané souvislosti je tak třeba se zabývat otázkou, zda žalovaný „nadřazené
postavení v řízení úmyslně zneužil tak, že stěžovateli přičetl k tíži neodůvodnění jeho návrhu“,
resp. si v „dialogu“ se stěžovatelem neujasnil, k prokázání jakých skutečností je provedení
jednotlivých důkazů navrhováno.
Ani v tomto směru však neshledává Nejvyšší správní soud námitky stěžovatele
důvodnými. Zdejší soud souhlasí se stěžovatelem, že přestupkové řízení, jakožto řízení, v němž
má být z moci úřední uložena povinnost v podobě sankce za přestupek, je ovládáno zásadou
vyšetřovací, a je si vědom své konstantní judikatury, dle které je třeba v přestupkovém řízení klást
zvýšené nároky na rozsah a způsob zjišťování podkladů rozhodnutí a v jejich světle vykládat
obecná ustanovení správního řádu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 7. 2009, č. j. 1 As 44/2009 – 101, www.nssoud.cz).
V daném ohledu je třeba zmínit zejména §3 správního řádu, dle něhož „[n]evyplývá-li
ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2“ správního řádu.
Významným je §50 odst. 3 správního řádu, který stanoví, že „[s]právní orgán je povinen zjistit všechny
okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost,
je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho,
komu má být povinnost uložena“.
Na druhou stranu nelze opomenout, že §3 a §50 odst. 3 správního řadu, a tedy i zásadu
materiální pravdy a zásadu vyšetřovací v rámci správního řízení, je třeba vykládat s ohledem
na požadavek procesní ekonomie, přičemž řízení by mělo být vedeno co nejúčelněji, nejrychleji
a nejlevněji. S tím úzce souvisí také potřeba brát ohled na znění citovaného §3 správního řádu,
dle něhož musí být zjištěn stav věci, o němž nejsou „důvodné pochybnosti“.
V předmětné věci nemohl mít dle názoru Nejvyššího správního soudu žalovaný důvodné
pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. Skutkový stav spočívající v tom, že stěžovatel v obou
případech překročil nejvyšší dovolenou rychlost, zachycený mj. na výstupech z měřících zařízení
ze dne 28. 10. 2011 a ze dne 18. 12. 2011 se snímky vozidla a se záznamy rychlosti, stěžovatel
ve správním řízení nezpochybňoval (učinil tak pouze v žalobě, kde nadnesl možnost, že vozidlo
v rozhodnou dobu mohl řídit i někdo jiný; tuto námitku již v kasační stížnosti nevznesl). V tomto
směru, za neexistence důvodných pochybností o naplnění skutkové podstaty přestupku, obstojí
závěr žalovaného, který se ztotožnil se správním orgánem prvního stupně v tom ohledu,
že dokazování nebylo třeba doplňovat o výslech zasahujících policistů.
Nejvyšší správní soud k uvedenému dodává, že o naplnění formální stránky přestupku
nebylo pochyb a, jak již bylo řečeno, daný závěr vlastně nezpochybňuje ani stěžovatel. Co se týká
naplnění materiálního znaku přestupku, ani o něm není pochyb a výslechy zasahujících policistů,
příp. policisty, který měření nařídil, či provedení důkazu statistikou nehodovosti v daném místě
by nemohly vést k jeho vyloučení. Jak již totiž zmínil žalovaný, stěžovatel se dopustil přestupku
dle §125c odst. 1 písm. f) bodu 4. zákona o silničním provozu, tedy v provozu na pozemních
komunikacích při řízení vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než
20 km/h; stěžovatel přitom překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci o 11, resp.
o 18 km/h, tedy v obou případech o více než 50 % z rozsahu vymezeného předmětnou
skutkovou podstatou. V tomto směru je pak třeba odkázat na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45, publikovaný pod č. 2011/2010 Sb. NSS,
dle něhož lze „obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek,
naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem
společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty
přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud
se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné
okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti,
nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek.
(…) Okolnostmi, jež snižují nebezpečnost jednání pro chráněný zájem společnosti pod míru, která je typická
pro běžně se vyskytující případy přestupků, mohou být zejména, avšak nikoliv výlučně, význam právem
chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a jeho následky, okolnosti,
za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka“. Zároveň zdejší
soud, obdobně jako krajský soud, odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 9. 2012, č. j. 1 As 118/2012 – 23, dostupný na www.nssoud.cz, dle něhož „je zcela zřejmé, že čím
bude vyšší typová společenská nebezpečnost určitého přestupku, tím výraznější (výjimečnější) musejí být okolnosti,
které by případně způsobily oslabení materiální stránky natolik, že by určité jednání nemohlo být vůbec
kvalifikováno jako přestupek“. Příslušná judikatura zdejšího soudu tedy pojímá předmětné
„významné okolnosti“, které by snížily nebezpečnost daného protiprávního jednání natolik,
že by nemohlo být z materiálního hlediska považováno za přestupek, poměrně restriktivně.
Při zohlednění značného rozsahu překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obou případech
je třeba dospět k závěru, že stěžovatel neuvedl ve správním ani v následném soudním řízení
natolik významné okolnosti, které by ve smyslu citované judikatury vylučovaly naplnění
materiálního znaku přestupku (zmínil pouze malý provoz na daném místě v rozhodnou dobu
a dále tvrdil, že k dané komunikaci nepřiléhá obytná zástavba z jedné strany vůbec a z druhé
strany je oddělena pásem stromů). Vzhledem k tomu, že nejvyšší dovolená rychlost jízdy byla,
jak již bylo vzpomenuto, překročena poměrně výrazně, nejednalo se i přes uvedené skutečnosti
o nikterak hraniční případ, na který míří citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu.
V uvedeném kontextu neobstojí ani tvrzení stěžovatele o tom, že by ve správním spise,
i v souvislosti s argumentem o (ne)naplnění materiální stránky přestupku, chyběly důkazy o tom,
že k přestupku došlo uvnitř obce v místě s obytnými domy a chodníkem. Z opakovaně
zmiňovaných snímků z měřícího zařízení vyplývá, že v nevelké vzdálenosti od místa překročení
nejvyšší dovolené rychlosti se nachází obytná zástavba, byť by i přiléhala jen z jedné strany dané
ulice a byla oddělena zeleným pásem, jak uváděl stěžovatel. Nelze proto tvrdit, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo
je s nimi v rozporu.
Ze shora uvedených důvodů se Nejvyšší správní soud rovněž domnívá, že nedošlo
k namítanému porušení práv stěžovatele vyplývajících z čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
Pro úplnost zdejší soud dodává, že ve svém rozsudku ze dne 21. 6. 2007,
č. j. 1 As 16/2007 – 106, www.nssoud.cz, skutečně akcentoval důležitost svědecké výpovědi
jakožto důkazního prostředku v rámci správního řízení: panují-li o skutkové stránce věci
pochybnosti a je-li přitom možné ve věci odstranění těchto nejasností vyslechnout svědky,
nemůže dokazování spočívat pouze v provedených úředních záznamech. Od těchto závěrů,
stejně tak jako od obdobných závěrů obsažených kupř. v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 8. 2007, č. j. 1 As 11/2007 – 70, www.nssoud.cz, není důvod se jakkoli odchylovat.
Jak však bylo již krajským soudem uvedeno, v nynějším skutkově jednoznačném případě
se dokazování neopíralo pouze o úřední záznamy, což představuje důležitý rozdíl oproti případu
řešenému pod sp. zn. 1 As 16/2007. Nejvyšší správní soud ovšem zdůrazňuje, že tím nijak
nesnižuje nároky kladené na správní orgány v rámci dokazování vyplývající z jeho judikatury,
pouze nynější případ hodnotí v kontextu jeho individuálních okolností.
Ve věci není přiléhavý ani stěžovatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 – 119, publikovaný pod č. 1572/2008 Sb. NSS. Především
nelze mechanicky přenášet závěry týkající se daňového řízení, v němž břemeno důkazní plně stíhá
daňový subjekt, na řízení přestupkové, a navíc stěžovatel nebyl v předmětné věci zkrácen na svém
právu prokázat rozhodné skutečnosti, avšak důkazy, které navrhoval, nemohly vést k jím
tvrzenému závěru o tom, že jeho jednání nelze hodnotit jako přestupek.
Konečně pokud stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že měl v rámci správního řízení
v úmyslu prokázat, že měření rychlosti uskutečňovaná na inkriminovaném místě představují
zneužití pravomocí Policie ČR, což mohlo mít vliv na zákonnost a přiměřenost správního
trestání, je třeba zmínit, že tento svůj úmysl ve správním řízení nijak konkrétně nevyjevil. Nejvyšší
správní soud je s odkazem na již uvedené přesvědčen, že příležitost k tomu přitom stěžovatel
(nejpozději v odvolání) měl. Nelze tak osvědčit důvodnost tvrzení, že mu daná možnost byla
z důvodu hrubých porušení zákona ze strany správních orgánů odepřena. Za absence důvodných
pochybností o naplnění materiální i formální stránky přestupku neměly správní orgány povinnost
za stěžovatele domýšlet možnost zneužití pravomoci Policie ČR. Ve zbytku Nejvyšší správní
soud odkazuje na rozsudek krajského soudu, v němž krajský soud uvedl, že zákon o silničním
provozu, který Policii ČR svěřuje výkon dohledu nad bezpečností a plynulostí provozu
na pozemních komunikacích, volbu místa, kde je Policie ČR oprávněna tento dohled vykonávat,
nijak neomezuje. Již krajský soud přitom poukázal na to, že přestupek nebyl spáchán v místě,
které by se nacházelo zcela mimo obytnou zástavbu, jak by se mohlo zdát z argumentace
stěžovatele, a i proto nelze způsob výkonu pravomoci Policie ČR hodnotit jako nepřiměřený
či excesivní ve smyslu judikatury Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne
18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08). Relevantní skutečnosti svědčící o zneužití dané pravomoci
tak stěžovatel neuvedl a ani se ve věci reálně, prima facie, nenabízely.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti, z obsahu spisu však plyne, že mu
v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 19. června 2015
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu