ECLI:CZ:NSS:2015:5.AS.69.2015:38
sp. zn. 5 As 69/2015 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: M. H.,
zastoupený Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem v Ostravě, 28. Října 117, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 3. 2014, č. j. MSK 35300/2014, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2015,
č. j. 20 A 18/2014 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Rozhodnutím Magistrátu města Karviná ze dne 30. 12. 2013, č. j. MMK/189140/2013,
byl žalobce uznán vinným z přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu), ve znění pozdějších předpisů, za což mu byla uložena pokuta 1500 Kč a byla
mu uložena povinnost uhradit náklady řízení. Přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne
5. 9. 2013 ve 21:10 hodin v Karviné na ul. Rudé Armády užil vozidlo, ačkoliv bylo technicky
nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích (neplatná technická kontrola a měření
emisí). Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalobce podal blanketní odvolání.
Žalovaný odvolání žalobce zamítl a potvrdil prvostupňové rozhodnutí.
Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou ke Krajskému soudu
v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterou krajský soud rozsudkem ze dne 18. 2. 2015,
č. j. 20 A 18/2014 - 33 zamítl. Krajský soud nepřisvědčil námitce žalobce, že nebyl správním
orgánem prvního stupně řádně předvolán k ústnímu jednání, resp. nebyl vyrozuměn o tom,
zda byla akceptována jeho omluva z ústního jednání nařízeného na den 18. 12. 2013. Krajský
soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces, neboť bylo
na žalobci, aby si ověřil, zda jeho omluva byla přijata a stejně tak jde k tíži žalobce, pokud si řádně
nepřečetl předvolání, ve kterém správní orgán prvního stupně stanovil náhradní termín ústního
jednání.
Důvodnou krajský soud neshledal ani žalobní námitku, podle níž žalobci nebylo
umožněno vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí v řízení před správním orgánem prvního
stupně. Podle krajského soudu ze spisu vyplývá, že žalobce byl poučen o svém právu vyjádřit
se k podkladům a bylo mu umožněno seznámit se s těmito podklady, čehož ale žalobce nevyužil,
stejně jako možnosti seznámit se s podklady v průběhu řízení odvolacího.
Krajský soud nepřisvědčil ani další námitce žalobce, který tvrdil existenci okolnosti
vylučující protiprávnost spočívající v tom, že žalobce měl jet nezpůsobilým vozidlem jen
cca 500 m do garáže, ve které měl uskladněnou elektroniku, a to z toho důvodu, že mu byla
doručena SMS zpráva o narušení bezpečnostního systému v garáži. Krajský soud s ohledem
na to, že žalobce tuto okolnost neuvedl v oznámení o přestupku, neuplatnil ji ani v průběhu
správního řízení a nebyla potvrzena ani svědkem, hodnotil tuto obhajobu žalobce jako účelovou
a naprosto nevěrohodnou. Ze všech uvedených důvodů krajský soud žalobu žalobce zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
Proti rozsudku krajského soudu se žalobce (dále jen „stěžovatel“) brání kasační stížností.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že v předvolání k ústnímu jednání přehlédl informaci
o náhradním termínu ústního jednání a polemizuje s názorem krajského soudu, který přehlédnutí
přičítá k tíži stěžovateli. Stěžovatel namítá, že informaci o náhradním termínu uvedl správní orgán
prvního stupně v jiné části předvolání než termín řádného ústního jednání, a to v samém závěru
předvolání v části „ Poučení “, kde stěžovatel tuto informaci neočekával. Stěžovatel stejně jako
v žalobě namítá, že správní orgán má povinnost vypracovávat písemnosti srozumitelně
a přehledně. V této souvislosti stěžovatel odmítl argument krajského soudu, že data náhradních
termínů ústního jednání byla tučně zvýrazněna a uvedl, že na důkaz předkládá kopii předvolání,
které bylo doručeno stěžovateli, a ve kterém náhradní termíny ústního jednání zvýrazněny nejsou.
Stěžovatel dále namítá, že mu nebylo správním orgánem sděleno, kdy nejpozději se bude
moci seznámit s podklady pro rozhodnutí. Oznámení správního orgánu, že práva
dle §36 správního řádu může stěžovatel uplatnit „vždy při ústním jednání“ pokládá stěžovatel
za nedostatečné. V rámci této námitky stěžovatel odkázal na rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem č. j. 15 Ca 258/2008 - 55. Dle stěžovatele krajský soud tuto otázku posoudil
nesprávně, pokud dospěl k závěru, že mu bylo seznámení se s podklady pro rozhodnutí
umožněno.
Krajský soud odmítl tvrzení stěžovatele, že nezpůsobilé vozidlo použil k jízdě do garáže
s elektronikou poté, co dostal zprávu o narušení objektu garáže, a posoudil tuto jeho obranu jako
účelovou a nevěrohodnou. Stěžovatel namítá, že krajský soud jeho tvrzení o existenci okolnosti
vylučující protiprávnost neposoudil správně; uvádí, že na místě přestupku nebyl řádně poučen
o možnosti se vyjádřit a nelze mu přičítat k tíži, že se písemně nevyjádřil do oznámení
o přestupku. Pokud krajský soud konstatoval, že uvedené tvrzení stěžovatele nepotvrdil policista,
který byl v řízení vyslechnut, pak stěžovatel namítá, že krajský soud pominul možnost,
že předmětnou okolnost sdělil druhému z policistů. V důsledku „finty“ správního orgánu, který
stěžovatele nepředvolal k ústnímu jednání, resp. jej „předvolal nesrozumitelným způsobem“,
nemohl stěžovatel svou obhajobu přednést před správním orgánem. Na podporu svého tvrzení
o existenci okolnosti vylučující protiprávnost jednání stěžovatel označil a předložil potvrzení
společnosti, která provozuje alarmový systém. Krajský soud tento důkaz opomenul a vůbec
se jím nezabýval.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu navrhl,
aby rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítl námitku stěžovatele, že nebyl řádně
informován o náhradních termínech ústního jednání a odmítl rovněž námitku nesrozumitelnosti
předvolání. Pokud stěžovatel i jeho zmocněnec text předvolání nečetli, jde o hrubou nedbalost,
která jde k tíži stěžovatele. Námitku, že náhradní termíny nebyly v předvolání zvýrazněny,
neuvedl stěžovatel v žalobě a je proto nepřípustná, nicméně předvolání by bylo dostatečně
srozumitelné i bez tučně zvýrazněného textu. Žalovaný navrhuje, aby byl stěžovatel vyzván
k předložení originálu předvolání, které mu bylo doručeno, neboť předložení pouhé kopie
nepokládá žalovaný za dostatečné.
Pokud jde o námitku, že stěžovateli nebylo umožněno seznámit se s podklady
pro rozhodnutí, odkazuje žalovaný na své vyjádření k žalobě a odvolává se na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2015, č. j. 1 As 155/2014 – 36.
K posouzení tvrzené okolnosti vylučující protiprávnost odkazuje žalovaný na odůvodnění
rozsudku krajského soudu a podotýká, že i v případě, že by tvrzení stěžovatele bylo považováno
za pravdivé, nešlo by o okolnost vylučující protiprávnost jednání stěžovatele, neboť hrozící
nebezpečí bylo možno odvrátit přivoláním Policie ČR, a to i hlídky provádějící silniční kontrolu
stěžovatele.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval případnou
nepřezkoumatelností napadeného rozsudku krajského soudu. Stěžovatel své stížnostní námitky
sice výslovně nepodřadil příslušnému zákonnému kasačnímu důvodu a námitku
nepřezkoumatelnosti výslovně neuplatňuje, ale upozorňuje na nedostatky odůvodnění rozsudku
krajského soudu, z nichž by tato vada mohla být zjištěna.
Pokud jde o obsah pojmu nepřezkoumatelnosti, odkazuje Nejvyšší správní soud na svou
ustálenou judikaturu (srov. například rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 – 64, nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245, všechna rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), ze které se podává, že rozhodnutí
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; z jakého
důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považoval žalobní námitky
za liché, mylné nebo vyvrácené nebo proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy.
Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl
přezkoumat některou ze včas uplatněných žalobních námitek.
Stěžovatel namítal, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s námitkou existence
okolnosti vylučující protiprávnost jeho jednání. V této souvislosti stěžovatel vytýkal krajskému
soudu, že opomenul důkaz, který stěžovatel označil v žalobě, a to potvrzení společnosti
provozující alarmový systém o tom, že tato „vygenerovala hlášení o neoprávněném vstupu
do chráněného objektu“. Tato námitka není důvodná.
Jak plyne z odůvodnění napadeného rozsudku, krajský soud se s tvrzením stěžovatele,
že nezpůsobilé vozidlo použil ve snaze zabránit krádeži, vypořádal dostatečným způsobem.
Krajský soud této obraně stěžovatele neuvěřil a hodnotil ji jako účelovou, přitom konstatoval,
že stěžovatel tvrzené skutečnosti neuvedl na místě samém do oznámení o přestupku, přičemž
se do oznámení o přestupku odmítl vyjádřit a tvrzení stěžovatele nepotvrdil ani zasahující
policista, který byl vyslechnut v průběhu řízení. Stěžovatel navíc uvedené okolnosti neuplatnil ani
v dalším průběhu správního řízení. Krajský soud dospěl k jednoznačnému závěru, že stěžovatel
svým jednáním naplnil materiální stránku přestupku a konstatoval správnost právní kvalifikace
správního deliktu tak, jak byla provedena správními orgány. Skutečnost, že krajský soud
v odůvodnění výslovně nezmínil důkaz potvrzením o aktivaci alarmu v garáži stěžovatele, nečiní
rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným a nemůže mít vliv na zákonnost napadeného
rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřetelné, že krajský soud argumentaci
stěžovatele neuvěřil, přitom poukazuje mj. na skutečnost, že stěžovatel zmíněné okolnosti
netvrdil ani v průběhu správního řízení. S tímto hodnocení se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
Krajský soud poukázal zejména na procesní strategii obrany stěžovatele, který se odmítl vyjádřit
na místě samém, v oznámení o přestupku se nevyjádřil a okolnosti, které ho vedly k užití
nezpůsobilého vozidla, uvedl až v žalobě, ačkoli je mohl uvést již v oznámení o přestupku,
resp. kdykoli dříve, což by byla naprosto přirozená reakce člověka, který by byl v podobné situaci
jako stěžovatel.
Stěžovatel v průběhu správního řízení nenamítal ničeho vůči skutkovým zjištěním a proti
prvostupňovému rozhodnutí podal pouze blanketní odvolání, které přes výzvu správního orgánu
nedoplnil. Odvolání jako řádný opravný prostředek je plně v dispozici toho, kdo jej podal
a je to odvolatel, který má vymezit, s jakým okruhem otázek se má odvolací orgán vypořádat.
v souladu s příslušnou právní úpravou; nikdo jiný proto jeho úlohu a pozici nemůže nahradit.
Je-li podáno toliko blanketní odvolání, bez uplatnění jakýchkoli právních nebo skutkových
námitek, je povinností správního orgánu přezkoumat v zásadě toliko soulad napadeného
rozhodnutí a řízení s právními předpisy. Přitom stěžovateli nejpozději po vydání prvostupňového
rozhodnutí, v němž dospěl správní orgán k závěru, že stěžovatel přestupek spáchal, muselo
být jasné, z jaké skutkové podstaty správní orgán prvního stupně vycházel při svém rozhodování.
Za situace, kdy stěžovatel podal pouze blanketní odvolání, nemohl důvodně předpokládat,
že nebude pravomocně uznán vinným z přestupku. Domníval-li se stěžovatel, že správní orgán
prvního stupně pochybil, nic mu nebránilo tato skutková zjištění rozporovat již v odvolacím
řízení.
Lze tedy konstatovat, že krajský soud se dostatečně vypořádal s námitkou existence
okolnosti vylučující protiprávnost a svůj závěr i řádně a přezkoumatelně odůvodnil.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že poté, co se omluvil
z nařízeného ústního jednání, nebyl informován o dalším postupu a nebyl mu oznámen další
termín ústního jednání.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud konstatuje, že Magistrát města Karviná
adresoval stěžovateli předvolání k ústnímu jednání na den 18. 12. 2013 v 10:00 hod. V předvolání
je uvedeno, co bude předmětem jednání, tzn. jakého jednání se měl stěžovatel dopustit a z jakého
přestupku je obviněn. Součástí písemnosti je dále poučení a v závěru textu předvolání
je samostatný odstavec, ve kterém je uvedeno, že v případě řádné omluvy na stanovený termín
ústního jednání, se stanovuje náhradní termín na den 30. 12. 2013 v 8:00 hod. a v případě řádné
omluvy i na tento termín se stanovuje další náhradní termín na den 6. 1. 2014 v 10:00 hod.
Stěžovatel stejně jako jeho zmocněnec převzali předvolání dne 4. 12. 2013.
Ze správního spisu dále vyplývá, že podáním doručeným správnímu orgánu prvního
stupně dne 11. 12. 2013 se zmocněnec stěžovatele omluvil z ústního jednání nařízeného
na den 18. 12. 2013, a to ze zdravotních důvodů, které doložil dokladem o pracovní
neschopnosti. Současně zmocněnec požádal o stanovení nového termínu ústního jednání.
Dle úřadního záznamu ze dne 13. 12. 2013 byla zmocněnci zaslána SMS s informací, že náhradní
termín je stanoven písemností ze dne 20. 11. 2013. K ústnímu jednání konanému v náhradním
termínu dne 30. 12. 2013 se stěžovatel ani jeho zmocněnec nedostavili, aniž by svou účast řádně
omluvili. Správní orgán prvního stupně proto v souladu s §74 zákona o přestupcích
věc projednal v nepřítomnosti obviněného.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že je nepochybné, že stěžovatel a jeho zmocněnec byli
řádně předvoláni k ústnímu jednání konanému dne 30. 12. 2013. Byť byla informace o stanovení
náhradních termínů ústního jednání uvedena v jiné části předvolání než termín řádného ústního
jednání, je zřejmé, že text předvolání je přehledný a srozumitelný, odstavec obsahující náhradní
termíny ústního jednání je oddělen od textu poučení mezerou, je psán stejnou velikostí písma,
přehledně a srozumitelně. V žádném případě nelze přisvědčit stěžovateli, který správnímu orgánu
vytýká, že důležitou informaci o náhradních termínech „zakomponoval mezi rutinní poučení“,
a jednal unfair.
Pokud stěžovatel resp. jeho zmocněnec tvrdí, že text s náhradním termínem přehlédl,
nelze než konstatovat, že se jedná o pochybení, které jde jednoznačně k tíži stěžovatele.
Text předvolání netrpí žádnými vadami a je přehledný a srozumitelný do té míry, že Nejvyšší
správní soud nepokládá za podstatné, zda byl text obsahující náhradní termíny tučně zvýrazněn,
či nikoliv. Argument stěžovatele, že v předvolání, které obdržel, nebyla data náhradních termínů
tučně zvýrazněna, hodnotí Nejvyšší správní soud jako přípustný, neboť stěžovatel v tomto
případě nerozšiřuje žalobní argumentaci o další žalobní bod. Nejvyšší správní soud však tuto
námitku stěžovatele nepokládá za důvodnou, neboť pro posouzení zákonnosti postupu
správního orgánu prvního stupně není podstatné, zda text předvolání, který byl jinak přehledný
a srozumitelný, obsahoval i tučně zvýrazněné části.
Zdejší soud se ztotožnil i se závěrem krajského soudu ohledně námitky stěžovatele,
že mu nebylo sděleno, kdy nejpozději se bude moci seznámit s podklady rozhodnutí dle
§36 odst. 3 správního řádu.
Podle §36 odst. 3 správního řádu musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci
dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Smyslem §36 odst. 3 správního řádu
je umožnit účastníku řízení, aby ve fázi před vydáním rozhodnutí, tedy poté, co správní orgán
ukončil shromažďování podkladů rozhodnutí, mohl uplatnit své výhrady, resp. učinit procesní
návrhy tak, aby rozhodnutí skutečně vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Vzhledem
k uvedenému je nutné zkoumat především na otázku, zda byl stěžovatel poučen o svém právu
podle §36 odst. 3 správního řádu ve fázi řízení, kdy bylo zřejmé, že správní orgán ukončil
dokazování a je připraven na základě prokázaného skutkového stavu o věci rozhodnout.
Jak lze vyčíst z předmětného předvolání k ústnímu jednání na den 18. 12. 2013, stěžovatel
byl poučen o svém právu seznámit se s podklady rozhodnutí. V písemnosti je výslovně
stanoveno, že stěžovatel bude mít možnost vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí
při ústním jednání. Současně byl stěžovatel poučen o tom, že po dohodě může být stanoven i jiný
termín pro vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí. Jednání nařízené na den 18. 12. 2013
bylo pro důvody na straně stěžovatele zrušeno, další jednání se konalo v náhradním termínu dne
30. 12. 2013, ke kterému se stěžovatel ani jeho zmocněnec bez řádné omluvy nedostavili.
Po ústním jednání správní orgán již nerozšiřoval spisový materiál o žádné další podklady.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatel byl poučen o tom, že bude mít možnost
při ústním jednání vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ve smyslu §36 odst. 3 správního řádu
a z poučení bylo zřejmé, k jakému okamžiku bude správní orgán považovat podklady
za kompletní a dostatečné pro rozhodnutí ve věci samé. Tím byl účel §36 odst. 3 správního řádu
naplněn, proto nelze dospět k závěru, že by došlo k porušení stěžovatelova práva. Pokud
stěžovatel argumentuje tím, že ve věci žádal o stanovení nového termínu ústního jednání
a nemohlo být proto zřejmé, jaké důkazy bude žalobce při ústním jednání navrhovat k provedení
a kdy bude dokazování ukončeno, pak Nejvyšší správní soud uvádí, že je na úvaze správního
orgánu, kdy na základě úplných podkladů bude připraven vydat rozhodnutí.
Pokud stěžovatel odkázal na případ řešený Krajským soudem v Ústí nad Labem
v rozsudku ze dne 25. 6. 2009, č. j. 15 Ca 258/2008 - 55, pak Nejvyšší správní soud konstatuje,
že toto rozhodnutí na případ stěžovatele nedopadá. V uvedeném rozhodnutí Krajský soud
v Ústí nad Labem uznal za důvodnou námitku žalobkyně, která v rámci vodoprávního řízení byla
při zahájení řízení poučena o svých procesních právech, která mohla uplatnit v průběhu celého
řízení, přičemž soud uzavřel, že z takového časového vymezení nelze jakkoliv dovodit přesný
termín, kdy má dojít k ukončení shromažďování podkladů rozhodnutí a dokdy může žalobkyně
uplatnit své výhrady a procesní návrhy. V projednávané věci však byl stěžovatel vyrozuměn
o konkrétním termínu, ve kterém mohl realizovat své právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud proto ve shodě s krajským soudem uzavírá, že v postupu správního úřadu
prvního stupně neshledal pochybení.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle
§110 odst. 1, poslední věty, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo
rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci
úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému v řízení o kasační stížnosti
nevznikly náklady nad rámec jeho úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. července 2015
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu