ECLI:CZ:NSS:2015:5.AS.84.2015:42
sp. zn. 5 As 84/2015 - 42
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: M. S.,
zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Milešovská 1312/6,
proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Praha 1,
Karmelitská 529/7, o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 24. 2. 2015, č. j. 3 A 132/2014 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá usnesení Městského soudu
v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 24. 2. 2015, č. j. 3 A 132/2014 - 45.
Žalobce se žalobou podanou u městského soudu dne 20. 10. 2014 domáhal ochrany
proti nečinnosti stěžovatele, když dne 8. 4. 2014 podal odvolání proti rozhodnutí Západočeské
univerzity v Plzni ze dne 21. 3. 2014, č. j. ZCU 006947/2014, které bylo stěžovateli předloženo
dne 17. 6. 2014. Stěžovatel však v zákonné lhůtě a ani do dne podání žaloby o tomto odvolání
nerozhodl.
Napadeným usnesením městský soud výrokem I. řízení zastavil, výrokem II. uložil
stěžovateli zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 13 342 Kč a výrokem III. rozhodl o vrácení
soudního poplatku žalobci ve výši 1000 Kč. Usnesení městský soud odůvodnil tak, že dříve než
bylo o žalobě věcně rozhodnuto, žalobce ji podáním došlým městskému soudu dne 10. 11. 2014
vzal výslovně zpět se zdůvodněním, že tak činí v důsledku pozdějšího chování stěžovatele
a navrhuje, aby městský soud řízení zastavil a žalobci přiznal vůči stěžovateli náhradu
nákladů řízení. Městský soud dále uvedl, že z listin předložených žalobcem zjistil, že stěžovatel
rozhodnutí o odvolání žalobce proti rozhodnutí Západočeské univerzity v Plzni ze dne
21. 3. 2014, č. j. ZCU 006947/2014, vydal [tj. předal k doručení ve smyslu §71 odst. 2 písm. a)
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“)]
až dne 21. 10. 2014, tedy po uplynutí lhůt podle §71 odst. 1 a 3 správního řádu. Žaloba tak podle
městského soudu v době svého podání (tj. dne 20. 10. 2014) byla důvodná a k jejímu zpětvzetí
došlo v důsledku pozdějšího chování stěžovatele.
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje stížní důvody podle §103 odst. 1 písm. a), d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel namítá, že městský soud nezjistil skutkový stav věci tak, aby měl postaveno
na jisto, zda byl stěžovatel v době podání žaloby nečinný, přičemž svou úvahu, proč žalobci
přiznal právo na náhradu nákladů řízení proti stěžovateli, blíže neodůvodnil. Skutková podstata,
z níž městský soud vychází v napadeném usnesení, nemá oporu v obsahu spisu a městský soud
na takto nedostatečně zjištěný skutkový stav také aplikoval nesprávný právní názor, když chování
stěžovatele označil za pozdější a z tohoto důvodu přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení
podle §60 odst. 3 s. ř. s.
Stěžovatel namítá, že v řízení o žádosti žalobce nebyl nečinný, neboť odvolání žalobce
proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně obdržel dne 17. 6. 2014 a z důvodu nezbytnosti
obstarání dalších podkladů, které byly pro rozhodnutí o odvolání zásadní, stěžovatel dopisem
ze dne 21. 7. 2014 vyrozuměl žalobce o prodloužení lhůty o 60 dnů od doručení odvolání
dle §71 odst. 3 písm. a) správního řádu. Stěžovatel dále poukázal na to, že v souladu s §71
odst. 4 správního řádu lhůty po dobu nezbytnou k opatření údajů dle §6 odst. 2 správního
řádu neběží. Žalobce dále dne 9. 9. 2014 uplatnil opatření proti nečinnosti a stěžovatel
proto žalobce přípisem ze dne 18. 9. 2014 informoval o tom, že s ohledem na vyžádané
stanovisko od cizozemského orgánu, které stěžovatel dosud neobdržel, není možné o odvolání
rozhodnout a že předmětné rozhodnutí bude vydáno do 5. 10. 2014. Stěžovatel však obdržel
vyjádření Národního informačního střediska Ruské federace až dne 16. 10. 2014, proto
rozhodnutí o odvolání, které žalobce obdržel dne 21. 10. 2014, vydal až dne 17. 10. 2014. Lhůta
pro vydání rozhodnutí stanovená §71 odst. 3 ve spojení s §71 odst. 4 správního řádu tedy byla
překročena důvodně a stěžovatel nečinný nebyl.
Stěžovatel ve vztahu ke zpětvzetí žaloby a přiznání náhrady nákladů řízení s odkazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2013, č. j. 2 Ans 7/2012 – 22, a nález
Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 677/07, poukázal na to, že postup podle §60
odst. 3 s. ř. s. nemůže být automatický, ale vždy musí být posouzeno, zda byla žaloba
na nečinnost správního orgánu opodstatněná. Stěžovatel má v projednávané věci za to,
že žalobce nebrojil proti nečinnosti opodstatněně, neboť znal důvody, pro které nebylo o jeho
odvolání rozhodnuto, a jeho žaloba proto nemohla být úspěšná a městský soud ji měl jako
nedůvodnou zamítnout. Dále stěžovatel namítl: „Navíc absence meritorního posouzení věci soudem
nemůže hovořit pro zastavení řízení.“ Stěžovatel městskému soudu vytkl, že důvěřoval pouze tomu,
co uvedl žalobce ve zpětvzetí žaloby a blíže nezdůvodnil svou úvahu, proč žalobci přiznal právo
na náhradu nákladů řízení proti stěžovateli.
V kasační stížnosti stěžovatel rovněž navrhl, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný
účinek.
Žalobce navrhl, aby kasační stížnosti nebyl přiznán odkladný účinek, a dále uvedl,
že kasační stížnost by měla být pro opožděnost odmítnuta, neboť kasační stížností napadené
usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 23. 3. 2015 a lhůta k podání kasační stížnosti skončila
dne 6. 4. 2015. Kasační stížnost však byla podána až dne 7. 4. 2015. Pro případ odmítnutí kasační
stížnosti z důvodu její opožděnosti pak žalobce navrhl, aby mu byla podle §60 odst. 8 s. ř. s.
přiznána náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud dospěl v prvé řadě k závěru, že je nesprávný názor žalobce
o opožděnosti kasační stížnosti. Žalobci lze jistě přisvědčit v tom, že napadené usnesení bylo
stěžovateli doručeno dne 23. 3. 2015 a lhůta k podání kasační stížnosti by skončila dne 6. 4. 2015.
Žalobce však opomíjí, že dne 6. 4. 2015 byl svátek - Velikonoční pondělí. Lhůta k podání kasační
stížnosti tak končila v souladu s §40 odst. 3 s. ř. s. až dne 7. 4. 2015, kdy byla kasační stížnost
včas podána.
Nejvyšší správní soud se v posuzované věci dále zabýval otázkou, zda je kasační stížnost
přípustná a zda není dán důvod k jejímu odmítnutí pro nepřípustnost. Přitom vycházel
z následujících skutečností a úvah.
Navrhovatel může vzít svůj návrh zcela nebo zčásti zpět, dokud o něm soud nerozhodl.
Soud usnesením řízení zastaví, vzal-li navrhovatel svůj návrh zpět [§37 odst. 4 a §47 písm. a)
s. ř. s.].
Dle §104 odst. 2 s. ř. s. je nepřípustná kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku
o nákladech řízení, nebo proti důvodům rozhodnutí soudu. Jinými slovy, zákon nepřipouští
kasační stížnost, je-li jejím jediným důvodem napadení výroku o nákladech řízení. Rozhodnutím
o nákladech řízení je přitom nutno rozumět postup soudu podle §61 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
o povinnosti nahradit náklady řízení rozhodne soud zpravidla v rozsudku nebo v usnesení, jímž
se řízení končí, přičemž pro jeho rozhodnutí platí zásady uvedené v §60 odst. 1 až 8 téhož
zákona.
V judikatuře Nejvyššího správního soudu dříve působila výkladové problémy situace,
kdy kasační stížnost směřovala jak do výroku o věci samé, tak do výroku o nákladech řízení.
Uvedenou otázkou se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne
1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 – 64. Rozšířený senát zde dospěl k závěru, že zákonodárce nemínil
absolutně a bezvýjimečně vyloučit přezkum výroku o nákladech řízení, ale naopak umožnit jej tam,
kdy Nejvyšší správní soud věcně přezkoumává výrok o věci samé. Ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. je proto
aplikovatelné pouze na kasační stížnosti podané výlučně proti výroku o nákladech řízení.
O tento případ se v posuzované věci jedná. Stěžovatel se sice formálně domáhá zrušení
napadeného usnesení ve všech jeho výrocích, ale podstata jeho kasačních námitek a jádro jejich
argumentace směřuje výlučně proti výroku II. usnesení městského soudu o náhradě nákladů
řízení. Relevantními věcnými námitkami stěžovatel nijak nenapadá výrok usnesení městského
soudu o zastavení řízení, natož o vrácení soudního poplatku žalobci. Za situace, kdy k zastavení
řízení došlo z důvodu zpětvzetí žaloby, je argumentace stěžovatele: „Podaná žaloba nemohla být
úspěšná a Městský soud v Praze ji měl jako nedůvodnou zamítnout. Navíc absence meritorního posouzení věci
soudem nemůže hovořit pro zastavení řízení.“ vnitřně rozporná a neuchopitelná, neboť podle §47
písm. a) s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, vzal-li navrhovatel svůj návrh zpět. Soud tedy nemá
možnost volby, zda řízení zastaví nebo věc meritorně posoudí, ale musí řízení zastavit vždy,
došlo-li k zpětvzetí návrhu [s výjimkou uvedenou v §47 písm. a) větou za středníkem, s. ř. s.,
která na projednávanou věc nedopadá]. Stěžovatel přitom v kasační stížnosti nijak nenapadá
závěr městského soudu o zpětvzetí návrhu (žaloby), netvrdí, že by k tomuto úkonu ze strany
žalobce nedošlo, popř. jej učinil někdo jiný než žalobce nebo, že by fyzická osoba, která za něj
tento úkon fakticky učinila, nebyla oprávněná za něj jednat apod. Za tohoto stavu tedy Nejvyšší
správní soud dovodil, že uvedená „námitka“ nemohla být ani vznesena bona fide, není proto
možné ani hovořit o reálně existující relevantní námitce proti výroku napadeného usnesení
o zastavení řízení, ani o vážně míněné vůli stěžovatele tento výrok kasační stížností vůbec
napadnout. Na základě právě uvedeného nelze tedy dojít k jinému závěru, než že stěžovatel svou
kasační stížností napadá výlučně výrok o náhradě nákladů řízení, k čemuž směřují veškeré jeho
existující relevantní námitky, a výrok usnesení městského soudu o zastavení řízení (a o vrácení
soudního poplatku žalobci) napadá pouze formálně ve snaze dosáhnout tímto způsobem fakticky
pouze přezkumu výroku o náhradě nákladů řízení.
V nyní projednávané věci tedy kasační stížnost nenapadá výrok I. napadeného
usnesení, kterým bylo řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu zastaveno
(ani výrok III. o vrácení soudního poplatku žalobci), ale pouze akcesorický výrok o náhradě
nákladů řízení.
Z tohoto důvodu Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než kasační stížnost odmítnout
jakožto návrh, který je podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. nepřípustný,
aniž by se věcně námitkami stěžovatele proti výroku o náhradě nákladů řízení zabýval
(viz obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2013, č. j. 5 Ans 1/2013 – 15).
O návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zdejší soud
s ohledem na odmítnutí kasační stížnosti pro její nepřípustnost nerozhodoval.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 3 s. ř. s. a §120
s. ř. s., podle nichž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byla kasační
stížnost odmítnuta. V této souvislosti pro úplnost zdejší soud uvádí, že v projednávané věci
neshledal ve smyslu §60 odst. 8 s. ř. s. důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by mohl
přiznat žalobci vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, když
argumentace žalobce o opožděnosti kasační stížnosti nebyla přiléhavá a k odmítnutí kasační
stížnosti došlo z jiného důvodu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2015
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu