ECLI:CZ:NSS:2015:5.AS.89.2014:25
sp. zn. 5 As 89/2014 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: J. G., proti
žalovanému: Vězeňská služba České republiky, Věznice Vinařice, se sídlem Vinařice 245, v
řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2014,
č. j. 45 A 69/2012 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
Rozhodnutím vedoucího oddělení výkonu trestu Věznice Vinařice vydaným 16. 11. 2012
byla zamítnuta stížnost žalobce proti rozhodnutí speciálního pedagoga ze dne 15. 11. 2012,
kterým byl žalobci uložen kázeňský trest umístění do uzavřeného oddělení na celkem 14 dnů,
s výjimkou doby stanovené k plnění určených úkolů programu zacházení, na základě ustanovení
§46 odst. 1 a odst. 3 písm. f) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně
některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o výkonu trestu“),
za jednání, kterého se dopustil dne 14. 11. 2012, spočívající ve vulgárních urážkách dvou
spoluvězňů.
Vedoucí oddělení výkonu trestu v rozhodnutí o stížnosti konstatoval, že se žalobce
dopustil porušení základních povinností odsouzeného podle §28 odst. 1 zákona o výkonu trestu
tím, že hrubým způsobem porušil zásady slušného jednání vůči odsouzenému M. S., když dne
14. 11. 2012 v 8.30 hod. na chodbě ubytovny O12 před vstupním katrem byl žalobce požádán M.
S., aby mu v knihovně zapůjčil nějaké hororové příběhy. Na to žalobce odpověděl: „Jděte všichni do
hajzlu.“ Na dotaz odsouzeného S., co to říká, reagoval žalobce dalšími vulgarismy. Následně byl
žalobce dotázán také odsouzeným A. B., jak se to vyjadřuje, na což žalobce reagoval vulgárními
urážkami odsouzeného B.
Jednání žalobce bylo posouzeno jako kázeňský přestupek. Argument žalobce, že to on byl
napaden, se dle vedoucího oddělení zakládá na pravdě, tato skutečnost je však předmětem jiného
kázeňského řízení, které je vedeno s odsouzeným A. B. Lze se podle jeho názoru domnívat, že
žalobce svým chováním a jednáním, které fyzické inzultaci jeho osoby předcházelo, napadení sám
vyprovokoval. Spáchání kázeňského přestupku žalobcem bylo náležitě prokázáno.
II.
Napadený rozsudek krajského soudu
Žalobce napadl posledně uvedené rozhodnutí správní žalobou u Krajského soudu v Praze
(dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 7. 5. 2014, č. j. 45 A 69/2012 - 45, vyhověl.
Podle ust. §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zrušil rozhodnutí vedoucího oddělení výkonu trestu ze dne 16. 11. 2012
i rozhodnutí speciálního pedagoga ze dne 15. 11. 2011 a věc vrátil žalovanému (dále jen
„stěžovatel“) k dalšímu řízení.
Krajský soud dospěl k závěru, že napadené správní rozhodnutí vzešlo z řízení
postiženého závažnými procesními vadami, které zpochybňují jeho zákonnost a správnost.
Krajský soud správním orgánům vytkl, že v dané věci žalobce uplatnil námitku,
že správnímu orgánu obšírně vyložil svou obhajobu zakládající se na tom, že je pro své názory
jako člověk staršího věku a slabší konstituce šikanován a že obvinění z nadávek směřovaných
proti tzv. „králům oddělení“ je smyšlené s cílem jej poškodit. V textu vyjádření k záznamu
o kázeňském přestupku a také v stížnosti proti rozhodnutí vydanému v prvním stupni
však správní orgán žalobcovu obhajobu vtělil jen do dvou zcela obecných a nekonkrétních vět.
Na jednu stranu je dle krajského soudu třeba konstatovat, že jde pouze o tvrzení žalobce
a že příslušný text v této podobě byl žalobcem podepsán. Na druhou stranu je žalobcovo tvrzení
potvrzováno jak skutečností, že oba dva texty jsou psány pokaždé odlišným rukopisem, který
se odlišuje od rukopisu žalobce v podáních doručených soudu, tak tím, že v příslušné části
tiskopisu je u textu stížnosti zaznamenáno označení zaměstnance stěžovatele, který zjevně
důvody stížnosti na základě výpovědi žalobce sepisoval. V této souvislosti krajský soud poukázal
na skutečnost, že mu je známo, že žalobce v případě jiného řízení projednávaného u něj pod
sp. zn. 47 A 40/2013 uplatnil důvody stížnosti v samostatném písemném podání, ve kterém
podrobně popsal její důvody v podrobnostech, jež se příliš nelišily od textu podané žaloby.
Krajský soud dovodil, že i v nyní projednávané věci je text žaloby velmi konkrétní, konzistentní
a logicky provázaný a bylo by tudíž velmi překvapivé, kdyby žalobce nebyl schopen se obdobným
způsobem vyjádřit i v nynějším řízení.
V této spojitosti je také dle názoru krajského soudu zarážející rychlost projednání
kázeňského provinění žalobce a jeho navazující stížnosti, když každý stupeň řízení se odehrál
v jediném dni. Byť optikou zásady rychlosti a hospodárnosti správního řízení by takový průběh
bylo možné uvítat, v případě rozhodování o oprávněnosti trestního obvinění tento průběh budí
dle názoru krajského soudu pochyby, zda byly zodpovědně zjišťovány rovnou měrou rovněž
skutečnosti, které žalobci prospívaly, tj. byla značně zpochybněna spravedlivost takto vedeného
řízení.
Podle krajského soudu lze snad ještě akceptovat, že rozhodnutí v prvním stupni bude
vydáváno s co největším urychlením, pokud základní prokazování okolností prověřovaného
skutku vede k přesvědčivému závěru o jeho spáchání. Je však jen stěží přijatelné, aby tam, kde
se obviněný z kázeňského přestupku brání proti prvostupňovému rozhodnutí, neměl možnost
řádné formulace stížnosti a o této bylo rozhodnuto v jediném dni bez prověření tvrzení
v ní obsažených, a to dokonce za situace, ve které orgán rozhodující o stížnosti nevyčká uplynutí
celé stížnostní lhůty, v níž může být text stížnosti dále doplněn včetně konkrétních důkazních
návrhů prokazujících tvrzenou nevinu žalobce.
Z výše uvedeného dle krajského soudu plyne pravdivost tvrzení žalobce, že mu nebylo
umožněno konkrétně formulovat důvody podané stížnosti a obhajoby před orgánem prvního
stupně, resp. že důvody zapsané pracovníky stěžovatele do formuláře nezachycují rozsah
a hloubku žalobcem v řízení uváděných důvodů obhajoby. Důsledkem uvedeného je i potenciální
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, neboť s nosnými důvody
obhajoby žalobce (které však z tohoto důvodu nejsou zjistitelné) měl stěžovatel povinnost
se přesvědčivě vypořádat.
Nad rámec uvedeného krajský soud poznamenal, že procesní vadou bylo i nevyčkání
orgánu rozhodujícího o stížnosti na uplynutí celého běhu třídenní lhůty pro podání stížnosti,
ve které žalobce mohl důvody stížnosti specifikovat nad rámec zaznamenaný pracovníky
stěžovatele. V této souvislosti krajský soud zdůraznil, že je pro něj značně překvapivé,
že stěžovatel neprovedl dokazování kamerovým záznamem, který umožňuje objektivně potvrdit
nebo vyvrátit skutkový děj sporného incidentu, jakož i prověřit řetězec předcházejících okolností
tak, jak jej v rámci žaloby vykresluje žalobce. Také v případě, že by kamerový záznam pro nízkou
rozlišovací schopnost či z jiných důvodů ve výsledku objasnění věci prospěl jen omezeně, měl
by být součástí spisového materiálu tam, kde jsou skutkové závěry zpochybňovány stížností.
Podle krajského soudu svědecké výpovědi vězňů vzhledem k převážně problematické
povaze odsouzených osob (způsobující neúčinnost pohrůžky pouhou správní sankcí pro případ
nepravdivé výpovědi) a také vzájemné vztahy ve vězeňské subkultuře (kde vydírání a ovlivňování
svědků nepochybně není výjimečné) jsou již z principu důkazním prostředkem vyznačujícím
se nízkou důvěryhodností. To samozřejmě neznamená, že by byly nevýznamné, je ovšem třeba
takové důkazy zvýšenou měrou prověřovat právě z hlediska jejich pravdivosti, což si vyžaduje
jejich přesné podrobné zachycení včetně širších okolností předcházejících samotnému incidentu,
jakož okolností po něm následujících.
Konečně se krajský soud zabýval i vzájemným nepoměrem kázeňských trestů uložených
žalobci a vězni A. B., kdy žalobce, který byl uznán vinným jen verbálním napadením, inkasoval
trest dvojnásobný oproti trestu vězně, který jej fyzicky napadl. Byť se dle přesvědčení stěžovatele
lišil rozsah polehčujících a přitěžujících okolností u obou účastníků incidentu, v dané situaci se při
komparaci výše trestů krajskému soudu jeví sankce uložená žalobci jako překvapivě přísná a
kolidující se základními zásadami správního řízení. V tomto směru krajský soud podotkl, že si
nedělá iluze o úrovni verbální komunikace mezi vězni, která se mírou slušnosti nepochybně dosti
nepříznivě odlišuje od běžných standardů společenské komunikace. Je však otázka, zda stěžovatel
stejně přísně trestá veškeré vulgarismy, které vězni ve vzájemné komunikaci dennodenně
používají.
III.
Kasační stížnost
Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností z důvodů, jež podřadil
pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Namítl, že krajský soud konstatoval existenci závažných procesních vad v daném řízení,
aniž by své rozhodnutí věrohodně provázal se skutkovým stavem. Krajský soud svoje úvahy
podle stěžovatele jednostranně staví na tvrzeních žalobce, a to bez opory v dalších důkazech
a v míře rozumně přijatelného zjištění skutkového stavu provázející dotčené řízení. Za tohoto
stavu věci krajský soud dochází k závěru, který s ohledem na zjištěný skutkový stav odporuje
pravidlům formální logiky a stěžovatel ho proto ve svém důsledku považuje za nezákonný.
Skutečnosti uváděné žalobcem se nezakládají na pravdě, když v kázeňském řízení žalobce
nenavrhoval doplnění dokazování o svědecké výpovědi Mgr. K. a konkrétních odsouzených.
Krajský soud však uvěřil tvrzením žalobce, aniž by v rámci dokazování cítil potřebu vyslyšet
žalobcem navržené svědky, jejichž výpověď by dle stěžovatele mohla být významná v širších
souvislostech pro posouzení i dalších tvrzení žalobce, které krajský soud přijal za pravdivá a
dovodil z nich své závěry. Skutečnost, že žalobce byl sám napaden odsouzeným A. B., nebyla ze
strany stěžovatele zpochybňována a odsouzený B. byl za své jednání kázeňsky potrestán. Tato
skutečnost však nic nemění na tom, že i sám žalobce spáchal kázeňský přestupek.
K názoru krajského soudu o nutnosti provedení důkazu kamerovým záznamem
stěžovatel namítl, že provozování kamerového systému s následným zpracováním osobních údajů
je možné pouze za podmínek stanovených zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „zákon o ochraně osobních
údajů“). Ve smyslu §18 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů oznamovací povinnost
dle §16 téhož zákona (oznámení a za souhlasu Úřadu pro ochranu osobních údajů zapsání do
příslušného registru) se nevztahuje na zpracování osobních údajů, které správci ukládá jiný zákon
nebo je takových osobních údajů potřeba k uplatnění práv a povinností vyplývajících z jiného
zákona. Zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění
účinném do 31. 8. 2013 (dále jen „zákon o Vězeňské službě“), nezakotvoval oprávnění
stěžovatele pořizovat zvukové, obrazové či jiné záznamy osob a věcí nacházejících se v objektech
a prostorách jím spravovaných a střežených. Teprve zákonem č. 157/2013 Sb. byl nově
do zákona o Vězeňské službě doplněn §21a, který pořizování obrazových a zvukových záznamů
umožňuje. Stěžovatel přitom nebyl do doby nabytí účinnosti tohoto ustanovení jako správce
osobních údajů zapsán ani do „registru“ vedeného Úřadem pro ochranu osobních údajů
ve smyslu ust. §16 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů. S přihlédnutím k uvedeným
skutečnostem pak do 31. 8. 2013, tedy do nabytí účinnosti zákona č. 157/2013 Sb., kamerové
záznamy nebyly považovány za řádný důkazní prostředek, jelikož byly ze strany stěžovatele
pochybnosti o jejich legálnosti, a proto nebyly v kázeňských řízeních využívány. Do zmíněné
doby kamerový systém věznice sloužil především k zajištění bezpečnosti ve věznici, tedy
k monitorování a eliminaci narušení statických stavebně technických zabezpečovacích prvků.
K faktické schopnosti kamerového systému předmětný konflikt zachytit, stěžovatel uvedl,
že schopnost kamer snímat prostor za statickými stavebně technickými zabezpečovacími prvky
(např. vstupními katry na oddíly) je snížena právě tím, že tyto prostory jsou snímány přes tyto
prvky, na které je zorné pole kamer zaměřeno. Rovněž z tohoto důvodu je tedy využití
kamerového záznamu problematické. V neposlední řadě pak nelze dle stěžovatele pominout,
že kázeňský přestupek žalobce spočíval v porušení zásad slušného jednání, žalobce se přestupku
dopustil verbálně, ale kamerový systém zvuk nesnímá, takže by takový záznam nemohl vyloučit
ani potvrdit, zda se žalobce uvedeného jednání, v němž je spatřován kázeňský přestupek,
dopustil. Dále stěžovatel namítl, že ani v tomto případě nelze pominout, že žalobce v průběhu
kázeňského řízení a projednávání stížnosti proti uloženému trestu takový důkazní prostředek
nenavrhoval.
Stěžovatel také namítl, že krajský soud na jedné straně (viz odůvodnění napadeného
rozsudku na str. 6, poslední odstavec) připouští, že je možné, aby svoji obhajobu obviněný
diktoval do protokolu. Na druhé straně skutečnost, že „text vyjádření, resp. stížnosti“ byly zapsány
protokolárně a odlišným rukopisem (což ani jinak být nemohlo, jelikož vyjádření a stížnost
sepisovaly dvě osoby) pokládá krajský soud za argument, který dokládá žalobcova tvrzení,
že neměl možnost se řádně hájit. Dle stěžovatele je třeba uvést, že žalobce souhlasil s tím,
aby jeho vyjádření bylo pořízeno formou protokolárního zápisu; ostatně jej také podepsal.
Zaprotokolovanou obhajobu či důvody stížnosti přitom podepsat nemusel, případně mohl
do protokolu napsat, že nesouhlasí s jeho zněním. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí
nevyplývá, že by žalobce tvrdil, že předmětné písemnosti podepsal pod nátlakem, a ani krajský
soud nic takového nedovozuje. Krajský soud totiž tvrzení žalobce, „že mu nebyla dána možnost
se písemně vyjádřit ke kázeňskému přestupku a že mohl pouze podepsat doklad o řešení“ přijal jako fakt,
bez potřeby tvrzenou skutečnost jakkoli ověřit.
Krajský soud považuje výpovědi odsouzených vězňů v roli svědků za méně důvěryhodné
a vyčítá stěžovateli, že uvěřil jejich svědeckým výpovědím; na druhé straně žalobci v řízení před
soudem přiznává jakési výsadní postavení vyčleňující ho z jím vyslovené charakteristiky osob
ve výkonu trestu a tvrzením žalobce věří natolik, že nepovažuje za potřebné je prověřovat.
Žalobci byla ponechána po celé kázeňské řízení možnost hájit se formou, jakou uzná
za vhodnou, včetně toho, že měl možnost řádné formulace stížnosti, a to jak vlastním vyjádřením
či nadiktováním výpovědi do protokolu. Stěžovateli rovněž není zřejmé, jakým způsobem
by mohl žalobci bránit, či mu odebrat nebo omezit možnost uplatnění práva na řádnou formulaci
podané stížnosti a ani krajský soud v tomto směru ničeho bližšího neuvádí. Závěr přijatý
krajským soudem je proto postavený pouze na tvrzení žalobce a v řízení nebyl proveden jediný
důkaz, který by jeho tvrzení podporoval.
Dle §52 odst. 1 zákona o výkonu trestu má odsouzený právo do 3 dnů ode dne oznámení
rozhodnutí o uložení kázeňského trestu podat stížnost. Podle ustanovení §52 odst. 3 citovaného
zákona má být o podané stížnosti rozhodnuto do 5 pracovních dnů. Zákon nestanoví povinnost
orgánu rozhodujícího o stížnosti vyčkat uplynutí celé lhůty dle §52 odst. 1 zákona, pokud
si odsouzený podá stížnost ve lhůtě před jejím celým uplynutím. Naopak, vyčkávání na uplynutí
celé lhůty by krátilo lhůtu dle §52 odst. 3 zákona o výkonu trestu, v němž zákon stanovuje,
že lhůta, ve které je třeba o stížnosti rozhodnout, se počítá ode dne podání stížnosti. Stěžovatel
však považuje za podstatné, že žalobce, byť podal stížnost hned při vyhlášení rozhodnutí
o uložení kázeňského trestu, v následujících třech dnech (tedy ve dnech plynutí stížnostní lhůty)
nikterak nedoplnil text stížnosti, zejména neuvedl návrhy důkazů prokazujících jeho nevinu
a neuvedl ani žádné další skutečnosti, které by měly souvislost s jeho jednáním, v němž
je spatřováno spáchání shora uvedeného kázeňského přestupku.
K úvaze krajského soudu nad nepoměrem trestů uložených žalobci a A. B. stěžovatel
uvedl, že ji krajský soud předkládá, aniž by zhodnotil všechny okolnosti, které k zmíněným
kázeňským rozhodnutím vedly, např. dosavadní průběh výkonu trestu zmiňovaných aktérů, jejich
chování, plnění základních povinností a respektování zákonných norem, jakož i další okolnosti,
které předmětnému jednání předcházely. Podle stěžovatele je třeba konstatovat, že obě kázeňská
řízení se jmenovanými proběhla v souladu s právními předpisy a uložení kázeňských trestů bylo
zcela v kompetenci konkrétních zaměstnanců, kteří tato řízení vedli.
Míru slušnosti ve společnosti obecně či v komunikaci vězněných osob nelze podle
stěžovatele použít jako omluvu pro to, že žalobce porušil zásady slušného jednání ve smyslu §28
odst. 1 zákona o výkonu trestu. Negativními trendy ve vzájemné komunikaci mezi vězněnými
osobami nelze omlouvat jednání žalobce, které je třeba považovat za porušení základních
povinností osoby ve výkonu trestu.
Závěrem stěžovatel cítil potřebu uvést, že odůvodnění rozsudku krajského soudu
obsahuje lživá tvrzení, která znevažují osobnosti konkrétních zaměstnanců Vězeňské služby ČR
a plnění jejich pracovních, resp. služebních povinností. Stěžovatel taková tvrzení žalobce vnímá
jako snahu žalobce diskreditovat a znevážit konkrétní zaměstnance Vězeňské služby ČR, jakož
i Vězeňskou službu ČR jako instituci, přičemž krajský soud takové výroky zaznamenal
do odůvodnění rozsudku, aniž by je jakkoli vyhodnotil a komentoval. V kontextu s rozhodnutím
krajského soudu ve věci samé tak může vzniknout dojem, že krajský soud se s tvrzeními žalobce
ztotožňuje a přijímá je za pravdivá. Stěžovatel si proto klade otázku, zda bylo nezbytné takto
doslovně tvrzení žalobce zaznamenat, aniž by se s nimi krajský soud v rámci svého odůvodnění
argumentačně vypořádal.
S ohledem na vše výše uvedené proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
Vyjádření žalobce
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na znění napadeného rozsudku a nález
Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08, č. 341/2010 Sb. (N 204/58 SbNU 809;
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), z nichž plyne, že kázeňské tresty
v podobě umístění do uzavřeného oddělení musejí být považovány za trestní obvinění ve smyslu
článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“)
1
. V důsledku toho musí
kázeňské tresty odpovídat parametrům stanoveným v čl. 6 odst. 3 Úmluvy a judikatuře
Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatel měl tedy postupovat a jednat jako v případě
každého jiného trestního obvinění.
Po každém obvinění musí podle žalobce následovat prověřování faktů a zvláště obhajoby
a pak proběhnout samotné řízení, kde se námitky a důkazy obhajoby vyvrací, vylučují nebo jinak
popírají. Především musí být logicky zdůvodněno, proč je obvinění pravdivé a jakým způsobem
je potvrzováno. Při rozhodování o vině žalobce nebyly důkazy logicky zhodnoceny; jeho údajnou
vinu potvrzovaly tři svědecké výpovědi. Odsouzení B. a S. však žalobce napadli, proto je dle jeho
názoru přirozené, že svou vinu popírali a jejich výpovědi byly jednostranné, zaujaté a v rozporu
s jeho tvrzením. Jde-li o výpověď odsouzeného K., ten měl dle žalobce z odsouzených ve věznici
takový strach, že se bál nahlásit i vykradení své skřínky. Není tedy divu, že S. a J., kteří po
konfliktu se žalobcem zůstali na oddíle, donutili K. vypovídat tak, jak potřebovali. Svědectví K.
proto podle žalobce rovněž nemohlo být pravdivé.
Zákonem podložené důvody, které užití kamerového záznamu jako důkazu zakazují, byly
předloženy až v kasační stížnosti. Těmito důvody se zaměstnanci stěžovatele dle názoru žalobce
neřídili a nic podobného nenamítali ani ve vyjádření k správní žalobě. I když jsou záznamy
z kamer nekvalitní, k závěru, co se dělo a kdo byl agresor, by dle názoru žalobce stačily.
Závěrem žalobce uvedl, že mu stěžovatel nezákonným kázeňským trestem a nepravdivým
posudkem znemožnil podání žádosti o podmíněné propuštění, s čímž se potýká až do dnešní
doby. Nesouhlasí s kasační stížností a s důvody, které stěžovatel uvedl.
V.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Stěžovatel se kasační stížností podanou ve stanovené lhůtě (§106 odst. 2 s. ř. s.) domáhal
přezkumu rozhodnutí krajského soudu, které vzešlo z řízení, jehož byl účastníkem (§102 s. ř. s.),
jeho kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.) a jedná za něj zaměstnanec,
který má vysokoškolské právnické vzdělání vyžadované pro výkon advokacie (§105 odst. 2
s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 s. ř. s., vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatňoval. Dospěl k závěru, že kasační stížnost není
1
Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o vyhlášení Úmluvy o ochraně lidských práv
a svobod.
důvodná, přestože je třeba některým kasačním námitkám stěžovatele přisvědčit, rozsudek
krajského soudu však z hlediska zákonnosti obstojí.
Předně je nutno říci, že rozhodně nelze považovat za nezákonný postup, kdy krajský soud
ve svém rozhodnutí věnuje prostor obsahu žalobních námitek, které jsou přezkoumávány
soudem ve správním soudnictví. V této souvislosti je nutno také připomenout, že podle §157
odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce
(navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení),
stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy,
jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Reprodukoval-li tedy
krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku žalobní námitky žalobce a jeho popis
skutkového děje včetně jmen žalobcem uváděných, postupoval v souladu s citovaným zákonným
ustanovením. Zdejší soud sice do jisté míry chápe subjektivní pocity stěžovatele (jeho
pracovníků), je však třeba uvést, že vymezení předmětu sporu žalobou včetně uplatněných výtek
(žalobních námitek) k postupu správních orgánů (jejich pracovníků) je věcí žalobce, který
je „pánem sporu“. Lze si přitom s ohledem na povahu věci jen stěží představit, že by v jakékoli
věci žalobce podával správní žalobu, aniž by vytýkal nesprávný postup či posouzení věci
správními orgány, resp. jejich pracovníky.
Je však třeba přisvědčit kasační námitce stěžovatele, která se týká závěru krajského soudu
o „potlačení“ skutečného obsahu stížnostní argumentace žalobce stěžovatelem, neboť sama
skutečnost, že obrana žalobce je ve správním spise zachycena na dvou místech odlišným písmem,
bez dalšího nijak nedokazuje ani nepřispívá k objasnění obsahu argumentace předestřené
žalobcem v kázeňském řízení. Z protokolu o podané stížnosti přitom plyne, že nebyl psán
žalobcem, nýbrž zaměstnanci stěžovatele. Na tomto postupu Nejvyšší správní soud neshledává
nic nezákonného; argumentaci krajského soudu je v této části proto třeba odmítnout.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani se závěrem krajského soudu, že písemné
zachycení stížnosti žalobce vzbuzuje opodstatněné pochybnosti, zda zaměstnanci stěžovatele
do protokolu zaznamenali skutečnou podstatu tvrzení žalobce. Tyto pochybnosti nelze dovodit
jen z rozsahu podání, která žalobce pravidelně vyhotovuje v jiných správních či soudních
řízeních. Tento závěr krajského soudu nemá oporu ani v jiných konkrétních skutečnostech, které
by vyplývaly z obsahu správního spisu či dokazování. V této souvislosti je současně třeba uvést,
že žalobci nic nebránilo se k věci vyjádřit i mimo protokol písemným podáním.
Rovněž ve věci přestupku platí, že správní soud může napadené rozhodnutí přezkoumat
pouze v rozsahu žalobních námitek (§75 odst. 2 s. ř. s.). Procesní pochybení stran neuplynutí
třídenní lhůty k podání stížnosti žalobce v žalobě nenamítal, krajský soud nadto toto procesní
pochybení stěžovatele konstatoval pouze nad rámec svých rozhodovacích důvodů. Kasační
námitka v tomto směru vznesená stěžovatelem se tedy míjí nosnými důvody rozsudku krajského
soudu a již z tohoto důvodu jí nelze přisvědčit.
Nelze dále přisvědčit námitce stěžovatele, že žalobce v řízení před správními orgány
k důkazu nenavrhoval provedení svědeckých výpovědí a kamerového záznamu. S touto námitkou
souvisí i sporná otázka, zda stěžovatel rozhodující o stížnosti měl i bez důkazních návrhů
přistoupit k prověření svědeckých výpovědí a provedení důkazů, které mohly osvětlit běh
předmětných událostí, mj. právě kamerovým systémem zaznamenávajícím místo, na kterém mělo
dojít k projednávanému skutku.
V této souvislosti je vhodné zdůraznit, že rozhodování o některých kázeňských
přestupcích, u nichž sankce za ně ukládané představují významný zásah do základních práv
a svobod odsouzených nad rámec taxativně zákonem o výkonu trestu vypočtených omezení,
je třeba zpravidla považovat za trestní obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy (v podrobnostech
viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08), což platí i v případě nyní
projednávaného přestupku, kdy jako trest přichází v úvahu umístění do uzavřeného oddělení.
V těchto případech je třeba připomenout, že je povinností orgánu rozhodujícího o přestupku
důkladně z úřední povinnosti zjistit skutkový stav, přičemž pro něj platí zásada vyšetřovací
(vyhledávací). V tomto směru je možné poukázat zejména na §60 odst. 1 vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „řád výkonu trestu“), dle něhož je povinností rozhodujícího orgánu
přezkoumat, zda je prokázáno, že se skutek, ve kterém je spatřován kázeňský přestupek, stal,
zda jej spáchal odsouzený, zda tento skutek je kázeňským přestupkem, jakož i další významné
okolnosti.
Stěžovatel tedy nebyl vázán důkazními návrhy učiněnými žalobcem, přičemž
v napadeném rozhodnutí k námitkám žalobce jen zopakoval obsah prvostupňového rozhodnutí
a k meritu věci neuvedl žádné nové skutečnosti. O vině žalobce bylo přitom rozhodováno
na základě dvou svědeckých výpovědí, z nichž jedna byla podána osobou, jež byla žalobcem
dle znění obvinění napadena, a druhá M. K., jehož důvěryhodnost byla zpochybněna tvrzením
žalobce o vztazích ve vězeňské struktuře.
K rozsahu a způsobu zjišťování podkladů pro rozhodnutí správními orgány lze
poukázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2006, č. j. 4 As 2/2005 - 62,
publ. pod č. 847/2006 Sb.NSS, ve kterém zdejší soud zaujal ve vztahu k řízení přestupkovému
následující stanovisko: „Není sporu o tom, že je právem správního orgánu, který vede řízení o přestupku,
vlastní úvahou dospět k rozhodnutí, které důkazy provede a které naopak označí v dané situaci za nadbytečné
a návrhu na jejich provedení nevyhoví (§32 odst. 2 s. ř.). Toto jeho oprávnění vychází kromě jeho vrchnostenského
postavení spojeného s pravomocí vůči subjektům podřízeným jeho autoritě, svěřenou mu zákonem, a inkvizičního
(vyšetřovacího) principu, na němž je přestupkové řízení založeno, také ze základních zásad správního řízení, jako
je zásada procesní ekonomie (hospodárnosti řízení, §3 odst. 3 s. ř.) a zásada dokazování jen v rozsahu
potřebném pro vydání rozhodnutí. Rozhodně však nelze toto právo chápat jako absolutní. Jeho realizace nesmí být
překážkou uplatnění základních záruk osob čelících určitému obvinění trestní povahy v širším slova smyslu,
garantovaných normami nejvyšší právní síly. Soubor těchto záruk lze souhrnně nazvat právem na spravedlivý
proces.“
V této souvislosti je však zapotřebí podrobněji se zabývat námitkou stěžovatele,
že kamerové záznamy nebylo v dané době možno využít, neboť jejich použití zákon nedovoloval
a nadto pouze monitorovaly statické bezpečnostní stavebně technické prvky.
V nyní projednávané věci se jedná o otázku možnosti použití kamerového záznamu
odsouzených pořízeného věznicí v řízení o kázeňském přestupku a opření vlastních
rozhodovacích důvodů o z něj získaných poznatků, přičemž žalobce v žalobě stěžovateli vytkl,
že předmětný kamerový záznam při rozhodování o jeho kázeňském přestupku k důkazu
neprovedl a nevyhodnotil.
V době spáchání předmětného skutku, tj. dne 14. 11. 2012, zákon o Vězeňské službě
výslovně neupravoval oprávnění Vězeňské služby pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné
záznamy osob a věcí nacházejících se v objektech a prostorách jí spravovaných a střežených.
Ustanovení §21a zákona o Vězeňské službě toto právo výslovně zakotvilo až s účinností
od 1. 9. 2013, a to v návaznosti na doporučení veřejného ochránce práv a zmocněnkyně vlády
pro lidská práva, kdy bylo doplněno toto výslovné zmocnění pro Vězeňskou službu používat
zařízení umožňující pořizovat zvukové a obrazové záznamy v prostorách spravovaných
Vězeňskou službou a v prostorách přilehlých (v současné praxi jde o běžně užívané
kamerové systémy). Používání těchto zařízení Vězeňskou službou v rámci plnění jejích úkolů
je legitimní a slouží k ochraně zdraví a majetku (obdobné ustanovení je obsaženo v §62 zákona
č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů) [viz Poslanecká
sněmovna PČR; Vláda ČR K Čl. I. Důvodová zpráva k zákonu č. 157/2013 Sb., změna zákona
o Vězeňské službě a justiční stráži ČR [Systém ASPI] PSP - Poslanecká sněmovna Parlamentu
[cit. 2015-2-10] ASPI_ID LIT44748CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X. ].
Z výše uvedeného tedy plyne, že lze stěžovateli částečně přisvědčit v tom, že předmětné
kamerové záznamy nebylo v dané době možné využít proti žalobci, neboť k takovému použití
nebylo dáno zákonné zmocnění.
V této souvislosti je však třeba na druhou stranu zdůraznit, že smyslem zákazu použití
„nezákonného důkazu“ spočívajícího v kamerovém záznamu pořízeném stěžovatelem bez
zákonného zmocnění je mimo jiné ochrana práv obviněného z kázeňského přestupku. Obsahuje-
li tedy takový záznam právě skutečnosti, které svědčí ve prospěch obviněného, který se jich
sám dovolává, bylo by jeho odmítnutí absurdní. V tomto směru je nadto možno přiměřeně
odkázat i na nedávný nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14, v němž
tento soud uvedl následující: „Zcela odlišně je však třeba posuzovat případy, kdy je tajné pořízení
audiozáznamu rozhovoru součástí obrany oběti trestného činu proti pachateli nebo jde-li o způsob dosažení právní
ochrany pro výrazně slabší stranu významného občanskoprávního a zejména pracovněprávního sporu. Zásah
do práva na soukromí osoby, jejíž mluvený projev je zaznamenán, je zde plně ospravedlnitelný zájmem na ochraně
slabší strany právního vztahu, jíž hrozí závažná újma (včetně např. ztráty zaměstnání). Opatření jediného nebo
klíčového důkazu touto cestou je analogické k jednání za podmínek krajní nouze či dovolené svépomoci.“ I když
byly tyto závěry vyřčeny v kontextu práva pracovního, lze je do jisté míry akceptovat i v nynějším
řízení, kdy kamerový záznam může sloužit jako obrana žalobce před případným nespravedlivým
odsouzením za kázeňský přestupek. Poukázat je dále nutné také na znění §47 odst. 1 zákona
o výkonu trestu, dle kterého může být kázeňský trest uložen jen, pokud byly náležitě objasněny
okolnosti spáchání kázeňského přestupku a prokázána vina odsouzeného. K tomu pak mělo
v souladu s vyšetřovací zásadou směřovat i případné provádění dalších důkazů.
Na základě výše uvedeného lze proto k otázce použitelnosti kamerového
záznamu v projednávané věci shrnout, že mohl být použit ve prospěch žalobce jako
obviněného ze spáchání kázeňského přestupku, a to navíc za situace, kdy žalobce v žalobě
neprovedení takového důkazu v žalobě vytýká, z čehož lze dovodit jeho souhlas s použitím
tohoto kamerového záznamu (§12 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964, resp. §84
zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Nelze opomenout ani skutečnost, že důkazní prostředek, který obviněný k prokázání
svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže nepochybně nemohou být
jeho prostřednictvím rozhodné skutečnosti prokázány (např. proto, že označený důkazní
prostředek se týká jiných skutečností, než byly obviněným z přestupku tvrzeny, že se týká
skutečností pro věc bezvýznamných apod.).
V případě předmětného kamerového záznamu však o takový zcela zjevně irelevantní
důkazní prostředek přes námitky stěžovatele nejde. S ohledem na obhajobu žalobce totiž nejde
jen o zachycení verbálního projevu žalobce. Pronesené vulgarity ostatně žalobce ani přímo
nepopírá, svou obhajobu staví na tom, že byl sám napaden, což dle názoru zdejšího soudu není
pro posouzení přestupku a jeho závažnosti zcela bezvýznamné s ohledem na uložení
předmětného druhu trestu a jeho výše. Nelze vyloučit, že předmětný kamerový záznam alespoň
částečně, byť bez zvuku, zachytil průběh předmětného incidentu a že by případně mohl verzi
předkládanou žalobcem podpořit. S ohledem na skutečnosti popsané stěžovatelem v kasační
stížnosti (problematičnost zachycení incidentu s ohledem na statické bezpečnostní stavebně
technické prvky) to sice zaručit nelze, avšak skutečnosti zjištěné z tohoto důkazního prostředku
(popřípadě včetně negativního zjištění, že kamerový záznam průběh incidentu vůbec
nezachycuje) lze logicky hodnotit až po jeho provedení k důkazu. Ostatně sám stěžovatel
v kasační stížnosti ani netvrdí, že by kamerový záznam nezachycoval nic, ale pouze,
že skutečnosti na záznamu mohou být „problematické“. Jinými slovy řečeno platí, že skutečnosti
z důkazního prostředku zjištěné lze zjistit a vyhodnotit teprve po provedení tohoto důkazního
prostředku k důkazu.
Ve vztahu k otázce zjištěného skutkového stavu a provedených důkazů tedy Nejvyšší
správní soud konstatuje, že stěžovatel neúplně zjistil skutkový stav, neprovedl všechny v úvahu
přicházející důkazy, které nelze považovat za zcela irelevantní, a v důsledku toho je jeho
rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
a současně skutkový stav, který vzal stěžovatel za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje
zásadní doplnění ve smyslu §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Za situace, kdy žalobce navrhuje k důkazu provedení předmětného kamerového záznamu
a v úvahu připadá podle obsahu žaloby i výslech dalších konkrétních svědků (např. v žalobě
uvedení odsouzený S., odsouzený J.) postupoval krajský soud správně, jestliže napadené
rozhodnutí stěžovatele zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud dále neshledává důvodnou ani námitku stěžovatele týkající se úvah
krajského soudu ve vztahu k výši uloženého trestu žalobci a druhému aktérovi konfliktu B.
Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že komunikuje svoji úvahu, aniž by zhodnotil všechny
okolnosti, které ke zmíněným kázeňským rozhodnutím správní orgán vedly, např. dosavadní
průběh výkonu trestu zmiňovaných aktérů, jejich chování, plnění základních povinností a
respektování základních norem, jakož i další okolnosti, které předmětnému jednání předcházely
nebo s ním měly souvislost. Stěžovatel však přehlíží, že krajský soud předmětné okolnosti ani
hodnotit nemohl, neboť z obsahu správního spisu nevyplývají a především je nehodnotily ani
správní orgány ve svých rozhodnutích, když v rozhodnutí o uložení kázeňského trestu ze dne
15. 11. 2012 se správní orgán omezil jen na obecné konstatování, že při rozhodování o typu a
výši kázeňského trestu přihlédl k závažnosti přestupku, když se jednalo o verbální napadení dvou
osob a k faktu, že žalobce byl již kázeňsky trestán. V napadeném rozhodnutí pak stěžovatel
pouze zcela obecně uvedl, že uložený kázeňský trest je úměrný závažnosti spáchaného přestupku
a je v souladu s účelem výkonu trestu. Za dané situace se tedy odůvodnění rozhodnutí správních
orgánů jeví vzhledem k okolnostem případu jako nedostačující, a to zejména s ohledem na
typovou závažnost kázeňského přestupku a druh a výši uloženého trestu, který patří mezi
nejpřísnější tresty uvedené v zákoně o výkonu trestu. V této souvislosti není zcela bez významu
ani určitá disproporce mezi trestem uloženým žalobci a A. B., kterému byl za úder do hlavy
žalobce uložen výrazně mírnější trest než žalobci. Není tedy zřejmé, z jakých konkrétních důvodů
bylo přistoupeno k uložení takto přísného trestu, když se stěžovatel nezmiňuje ani o charakteru
přestupku dříve spáchaného žalobcem a v tomto směru je tedy rozhodnutí stěžovatele
nepřezkoumatelné.
Kasační soud nemá jakýchkoli pochyb o nutnosti dodržování kázně ve věznicích včetně
zásad slušného jednání včetně verbálních projevů. Druh a výměra uloženého trestu však musí být
dostatečně konkrétně odůvodněna z hlediska kritérií stanovených v §47 odst. 2 zákona o výkonu
trestu, resp. §58 odst. 5 řádu výkonu trestu, tj. zejména s ohledem na závažnost kázeňského
přestupku, okolnosti, za kterých byl spáchán a dosavadní chování odsouzeného. Tyto obsahové
náležitosti však napadené rozhodnutí stěžovatele nesplňuje.
VI.
Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud uzavírá, že po výše uvedené korekci závěrů krajského soudu
rozsudek napadený kasační stížností z hlediska zákonnosti obstojí. Stěžovatel s ohledem
na v žalobě vznesené důkazní návrhy, které je třeba s ohledem na zásadu plné jurisdikce
zohlednit, nedostatečně zjistil skutkový stav věci a současně i přes minimální požadavky
na rozhodnutí o kázeňském přestupku je rozhodnutí stěžovatele nepřezkoumatelné pro
nedostatek důvodů, což je vada, k níž musí soud přihlédnout i z úřední povinnosti. Přestože tedy
zdejší soud závěry krajského soudu výše uvedeným způsobem korigoval a některým nepřisvědčil,
jsou zde dány důvody vedoucí ke zrušení napadeného rozhodnutí stěžovatele.
Kasační stížnost stěžovatele tedy není důvodná, proto ji zdejší soud zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před
soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel úspěch
neměl a žalobci dle obsahu spisového materiálu žádné náklady nevznikly, takže mu jejich náhradu
soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. února 2015
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu