ECLI:CZ:NSS:2015:5.AS.93.2015:38
sp. zn. 5 As 93/2015 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Pfizer, spol. s r.o.,
IČ: 492 44 809, se sídlem Stroupežnického 17, 150 00 Praha 5, zastoupeného JUDr. Janou
Marečkovou, advokátkou, se sídlem Křenova 438/7, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo
zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, 128 01 Praha 2, o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 26. 2. 2015, č. j. 8 Ad 10/2010 - 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ve výši 4114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. Jany Marečkové, advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí
ze dne 15. 3. 2010, č. j. MZDR8102/2010 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl
jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv (dále jen „Ústav“)
ze dne 29. 12. 2009, č. j. SUKLS153754/2009 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).
V prvostupňovém rozhodnutí Ústav rozhodl ve věci změny výše a podmínek úhrady léčivých
přípravků v zásadě terapeuticky zaměnitelných s léčivými přípravky náležejícími do referenční
skupiny č. 87/1 - léčiva k terapii Alzheimerovy choroby, p.o. a transderm. aplikace tak,
že v souladu s §39c odst. 2 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění
(dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“) stanovil pro referenční skupinu č. 87/1
základní úhradu ve výši 38,60 Kč za obvyklou terapeutickou denní dávku (výrok č. 1) a dále
rozhodl o výši a podmínkách úhrady jednotlivých léčivých přípravků (výroky č. 2 až č. 38),
z nichž výroky č. 7 a č. 8 se týkaly léčivých přípravků žalobce ARICEPT 10 mg, por tbl flm,
28x10 mg, kód SÚKL 16459 a ARICEPT 5 mg, por tbl flm, 28x5 mg, kód SÚKL 16458.
Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 26. 2. 2015,
č. j. 8 Ad 10/2010 – 59, žalobě vyhověl, napadené rozhodnutí žalovaného zrušil jako
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Vypořádal všechny uplatněné žalobní námitky, z nichž některé shledal důvodnými.
Předně přisvědčil námitce žalobce týkající se nesprávně zvoleného nejméně nákladného přípravku
Ubretid 5 mg tbl 50x5mg (dále jen „Ubretid“), jakož i nesprávného zařazení toho přípravku mezi
léčivé přípravky používané při léčení Alzheimerovy choroby. Poukázal na skutečnost, že žalovaný
se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s tím, zda plně hrazený přípravek Syntostigmin por tbl
nob 20x15 mg B, kód: 0053940 (dále jen „Syntostigmin“), který označil jako náhradu za přípravek
Ubretid (který nebyl shledán žalovaným jako plně hrazený), splňuje požadavky na jeho zařazení
mezi léčivé přípravky, které jsou užívány k léčbě Alzheimerovy choroby. Argumentaci k této
otázce podle městského soudu vyjádřil žalovaný teprve ve vyjádření žalobě. To však považoval
městský soud za nedostatečné a s poukazem na závěry obsažené v rozsudku Nejvyšší správního
soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 4 Ads 152/2011 – 62, uzavřel, že nedostatek odůvodnění
rozhodnutí vydaného ve správním řízení nelze dodatečně zhojit podrobnějším rozborem
a pozdějším uvedením důvodů vedoucím k vydání správního rozhodnutí teprve v řízení
před soudem.
Městský soud přisvědčil i žalobní námitce, která se týkala použití nesprávné sazby daně
z přidané hodnoty při kalkulaci výše úhrady léčivého přípravku. Dovodil, že Ústav zohlednil
sazbu daně z přidané hodnoty platnou a účinnou v době, kdy rozhodoval (29. 12. 2009),
tj. ve výši 9 %, avšak nepřihlédl k tomu, že v době, kdy bude jeho rozhodnutí vykonatelné
(po 1. 1. 2010), již bude platná jiná sazba daně z přidané hodnoty, a to ve výši 10 %, v důsledku
změny v právní úpravě týkající se uvedené daně. Přinejmenším měl ke změněné výši sazby daně
z přidané hodnoty přihlédnout žalovaný, který rozhodoval v odvolacím řízení, jelikož tato
námitka byla žalobcem v odvolání uplatněna a žalovaný rozhodoval v době, kdy nová sazba daně
z přidané hodnoty byla platnou a účinnou ve změněné výši 10 %. Městský soud zdůraznil,
že odvolací řízení tvoří s řízením před správním orgánem prvního stupně jeden celek a odvolací
orgán, tedy žalovaný, proto nemůže vycházet jen z právního stavu v době vydání
prvostupňového rozhodnutí, zejména pokud jsou práva a povinnosti správními rozhodnutími
vydanými v této věci zakládána do budoucna. Ve svých závěrech se opřel i o identické názory
Městského soudu v Praze obsažené v rozsudku ze dne 13. 5. 2013, č. j. 10 Ad 20/2010 - 78.
Nakonec shledal důvodnou i námitku, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí
dostatečně nevypořádal s tím, že Ústav v prvostupňovém rozhodnutí v rozporu s §68 odst. 3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) neuvedl, jak vypořádal námitky
účastníků řízení, které tito ve správním řízení uplatnili. Námitky přitom vznesli žalobce
a společnosti Novartis s.r.o. a KRKA d.d. Ústav však v prvostupňovém rozhodnutí uzavřel,
že žádný z účastníků řízení se nevyjádřil ve lhůtě, v níž mohl dle §39g odst. 5 zákona o veřejném
zdravotním pojištění navrhovat důkazy a činit jiné návrhy. Žalovaný v napadeném rozhodnutí
tuto vadu nenapravil, nýbrž pouze konstatoval, že sice v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí
došlo k vypořádání pouze části námitek, avšak Ústav se ke všem námitkám vyjádřil v závěrečné
hodnotící zprávě a tudíž tato vada nemohla mít žádný vliv na správnost ani zákonnost
rozhodnutí. Tento závěr žalovaného nepovažoval městský soud za dostačující. Podle městského
soudu měl žalovaný konkrétně odůvodnit, které námitky byly vypořádány a které nikoliv tak,
aby bylo možno posoudit, zda uvedená vada prvostupňového rozhodnutí, kterou žalovaný
v napadeném rozhodnutí připustil, mohla ovlivnit zákonnost a správnost prvostupňového
rozhodnutí.
Shora označený rozsudek městského soudu (dále jen „napadený rozsudek“) žalovaný
(dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností s poukazem na kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“). Namítá nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení
napadeného rozhodnutí jako nepřezkoumatelného pro nedostatek důvodů.
Stěžovatel poukazuje na nesprávné závěry městského soudu ve vztahu k léčivému
přípravku Syntostigmin, který stěžovatel určil jako plně hrazený léčivý přípravek ve skupině
léčivých látek č. 228 - Parasympatimometika ze skupiny inhibitorů cholinesterázy, p.o., přílohy 2
zákona o veřejném zdravotním pojištění (dále jen „skupina č. 228“), namísto léčivého přípravku
určeného Ústavem Ubretid, jakož i na nesprávné závěry o tom, že se v napadeném rozhodnutí
nedostatečně vypořádal s tím, že léčivý přípravek Syntostigmin nepatří do okruhu léčivých
přípravků používaných při léčbě Alzheimerovy choroby.
Poukazuje na skutečnost, že výše úhrady léčivého přípravku v dané referenční skupině
byla stanovena podle §39c odst. 2 písm. a) zákona o veřejném zdravotním pojištění,
tj. na základě vnější cenové reference. Naopak stanovení základní úhrady podle §39c odst. 5
zákona o veřejném zdravotním pojištění, kterého se v žalobě dovolával žalobce, se provede,
pouze pokud není v některé ze skupin léčivých látek uvedených v příloze č. 2 zákona o veřejném
zdravotním pojištění alespoň jeden léčivý přípravek plně hrazen. V daném případě však uvedená
podmínka pro aplikaci §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění nebyla splněna,
jelikož ve skupině č. 228 byl stěžovatelem nalezen plně hrazený léčivý přípravek Syntostigmin.
Ten také stěžovatel označil v napadeném rozhodnutí jako plně hrazený namísto Ústavem
nesprávně určeného nejméně nákladného přípravku Ubretid. Na správnost závěrů
Ústavu obsažených v prvostupňovém rozhodnutí to však vliv nemělo. Stěžovatel odkazuje
na stranu 34 a 35 napadeného rozhodnutí, kde vyjádřil svůj názor na plně hrazený přípravek
Syntostigmin zařazený ve skupině č. 228, proto nesouhlasí s výtkou městského soudu,
že odůvodnění závěru o tom, že uvedený léčivý přípravek spadá do skupiny č. 228, uvedl
až ve vyjádření k žalobě, nikoliv již v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Stěžovatel rozporuje i závěr městského soudu, že se v napadeném rozhodnutí
nevypořádal se vztahem léčivého prostředku Syntostigmin k léčbě Alzheimerovy choroby.
Poukazuje na stranu 33 odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož cituje: „Členění léčivých látek
do skupin přílohy č. 2 nemusí odpovídat členění do referenčních skupin a nelze je ani s referenčními skupinami
zaměňovat. Tedy jednotlivé léčivé přípravky zařazené do určité skupiny přílohy č. 2 nemusí být v zásadě
terapeuticky zaměnitelné a s obdobným klinickým účinkem.“ Z uvedeného plyne, že do jedné skupiny
léčivých látek dle přílohy č. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění mohou být zařazeny léčivé
přípravky náležející do různých referenčních skupin. V daném případě léčivé přípravky zařazené
v referenční skupině č. 87/1 (k terapii Alzheimerovy choroby), mohou být zařazeny ve skupině
č. 228 i s terapeuticky odlišnými léčivými přípravky (k terapii uvedené choroby nesloužící).
To je právě případ léčivého přípravku Syntostigmin. Ten je plně hrazeným ve skupině č. 228,
avšak neužívá se k terapii Alzheimerovy choroby, což je podle stěžovatele účastníkům správního
řízení, tedy i žalobci, dobře známo. Z uvedených důvodů má stěžovatel za to, že městský soud
nedostatečně zohlednil §15 odst. 5 a §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění
při posouzení věci. K této námitce konečně shrnuje, že smyslem referenčních skupin
je především sjednocování výší a podmínek úhrad v zásadě terapeuticky zaměnitelných léčivých
přípravků, k čemuž je dle §39c odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění stanovena
jednotná výše základní úhrady v rámci jedné referenční skupiny. Smyslem zařazení léčivých
přípravků do skupin podle léčivých látek dle přílohy č. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění
je zajistit jeden plně hrazený léčivý přípravek v rámci této skupiny, nikoliv však již v rámci každé
referenční skupiny. K tomuto rozdílu městský soud nepřihlédl. Nejen, že nezohlednil závěry
stěžovatele na stranách 34 a 35 odůvodnění napadeného rozhodnutí, ale pochybil také, pokud
nepřihlédl k §15 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění. V této souvislosti vyslovil
stěžovatel i nesouhlas se závěrem městského soudu, že nedostatečné zdůvodnění vztahu léčivého
přípravku Syntostigmin k léčbě Alzheimerovy choroby vyplývá i z toho, že nebyla zohledněna
skutečnost, že rozhodnutí Ústavu se týkalo výslovně tří léčivých přípravků určených k léčbě
Alzheimerovy choroby (viz strana 6 devátý řádek zdola napadeného rozsudku – poznámka
Nejvyššího správního soudu). Pokud jde o počet léčivých přípravků, správní řízení se týkalo
celkem 37 léčivých přípravků, které byly zařazeny do referenční skupiny obsahující tři léčivé látky
(dopenezil, rivastigmin, galantamin).
Stěžovatel nesouhlasí ani se závěry městského soudu týkajícími se aplikace vyšší sazby
daně z přidané hodnoty v rozhodnutí Ústavu v době, kdy tato sazba ještě nebyla účinnou
(před 1. 1. 2010). Zdůrazňuje, že Ústav je povinen respektovat právní stav a skutkové okolnosti
v době vydání svého rozhodnutí, což učinil a v této době byla účinnou sazba daně z přidané
hodnoty v rozsahu 9 %. Jiný přístup, vyžadovaný městským soudem, by naopak byl v rozporu
s atributy právního státu a omezoval by právní jistotu dotčených subjektů a jejich legitimní
očekávání. Stěžovatel shrnuje, že se závěry městského soudu, podle nichž měla být zohledněna
zvýšená 10 % sazba daně z přidané hodnoty účinná od 1. 1. 2010 v době rozhodování Ústavu,
se neztotožňuje.
Za nesprávný konečně považuje stěžovatel i závěr městského soudu týkající se neúplného
vypořádání námitek účastníků správního řízení ze strany Ústavu i stěžovatele v jejich
rozhodnutích. Poukazuje na skutečnost, že veškeré, účastníky správního řízení vznesené, námitky
Ústav vypořádal v závěrečné hodnotící zprávě, s níž měli všichni účastníci správního řízení
možnost se seznámit, jelikož byla součástí správního spisu. To ostatně nerozporuje ani žalobce.
I když formálně nebyly závěry o námitkách obsaženy v prvostupňovém rozhodnutí, stěžovatel
se k tomuto nedostatku prvostupňového správního rozhodnutí vyjádřil v napadeném rozhodnutí
tak, že tato skutečnost nemá vliv na správnost a zákonnost rozhodnutí, tedy vypořádání všech
uplatněných námitek účastníků řízení tím, že byly posouzeny v závěrečné hodnotící zprávě,
považuje za dostačující. Poukazuje na skutečnost, že sám žalobce považuje vypořádání
vznesených námitek v prvostupňovém rozhodnutí za formální náležitost. Tedy veškeré námitky
byly řádně (v závěrečné hodnotící zprávě Ústavu) vypořádány a stěžovatel nepovažuje za vadu,
že ve vztahu k některým z účastníků správního řízení (mezi nimi v případě žalobce) se tak stalo
pouze v závěrečné hodnotící zprávě, nikoliv i v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí.
Ze všech těchto důvodů navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu
k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti setrvává na stanoviscích, která vyjádřil
již v žalobních bodech. Zdůrazňuje, že námitky stěžovatele ohledně aplikace §39c odst. 5 zákona
o veřejném zdravotním pojištění a závěry týkající se léčivého přípravku Syntostigmin jako toho,
který byl ve skupině č. 228 nalezen jako plně hrazený léčivý přípravek, se opírají o neprokázané
a spekulativní předpoklady. Podle žalobce není vůbec jasné, které léčivé látky patří do které
skupiny léčivých látek, popřípadě zda vůbec do některé z definovaných skupin dané přípravky
patří. Příloha č. 2 je tvořena názvy léčivých přípravků bez vnitřního systému a dle různých kritérií,
proto není zřejmé, že přípravek Syntostigmin je skutečně obsažen ve stejné skupině jako
přípravky k terapii Alzheimerovy choroby a k tomuto závěru nejsou ve správním spise žádné
podklady. Upozorňuje na to, že napadené rozhodnutí neobsahuje posouzení toho, zda přípravek
Syntostigmin naplňuje požadavky řádné farmakoterapie (tedy nejen posouzení ceny za ODTD,
ale také posouzení jeho účinnosti, bezpečnosti, dávkování a jeho reálné přítomnosti na trhu)
a jaký je vztah tohoto přípravku k léčbě Alzheimerovy choroby. Má za to, že Ústav musí
při aplikaci §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění rozhodovat v konfrontaci
s reálných stavem věci tak, aby úhradou byly pokryty všechny druhy přípravků zařazené do určité
skupiny léčivých látek a pokud daná skupina látek není homogenní, musí Ústav pro účely úpravy
úhrady zvolit takového zástupce léčivých přípravků, jehož plnou úhradou bude pokryto celé
spektrum přípravků v dané skupině tak, aby byla zajištěna plná úhrada alespoň jednoho léčivého
přípravku v jednotlivých podskupinách dané skupiny léčivých látek podle přílohy č. 2 zákona
o veřejném zdravotním pojištění. Zdůrazňuje nutnost respektovat čl. 31 Listiny základních práv
a svobod týkající se ústavně zaručeného práva na bezplatnou zdravotní péči a zdravotní
pomůcky, v návaznosti na §15 odst. 5 a §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění.
Příloha č. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění musí být vykládána podle žalobce ústavně
konformním způsobem, proto je neudržitelné tvrdit, že právo na bezplatnou zdravotní péči
pro pacienty s Alzheimerovou chorobou je zajištěno plnou úhradou léčivého přípravku
Syntostigmin, který slouží k léčbě těžké svalové slabosti (myastenie gravis) a hypoaktivity
detruzoru, neboť by se jednalo o formalistický přístup k aplikaci práva, nezohledňující účel
a vnitřní podstatu a logiku právní úpravy. Proto byl měl Ústav vždy s ohledem na okolnosti
zkoumat, zda nejsou dány důvody, aby byla zajištěna plná úhrada i dalšího přípravku.
Žalobce oponuje i další kasační námitce týkající se nezohlednění změny sazby daně
z přidané hodnoty. Ztotožňuje se se závěry městského soudu vyjádřenými v napadeném
rozsudku, že bylo-li rozhodnutí Ústavu vydáno dva dny před koncem roku 2009, je zjevné,
že účinnosti mohlo nabýt až po 1. 1. 2010, kdy již nabyla účinnosti také nová právní úprava
týkající se sazby daně z přidané hodnoty, která byla změněna z 9 % na 10 %. Proto bylo
v souladu se zásadou legitimního očekávání účastníků i pojištěnců, že rozhodnutí Ústavu bude
reflektovat tu sazbu daně z přidané hodnoty, která bude účinná v době účinnosti rozhodnutí
Ústavu. Bylo totiž zjevné, že k další úpravě sazby daně z přidané hodnoty v době od 29. 12. 2009
do 1. 1. 2010 nedojde, neboť v legislativním procesu žádná novela týkající se změny sazby daně
z přidané hodnoty nebyla projednávána. V této souvislosti poukazuje na §2 odst. 3 a 4 správního
řádu, podle nichž mají správní orgány povinnost šetřit práva účastníků nabytá v dobré víře
a zároveň dbát, aby přijaté rozhodnutí bylo v souladu s veřejným zájmem. Tímto veřejným
zájmem je podle žalobce právo pojištěnců na úhradu léčivého přípravku tak, aby byla zohledněna
změna sazby daně z přidané hodnoty, když ze všech okolností případu bylo zjevné v době,
kdy Ústav rozhodoval, že k této změně sazby daně z přidané hodnoty musí dojít. Ústav tedy
mohl vyčkat s vydáním rozhodnutí až do doby nabytí účinnosti nové (změněné) sazby daně
z přidané hodnoty. V opačném případě došlo k porušení povinnosti správního orgánu
šetřit legitimní očekávání a oprávněné zájmy dotčených osob. Žalobce dále poukazuje
na §90 odst. 1 písm. c) správního řádu s tím, že změnu sazby daně z přidané hodnoty, k níž
došlo od 1. 1. 2010, mohl zohlednit stěžovatel, neboť tato změna sazby je objektivní skutečností,
která nemůže znamenat újmu účastníků na jejich odvolacím právu. Zdůrazňuje, že výše sazby
daně z přidané hodnoty je nedílnou součástí úhrady léčivého přípravku pro konečného
spotřebitele, a proto by měl stěžovatel jako klíčový orgán státní správy dohlížet na systém
zdravotního pojištění jako celku, tedy aby v souladu se zákonem byla i činnost zdravotních
pojišťoven jako plátců poskytované zdravotní služby, tedy i poskytnutí úhrady léčivých přípravků
se správnou sazbou daně z přidané hodnoty. Konečně poukazuje na závěry, k nimž v souvislosti
se změnou sazby daně z přidané hodnoty od 1. 1. 2010 dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku
sp. zn. 4 Ads 52/2013, a to v jeho bodě 41.
Žalobce konečně nepovažuje za důvodnou ani námitku stěžovatele týkající
se dostatečného vypořádání se s námitkami jednotlivých účastníků řízení. I zde souhlasí se závěry
městského soudu, že v rozhodnutí Ústavu musí být vypořádány ve smyslu §68 správního řádu
námitky, a to konkrétní a věcnou argumentací, z rozhodnutí musí být zjevné, jakými úvahami
se Ústav při hodnocení podkladů řídil a jak se s jednotlivými námitkami a návrhy účastníků
vypořádal. Proto bylo na místě, aby v případě, že tyto vady rozhodnutí Ústavu vykazovalo, bylo
stěžovatelem zrušeno. Pokud tak stěžovatel neučinil, byl jeho postup vadný. Ze všech uvedených
důvodů tedy žalobce navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a zjistil,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a jedná za něj pověřený
zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.) a z důvodů (§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.), které stěžovatel
uplatnil v kasační stížnosti. Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou týkající se sazby daně z přidané
hodnoty. Městský soud vytýkal, že v rozhodnutí Ústavu, nebo alespoň v napadeném rozhodnutí
stěžovatele měla být při stanovení výše základní úhrady léčivého přípravku zohledněna změněná
sazba této daně, která byla s účinností od 1. 1. 2010 ve výši 10 %.
Nejvyšší správní soud předně poukazuje na skutečnost, že ve smyslu §39h odst. 1 zákona
o zdravotním pojištění je součástí ceny léčivého přípravku i daň z přidané hodnoty. Tu je podle
§3 odst. 4 vyhlášky č. 92/2008 Sb., o stanovení seznamu zemí referenčního koše, způsobu
hodnocení výše, podmínek a formy úhrady léčivých přípravků a potravin pro zvláštní lékařské
účely a náležitostech žádosti o stanovení výše úhrady Ústav také povinen přičíst k ceně výrobce
při stanovení základní úhrady léčivých přípravků.
Podle §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon
o dani z přidané hodnoty“), účinného do 31. 12. 2009, se na farmaceutické výrobky používané
pro léčbu (zboží uvedené v příloze č. 1 zákona o dani z přidané hodnoty) vztahovala daň v sazbě
9 % podle §47 odst. 1 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty. S účinností od 1. 1. 2010 došlo
ke změně této sazby daně z přidané hodnoty podle §47 odst. 1 písm. b) zákona o dani z přidané
hodnoty tak, že byla zvýšena na 10 %. K uvedené změně došlo zákonem č. 362/2009 Sb., kterým
se mění některé zákony v souvislosti s návrhem zákona o státním rozpočtu České republiky
na rok 2010 (dále jen „zákon č. 362/2009 Sb.“), který byl platný ode dne 20. 10. 2009.
V nyní posuzované věci Ústav vydal své rozhodnutí o změně výše a podmínek úhrady
léčivých přípravků v referenční skupině č. 87/1 dne 29. 12. 2009, tedy již v době platnosti výše
zmíněné novely zákona o dani z přidané hodnoty (v době tzv. legisvakance), přičemž v rámci
stanovení základní úhrady léčivých přípravků v referenční skupině č. 87/1 kalkuloval se sazbou
daně z přidané hodnoty ve výši 9 %. Následně rozhodl v odvolacím řízení stěžovatel napadeným
rozhodnutím dne 15. 3. 2010, v němž tento postup Ústavu shledal správným, tedy odvolací
námitku žalobce, směřující k aplikaci sazby daně z přidané hodnoty ve výši 10 % nepovažoval
za důvodnou. Dovodil, že v době, kdy Ústav rozhodoval, byla sazba daně z přidané hodnoty
použita ve správné (zákonné) výši a podle stěžovatele jsou správní orgány povinny rozhodovat
dle zákona platného a účinného ke dni vydání rozhodnutí.
Ačkoliv Nejvyšší správní soud dává stěžovateli za pravdu v tom, že správní orgány jsou
povinny rozhodovat dle právního stavu platného a účinného v době vydání rozhodnutí,
na druhou stranu je třeba respektovat i skutečnost, že výše úhrady léčivého přípravku
z prostředků veřejného zdravotního pojištění je ovlivněna i výší sazby daně z přidané hodnoty.
V tomto případě bylo zřejmé, že dojde ke změně sazby této daně a že účinnost právní normy,
která tuto změnu do právního řádu zavádí, nastane v krátké době po přijetí rozhodnutí Ústavu
(za dva dny), a to jejím zvýšením o jeden procentní bod. Podle §39h odst. 3 zákona o veřejném
zdravotním pojištění, ve znění účinném v rozhodné době, „rozhodnutí o stanovení maximální ceny
a rozhodnutí o stanovení výše a podmínek úhrady, jakož i o jejich změně nebo zrušení je vykonatelné od prvního
dne měsíce následujícího po měsíci, ve kterém rozhodnutí nabylo právní moci.“ Pokud Ústav rozhodoval dne
29. 12. 2009, bylo zjevné, že do doby nabytí účinnosti zákona č. 362/2009 Sb., zvyšujícího sazbu
daně z přidané hodnoty, nemůže s největší pravděpodobností nabýt prvostupňové rozhodnutí
Ústavu právní moci, a zcela jistě nemůže být vykonatelné.
Bylo tedy věcí úvahy ze strany Ústavu, zda, při vědomí skutečnosti, že sazba daně
z přidané hodnoty, jež je součástí základní úhrady posuzovaných léčivých přípravků v referenční
skupině č. 87/1, a v konečném důsledku tedy i ceny léčivých přípravků pro pojištěnce, má být
vůbec rozhodnutí v této době vydáno, resp. bude-li v této době vydáno, zda má být reflektována
ta sazba daně z přidané hodnoty, která je sice ještě účinná, avšak zákonnou sazbou nebude
v době, kdy rozhodnutí nabude podle §39h odst. 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění
vykonatelnosti, nebo zda má být již zohledněna sazba uvedené daně ve výši, která bude
v budoucnu účinná. Přitom ke dni vydání rozhodnutí Ústavu nebyla v legislativním procesu
žádná další novelizace zákona o dani z přidané hodnoty, která by mohla měněnou sazbu daně
z přidané hodnoty v době od 29. 12. 2009 do 31. 12. 2009 ještě ovlivnit.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že právě období tzv. legisvakance, tedy období mezi
platností a účinnosti určité právní normy, je dobou, v níž se mají adresáti této právní normy
s jejím obsahem seznámit a na budoucí (novou) právní úpravu se připravit. Tento účel byl
postupem Ústavu zcela popřen, neboť ačkoliv bylo nepochybné, že sazba daně z přidané
hodnoty bude zvýšena, což ovlivňuje až do doby další revize výši úhrady léčivých přípravků,
stanovil úhradu léčivých přípravků s tou sazbou daně z přidané hodnoty, o níž bylo známo,
že bude bezprostředně po přijetí prvostupňového rozhodnutí nahrazena novou, změněnou,
sazbou. Bylo zřejmé, že v době, kdy bude prvostupňové rozhodnutí působit (bude vykonatelné),
výše úhrady léčivých přípravků nebude vzhledem k užití 9 % sazby daně z přidané hodnoty
v souladu s aktuálním právním stavem.
Žalobce v odvolacím řízení námitku týkající se užití nesprávné výše daně z přidané
hodnoty vznesl, a stěžovatel tedy byl povinen tuto námitku vypořádat. Stěžovatel však při
hodnocení uvedené námitky nezohlednil, že řízení před správním orgánem prvního stupně
a stěžovatelem tvoří jeden celek. Z uvedeného důvodu přinejmenším stěžovatel byl povinen
k uvedené námitce přihlédnout a vzít v potaz právní úpravu účinnou v době jeho rozhodování.
Ta totiž stanovila sazbu daně z přidané hodnoty z farmaceutických výrobků používaných
pro léčbu v aktuální výši 10 %. Stěžovatel sice poukázal na povinnost Ústavu postupovat podle
právní úpravy platné a účinné v době jeho rozhodování, sám však tuto zásadu nerespektoval.
Podle §89 odst. 2 věty první a druhé zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen
„správní řád“), odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání
rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu
námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem.
Pokud byl stěžovatel jednak podle citovaného §89 odst. 2 správního řádu povinen
přezkoumat soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy (a to v plném rozsahu)
a správnost napadeného rozhodnutí v rozsahu odvolacích námitek, přičemž navíc námitka
týkající se sazby daně z přidané hodnoty byla žalobcem vznesena, nemohl tuto námitku vypořádat
pouze odkazem na povinnost Ústavu postupovat dle platných a účinných právních norem v době
jeho rozhodování (viz §82 odst. 4 správního řádu). Byl tedy povinen vzít v potaz aktuální výši
daně z přidané hodnoty a rozhodnutí Ústavu z uvedeného důvodu sám změnit postupem
dle §90 odst. 1 písm. c) část věty první před středníkem správního řádu, podle něhož „jestliže
odvolací orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné,
napadené rozhodnutí nebo jeho část změní; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž
je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se; (…).“ Nově stanovená sazba
ve výši 10 % se uplatnila ode dne 1. 1. 2010 beze zbytku pro všechny komodity, pro něž
zákonodárce uvedenou sazbu daně z přidané hodnoty podle §47 odst. 1 písm. b) zákona o DPH
stanovil. To byl i případ farmaceutických výrobků používaných pro léčbu.
Změně rozhodnutí Ústavu stěžovatelem k odvolací námitce žalobce podle Nejvyššího
správního soudu nebránila skutečnost, že by tím některému z účastníků hrozila újma z důvodu
ztráty možnosti se odvolat. Změna sazby daně z přidané hodnoty je z toho pohledu neutrální
skutečností, jelikož zahrnutí aktuální výše sazby daně z přidané hodnoty (10 %) účinné v době
rozhodování stěžovatele by se odrazilo ve výši základní úhrady léčivých přípravků zařazených
v dané referenční skupině (spočívající v jejím navýšení), a v návaznosti na to by se uvedená
skutečnost adekvátně projevila i ve výši úhrady konkrétních léčivých přípravků všech účastníků
správního řízení (opět v podobě adekvátního zvýšení o rozdíl těchto sazeb). To by nebylo
v neprospěch žádného z účastníků správního řízení. Nadto předmětem správního řízení nebylo
uložení povinností [což by mohlo být důvodem, pro který by nemohl stěžovatel postupem
dle §90 odst. 1 písm. c) správního řádu rozhodnutí Ústavu změnit], nýbrž správní řízení se týkalo
stanovení výše a podmínek úhrady jednotlivých léčivých přípravků v dané referenční skupině
v návaznosti na předchozí zařazení léčivých přípravků do referenční skupiny a stanovení výše
základní úhrady léčivých přípravků v této referenční skupině. Proto byl postup podle §90 odst. 1
písm. c) správního řádu podle Nejvyššího správního soudu nejen možný, ale i nutný. Stěžovatel
však odvolací námitku žalobce v napadeném rozhodnutí z tohoto pohledu nezkoumal a k novým
skutečnostem, které zde byly, ve smyslu §82 odst. 4 správního řádu nepřihlédl.
Lze tedy uzavřít, že tato stížní námitka není důvodnou, naopak závěrům městského soudu
v napadeném rozsudku je třeba v tomto bodě přisvědčit. Již proto Nejvyšší správní soud nemohl
kasační stížnosti přiznat důvodnosti. Přesto se Nejvyšší správní soud dále zabýval i posouzením
zbylých kasačních námitek.
Stěžovatel dále vytýká, že napadený rozsudek obsahuje chybné závěry o nedostatečnosti
odůvodnění stanoveného nejméně nákladného léčivého přípravku ve skupině č. 228 (léčivý
přípravek Syntostigmin namísto léčivého přípravku Ubretid) a vztahu léčivého přípravku
Syntostigmin jako plně hrazeného léčivého přípravku ve skupině č. 228 k léčbě Alzheimerovy
choroby.
Nejvyšší správní soud musel přisvědčit námitce stěžovatele, že závěry městského soudu
o nedostatcích důvodů k těmto otázkám v napadeném rozhodnutí nejsou správné. Žalobce
v žalobě vytýkal nesprávnou aplikaci §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění,
zejména, že Ubretid není nejméně nákladným léčivým přípravkem ve skupině č. 228, neboť není
plně hrazen a dále, že namísto něj stanovený plně hrazený léčivý přípravek Syntostigmin nebyl
posouzen z pohledu řádné farmakoterapie, což se opět odráží v nesprávné aplikaci §39c odst. 5
zákona o veřejném zdravotním pojištění ze strany stěžovatele.
Zásady stanovení nebo změn výše a podmínek úhrady léčivých přípravků a potravin
pro zvláštní lékařské účely byly v rozhodné době upraveny v §39b - §39n zákona o veřejném
zdravotním pojištění.
Není sporu o tom, že v dané věci došlo k zařazení léčivých přípravků, jichž se správní
řízení týkalo, do referenční skupiny č. 87/1 - léčiva k terapii Alzheimerovy choroby, p.o.
a transderm. aplikace. Ve smyslu a postupem dle §39c odst. 2 zákona o veřejném zdravotním
pojištění Ústav stanovil základní úhradu obvyklé denní terapeutické dávky (ODTD) uvedené
referenční skupiny, která byla podmiňující pro stanovení výše (i podmínek) úhrady jednotlivých
léčivých přípravků v dané referenční skupině ze zdravotního pojištění (odůvodnění I. výroku
prvostupňového rozhodnutí na straně 35). Postup, kterým byla tato základní úhrada za ODTD
stanovena, byl detailně popsán v prvostupňovém rozhodnutí na stranách 36 - 38. Nakonec Ústav
při stanovení výše základní úhrady uvedl: „Léčivé látky zařazené do referenční skupiny č. 87/1 jsou
zařazeny do skupiny číslo 228 přílohy č. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění (Parasympatomimetika
ze skupiny inhibitorů cholinesterázy, p.o.). Nejméně nákladný léčivý přípravek není zařazen do žádné referenční
skupiny a není v zásadě terapeuticky zaměnitelný s posuzovanou referenční skupinou. Jedná se o Ubretid 5mg
tbl 50x5mg.“
Skutečnost, že léčivé přípravky z referenční skupiny č. 87/1 patřily do skupiny léčivých
látek č. 228 přílohy č. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění, nebyla napadána. Bylo však
sporným, zda byl správně určen léčivý přípravek Ubretid jako nejméně nákladný v této skupině
léčivých látek (č. 228).
Podle §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění, v případě, že po stanovení úhrady
podle §39b až 39e není v některé ze skupin léčivých látek uvedených v příloze č. 2 alespoň 1 léčivý přípravek plně
hrazen, Ústav upraví rozhodnutím úhrady tak, aby nejméně nákladný léčivý přípravek náležející do této skupiny
byl plně hrazen.
S ohledem na dikci §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění dává Nejvyšší
správní soud stěžovateli za pravdu, že při posouzení naplnění podmínek v něm uvedených nebylo
třeba hodnotit vztah přípravku Ubretid k léčbě Alzheimerovy choroby z pohledu tzv. řádné
farmakoterapie, neboť ten byl v rozhodnutí Ústavu uveden nikoliv jako léčivý přípravek,
ve vztahu k němuž se stanovila základní úhrada léčivých přípravků v referenční skupině č. 87/1
(nejednalo se o tzv. referenční přípravek), nýbrž jako léčivý přípravek, který je plně hrazen
ve skupině léčivých látek č. 228. Význam nalezení plně hrazeného léčivého přípravku spadajícího
z hlediska léčivých látek do skupiny č. 228, který je plně hrazen, je v tom, že předurčuje
případnou další změnu výše úhrady léčivých přípravků ve smyslu §39c odst. 5 zákona o veřejném
zdravotním pojištění. Pokud totiž v dané skupině léčivých látek není nalezen alespoň jeden léčivý
přípravek, který je plně hrazen, je třeba upravit úhradu léčivých přípravků tak, aby nejméně
nákladný léčivý přípravek byl plně hrazen.
Podle Nejvyššího správního soudu za situace, kdy takový nejméně nákladný léčivý
přípravek je ve skupině nalezen, je vyloučena aplikace §39c odst. 5 zákona o veřejném
zdravotním pojištění, které se dovolával v řízení o žalobě (ale i v odvolacím řízení u stěžovatele)
žalobce a jehož aplikaci naopak vyloučil stěžovatel. Zákon o veřejném zdravotním pojištění
nestanoví žádná další kritéria, která by měla být naplněna, aby Ústav, který je povolán
ke stanovení výše úhrady léčivých přípravků, byl povinen provést úpravu výše úhrady
dle §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Jediným zákonným požadavkem je,
aby bylo respektováno pravidlo obsažené v §15 odst. 5 věty první a druhé zákona o veřejném
zdravotním pojištění, tedy, že „[z]e zdravotního pojištění se hradí při poskytování ambulantní zdravotní péče
léčivé přípravky a potraviny pro zvláštní lékařské účely obsahující léčivé látky ze skupin léčivých látek uvedených
v příloze č. 2, pokud pro ně Státní ústav pro kontrolu léčiv (dále jen "Ústav") rozhodl o výši úhrady (§39h).
V každé skupině léčivých látek uvedených v příloze č. 2 se ze zdravotního pojištění vždy plně hradí nejméně jeden
léčivý přípravek nebo potravina pro zvláštní lékařské účely.“ To bylo v nyní posuzované věci splněno.
Stěžovatel sice shledal, že byl nesprávně určen plně hrazený léčivý přípravek Ubretid,
avšak nalezl jiný, v téže skupině léčivých látek plně hrazený, kterým byl léčivý přípravek
Syntostigmin. Žalobce však vytýkal, že ze správního spisu nevyplývá, zda tento léčivý přípravek
do skupiny č. 228 spadá, opak však neprokázal. Nejvyšší správní soud má za to, že pokud
stěžovatel vyjádřil, že tento léčivý přípravek byl v uvedené skupině léčivých látek nalezen, stěží
mohl tento závěr ještě více odůvodnit. Snad jen zdůrazněním léčivých látek, které obsahuje
a uvedením, že tyto látky spadají právě do skupiny č. 228. To však je implicitně obsaženo
již v závěru o tom, že tento léčivý přípravek stěžovatel v uvedené skupině léčivých látek nalezl.
V takovém případě bylo nerozhodné, zda je léčivý přípravek Syntostigmin určen k léčbě
Alzheimerovy choroby, podstatným pro další úvahy o správnosti postupu Ústavu při aplikaci
§39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění bylo pouze to, zda se jedná o plně hrazený
léčivý přípravek ve stejné skupině léčivých látek, kam spadají i léčivé přípravky v referenční
skupině č. 87/1. Nejvyšší správní soud má za to, že napadené rozhodnutí je z tohoto pohledu
odůvodněno dostatečně.
Shodně se stěžovatelem Nejvyšší správní soud neshledává správným ani závěr městského
soudu, že posouzením plně hrazeného léčivého přípravku se stěžovatel podrobněji zabýval teprve
ve vyjádření k žalobě. Ty závěry, které se týkající plně hrazeného léčivého přípravku Ubretid
či namísto něj nalezeného plně hrazeného přípravku Syntostigmin ve skupině č. 228, jsou součástí
odůvodnění napadeného rozhodnutí stěžovatele na stranách 34 - 35 a vzhledem k tomu, co bylo
výše uvedeno, nebylo podle Nejvyššího správního soudu třeba, aby stěžovatel v napadeném
rozhodnutí posuzoval otázku řádné farmakoterapie, tedy zabýval se vztahem léčivého přípravku
Syntostigmin k terapii Alzheimerovy choroby. Zákon takovou souvztažnost nevyžaduje.
Posouzení kritérií uváděných v žalobě žalobcem (ve smyslu terapeutické účinnosti, bezpečnosti,
dávkování apod.) je zákonem o veřejném zdravotním pojištění vyžadováno pro účely stanovení
výše a podmínek úhrady léčivého přípravku, nikoliv však pro posouzení toho, zda se v určité
skupině léčivých látek, jak jsou vymezeny v příloze č. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění,
nachází plně hrazený léčivý přípravek.
Přesto, že stěžovatel v odvolacím řízení dospěl k závěru, že léčivý přípravek Ubretid byl
stanoven jako plně hrazený ve skupině léčivých látek č. 228 nesprávně, nebylo třeba závěry
Ústavu vyjádřené ve výrokové části rozhodnutí z tohoto důvodu modifikovat, jelikož stěžovatel
shledal v relevantní skupině léčivých látek, tedy ve skupině č. 228, jiný plně hrazený léčivý
přípravek. Pokud tedy Ústav nepřistoupil k úpravě úhrady léčivých přípravků postupem dle
§39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění přesto, že jím nalezený plně hrazený léčivý
přípravek nebyl určen správně, na správnosti postupu Ústavu to ničeho neměnilo, neboť
s ohledem na existenci jiného plně hrazeného léčivého přípravku byl stále respektován zákonný
požadavek §15 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění, že v dané skupině léčivých látek
má být nejméně jeden plně hrazený léčivý přípravek. Zákon přitom nevyžaduje, aby oním plně
hrazeným léčivým přípravkem byl léčivý přípravek terapeuticky zaměnitelný s léčivými přípravky
v posuzované referenční skupině, nýbrž léčivý přípravek zařazený ve stejné skupině léčivých
látek.
Zde lze poukázat i na důvodovou zprávu k zákonu č. 298/2011 Sb., kterým se mění
zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých
souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, která zpřesnila
znění §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění s účinností od 1. 12. 2011 (ve shodě
s tím, jak je vykládáno stěžovatelem i v nyní posuzované věci), kde je mimo jiné uvedeno,
že „(…) pokud Ústav při stanovení úhrady zjistí, že má ve skupině přílohy č. 2 plně hrazen léčivý přípravek
bez ohledu na terapeutickou zaměnitelnost s posuzovanými léčivými přípravky, popřípadě že již stanovenou
úhradou zajistí plně hrazený léčivý přípravek, neuplatní postup podle odstavce 5. Tento postup je totožný
se současnou právní úpravou.“ (viz důvodová zpráva ke shora uvedenému zákonu, bod 37, strana 65,
dostupná na http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=325&CT1=0). To shodně uvedl
i stěžovatel v napadeném rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud tedy má za to, že stěžovatel své závěry k plně hrazenému léčivému
přípravku Syntostigmin a jeho vztahu k léčbě Alzheimerovy choroby odůvodnil dostatečně
a naopak závěry městského soudu o nepřezkoumatelnosti této části napadeného rozhodnutí
pro nedostatek důvodů nejsou důvodné.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud podtrhuje to, co obsáhle uvedl
stěžovatel v kasační stížnosti, ale také předtím v odůvodnění napadeného rozhodnutí, zejména
na stranách 32 – 35, totiž, že nelze zaměňovat skupiny léčivých látek vymezené v příloze
č. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění, které jsou definovány především proto, aby v každé
z těchto skupin, byť jsou v nich začleněny léčivé přípravky terapeuticky nezaměnitelné,
byl alespoň jeden léčivý přípravek z prostředků veřejného zdravotního pojištění plně hrazený.
Naopak referenční skupiny jsou definovány v návaznosti na §39b odst. 1 zákona o veřejném
zdravotním pojištění za účelem možnosti stanovit základní úhradu léčivého přípravku, která
se odvíjí od základní úhrady referenční skupiny v zájmu dosažení stejné výše základní úhrady
u všech v zásadě terapeuticky zaměnitelných léčivých přípravků. Referenční skupiny jsou
vymezeny v příloze vyhlášky č. 384/2007 Sb., o seznamu referenčních skupin, v nichž jsou také
uvedeny pro každou referenční skupinu léčivé látky v dané referenční skupině převažující (a právě
podle léčivých látek jsou stanoveny skupiny v příloze č. 2 zákona o veřejném zdravotním
pojištění). Uvedené rozdíly však městský soud ne zcela správně rozpoznal, z čehož také vyústily
mylné závěry ohledně posouzení plně hrazeného léčivého přípravku ve skupině č. 228, zejména
směrem k aplikaci §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Z toho vyvěral
i nesprávný poukaz městského soudu na tři léčivé přípravky, které měly být předmětem
prvostupňového rozhodnutí a ve vztahu k nimž měl stěžovatel posuzovat léčivý přípravek
Syntostigmin. Zde městský soud opět nerozlišil pojem léčivé látky a léčivého přípravku. Léčivým
přípravkem jsou ty, které byly v daném případě zařazeny do referenční skupiny č. 87/1, ohledně
nichž bylo rozhodováno o stanovení výše a podmínek jejich úhrady. Tyto léčivé přípravky
obsahují léčivé látky donepezil, rivastigmin a galantamin (což je výslovně uvedeno na straně 35
prvostupňového rozhodnutí). Tyto léčivé látky (nazvané nesprávně léčivé přípravky) měl zřejmě
na mysli městský soud. Pro posouzení dané stížní námitky však tato disproporce nemá stěžejní
význam, jelikož k nutnosti posoudit léčivý přípravek Syntostigmin pro terapii Alzheimerovy
choroby se zdejší soud vyjádřil shora a pokud jde o léčivé látky obsažené v jednotlivých léčivých
přípravcích, ty mají význam opět pouze pro zařazení léčivých přípravků do jednotlivých skupin
léčivých látek dle přílohy č. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění. I k tomu již výše Nejvyšší
správní soud zaujal stanovisko.
Nejvyšší správní soud se konečně zabýval poslední stížní námitkou týkající se posouzení
vypořádání námitek účastníků řízení v prvostupňovém rozhodnutí ze strany stěžovatele.
I zde stěžovateli přisvědčil, že závěry městského soudu o nedostatečném odůvodnění
napadeného rozhodnutí, pokud jde o (ne)vypořádání námitek žalobce nejsou správné.
Stěžovatel v napadeném rozhodnutí dovodil (viz strana 38 bod VI. napadeného
rozhodnutí), že prvostupňové rozhodnutí trpí vadou spočívající v nevypořádání námitek
některých účastníků správního řízení (mezi nimi i žalobce) v jeho odůvodnění, ačkoliv je uplatnili
v řádné době po zahájení správního řízení (§39g odst. 5 zákona o veřejném zdravotním
pojištění). Tuto vadu rozhodnutí Ústavu, který v odůvodnění svého rozhodnutí veškeré námitky
nevypořádal, označil za administrativní pochybení. Zdůraznil, že všechny námitky účastníků
řízení byly řádně vypořádány v závěrečné hodnotící zprávě, která byla, jako součást správního
spisu, také všem účastníkům řízení přístupná. Tuto vadu tedy nepovažoval za tak závažnou,
aby mohla mít vliv na správnost či zákonnost prvostupňového rozhodnutí. Sám považoval
za dostatečné, že v napadeném rozhodnutí na závěrečnou hodnotící zprávu Ústavu odkázal,
čímž měl odvolací námitku žalobce za vypořádanou.
Nejvyšší správní soud předně zdůrazňuje, že obecně vzato považuje nevypořádání
námitek účastníků řízení v prvostupňovém rozhodnutí, potažmo alespoň v napadeném
rozhodnutí za vadu, jelikož správní řízení před Ústavem je vedeno podle správního řádu, a proto
na něj dopadají i ustanovení týkající se náležitostí rozhodnutí, jak jsou vymezena v §68 správního
řádu. Proto mimo jiné musí rozhodnutí obsahovat odůvodnění (§68 odst. 1 správního řádu),
jehož obsahové náležitosti blíže upravuje §68 odst. 3 správního řádu.
Podle §68 odst. 3 správního řádu, v odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí,
podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních
předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením
k podkladům rozhodnutí.
Z uvedeného ustanovení správního řádu podle Nejvyššího správního soudu nepochybně
vyplývá povinnost správního orgánu nejen uvést důvody výroku rozhodnutí, ale vypořádat
se také s návrhy a námitkami, jakož i vyjádřeními k podkladům rozhodnutí, které účastníci
správního řízení vznesli či uplatnili. Jde fakticky o reflexi předchozí procesní aktivity účastníka
správního řízení, kterou v souladu se svými právy (např. podle §36 odst. 1 správního řádu),
popř. i povinnostmi (např. podle §52 správního řádu), vyvíjí v průběhu správního řízení. Obecně
tedy nelze považovat za pouhé „administrativní pochybení“, pokud tato aktivita účastníků
správního řízení není v rozhodnutí správního orgánu jakkoliv zohledněna, tedy pokud účastník
na své návrhy, námitky či vyjádření nenachází v odůvodnění rozhodnutí konkrétní a věcnou
reakci v podobě vyjádření stanoviska správního orgánu k nim.
V nyní posuzované věci však ze strany žalobce byly v průběhu správního řízení před
Ústavem shodné námitky či shodná vyjádření k podkladům rozhodnutí uváděna opakovaně.
Nejprve ve vyjádření ze dne 18. 11. 2009 učiněném v řádné době po zahájení správního řízení
dle §39g odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Ty Ústav vypořádal v závěrečné
hodnotící zprávě ze dne 8. 12. 2009 (o čemž není mezi účastníky řízení sporu). Obsahově zcela
identická stanoviska (námitky) však žalobce uplatnil i v dalším vyjádření ze dne 16. 12. 2009,
v němž reagoval právě na závěrečnou hodnotící zprávu Ústavu ze dne 8. 12. 2009. Ty pak Ústav
řádně vypořádal v prvostupňovém rozhodnutí na stranách 31 a 32.
Nesprávnost odůvodnění prvostupňového rozhodnutí tedy spočívala v tom, že Ústav
výslovně neuvedl ty námitky žalobce, které jím byly uplatněny v počáteční fázi správního řízení
v podání ze dne 18. 11. 2009. Jelikož v případě žalobce byly tyto námitky po celou dobu
správního řízení obsahově shodné, nemohlo jejich neuvedení v odůvodnění prvostupňového
rozhodnutí při rekapitulaci průběhu správního řízení (na stranách 30 a 31 prvostupňového
rozhodnutí obsahující text: „Účastníci řízení v souladu s §39g odst. 5 zákona o veřejném zdravotním
pojištění byli oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy v průběhu 30ti dní ode dne zahájení řízení.
V této době obdržel Ústav tato podání účastníků řízení: Žádný z účastníků řízení této možnosti nevyužil“) mít
vliv na zákonnost či správnost prvostupňového rozhodnutí, protože fakticky byly vypořádány
v rámci vyslovení závěrů Ústavu k námitkám žalobce obsaženým ve vyjádření ze dne 16. 12. 2009
podaném k závěrečné hodnotící zprávě. S ní byl žalobce řádně seznámen a reagoval
na ni obsahově shodně, jako ve svém prvním vyjádření ze dne 18. 11. 2009. Tyto jeho námitky
obsažené v podání ze dne 16. 12. 2009 (obsahově shodné s těmi v podání ze dne 18. 11. 2009)
byly Ústavem věcně vypořádány. Proto v nyní posuzované věci bylo možno považovat tuto vadu
prvostupňového rozhodnutí za takovou, která nemá na soulad uvedeného rozhodnutí s právními
předpisy nebo na jeho správnost vliv. Stěžovatel tedy postupoval správně, pokud k této vadě
nepřihlédl (srov. §89 odst. 2 část věty třetí před středníkem správního řádu). Z materiálního
hlediska totiž veškeré žalobcem v průběhu správního řízení uplatněné námitky byly ze strany
Ústavu v prvostupňovém rozhodnutí vypořádány. Městský soud proto v tomto bodě nedospěl
ke správným závěrům.
Lze tedy uzavřít, že s ohledem na skutečnost, že Nejvyšší správní soud jednu
z uplatněných kasačních námitek neshledal důvodnou, byť ve zbylém rozsahu napadený rozsudek
městského soudu neobstál, nezbylo, než ve smyslu §110 odst. 1, in fine s. ř. s. kasační stížnost
zamítnout s tím, že v dalším řízení je stěžovatel vázán závazným právním názorem městského
soudu vysloveným v napadeném rozsudku modifikovaným právními závěry obsaženými v tomto
rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s., podle nichž
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti má účastník, který měl ve věci plný úspěch.
Tímto v řízení o kasační stížnosti úspěšným účastníkem byl žalobce. Nejvyšší správní soud proto
uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši
4114 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Uvedené náklady řízení představují náhradu za jeden úkon právní služby ve výši 3100 Kč
(za vyjádření ke kasační stížnosti) podle §7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif) a za jednu paušální náhradu hotových výdajů
ve výši 300 Kč související s uvedeným úkonem právní služby (§13 odst. 1 a 3 advokátního
tarifu). Tato částka (3400 Kč) byla v souladu s §57 odst. 2 s. ř. s. navýšena o 21 % daň z přidané
hodnoty ve výši 714 Kč, jejímž je právní zástupkyně žalobce plátcem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. října 2015
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu