ECLI:CZ:NSS:2015:5.AZS.108.2015:40
sp. zn. 5 Azs 108/2015 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně: P. T. D.,
zastoupená Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 22, proti
žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha
3, Olšanská 2, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
15. 4. 2015, č. j. 2 A 14/2015 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy,
odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán
I. stupně“), ze dne 1. 10. 2014, č. j. KRPA-128056-64/ČJ-2014-000022, bylo žalobkyni
(dále jen „stěžovatelka“) podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze
stěžovatelce umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 6 měsíců. Počátek
doby, po kterou stěžovatelce nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie,
by stanoven podle §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy stěžovatelka pozbude
oprávnění k pobytu na území České republiky. Současně byla stěžovatelce stanovena doba
k vycestování z území České republiky dle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, a to do 30 dnů
od nabytí právní moci rozhodnutí. Podle §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců správní orgán
I. stupně dále rozhodl, že se na stěžovatelku nevztahují důvody znemožňující vycestování podle
§179 citovaného zákona.
K odvolání stěžovatelky rozhodnutím ze dne 30. 1. 2015, č. j. CPR-18398-2/ČJ-2014-
930310-V231, změnil žalovaný rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že uloženou dobu
správního vyhoštění a dobu, po kterou nelze stěžovatelce umožnit vstup na území členských
států Evropské unie zkrátil z 6 měsíců na 3 měsíce. Ve zbytku žalovaný rozhodnutí správního
orgánu I. stupně potvrdil.
II.
Napadený rozsudek městského soudu
Stěžovatelka podala proti rozhodnutí žalovaného správní žalobu k Městskému soudu
v Praze (dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 2 A 14/2015 - 36,
podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
Městský soud se nejprve zabýval otázkou naplnění podmínek §119 odst. 1 písm. c) bod 2
zákona o pobytu cizinců, tedy dobou neoprávněného pobytu stěžovatelky na území České
republiky, když zjistil, že stěžovatelka na území České republiky pobývala neoprávněně
od 13. 12. 2013 do 26. 2. 2014, poté jí byl vydán výjezdní příkaz od 27. 2. 2014 do 28. 3. 2014,
území České republiky ovšem neopustila a od 29. 3. 2014 až do svého zajištění dne 31. 3. 2014
opět pobývala na území České republiky bez jakéhokoliv oprávnění. Tímto svým jednáním
stěžovatelka dle městského soudu naplnila podmínky pro vydání rozhodnutí o správním
vyhoštění.
Městský soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že napadené rozhodnutí žalovaného
je nepřezkoumatelné, když se žalovaný k jednotlivým námitkám stěžovatelky vyjádřil.
Městský soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatelky, že žalovaný se ve svém
rozhodnutí nezabýval nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života stěžovatelky
ve smyslu §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Městský soud uvedl, že žalovaný přiměřenost
správních rozhodnutí posuzoval dle jednotlivých aspektů §174a zákona o pobytu cizinců
a ohledně vztahu mezi stěžovatelkou a jejím přítelem, žalovaný při posuzování výpovědí
stěžovatelky, které učinila před správním orgánem I. stupně dne 16. 4., 5. 6. a 13. 6. 2014,
vycházel z jejich porovnání s výpovědí přítele stěžovatelky dne 7. 7. 2014. Porovnáním těchto
výpovědí zjistil zásadní rozpory týkající se nejen délky známosti, ale rovněž délky a místa
společného soužití. Městský soud poukázal na to, že stěžovatelka při výpovědi 16. 4. 2014 uvedla,
že její známost trvá šest měsíců, avšak zatím není tak intenzivní, aby se svým přítelem, kterého
odmítla identifikovat, společně bydleli. Ke svým rodinným poměrům přitom sdělila, že je vdaná,
její manžel, se kterým nežije, žije ve Vietnamu, stejně tak její tři děti, které finančně podporuje
a přála by si, aby za ní do České republiky přijely. Dne 5. 6. 2014 stěžovatelka odmítla odpovědět
na otázku, zda se na území České republiky nachází osoba, která by její správní vyhoštění
pociťovala jako zásah do svého soukromého a rodinného života, a zároveň na otázku,
zda je rodinným příslušníkem občana České republiky nebo Evropské unie, s nímž sdílí
společnou domácnost. Teprve v další výpovědi dne 13. 6. 2014 stěžovatelka uvedla, že společně
se svým přítelem, se kterým se seznámila asi před půl rokem, bydlí jeden měsíc v rodinném
domku, kde mají k užívání jednu místnost v podkroví. Oproti tomu její přítel ve své výpovědi
ze dne 7. 7. 2014 tvrdil, že se seznámili se stěžovatelkou před čtyřmi měsíci, a že od seznámení
pod dobu čtyř až pěti měsíců společně bydlí ve velkém domě, ve kterém žije několik rodin.
Rozpory mezi výpověďmi stěžovatelky a jejího přítele tedy dle názoru městského soudu nebyly
v marginálních otázkách, ale v otázkách zásadních. Navíc při domovním šetření dne 17. 7. 2014
v místnosti užívané stěžovatelkou nebyly zjištěny žádné osobní věci muže, ale pouze osobní věci
ženy. Na základě rozporů ve výpovědích stěžovatelky a jejího přítele dospěl městský soud
k závěru, že tvrzení stěžovatelky ohledně intenzity jejího vztahu k jejímu příteli je pouze účelové
ve snaze zabránit tomu, aby musela území České republiky opustit.
Vzhledem k velmi krátkému vztahu mezi stěžovatelkou a jejím přítelem, jakož i s ohledem
na rodinné vztahy stěžovatelky, která je vdaná, přičemž její manžel a děti žijí ve Vietnamu, nelze
podle názoru městského soudu hovořit o podstatném narušení rodinného a soukromého života
stěžovatelky a jejího přítele. Stěžovatelka přitom ani netvrdila, že by k České republice měla
nějaké sociální či kulturní vazby, nadto se během dlouhého pobytu na území České republiky
nenaučila českému jazyku, pohybuje se pouze mezi svými krajany, takže o kulturních,
společenských a sociálních vazbách nelze hovořit. Podle názoru městského soudu není
v projednávané věci dána ani existence nepřekonatelné překážky ve vztahu k rodinnému
či soukromému životu v zemi původu, kde se zdržuje manžel stěžovatelky a její děti. Za této
situace nelze známost stěžovatelky, kterou navázala na území České republiky, považovat
za vztah obdobný vztahu manželskému.
Pokud se týká povahy a závažnosti porušení veřejného pořádku stěžovatelkou městský
soud konstatoval, že u stěžovatelky se jedná o první porušení zákona o pobytu cizinců, neboť
v souvislosti s porušením tohoto zákona se dopustila pouze přestupku dle §156 odst. 1 písm. h)
zákona o pobytu cizinců a trestného činu na území České republiky se stěžovatelka nedopustila.
Po zvážení všech hledisek, která dle názoru městského soudu většinou svědčila v neprospěch
stěžovatelky, tedy není rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky nepřiměřeným zásahem do
jejího soukromého a rodinného života ve smyslu jednotlivých aspektů přiměřenosti dle §174a
zákona o pobytu cizinců.
III.
Kasační stížnost
Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů, jež podřadila
pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
V kasační stížnosti uvedla, že trvá na tom, že rozhodnutí žalovaného o jejím vyhoštění
je v rozporu s právními předpisy, a to zejména s §2 odst. 1, §3, §4 a §68 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a dále
v rozporu s §119a odst. 2, §174a zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutí žalovaného
je nepřiměřené, nepřezkoumatelné a bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného stavu věci,
nerespektuje osobní a rodinné poměry stěžovatelky a aktuální poměry v zemi jejího původu.
Městský soud podle stěžovatelky setrval na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů, na které
odkázal, žádné své řádné odůvodnění však nepřipojil, když považoval skutečný stav věci
za dostatečně zjištěný, obě správní rozhodnutí za „přiměřená“ a délku vyhoštění za přiměřenou
povaze protiprávního jednání stěžovatelky. Veškeré v žalobě uplatněné námitky byly považovány
městským soudem za irelevantní, ale stěžovatelka na nich stále trvá, proto je musí uplatnit
v kasační stížnosti, neboť se s nimi městský soud nevypořádal. Stěžovatelka je přesvědčena,
že pro přílišnou strohost, až absenci odůvodnění je napadený rozsudek nepřezkoumatelný, když
z něj není patrné, k jakým závěrům městský soud vlastně dospěl.
Podle stěžovatelky není ze správních rozhodnutí zřejmé, že by se vědomě dopustila
jednání podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, přestože v rámci
přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění by rovněž tato skutečnost měla být zahrnuta
do celkových úvah. Přiměřenost rozhodnutí o vyhoštění, jakožto i délka zákazu vstupu na území
členských států Evropské unie, je tak opřena o pouze domněle prokázané vědomé protiprávní
jednání stěžovatelky, což má za následek rozpor správních rozhodnutí se zásadou materiální
pravdy a jejich nepřezkoumatelnost. Ve správních rozhodnutích absentuje odůvodnění
přiměřenosti délky správního vyhoštění oproti intenzitě protiprávního jednání stěžovatelky, jakož
i volní složce takového případného jednání, což stěžovatelka, byť nepřímo, namítala i v žalobě,
avšak tato námitka nebyla městským soudem vypořádána.
Podle stěžovatelky není správný závěr správních orgánů a městského soudu o tom,
že rozhodnutí o správním vyhoštění je přiměřené zásahu do jejího soukromého a rodinného
života, a současně jde o závěr nedostatečně odůvodněný, neboť není zřejmé, jaké konkrétní
úvahy správní orgány vedly k tomuto závěru, resp. jsou tyto úvahy věcně nesprávné
a nedostatečné, přičemž nemají ani oporu v obsahu spisu. Městský soud se pak s touto otázkou
nedostatečně vypořádal, když neposuzoval konkrétní postup správních orgánů (resp. jejich
rozhodnutí) a pochybil, jestliže jako bezvýznamnou přešel existenci druha stěžovatelky.
Dále stěžovatelka namítala, že žalovaný v napadeném rozhodnutí pouze bagatelizoval
rodinný život stěžovatelky a citoval z kontextu vytržená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
a dalších soudů. Nesprávná je rovněž argumentace správních orgánů a městského soudu,
že navázala stěžovatelka partnerský vztah v době svého neoprávněného pobytu a z tohoto
důvodu je tento vztah právně irelevantní. Tato skutečnost ostatně také nemá oporu v obsahu
spisu. Správní orgány a městský soud nesprávně vyhodnotily rovněž informace o rodinných
příslušnících stěžovatelky a dostatečně se nezabývaly vazbami stěžovatelky na území České
republiky, a to především vazbami sociálními, a rovněž neexistencí reálné vazby k jejímu
domovskému státu, přestože stěžovatelka uvedla, že v domovském státě nevlastní žádný majetek
a nemá se kam vrátit. Vypořádání se s kritérii §174a zákona o pobytu cizinců správními orgány
a městským soudem je tedy nedostatečné.
Cílem správního vyhoštění přitom není postihovat takové „delikventy“, jako
je stěžovatelka, ale osoby úmyslně se zde nelegálně zdržující. Stěžovatelka má za to, že řízení
o správním vyhoštění mělo být pro nepřiměřenost zastaveno a jí měla být dána možnost
legalizace pobytu. Přestože tuto námitku vznesla již v rámci přezkumu správního rozhodnutí
I. stupně, jakož i v řízení před krajským soudem, nebyla ani v jednom případě řádně vypořádána.
Stěžovatelka v této souvislosti dále uvedla, že správní orgány se sice otázkou přiměřenosti
ve svém odůvodnění zabývaly poměrně rozsáhle, avšak po pečlivém přezkoumání lze zjistit,
že naprosto nedostatečně, když odůvodnění jejich rozhodnutí neobsahuje žádné přezkoumatelné
úvahy o tom, proč důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky převažují
nad ochranou jejích základních práv a svobod, jakož i jejího rodinného života.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
Vyjádření žalovaného
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se při svém postupu nedopustil
žádného pochybení a postupoval v souladu s platnou právní úpravou. Navrhuje proto zamítnutí
kasační stížnosti.
V.
Hodnocení Nejvyššího správního soudu
Stěžovatelka se kasační stížností podanou ve stanovené lhůtě (§106 odst. 2 s. ř. s.)
domáhala přezkumu rozhodnutí městského soudu, které vzešlo z řízení, jehož byla účastnicí
(§102 s. ř. s.), její kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.)
a je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 s. ř. s., vázán
rozsahem a důvody, které uplatňovala stěžovatelka ve svém podání. Dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Podle obsahu správního spisu stěžovatelka poprvé přicestovala do České republiky dne
19. 11. 2007, kdy měla platný cestovní doklad a dlouhodobé vízum za účelem podnikání na území
České republiky. Dne 14. 4. 2008 podala stěžovatelka žádost o udělení povolení k dlouhodobému
pobytu za účelem podnikání na území České republiky. Její žádosti bylo vyhověno a bylo
jí vydáno povolení k dlouhodobému pobytu za uvedeným účelem na dobu od 2. 5. 2008
do 1. 5. 2010. Dne 14. 4. 2010 stěžovatelka podala další žádost o prodloužení povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání a rovněž této žádosti bylo vyhověno s tím,
že jí bylo povolení k dlouhodobému pobytu prodlouženo do dne 12. 4. 2012. Dne 26. 3. 2012
podala stěžovatelka poslední žádost o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za stejným
účelem. Řízení o této žádosti bylo usnesením zastaveno, neboť stěžovatelka ani na základě výzvy
a následného přerušení řízení, nedoložila všechny zákonné náležitosti žádosti. Proti tomuto
rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které Komise rozhodující ve věcech pobytu cizinců
(dále jen „Komise“) rozhodnutím ze dne 9. 12. 2013, č. j. MV-53282-5/SO/sen-2013, zamítla.
Dne 9. 1. 2014 podala stěžovatelka proti rozhodnutí Komise žalobu s návrhem, aby jí byl přiznán
odkladný účinek. Dne 19. 2. 2014 podala stěžovatelka žádost o udělení dlouhodobého víza
za účelem strpění pobytu na území dle §33 odst. 1 písm. d) zákona pobytu cizinců. Následně
jí byl dne 26. 2. 2014 vydán výjezdní příkaz, který byl platný od 27. 2. 2014 do 28. 3. 2014.
Dne 19. 3. 2014 byla doručena právnímu zástupci stěžovatelky informace o důvodech neudělení
dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území a téhož dne bylo městským soudem
vydáno rozhodnutí, kterým nebyl žalobě proti rozhodnutí Komise přiznán odkladný účinek.
Dne 31. 3. 2014 se stěžovatelka dobrovolně dostavila na pracoviště správního orgánu I. stupně
z důvodu vyřešení své pobytové situace. Správním orgánem I. stupně bylo zjištěno,
že stěžovatelka pobývá na území České republiky od 29. 3. 2014 bez platného víza, ač k tomu
není oprávněna, a téhož dne s ní bylo zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stížní námitkou, že „pro přílišnou strohost, až absenci
odůvodnění“ je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. K otázce nepřezkoumatelnosti z hlediska
nesrozumitelnosti či nedostatku důvodů rozhodnutí se již Nejvyšší správní soud ve své judikatuře
vyjadřoval, např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, v němž vyslovil,
že „[z]a nesrozumitelné lze obecně považovat takové soudní rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný,
kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze seznat, co je výrok
a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou
formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod. Nedostatkem důvodů pak nelze
rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými
důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady
skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé,
zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny“. V dané věci není napadený rozsudek nesrozumitelný,
protože obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně stěžovatelka jeho obsahu
porozuměla, což dokládá i skutečnost, že podala obsáhlou kasační stížnost, v níž namítala
nesprávné právní posouzení věci. Napadený rozsudek rovněž není nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů, neboť městský soud se v jeho odůvodnění vyjádřil ke všem žalobním
bodům, přičemž jasně vyložil, proč bylo hodnocení správních orgánů v souladu se zákonem. Byť
tedy stěžovatelka namítá, že je rozsudek městského soudu příliš strohý, až neodůvodněný,
Nejvyšší správní soud takové pochybení neshledal, neboť podle jeho názoru se městský soud
se žalobními námitkami řádně a dostatečným způsobem vypořádal, jak rovněž dále níže
rozvedeno.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatelky týkající se přiměřenosti
zásahu do jejího soukromého a rodinného života s tím, že se správní orgány nezabývaly
jednotlivými skutečnostmi ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců.
Jak vyplývá z dřívější judikatury Nejvyššího správního soudu, která navazuje na judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva, zásah do soukromého a rodinného života cizince způsobený
jeho vyhoštěním by musel mít určitou intenzitu, aby představoval porušení práv garantovaných
čl. 8 Úmluvy (srov. např. rozsudky ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71 a ze dne
11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65). Přesto, že pojem rodinného života v Úmluvě není definován,
je vždy vykládán s důrazem na fungující (reálný) rodinný život. V dané souvislosti je třeba také
poukázat na to, že čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených
osob ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi.
Při stanovení rozsahu povinností státu je v tomto směru nutno vždy posuzovat okolnosti
konkrétního případu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 2. 1996 ve věci
Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94), když Evropský soud pro lidská práva bere v úvahu
mimo jiné i případné extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy, tedy otázku, do jaké míry je cizinci
znemožněn jeho rodinný, případně soukromý, život v jeho zemi původu a do jaké míry
je přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen umožnit mu přenést si svůj rodinný,
resp. soukromý, život na jeho území.
V daném případě stěžovatelka konkrétně argumentuje, že pokud dojde k jejímu vyhoštění
z území České republiky, nebude moci dále setrvat ve vztahu se svým druhem, kterému byla
v České republice udělena mezinárodní ochrana z důvodu jeho pronásledování z politických
důvodů na území Vietnamské socialistické republiky.
K této námitce považuje Nejvyšší správní soud za potřebné uvést, že zdejší soud
se ztotožňuje se závěrem městského soudu o účelovosti tvrzení stěžovatelky ohledně intenzity
tohoto údajného partnerského vztahu ve snaze zabránit tomu, aby stěžovatelka musela území
České republiky opustit. Účelovost těchto tvrzení stěžovatelky lze dovodit nejen na základě
významných rozporů ve výpovědích jejích a jejího údajného druha, jak byly výše popsány
městským soudem, ale rovněž s ohledem na skutečnost, že při domovním šetření uskutečněném
v místě bydliště stěžovatelky dne 17. 7. 2014 nebyly v místnosti užívané stěžovatelkou zjištěny
žádné osobní věci muže, ale výhradně ženské osobní věci.
Při hodnocení tvrzení o navázání partnerského vztahu stěžovatelkou je ovšem nutné
zohlednit také to, že k jeho údajnému budování mělo dojít až v době, kdy se stěžovatelka
na území České republiky nacházela neoprávněně, resp. zde v určitém období pobývala
na základně výjezdního příkazu.
V této souvislosti městský soud správně poukázal na to, že i kdyby si stěžovatelka v této
době skutečně tento vážný vztah začala budovat, nejednalo by se o skutečnost, která by sama
o sobě mohla být bez dalšího považována za důvod, pro který nelze rozhodnutí o správním
vyhoštění vydat. Rovněž podle názoru Nejvyššího správního soudu je v této souvislosti
nepochybné, že stěžovatelka svůj údajný partnerský vztah začala rozvíjet až v době,
kdy se na území České republiky zdržovala za výše uvedených okolností. Tato skutečnost plyne
z výpovědi samotné stěžovatelky zachycené v protokolu ze dne 13. 6. 2014, kdy uvedla,
že se svým se přítelem seznámila asi před půl rokem. Partner stěžovatelky pak ve výpovědi ze dne
7. 7. 2014 uvedl, že se stěžovatelkou se seznámil pouze před čtyřmi měsíci. Nejvyšší správní soud
přitom již dříve v rozsudku ze dne 28. 8. 2013, č. j. 8 As 5/2013 – 43, vyslovil, že „zvláště naplnění
kritéria, že rodinný život byl založen až poté, kdy dotčené osoby věděly, že cizinec pobývá na území nelegálně, vede
zpravidla k závěru o neopodstatněnosti stížnosti (viz. např. rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 26. 1. 1999,
Jerry Olajide Sarumi proti Spojenému království, stížnost č. 43279/98, či ze dne 9. 11. 2000,
Andrey Shebashov proti Lotyšsku, stížnost č. 50065/99. Komentář k Úmluvě uvádí, že stížnosti osob, které
si založily rodinu až poté, co jejich pobyt byl z určitého důvodu nelegální, jsou běžně Evropským soudem
pro lidská práva odmítány jako zjevně neopodstatněné, a to i sam osoudcem (KMEC, J., KOSAŘ, D.,
KRATOCHVÍL, J. BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck,
2012, s. 958).“
Poukazovala-li stěžovatelka na kritéria stanovená §174a zákona o pobytu cizinců,
Nejvyšší správní soud k této námitce uvádí, že správní orgány vzaly v úvahu všechny zjištěné
skutečnosti a dospěly ke správnému závěru, že vyhoštěním stěžovatelky nebylo zasaženo
do jejího rodinného či soukromého života, přičemž své závěry řádně a srozumitelně odůvodnily.
Ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců tak zohlednily věk stěžovatelky (nar. 6. 12. 1978)
a její dobrý zdravotní stav, zabývaly se také stupněm její integrace ve společnosti (v průběhu
celého správního řízení byl nezbytný tlumočník do vietnamského jazyka; při místním šetření
nebyla schopná žádné komunikace v češtině), ekonomickými (je finančně nezávislá, vlastní
automobil a má dostatek prostředků na vycestování) a společenskými a kulturními poměry, jakož
i skutečností, zda jsou její rodinné vazby navázány na území České republiky (manžel stěžovatelky
a tři děti žijí ve Vietnamu). Při svém rozhodování správní orgány rovněž přihlédly ke skutečnosti,
že stěžovatelka začala budovat svůj partnerský vztah až v době, kdy pobývala na území České
republiky vědomě neoprávněně. Městský soud se v napadeném rozsudku rovněž zabýval
jednotlivými hledisky stanovenými v §174a zákona o pobytu cizinců, jak byly rozvedeny výše,
a se závěry správních orgánů se ztotožnil. Ani tuto stížní námitku proto Nejvyšší správní soud
neshledal opodstatněnou.
Kasační námitka, v níž vyjádřila stěžovatelka nesouhlas s tím, že její vyhoštění na dobu
3 měsíců je nepřiměřené, neboť z výsledků správního řízení nevyplynulo, že by se na území
České republiky zdržovala úmyslně nelegálně, je rovněž nedůvodná.
Je nesporné, že stěžovatelka svým jednáním naplnila podmínky §119 odst. l písm. c)
bod 2 zákona o pobytu cizinců a skutečnost, zda stěžovatelka na území České republiky
neoprávněně pobývala nevědomě, resp. neúmyslně, je při posuzování, zda jsou splněny zákonné
podmínky pro vyhoštění, bez právního významu. Proto správní orgány ani neměly důvod
se z hlediska hodnocení této skutečnosti blíže zabývat tím, zda se tohoto jednání dopustila
úmyslně či nikoliv. Ostatně, dostavila-li se stěžovatelka dne 31. 3. 2014 na oddělení cizinecké
policie se žádostí o vystavení povolení k pobytu, musela si být vědoma skutečnosti, že se zdržuje
na území České republiky neoprávněně.
Pobývá-li přitom cizinec (v projednávané věci stěžovatelka) na území České republiky
bez víza, ač k tomu není oprávněn, může mu být uloženo správní vyhoštění spojené se zákazem
vstupu až na 3 roky [§119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců]. Doba zákazu vstupu
na území členských států Evropské unie byla stěžovatelce stanovena pouze na dobu 3 měsíců,
přičemž Nejvyšší správní soud neshledal, že by tato doba byla vzhledem ke skutkovým
okolnostem nepřiměřená. Právě stanovení zákazu vstupu v této relativně minimální délce naopak
svědčí o tom, že správní orgány zvažovaly závažnost protiprávního jednání stěžovatelky i všechny
relevantní okolnosti.
Co se týče odkazu stěžovatelky na §2 odst. 1, §3 a §4 správního řádu, které správní
orgány údajně porušily, nelze jej považovat za řádně uplatněný důvod kasační stížnosti tak,
jak jej vymezuje §103 odst. 1 s. ř. s. Jednou z náležitostí kasační stížnosti (§106 odst. 1 s. ř. s.)
je také označení důvodů, pro které stěžovatelka napadá rozhodnutí městského soudu. Musí
se jednat jak o skutkové, tak právní důvody, pro něž stěžovatelka považuje rozhodnutí městského
soudu za nezákonné. Stěžovatelka tedy musí v kasační stížnosti konkrétním způsobem popsat,
k jakým vadám došlo podle jejího názoru v řízení před správním orgánem nebo soudem, jakými
konkrétními vadami trpí podle ní rozhodnutí soudu, v čem přesně spatřuje nesprávné posouzení
právní otázky soudem apod. Pouhá paragrafová či slovní citace zákonných ustanovení tedy jako
stížní důvod neobstojí. Stěžovatelka ovšem ve vztahu k těmto „námitkám“ pouhým
vyjmenováním ustanovení zákona neuvedla žádné konkrétní námitky, kterými by se Nejvyšší
správní soud vůbec mohl zabývat.
VI.
Závěr a náklady řízení
Ze shora uvedených důvodů dospěl zdejší soud k závěru, že kasační stížnost stěžovatelky
není důvodná, a proto ji zamítl.
Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl dle §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před
soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka
úspěch neměla a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly,
takže mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2015
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu