ECLI:CZ:NSS:2015:5.AZS.137.2015:33
sp. zn. 5 Azs 137/2015 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: A. E., zast.
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem v Praze, Opletalova 1417/25, proti žalovanému:
Policie České republiky, se sídlem v Praze, Olšanská 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2015, č. j. 4 A 24/2015 - 30,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2015, č. j. 4 A 24/2015 - 30,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení rozsudku
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 3. 2015, č. j. CPR-15831-2/ČJ-2014-930310-C235, kterým bylo
zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie
hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, odd. pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne
2. 9. 2014, č. j. KRPA-336534-18/ČJ-2014-000022; tímto bylo stěžovatelce uloženo správní
vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o pobytu cizinců“),
na dobu jednoho roku. Počátek doby, po kterou nelze stěžovatelce umožnit vstup na území
členských států EU, byl stanoven podle §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku,
kdy pozbude oprávnění k pobytu na území ČR. Podle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla
stanovena doba k vycestování z území ČR do třiceti dnů od nabytí právní moci tohoto
rozhodnutí. Podle §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců se na stěžovatelku nevztahují důvody
znemožňující vycestování podle §179 zákona o pobytu cizinců.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti
V kasační stížnosti stěžovatelka mimo jiné uvádí, že je přesvědčena o nezákonnosti
a nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Předesílá, že ve správním řízení byl zásadním
způsobem porušen především §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“), když správní orgán nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti. Správní orgán nedostál této své povinnosti, což má přesah do následného
rozhodnutí ve věci, čímž byly porušeny i další zásady správního řízení, především pak zásady
obsažené v §2 odst. 3 a 4 správního řádu. Jak je evidentní z napadených správních rozhodnutí,
správní orgány nepřihlédly ke specifickým okolnostem řešeného případu a už vůbec nešetřily
oprávněné zájmy účastníka řízení, které byly povinny zjistit s o to větší zodpovědností s ohledem
na skutečnost, že se jedná o řízení vedené z moci úřední, v němž má být účastníku řízení uložena
povinnost.
Stěžovatelka je přesvědčena, že postup správních orgánů byl nesprávný a vydaná
rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna a tudíž nepřezkoumatelná. Posvěcením tohoto
postupu přenesl soud zmíněná pochybení do svého rozhodnutí. Stěžovatelka poukazuje v tomto
ohledu na dikci §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, který říká, že „rozhodnutí o správním
vyhoštění podle §119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo
rodinného života cizince“. Správní orgány těchto požadavků prakticky vůbec nedbaly, když i přes
zcela zásadní zásah do života stěžovatelky spočívající v nuceném opuštění České republiky, který
se ovšem s ohledem na zavedenou správní praxi, kdy správní orgány vyhoštěným cizincům
prakticky výhradně neumožňují návrat do země, téměř jistě změní v opuštění trvalé a tímto
de facto v kompletní znemožnění návratu do republiky, vydaly rozhodnutí o správním vyhoštění,
které je evidentně zcela nepřiměřené důvodům vedoucím k jeho vydání a zasahuje nepřípustně
do jejího soukromého a rodinného života. Ačkoliv samozřejmě platí, že právo cizince na pobyt
na území ČR nepatří mezi základní lidská práva, je na místě poukázat na fakt, že i přes tuto
skutečnost zákon o pobytu cizinců zapovídá vyhoštění osoby v případě, že by tento krok
představoval nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života. Je tedy v tomto
ohledu nutno prostý odkaz na absenci práva cizince na pobyt na území ČR odmítnout jako zcela
nedostatečné zjištění skutkových okolností relevantních pro rozhodnutí ve věci. Tento závěr
je známý, avšak nic nevypovídá k otázce přiměřenosti správního rozhodnutí. Správní orgány tedy
ve vydaných správních rozhodnutích zcela přešly povinnosti vyplývající z §3 správního řádu
stejně jako příslušných ustanovení zákona o pobytu cizinců, možné zásahy do soukromého
a rodinného života ve svých rozhodnutích prakticky nijak nezkoumaly, čímž zatížily svá
rozhodnutí nepřezkoumatelností. Stejně tak soud, který tato pochybení nenapravil, přenesl tato
rovněž do svého rozhodnutí. V řízení se správní orgány zaměřily toliko na zpochybňování
postavení stěžovatelky jakožto rodinného příslušníka občana EU, aniž by však v souladu se svými
povinnostmi zjišťovaly okolnosti, které jsou stěžovatelce ku prospěchu, zejména pokud jde právě
o přiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění, pokud jde o soukromý a rodinný život.
Stěžovatelka navíc namítala nedostatečně zjištěný stav věci, pokud jde o činnost správních orgánů
ve vztahu ke zjištění podstatných skutečností. Poukazuje na skutečnost, že správní orgán
nepřistoupil k výslechu jejího partnera, ačkoliv se jedná o zcela zásadní skutečnost ve vztahu
k otázce přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Nejde přitom pouze o zjištění,
zda lze na stěžovatelku pohlížet jako na rodinného příslušníka občana EU, kdy pak by bylo
možné vyhoštění pouze z taxativních důvodů, ale jde zejména o posouzení relevantních
rodinných vazeb účastníka řízení na území. To se však nestalo, ačkoliv to stěžovatelka v průběhu
řízení navrhovala. Přitom ačkoliv mohl být v době řízení před správním orgánem prvého stupně
vztah stěžovatelky a jejího partnera teprve v začátcích, tento vztah stále trvá, v současnosti
již déle než rok, což však nijak nezjišťoval ani soud ani odvolací správní orgán. S ohledem
na výše uvedené pak stěžovatelka konstatuje, že zásadní pochybení ve věci je spatřováno
v činnosti soudu, který zcela nedostatečně zdůvodnil své rozhodnutí, jelikož vycházel
z nedostatečně zjištěných skutečností, nedostatečně vypořádal námitky uplatněné v žalobě
a nezabýval se náležitě ani skutečným stavem věci, pročež tento postup dle názoru stěžovatelky
jednoznačně mohl mít a měl vliv na zákonnost rozhodnutí soudu ve věci. Za situace, kdy soud
uplatněné námitky pouze rekapituluje, aniž by k nim zaujal přezkoumatelné stanovisko, nelze mít
povinnosti správního soudu ve vztahu k odůvodnění svých rozhodnutí za splněné. Příslušný soud
přezkoumal napadené rozhodnutí v rozporu s povinnostmi, které mu vyplývají z příslušných
ustanovení soudního řádu správního i výše definovaných rozhodnutí vyšších soudů.
S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek městského soudu, případně aby zrušil rovněž rozhodnutí správních orgánů,
a vrátil věc těmto k novému projednání a zároveň přiznal stěžovatelce nárok na náhradu nákladů
řízení.
Žalovaná vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatelky nepodala.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku [ustanovení §106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], je podána oprávněnou osobou, neboť
stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.).
Kasační stížnost je přípustná a jsou v ní namítány důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d)
s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí,
mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku pro nedostatek důvodů, protože tato vada již sama o sobě brání posouzení důvodnosti
ostatních kasačních námitek.
Problematika nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí
je v judikatuře Nejvyššího správního soudu bohatě zastoupena (viz např. rozsudky ze dne
29. 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52,
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245,
ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64, všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Rozhodnutí soudu je třeba považovat
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, pokud například není zřejmé, jakými úvahami
se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření právního závěru,
z jakého důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné, proč nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci v žalobě, proč podřadil daný skutkový stav pod určitou právní
normu. O nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů se jedná rovněž i v případě, kdy soud
opomněl vypořádat některou z uplatněných námitek, nebo pokud odůvodnění napadeného
rozhodnutí obsahuje pasáže citované z jiného rozhodnutí, které se však týkalo skutkově i právně
odlišné věci, aniž by soud rozvedl způsob aplikace závěrů vyslovených v takovém rozhodnutí
na posuzovaný případ. Obdobně Ústavní soud konstatoval: „Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně
odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla
uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované
čl. 36 odst. 1 Listiny“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08).
Nejvyšší správní soud v intencích výše uvedeného tedy konstatuje, že má-li být soudní
rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud
za rozhodný a jak uvážil o pro věc zásadních skutečnostech (uplatněných žalobních bodech),
resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt
svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Co do rozsahu přezkoumávání
správního rozhodnutí (po věcné stránce) je pak správní soud, nestanoví-li zákon jinak
(srov. §75 odst. 2 s. ř. s. v návaznosti na §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán striktní dispoziční
zásadou. Uvedená dispoziční zásada však není účinná v otázkách, ke kterým je správní soud
povinen přihlížet z úřední povinnosti. Současně z rozsudku musí být patrné, jak se správní soud
vypořádal se vznesenými žalobními body a k nim se vztahující zásadní žalobní argumentací.
Ponechat stranou nelze ani okolnost, že odůvodnění soudního rozhodnutí v podstatě předurčuje
možný rozsah opravného prostředku vůči němu ze strany účastníků řízení. Pokud by soudní
rozhodnutí vůbec neobsahovalo odůvodnění nebo by nereflektovalo na žalobní námitky
a zásadní argumentaci, o kterou se opírá, pomíjelo by jednotlivá podání stěžovatele a námitky
v nich uvedené, mělo by to nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost.
Nejvyšší správní soud shledal, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů. Městský soud se ve svém odůvodnění zabýval ohledně správního
vyhoštění víceméně pouze vztahem stěžovatelky a délkou jeho trvání. K tomuto zdejší soud
konstatuje, že lze přisvědčit jak městskému soudu, tak správním orgánům, že pouze tento vztah
hodnocený ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí, není dostatečným důvodem
pro nevyhoštění stěžovatelky. Nicméně městský soud se nikterak nezabýval námitkou
stěžovatelky stran porušení §3 správního řádu, tedy, že správní orgány nedostatečně zjistily
skutkový stav. Městský soud sice uvádí, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně, ale tyto závěry
činí výlučně ohledně stěžovatelčina vztahu a jeho dopadu na přiměřenost správního vyhoštění.
Podle §174a zákona o pobytu cizinců správní orgán zohlední při posuzování
přiměřenosti dopadů rozhodnutí zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince,
délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů,
ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu,
jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu
jeho posledního trvalého bydliště.
Podle §119a zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle §119 nelze
vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života
cizince.
Pokud se městský soud nezabýval dostatečným zjištěním skutkového stavu ohledně
ostatních aspektů, podle kterých je nutno posoudit přiměřenost dopadu rozhodnutí, zatížil
tak svoje rozhodnutí nepřezkoumatelností; z jeho odůvodnění není zřejmé, jak se vypořádal
se uvedeným žalobním bodem, resp. z jakého důvodu se touto určitou žalobní námitkou
nezabýval vůbec.
Řádně zjištěný skutkový stav je podmínkou, bez které nelze posoudit, zda rozhodnutí
o správním vyhoštění je v souladu se zákonem, když nedovoluje posoudit, zda byla poměřována
přiměřenost dopadů rozhodnutí na stěžovatelku dle §174a zákona o pobytu cizinců, případně
nepřiměřenost zásahu do jejího soukromého nebo rodinného života dle §119a zákona o pobytu
cizinců; přitom tato vada by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé
Městský soud tak měl hodnotit v souladu s žalobními námitkami stěžovatelky, zda správní
orgány dostatečně zjistily skutkový stav a tento skutkový stav zohlednily při posuzování dopadů
rozhodnutí (a to zejména za situace, kdy stěžovatelka byla v České republice přijata ke studiu
na vysoké škole, je finančně zajištěna, platí zdravotní pojištění a má sice začínající, ale fungující
vztah). To však městský soud neučinil. Z tohoto důvodu městský soud zatížil své rozhodnutí
vadou nepřezkoumatelnosti.
Nejvyšší správní soud z důvodu nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu nemohl
přistoupit k přezkumu ostatních kasačních námitek, neboť odůvodnění rozsudku městského
soudu, jež předurčuje možný rozsah opravného prostředku, takový přezkum neumožňuje.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení, v němž bude vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozhodnutí (§110 odst. 1, odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 27. listopadu 2015
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu