ECLI:CZ:NSS:2015:5.AZS.157.2015:31
sp. zn. 5 Azs 157/2015 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: I. P., zast. Mgr.
Petrem Václavkem, advokátem se sídlem v Praze, Václavské náměstí 21, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem v Praze,
nám. Hrdinů 1634/3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 8. 7. 2015, č. j. 15 A 47/2013 - 44,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 7. 2015, č. j. 15 A 47/2013 - 44,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 3. 2013, č. j. MV-70867-9/SO/sen-2012, kterým bylo
zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky,
ze dne 14. 4. 2012, č. j. OAM-13601-8/TP-2011, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele
o povolení k trvalému pobytu podle §75 odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť nebyla dodržena nepřetržitost pobytu ve smyslu
§68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že správní soud posoudil nesprávně žalobní námitky
a porušil své přezkumné povinnosti, když zcela nedostatečně zdůvodnil své rozhodnutí, jelikož
vycházel z nedostatečně zjištěných skutečností, nedostatečně vypořádal námitky uplatněné
v žalobě a nezabýval se náležitě ani skutečným stavem věci, pročež tento postup dle názoru
stěžovatele jednoznačně mohl mít a měl vliv na zákonnost rozhodnutí soudu ve věci.
Za situace, kdy soud zcela pomíjí jednoznačně prokázané skutečnosti a hodnotí
je způsobem, který je zcela zjevně přehlíží, a hodnotí je bez zvážení okolností celého případu
a na základě nedostatečně zjištěného stavu věci, je zjevné, že nelze mít požadavky na formu
odůvodnění soudních rozhodnutí za splněné. Příslušný soud přezkoumal napadené rozhodnutí
v rozporu s povinnostmi, které mu vyplývají z příslušných ustanovení soudního řádu správního,
když dle názoru stěžovatele pochybil především ve vztahu k přezkumu postupu správních
orgánů, pokud jde o možnost stěžovatele prokazovat splnění podmínek pro udělení povolení
k pobytu.
Stěžovatelem bylo zejména v podané žalobě namítáno, že správní orgány pochybily,
když nebylo provedeno ústní jednání, účastník řízení nebyl vyrozuměn o vadách jeho žádosti
a v důsledku toho byla jeho žádost zamítnuta, když nemohl odůvodnit období své nepřítomnosti
na území. Soud však v podstatě odmítá námitky stěžovatele s tím, že se shoduje se závěry
žalovaného správního orgánu, soud odmítá nezbytnost provedení ústního jednání, stejně jako
nutnost poučit účastníka řízení o vadách jeho žádosti a nakonec poukazuje na povinnost
stěžovatele tvrdit rozhodné skutečnosti, a dochází k závěru, že stěžovatel relevantně neprokázal
splnění zákonných podmínek pro vydání povolení k pobytu. Stěžovatel se domnívá,
že jak správní orgány, a to na obou stupních, tak pak následně krajský soud, vychází ze zcela
jiných skutkových okolností, ze kterých pak ale dovozují stejné závěry pro pobytové oprávnění
účastníka řízení. Správní orgán prvého stupně zamítl žádost s tím, že jedno období nepřetržitosti
pobytu účastníka řízení mimo území ČR je delší než 6 měsíců a doba pobytu, kterou
lze stěžovateli započítat je tak pouhé 3 roky a 7 měsíců. Odvolací správní orgán (žalovaný)
pak přijal doložené omluvení nepřítomnosti na území, která se vztahovala na období, pro něž
správní orgán prvého stupně zamítl žádost, avšak odvolací správní orgán i přes to potvrdil
rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, s tím, že byla zjištěna i jiná období nepřítomnosti
stěžovatele mimo území ČR, a tedy není možné žádosti vyhovět.
Ačkoliv se jedná o zdánlivě totožný důvod pro zamítnutí žádosti, jednoznačně tomu tak
není, neboť je nutno rozlišovat nepřítomnost mimo území přesahující 10 měsíců v souhrnu
a nepřítomnost kratší než 12 měsíců mající odůvodnění ve specifických okolnostech. Účastník
řízení pak nemá vůbec možnost reagovat na okolnosti případu a samozřejmě ani náležitě
odůvodnit nepřítomnost na území, když vlastně neví, která nepřítomnost je pro posouzení jeho
žádosti podstatná. Stejně tak je nutno zmínit, že žalovaný sám připustil, že bylo nezbytné,
aby správní orgán prvého stupně vyzval stěžovatele k doložení důvodů nepřítomnosti na území.
Naproti tomu správní soud tuto poučovací povinnost správního orgánu prvého stupně odmítá.
Co je ale podstatné, je skutečnost, že stěžovatel jednoznačně neměl možnost doložit důvody své
nepřítomnosti na území. Správní orgán prvého stupně poukázal ve svém rozhodnutí pouze
na jedno období nepřítomnosti, přičemž s ohledem na opomenutí poučovací povinnosti
byl stěžovatel oprávněn k doložení doby nepřítomnosti na území.
Následně však žalovaný zamítl žádost stěžovatele s ohledem na délku doby, po kterou
celkově pobýval mimo území, přičemž tuto skutečnost již neměl stěžovatel možnost rozporovat,
respektive nebyl na takové posuzování vůbec upozorněn, a tedy ani např. nemohl doložit
potvrzení o tom, že pobýval na území ČR, tedy do jeho pasu natištěná razítka neodpovídají
skutečnosti.
Stěžovatel dále namítá, že správní orgány zcela protiprávně nakládají s právními pojmy
definovanými v zákoně o pobytu cizinců, což má následně vliv na nesprávné posouzení věci jako
takové, kdy správní orgán nesprávně posuzuje otázku celkové započitatelné doby pobytu
na území. Správní orgán zcela nesprávně směšuje pojmy nepřetržitost pobytu na území a dobu
započitatelnou do doby pěti let pobytu na území.
Z textace napadeného rozhodnutí je zjevné, že správní orgán shledává nesplnění zákonné
podmínky §68 zákona ve skutečnosti, že jednotlivá období pobytu cizince mimo území přesáhla
10 měsíců. Ze znění zákonného ustanovení je zjevné, že neplatí, že cizinec nesplňuje podmínky
pro vydání povolení k pobytu, pokud období jeho nepřítomnosti na území přesáhla 10 měsíců,
ale toliko fakt, že tato období se do doby nepřetržitého pobytu na území nezapočítávají. I pokud
by byl akceptován náhled správní orgánu, tedy že je nutno vycházet z přechodových razítek,
je nutno poznamenat, že správní orgán nezjistil správně skutkový stav věci. Správní orgán totiž
vychází nesprávně ze závěru, že pokud jednotlivá období přesáhla dobu 10 měsíců, není splněna
zákonná podmínka pro vydání povolení k pobytu. To však je zcela nesprávná aplikace zákonného
ustanovení. Jak již bylo výše uvedeno, platí toliko, že doba pobytu cizince mimo území, pokud
ve svém souhrnu přesáhla 10 měsíců, se do doby pobytu nezapočítává. Neznamená to však
automaticky, že pobyt nebyl nepřetržitý. Cizince, který pobývá na území na základě povolení
k dlouhodobému pobytu deset let, a není možné mu třeba i dva roky započítat do této doby, stále
pobývá na území 8 let a to nepřetržitě, i pokud se dva roky nezapočítají a tudíž splňuje podmínky
předchozího pětiletého pobytu na území. Stěžovatel je však přesvědčen, že správní orgány
v řízení nesprávně směšují dobu, kterou nelze započítat do doby pětiletého pobytu s otázkou
nepřetržitosti tohoto pobytu, což vede k nesprávně zjištěnému stavu věci a má za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Stěžovatel je tedy přesvědčen, že v jeho případě je splněna zákonná podmínka pro vydání
povolení k trvalému pobytu, již na základě skutečnosti, že účastník řízení v rozhodném období
pobýval na území ČR nepřetržitě, přičemž období jeho nepřítomnosti, i kdyby tato překročila
dobu 10 měsíců, což však stěžovatel odmítá, tedy dané období nebylo započitatelné, stěžovatel
nadále splňuje podmínku nepřetržitosti pobytu, a tudíž má nárok na vydání povolení k pobytu.
Správní orgán tak nesprávně nevychází z doby pobytu cizince na území. Stěžovatel namítá,
že i kdyby správní orgány nezapočítávaly do doby 5 let nepřetržitého pobytu dobu, po kterou
se zdržoval mimo území ČR, stále však trvá nepřetržitost pobytu, která nebyla přerušena, a tudíž
je nezbytné započítat celé období pobytu na území mimo onu vypočtenou dobu, kdy však
účastník řízení stále splňuje podmínku 5 let nepřetržitého pobytu na území. Správní orgán však
s touto dobou nepočítá, nijak ji nezjišťuje, a tudíž vychází z neprávně zjištěného stavu věci.
S ohledem na výše uvedené navrhuje stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek a vrátil věc soudu k dalšímu řízení, alternativně, aby zrušil rovněž napadená
rozhodnutí správních orgánů a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele nepodal.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku [§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.).
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány důvody
dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení a vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo
je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl
zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost, a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval vznesenou námitkou nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku; tato vada již sama o sobě by bránila věcnému přezkumu.
Rozhodnutí soudu je třeba považovat za nepřezkoumatelné, pokud například není zřejmé,
jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření
právního závěru, z jakého důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné,
proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě, proč podřadil daný skutkový stav
pod určitou právní normu. O nepřezkoumatelnost se jedná rovněž i v případě, kdy soud opomněl
vypořádat některou z uplatněných námitek, nebo pokud odůvodnění napadeného rozhodnutí
obsahuje pasáže citované z jiného rozhodnutí, které se však týkalo skutkově i právně odlišné věci,
aniž by soud rozvedl způsob aplikace závěrů vyslovených v takovém rozhodnutí na posuzovaný
případ. Obdobně konstatoval např. rovněž Ústavní soud: „Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně
odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla
uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované
čl. 36 odst. 1 Listiny“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08).
Nejvyšší správní soud v intencích výše uvedeného konstatuje, že má-li být soudní
rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud
za rozhodný a jak uvážil o pro věc zásadních skutečnostech (uplatněných žalobních bodech),
resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt
svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Co do rozsahu přezkoumávání správního
rozhodnutí (po věcné stránce) je pak správní soud, nestanoví-li zákon jinak (srov. ustanovení
§75 odst. 2 s. ř. s. v návaznosti na ustanovení §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán striktní
dispoziční zásadou. Uvedená dispoziční zásada však není účinná v otázkách, ke kterým je správní
soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Současně z rozsudku musí být patrné, jak se správní
soud vypořádal se vznesenými žalobními body a k nim se vztahující zásadní žalobní argumentací.
Nejvyšší správní soud v intencích výše uvedeného nepřezkoumatelnost rozsudku krajského
soudu neshledal. Krajský soud přezkoumatelným způsobem odůvodnil své rozhodnutí
(konkr. svůj názor ohledně zjištěného skutkového stavu), Otázka, zda posoudil zjišťování
skutkového stavu správními orgány správně, je již otázkou věcné správnosti jeho rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud dospěl stra namítané nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení k závěru, že tato kasační námitka
stěžovatele je důvodná.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že prvostupňový orgán zamítl stěžovateli žádost
z důvodu, že opustil Českou republiku v období ode dne 29. 9. 2007 do dne 7. 6. 2008. Během
správního řízení bylo stěžovatelovi umožněno, aby se vyjádřil k podkladům rozhodnutí.
Prvostupňový správní orgán vycházel pouze z razítek z pasu, stěžovatele nevyzval,
aby se konkrétně vyjádřil k jednotlivým absencím, nijak tedy nezjišťoval, zda není nepřetržitost
pobytu zachována.
Stěžovatel během odvolacího řízení uvedl a prokázal, že v daném období byl zdravotně
indisponován v zemi původu; namítal nedostatečně zjištěný stav věci prvostupňovým správním
orgánem.
Žalovaný k zdravotní indispozici v předmětném období přihlédl, ale shledal, že není
nepřetržitost pobytu stěžovatele zachována, neboť určil, že po odečtení omluvené doby,
stěžovatelova zbývající nepřítomnost přesáhla maximální povolenou dobu ve výši 12 měsíců,
když ji stanovil dle stěžovatelova pasu na 539 dní. Odvolací námitkou ohledně nedostatečně
prokázaného stavu věci se zabýval žalovaný toliko tak, že uvedl, že prvostupňový správní orgán
měl vyzvat stěžovatele, aby se k nepřítomnosti na území vyjádřil a svá tvrzení doložil, nicméně
dále shledal, že v dané věci nemá dané pochybení vliv na věcnou správnost rozhodnutí a nemá
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku mimo jiné konstatoval, že stěžovateli bylo
umožněno vyjádřit se k obsahu spisu a nebyl důvod stěžovatele vyzvat k odstranění pochybností,
když žádost měla veškeré náležitosti a neobsahovala jiné vady, které by bránily jejímu projednání,
rovněž nebylo dle krajského soudu povinností správních orgánů poučovat stěžovatele, aby uvedl
důvody své nepřítomnosti na území, a dospěl k tomu, že správní orgány dostatečně zjistily
skutkový stav, když dle cestovního pasu měly za prokázané nepřítomnosti stěžovatele
neumožňující udělení pobytu.
Podle §68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, povolení k trvalému pobytu se na žádost vydá
cizinci po 5 letech nepřetržitého pobytu na území.
Podle odstavce třetího se do doby pobytu podle odstavce 1 započítávají i období
nepřítomnosti cizince na území v průběhu této doby pobytu, pokud tato jednotlivá období
nepřítomnosti nepřesáhla 6 po sobě jdoucích měsíců a pokud ve svém souhrnu nepřesáhla
10 měsíců, a dále období nepřítomnosti cizince na území, které nepřesáhlo 12 po sobě jdoucích
měsíců, pokud byl cizinec pracovně vyslán do zahraničí. Nepřetržitost pobytu je dále zachována,
pokud jedno období nepřítomnosti cizince na území nebylo delší než 12 po sobě jdoucích měsíců
ze závažných důvodů, zejména jde-li o těhotenství a narození dítěte, závažné onemocnění anebo
studium nebo odborné školení, přičemž toto období se do doby pobytu podle odstavce
1 nezapočítává.
Podle §3 zákona č 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„správní řád“) nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn
stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho
úkonu s požadavky uvedenými v §2. Správní řád na tomto místě stanoví požadavek kvality
zjištění stavu věci, jakož ostatně též požadavek rozsahu takového zjištění (tedy rozsahu
nezbytného pro dodržení zásady zákonnosti, zásady zákazu zneužití správního uvážení, zásady
ochrany dobré víry, zásady ochrany veřejného zájmu a zásady legitimního očekávání).
Vzhledem ke skutečnosti, že správní orgány nezjistily důvody stěžovatelových
nepřítomností na území republiky a pouze vycházely z údajů v jeho pasu, a to za situace,
kdy na nečitelná razítka nebyl brán zřetel, pochybily, neboť řádně nezjistily, zda stěžovatelovy
absence nesplňují podmínky pro to, aby byla zachována nepřetržitost pobytu.
Krajský soud tak nesprávně posoudil otázku dostatečně zjištěného stavu věci, když setrval
na hodnocení žalovaného a zcela pominul, zda existují dostatečné relevantní důvody pro závěr
o délce pobytu. Správními orgány totiž nebylo zjištěno, že pobyt stěžovatele mimo území České
republiky přesahuje zákonem připuštěnou hranici. Nejen, že nezjišťovaly důvody stěžovatelových
nepřítomností, ale vycházely pouze z čitelných razítek pasu. Krajský soud však ve svém
odůvodnění dospěl k závěru, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní je na stěžovateli, a z tohoto
důvodu žalobu zamítl. Tím však zcela popřel smysl §3 správního řádu a v něm promítnuté
zásady materiální pravdy.
Přijetím správního řádu byla zásada materiální pravdy upravena s ohledem na požadavek
procesní ekonomie, jak je tomu v ostatních procesních předpisech, protože zjišťovat stav věci
(objektivní pravdu) je časově i ?nančně náročné a zpravidla i objektivně nemožné. Řízení by mělo
být vedeno co nejúčelněji, nejrychleji a nejlevněji. Nezjišťují se proto ty okolnosti, které
pro danou věc nemají žádný význam. V tomto případě však zjištění důvodů stěžovatelových
absencí bylo podstatné pro rozhodnutí správních orgánů a nejednalo se o nadbytečné informace.
Vedle toho, že musí správní orgán zjišťovat stav věci nezbytný pro konkrétní případ,
musí mu být nápomocni rovněž účastníci řízení (objevují se zde tedy vedle zásady vyšetřovací
rovněž prvky zásady projednací). Podle §52 správního řádu jsou totiž účastníci řízení povinni
označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však
provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci.
Je třeba přisvědčit, že stěžovatel sám od sebe tyto informace správním orgánům nesdělil,
nicméně je na správních orgánech, aby dostatečně zjistily stav věci, přičemž informace mohly
po stěžovatelovi kdykoliv požadovat. Bylo by to vhodné a potřebné zvlášť za situace,
kdy si žalovaný uvědomoval (viz odůvodnění jeho rozhodnutí), že stěžovatel si není vědom,
k čemu by se měl v rámci možnosti vyjádření se k podkladům rozhodnutí vyjadřovat a případně
jaké informace pro správní rozhodnutí doplňovat.
Určitou modi?kaci zásady materiální pravdy vyjádřenou v §3 správního řádu představuje
pro případy sporného řízení §141 správního řádu, který se od klasického „vyšetřovacího“
(inkvizičního) správního řízení v mnohém odlišuje a připomíná svými znaky spíše řízení podle
občanského soudního řádu. Ve sporném řízení totiž vychází správní orgán zejména z těch
důkazů, které byly účastníky navrženy. To se však projednávaného případu netýká.
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení námitky ohledně nutnosti nařízení
ústního jednání. Zde je třeba přisvědčit krajskému soudu, že nebylo potřeba nařizovat nutně ústní
jednání, neboť správní orgán prvního stupně mohl stěžovatele žádat o vysvětlení nepřítomností
na území republiky již v rámci vyjádření k podkladům rozhodnutí, případně mohly vysvětlení
správní orgány požadovat písemně, nicméně právě ústní jednání, kdy by mohl vysvětlit stěžovatel
důvody nepřítomnosti na území republiky, se jeví jako nejvhodnější institut pro získání
podstatných informací pro řádné zjištění skutkového stavu.
Stěžovatel spatřuje nezákonnost rozhodnutí žalovaného bez dalšího rovněž v tom,
že žalovaný ve svém rozhodnutí výrok prvostupňového správního orgánu potvrdil, změnil v něm
však odůvodnění. Žalovaný odůvodnil odlišně své rozhodnutí než prvostupňový správní orgán;
námitku stěžovatele ohledně jeho nepřítomnosti na území ČR shledal důvodnou a rozhodovací
důvody prvostupňového orgánu pro zamítnutí žádosti tak neobstály, přesto odvolání zamítl s tím,
že jsou dány i jiné důvody pro zamítnutí žádosti.
Nejvyšší správní soud považuje za nutné názor stěžovatele korigovat. Podle §90 odst. 1
písm. c) je změna odůvodnění odvolacím orgánem možná, když se zde výslovně uvádí: „je-li
to zapotřebí k odstranění vad odůvodnění, změní odvolací správní orgán rozhodnutí v části odůvodnění“. Teorie
i praxe změnu odůvodnění správního rozhodnutí připouští a v případě zásadní změny výroku
rozhodnutí považuje za nezbytné, aby bylo odůvodnění v souladu s výrokem. Je nutno především
zdůraznit, že správní řízení tvoří v zásadě jeden celek od jeho zahájení až do právní moci
konečného rozhodnutí, a že tedy v zásadě není vyloučeno, aby odvolací správní orgán napravil
vady řízení před správním orgánem prvého stupně, popř. řízení doplnil. I za této situace však
musí mít účastník řízení možnost reagovat na nově zjištěné, resp. nově posouzené skutečnosti,
které se staly podkladem pro nové odůvodnění. Žalovaný dosavadní skutková zjištění (absence
pobytu od 29. 9. 2007 do 7. 6. 2008) jednak modifikoval, jednak rozšířil, stěžovatel tak měl mít
možnost reagovat na nové okolnosti, které žalovaný vzal za důvodné pro zamítnutí jeho žádosti,
konkr. měl právo seznat, která nepřítomnost byla fakticky v jeho případě hodnocena. Ostatně
sám žalovaný konstatoval v odůvodnění svého rozhodnutí, že bylo povinností prvostupňového
orgánu vyzvat stěžovatele k doložení důvodů nepřítomnosti na území ČR; na stranu druhou
tak však sám nepostupoval a stěžovateli neposkytl možnost prokázat rozhodnou dobu, po kterou
na území ČR skutečně pobýval.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou námitku stěžovatele stran interpretace
§68 zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel má za to, že období jeho nepřítomnosti na území, která
i kdyby přesáhla 10 měsíců, nepřerušují pět let nepřetržitého pobytu, ale se do pěti let
nepřetržitého pobytu pouze nezapočítávají. Tato námitka není důvodná.
Podle §68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se povolení k trvalému pobytu vydá po pěti
letech nepřetržitého pobytu na území. Podle odstavce 3 cit. ustanovení se do doby pobytu podle
odstavce 1 započítávají i období nepřítomnosti cizince na území v průběhu této doby pobytu,
pokud tato jednotlivá období nepřítomnosti nepřesáhla 6 po sobě jdoucích měsíců a pokud
ve svém souhrnu nepřesáhla 10 měsíců, a dále období nepřítomnosti cizince na území, které
nepřesáhlo 12 po sobě jdoucích měsíců, pokud byl cizinec pracovně vyslán do zahraničí.
Nepřetržitost pobytu je dále zachována, pokud jedno období nepřítomnosti cizince na území
nebylo delší než 12 po sobě jdoucích měsíců ze závažných důvodů, zejména jde-li o těhotenství
a narození dítěte, závažné onemocnění anebo studium nebo odborné školení, přičemž toto
období se do doby pobytu podle odstavce 1 nezapočítává.
Z uvedeného ustanovení zcela jasně vyplývá, že do doby pobytu se započítávají i období
nepřítomnosti cizince na území v průběhu této doby pobytu, za předpokladu, že tato jednotlivá
období nepřítomnosti ve svém souhrnu nepřesáhla deset měsíců. Delší období se nezapočítávají.
Dále, jak plyne z další věty předmětného ustanovení („Nepřetržitost pobytu je dále zachována…“),
období delší než deset měsíců, nejen že se do pětileté nepřetržité lhůty nezapočítávají, ale rovněž
nepřetržitost pobytu nezachovávají, tedy „přetrhávají“ dobu jeho nepřetržitého pobytu a doba
začíná běžet znova. Uvedené rovněž vyplývá z článku 4 odst. 3 směrnice 2003/109/ES
o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími
rezidenty:„Období nepřítomnosti na území dotyčného členského státu nepřerušují běh doby uvedené v odstavci 1
a budou zahrnuta do jejího výpočtu, nedosahuje-li délka uvedených období nepřítomnosti šesti po sobě jdoucích
měsíců a nepřekračuje-li úhrnem délku deseti měsíců v rámci doby uvedené v odstavci 1.“
Nejvyšší správní soud shledal rozsudek krajského soudu nezákonný, když krajský soud
nesprávně dospěl k závěru o dostatečně zjištěném skutkovém stavu. Z uvedeného důvodu
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek pro tuto vadu zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení, v němž bude vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí
(§110 odst. 1, odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
ustanovení §120 s. ř. s.).
V Brně dne 11. prosince 2015
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu