ECLI:CZ:NSS:2015:5.AZS.6.2015:24
sp. zn. 5 Azs 6/2015 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: X. D. T.,
zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 25,
Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie,
se sídlem Praha 3, Olšanská 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 29. 12. 2014, č. j. 1 A 54/2014 - 31, o návrhu žalobce na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 20. 10. 2014, č. j. CPR-14046-2/ČJ-2014-930310-V234,
zamítla žalovaná odvolání žalobce (dále jen „stěžovatel“) a potvrdila rozhodnutí
Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie,
oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen správní orgán I. stupně“), ze dne
23. 7. 2014, č. j. KRPA-444216-62/ČJ-2013-000022, jímž správní orgán I. stupně stěžovateli
podle ustanovení §119 odst. 1 písm. b) bod 1 a §119 odst. 1 písm. c) body 1 a 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uložil správní vyhoštění
a současně stanovil dobu, po kterou nelze stěžovateli umožnit vstup na území členských států
Evropské unie na dva roky. Počátek doby, po kterou stěžovateli nelze umožnit vstup na území
členských států EU, správní orgán I. stupně podle §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanovil
od okamžiku, kdy stěžovatel pozbude oprávnění k pobytu na území ČR. Současně byla
stěžovateli stanovena doba k vycestování dle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců,
a to do 30 dnů po nabytí právní moci uvedeného rozhodnutí. Podle ustanovení §120a odst. 1
zákona o pobytu cizinců správní orgán I. stupně dále rozhodl, že se na stěžovatele nevztahují
důvody znemožňující vycestování podle §179 citovaného zákona.
Stěžovatel rozhodnutí žalované napadl žalobou, která byla rozsudkem Městského soudu
v Praze ze dne 29. 12. 2014, č. j. 1 A 54/2014 – 31, jako nedůvodná zamítnuta.
Rozsudek městského soudu následně stěžovatel napadl kasační stížností, v jejímž
doplnění doručeném zdejšímu soudu dne 27. 1. 2015 požádal o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti. Stěžovatel je přesvědčen, že podmínky, za nichž zákon č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), umožňuje přiznat žalobě,
resp. kasační stížnosti, odkladný účinek, jsou splněny. Při nepřiznání odkladného účinku by totiž
nabylo vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, na jehož základě by byl stěžovatel nucen
opustit území ČR. Dle stěžovatele již samotný fakt, že by musel opustit území ČR,
pro něj znamená zásadní újmu, která je násobena znemožněním jeho účasti na soudním řízení.
Vzhledem k tomu, že jiným osobám nemůže vzniknout prakticky žádná újma, je újma, která
by byla způsobena výkonem napadeného rozhodnutí stěžovateli, nepoměrně větší než újma
potenciálně ohrožující jiné osoby. Stěžovatel připomíná, že má na území ČR manželku
a nezletilého potomka, s nimiž sdílí společnou domácnost. Přiznání odkladného účinku není
dle jeho názoru ani v rozporu s veřejným zájmem, ba právě naopak, vzhledem k tomu, že je jistě
veřejným zájmem, aby byla zachována všechna procesní práva stěžovatele, zejména právo
na spravedlivý proces. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100 a ze dne 23. 1. 2013, č. j. 6 As 82/2012 – 37.
Žalovaná ve svém vyjádření s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nesouhlasí.
Dle jejího názoru nemůže být odůvodnění zásahem do práva cizince na spravedlivý proces užito
jako obecného nástroje pro další legalizaci pobytu cizince na území ČR, obzvlášť za situace,
kdy pro neoprávněný pobyt na území ČR bylo cizinci rozhodnutí o správním vyhoštění vydáno.
Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve věci správního vyhoštění stěžovatele
je tak z důvodu předchozího neoprávněného pobytu na území ČR v rozporu s důležitým
veřejným zájmem. Tím je požadavek, aby se na území ČR zdržovali pouze ti cizinci, kteří
dodržují právní předpisy a respektují právní řád ČR. Má-li být správní opatření ve formě
správního vyhoštění při zjištění neoprávněnosti pobytu na území ČR opatřením účinným, musí
jeho účinky nastat co nejdříve po spáchání protiprávního jednání (resp. po jeho projednání).
Další legalizací pobytu cizinců na území ČR z důvodu využití všech opravných prostředků
v rámci správního či soudního řízení je bezdůvodně prodlužována doba jejich dalšího pobytu
na území ČR, během které se cizincům nabízí, aby např. prostřednictvím svých vazeb na území
(např. zintenzivněním zájmu o potomky, navázáním vztahu, početím dítěte, ovlivněním svědků)
dosáhli důvodnosti aplikace ustanovení §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců
pro nepřiměřenost zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do jejich soukromého a rodinného
života.
Podle ustanovení §107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní
soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat; přitom užije přiměřeně §73 odst. 2 s. ř. s., podle
kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
znamenaly pro žalobce (zde stěžovatele) nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného
účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným
zájmem. Po zhodnocení důvodů uváděných stěžovatelem a skutečností vyplývajících
ze správního spisu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti jsou v daném případě splněny.
Zdejší soud vycházel zejména z předpokladu, že nedojde-li k odkladu právních účinků
rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí o správním
vyhoštění, do doby meritorního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti,
byl by stěžovatel v důsledku právních účinků pravomocného a vykonatelného správního
rozhodnutí nucen opustit území České republiky, a to ještě před rozhodnutím kasačního soudu.
Podstatné přitom je, že pro řádný výkon stěžovatelova ústavního práva na spravedlivý proces
je třeba, aby stěžovatel mohl setrvat na území České republiky do skončení řízení o jeho kasační
stížnosti. Byť je stěžovatel v tomto řízení v souladu s požadavkem soudního řádu správního
zastoupen advokátem, náleží k právu na spravedlivý proces i právo účastníka vystupovat v tomto
řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu pokyny pro výkon zastoupení,
poskytovat mu potřebnou součinnost atd. Nejvyšší správní soud proto spatřuje nepoměrně větší
újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, spojenou
s nuceným opuštěním České republiky před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o kasační
stížnosti stěžovatele, především v možné újmě na výkonu jeho práva na spravedlivý proces.
Z tohoto důvodu ostatně přiznává §172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců žalobě proti rozhodnutí
o správním vyhoštění odkladný účinek na vykonatelnost napadeného rozhodnutí ex lege
(s výjimkou případů vyhoštění cizince z důvodu ohrožení bezpečnosti státu) a není tedy
bez dalšího dán důvod, proč by obdobnou možnost setrvat na území České republiky neměl mít
vyhošťovaný cizinec i po dobu následného kasačního řízení. V daném případě lze tedy nalézt
příčinnou souvislost mezi právními účinky žalobou napadeného rozhodnutí a možným vznikem
zákonem předpokládané újmy u stěžovatele (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 8. 2012, č. j. 4 As 56/2012 – 58).
Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku i z hlediska splnění
druhého zákonného předpokladu, a dospěl k závěru, že přiznání odkladného účinku není
v rozporu s veřejným zájmem. Pokud jde o splnění uvedeného předpokladu, vychází zde soud
z povahy věci, z obsahu spisového materiálu a z vyjádření účastníků řízení o kasační stížnosti.
K otázce možného rozporu s důležitým veřejným zájmem se Nejvyšší správní soud již vyjádřil
v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 – 25, kde dospěl k závěru, že „[p]okud
jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli
v případě nepřiznání odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu
přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu
§73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci
testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení
veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 – 131,
č. 1698/2008 Sb. NSS).“
S ohledem na důvody správního vyhoštění leží v daném případě proti podstatné újmě,
která hrozí stěžovateli, riziko narušení veřejného zájmu jen nízké nebo maximálně mírné
intenzity.
Stěžovatel nebyl vyhoštěn z důvodu ohrožení bezpečnosti státu; byl vyhoštěn podle
ustanovení §119 odst. 1 písm. b) bod 1 a §119 odst. 1 písm. c) bod 1 a 2 zákona o pobytu
cizinců, přičemž námitky žalované, která s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti
nesouhlasí, nejsou důvodné.
Přiznáním odkladného účinku nedochází k bezdůvodnému prodlužování pobytu
stěžovatele na území ČR, neboť jeho pobyt na území ČR je nezbytný pro zajištění jeho práva
na spravedlivý proces, jak bylo popsáno shora. K uvedenému lze doplnit, že uložené správní
vyhoštění a povinnost cizince vycestovat z České republiky představují zásah do práva
na respektování rodinného či soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Z tohoto ustanovení kromě
substantivních negativních a pozitivních závazků vyplývají i závazky procedurální. Zásahy
do zájmů chráněných článkem 8 Úmluvy totiž musí vyplývat z rozhodovacího procesu, který
je spravedlivý a poskytuje dostatečný respekt k zájmům vyplývajícím z práva na respektování
soukromého a rodinného života (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská
práva ze dne 10. 5. 2001, T. P. a K. M. proti Spojenému království, stížnost č. 28945/95, bod 72,
či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 9. 1996, Buckley proti Spojenému
království, stížnost č. 20348/92, bod 76). Osobám, do jejichž práv je v určitém řízení zasaženo,
musí být dostatečným způsobem umožněno v tomto řízení chránit své zájmy. V tomto ohledu
proto existuje určitá provázanost mezi článkem 8 Úmluvy a zárukami, které garantuje právo
na spravedlivý proces dle článku 6 Úmluvy (viz Kmec, J.; Kosař, D.; Kratochvíl, J.; Bobek,
M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 887).
Ostatně i zákonodárce si byl těchto skutečností zřejmě vědom, když žalobě proti rozhodnutí
správních orgánů o správním vyhoštění přiznal odkladný účinek přímo ze zákona (§172 odst. 3
zákona o pobytu cizinců).
Z výše uvedeného plyne, že argumentace žalované je mylná. Názor žalované, že legalizací
pobytu cizinců na území ČR z důvodu využití všech opravných prostředků v rámci správního
či soudního řízení je bezdůvodně prodlužována doba jejich dalšího pobytu na území ČR,
nesprávnost úsudku žalované jen potvrzuje, neboť je v přímém rozporu s §172 odst. 3 zákona
o pobytu cizinců, který přiznává odkladný účinek žalobě proti rozhodnutí o správním vyhoštění.
Přijetí závěrů žalované tak, jak je prezentuje ve svém vyjádření, by ve svých důsledcích znamenalo
odepření práva cizincům (v projednávané věci stěžovateli) na spravedlivý proces jako jednoho
ze základních lidských práv. V této souvislosti je rovněž vhodné zdůraznit, že posouzení,
zda se cizinec (stěžovatel) na území ČR zdržuje oprávněně či nikoli a zda byly splněny
předpoklady pro rozhodnutí o správním vyhoštění či nikoli, je teprve výsledkem správního
(popř. soudního) řízení. Není snad ani třeba dodávat, že při akceptaci závěrů žalované by ztratily
jakýkoli smysl nejen opravné prostředky ve správním řízení, ale také prostředky obrany cizince
(stěžovatele) ve správním soudnictví. Takový stav je pochopitelně zcela nepřípustný.
Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek
podle §73 odst. 2 až 4 s. ř. s. ve spojení s §107 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že žaloba stěžovatele
proti pravomocnému rozhodnutí o jeho správním vyhoštění měla ex lege odkladný účinek,
postačí v daném případě, že se přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti pozastavují
až do skončení řízení o kasační stížnosti právní účinky přezkoumávaného rozsudku Městského
soudu v Praze, neboť tím se fakticky dočasně obnovuje odkladný účinek žaloby proti rozhodnutí
žalované ve věci správního vyhoštění stěžovatele.
Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti přitom Nejvyšší správní soud nijak
nepředjímá své rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. února 2015
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu