ECLI:CZ:NSS:2015:5.AZS.89.2015:30
sp. zn. 5 Azs 89/2015 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Petry Weissové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: A. A. H. G.,
zastoupeného L. G., obecnou zmocněnkyní, proti žalovanému Ministerstvo zahraničních věcí,
Hradčanské nám. 5, 118 00 Praha 1, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové, ze dne 31. 3. 2015, č. j. 30 A 84/2014 - 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové domáhal zrušení
rozhodnutí ze dne 8. 9. 2014, č. j. 306679/2014-KKM (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž
žalovaný rozhodl o žádosti žalobce o novém posouzení důvodů neudělení víza dle §180e odst. 6
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o pobytu cizinců“). Dospěl k závěru, že rozhodnutí
Velvyslanectví České republiky v Káhiře (dále jen „zastupitelský úřad“), kterým bylo rozhodnuto
o neudělení krátkodobého víza žalobci, je v souladu s §20 odst. 5 pí sm. e) zákona o pobytu
cizinců, neboť sňatek žalobce se státní občankou České republiky byl účelový, čímž se žalobce
dopustil obcházení zákona s cílem získat vízum k pobytu na území České republiky .
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 30 A 84/2014 - 68, žalobě vyhověl, napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. Přisvědčil námitce žalobce, že napadené rozhodnutí vychází
z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a je proto nepřezkoumatelné. Vytýkal žalovanému,
že ačkoliv použil správné právní přepisy, které bylo třeba v posuzovaném případě aplikovat
(Vízový kodex, Směrnici 2004/38/ES a zákon o pobytu cizinců), nedostatečně se zabýval
vyhodnocením těch skutečností, které vyplynuly především z výpovědi žalobce a jeho manželky,
které se obě uskutečnily ve stejný den. Zdůraznil, že přesto, že dílčí rozpory a nesrovnalosti mezi
výpověďmi manželů se vyskytly, nebyly výhradně rozporné, naopak v řadě věcí se shodovaly,
když manželé uvedli, že jejich záměrem je koupit si společný byt v Jičíně, že žalobce bude
zajišťovat obživu rodiny obchodem s oleji a mlékem. Žalobce byl schopen popsat velikost
rodinného domu rodičů manželky, věděl, že má dva sourozence, bratra a sestru, kteří žijí v Praze,
že manželka pracuje v Jičíně, a podobně. Vzhledem k uvedenému krajský soud považoval
za potřebné, aby informace získané od žalobce a jeho manželky při pohovorech byly
vyhodnoceny také vzhledem k výrazně odlišnému kulturnímu a společenskému p rostředí,
z něhož pocházejí, aby bylo vzato v úvahu také mužské a ženské nazírání na otázky, které byly při
pohovorech oběma pokládány, jakož i zohledněn jiný stupeň důležitosti, který každý z partnerů
mohl kladeným otázkám přikládat. Krajský soud dále žal ovanému vytkl, že ačkoliv žalobce
na podporu důvodnosti své žádosti o udělení krátkodobého víza předložil i listinné důkazy,
konkrétně fotografie manželů, výpisy o četnosti telefonických kontaktů a komunikaci přes Skype,
dopis Ing. L. D., otce manželky žalobce ze dne 16. 7. 2014 adresovaný ministru zahraničních věcí
či kopii čestného prohlášení Mgr. M. P., DiS., nadřízené manželky žalobce, v nichž se oba
vyjadřovali k manželství žalobce a jeho manželky L . G., rozené D., žalovaný se jimi nezabýval,
nevyhodnotil jejich obsah, ani neodůvodnil, proč je nevzal při posouzení věci v úvahu. To je
podle krajského soudu nepřijatelné, jelikož správní orgán nemůže selektovat důkazy a vybrat
z nich pouze ty, které nasvědčují správnosti závěrů jím přijatých, aniž zohlední i ty, předložené
žalobcem. Krajský soud vytkl žalovanému, že nezohlednil při svých úvahách ani skutečnost, že na
zamítavé rozhodnutí zastupitelského úřadu reagovala manželka žalobce tak, že za ním vycestovala
do Jemenu, což by nedávalo smysl, pokud by manželství žalobce s ní bylo pouze účelově
uzavřeným sňatkem.
Krajský soud poukázal i na postoj otce manželky žalobce, který se v celé věci také
angažoval, souhlasil, aby mu žalobce udělil plnou moc k zastupování pro usnadnění komunikace,
z čehož lze usoudit, že žalobce považuje za člena rodiny a snaží se mu poskytnout při řešení
situace pomoc. Krajský soud tedy uzavřel, že žalovaný pochybil při hodnocení důkazů, neboť
dostatečně nezjistil skutkový stav věci a nevypořádal se logickým a přezkoumatelným způsob em
s důkazy předloženými žalobcem, ani s námitkami žalobce obsaženými v odvolání proti
rozhodnutí zastupitelského úřadu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, jak dále uvedl krajský
soud, není zřejmé, proč žalovaný nepovažoval za důvodnou skutkovou argumentaci žalobce,
podpořenou konkrétními důkazy, jimiž vyvracel závěr zastupitelského úřadu. Krajský soud proto
shledal rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.
Proti uvedenému rozsudku krajského soudu (dále jen „napadený rozsudek“) se žal ovaný
(dále jen „stěžovatel“) brání kasační stížností, v níž namítá nesprávné posouzení právní otázky
soudem, tedy uplatňuje kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Za nesprávný považuje
závěr krajského soudu o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů.
Poukazuje na rozhodnutí zastupitelského úřadu, v němž byl uveden konkrétní právní důvod, pro
který byla žádost žalobce o vízum zamítnuta [§20 odst. 5 písm. e) zákona o pobytu cizinců],
jakož i jeho podrobné věcné zdůvodnění s uvedením konkrétních skutečností, které uvedený
úřad zjistil během šetření. Poukazuje především na posouzení rozporů ve výpovědích žalobce
a jeho manželky týkajících se jejich osobního života. Dovozuje z toho, že zastupitelský úřad
rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, rozhodnutí řádně odůvodnil
v souladu s relevantními právními přepisy [směrnice Evropského parlamentu a Rady 38/2004/ES
ze dne 29. dubna 2004; bod 4.8 části III Rozhodnutí komise ze dne 19. 3. 2010, kterým se stanoví
Příručka pro zpracování žádostí o víza a provádění změn v udělených vízech, která je souborem
pokynů k praktickému uplatňování přímo použitelného nařízení Evropského parlamentu a Rady
č. 810/2009 ze dne 13. 7. 2009 o kodexu společenství o vízech (vízový kode x)]. Naopak §68
odst. 3 správního řádu se podle stěžovatele nepoužije, a to ani tehdy, jedná -li se o vízové řízení,
ve kterém žadatel je rodinným příslušníkem občana EU. Podle stěžovatele lze proti rozhodnutí
zastupitelského úřadu podat žádost o nové posouzení důvodů neudělení víza. V ní musí být
uvedeno, v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí.
Žalobce jako žadatel se však nevyjádřil ke všem poznatkům a nevypořádal se se všemi důvody,
o které zastupitelský úřad opřel své rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vízum. Konkrétně se podle
stěžovatele nevyjádřil k rozporu spočívajícímu v tom, že v předchozí žádosti o vízum uvedl,
že se s manželkou znají 3 roky, nebyl schopen sdělit osobní údaje manželky, zejména neznal den
narození a uvedl i špatný rok narození manželky. Zásadní rozpor byl shledán i ve výpovědích
týkajících se svatební hostiny a koupě svatebních prstýnků. Uvedené rozpory v nové žádosti
nevysvětluje, naopak uvádí informace v rozporu se záznamy z pohovorů. Další rozpor, který
zůstal ze strany žalobce v nové žádosti nevysvětlen, se týká společné budoucnosti manželů.
Jelikož stěžovatel v napadeném rozhodnutí uvedl konkrétní poznatky a důvody, o něž
zastupitelský úřad opřel své rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vízum, žalo bce se k nim však
v žádosti o nové posouzení důvodů neudělení víza buď nevyjádřil, nebo je nevysvětlil, nelze
považovat napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Stěžovatel nesouhlasí ani s výtkou
krajského soudu, že se nevyjádřil k důkazům předloženým v žádosti o nové posouzení
důvodů neudělení víza, mimo jiné k fotografiím, které mají dokládat společně strávený čas
a poukázal na §180e odst. 3 zákona o pobytu cizinců, podle něhož nemohou být důvodem
žádosti ty skutečnosti, které cizinec nedoložil nebo neuvedl v žádosti o udělení víza. Ačkoliv
postup, při němž se k fotografiím žalobce stěžovatel nevyjádřil, krajský soud stěžovateli vytkl,
na druhou stranu nevytýká žalobci, že fotografiemi nedoložil své tvrzení v žádosti o nové
posouzení důvodů neudělení víza, že se po svatbě konala dle jemenského zvyku hostina
pro manžela, což je v rozporu s podepsaným záznamem pohovoru se žalobcem jako žadatelem
o vízum. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, že „ závěr žalovaného by byl
akceptovatelný za situace, pokud by přednesy manželů byly výhradně rozporné“ , jelikož to nemá oporu
v žádném právním přepisu. Výhradně rozporné pohovory nejsou nikdy.
Stěžovatel tedy uzavírá, že v rozporu s §168 zákona o pobytu cizinců krajský soud
nesprávně kladl na rozhodnutí zastupitelského úřadu i stěžovatele požadavky obsažené v §68
odst. 3 a §89 správního řádu, na druhou stranu však požadavky kladené na žadatele o vízum
dle §180e odst. 3 téhož zákona pomíjí. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby byl
napadený rozsudek zrušen a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že rozhodnutí zastupitelského úřadu
a stěžovatele způsobily oddělení manželů, finanční problémy a zasáhly do životů žalobce a jeho
manželky a vyhnaly žalobce do války. Považuje podání kasační stížnosti za absurdní a ponižující,
jelikož již tříměsíční turistické vízum při evakuaci z Jemenu obdržel a vyřizuje si přechodný pobyt
v České republice. Poukazuje na skutečnost, že správní orgány se zaměřily na několik neshod
ve výpovědích jeho a manželky, nevzaly však v potaz celkový citový a partnerský vztah. Manželé
stále musí dokazovat úředníkům pravost a opravdovost svých záměrů. V České republice žalobce
dříve žil 12 let jako syn velvyslance, poté se rozhodl žít v Jemenu a zpět do České republiky
se vrátil pouze kvůli své manželce, která si přála žít v Čechách. Vytýká nekorektnost vedení
a porovnání rozhovorů, jelikož zastupitelský úřad ve svém rozhodnutí uvedl, že účelem první
návštěvy žalobce v České republice bylo navázání kontaktu s jeho první ženou žijící v Praze,
což však žalobce nikdy neuvedl, zastupitelský úřad však z uvedeného dovodil, že nynější
manželství je účelové. Poukazuje na skutečnost, že v jednotlivých rozhodnutích (zastupitelského
úřadu, žalovaného) i v kasační stížnosti jsou uváděny jiné rozdíly ve výpovědích manželů, je tak
nejasné, jak byly výpovědi při pohovoru porovnávány. Oběma manželům nebyly kladeny stejné
otázky, které by se porovnávaly a otázky byly také zavádějící. K výslechu přišel i s manželkou
bez přípravy, pokud by bylo zájmem dosáhnout pouze vstupu do České republiky, na pohovor
by se jistě připravoval lépe.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a zjistil,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je dná za něj pověřená
osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.) a z důvodů (§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.), které stěžo vatel
uplatnil v kasační stížnosti. Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že věc nesprávně právně posoudil, jelikož kladl
na napadené rozhodnutí požadavky dle §68 odst. 3 a §89 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád
(dále jen „správní řád“). Především nesouhlasí se závěrem, že byl povinen se vyjádřit k důkazům,
které žalobce předložil v nové žádosti o posouzení důvodů neudělení víza.
Krajský soud v otázce aplikace stěžovatelem uváděných ustanovení §68 a §89 správního
řádu vyšel z §168 zákona o pobytu cizinců, který v napadeném rozsudku cituje, a správně vyložil,
že na řízení o udělení krátkodobého víza se část druhá a třetí správního řádu nepoužije.
Z napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud si je vědom této výluky (bod 21 napadeného
rozsudku). Krajský soud řádně, jakož i věcně správně, argumentačně vypořádal i důvody svědčící
pro aplikaci vybraných ustanovení správního řádu v návaznosti na §177 tohoto právního
předpisu (zejména užití ustanovení pojednávajících o základních zásadách činnosti správních
orgánů dle §2 - §8 správního řádu), jakož i pro aplikaci dalších ustanovení správního řádu
přiměřeně, je-li to potřeba (bod 23 napadeného rozsudku). Nejvyšší správní soud nemůže,
než s uvedenými závěry souhlasit, ostatně ty plně korespondují s dosavadní judikaturou
Nejvyššího správního soudu (srov. např. závěry obsažené v rozsudcích ze dne 31. 10. 2013,
č. j. 9 As 92/2013 - 41, či ze dne 21. 12. 2011, č. j. 5 Ans 5/2011 - 221).
Ze shora uvedeného tedy lze uzavřít, že jakkoliv lze souhlasit se stěžovatelem, že nároky,
vyžadované §68 odst. 3 a §89 správního řádu na rozhodnutí o žádosti o nové posouzení důvodů
neudělení krátkodobého víza nelze klást, a opak z napadeného rozsudku ani nevyplývá, přesto
je nezbytné, aby rozhodnutí, jímž se nově posuzují důvody neudělení tohoto víza, obsahovalo
dostatečně konkrétní právní i skutkové důvody, pro něž stěžovatel rozhodl tak, že krátkodobé
vízum opět neudělil.
Podle §180e odst. 3 zákona o pobytu cizinců, žádost o nové posouzení důvodů podle odstavce 1
musí obsahovat údaje o tom, kdo ji podává, a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost
rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Důvodem žádosti nemohou být skutečnosti, které cizinec nedoložil
nebo neuvedl v žádosti o udělení víza nebo v souvislosti s odepřením vstupu na území.
Stěžovatel s poukazem na výše citovaný §180e odst. 3 zákona o pob ytu cizinců namítá,
že žalobce se v nové žádosti o posouzení důvodů neudělení víza nevyjádřil ke konkrétním
poznatkům či důvodům, o něž se opíralo rozhodnutí zastupitelského úřadu o neudělení
krátkodobého víza, ani je nevysvětlil. S uvedeným závěrem stěžov atele však Nejvyšší správní
soud nesouhlasí.
Žalobce v žádosti o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza uvedl
konkrétní důvody, pro něž spatřuje rozhodnutí zastupitelského úřadu za rozporné s právními
předpisy (nesprávný závěr o účelovosti sňa tku), a vytkl také vady řízení, jež tomuto rozhodnutí
předcházelo (nedostatečné prokázání účelovosti sňatku). Výslovně vyjadřuje, že považuje
rozhodnutí zastupitelského úřadu za „neopodstatněné a nedostatečně prokázané“, a konkrétně
poukazuje na jednotlivé úvahy, o něž zastupitelský úřad opřel svoje zamítavé rozhodnutí
o žádosti o udělení krátkodobého víza, k nimž staví svoji vlastní oponenturu. Kromě toho,
že v této nové žádosti věcně vyvrací závěry zastupitelského úřadu, kterými svoje rozhodnutí
odůvodnil (popisující rozpory ve výpovědích obou manželů, zejména pokud jde o důležité osobní
informace), z nichž usuzuje, že zastupitelský úřad nesprávně vyhodnotil odpovědi na otázky
kladené jemu i jeho manželce při osobních pohovorech, předkládá řadu podkladů nasvědčujících
jeho tvrzením v žádosti o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza. Tedy námitka
stěžovatele, že se žalobce nevyjádřil k důvodům neudělení krátkodobého víza a jednotlivým
poznatkům, o něž svoje rozhodnutí zastupitelský úřad opřel, nekoresponduje s obsahem žádosti
o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza.
Podle §180e odst. 6 věty první a druhé zákona o pobytu cizinců, ministerstvo zahraničních
věcí posuzuje soulad důvodů neudělení krátkodobého víza[…], o kterých rozhodl zastupitelský úřad, s důvody
stanovenými přímo použitelným právním předpisem Evropské unie. Ministerstvo zahraničních věcí dále posuzuje
soulad důvodů zrušení platnosti krátkodobého víza uděleného cizinci, který na území požívá příslušn ých výsad
a imunit, s důvody stanovenými přímo použitelným právním předpisem Evropské unie, a jde -li o rodinného
příslušníka občana Evropské unie, s důvody uvedenými v §20 odst. 5.
Sám stěžovatel poukazuje v kasační stížnosti na skutečnost, že jeho rozh odnutí musí být
dostatečně odůvodněno ve smyslu požadavků obsažených v bodu 4.8 části III Rozhodnutí
Komise ze dne 19. 3. 2010, kterým se stanoví Příručka pro zpracování žádostí o víza a provádění
změn v udělených vízech (dále jen „Příručka“), a má za to, že uvedené požadavky jeho
rozhodnutí splňuje.
Podle bodu 4.8. části III Příručky, „rozhodnutí, kterým se žádost o vízum zamítá […], musí být
oznámeno žadateli písemně a plně odůvodněno (např. vyjmenováním všech právních a materiálních stránek, které
byly zohledněny, než konzulát dospěl k závěru, že sňatek byl uzavřen účelově…) a musí v něm být uvedeno,
na jakém místě a kdy lze podat odvolání.“
Stejná příručka dále v bodu 4.9. části III uvádí, že „článek 30 směrnice stanoví, že rodinným
příslušníkům se zamítavé rozhodnutí musí oznamovat písemně. Bez ohledu na povinnost oznámit žadateli
rozhodnutí o zamítnutí a důvody, na nichž se zamítnutí zakládá, jak je stanoveno vízovým kodexem (platné
od 5. dubna 2011), musí být zamítnutí víza rodinnému příslušníkovi občana EU vždy plně odůvodněno. Rovněž
je nezbytné uvést konkrétní věcné a právní důvody, které vedly k přijetí zamítavého rozhodnutí, aby dotčená osoba
mohla provést účinné kroky na svou obranu“ a dále „[…]je možné použít formulář, avšak odůvodnění musí být
takové, aby plně objasňovalo důvody vedoucí k přijetí tohoto rozhodnutí.“ (všechna zvýraznění v textu
provedena Nejvyšším správním soudem).
Z tohoto zorného úhlu tedy nelze vytknout krajskému soudu pochybení v závěrech
o vadách rozhodnutí stěžovatele spočívajících v nedostatku důvodů jeho rozhodnutí. Je zjevné,
že krajský soud vytýkal stěžovateli především to, že rozhodnutí o žádosti o nové posouzení
důvodů neudělení krátkodobého víza sice znovu hodnotil některé výpovědi žalobce jako žadatele
o udělení krátkodobého víza a jeho manželky a poukázal na rozpory v některých, podle
stěžovatele podstatných, otázkách (ohledně svatební hostiny; koupě svatebních prstýnků;
společné budoucnosti; délky doby známosti; neznalosti přesných osobních údajů manželky,
pokud jde o datum a správný rok narození), nezabýval se však skutkovými zjištěními, která
zastupitelský úřad z výpovědí žalobce a jeho manželky přijal ve svém celku, ani v návaznosti
na žalobcem doplněné podklady, které měly vyvracet předchozí závěr zastupitels kého úřadu
o účelovosti sňatku žadatele a které naopak měly podpořit skutkovou verzi žalobce o vážnosti
tohoto aktu, a tedy o tom, že jeho žádost není v rozporu s §20 odst. 5 písm. e) zákona o pobytu
cizinců. Nejvyšší správní soud má za to, že napadené rozhodnutí z výše popsaných důvodů
nebylo dostatečně odůvodněno vyložením všech skutkových i právních důvodů, které k jeho
rozhodnutí vedly.
Jak dovodil zdejší soud ve svém předchozí judikatuře, „žádost o nové posouzení důvodů
neudělení víza představuje specifický opravný prostředek, na jehož základě stěžovatel znovu posuzuje, zda byly
v projednávané věci naplněny důvody pro neudělení víza“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 7. 2013, č. j. 1 Ans 9/2013 - 39). Nároky na rozhodnutí o ní (viz výše) musí tedy být
shodné jako v případě vlastní žádosti o udělení krátkodobého víza. I tento závěr již Nejvyšší
správní soud dříve ve své judikatuře vyslovil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 10. 2013, č. j. 9 As 92/2013 - 41).
Nejvyšší správní soud proto souhlasí se závěry krajského soudu, že bylo povinností
stěžovatele při rozhodování o žádosti o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza
vzít v úvahu i podklady žalobce k této žádosti připojené, včetně všech skutečností, jimiž
se vymezil vůči rozhodnutí zastupitelského úřadu. Přinejmenším, pokud měl stěžovatel za to,
že žalobcem uváděné skutečnosti nemohou být důvodem jeho žádosti o nové posouzení důvodů
neudělení krátkodobého víza podle §180e odst. 3 zákona o pobytu cizinců, jak namítá v kasační
stížnosti, měl tuto skutečnost, včetně uvedení konkrétních právních a skutkových důvodů,
z nichž to dovozuje, uvést.
Tento požadavek jednoznačně plyne i z dříve citovaného bodu 4.8. části III Příručky
(jehož se dovolává i stěžovatel) i z článku 4.9. části III Příručky. Z nich je zřejmá nezbytnost
uvést věcné (skutkové) i právní důvody vedoucí k zamítnutí žádosti o nové posouzení důvodů
neudělení krátkodobého víza ve své úplnosti a celistvosti, nikoliv jen poukazem na vybraný
nesoulad ve výpovědích osob, s nimiž byl veden pohovor. To platí v nyní posuzované věci tím
spíše, že fakticky byly uvedené pohovory, vedené s žalobcem a jeho manželkou na zastupitelském
úřadě ve stejný den jedinými podklady (kromě nezbytných formálních podkladů žádosti o udělení
krátkodobého víza), z nichž zastupitelský úřad a poté i stěžovatel vycházeli.
Nelze si nepovšimnout, že požadavek na úplné odůvodnění rozhodnutí po věcné i právní
stránce s uvedením konkrétních rozhodovacích důvodů, je vyžadován podle citované Příručky
proto, aby měl žadatel o udělení víza možnost obrany (bod 4.9. části III Příručky, první odstavec
in fine). Pokud by bylo vyloučeno, jak se mylně stěžovatel domnívá, aby bylo možno uplatnit
argumenty proti závěru zastupitelského úřadu a d oložit je (za účelem prokázání jejich pravdivosti
a věrohodnosti) příslušnými podklady, pak by možnost obrany žadatele o udělení krátkodobého
víza byla jen formálně možnou, nikoli však fakticky uskutečnitelnou.
Stěžovatel v kasační stížnosti jako důvod, proč se (vůbec) nezabýval argumentací žalobce
a ani podklady, které k žádosti o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza připojil,
uvádí, že ve smyslu §180e odst. 3 zákona o pobytu cizinců nemohou být důvodem nové žádosti
skutečnosti, které cizinec v žádosti o udělení víza nedoložil nebo neuvedl.
Nejvyšší správní soud však má za to, že za takové skutečnosti , které nemohou být
důvodem žádosti o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza dle §180e odst. 3
zákona o pobytu cizinců, nelze považovat údaje a doklady žadatele týkající se otázek, které byly
důvodem neudělení krátkodobého víza. Veškerá argumentace žalobce v žádosti o nové posouzení
důvodů neudělení krátkodobého víza v nyní posuzované věci se vztahovala výlučně k závěrům
obsaženým v rozhodnutí zastupitelského úřadu. Aktivita žalobce (formou podání žádosti o nové
posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza, tedy jeho obrana proti rozhodnutí o neudělení
krátkodobého víza) tak byla vyvolána výlučně tím, že považoval rozhodnutí zastupit elského
úřadu za stojící na nesprávném posouzení stěžejní skutkové otázky o účelovosti sňatku
a na nedostatečném prokázání skutečnosti (ze strany zastupitelského úřadu), že sňatek byl
uzavřen pouze účelově. Nelze ani přehlédnout, že zastupitelský úřad vych ázel ve svém
rozhodnutí o neudělení krátkodobého víza z informací, které čerpal z poznatků získaných
při rozhodování o předchozí žádosti o udělení krátkodobého víza, které však nebyly součástí
správního spisu, tedy správnost uvedení těchto skutečností ani nelze verifikovat. Přitom žalobce
to v žádosti o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza vytýkal, avšak stěžovatel
se k uvedené otázce v napadeném rozhodnutí vůbec nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud tedy znovu zdůrazňuje, že ty skutečnosti a podklady, které žalobce
spolu s žádostí o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza stěžovateli předložil,
nelze považovat za skutečnosti, které žalobce nedoložil nebo neuvedl v žádosti o udělení víza
(§180e odst. 3 vět druhá zákona o pobytu cizinců). S žádostí o udělení krátkodobého víza
předložil žalobce ty potřebné (formální) doklady, které byly nezbytné, k nim zastupitelský úřad
provedl s žadatelem, tedy žalobcem, a jeho manželkou pohovor, aniž v této fázi řízení dal žalobci
jakkoliv najevo, že by tyto podklady, z nichž při rozhodnutí vycházel, byly nedostatečné, tedy
že by měl žalobce svá tvrzení v žádosti o udělení víza dále doplňovat či dokládat. Proto pokud
žalobce spolu se žádostí o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza konkrétně vytkl
skutečnosti, o něž zastupitelský úřad opřel své záporné rozhodnutí, s nimiž nesouhlasil a k jejichž
vyvrácení a naopak potvrzení opodstatněnosti a pravdivosti své obrany, poskytl podklady, nelze
takovému postupu ničeho vytknout. Naopak vyloučení před ložení podkladů, jimiž se žadatel
brání negativnímu stanovisku zastupitelského úřadu vyslovenému v rozhodnutí o žádosti
o udělení krátkodobého víza, by bylo popřením smyslu, pro nějž je institut žádosti o nové
posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza určen, tedy k opětovné úvaze o všech
relevantních skutečnostech pro (ne)udělení krátkodobého víza.
Z napadeného rozhodnutí stěžovatele přitom není zjevné, jak velmi obsáhlé námitky
žalobce uplatněné v žádosti o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza vyhodnotil,
na základě jakých skutečností a na základě jakých vlastních úvah (nikoliv těch, které převzal
od zastupitelského úřadu) má za to, že přetrvávají důvody neudělení krátkodobého víza, jakož
i na základě jakých právních norem tak usoudil (srov. také citovaný bod 4.9. části III Příručky).
Nelze si ani nepovšimnout, že ačkoliv stěžovatel v napadeném rozhodnutí poukazuje
na rozpory ve výpovědích manželů, není z tohoto rozhodnutí seznatelné, jak byly odpovědi
na otázky kladené oběma manželům při osobním pohovoru na zastupitelském úřadě dne
2. 7. 2014 hodnoceny jako celek, nýbrž stěžovatel pouze stručně poukazuje na rozpory, které
dovodil z odpovědí manželů (zde nutno souhlasit se žalobcem, že otázky kladené manželům
se neshodovaly, byť to není nezbytně nutné, a i ty, které byly obsahově obdobné, byly kladeny
v rozdílném jazykovém vyjádření, což jistě ztěžuje možnost kvalifikovaně posoudit „rozpory“
v odpovědích, tedy klade i vyšší nároky na obsahovou náplň odůvodnění rozhodnutí a úvahy
zastupitelského úřadu v něm vyslovené). To, zda také byla v některých odpovědích na otázky
shoda, zda se jednalo o pro věc významné, či naopak jen podružné skutečnosti a jaký to mělo vliv
na konečné hodnocení žádosti o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza
a na závěry stěžovatele, nelze z napadeného rozhodnutí dovodit.
Proto není nepřípadný ani poukaz krajského soudu na skutečnost, že napadené
rozhodnutí by bylo opodstatněné tehdy, pokud by v přednesech obou manželů byly výhradně
rozpory. Pokud však z celého komplexu pokládaných otázek jsou vyhledány pouze některé
odpovědi, z nichž dovozuje stěžovatel rozporné údaje a naopak nejsou zhodnoceny i odpovědi
na zbylé otázky, včetně skutečností, o něž je opřena žádost o nové posouzení důvodů neudělení
krátkodobého víza (z hlediska jejich důležitosti a významu pro komplexní posouzení takové
žádosti), nelze považovat rozhodnutí stěžovatele za dostatečně odůvodněné, a tedy
přezkoumatelné.
Stěžovatel podklady předložené mu žalobcem současně s žádostí o nové posouzení
důvodů neudělení krátkodobého víza zcela ignoroval, neučinil z nich žádný závěr ve prospěch,
či proti důvodnosti žádosti o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza. Má-li však
být rozhodnutí o žádosti o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza žadateli
oznámeno a plně odůvodněno, je nezbytné, aby konkrétní věcné i právní důvody stěžovatel
v rozhodnutí uvedl, a to nikoliv jen parafrázováním toho, co dříve uvedl zastupitelský úřad,
ale i vzhledem k tomu, co bylo důvodem, pro který žadate l podal žádost o nové posouzení
důvodů neudělení krátkodobého víza.
I když lze stěžovateli přisvědčit, že odpovědi na otázky při pohovorech zpravidla
nebudou zcela a jen rozporné, nelze tyto pohovory vyhodnocovat paušálně pouze formou
vyhledávání rozporů, které jsou zjevné z prostého jazykového vyjádření odpovědí na kladené
otázky, nýbrž je nezbytné posuzovat odpovědi učiněné při osobních pohovorech i ve svém celku
a způsobem, jak naznačil zcela přiléhavě v napadeném rozsudku krajský soud. Tedy je třeba vz ít
v potaz i různé kulturní a společenské prostředí, v němž dotčené osoby dosud (před sňatkem)
žily, v různém nazírání, byť identických otázek a relevantních skutečností z pohledu muže a ženy,
i vzhledem k významu, který mohou určitým skutečnostem obě pohlaví více či méně přikládat.
Za nedostatečné je naopak třeba považovat posouzení výsledků osobních pohovorů
pouze formálním způsobem, jak zjevně k věci přistoupil stěžovatel [což dovozuje Nejvyšší
správní soud z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí na straně dvě, druhý odstavec zdola,
v němž stěžovatel poukazuje na naplnění indikativního kritéria obsaženého v subkapitole 4.2.
Sdělení Evropské komise Evropskému parlamentu a Radě ze dne 2. 7. 2009 č. COM (2009) 313
final, kterým je, že se „pár neshoduje, pokud jde o důležité osobní informace, které se jich týkají“ ]. Pokud
měl stěžovatel za to, že se žalobce se svojí manželkou neshodují v důležitých osobních
informacích, které se jich týkají, měl nejprve vyložit, které osobní informace považuje za důležité
pro posouzení žádosti žalobce, a teprve poté také konkrétně vyložit, že jsou tato kritéria v nynější
věci naplněna. To však stěžovatel neučinil. Jakkoliv tedy nelze obecně zpochybňovat význam
pokynů pro lepší uplatňování a provádění směrnice 2004/38/ES, k čemuž shora citované Sdělení
č. COM (2009) 313 final slouží, nelze pouze mechanicky z takových pokynů vyjít a použít jich
nikoliv k lepšímu, nýbrž snadnějšímu výkladu daných pravidel, aniž by bylo současně přihlédnuto
ke všech relevantním okolnostem konkrétního případu.
Proto nelze, než uzavřít, že napadený rozsudek krajského soudu, pokud jde o závěr
o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, je věcně správný.
O nárocích, které musí napadené rozhodnutí splňovat, aby bylo přezkoumatelné, bylo
pojednáno shora, a krajský soud tyto požadavky správně právně posoudil. Tedy dílčí
terminologické disproporce obsažené v napadeném rozsudku v bodě 30, v němž krajský soud
hovoří o „odvolacím řízení“ a o „přezkumu správnosti napadeného rozhodnutí“, které by mohly
nasvědčovat závěru o aplikaci §89 správního řádu na nyní posuzovanou věc ze strany krajského
soudu, nepůsobí nezákonnost napadeného rozsudku. Z odůvodnění napadeného rozsudku
je totiž zřejmé, že §89 správního řádu na napadené rozhodnutí krajský soud neaplikoval, pouze
vymezil požadavky, které musí odůvodnění napadeného rozhodnutí, má-li být přezkoumatelné,
splňovat. S nimi, jak výše uvedeno, Nejvyšší správní soud souhlasí. Právní závěry krajského
soudu tedy obstojí a námitky stěžovatele nejsou důvodné.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal naplnění kasačního důvodu dle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., proto podle §110 odst. 1, in fine s. ř. s. kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.,
podle nichž právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti má účastník, který měl ve věci
plný úspěch. Tímto v řízení o kasační stížnosti úspěšným účastníkem byl žalobce, kterému však
prokazatelně žádné náklady řízení o kasační stížnosti nevznikly. Proto bylo o nákladech řízení
o kasační stížnosti rozhodnuto tak, že žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. října 2015
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu