ECLI:CZ:NSS:2015:6.ADS.116.2015:11
sp. zn. 6 Ads 116/2015 - 11
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové,
soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudce JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce:
M. T., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 13. října 2014, č. j. X, v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. května 2015,
č. j. 42 Ad 31/2014 - 20,
takto:
Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 4. listopadu 2013, č. j. X byl žalobci přiznán starobní
důchod ve výši 13 732 Kč měsíčně. Námitky žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaná svým
rozhodnutím ze dne 13. října 2014, č. j. X zamítla. Žalobě proti tomuto rozhodnutí však Krajský
soud v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 7. května 2015,
č. j. 42 Ad 31/2014 - 20 vyhověl, rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Právě
proti tomuto rozsudku se žalovaná (dále též „stěžovatelka“) brání kasační stížností.
[2] Podstatou sporu je otázka výše starobního důchodu, resp. otázka zápočtu dosažené doby
pojištění. Žalobce v námitkách i správní žalobě brojil proti tomu, že žalovaná mu pro účely
stanovení výše starobního důchodu nezapočetla do dob pojištění dobu, kterou strávil
ve vyšetřovací vazbě od 1. ledna 1976 do 15. dubna 1977, ač byl žalobce pravomocně v plném
rozsahu zproštěn obžaloby, definitivně rozsudkem Nejvyššího soudu České socialistické
republiky ze dne 20. dubna 1978. Podle žalobce šlo o vazbu neoprávněnou, ostatně
byl za ni tehdy Ministerstvem spravedlnosti České socialistické republiky odškodněn částkou
55 389 Kčs. Žalovaná se naopak opírala o §66 odst. 1 a 7 vyhlášky Federálního ministerstva
práce a sociálních věcí č. 128/1975 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení,
ve znění do r. 1988 (dále jen „vyhláška“), podle nichž „důchodově zabezpečeni podle předchozích odstavců
jsou též obvinění ve vazbě, pokud jsou zařazeni do práce za podmínek uvedených v odstavci 1. Ústav, v němž
se vykonává vazba, je povinen do jednoho týdne ohlásit příslušnému orgánu důchodového zabezpečení vzetí do
vazby (propuštění z vazby) obviněného, který je poživatelem jakékoliv dávky důchodového zabezpečení.“. Podle
žalované tato vyhláška neumožňuje inkriminovanou dobu vazby zhodnotit jako dobu pojištění,
neboť v té době žalobce ve vazbě do práce zařazen nebyl.
[3] Krajský soud nicméně žalobě, jak již bylo řečeno, vyhověl. Konstatoval, že §66 odst. 1
a 7 vyhlášky nemůže být aplikován, neboť žalobce byl ve vazbě neoprávněně a skutečnost,
že nebyl zařazen do práce, mu nelze klást k tíži. Vyhláška na takové situace nepamatuje, žalobce
pravomocně odsouzen nebyl, proto ani nemohl být soudně rehabilitován podle zákona
č. 119/1990 Sb. Podle krajského soudu je zde tedy mezera v právní úpravě, již je nutno
překlenout ústavněkonformním výkladem. S ohledem na čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod (dále jen „Listina“) a dobré mravy je podle krajského soudu nutno „dobu neoprávněného
omezení osobní svobody, v souvislosti s níž nebylo uhrazeno, ani zpětně, důchodové pojištění v zákonné výši, ...
posuzovat jako vyloučenou dobu ve smyslu §16 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, tj. jako dobu trvání
důchodového pojištění bez výdělku“, srovnatelně jako dobu dočasné pracovní neschopnosti
dle §16 odst. 4 písm. a) zákona o důchodovém pojištění; ostatně před vzetím do vazby byl
žalobce řádně zaměstnán a jen pro vazbu nemohl v práci pokračovat, poznamenal krajský soud.
[4] V kasační stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádala o přiznání
odkladného účinku podané kasační stížnosti. Stěžovatelka uvedla, že pokud by Nejvyšší správní
soud rozsudek krajského soudu zrušil, dostala by se věc do stadia nového posouzení žaloby.
Krajský soud by pak mohl, jsa vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, rozhodnout
opačně než v prvním žalobním řízení, v důsledku čehož by došlo k „obživnutí“ původního
rozhodnutí stěžovatelky. Důsledkem nového rozhodnutí krajského soudu by však nebylo zrušení
v mezidobí vydaného nového rozhodnutí stěžovatelky. Nastala by tak situace, kdy by vedle sebe
existovala dvě opačná rozhodnutí o téže věci. Výše nastíněný výsledek je podle názoru
stěžovatelky zcela nežádoucí, neboť takovou situaci není možné existujícími procesními instituty
prakticky řešit. Rozhodnutí o původní žalobě by pak dle stěžovatelky ztratilo smysl,
což by pro ni znamenalo nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může
vzniknout osobám, ve smyslu §73 odst. 2, ve spojení s §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Žalobce se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevyjádřil.
[6] Podle ustanovení §107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek; Nejvyšší správní
soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Přitom přiměřeně užije ustanovení §73 odst. 2
až 4 s. ř. s. Podle ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného
usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může
vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Podle ustanovení §73 odst. 3 s. ř. s. se přiznáním odkladného účinku pozastavují do skončení
řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí.
[7] Jak již dříve Nejvyšší správní soud ve své četné judikatuře konstatoval, poskytují soudy
ve správním soudnictví primárně ochranu subjektivním veřejným právům a rovněž institut
odkladného účinku je koncipován především jako dočasná procesní ochrana žalobce – účastníka
správního řízení – před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého rozhodnutí, jsou-li
pro to splněny zákonem předepsané podmínky. Situace, kdy bude možno dovozovat vznik
nepoměrně větší újmy na straně žalovaného správního orgánu v důsledku rozhodnutí krajského
soudu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, tak budou
nepochybně představitelné na straně žalovaného správního orgánu v poněkud omezenější míře,
než jak tomu bude na straně žalobce. [Podle dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu
tak např. nelze spatřovat nenahraditelnou újmu způsobenou žalovanému (dle dřívější dikce §73
odst. 2 s. ř. s.) v tom, že mu bude krajským soudem uložena povinnost vyplatit žalobci dávku
důchodového pojištění, přeplatek na dani apod. (srov. usnesení ze dne 20. září 2006,
č. j. 6 Ads 99/2006 - 33 či usnesení ze dne 5. ledna 2005, č. j. 1 Afs 106/2004 - 49, publ. pod
č. 982/2006 Sb. NSS)].
[8] S ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení před soudem nicméně nelze žalovanému
správnímu orgánu upírat právo obrátit se v případě nesouhlasu s výsledky soudního přezkumu
provedeného krajským soudem na Nejvyšší správní soud s kasační stížností. Podle usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. dubna 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49,
publ. pod č. 1255/2007 Sb. NSS, pak zásadně platí, že zruší-li krajský soud rozhodnutí správního
orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním
názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci
podána kasační stížnost. V témže usnesení však rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
poukázal i na možné negativní dopady, které mohou nastat v souvislosti s přezkumem rozsudku
krajského soudu, jímž bylo zrušeno správní rozhodnutí, na základě kasační stížnosti podané
žalovaným. Nejvyšší správní soud uvedl, že za situace, kdy by byl takový rozsudek krajského
soudu zrušen, dostala by se věc do stadia nového posuzování žaloby krajským soudem. Ten, vázán
právním názorem kasačního soudu (ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s.), může rozhodnout o zákonnosti
správního rozhodnutí opačně, načež původní (zrušené) správní rozhodnutí „obživne“, aniž
by důsledkem nového rozhodnutí krajského soudu bylo současné zrušení v mezidobí případně
vydaného dalšího správního rozhodnutí. Vedle sebe tu tak mohou být dvě odlišná či dokonce
opačná správní rozhodnutí o téže věci. Při odhlédnutí od situace, že i nové rozhodnutí krajského
soudu může být napadeno kasační stížností, stejně tak jako nové správní rozhodnutí další
žalobou, následně rozsudek krajského soudu také kasační stížností, jde jistě o výsledek nežádoucí
a procesními instituty příslušných správních procesních předpisů obtížně řešitelný. Nejvyšší
správní soud připustil, že takový případ lze řešit přiznáním odkladného účinku podané kasační
stížnosti.
[9] Nejvyšší správní soud na základě uvedeného názoru rozšířeného senátu dospěl k závěru,
že tento nežádoucí stav, který v daném případě reálně hrozí, je v rozporu s principem
právní jistoty, a lze v něm tudíž spatřovat nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného
účinku může vzniknout jiným osobám, ve smyslu ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s.
Současně usoudil, že přiznání odkladného účinku není v rozporu s veřejným zájmem, s nímž by
naopak byl v rozporu důsledek popsaný výše, čemuž má přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti zabránit. Pokud jde o žalobce, přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti mu újma
nevznikne, ostatně nic takového ani netvrdil; žalobce pobírá starobní důchod ve výši, jež mu byla
přiznána, a ve hře je toliko jeho zvýšení o poměrně malou částku. I kdyby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost stěžovatelky nakonec zamítl a stěžovatelka by rozhodla v souladu s právním
názorem krajského soudu, rozdíl by byl žalobci jednorázově zpětně vyplacen.
[10] Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
[11] Zbývá dodat, že Nejvyšší správní soud v obdobných případech postupuje stejně jako
nyní, o čemž svědčí početná a ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu (například
usnesení č. j. 6 Ads 146/2011-99 ze dne 22. prosince 2011, usnesení č. j. 3 Ads 11/2012 - 27
ze dne 15. února 2012, usnesení č. j. 4 Ads 120/2012 - 30 ze dne 7. prosince 2012, usnesení
sp. zn. 6 Ads 15/2013 ze dne 10. dubna 2013, usnesení sp. zn. 6 Ads 18/2013 ze dne
10. dubna 2013 a mnohé další).
[12] Šestý senát Nejvyššího správního soudu nepřehlédl, že před rozšířeným senátem
Nejvyššího správního soudu aktuálně probíhá řízení, v němž se řeší právě otázka,
zda lze za obdobné situace odkladný účinek kasační stížnosti stěžovatelky přiznat (usnesení
č. j. 10 Ads 99/2014 - 44 ze dne 28. srpna 2014, RS 15/2014). Vzhledem k tomu, že jde o otázku
procesní, rozhodnutí o níž je zákonem svázáno maximální třicetidenní lhůtou, neshledal šestý
senát Nejvyššího správního soudu důvod k tomu, aby řízení v této věci přerušil a s rozhodnutím
o návrhu na přiznání odkladného účinku vyčkával na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. června 2015
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu