ECLI:CZ:NSS:2015:6.ADS.177.2014:49
sp. zn. 6 Ads 177/2014 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobců a) J. B., b) V. B.,
zastoupených Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti
žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, týkající se řízení o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 3. 2014, č. j. SV/486/14, o kasační stížnosti
žalobců proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2014, č. j. 57 A 35/2014 – 13,
takto:
I. Žalobcům a) a b) se p ř i z n á v á osvobození od soudního poplatku za kasační
stížnost v plném rozsahu.
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), ze dne 24. 6. 2014,
č. j. 57 A 35/2014 – 13, byla omítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali zrušení rozhodnutí
žalovaného ze dne 28. 3. 2014, č. j. SV/486/14, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání
a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Nýřany, pracoviště Plzeň, odboru sociálních věcí
a zdravotnictví (dále jen „městský úřad“), ze dne 30. 12. 2013 č. j. OSVaZ-Mud/30207/2013,
Om 0090/2010, jímž byla dcera žalobců, nezl. Š. B., nar. X, na základě §45b odst. 2 zákona č.
94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o rodině“), v souladu s
§19 odst. 1 písm. b) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění účinném
do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o sociálně-právní ochraně dětí“), svěřena do péče osob, které
mají zájem stát se jejími pěstouny, a to manželů: M. V. D., X, a D. B. D., nar. X.
[2] Napadeným usnesením krajský soud odmítl žalobu dle §46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť žalobci
se domáhali přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v soukromoprávní věci.
Krajský soud upozornil, že soudní kontrola rozhodnutí správních orgánů je zajištěna
buď ve správním soudnictví (pokud jde o věci veřejnoprávní), nebo v občanském soudním řízení
(jedná-li se o věci vyplývající ze vztahů soukromého práva). Krajský soud posoudil, zda jsou
vydaným rozhodnutím žalovaného, jehož zákonnost má být na základě podané žaloby
přezkoumána, dotčena veřejná subjektivní práva žalobců, a rozhodnutí tudíž podléhá přezkumu
správních soudů, či zda se jedná o rozhodnutí, kdy správní orgán rozhodl v mezích své zákonné
pravomoci v soukromoprávní věci. V daném případě se jedná o problematiku svěření dítěte
umístěného v ústavní výchově do péče osob, které mají zájem stát se jeho pěstouny
(tzv. předpěstounská péče). Dotčenými právními předpisy jsou především zákon o rodině, účinný
do 31. 12. 2013, a zákon o sociálně-právní ochraně dětí, taktéž ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Předpěstounská péče je jedním z typů péče nahrazující péči rodičů dítěte, jejímž účelem
je poskytnout dítěti prostor pro osobní sblížení se zájemcem o pěstounskou péči a jeho rodinou.
„Z povahy věci je tak zřejmé, že svěřením dítěte do opatrování a péče osob, které mají zájem stát se pěstouny,
je zasahováno do osobní sféry dotčených osob v rovině jejich rodinných vazeb a vnitřního uspořádání jejich rodinných
vztahů. Rozhodnutím o svěření dítěte do péče osob, které mají zájem stát se pěstouny, jsou tedy dotčeny soukromé
vztahy těchto osob.“ K přezkumu takového rozhodnutí je věcně příslušný okresní soud rozhodující
dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“), kdy jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy (§249 odst. 1 o. s. ř.).
Krajský soud tudíž žalobu usnesením odmítl a zároveň poučil žalobce, že do jednoho měsíce
od právní moci tohoto usnesení mohou podat žalobu k věcně příslušnému soudu v občanském
soudním řízení.
II. Kasační stížnost
[3] Žalobci a) a b) (dále jen „stěžovatelé“) napadli společnou kasační stížností v záhlaví
označené usnesení krajského soudu z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
pro nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby a navrhují zdejšímu soudu, aby napadené
usnesení zrušil.
[4] Dle stěžovatelů pro odmítnutí žaloby dle §46 odst. 2 s. ř. s. (a odkázáním na řízení
dle §244 a násl. o. s. ř.) nepostačí vymezit oblast práva, v níž došlo napadeným rozhodnutím
k úpravě právních vztahů, ale je nutno vycházet ze systematiky právních předpisů. Předmětem
zásahu musí být vztah nesoucí i další soukromoprávní atributy, vztah, ve kterém jsou si subjekty
rovny, s minimální potřebou dohledu a zásahu veřejné moci. Nesmí se jednat o vrchnostenské
vnucování obsahu vztahu proti vůli subjektů. Takové vztahy jsou pak řešeny ve sporném řízení,
jímž je také řízení dle §244 a násl. o. s. ř. V daném případě však soukromoprávní aspekty
naplněny nejsou. Právní úprava péče o nezletilé obsahuje silné veřejnoprávní prvky. Umístění
dítěte do péče jiných subjektů se děje na základě vrchnostenského rozhodnutí veřejné moci,
přičemž za výkon náhradní rodinné péče odpovídá rodičům i dítěti stát. Zákon o sociálně-právní
ochraně dětí je ryze veřejnoprávním předpisem upravujícím působnost a pravomoc orgánů
veřejné moci. Věci péče o děti jsou rozhodovány v nesporném řízení, což je zvýrazněno
také právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014. Řešení těchto otázek ve sporném řízení dle §244
a násl. o. s. ř. by bylo absurdní. Navíc stěžovatelé nespatřují nezákonnost v samotném nařízení
předpěstounské péče, nýbrž v tom, že nebyli vybráni žadatelé žijící blíže bydlišti rodičů, resp.
že výběr žadatelů žijících ve větší vzdálenosti od rodičů nebyl dostatečně odůvodněn. Stěžovatelé
vyslovili pochybnosti nad tím, čeho by se v občanském soudním řízení vůbec měli domáhat
(jak by měl znít petit žalobního návrhu), když soud je v tomto řízení striktně vázán zásadou
dispozitivnosti a kontradiktornosti procesu. Stěžovatelé jsou ze všech uvedených důvodů
přesvědčeni, že v daném případě je dána působnost správních soudů, rozhodujících dle soudního
řádu správního.
[5] Dne 23. 7. 2014 obdržel Nejvyšší správní soud vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti,
avšak argumenty v něm obsažené nereagovaly na námitky kasační stížnosti, nýbrž se vztahovaly
k věcné správnosti rozhodnutí žalovaného. Proto zdejší soud nepovažuje za účelné na tomto
místě závěry žalovaného prezentovat.
III. Řízení před Nejvyšším správním soudem
[6] Spolu s kasační stížností podali stěžovatelé také návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, který však podáním doručeným zdejšímu soudu dne 16. 7. 2014, datovaným
téhož dne, vzali zpět. V tomto podání zároveň požádali o osvobození od soudního poplatku.
Nejvyšší správní soud proto stěžovatele přípisem ze dne 28. 7. 2014, č. j. 6 Ads 177/2014 - 31,
vyzval, aby doložili, že splňují předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.
Dne 12. 8. 2014 soud obdržel vyplněné formuláře „Potvrzení o osobních, majetkových
a výdělkových poměrech“ obou stěžovatelů.
[7] Z těchto dokladů Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelé pobírají dávky sociální
podpory a hmotné nouze [žalobce a) celkem 13.831 Kč] a podporu v nezaměstnanosti [žalobce
b) 6.932 Kč]. Výživou jsou na nich závislé kromě nezl. Š. čtyři nezl. děti, na jedno z nich
je přiznán příspěvek na péči ve výši 9.000 Kč. Nemají žádné další příjmy, ani majetek větší
hodnoty, s výjimkou „běžného vybavení domácnosti“. Žalobce b) uvedl také dluhy ve výši
26.200 Kč za „nákup spotřebičů, 57.812,39 Kč za „telekomunikační služby“ a 50.459,80 Kč
za „zdravotní pojištění“.
[8] Nejvyšší správní soud konstatuje, že individuální osvobození od soudních poplatků
je procesním institutem, jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých
sociálních poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona o soudních poplatcích,
který by mu případně znemožnil přístup k soudní ochraně ve smyslu čl. 36 Listiny základních
práv a svobod.
[9] Podle §36 odst. 3 s. ř. s. „[ú]častník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může
být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi
osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody,
a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný,
takovou žádost zamítne“.
[10] S ohledem na výše uvedené majetkové poměry stěžovatelů, dokládající, že nemají
dostatečné prostředky, neboť pobírají dávky sociální podpory a hmotné nouze, dospěl Nejvyšší
správní soud k závěru, že u obou stěžovatelů jednotlivě jsou splněny předpoklady
pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s. v plném rozsahu. Podmínku,
že nesmí jít o zjevně neúspěšný návrh, zdejší soud shledal splněnou, neboť v daném případě
nelze bez dalšího učinit závěr o zjevné neúspěšnosti návrhu (aniž by se soud kasační stížností
zabýval věcně). Dualita přezkumu správních rozhodnutí, jež byla nastolena zakotvením právní
úpravy obsažené v části páté o. s. ř., způsobuje v praxi mnohdy i značné výkladové potíže.
Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není návrhem zjevně
nepřípustným.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost žalobců není důvodná.
[13] Rozhodující a jedinou otázkou, kterou se musel zdejší soud zabývat, je,
zda se na rozhodnutí správních orgánů ve věcech péče o nezletilé dle zákona o rodině a zákona
o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění účinném v rozhodné době, aplikuje ustanovení §46
odst. 2 s. ř. s., resp. zda lze taková rozhodnutí kvalifikovat jako rozhodnutí správních orgánů
v soukromoprávních věcech, jejichž přezkoumání není v pravomoci soudů rozhodujících
podle soudního řádu správního. V této otázce je Nejvyšší správní soud za jedno s krajským
soudem, jež žalobu proti takovému rozhodnutí odmítl a poučil stěžovatele, že věcně příslušné
rozhodovat o předmětné věci jsou obecné soudy v řízení dle §244 a násl. o. s. ř., a to z důvodů
dále vymezených.
[14] Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovateli, že v daném případě nejsou naplněny
soukromoprávní aspekty vztahu, do něhož bylo napadeným rozhodnutím žalovaného zasaženo,
neboť se zde jedná o vrchnostenské vnucení obsahu vztahu proti vůli subjektů a zákon
o sociálně-právní ochraně dětí je ryze veřejnoprávním předpisem upravujícím působnost
a pravomoc orgánů veřejné moci. Tyto skutečnosti nejsou pro určení, zda má ve věci rozhodnout
specializovaný senát pro správní soudnictví dle soudního řádu správního nebo soud postupem
podle občanského soudního řádu podstatné, neboť v obou případech budou tyto znaky nutně
naplněny. Podstatné však je, že ačkoliv dochází k veřejnoprávní (vrchnostenské) ingerenci
do vztahů osob, jež ji musí i proti své vůli respektovat, v dané věci je rozhodnutím zasaženo
do ryze soukromoprávních vztahů, vztahů rodinných. Není zde rozhodováno o veřejných
subjektivních právech, nýbrž o subjektivním soukromém právu na rodinu a rodinný život.
Zasahovat do těchto práv pak mohou správní orgány jen zcela výjimečně na základě zákona,
pokud je to nezbytně nutné. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí je právní předpis,
který umožňuje orgánům veřejné moci zasahovat do těchto ryze soukromých vztahů. Úprava
vztahů v rodině včetně péče o děti je v prvé řadě věcí soukromou, jež vyplývá ze samé podstaty
fungování rodiny jako základní jednotky státu. Jen v případě nutnosti se tyto vztahy stávají
„věcí veřejnou“, tedy předmětem zásahu ze strany veřejné moci. V daném případě bylo
rozhodováno o realizaci práva vyplývajícího z rodinných vztahů, konkrétně práva rodičů na péči
o dítě a jeho výchovu, jakož i práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči, zakotvených v čl. 32
odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Právě tato kvalifikace je v daném případě rozhodná
pro závěr, že přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů zde nepřísluší soudům v soudním
řízení dle soudního řádu správního, nýbrž soudům rozhodujícím v občanském soudním řízení.
Jako vodítko v dané věci poslouží také ustanovení zakládající pravomoc soudů v občanském
soudním řízení §7 o. s. ř., jenž stanoví, že (1) [v] občanském soudním řízení projednávají a rozhodují
soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva , pokud je podle
zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. (2) Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž
podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují
za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona. V právní teorii i praxi je již obecně a bez jakýchkoliv
pochybností zastáván názor, že mezi soukromoprávní věci, resp. poměry soukromého práva,
patří věci vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů,
což reflektovalo také znění citovaného ustanovení účinné do 31. 12. 2013, které místo pojmu
poměry soukromého práva výslovně uvádělo občanskoprávní, pracovní, rodinné a obchodní vztahy. Nutno
podotknout, že pojmy poměry soukromého práva a občanskoprávní, pracovní, rodinné a obchodní vztahy
nelze zaměňovat, neboť první z nich je pojmem širším, jehož rozsah zahrnuje i pojem druhý,
to však nic nemění na vysloveném závěru, že věci vyplývající z rodinných vztahů náleží
k rozhodování soudům v režimu občanského soudního řádu.
[15] V kontextu výše citovaného ustanovení §7 o. s. ř. lze dovodit nedůvodnost také další
námitky stěžovatelů, když tvrdili, že dle §244 a násl. o. s. ř. jsou řešeny věci sporné, avšak řízení
ve věcech péče o děti je nesporné. Ustanovení §7 o. s. ř. výslovně počítá ze skutečností,
že v občanském soudním řízení nejsou řešeny pouze spory, ale i jiné právní věci. Typicky to jsou
například právě otázky řešené v řízení dle §244 a násl. o. s. ř. Nejvyšší správní soud
nepřisvědčuje argumentům stěžovatelů vycházejícím z mylné premisy, že řízení dle části páté
o. s. ř. je sporné. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že toto řízení je specifickou částí občanského
soudního procesu, která je fakticky paralelou přezkumu ve správním soudnictví, avšak rozdíl
je ve způsobu přezkoumávání napadených rozhodnutí (k tomu bude ještě dále pojednáno),
což vyplývá z již zmíněné výjimečnosti zásahů správních orgánů do soukromoprávních vztahů.
Specifická je pak také povaha tohoto řízení, neboť nelze jednoznačně říci, zda ho označit
jako sporné či nesporné. Dle převládajícího právního názoru se však svou povahou blíží spíše
řízení nespornému [srov. VONDRUŠKA, F., ZÁRUBA, J. Komentář k Zákonu občanský soudní
řád (99/1963 Sb.). In: ASPI (právní informační systém). Wolters Kluwer ČR, k §244].
[16] K argumentům stěžovatelů, že nebrojí proti samotnému nařízení předpěstounské péče,
ale proti výběru žadatelů žijícím daleko od stěžovatelů, a že je zde tudíž na místě využít kasačního
principu ve správním soudnictví, přičemž stěžovatelé nevědí, čeho by se u soudu v občanském
soudním řízení měli domáhat, když tento bude vázán jejich návrhem a ve věci sám rozhoduje,
resp. v případě shledaného pochybení napadené rozhodnutí pouze nezruší, ale nahradí
jej rozhodnutím vlastním, Nejvyšší správní soud uvádí, že ani tyto pochybnosti nemohou změnit
závěr o příslušnosti soudů v občanském soudním řízení. Naopak se jeví logické a pro samotné
účastníky řízení i výhodnější a účelnější řešení, kdy je věc v pravomoci toho soudu, který o ní sám
rozhodne, než odsouvat toto řešení ponecháním takového rozhodování v působnosti správních
soudů, které mohou vadné rozhodnutí toliko zrušit a vrátit věc správnímu orgánu k novému
rozhodnutí. Postup podle §244 a násl. o. s. ř. zajišťuje účastníkům řízení účinnější ochranu
jejich práv než v řízení před správními soudy (např. rozsudek ze dne 25. 10. 2005, č. j. 2 As
36/2005 – 79).
[17] Stěžovatelé se dovolávají posouzení otázky z hlediska systematiky právních předpisů.
Nejvyšší správní soud dospěl i na základě systematického výkladu k závěru o příslušnosti soudů
v řízení dle části páté o. s. ř. Jak upozorňovali i stěžovatelé, s účinností od 1. 1. 2014 rozhodují
ve věcech péče o nezletilé soudy dle speciálního procesního předpisu, zákona č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních. Z ustanovení §1 tohoto zákona jednoznačně plyne, že podle
tohoto zákona soudy rozhodují a podpůrně, popř. vedle tohoto zákona postupují podle
občanského soudního řádu. Jsou to tak nadále soudy rozhodující v občanském soudním řízení,
které v těchto věcech rozhodují a rozhodovaly i před účinností předmětného speciálního zákona
(avšak tehdy pouze v režimu o. s. ř.), nikoliv soudy, jejichž pravomoc je dána soudním řádem
správním. Uvedeným speciálním procesním předpisem se změnila procesní pravidla rozhodování
soudů v občanském soudním řízení, nikoliv pravomoc a příslušnost soudů rozhodujících
ve správním soudnictví. Ve věcech péče o nezletilé jsou věcně příslušné rozhodovat soudy
v občanském soudním řízení /s účinností od 1. 1. 2014 již toliko tyto soudy/. Správní orgány
v daném případě dle §19 odst. 1 písm. b) zákona o sociálně právní ochraně dětí ve znění
účinném do 31. 12. 2013 rozhodovaly v těchto věcech na základě jim „výjimečně“ svěřené
pravomoci, jinak náležející soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení, jak bylo
naznačeno výše. Podle přechodného ustanovení (čl. XXXV. zákona č. 303/2013 Sb.) řízení
zahájené před 1. 1. 2014 správním orgánem bylo dokončeno podle dosavadních předpisů. Nadto,
rozhodl-li správní orgán podle §19 odst. 1 písm. b) zákona o sociálně právní ochraně dětí
ve znění účinném do 31. 12. 2013 o umístění dítěte do tzv. předpěstounské péče, byl povinen
tuto skutečnost oznámit do 15 dnů příslušnému soudu; tímto soudem byl soud věcně a místně
příslušný rozhodovat v těchto věcech a to soud rozhodující podle občanského soudního řádu
(po 1. 1. 2014 podle zákona č. 292/2013 Sb.).
[18] Bylo by proto zcela nelogické a nesystémové, aby v případě, kdy na základě zákonem
svěřené pravomoci výjimečně rozhodne/rozhodl/ nejprve správní orgán a ne přímo soud,
rozhodoval o přezkumu takového rozhodnutí soud dle soudního řádu správního, resp. soud,
který ve věcech tohoto druhu, o právu samém nerozhoduje, a nebyl by to ani soud,
který je nadán pravomocí a příslušností k rozhodování v dané věci. Pokud by Nejvyšší správní
soud přijal řešení vyslovené stěžovateli, byla by „strana soukromého sporu, o němž by nebýt svěření
takového sporu do pravomoci správního orgánu – jinak rozhodoval soud v občanském soudním řízení (§7 odst. 1
o. s. ř.), byla zbavena možnosti domoci se toho, aby o právu samém – a nikoli jen o zákonnosti rozhodnutí
orgánu exekutivy rozhodl nezávislý soud“ (usnesení zvláštního senátu rozhodujícího kompetenční
spory podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 20. 9. 2007, č. j. Konf 22/2006 - 8). Nejvyšší správní
soud upozorňuje, že reformou správního soudnictví účinnou od 1. 1. 2003, kterou byl přezkum
rozhodnutí správních orgánů ve věcech soukromého práva svěřen soudům v občanském
soudním řízení (část pátá o. s. ř), měl být odstraněn stav dlouhodobě vnímaný jako deficit,
neboť svěřením rozhodování sporů o soukromé právo správním orgánům, přicházel účastník
takového sporu zcela o možnost dosáhnout toho, aby o věci samé jednal soud,
který by s konečnou platností rozhodl o jeho soukromém právu nebo povinnosti (srovnej opět
Konf 22/2006 - 8). Argumenty stěžovatelů dovolávající se pouze přezkumu zákonnosti
rozhodnutí správního orgánu a odmítající rozhodnutí soudu o právu samotném tudíž nejsou
případné.
[19] K tvrzení stěžovatelů, že jim není jasné, jak by měli formulovat tzv. žalobní petit, pokud
budou požadovat ochranu svých práv v řízení před soudem dle §244 a násl. o. s. ř., Nejvyšší
správní soud nad rámec nutného uvádí, že žalobci nejsou povinni výslovně navrhnout, do péče
jaké konkrétní osoby má být nezletilá svěřena, avšak mohou se dožadovat, aby soud svěřil
nezletilou do péče žadatelům, jež žijí blíže bydlišti stěžovatelů. Pokud příslušný soud zjistí,
že takový postup je možný, a že tudíž správní orgány pochybily, když tvrdily, že žadatelé blíže
bydlišti rodičů nebyli nalezeni, může sám svěřit nezletilou do péče jiných žadatelů (na rozdíl
od správních soudů, které takovou pravomocí nadány nejsou).
V. Závěr a náklady řízení
[20] S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[21] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žalobci neměli ve věci úspěch, a nemají
proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. února 2015
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu