ECLI:CZ:NSS:2015:6.ADS.217.2014:23
sp. zn. 6 Ads 217/2014 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Zory Šmolkové a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobce: J. N., zastoupeného
JUDr. Kateřinou Preiningerovou, advokátkou, se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, týkající se řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2013, č. j. MPSV –
UM/19158/13/4S-HMP, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 5. 8. 2014, č. j. 1 Ad 55/2013 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení případu
[1] Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí
žalovaného ze dne 2. 10. 2013, č. j. MPSV-UM/19158/13/4S-HMP. Tímto rozhodnutím
žalovaný změnil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6 (dále jen „správní orgán I. stupně“)
ze dne 23. 7. 2009, č. j. 15542/2009/AAF, kterým správní orgán I. stupně od února 2009 zvýšil
příspěvek na péči z 2.000 Kč měsíčně na 4.000 Kč měsíčně, tak, že příspěvek na péči zvýšil
od prosince 2008 z 2.000 Kč na 4.000 Kč.
[2] Žalobce nesouhlasil s posouzením stupně závislosti na pomoci jiné fyzické osoby
jako závislosti středně těžké (II. stupeň), neboť má za to, že splňuje podmínky závislosti těžké
(III. stupeň). Podle žalobce žalovaný nesprávně zjistil skutkový stav. Posudky, které jsou
podkladem rozhodnutí žalovaného, si navzájem odporují, žalovaný je nepodrobil hodnocení a své
rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, zejména neodůvodnil, proč žalobce nesplňuje podmínky pro
přiznání těžké závislosti.
[3] Městský soud v Praze žalobu zamítl. Posudky, ze kterých žalovaný vycházel, považoval
za odůvodněné a dostatečně přesvědčivé, vycházející jak ze sociálních šetření u žalobce,
tak z úplné zdravotní dokumentace, jejíž žádná část nebyla žalovaným opomenuta, a posudkové
komise tak objektivizovaly všechny skutečnosti, týkající se zdravotního stavu žalobce, významné
pro posudkový závěr. Žalovaný se rovněž dostatečně vypořádal se všemi námitkami žalobce.
Městský soud proto dospěl ke stejnému závěru, jako žalovaný, že žalobce je osobou závislou
na pomoci jiné fyzické osoby ve II. stupni (středně těžká závislost) od prosince 2008 podle
§8 odst. 2 písm. b) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen „zákon o sociálních
službách), a žalobu proto zamítl.
II.
Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., (dále jen „s. ř. s.“). Městský soud podle stěžovatele
nesprávně vyhodnotil posudky, ze kterých vycházel žalovaný, když je považoval za náležitě
odůvodněné a dostatečně přesvědčivé. Oba posudky si navzájem odporují, jsou neúplné
a nepřesvědčivé, nevypořádaly se se všemi vznesenými námitkami, zejména nepřihlédly
k psychiatrickým potížím žalobce, tyto neobjektivizovaly ani žalobce nevyšetřily z psychiatrického
hlediska. Posudkové závěry ohledně posouzení schopnosti žalobce úkonu „chůze po rovině“ jsou
v rozporu s lékařskými zprávami, ze kterých vycházejí. Ze zprávy z rehabilitačního ústavu
v Kladrubech ze dne 27. 10. 2011, z ortopedického nálezu MUDR. Z. ze dne 11. 4. 2013 a ze
zprávy MUDr. V., specialisty na ortopedickou protetiku, ze dne 22. 5. 2013, vyplývá, že žalobce
se pohybuje celodenně na vozíku, je čistý vozíčkář a chůze o francouzských holích není schopen,
protéza s ohledem na vysokou amputaci levé dolní končetiny není možná. Přesto posudková
komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „posudková komise MPSV“) v Ústí nad
Labem uzavřela, že žalobce chůzi po rovině zvládá. Posudková komise MPSV v Ústí nad Labem
dále nevysvětlila, proč se odchýlila při hodnocení některých úkonů žalobce (vstávání z lůžka a
změna polohy, chůze po rovině, podávání a porcování stravy) od posudku zpracovaného
posudkovou komisí MPSV v Praze dne 2. 10. 2012. Stěžovatel dále namítl, že městský soud
neodůvodnil, proč neprovedl jím navržený důkaz zpracování znaleckého posudku.
[5] Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti, neboť rozsudek Městského soudu v Praze
považuje na věcně správný.
III.
Posouzení kasační stížnosti Nejvyšší správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v mezích
řádně uplatněných kasační důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle ustanovení §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[7] Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti. Zdravotní stav
stěžovatele je dlouhodobě nepříznivý a rozhodující příčinou tohoto dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu je ischemická choroba dolních končetin. Stěžovatel prodělal opakovaně
chirurgické zákroky na cévách dolních končetin a v únoru 2007 byla provedena amputace levé
dolní končetiny vysoko ve stehně. Dne 11. 2. 2009 stěžovatel požádal o zvýšení příspěvku na péči
za dobu od 22. 6. 2007, neboť jeho zdravotní stav neodpovídá stanovenému I. stupni závislosti
na pomoci jiné osoby. Zdravotní stav stěžovatele byl opakovaně posuzován a bylo u něj
opakovaně provedeno sociální šetření. Pro účely tohoto řízení je stěžejní posudek posudkové
komise MPSV v Praze ze dne 19. 5. 2011, která dospěla k závěru, že v návaznosti na ortopedický
nález od 2. 12. 2008 stěžovatel nezvládá celkem 20 úkonů péče a soběstačnosti a je tedy odkázán
na pomoc ve II. stupni. Na základě tohoto posudku rozhodl Magistrát hlavního města Praha dne
4. 8. 2011 pod č. j. MHMP 877352/10 tak, že stěžovateli přiznal od prosince 2008 příspěvek
na péči ve výši 4.000 Kč, tedy pro závislost ve II. stupněm.
[8] Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel u Městského soudu v Praze správní žalobu,
na základě které Městský soud v Praze dne 25. 4. 2012 rozsudkem č. j. 1 Ad 76/2011 - 31 zrušil
napadené rozhodnutí Magistrátu hlavního města Praha č. j. 877352/2010/2010. Dne 2. 10. 2012
byl stěžovatelův zdravotní stav opětovně posouzen posudkovou komisí MPSV v Praze,
ve stejném složení jako při jednání dne 19. 5. 2011. V doplňujícím posudku komise uzavřela,
že stěžovatel byl od 1. 6. 2007 do 1. 12. 2008 odkázán na péči jiné fyzické osoby v I. stupni,
neboť nezvládal celkem 15 úkonů, v době od 2. 12. 2008 do 31. 12. 2008 v II. stupni,
neboť nezvládal 19 úkonů a od 1. 1. 2012 do jednání posudkové komise MPSV v II. stupni,
neboť nezvládal 5 životních potřeb (s ohledem na změnu právní úpravy). Komise přihlédla
k zhoršování zdravotního stavu stěžovatele v souvislosti s přetěžováním pravé dolní končetiny,
dále k tomu, že u stěžovatele pro krátký pahýl nevyhovuje protéza a je odkázán na vozík,
k fantomovým bolestem a zohlednila i vliv zlomeniny levé pažní kosti, v důsledku čehož
přetrvává bolestivost levého ramenního kloubu s omezenou hybností (max. o 1/3), tedy
vyhodnotila skutečnosti, které vedly k požadavku na doplnění posudku (vliv zlomeniny levé pažní
kosti na soběstačnost posuzovaného) a uzavřela, že nejsou důvodem pro změnu již přijatého
posudkového závěru ze dne 19. 5. 2011.
[9] Stěžovatel se závěry posudkové komise nesouhlasil, a proto byl jeho zdravotní
stav posouzen posudkovou komisí MPSV v Ústí nad Labem dne 18. 4. 2013, za jeho
nepřítomnosti, posudková komise ve složení předseda – posudkový lékař, další lékař – odbornost
ortopedie, tajemnice. Tato posudková komise MPSV dospěla k témuž závěru jako posudková
komise MPSV v Praze (s rozdílem hodnocení zvládání úkonů v době od 1. 6. 2007
do 1. 12. 2008, kdy stěžovatel podle ní nezvládal 16 úkonů péče). Úkon „chůze po rovině“
komise hodnotila jako zvládnutý, životní potřebu mobility od 1. 1. 2012 jako nezvládnutou.
K posudku byl zpracován dne 15. 7. 2013 doplňující posudek. Posudková komise MPSV v Ústí
nad Labem ve složení předseda – posudkový lékař, další lékař odbornosti psychiatrie a tajemnice,
ani po zohlednění námitek stěžovatele svůj posudkový závěr nezměnila. Stěžovatel namítal
nedostatečné zhodnocení jeho psychiatrických obtíží a deprese, neuvedl však, zda a kde se léčí,
a posudkové komisi se žádné psychiatrické vyšetření nepodařilo přes veškerou vynaloženou
snahu zjistit. Vycházela proto ze dvou zpráv psychologa, zpracovaných s ročním rozestupem
pro ARO – ambulanci pro léčbu bolesti, které byly vyhodnoceny psychiatrem, členem posudkové
komise, s konstatováním, že zprávy jsou prakticky shodné, což nesvědčí o akutních
psychopatologických změnách, ale o stabilizovaném stavu. Psychické potíže stěžovatele vyplývají
ze somatických obtíží, čemuž odpovídá i medikace, jak co do volby (oba žalobce užívané léky
směřují na zvládání úzkosti a deprese v souvislosti se somatickými potížemi), tak jejich gramáž,
a rovněž nasvědčují stabilizovanému stavu, nikoliv stavu akutnímu. Proto komise servala
na názoru, že psychické potíže nejsou posudkově významné a nenarušují zvládnutí schopnosti
životní potřeby „orientace“. Rozpor není ani v uznání nezvládnutí úkonu „orientace vůči jiným
fyzickým osobám, v čase a mimo přirozené prostředí“, protože nezvládnutí tohoto úkonu bylo
uznáno ve vztahu k podbodu tohoto úkonu – dosažení cíle své cesty – vzhledem k pohybovým
obtížím. K námitce stěžovatele, že není schopen úkonu „chůze po rovině“, komise zohlednila
skutečnosti, že stěžovatel nemůže nasadit protézu, což ovšem nevylučuje možnost chůze pomocí
podpěry krok za krokem po bytě, v bezprostředním okolí domu, možnost udržení požadovaného
směru chůze a chůze okolo překážek (poslední dva podbody se týkají osob postižených
např. mimovolními pohyby, s poruchou rovnováhy, poruchami smyslovými). Z tohoto pohledu
považuje komise schopnost „chůze po rovině“ za zachovanou. K námitce stěžovatele, že není
schopen životní potřeby „stravování“, neboť s opěrou dvou francouzských holí nepřenese jídlo
a nápoje, komise uvedla, že ji hodnotí jako zachovanou, neboť vzhledem k nové právní úpravě
se hodnotí schopnost stravu dát na talíř, naporcovat, přemístit i pomocí lžíce na místo
konzumace, přičemž způsob přemístění není rozhodující, je možno ho dosáhnout i úpravou
domácnosti tak, aby byl posuzovaný schopen tento úkon zvládat, což stěžovatel schopen je.
Na základě těchto posudků, včetně doplňujícího, rozhodl žalovaný pod č. j. MPSV
- UM/19158/13/4S – HMP tak, že stěžovateli přiznal příspěvek na péči ve výši 4.000 Kč
od prosince 2008, a městský soud žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl.
[10] Pro rekapitulaci Nejvyšší správní soudu shrnuje, že posudková komise MPSC v Ústí nad
Labem tedy uzavřela, že stěžovatel v době od 1. 6. 2007 do 1. 12. 2008 nebyl schopen těchto
úkonů péče o vlastní osobu: podávání a porcování stravy; koupání nebo sprchování; stání,
schopnost vydržet stát; přemisťování předmětů denní potřeby; chůze po schodech nahoru
a dolů; a těchto úkonů soběstačnosti: orientace vůči jiným fyzickým osobám, v čase a mimo
přirozené prostředí; obstávání osobních záležitostí; zapojení se do sociálních aktivit odpovídacích
věku; obstarání si potravin a běžných předmětů (nakupování); vaření, ohřívání si jednoduchého
jídla; běžný úklid v domácnosti; péče o prádlo; přepírání drobného prádla; péče o lůžko;
udržování pořádku v domácnosti, nakládání s odpady; další jednoduché úkony spojené s péčí
o domácnost; celkem 16 úkonů péče o vlastní osobu a soběstačnost. V době od 2. 12. 2008
do 31. 12. 2011 nebyl schopen těchto úkonů péče o vlastní osobu: podávání a porcování stravy;
koupání nebo sprchování; stání, schopnost vydržet stát; přemisťování předmětů denní potřeby;
chůze po schodech nahoru a dolů; oblékání, svlékání, obouvání, zouvání; a těchto úkonů
soběstačnosti: orientace vůči jiným fyzickým osobám, v čase a mimo přirozené prostředí;
obstávání osobních záležitostí; zapojení se do sociálních aktivit odpovídacích věku; obstarání
si potravin a běžných předmětů (nakupování); vaření, ohřívání si jednoduchého jídla;
mytí nádobí; běžný úklid v domácnosti; péče o prádlo; přepírání drobného prádla; péče o lůžko;
manipulace se zámky, otevírání, zavírání oken a dveří; udržování pořádku v domácnosti,
nakládání s odpady; další jednoduché úkony spojené s péčí o domácnost; celkem 19 úkonů péče
o vlastní osobu a soběstačnost. Od 1. 1. 2012 stěžovatel nezvládal 5 základních životních potřeb:
mobilita; oblékání a obouvání; tělesná hygiena; osobní aktivity; a péče o domácnost.
[11] Z kasační stížnosti a napadeného rozsudku vyplývá, že spor spočívá v hodnocení
podkladů pro posouzení stupně závislosti, které provedl žalovaný na základě posudku posudkové
komise MPSV v Ústí nad Labem dne 18. 4. 2013 a jeho doplnění z 15. 7. 2013, a který městský
soud považoval za náležitě odůvodněný a dostatečně přesvědčivý, stěžovatel naopak za neúplný,
nepřesvědčivý, logicky rozporný a navíc v rozporu s posudkem posudkové komise MPSV v Praze
ze dne 19. 5. 2011 a jeho doplnění ze dne 2. 10. 2012. Jedná se tedy o důvod kasační stížnosti
předvídaný v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel sice svou kasační stížnost
formálně odůvodňuje ustanovením §101 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., nicméně nesprávné
posouzení právní otázky vůbec netvrdí a není tak zde dán důvod vyplývající z §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.; rovněž tak netvrdí žádné skutečnosti podřaditelné pod důvod kasační stížnosti
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[12] V prvé řadě Nejvyšší správní soud považuje za vhodné shrnout relevantní právní úpravu
přiznávání příspěvku na péči ve smyslu zákona o sociálních službách a jeho prováděcích
předpisů, a to ve znění platném a účinném k datu rozhodování správních orgánů. Podle
ustanovení §7 odst. 1 zákona o sociálních službách platí, že příspěvek na péči (dále jen „příspěvek“)
se poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby.
[13] V úpravě platné do 31. 12. 2011, podle §8 zákona se osoba starší 18 let věku se považuje
za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve a) stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu potřebuje každodenní pomoc nebo dohled při více než 12 úkonech péče o vlastní
osobu a soběstačnost (…), b) stupni II (středně těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu potřebuje každodenní pomoc nebo dohled při více než 18 úkonech péče o vlastní osobu
a soběstačnost (…), c) stupni III (těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
potřebuje každodenní pomoc nebo dohled při více než 24 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnost (…),
d) stupni IV (úplná závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje každodenní
pomoc nebo dohled při více než 30 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnost. V ustanovení §9 odst. 1
je uveden seznam hodnocených úkonů péče o vlastní osobu: a) příprava stravy, b) podávání, porcování
stravy, c) přijímání stravy, dodržování pitného režimu, d) mytí těla, e) koupání nebo sprchování, f) péče o ústa,
vlasy, nehty, holení, g) výkon fyziologické potřeby včetně hygieny, h) vstávání z lůžka, uléhání, změna poloh,
i) sezení, schopnost vydržet v poloze v sedě, j) stání, schopnost vydržet stát, k) přemisťování předmětů denní
potřeby, l) chůze po rovině, m) chůze po schodech nahoru a dolů, n) výběr oblečení, rozpoznání jeho správného
vrstvení, o) oblékání, svlékání, obouvání, zouvání, p) orientace v přirozeném prostředí, q) provedení
si jednoduchého ošetření, r) dodržování léčebného režimu. V ustanovení §9 odst. 2 je uveden seznam
hodnocených úkonů soběstačnosti: a) komunikace slovní, písemná, neverbální, b) orientace vůči jiným
fyzickým osobám, v čase a mimo přirozené prostředí, c) nakládání s penězi nebo jinými cennostmi, d) obstarávání
osobních záležitostí, e) uspořádání času, plánování života, f) zapojení se do sociálních aktivit odpovídajících věku,
g) obstarávání si potravin a běžných předmětů (nakupování), h) vaření, ohřívání jednoduchého jídla, i) mytí
nádobí, j) běžný úklid v domácnosti, k) péče o prádlo, l) přepírání drobného prádla, m) péče o lůžko, n) obsluha
běžných domácích spotřebičů, o) manipulace s kohouty a vypínači, p) manipulace se zámky, otevírání, zavírání
oken a dveří, q) udržování pořádku v domácnosti, nakládání s odpady, r) další jednoduché úkony spojené
s chodem a udržováním domácnosti. Podle odstavce 4 téhož ustanovení, při hodnocení úkonů pro účely
stanovení stupně závislosti podle §8 se úkony podle odstavců 1 a 2 sčítají. Při hodnocení úkonů podle odstavců 1
a 2 se úkony uvedené v jednotlivých písmenech považují za jeden úkon. Pokud je osoba schopna zvládnout některý
z úkonů uvedených v odstavcích 1 a 2 jen částečně, považuje se takový úkon pro účely hodnocení za úkon,
který není schopna zvládnout.
[14] V úpravě platné od 1. 1. 2012, podle §8 zákona se osoba starší 18 let věku se považuje
za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve a) stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři základní životní potřeby, b) stupni II (středně
těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat pět nebo šest
základních životních potřeb, c) stupni III (těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu není schopna zvládat sedm nebo osm základních životních potřeb, d) stupni IV (úplná závislost), jestliže
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat devět nebo deset základních životních
potřeb, a vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby. Dále v ustanovení §9 odst. 1
je uveden seznam hodnocených základních životních potřeb: a) mobilita, b) orientace, c) komunikace,
d) stravování, e) oblékání a obouvání, f) tělesná hygiena, g) výkon fyziologické potřeby, h) péče o zdraví, i) osobní
aktivity, j) péče o domácnost. Jejich podrobnější vymezení pak uvádí příloha č. 1 k vyhlášce
Ministerstva práce a sociálních věcí č. 505/2006 Sb.
[15] Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá konstantně zastávaný názor,
že „posouzení stupně závislosti osoby pro účely rozhodování o příspěvku na péči v řízení v I. stupni i v řízení
odvolacím musí vycházet z hodnocení všech podkladů uvedených v §25 odst. 3 zákona č. 108/2006 Sb.,
o sociálních službách. Na výsledný lékařský posudek, který je v tomto řízení stěžejním důkazem, je třeba klást
požadavek úplnosti a přesvědčivosti. (viz blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 9. 2009, č. j. 4 Ads 57/2009 – 53.) Posouzení zdravotního stavu je přitom vždy věcí odborně
medicínskou, k níž nemají soudy potřebné odborné znalosti, a proto vychází z vyjádření subjektů,
které tyto znalosti mají. Z tohoto důvodu soudy kladou při hodnocení posudků zvýšený důraz
na jejich jednoznačnost, úplnost a přesvědčivost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2013, č. j. 3 Ads 24/2013 – 34). Stěžejní otázkou tedy je, zda se Městský soud
v napadeném rozsudku náležitě vypořádal s testem jednoznačnosti, úplnosti a přesvědčivosti
předmětného posudku.
[16] Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že ve své aktuální judikatuře k otázkám
příspěvku na péči dovodil, že v řízení o nároku na příspěvek na péči podle zákona č. 108/2006 Sb.,
o sociálních službách, je povinností a v pravomoci odvolacího správního orgánu žádat po posudkové komisi
doplnění posudku, pokud posudková komise postavila své hodnocení na rozporných podkladech, aniž by rozpory
sama odstranila nebo vysvětlila. Tak tomu může být v případě, že se objeví rozpor mezi výsledkem šetření
sociálního pracovníka a názorem posudkové komise, aniž by posudková komise sama provedla vlastní přešetření
zdravotního stavu žadatele o příspěvek na péči (viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 - 25). Je proto povinností správních orgánů požadovat
po posudkových komisích Ministerstva práce a sociálních věcí takové posudky, které budou
na základě originální úvahy hodnotit a přezkoumávat předchozí posouzení stupně závislosti
osoby na pomoci jiné fyzické osoby způsobem kvalitativně srovnatelným s praxí vžitou
pro činnost totožných komisí při dřívějším hodnocení míry pomoci při životních úkonech
v řízení o zvýšení důchodu pro bezmocnost (viz k tomu ze dne 30. 9. 2009,
č. j. 4 Ads 50/2009 - 63).
[17] Tento postup správní orgány rozhodující o příspěvku na péči dodržely, neboť vyžádaly
jak posudek posudkové komise MPSV v Praze, jeho doplnění k zhodnocení změněného
zdravotního stavu stěžovatele (zlomenina levé pažní kosti), tak posudek posudkové komise v Ústí
nad Labem a jeho doplnění, které se dostatečně vypořádaly se předchozím posouzení stupně
závislosti stěžovatele, a stejně tak se úplně a přesvědčivě vypořádaly se všemi jeho postupně
vznášenými námitkami. Nelze přehlédnout, že doplňující posudek posudkové komise MPSV
v Praze a posudek posudkové komise MPSV v Ústí nad Labem včetně jeho doplnění byly
zpracovány primárně k odstranění nepřesvědčivosti posudku posudkové komise MPSV v Praze
ve vztahu ke změněnému zhoršenému stavu stěžovatele v souvislosti se zlomeninou levé paže;
vypořádaly se však i se všemi postupně stěžovatelem vznášenými námitkami. Jak doplňující
posudek posudkové komise MPSV v Praze, tak posudek posudkové komise MPSV v Ústí
nad Labem a jeho doplnění, se od svých závěrů ani po zohlednění všech stěžovatelových námitek
neodchýlily, ani se neodchýlily od hodnocení schopnosti stěžovatele zvládat úkony péče o vlastní
osobu a soběstačnost a životních potřeb. Městský soud tedy postupoval správně, pokud
po vyhodnocení skutkového stavu věci zjištěného před správními orgány shledal, že je dostatečný
pro posouzení věci a zároveň byl přesvědčivě orgány posudkové služby MPSV odůvodněn,
přičemž závěry této komise jsou v souladu s ostatními podklady pro rozhodnutí.
[18] K jednotlivým konkrétním námitkám nepřesvědčivosti a logické rozpornosti v hodnocení
zdravotního stavu stěžovatele, které stěžovatel v předmětném posudku na rozdíl od městského
soudu shledává, a které uplatnil v kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud uvádí následující.
[19] Stěžovatel namítá, že není a nebyl schopen chůze po rovině a je „čistým vozíčkářem“,
což vyplývá z předložených lékařských zpráv a koneckonců i se závěrů posudkové komise, která
s přihlédnutím ke krátkosti pahýlu levé dolní končetiny vylučuje možnost použití protézy
a s ohledem na omezení podpory horní končetiny sama uvádí, že se „žalobce pohybuje převážně
na vozíčku“. Posudková komise MPSV Ústí nad Labem svůj závěr o zachování schopnosti úkonu
„chůze po rovině“ vysvětlila tak, že stěžovatel je i bez vozíku a bez protézy (tuto pro krátký pahýl
nemůže používat) schopen chůze s oporou na krátkou vzdálenost, po bytě a v bezprostředním
okolí domu, je schopen udržet směr a je schopen obejít překážku. Komise přitom přihlédla
ke všem stěžovatelem namítaným zprávám, včetně zprávy z Rehabilitačního ústavu
v Kladrubech, zprávám ortopeda a ortopeda specialisty na protetiku. Komise nezpochybnila
závěr, že stěžovatel je schopen chůze s oporou pouze na krátkou vzdálenost, vzala v potaz
i omezení horních končetin v souvislosti se zlomeninou levé končetiny v oblasti paže, rovněž
tak syndrom karpálního tunelu, kterým stěžovatel trpí, se závěrem, že všechna tato onemocnění
stěžovatele nepochybně omezují zejména co do vzdálenosti, kterou je schopen s oporou ujít,
ale nevylučují chůzi po rovině úplně. Úplné nezvládnutí chůze po rovině připadá nejvíce
do úvahy v případě osob postižených mimovolními pohyby, s poruchou rovnováhy a poruchami
smyslovými. Nejvyšší správní soud považuje toto vysvětlení za úplné, přesvědčivě a bez logických
rozporů, není v rozporu s žádným jiným posudkem a ani lékařskou zprávou, a ztotožnil
se v tomto směru se závěrem městského soudu o úplnosti a přesvědčivosti posudku. Pouze
na okraj Nejvyšší správní soud dodává, že ani při uznání neschopnosti stěžovatele zvládat úkon
„chůze po rovině“ by stěžovatel nemohl být považován za těžce závislého na pomoci jiné fyzické
osoby, protože by ani v takovém případě nesplnil podmínku nezvládnutí 24 úkonů péče o vlastní
osobu a soběstačnost.
[20] K psychiatrickým potížím stěžovatele posudková komise MPSV v Ústí nad Labem
v doplnění posudku uvedla, že je nepovažuje za posudkově relevantní, neboť stěžovatel není
psychiatricky sledován a léčen, a jeho psychický stav byl posuzován pouze ve vztahu k léčbě
somatických potíží (zejména ve vztahu ke zvládání bolesti), léčba, kterou podstupuje, směřuje
právě k ulehčení zvládání somatizačních potíží, nikoliv k léčbě akutní psychopatologie; i v tomto
směru tak komise svůj závěr srozumitelně a logicky vysvětlila. Co se týče požadavku
na přezkoumání psychického stavu stěžovatele, pak lze přisvědčit závěru komise, že za situace,
kdy stěžovatel není v péči žádného psychiatra, není na místě, aby posudková komise MPSV sama
prováděla vlastní diagnostické vyšetření stěžovatele. Jak již dovodil Nejvyšší správní soud
v rozsudku č. j. 4 Ads 82/2011 – 44 ze dne 14. 9. 2011, „přímé osobní vyšetření posuzované osoby
lékařem okresní zprávy sociálního zabezpečení a posudkovou komisi Ministerstva práce a sociálních věcí
by v řízení příspěvku na péči podle zákona o sociálních službách mělo být pravidlem; takové pravidlo však
nemůže platit bezvýjimečně a vždy musí být náležitě zohledněny konkrétní okolnosti případu“. V tomto
konkrétním případ lékař posudkové komise s odborností psychiatrie z psychologických zpráv
jednoznačně dovodil, že stěžovatel akutní psychopatologií netrpí a jeho potíže souvisí s jeho
somatickým stavem; jde přitom o stav stabilizovaný. Proto dospěl k závěru, že psychické potíže
stěžovatele nejsou posudkově významné. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že stěžovatel
přes akcentované psychické potíže žádnou odbornou pomoc dosud nevyhledal. Nejvyšší správní
soud proto uzavřel, že posudek náležitě zohlednil konkrétní okolnosti žalobcova případu
a na základě těchto okolností při posouzení žalobcovy námitky nepříznivého psychického stavu
vyšel z dostupné lékařské dokumentace a vlastní vyšetření neprovedl. I v této části Nejvyšší
správní soud souhlasí se závěrem městského soudu, že posudková komise svůj závěr
o hodnocení psychiatrických potíží stěžovatele odůvodnila logicky, srozumitelně a přesvědčivě
a ani toto vysvětlení není v rozporu s žádným jiným posudkem a ani lékařskou zprávou.
[21] Stěžovatel dále namítal rozpor mezi závěry posudkové komise MPSV Praha a Ústí
nad Labem ohledně hodnocení úkonů stěžovatele „podávání a porcování stravy“, „vstávání
z lůžka, uléhání, změna poloh“ a „chůze po rovině“. Po porovnání závěrů obou posudkových
komisí MPSV a jejich doplnění Nejvyšší správní soud konstatuje, že se liší pouze v hodnocení
úkonu „chůze po rovině“, který posudková komise MPSV v Ústí nad Labem oproti posudkové
komisi MPSV v Praze hodnotí jako nezvládnutý, nicméně vysvětlení odlišného hodnocení podala
posudková komise MPSV v Ústí nad Labem, jak je uvedeno v bodě [18] tohoto rozsudku.
Posudková komise MPSV v Ústní nad Labem se dále vyjádřila k tomu, proč hodnotila
jako nezvládnutý úkon „podávání a porcování stravy“ podle právní úpravy platné do 31. 12. 2011
a jako zvládnutou životní potřebu „stravování“ podle právní úpravy platné od 1. 1. 2012. Uvedla,
že rozdílné hodnocení vyplývá z jiné definice těchto posuzovaných úkonů po změně právní
úpravy, s tím, že podle úpravy platné od 1. 1. 2012 je žalobce schopen zvládat životní potřebu
„stravování“ s využitím opory a při vhodném uspořádání bytu. K tomu Nejvyšší správní soud
dodává, že podle vyhlášky č. 505/2006 Sb. k provedení zákona o sociálních službách, přílohy č. 1,
je ve znění do 31. 12. 2011 úkon pod bodem I. b., „podávání a porcování stravy“ definován
podúkony 1. podávání stravy v obvyklém denním režimu, 2. schopnost dát stravu na talíř nebo misku a jejich
přenesení, 3. rozdělení stravy na menší kousky za používání alespoň lžíce, 4. míchání, lití tekutin, 5. uchopení
nádoby s nápojem, 6. spolehlivé a bezpečné přenesení nápoje, lahve, šálku nebo jiné nádoby; 7. stanovení jídelního
plánu s každodenním podáváním stravy zvláštního složení, množství nebo četnosti, popřípadě léčebných nutričních
doplňků. Schopnost zvládat životní potřebu „stravování“ je od 1. 1. 2012 definována jako stav,
kdy osoba je schopna vybrat si ke konzumaci hotový nápoj a potraviny, nápoj nalít, stravu naporcovat,
naservírovat, najíst se a napít, dodržovat stanovený dietní režim. Vzhledem k tomu, že se podle nové
úpravy nevyžaduje schopnost přenesení stravy a bezpečné přenesení nápoje, lahve, šálku nebo jiné nádoby,
je vysvětlení posudkové komise MPSV v Ústí nad Labem logické a přesvědčivé.
[22] Je nepochybné, že posudek posudkové komise MPSV je v odvolacím řízení stěžejním
důkazem, a že je třeba na něj klást požadavek úplnosti a přesvědčivosti. Splnění tohoto
požadavku musí vyhodnotit jak správní orgán před vydáním rozhodnutí, tak krajský soud
při přezkoumávání takového rozhodnutí. Přesvědčivost posudku je kategorií nezávislou na tom,
zda byla posuzovaná osoba fyzicky přítomna jednání posudkového orgánu, či nikoliv (srov.
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 82/2011 – 44 ze dne 14. 9. 2011).
Aby mohl být posudek přesvědčivý, musí se srozumitelně a bez vnitřních rozporů vypořádat
se všemi relevantními skutečnostmi a jeho závěr nesmějí být zpochybněny obsahem jiného
posudku nebo lékařské zprávy. Všechny tyto parametry posudek posudkové komise MPSV v Ústí
nad Labem splňuje, neboť se se všemi relevantními skutečnostmi srozumitelně a bez vnitřních
rozporů vyrovnává a jeho závěry nejsou v rozporu ani s posudkem zpracovaným posudkovou
komisí MPSV v Praze, ani se žádnou z lékařských zpráv. Za této situace městský soud
nepochybil, pokud posudek včetně jeho doplnění vyhodnotil jako odůvodněný a dostatečně
přesvědčivý podklad pro rozhodnutí žalovaného a žalobu zamítl. Řízení tak není stiženo vadou,
která může mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, a důvod kasační stížnosti podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. není dán.
[23] Nejvyšší správní soud se dále zabýval kasační námitkou spočívající v tom, že městský
soud nevyhověl návrhu na zpracování znaleckého posudku k posouzení zdravotního stavu
stěžovatele, což je rovněž námitka jiné vady řízení, mající za následek nezákonnost napadeného
rozhodnutí ve věci samé, tedy důvod předvídaný v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[24] Z ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s., věta první, vyplývá možnost soudu zopakovat nebo doplnit
důkazy provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon jinak. Soud tedy má na základě tohoto
ustavení jak právo dokazováním upřesnit skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém
rozhodnutí vycházel, tak právo zjistit jiný skutkový stav, který je podkladem pro jeho rozhodnutí.
Soud při svém rozhodování není po skutkové stránce vázán tím, co nalezl správní orgán,
a to ani co do rozsahu provedených důkazů, ani jejich obsahu ani hodnocení (srov.
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 32/2006 - 99 ze dne 28. 3. 2007, publ. pod
č. 1275/2007 Sb. NSS). Tato úprava je transpozicí požadavku tzv. plné jurisdikce, vyplývající
z práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (ve Sbírce zákonů publikované pod č. 209/1992 Sb.), tedy požadavku neomezenosti
soudu při jeho rozhodování ve skutkových otázkách jen tím, co nalezl správní orgán. Právo
soudu doplnit dokazováním správními orgány zjištěný skutkový stav, popř. zjistit vlastním
dokazováním nový skutkový stav však v sobě nezahrnuje povinnost soudu provést všechny
důkazy navrhované stranami, má-li za to, že skutková stránka je již pro účely jeho rozhodnutí
prokázána dostatečně. Toto své rozhodnutí by však měl vždy odůvodnit (srov. například
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2010, č. j. 1 Aps 3/2010 - 86, či ze dne
29. 2. 2012, č. j. 1 As 16/2012 - 24).
[25] Jak již Nejvyšší správní soud uvedl v bodě [14] tohoto rozsudku, v řízení o posouzení
stupně závislosti osoby pro účely rozhodování o příspěvku na péči je stěžejním důkazem lékařský
posudek, na který je třeba klást zvýšené požadavky úplnosti a přesvědčivosti, neboť soud sám
zdravotní stav posuzovat nemůže, protože k tomu nemá potřebné odborné znalosti. Za situace,
kdy posudek posudkové komisem MPSV splňuje parametry úplnosti a přesvědčivosti, městský
soud naprosto správně považoval za nadbytečné nařizovat vypracování dalšího znaleckého
posudku, když skutkový stav byl pro rozhodnutí zjištěn dostatečně. Ačkoliv Nejvyšší správní
soud připouští, že se městský soud mohl s důkazním návrhem žalobce na zpracování dalšího
posudku v odůvodnění rozsudku lépe vypořádat, nejedná se o pochybení takové intenzity,
že by mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Řízení tedy ani v tomto případě netrpí vadou,
která může mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé a důvod kasační stížnosti podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zde rovněž není dán.
[26] Kasační stížnost stěžovatele je proto nedůvodná, Nejvyšší správní soud ji podle §110
odst. 1 věta druhá zamítl.
[27] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu, který by jinak měl
právo na náhradu nákladů řízení, nelze náhradu nákladů řízení v souladu s ustanovením §60
odst. 2 s. ř. s. přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2015
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu