ECLI:CZ:NSS:2015:6.ADS.221.2014:28
sp. zn. 6 Ads 221/2014 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: M. M.,
zastoupen JUDr. Jaroslavem Sýkorou, advokátem, Zahradnická 74, Příbram, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí
žalované č. I ze dne 10. 5. 2010, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 7. 7. 2014, č. j. 43 Ad 45/2010 – 184,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2014, č. j. 43 Ad 45/2010 – 184,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Včas podanou kasační stížností žalovaná brojí proti rozsudku Krajského soudu v Praze
(dále jen „krajský soud“) ze dne 7. 7. 2014, č. j. 43 Ad 45/2010 - 184 (dále jen „napadený
rozsudek“), jímž krajský soud zrušil rozhodnutí žalované č. I ze dne 10. 5. 2010, č. j. X1 (dále jen
„napadené rozhodnutí“) jakož i prvoinstanční rozhodnutí žalované č. I ze dne 11. 2. 2010, č. j. X
(dále „prvoinstanční rozhodnutí“), a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla námitky žalobce proti prvoinstančnímu
rozhodnutí. V odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve uvedla, že žalobci rozhodnutím
ze dne 26. 6. 2009 přiznala podle §29 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění,
v rozhodném znění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), od 9. 7. 2005 starobní důchod
ve výši 8.592 Kč měsíčně. Při provedené kontrole spisové dokumentace žalobce však zjistila,
že ten nedosáhl potřebného důchodového věku, a proto nesplňuje podmínky pro sníženou
věkovou hranici pro nárok na starobní důchod. Žalovaná tudíž rozhodla podle §56 odst. 1
písm. c) zákona o důchodovém pojištění o odnětí starobního důchodu žalobce od 6. 12. 2009 .
Podkladem pro rozhodnutí žalované byly evidenční listy důchodového zabezpečení (pojištění),
které jí zaslal zaměstnavatel žalobce. Na evidenčních listech byly za každý rok uvedeny počty dnů
odpracovaných v jednotlivých pracovních kategoriích s přesným zařazením a uvedením činnosti,
kterou žalobce v dané pracovní kategorii vykonával. Žalovaná konstatova la, že resortní seznamy
jsou pro zaměstnavatele při zařazovaní zaměstnanců do pracovních kategorií závazné. Aby mohl
být zaměstnanec zařazen do některé z preferovaných kategorií, musí být činnost, kterou
vykonává, uvedena v příslušném resortním seznamu pod danou kategorií. Na základě
evidenčních listů a potvrzujícího dopisu zaměstnavatele žalobce (o správném zařazení žalobce)
uvedeného bylo vyhodnoceno, že žalobce dosáhl v první pracovní kategorii pouze 7 let a 56 dní,
přičemž žalovaná upozornila, že s ohledem na §74 a násl. zákona o důchodovém pojištění
se věková hranice pro nárok na starobní důchod snižuje pojištěnci na 55 let věku, jestliže byl
zaměstnán nejméně: 10 let v zaměstnání I. AA pracovní kategorie v uranových dolech; 15 let
v zaměstnání I. AA pracovní kategorie; 15 let v zaměstnání I. A pracovní kategorie v hornictví
pod zemí v hlubinných dolech, jestliže byl z tohoto zaměstnání převeden nebo uvolněn
v souvislosti s prováděním racionalizačních nebo organizačních opatření nebo proto, že pozbyl
vzhledem ke svému zdravotnímu stavu trvale způsobilosti konat dále dosavadní práci,
popř. pokud jí nesměl vykonávat pro nemoc z povolání, nebo pro ohrožení touto nemocí,
anebo pro dosažení nejvyšší přípustné expozice; 20 let v zaměstnání I. A pracovní kategorie.
Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou. Krajský soud jeho žalobě vyhověl
a rozsudkem ze dne 28. 11. 2010, č. j. 43 Ad 45/2010 – 73, obě správní rozhodnutí zrušil a věc
vrátil žalované k dalšímu řízení. Krajský soud v tomto zrušujícím rozsudku uvedl, že rozhodnutí
žalované nevycházelo z dostatečně zjištěného skutkového stavu a jako takové je
nepřezkoumatelné. Krajský soud sice sdílel názor žalované, že zařazení zaměstnání
do jednotlivých kategorií provádí zaměstnavatel, nikoliv nositel pojištění, neboť právě
zaměstnavatel má k dispozici potřebné údaje a nese za to zodpovědnost, ovšem za situace,
kdy bývalý zaměstnavatel nekomunikuje ani se soudem a ze žádného právního předpisu v oblasti
důchodového pojištění neplyne upřednostnění důkazu provedeného zvláštním způsobem
(např. ve formě Potvrzení vystaveného zaměstnavatelem) před důkazy navrženými žalobcem
(např. formou svědecké výpovědi), nelze dovodit, že by žalovaná v průběhu řízení postupovala
správně. V posuzovaném případě byl žalobce postupem žalované zaskočen natolik, že nestačil
navrhnout ani doplnění dokazování, a proto toto doplnění provedl na návrh žalobce až krajský
soud při soudním jednání. Podle názoru soudu bylo v průběhu řízení dostatečně prokázáno,
že žalobce minimálně od roku 1979 až do roku 1992 pracoval v provozovně, kde byli všichni
zařazeni v I.A pracovní kategorii. Žalovaná tak svým postupem způsobila nepřezkoumatelnost
napadeného rozhodnutí. V novém řízení měla žalovaná přihlédnout také ke svědeckým
výpovědím, jež soud provedl a z nichž vyply nuly právě uvedené závěry.
Žalovaná proti tomuto rozsudku brojila kasační stížností. Tu Nejvyšší správní soud
posoudil jako důvodnou a rozsudkem ze dne 27. 6. 2012, č. j. 3 Ads 7/2012 – 28, uvedený
rozsudek krajského soudu č. j. 43 Ad 45/2010 – 73 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Důvodem pro zrušení rozsudku krajského soudu byla jeho nepřezkoumatelnost. Nejvyšší správní
soud zavázal krajský soud k tomu, aby znovu posoudil skutkový stav zjištěný žalovanou,
ten vztáhl ke skutečnosti požadavku odpracování nejméně 20 let v I. kategorii, vyhodnotil,
zda a v čem příp. považuje údaje z evidenčního listu důchodového zabezpečení žalobce
za nevěrohodné či nesprávné, uvážil v celkovém kontextu potřebu zjištěný skutkový stav dále
a jak doplňovat či nedoplňovat, poté vše souhrnně vyhodnotil, rozhodl a své rozhodnutí
přezkoumatelně odůvodnil (závazný právní názor Nejvyššího správního soudu podrobněji
viz dále).
Při dalším jednání před krajským soudem, které vyústilo v nyní napadený rozsudek,
žalobce vyslovil, že podle jeho názoru došlo k jeho špatnému zařazení již v evidenčním listu
zaměstnavatele zaslaném žalované, byť jej žalobce (neznalý věci) osobně podepsal.
V této souvislosti žalobce odkázal na resortní seznam (str. 48) a uvedl, že byl zařazen jako řidič
silničních motorových vozidel či strojník pracovních strojů, avšak svou práci vykonával
na skládce uranové rudy, resp. v areálu úpravny radioaktivního materiálu. Po srovnání s počtem
odpracovaných směn je dle žalobce zřejmé, že v I. kategorii odpracoval zhruba 90 % směn. Zbylá
část směn připadla na soboty, neděle, případně dovolenou a pracovní neschopnost. Krajský soud
přisvědčil žalobci, že v posuzovaném případě je třeba ověřit věrohodnost evidenčního listu
důchodového zabezpečení žalobce, tak jak jej vyhotovil jeho bývalý zaměstnavatel, zejména
již proto, že právní zástupce tohoto zaměstnavatele se soudem vůbec nekomunikoval. S ohledem
na uvedené krajský soud ve věci ustanovil soudního znalce v oboru bezpečnost práce v hornictví
a těžba, prof. JUDr. Ing. Makariuse, CSc., kterému uložil zodpovědět následující otázky: 1) zda byl
žalobce správně zařazen do pracovní kategorie v období jeho nepřetržitého výkonu práce při úpravě, zpracování,
skladování a technologické dopravě uranové rudy, a to s přihlédnutím k tomu, jak byli zařazeni ostatní pracovníci,
tj. v soudním řízení vyslechnutí svědci: L. T., bytem K. 3, M., J. Z., bytem J. W. 316, P. IV., A. K., bytem B.
242, pošta S. a M. Č., bytem Š. 236, M., kteří byli zařazeni v I. pracovní kategorii na stejném pracovišti, ve
stejném areálu – Úpravny 1. Máje. Jedná se o posouzení faktického výkonu pracovní činnosti, ve které pracovní
kategorii na tom kterém pracovišti (bez ohledu na správnost či nesprávnost zaměstnavatelem určené pracovní
kategorie) podle rezortního seznamu založeného v soudním spisu (07, 09, 10); 2) zda je (v souladu se zásadou
materiální pravdy) správný výpočet odpracovaných let v I. pracovní kategorii, kdy převážnou část pracovní doby za
ten který kalendářní rok odpracoval v I. pracovní kategorii, avšak vše ostatní (svátky, soboty, neděle, dovolená,
popř. další) mu bylo započítáno do II. pracovní kategorie.
Znalec v posudku nejprve konstatoval, že žalobce od roku 1968 pracoval v podzemí
na dole 25. únor v Bohutíně a od roku 1970 byl zaměstnancem Uranových dolů Příbram,
kde pracoval jako řidič technologické dopravy. V té době převážel na voze Tatra aktivní materiál
(uranovou rudu), tuto převážel do vzdálenosti cca 400 m na skládku. Od roku 1980 vykonával
tutéž činnost s bagrem (viz čl. 29 soudního spisu). Podle přípisu s.p. Diamo z 17. 2. 2011 pracoval žalobce u UD Příbram - Provoz technologické dopravy jako řidič. Tato organizační
jednotka byla k 1. 5. 1992 ze s. p. DIAMO vyčleněna jako DAS, a.s. Příbram. Do této organizace
byl převeden i žalobce. Podle znalce bylo zařazování pracovníků do důchodových kategorií
prováděno podle Resortního seznamu Federálního ministerstva paliv a energetiky pro zaměstnání
zařazená pro účely důchodového zabezpečení do I. a II. pracovní kategorie, vydaného
tímto ministerstvem v roce 1978 jako Výnos č. 6/1978 č. j. 994/05 ze dne 7. prosince 1978.
Žalobce byl pro výkon své práce zařazován střídavě, a to v I. důchodové kategorii jako řidič -
strojník pracovních strojů 21-3-02 s popisem pracovních činností: práce na skládce uranové rudy;
ve II. důchodové kategorii jako řidič (strojník) pracovních strojů 21 -3-02 s popisem pracovní
činnosti: řízení, obsluha a údržba různých pracovních strojů a zařízení pro přepravu
radioaktivních látek. Podle znalce uvedený resortní seznam nebyl, ale ani nemohl být, schopen
s dostatečnou přesností specifikovat pracovní činnosti a zejména prostředí,
ve kterém mj. i žalobce pracoval. Tato nedostatečnost se projevila zejména u pracovníků,
kteří své pracoviště měnili při jedné a téže činnosti. Znalec konstatoval, že tento případ
se vztahuje právě na žalobce, který pracoval částečně jako řidič technologické dopravy a částečně
jako bagrista, resp. buldozerista. Za rozhodující označil znalec skutečnost, že žalobce pracoval,
a to při všech činnostech, v prostředí ionizujícího záření. K první položené otázce znalec vyjádřil
jednoznačný závěr, že žalobce v době, kdy vykonával činnosti jako bagrista, buldozerista a řidič
technologického vozidla, byl vystaven ionizujícímu záření, jehož intenzita byla variabilní, a p rávě
s ohledem na tuto skutečnost měl být zařazen do I. důchodové kategorie. Na druhou otázku
znalec neodpověděl s odůvodněním, že taková odpověď by od znalce byla irelevantní. Krajský
soud na závěr znalce odkázal, jeho závěry převzal a dospěl k závěru, že žalobce byl nesprávně
zařazen již v evidenčním listu zaměstnavatele, který byl žalované zaslán. Na tom nic nemůže
změnit ani skutečnost, že žalobce, který byl ve věci neznalý, tento list podepsal. Žalobce pracoval
při všech činnostech v prostředí ionizujícího záření, a proto v době, kdy vykonával činnost
bagristy, buldozeristy či řidiče technologického vozidla, měl být zařazen do I. důchodové
kategorie. Z uvedených důvodů krajský soud obě správní rozhodnutí zrušil.
V kasační stížnosti žalovaná (dále též „stěžovatelka“) předně uvádí, že krajský soud
se neřídil závazným právním názorem, jenž vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
27. 6. 2012, č. j. 3 Ads 7/2012 – 28. Napadený rozsudek je tak nesprávný, nezákonný
a nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů rozhodnutí a pro vadu řízení, která spočívá právě
v nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu. Měl-li krajský soud
pochybnosti o záznamech v evidenčních listech, ačkoliv Nejvyšší správní soud konstatoval,
že není důvod pochybovat o jejich věrohodnosti a správnosti, měl využít všechny možnosti
k získání odpovědi od společnosti DAS, a.s., popř. od ustanoveného likvidátora, rovněž bylo
třeba v nich uvedené údaje stran zařaz ení jím vykonávaných zaměstnání do příslušných kategorii
posoudit podle resortních seznamů. Krajský soud však takto nepostupoval, neposoudil znovu
skutkový stav již zjištěný správním orgánem, nevztáhl jej ke skutečnosti požadavku odpracování
20 let v I. pracovní kategorii, nepřiřadil pracovní zařazení žalobce pod číselné označení
dle resortního seznamu a ani k zákonnému ustanovení. Krajský soud pouze zcela převzal závěry
znaleckého posudku o tom, že resortní seznam nebyl schopen s dostatečnou přesností
specifikovat pracovní činnosti a zejména prostředí, ve kterém žalobce pracoval, a že žalobce měl
být tedy zařazen do I. pracovní kategorie. V žádném případě však nelze po několika letech
zpochybňovat dříve platné resortní seznamy a neaplikovat je. Odkazuje-li ust. §14 odst. 5 zákona
o sociálním zabezpečení po zrušení pracovních kategorií na resortní seznamy, je nutné je stále
striktně dodržovat. Když krajský soud převzal závěr znaleckého posudku, že žalobce měl být
zařazen do I. pracovní kategorie, je toto zjištění a konstatování nedostatečné pro další důchodové
řízení, neboť toto neprokazuje, zda žalobcem vykonávaná práce skutečně odpovídala zaměstnání,
které podle resortního seznamu bylo zařazeno do I. pracovní kategorie, a zda žalobce splňoval
požadavek odpracované doby nejméně 20 roků v I. pracovní kategorii . Krajský soud převzetím
tohoto znalcova závěru nesprávně a neúplně vyhodnotil závazný právní názor uvedený
v rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byl vázán a jenž měl v novém řízení a rozhodnutí
plně respektovat. Krajský soud měl provést nové vyhodnocení již provedených důkazů,
popř. nové důkazní řízení, nové souhrnné posouzení skutkového stavu věci vedoucí k tomu,
aby mohl vyjádřit svůj závěr s určitostí a přesným vymezením, zda žalobce vykonával
či nevykonával v požadovaném období zaměstnání zařazené výhradně do I. pracovní kategorie
s přihlédnutím ke skutečnosti požadavku odpracování nejméně 20 let v této kategorii,
a své rozhodnutí přezkoumatelně odůvodnit. Závěr soudu je neurčitý, neúplný, nerealizovatelný.
Z údajů, které znalec přiložil k posudku, vyplynulo, že zaměstnavatel s mimořádnou pečlivostí
evidoval pracovní činnost všech svých zaměstnanců a ve smyslu rezortního seznamu
je také zařazoval do pracovních tříd, což ostatně potvrdil znalec ve znaleckém posudku; soud
však toto nevzal v potaz. Za takového stavu jsou však listinné zápisy zaměstnavatelů věrohodné,
pravdivé, vzájemně si neodporují, což znovu potvrdily i seznamy zaměstnanců připojené
soudním znalcem ke znaleckému posudku (výkazy o odpracovaném počtu směn v I. pracovní
kategorii). Není zde tedy žádný důvod pochybovat o tom, že žalobce skutečně fakticky vykonával
střídavě zaměstnání začleněné podle tehdy platných resortních seznamů do I. a do II. pracovní
kategorie (jako jiní pracovníci na stejné pozici se stejným zařazením, které však krajský soud
nevyslechl). S ohledem na uvedené bylo podle stěžovatelky řízení před krajským soudem zatíženo
vadou, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatelka navrhla
napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobce uvedl, že napadený rozsudek považuje
za správný. Obsah výpovědí svědků zcela jednoznačně zpochybnil listinné důkazy – věrohodnost
evidenčních listů. Žalobce poté rekapituloval průběh svého profesního života od roku 1965.
Uvedl, že doposud vyslechnutí svědci byli jeho nejbližšími spolupracovníky a že z jejich výpovědí
vyplývá prokázání soustavnosti výkonu žalobcovy práce v prostředí se zvýšeným rizikem
ionizujícího záření. Výpovědi dalších svědků již nemohou více objasnit. Již od počátku
stěžovatelka uplatňuje námitky směřující vůči nesprávné a nepřesné evidenci. Krajský soud
ve vztahu k pochybnostem v evidenčních listech učinil vše, co učinit mohl. Přístup stěžovatelky ,
kdy ignoruje to, že zařazení žalobce neodpovídalo skutečnosti (a odpovědné subjekty nereagují
na dotazy soudu), považuje za formalistický. Evidenční listy podepsal jako neznalý
této problematiky a jeho podpisy jsou tak pouze formální. Žalobce konstatuje, že krajský soud
správně vycházel ze znaleckého posudku a výpovědí svědků. V případě, že by soud striktně
vycházel pouze z evidenčních listů, zasáhl by do žalobcova práva na spravedlivý proces. Žalobce
se ztotožňuje se závěry znaleckého posudku – žalobce měl být správně zařazen do I. pracovní
kategorie. Znalec uvedl, že žalobce byl při všech činnostech (bagrista, buldozerista či řidič
technologického vozidla) vystaven ionizujícímu záření. Žalobce tak dle jeho názoru splnil
podmínku potřebné doby výkonu práce pro zařazení do I. pracovní kategorie. Žalobce navrhl
kasační stížnost žalovaného zamítnout.
Usnesením ze dne 8. 10. 2014, č. j. 6 Ads 221/2014 – 21, přiznal Nejvyšší správní soud
kasační stížnosti odkladný účinek.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou, za níž jedná zaměstnanec s potřebným vysokoškolským
vzděláním, je včasná a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení §102
a §104 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správníh o, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s“).
Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud znovu rozhodl poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnost namítáno, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu.
V tomto řízení, jakožto v řízení o opakované kasační stížnosti, je úkolem Nejvyššího
správního soudu toliko posoudit, zda se krajský soud řídil závazným právním názorem uvedeným
v předchozím zrušovacím rozsudku Nejvyššího správního soudu, a protože byl dřívější rozsudek
krajského soudu zrušen pro nepřezkoumatelnost, také posoudit, zda tak krajský soud nyní učinil
přezkoumatelně. Kasační námitky, které jdou mimo tento z ákonný rámec, daný §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s., jsou při tomto opakovaném řízení o kasační stížnosti nepřípustné.
Nejvyšší správní soud nejprve přiblíží zákonnou úpravu relevantní pro posuzovanou věc.
Ustanovení §74 zákona o důchodovém pojištění stanoví, že nároky na snížení věkové
hranice pro vznik nároku na starobní důchod podle předpisů platných před 1. lednem 1996
po odpracování stanovené doby zaměstnání v I. pracovní kategorii nebo v I. (II.) kategorii funkcí
zůstávají zachovány do 31. prosince 2018. Snížená věková hranice pro vznik nároku na starobní
důchod se přitom považuje pro účely tohoto zákona za důchodový věk.
Podle §14 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, (dále „zákon
o sociálním zabezpečení“) byla zaměstnání pro účely důchodového zabezpečení zařazena
až do 31. 12. 1992 podle druhu vykonávaných prací do tří pracovních kategorií. Zaměstnání I.
a II. pracovní kategorie byla uvedena v resortních seznamech zaměstnání zařazených do I. a II.
pracovní kategorie vydaných před 1. červnem 1992; do III. pracovní kategorie patřila zaměstnání,
která nebyla zařazena do I. nebo II. pracovní kategorie.
Věk odchodu do důchodu pro osoby zaměstnané v I. pracovní kategorii byl v zákoně
o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 19 95, stanoven v §21 tak, že občan musel
být zaměstnán nejméně 25 roků, dosáhnout věku aspoň 55 let a být zaměstnán nejméně 15 roků
v zaměstnání uvedeném v §14 odst. 2 písm. a), či nejméně 10 roků v takovém zaměstnání
v uranových dolech, nebo být zaměstnán nejméně 15 roků v zaměstnání uvedeném v §14 odst. 2
písm. b), jestliže byl z tohoto zaměstnání převeden nebo uvolněn z důvodů uvedených v §12
odst. 3 písm. d) a e), nebo být zaměstnán nejméně 20 roků v zaměstnání uvedeném v §14 odst. 2
písm. b) až h) citovaného zákona. Podle §14 odst. 5 věty první zákona o sociálním zabezpečení,
„jako doba zaměstnání I. (II.) pracovní kategorie se za dobu před 1. lednem 1993 započítává
doba výkonu práce podle popisu pracovní činnosti uvedeného v příslušném resortním seznamu
a další doby za podmínek a v rozsahu stanovených v předpisech platných před 1. červnem 1992;
organizace pro tyto účely vedou příslušnou evidenci“.
Doby zaměstnání uvedených v §14 odst. 2 písm. a) a b) zákona o sociálním zabezpečení
se přitom vztahovaly k zaměstnáním vykonávaným pod zemí v hlubinných dolech, a doby
zaměstnání uvedených v §14 odst. 2 písm. b) až h) se vztahovaly dílem k zaměstnáním
vykonávaným v podzemí, a dále pak k zaměstnáním vykonávaným v jinak škodlivých prostředích.
V předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyšší správní soud krajskému soudu nejprve vytkl,
že ten se nezabýval tím, o kterou kategorii potřebných odpracovaných let (10, 15, 20) při dosažení
nejméně 55 roků se v případě žalobce jedná. Již to samo založilo nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu. Nejvyšší správní soud dále v tomto ohledu uvedl, že vzhledem k tomu,
že pro přiznání starobního důchodu při dosažení věku 55 roků citovaná zákonná úprava dobu
zaměstnání nejméně 15 let váže také na práci pod zemí v hlubinných dolech (ne uranových),
kterou žalobce nevykonával (ani nepracoval v uranových dolech), nabízí se z uvedených variant
toliko varianta poslední, a to, zda při dosažení věku 55 roků byl zaměstnán nejméně 20 roků
v zaměstnání uvedeném v §14 odst. 2 písm. b) až h ) citovaného zákona. S ohledem na uváděná
pracovní zařazení žalobce se nabízí ke zvážení, zda a nakolik byla pracovní zařazení žalobce
příp. podřaditelná písm. h) uváděného zákonného ustanovení (zaměstnání vykonávaná v prostředí
ohroženém ve významné míře ionizujícím zářením při úpravě a konečném zpracování radioaktivních surovin,
v jaderných elektrárnách a při obsluze cyklotronu a výzkumného reaktoru ). To však mělo být posouzeno
ve spojení s příslušnými resortními seznamy zaměstnání, zařazených do I. a II. pracovní kategorie
pro účely důchodového zabezpečení, které pozbyly platnosti dnem 1. 6. 1992.
Dále Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud k tomu, aby vyhodnotil,
zda a v čem příp. považuje údaje z evidenčního listu důchodového zabezpečení žalobce
za nevěrohodné či nesprávné. K tomu Nejvyšší správní soud uvedl, že krajský soud neměl žádný
důvod o věrohodnosti či správnosti evidenčních listů pochybovat, neboť údaje v nich obsažené
nebyly zpochybněny žádným jiným písemným důkazem, vzájemně si neodporovaly, nebyly
mezerovité či jinak neúplné, a bylo proti nim postaveno jen osobní vyjádření žalobce, že měl být
po celou dobu zaměstnání zařazen do kategorie I. Měl-li krajský soud pochybnosti
o věrohodnosti a správnosti evidenčních listů vyhotovených zaměstnav atelem a potvrzených
Okresní správnou sociálního zabezpečení, měl za situace, kdy s ním společnost DAS, a.s.
v likvidaci nekomunikovala, využít všechny sobě dostupné prostředky a možnosti, aby získal
odpověď od dané společnosti, příp. od ustanoveného likvidátora. A pokud by měl krajský soud
důvodné pochybnosti o správnosti záznamů v evidenčních listech důchodového pojištění
žalobce, potom bylo třeba v nich uvedené údaje stran zařazení jím vykonávaných zaměstnání
do příslušných kategorii posoudit právě podle resortních seznamů.
Svůj závazný právní názor Nejvyšší správní soud shrnul
takto:„Je tedy nyní na krajském
soudu, aby znovu posoudil skutkový stav zjištěný žalovanou, ten vztáhl ke skutečnosti požadavku odpracování
nejméně 20 let v I. kategorii, vyhodnotil, zda a v čem příp. považuje údaje z evidenčního listu důchodového
zabezpečení žalobce za nevěrohodné či nesprávné, uvážil v celkovém kontextu potřebu zjištěný skutkový stav dále
a jak doplňovat či nedoplňovat, poté vše souhrnně vyhodnotil, rozhodl a své rozhodnutí přezkoumatelně
odůvodnil.“
Nejvyšší správní soud proto nyní musel zkoumat, zdali vytýkané vady krajský soud
v napadeném rozsudku napravil a uvedeným se správně a přezkoumatelně zabýval.
Nejprve Nejvyšší správní soud posoudil to, zdali krajský soud v napadeném rozsudku
odůvodnil, v čem spatřuje nevěrohodnost či nesprávnost údajů obsažených v evidenčním listu.
Krajský soud na základě pouhého tvrzení žalobce o nesprávném zařazení jeho osoby
do důchodové kategorie dospěl k závěru, že je třeba ověřit věrohodnost evidenčního listu
a správnost údajů v něm uvedených, a to zejména již proto, že právní nástupce bývalého
zaměstnavatele žalobce (DAS, a.s. v likvidaci) se soudem vůbec nekomunikoval. To však nikterak
neodůvodňuje, proč měl v tomto ohledu krajský soud dané pochybnosti. Pokus o komunikaci
s likvidátorem DAS, a.s. v likvidaci měl následovat až poté, co pochybnosti vzniknou. Krajský
soud tak opět neodůvodnil, na základě čeho pochybnosti o věrohodnosti a správnosti
evidenčních listů dovozoval, a tím zatížil napadený rozsudek v této části nepřezkoumatelností
pro nedostatek důvodů. V novém rozsudku by krajský soud v případě, že dospěje k závěru,
že údaje v evidenčním listu nejsou věrohodné či správné, měl jednoznačně a pečlivě uvést,
na základě čeho k tomuto závěru dospěl.
Dalším požadavkem Nejvyššího správního soudu bylo, aby krajský soud v dalším řízení
posoudil skutkový stav zjištěný stěžovatelkou, ten vztáhl ke skutečnosti požadavku odpracování
nejméně 20 let v I. kategorii a posoudil zařazení žalobcem vykonávaných zaměstnání
do příslušných kategorii podle resortních seznamů. Krajský soud při posuzování skutkového
stavu zjištěného stěžovatelkou zcela, téměř bez vlastní úvahy, převzal závěry znaleckého posudku,
ve kterém znalec uvedl, že resortní sezn am nebyl, ale ani nemohl být, schopen s dostatečnou
přesností specifikovat pracovní činnosti a zejména prostředí, ve kterém mj. i žalobce pracoval.
Závěr rozsudku, jenž byl převzat ze znaleckého posudku, zněl, že žalobce pracoval při všech
činnostech v prostředí ionizujícího záření, a proto v době, kdy vykonával činnost bagristy,
buldozeristy či řidiče technologického vozidla, měl být zařazen do I. důchodové kategorie.
Pokud jde tedy o samotné posouzení skutkového stavu na základě závěrů znaleckého
posudku, uvádí Nejvyšší správní soud následující. Nejvyšší spr ávní soud se zabýval tím,
zdali může krajský soud na základě znaleckého posudku dospět k závěru, že žalobce měl být,
nehledě na jeho zařazení dle evidenčního listu, zařazen v jiné důchodové kategorii. Této otázce
se Nejvyšší správní soud věnoval již v jiných případech a dospěl k závěru, že „[u]stanovení §14
odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, obsahuje výčet činnost í, které odůvodňují zařazení
do pracovní kategorie; tento výčet sám o sobě však nepostačuje k výroku o zařaz ení určité pracovní činnosti
do pracovní kategorie. Konkrétní zaměstnání zařazené do preferované pracov ní kategorie musí být uvedeno
v resortním seznamu. Pokud práce, kterou stěžovatel vykonával, odpovídá zaměstnání zařazenému v resortním
seznamu do preferované II. pracovní kategorie, nelze ji zařadit do I. pracovní kategorie, přestože práce byla
vykonávána ve ztížených pracovních podmínkách, které u vyjmenovaných druhů pra covních činností zařazení
do I. pracovní kategorie odůvodňovaly.“ (srov. právní větu rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 8. 2009, č. j. 6 Ads 109/2007 - 110). Je tedy zřejmé, že pokud měl (bude mít) soud
pochybnosti o správnosti a věrohodnosti evidenčního listu (zařazení žalobce), měl prvně ověřit,
zdali je konkrétní druh práce, jenž žalobce vykonával, uveden v resortním seznamu. Na základě
toho měl pak posoudit, zdali je žalobce zařazen do správné pracovní kategorie. Soud zajisté může
vyslovit, že pracovník splňuje podmínky pro zařazení do I. či II. p racovní kategorie v případě,
že práce jím vykonávaná odpovídá některému zaměstnání zařazenému do I. nebo II. pracovní
kategorie, přičemž ovšem musí zkoumat všechny podmínky, za nichž mohlo být zaměstnání
zařazeno do resortního seznamu (srov. k tomu stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne
10. 10. 1977, sp. zn. Cpjf 46/77, publikováno v č. 1/1978 Sbírky rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu). Pokud by tedy krajský soud dospěl k závěru, že zařazení žalobce
do některé z důchodových kategorií je nesprávné, měl své závěry náležitě odůvodnit, konkrétně
měl uvést, v čem toto nesprávné zařazení spatřuje a pod jaký druh prací uvedený v resortním
seznamu měla být žalobcova práce zařazena. Tak však krajský soud neučinil, když pouze převzal
závěr znaleckého posudku o tom, že resortní seznam nebyl, ale ani nemohl být, schopen
s dostatečnou přesností specifikovat pracovní činnosti a zejména prostředí, ve kterém žalobce
pracoval, přičemž žalobce pracoval při všech činnostech v prostředí ionizujícího záření,
a proto v době, kdy vykonával činnost bagristy, buldozeristy či řidiče technologického vozidla,
měl být zařazen do I. důchodové kategorie . Z tohoto závěru však jakoby vyplývalo, že žalobcem
vykonávaný druh prací nelze podřadit pod některý z druhů uvedených v resortním seznamu
spadající pod I. kategorii. Pokud však nebylo konkrétní povolání (druh práce) zařazeno
v příslušném resortním seznamu jako zaměstnání zařazené do I. (či II.) pracovní kategorie,
nemohlo být na základě rozšiřujícího výkladu ustanovení zák ona či prováděcího nařízení
do takové kategorie podřazeno, a to ani na základě soudního uvážení (k tomu viz např. Burdová,
E. a kol. O důchodovém zabezpečení pracujících. Praha: Práce, 1988, s. 70 – 71). Krajský soud
pouze převzal názor znalce a již opomněl posoudit, zdali žalobcem vykonávané práce
lze podřadit pod ty, jež jsou uvedeny v I. či II. kategorii v resortním seznamu. Krajský soud
tak neposoudil skutkový stav zjištěný žalovanou přezkoumatelným způsobem.
Nikterak se také krajský soud nezabýval tím, zdali byl splněn požadavek nutných 20 let
odpracovaných v I. důchodové kategorii, a tudíž nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího
správního soudu ani v tomto ohledu.
Závěrem k této části Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že napadený rozsudek
hned na několika místech trpí nepřezkoumatelností spočívající v nedostatku důvodů. Z rozsudku
vskutku není zřejmé, jak by měla žalovaná dále postupovat . Nejvyšší správní soud proto musel
napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
III. Závazný právní názor
Již v předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud svým
právním názorem. Jelikož krajský soud te nto názor nerespektoval, vyslovil nyní Nejvyšší správní
soud tento názor znovu s tím, že jej konkretizoval do určitého algoritmu, a to následovně:
V dalším řízení nejprve krajský soud posoudí, zda považuje údaje z evidenčního listu
(údaje o žalobcově zařazení do kategorií) za (ne)věrohodné či (ne)správné. Pokud dospěje
k odůvodněnému závěru, že tyto údaje jsou s právné a věrohodné, bude z nich dále vycházet.
Pokud dospěje k závěru opačnému, tak tento závěr řádně a pečlivě odůvodní. V tomto případě
další postup krajského soudu bude spočívat v tom, že posoudí, do jakých pracovních kategorií lze
podřadit žalobcem vykonávané práce, a to v návaznosti na resortní seznam. V případě,
že žalobcem vykonávaná práce odpovídala zcela některému zaměstnání zařazenému
do I. nebo II. pracovní kategorie, podřadí ji soud pod některou z těchto kategorií (nelze
však do I. či II. kategorie zařadit ty druhy práce, jež nejsou v resortním seznamu uvedeny). To vše
krajský soud provede a náležitě odůvodn í s vědomím, že musí brát v potaz požadavek
odpracování nejméně 20 let v I. kategorii.
IV. Závěr a náklady řízení
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná a napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Proto Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a krajský soud ve smyslu §110 odst. 4 s. ř. s. zavázal právním názorem
(viz kapitolu III.).
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu