ECLI:CZ:NSS:2015:6.ADS.281.2014:38
sp. zn. 6 Ads 281/2014 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: S. M.,
zastoupeného Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem, se sídlem nám. Míru 9, Šumperk,
proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor sociálních věcí, se sídlem
Jeremenkova 40a, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2007, č. j. KUOK
120257/2007, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 23. 10. 2014, č. j. 38 Ad 73/2011 - 252,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Františku Drlíkovi, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 1.573 Kč, která je splatná z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadá žalobce (dále též „stěžovatel“) rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2010, č. j. 38 Ad 73/2011 - 252, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2007, č. j. KUOK 120257/2007, jímž
žalovaný zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Zábřeh, odboru sociálního
a zdravotního, ze dne 22. 10. 2007, č. j. 24866/2007/ZAB, kterým byla žalobci odňata dávka
pomoci v hmotné nouzi - příspěvek na živobytí.
V žalobě žalobce zejména napadal závěr, že žalovaný odmítá druhou posuzovanou osobu,
tedy manželku žalobce, zabezpečit v plné výši, a tímto postupuje žalovaný v rozporu
se svými vlastními předcházejícími rozhodnutími. Součástí žaloby byl návrh na uložení
předběžného opatření, jímž by soud uložil žalovanému zabezpečit druhou posuzovanou osobu
v plné výši dle zákona. Kromě uvedeného žalobce v doplnění žaloby tvrdil, že žalovaný porušil
§3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, když nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti; překročil meze správního uvážení a porušil
§50 odst. 4 správního řádu a nedostatečně odůvodnil rozhodnutí v rozporu s §68 správního
řádu, když v odůvodnění chybí konkretizace provedených důkazů. Konečně žalobce napadl,
že mu nebyla dána řádná možnost seznámit se s podklady shromážděnými pro rozhodnutí
v důsledku chybného procesního postupu správního orgánu.
Nejvyšší správní soud rozhoduje o této věci již podruhé, když ke kasační stížnosti
stěžovatele proti předchozímu rozsudku krajského soudu v dané věci napadený rozsudek, svým
rozsudkem ze dne 2. 11. 2011, č. j 6 Ads 110/2011 - 33, zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k novému projednání a rozhodnutí. Dospěl přitom k závěru, že krajský soud se nevypořádal
se hned se dvěma z uplatněných žalobních námitek, a to jednak s námitkou, že manželka žalobce
měla být v předmětné věci druhou posuzovanou osobou ve smyslu §8 zákona č. 111/2006 Sb.,
o pomoci v hmotné nouzi, a dále s námitkou, že žalobci nebyla dána řádná možnost seznámit
se s podklady shromážděnými pro rozhodnutí v důsledku chybného procesního postupu
správního orgánu. Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek z uvedených důvodů
pro nepřezkoumatelnost zrušil a zavázal krajský soud, aby se v dalším řízení těmito námitkami
zabýval a v novém rozhodnutí jejich posouzení odůvodnil.
Krajský soud v nyní napadeném rozsudku po doplnění řízení ve smyslu závazného
právního názoru Nejvyššího správního soudu z předchozího zrušujícího rozsudku uzavřel,
že i po tomto doplnění řízení a zhodnocení provedených důkazů opětovně dospěl k závěru,
že žaloba není důvodná a žalobce nebyl zkrácen na svých právech. Proto žalobu podle §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.
s.“) zamítl.
Stěžovatel v prakticky nečitelné kasační stížnosti vyjádřil nesouhlas s tímto nyní
přezkoumávaným rozsudkem. Zástupce stěžovatele k výzvě soudu v doplnění kasační stížnosti
uvedl, že se stěžovatelem podle jeho názoru vůbec nebylo zahájeno řízení o odnětí dávky pomoci
v hmotné nouzi, a žalovaný nesplnil povinnost seznámit stěžovatele jako účastníka řízení
s podklady pro vydání meritorního rozhodnutí. Napadené rozhodnutí nemůže obstát,
neboť je nezákonné a nepřezkoumatelné. Prvotní rozsudek byl Nejvyšším správním soudem
zrušen, přesto je následný rozsudek argumentačně shodný. Ze správního spisu je zjevné,
že stěžovatel nebyl seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí, přesto soud uzavírá, že žalovaný
nepochybil, když rozhodnutí Městského úřadu v Zábřehu potvrdil. Věc byla navíc nepřípustně
projednána v nepřítomnosti stěžovatele. Stěžovatel přitom považuje za nutné zdůraznit,
že v řízení uplatňuje své nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru, původně
projednávané Okresním v Olomouci pod sp. zn. 11C 271/80 a 11C 94/81, a Okresním soudem
v Šumperku sp. zn. 8 C 126/83. Dále stěžovatel namítá, že soud při svém rozhodování porušil
Ústavu ČR v čl. 10, 90 odst. 1 a 2, 6 odst. 1, 26, 30 odst. 1 a 2, 31, 36 odst. 2, 37 odst. 2 a 38
odst. 2. Na základě uvedeného stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti spis neobsahuje.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v tomto řízení jako řízení o opakované kasační stížnosti je jeho úkolem posoudit,
zda se krajský soud řídil závazným právním názorem uvedeným v předchozím zrušovacím
rozsudku Nejvyššího správního soudu, a protože byl dřívější rozsudek krajského soudu zrušen
pro nepřezkoumatelnost, zda tak krajský soud nyní učinil přezkoumatelně, a současně dříve
nezohledněné žalobní námitky vyhodnotil a rozhodl o nich v souladu se zákonem. Kasační
námitky, které jdou mimo tento zákonný rámec, jsou za v mezidobí nezměněné právní úpravy při
tomto opakovaném řízení o kasační stížnosti nepřípustné.
Nejvyšší správní soud v předchozím zrušujícím rozsudku, jak již bylo poznamenáno,
především dospěl k závěru, že krajský soud nereflektoval námitku, že do okruhu společně
posuzovaných osob neměla být zahrnuta žalobcova manželka. Kromě toho Nejvyšší správní
soud upozornil, že se krajský soud nevypořádal ani s další námitkou uvedenou v žalobě a to,
že žalobci nebyla dána možnost seznámit se s podklady shromážděnými pro rozhodnutí
v důsledku chybného procesního postupu správního orgánu a že tedy bude namístě,
aby se i touto námitkou ve svém rozhodnutí zabýval a její posouzení odůvodnil.
Nejvyšší správní soud při přezkoumání nyní napadeného rozsudku zjistil, že krajský soud,
který byl vázán výše vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 4
s. ř. s.) provedl důkaz připojeným spisem Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 8 C 7/2003
a z rozsudku tohoto soudu ze dne 26. 10. 2004, č. j. 8 C 7/2003- 71 zjistil, že jím byla zamítnuta
žaloba A. M. proti žalovanému S. M., aby byl žalovaný povinen přispívat jí výživu částkou 2.500
Kč měsíčně od 9. 1. 2003. Z odůvodnění tohoto rozsudku bylo zjištěno, že manželství žalobce
s A. M. bylo uzavřeno dne 3. 11. 1979, že od ledna 2003 spolu nehospodaří a že od 1. 1. 2003 je
určena dávka sociální péče pouze A. M. ve výši 3.308 Kč měsíčně. Žalovaný pobíral částečný
invalidní důchod ve výši 4.790 Kč. V té době byli oba evidováni jako uchazeči o zaměstnání u
Úřadu práce v Šumperku bez nároku na hmotné zabezpečení. Krajský soud vyšel ze skutečnosti,
že podle §4 odst. 1, písm. b) zákona č. 110/2006 Sb. ve znění pozdějších předpisů se společně
pro účely tohoto zákona posuzují manželé. Tímto ustanovením je tedy jednoznačně dáno, že pro
účely hodnocení životního minima posuzovaných osob podle citovaného zákona se považují
mimo jiné i manželé, tedy osoby, mezi nimiž existuje vzájemná vyživovací povinnost stejně jako u
dalších vyjmenovaných osob v tomto zákonném ustanovení, které společně užívají byt.
Skutečnost vyplývající se shora citovaného rozsudku Okresního soudu v Šumperku svědčící o
tom, že v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí žalobce a jeho manželka spolu
nehospodařili, rozhodně nemá vliv na to, aby žalobce s manželkou neměl být posuzován jako
společně posuzovaná osoba; rozhodující je, že v této době manželství trvalo a že společně užívali
stejný byt (rodinný domek). Obdobný názor vyslovil žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí a
krajský soud se s tímto názorem zcela ztotožnil.
Pokud šlo o žalobní námitku, že žalobci nebyla dána možnost seznámit se s podklady
shromážděnými pro rozhodnutí v důsledku chybného procesního postupu správního orgánu,
k tomu podle zjištění Nejvyššího správního soudu krajský soud uvedl následující. Z obsahu
správního spisu správního orgánu bylo zjištěno, že rozhodnutí Městského úřadu Zábřeh bylo
žalobci doručeno dne 26. 10. 2007. Žaloba o shora uvedeném obsahu byla v zákonné lhůtě
žalobcem podána dne 5. 12. 2007. Teprve až 13. 8. 2010 byl vyhotoven přípis ustanoveného
právního zástupce žalobce nazvaný „Doplnění správní žaloby proti rozhodnutí žalovaného
č. j. KUOK 120257/2007 ze dne 30. 11. 2007“, v němž poukázal na porušení §3 a §68
správního řádu a na to, že žalobci nebyla dána řádně možnost se seznámit s podklady
shromážděnými pro rozhodnutí podle §36 odst. 3 správního řádu. Ohledně této žalobní námitky
krajský soud především poznamenal, že byla vznesena po uplynutí lhůty k podání žalobních
námitek stanovené v §71 odst. 2 soudního řádu správního, navíc tuto námitku soud považoval
za zcela nedůvodnou. Pokud jde o obsah žalobou napadeného rozhodnutí, krajský soud měl
za to, že si žalovaný zjistil všechny potřebné skutečnosti pro své rozhodnutí (tak jak ostatně
vyplynuly z obsahu správního spisu orgánu I. stupně) a na tato zjištění učinil přiléhavý právní
závěr, když odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Krajský
soud rozhodně nesouhlasil s námitkou, že žalobou napadené správní rozhodnutí nebylo řádně
odůvodněno a že tedy nesplňovalo podmínky dané §68 správního řádu. K námitce, že žalobci
nebyla dána možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí krajský soud závěrem navíc
uvedl, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně je v podstatě postaveno na listinných důkazech
a to rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o uvolnění výplaty invalidního důchodu
a o doplatku tohoto důchodu žalobci ze dne 4. 9. 2007, které žalobce sám osobně předložil
správnímu orgánu, jak o tom svědčí úřední záznam ze dne 12. 9. 2007. Podle dalšího záznamu
z jednání žalobce pak doložil osobně stvrzenky o platbách tohoto důchodu dne 10. 10. 2007.
Obsah těchto listinných důkazů tedy žalobci byl nepochybně znám a především na těchto
listinných důkazech bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně postaveno. Krajský soud proto
považoval za příliš formalistické, pokud by měl posoudit uvedenou vadu řízení před správním
orgánem I. stupně, navíc vytýkanou opožděně, jako důvod pro zrušení správních rozhodnutí.
Krajský soud jednal opětovně v nepřítomnosti žalobce za účasti ustanoveného právního
zástupce – advokáta Mgr. Františka Drlíka a žádosti o odročení tohoto jednání nevyhověl,
neboť žalobce neprokázal a ani neuvedl důležitý důvod pro odročení jednání.
Závěrem krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný nepochybil, když potvrdil rozhodnutí
Městského úřadu v Zábřehu, odboru sociálního a zdravotního ze dne 22. 10. 2007,
č. j. 24866/2007/ZAB.
Nejvyšší správní soud v kontextu uplatněných přípustných námitek a po jejich posouzení
konstatuje, že provedené hodnocení učiněné závěry krajského soudu považuje za správné a plně
odpovídající zákonu. Jak vyplývá ze shora uvedeného, krajský soud se beze zbytku řídil závazným
právním názorem uvedeným v předchozím zrušovacím rozsudku Nejvyššího správního soudu,
a za situace, kdy byl dřívější rozsudek krajského soudu zrušen pro nepřezkoumatelnost, Nejvyšší
správní soud také posuzoval, nyní napadené rozhodnutí pod tímto zorným úhlem. Dospěl přitom
k závěru, že krajský soud nyní rozhodl přezkoumatelně, a současně dříve nezohledněné žalobní
námitky vyhodnotil a rozhodl o nich v souladu se zákonem.
Souhrnně vzato, aniž by bylo třeba se znovu posloupně vyjadřovat k jednotlivostem,
se tak Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci plně ztotožnil s hodnocením a závěry
krajského soudu v nyní napadeném rozsudku. Současně s ohledem na poměrnou podrobnost
a obsažnost odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu (stejně jako značnou podrobnost
a obsažnost odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného) ve spojení s tím, že nyní
posuzované kasační námitky jsou do značné míry opakováním námitek žalobních (a taktéž
námitek kasačních k předchozímu zrušujícímu rozsudku), Nejvyšší správní soud ještě dále
odkazuje pro dokreslení hodnocení věci v jednotlivých podrobnostech také na autentický text
odůvodnění dotčených rozhodnutí, který je účastníkům řízení znám, a i v jejichž kontextu je třeba
vnímat i nynější rozhodnutí.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost jako
nedůvodnou a zamítl ji.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu, který by jinak měl
právo na náhradu nákladů řízení, nelze náhradu nákladů řízení v souladu s ustanovením §60
odst. 2 s. ř. s. přiznat.
O odměně ustanoveného zástupce Mgr. Františka Drlíka, rozhodl Nejvyšší správní soud
v souladu s ustanovením §11 odst. 1 písm. c) a d), §7 a §9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a přiznal
mu odměnu za jeden úkon právní služby v částce 1.000 Kč, dále přiznal k danému úkonu
náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 3 téže vyhlášky v částce 300 Kč. Vzhledem k tomu,
že ustanovený advokát je plátcem DPH, byla mu odměna zvýšena o 21 %, tj. o 273 Kč. Celkem
tedy ustanovenému zástupci přísluší odměna ve výši 1.573 Kč, která mu bude vyplacena
do 60 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. července 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu
O P R A V N É U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Průchou v právní věci
žalobce: S. M., zastoupen Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem, se sídlem nám. Míru 9,
Šumperk, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním
právu 1/376, Praha 2, proti rozhodnutí původního žalovaného Krajského úřadu Olomouckého
kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, ze dne 30. 11. 2007, č. j. KUOK 120257/2007,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10.
2014, č. j. 38 Ad 73/2011 – 252,
takto:
Záhlaví rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2015,
č. j. 6 Ads 281/2014 - 38, se opravuje
takto:slova „Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor
sociálních věcí, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
30. 11. 2007, č. j. KUOK 120257/2007“ se nahrazují slovy: „Ministerstvo práce a sociálních
věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, proti rozhodnutí původního žalovaného
Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 30. 11. 2007, č. j. KUOK 120257/2007“.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 28. 7. 2015, č. j. 6 Ads 281/2014 – 38 (dále „označený rozsudek“),
Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 23. 10. 2014, č. j. 38 Ad 73/2011 - 252.
S účinností zákona č. 366/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci
v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách,
ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony, od 1. 1. 2012 ex lege přešla působnost odvolacího
orgánu (Krajského úřadu Olomouckého kraje) na Ministerstvo práce a sociálních věcí.
Ministerstvo práce a sociálních věcí po uvedeném datu vystupovalo jako pasivně legitimovaný
účastník řízení - žalovaný (srov. §69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů, dále „s. ř. s.“). Právě s Ministerstvem práce a sociálních věcí jako
se žalovaným Nejvyšší správní soud správně jednal (např. informace o probíhajícím řízení ze dne
18. 12. 2014, č. j. 6 Ads 281/2014 – 17, či zaslání doplnění kasační stížnosti k vyjádření ze dne
22. 1. 2015, č. j. 6 Ads 281/2014 - 35). Omylem je však v záhlaví označeného rozsudku jako
žalovaný uveden původní žalovaný (Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor sociálních věcí,
se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc). Z uvedeného je zřejmé, že záhlaví označeného rozsudku
obsahuje zjevnou nesprávnost.
Podle §54 odst. 4 s. ř. s., jenž se aplikuje na základě §120 téhož zákona i v řízení před
Nejvyšším správním soudem, předseda senátu opraví v rozsudku i bez návrhu chyby v psaní
a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku, vydá o tom opravné
usnesení a může odložit vykonatelnost rozsudku do doby, dokud opravné usnesení nenabude
právní moci. Opravným usnesením je třeba opravit chyby v psaní a počtech či zjevné
nesprávnosti i v případě, že nelze provést opravu na všech stejnopisech, tedy i v případě, že tyto
stejnopisy byly doručovány elektronicky (srov. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014,
s. 479). Jelikož bylo v tomto případě doručováno prostřednictvím datové schránky (elektronicky),
rozhodl se předseda senátu opravit zjevnou nesprávnost v záhlaví označeného rozsudku tak,
jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu