ECLI:CZ:NSS:2015:6.ADS.282.2014:40
sp. zn. 6 Ads 282/2014 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Tomáše Langáška a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: Bc. L. R.,
zastoupen JUDr. Robertem Falbrem, advokátem, se sídlem Na Příkopě 859/22, 110 00 Praha 1,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5 –
detašované pracoviště Ostrava, Zelená 3158/34a, 702 00 Ostrava, týkající se řízení o žalobě
proti rozhodnutí žalované č. j. 48091/010-9014-14.09.10-1850/245/RO/KR ze dne 11. 10. 2010,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 78 Ad 1/2011 - 143
ze dne 20. 11. 2014,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Robertu Falbrovi, advokátovi, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 3.146 Kč, která je splatná do jednoho měsíce od právní
moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Okresní správa sociálního zabezpečení Frýdek-Místek uložila podle §104c odst. 1 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen „zákon o organizaci
a provádění SZ“), žalobci platebním výměrem č. j. 48002/130-9014-06.08.10-34077/471/RO
ze dne 6. 8. 2010 povinnost uhradit doplatek na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku
na státní politiku zaměstnanosti za období roku 2004 – 2009, penále z doplatku na pojistném
za období roku 2002 – 2008 a penále ze záloh na pojistné za rok 2004 - 2009 v souhrnné výši
133.254 Kč. Žalobce byl v evidenci okresní správy sociálního zabezpečení veden jako osoba
samostatně výdělečně činná od 4. 10 2000 do 14. 7. 2002 a od 6. 12. 2002 do dne vydání
rozhodnutí. Podrobné vyčíslení celkové částky je nedílnou přílohou rozhodnutí. Žalovaná
rozhodnutím ze dne 11. 10. 2010, č. j. 48091/010-9014-14.09.10-1850/245/RO/KR (dále
též „napadené rozhodnutí“), zamítla odvolání žalobce a rozhodnutí okresní správy sociálního
zabezpečení potvrdila.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou k Městskému soudu v Praze,
který usnesením ze dne 2. 3. 2011, č. j. 12 Ad 4/2011 – 21, postoupil věc místně příslušnému
Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“). Žalobce měl za to, že žalovaný vůbec
nezohlednil skutečnost, že nedoplatky a penále souvisí se dvěma autonehodami se 100 % cizím
zaviněním a ublížením na zdraví a nebyla zohledněna prosba žalobce o odstranění tvrdosti
zákona. Ze strany okresní správy sociálního zabezpečení se jedná o šikanu a mstu KSČ soudců
za to, že žalobcův děda byl politickým vězněm. Soudy záměrně neřeší autonehodu ze dne
1. 6. 2002, aby mohly v jiných věcech rozhodovat v jeho neprospěch. Žalobce dluží na pojistném
na sociální zabezpečení až po této autonehodě a navíc se musí léčit v souvislosti s druhou
autonehodou se 100 % cizím zaviněním, která se stala dne 12. 7. 2006. Soud zakrývá trestnou
činnost viníka autonehody MUDr. A. W. Při uvedených autonehodách utrpěl žalobce středně
těžká zranění, v jejichž důsledku nemohl vykonávat výdělečnou činnost, kterou do té doby
vykonával. Okresní správa sociálního zabezpečení se těmito skutečnostmi nezabývala, a tudíž
nezjistila řádně skutkový stav věci.
[3] Krajský soud rozsudkem ze dne 20. 11. 2014 žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobce
předestřel výhrady k vyšetřování autonehod ze strany příslušných orgánů činných v trestním
řízení, předkládal domněnky o souvislosti mezi tímto vyšetřováním a mstou za činy jeho dědy,
požadoval, aby soud neumožnil porušování příslušných ustanovení trestního zákoníku a zahájil
trestní stíhání MUDr. A. W., která zmanipulovala autonehodu ze dne 1. 6. 2002 a dožadoval se
rekonstrukce a zajištění nové řádné lékařské zprávy odpovídající skutečnosti. Krajský soud uvedl,
že tento okruh námitek nemůže s ohledem na ust. §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“) přezkoumávat, jelikož nesouvisí se zásahem do práv žalobce v
důsledku napadeného rozhodnutí žalované. Domáhá-li se žalobce tímto nápravy případných
pochybení, k nimž došlo v rámci trestního řízení ve věci uváděných dopravních nehod, měl
možnost využít opravných prostředků v rámci trestního řízení.
[4] Krajský soud dále uvedl, že podstatou žalobcových námitek nebyl způsob vyčíslení výše
nedoplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti
včetně vyčíslení penále, ale to, že žalovaná nepřihlédla k jeho žádosti o odstranění tvrdosti
zákona. Dle ust. §4 odst. 3 zákona o organizaci a provádění SZ může ministr práce a sociálních
věcí odstraňovat tvrdosti, které by se vyskytly při provádění sociálního zabezpečení, a může
pověřit správy sociálního zabezpečení, aby odstraňovaly tvrdosti v jednotlivých případech.
Podle ust. §2 téhož zákona sociální zabezpečení podle tohoto zákona zahrnuje důchodové
pojištění, které je upraveno zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon
o důchodovém pojištění“). Institut odstraňování tvrdosti zákona je možno použít toliko
a výlučně v případech tvrdostí, které vznikly při aplikaci zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění a nikoliv pro účely zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení
(dále jen „zákon o pojistném na SZ“), jak plyne z vývoje právní úpravy, kterou krajský soud
dále rozvedl.
II.
Kasační stížnost
[5] Žalobce / stěžovatel / napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační stížností.
Kasační stížnost odůvodňuje trestnou činností soudce, která spočívá v tom, že odmítl provést
rekonstrukci autonehody ze dne 1. 6. 2002. Poté opakovaně poukazuje na trestní řízení,
ve kterých dochází k průtahům z důvodu zaujatosti soudců, kteří se stěžovateli mstí
za protikomunistické postoje jeho děda.
[6] Krajský soud dále nesprávně posoudil právní otázku (důvod dle §103 odst. 1 písm. a)
s.ř.s.), a to možnost odstranění tvrdosti zákona, když se nezabýval ustanovením §106 zákona
o organizaci a provádění SZ. Důsledkem výkladu krajského soudu je nerovnost v zacházení
s poplatníky důchodového pojištění a s poplatníky nemocenského pojištění. Aby došlo
k odstranění této nerovnosti, měl by být institut odstranění tvrdostí zákona dle zákona
o organizaci a provádění SZ aplikován také pro účely nemocenského pojištění dle zákona
o pojistném na SZ.
[7] Stěžovatel je přesvědčen, že postup žalovaného a krajského soudu je v rozporu
se zásadou rovnosti před zákonem a obecným principem spravedlnosti, jelikož by měl hradit
pojistné na sociálním zabezpečení, aniž stát zajistil spravedlivé vyšetření trestného činu
v souvislosti s dopravní nehodou a aniž proto stěžovatel hradit pojistné mohl.
Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívá v tom, že krajský soud nehodnotil
předložené listiny o úkonech trestního řízení v souvislosti s touto nehodou, nezjistil tak správně
stav věci a neshledal v témže postupu ani vady rozhodnutí žalované [důvod dle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.].
[8] Řízení před krajským soudem bylo zmatečné [důvod dle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.] ,
jelikož ve věci rozhodoval nepříslušný soud a bylo rozhodnuto v neprospěch stěžovatele
v důsledku trestného činu soudce. Místně příslušný k projednání žaloby byl Městský soud v Praze
a nikoliv krajský soud, jelikož odvolacím orgánem proti rozhodnutí okresní správy sociálního
zabezpečení je Česká správa sociálního zabezpečení, která má sídlo v Praze. Obsah rozhodování
v tomto řízení byl způsoben soudci, na něž stěžovatel podal trestní oznámení. Stěžovatel
dále spatřuje vadu řízení před soudem, která měla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci
samé v tom, že jsou upřednostňovány finanční zájmy státu před jeho životem a zdravím (důvod
dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.).
III.
Posouzení kasační stížnosti
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[10] Z obsahu kasační stížnosti se podává, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení, vad řízení, zmatečnosti řízení a nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku.
[11] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[12] Z rozhodnutí okresní správy sociálního zabezpečení vyplývá, že stěžovatel byl za všechna
posuzovaná období pokládán za osobu vykonávající hlavní samostatnou výdělečnou činnost
ve smyslu §9 odst. 9 zákona o důchodovém pojištění, předkládal v souladu s ust. §15 odst. 1
zákona o pojistném na SZ přehled o příjmech a výdajích osoby samostatně výdělečně činné
a dle §14 tohoto zákona mu byl stanoven za každý z posuzovaných roků doplatek na pojistném
a vyměřeno penále. Stěžovatel v průběhu řízení před krajským soudem stejně jako v kasační
stížnosti nezpochybňuje skutečnost, že v období, za něž mu bylo vyměřeno dlužné pojistné
a penále, byl veden jako osoba samostatně výdělečně činná. To ostatně vyplývá i ze správního
spisu, kde je založeno oznámení o zahájení samostatné výdělečné činnosti ze dne 28. 5. 2001,
odhláška z důchodového pojištění osoby samostatně výdělečně činné ze dne 15. 7. 2001
a oznámení o opětovném zahájení samostatné výdělečné činnosti ze dne 28. 3. 2003.
Nezpochybňuje ani způsob výpočtu a celkovou výši dlužné částky. Stížní námitky spočívají
v tom, že krajský soud (potažmo žalovaný) měly zohlednit dopravní nehodu ze dne 1. 6. 2002,
v jejímž důsledku nebyl stěžovatel schopen vykonávat samostatnou výdělečnou činnost a průtahy
v dosud neskončeném trestním řízení ve věci dopravní nehody. Stěžovatel se též domáhá
odstranění tvrdostí zákona dle §4 odst. 3 a §106 zákona o organizaci a provádění SZ.
[13] Pokud jde o trestní řízení ve věci zmiňovaných autonehod, Nejvyšší správní soud má
za to, že výsledky těchto trestních řízení nijak nesouvisí s povinností odvádět pojistné na sociální
zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti, povinnost odvádět uvedené platby není podmíněna
ani skončením trestního řízení. Nelze též tvrdit, že by samotné vyměření pojistného
představovalo „upřednostňování finančního zájmu státu před životem a zdravím“ stěžovatele.
[14] Co se týče odstranění tvrdostí dle zákona o organizaci a provádění SZ, je třeba
připomenout zvláštní povahu tohoto institutu. Dle §106 odst. 2 jsou rozhodnutí o žádosti o odstranění
tvrdosti předpisů o sociálním zabezpečení vyloučena ze soudního přezkumu. Jde o tzv. ex gratia institut,
jehož uplatnění není vázáno na žádné podmínky vyjma subjektivně vnímané „tvrdosti“
v konkrétním případě. Případným kladným rozhodnutím o odstranění tvrdosti je poskytnuta
platba z důvodů výjimečné osobní situace žadatele na základě nejširší úvahy správního orgánu
opírající se o vědomí sociální solidarity a zásady sociální politiky. Pro absenci
jakéhokoliv zákonného zakotvení podmínek pro přiznání takové dávky tu neexistuje žádné
majetkové právo, dokud správní orgán příslušný k rozhodování ve věcech důchodového pojištění
nerozhodne o přiznání dávky (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2008,
č. j. 6 Ads 35/2008 – 37). Pro úplnost lze poukázat též na řadu rozhodnutí Ústavního soudu,
který trvale odmítá ústavní stížnosti směřované proti rozhodnutím ministra práce a sociálních
věcí ve věci posuzování tvrdosti zákona s tím, že jde o akty, které vůbec nejsou způsobilé
zasáhnout do základních práv a svobod zaručených jednotlivcům ústavními zákony.
Proto se také odmítl zabývat návrhem na zrušení samotného ustanovení §106 zákona
o organizaci a provádění SZ obsahujícího zákonnou výluku těchto aktů z přezkumu ve správním
soudnictví (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. 1. ÚS 525/06 ze dne 9. 11. 2006, či usnesení
sp. zn. II. ÚS 535/05 ze dne 7. 12. 2005).
[15] Smyslem odstranění tvrdostí zákona je odstranění nespravedlnosti, ke které by mohlo
dojít v případě výrazně odlišných důsledků aplikace pojmově přesné právní úpravy při provádění
důchodového pojištění (typicky rozhodnutím o přiznání důchodu) na skutkově blízce podobné
případy. Ačkoliv zákon pojmově nevylučuje odstranění tvrdostí i u zákona o pojistném na SZ
(placením pojistného na sociální zabezpečení dochází k provádění sociálního zabezpečení
ve smyslu §4 odst. 3 zákona o organizaci a provádění SZ), není tento institut primárně určen
k „odpuštění“ platby pojistného na sociální zabezpečení dle zákona o pojistném na SZ
těm subjektům, u nichž byly splněny zákonné podmínky pro vznik povinnosti pojistné odvést,
což je i případ stěžovatele.
[16] Prostřednictvím kladného rozhodnutí o odstranění tvrdostí zákona dochází ke zmírnění
důsledku jinak bezvadných rozhodnutí správního orgánu. Ať již by bylo žádosti o odstranění
tvrdosti zákona (která je vyloučena ze soudního přezkumu, viz výše) vyhověno či nikoliv, nemá
tato skutečnost žádný vliv na zákonnost původního rozhodnutí, jímž je v případě stěžovatele
rozhodnutí o vyměření dlužného pojistného včetně penále.
[17] Jako obiter dictum lze dále dodat, že podle §4 odst. 3 zákona o organizaci a provádění SZ
může odstraňovat tvrdosti, které by se vyskytly při provádění sociálního zabezpečení, ministr práce a sociálních
věcí, který může dle §5 a §6 citovaného zákona odstraňování tvrdostí v jednotlivých případech
svěřit okresní správě sociálního zabezpečení nebo České správě sociálního zabezpečení.
Jak uvedla žalovaná v napadeném rozhodnutí, okresní správa sociálního zabezpečení ani Česká
správa sociálního zabezpečení nejsou zmocněny dlužné pojistné prominout, ani z tohoto důvodu
tudíž žalovaná nemohla ke stěžovatelem uplatňovaným důvodům přihlédnout.
[18] Důvodný dále není ani poukaz stěžovatele na údajnou nerovnost v zacházení s poplatníky
důchodového pojištění a s poplatníky nemocenského pojištění, kteří by měli být o možnost žádat
o odstranění tvrdosti zákona připraveni. Řízení o odstranění tvrdostí zákona je totiž pro účely
provádění nemocenského pojištění s účinností od 1. 1. 2009 upraveno samostatně v ustanovení
§156 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění.
[19] Tvrzená zaujatost soudců vůči osobě stěžovatele z důvodu protikomunistických postojů
jeho děda je pouze nepodloženou domněnkou. Pokud měl stěžovatel pochybnosti o nepodjatosti
ve věci rozhodujících soudců krajského soudu, mohl vznést námitku podjatosti ve smyslu §8
s. ř. s., nicméně neučinil tak. Místní příslušností krajského soudu se již Nejvyšší správní soud
v dané věci zabýval a v rozsudku ze dne 22. 7. 2011, č. j. 4 Ads 93/2011 – 67, uvedl, že místně
příslušným je právě krajský soud a nikoliv Městský soud v Praze, jak se domnívá stěžovatel.
Je tomu tak proto, že dle §7 odst. 4 s. ř. s., ve znění rozhodném ke dni podání žaloby, byl ve věcech
nemocenského pojištění, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti k řízení
příslušný krajský soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci rozhodl v prvním stupni.
IV.
Závěr a náklady řízení
[20] Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví - li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto mu nevzniklo právo
na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
[22] Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2015,
č. j. 6 Ads 282/2014 – 16, ustanoven k ochraně jeho zájmů ve věci zástupce JUDr. Robert Falbr,
advokát se sídlem Na Příkopě 859/22, Praha 1, PSČ 110 00. Zástupci, který byl stěžovateli
ustanoven soudem, náleží mimosmluvní odměna a hotové výdaje, které v tomto případě platí stát
(§35 odst. 8 s. ř. s.). Soud proto zástupci přiznal částku 2.000 Kč za dva úkony právní služby
(tj. za jeden úkon 1.000 Kč vypočtený z tarifní hodnoty do 5.000 Kč) spočívající v převzetí
a přípravě zastoupení a doplnění kasační stížnosti [§7 ve spojení s §9 odst. 2 a s §11 odst. 1
písm. a) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] a částku 600 Kč
jako paušální náhradu hotových výdajů s těmito úkony spojenými (§13 odst. 3 advokátního
tarifu). Jelikož právní zástupce stěžovatele je osobou registrovanou k dani z přidané hodnoty, byla
přiznaná částka navýšena o částku 546 Kč, jež odpovídá příslušné dani. Celkem tedy zástupci
náleží 3.146 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě jednoho
měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2015
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu