ECLI:CZ:NSS:2015:6.ADS.63.2015:20
sp. zn. 6 Ads 63/2015 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: V. C.,
zastoupené Mgr. Hedou Wichovou, advokátkou, se sídlem Hrudičkova 2099/32, Praha 4 –
Chodov, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 12. 2013, č. j. X1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 26. 2. 2015,
č. j. 58 Ad 2/2014 – 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobkyně brojí proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka v Liberci (dále „krajský soud“), ze dne 26. 2. 2015, č. j. 58 Ad 2/2014 – 56
(dále „napadený rozsudek“), jímž krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne
9. 12. 2013, č. j. X1 (dále „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím byly zamítnuty
námitky žalobkyně proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 8. 2013, č. j. X, a toto rozhodnutí bylo
potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím žalovaná podle §29 odst. 1 písm. a) zákona čl.
155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o
důchodovém pojištění“) s přihlédnutím k článku 15 a 16 odst. 2 Smlouvy mezi Českou
republikou a Moldavskou republikou o sociálním zabezpečení č. 85/2012 Sb.m.s. (dále jen „č.
85/2012 Sb.m.s.“) přiznala žalobkyni od 1. 10. 2012 starobní důchod ve výši 2.136 Kč měsíčně.
Současně bylo konstatováno, že podle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 324/2012
se od ledna 2013 zvyšuje tento důchod na 2.168 Kč měsíčně.
Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v které namítala, že žalovaná
postupovala v rozporu s platnými právními předpisy, zejména se zákonem č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), když nesprávně poskytnutým
poučením uvedla žalobkyni v omyl. Žalobkyně opakovaně od roku 2003 navštěvovala pracoviště
Okresní správy sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“) Liberec, aby zde sepsala žádost
o starobní důchod. Zaměstnankyně tohoto pracoviště žalobkyni pravidelně mylně informovaly,
že jako státní příslušník Moldavské republiky nemá nárok na vyplácení důchodu v České
republice, neboť podle právních předpisů České republiky nesplnila potřebnou dobu pojištění,
a s Moldávií, jako nástupnickým státem Sovětského svazu, je bezesmluvní vztah, a tudíž písemné
podání žádosti o starobní důchod nemá smysl. Postupem OSSZ Liberec byl porušen §4
správního řádu, zejména povinnost přiměřeně poučit žalobkyni o právech a povinnostech
vyplývajících z právních předpisů týkajících se konkrétního procesního úkonu, když bylo zjevné,
že takové poučení je ve vztahu k osobním poměrům žalobkyně zjevně potřebné.
Tím, že pracovnice OSSZ Liberec opakovaně odmítaly s žalobkyní žádost o starobní důchod
sepsat a vyhověly jí až dne 17. 10. 2012, nebyla žalobkyni pro výpočet starobního důchodu
s ohledem na skončení platnosti Dohody mezi Československou republikou a Svazem sovětských
socialistických republik o sociálním zabezpečení č. 116/1960 Sb.m.s. (dále jen „Dohoda“)
započítána doba pojištění získaná na území Moldávie.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že v daném případě není
sporu o tom, že žalobkyně požádala o přiznání starobního důchodu poprvé dne 17. 10. 2012.
V žádosti sama konstatovala, že nikdy před tím žádost o starobní důchod nepodala. Žalobkyně
si je vědoma toho, že podala žádost o starobní důchod v době, kdy již byla ukončena platnost
Dohody. Platnost této Dohody skončila ve vztahu k Moldávii dne 22. 9. 2009 (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 420/09). Dle judikatury Nejvyššího správního
soudu (srov. zejména rozsudek ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 6 Ads 40/2013, publikovaný
pod č. 1032/2007 Sb. NSS) lze Dohodu ohledně posouzení podmínek pro nárok a výši
starobního důchodu aplikovat jen v případě, že je jí Česká republika vázána vůči nástupnickému
státu Sovětského svazu v době, kdy je podána žádost o tento důchod. Získání potřebné doby
pojištění a dosažení stanoveného věku se musí posuzovat podle právního stavu, který tu je
v době podání žádosti o starobní důchod, neboť správní orgán o ní nemůže rozhodovat
na základě již neplatných právních předpisů, pokud nová právní úprava nestanoví jinak. Přiznat
žalobkyni starobní důchod od 26. 2. 2005 proto nelze, neboť k tomuto datu nelze přihlédnout
k dobám pojištění na území Moldávie.
Žalovaná dle soudu nepochybila, když při výpočtu výše starobního důchodu žalobkyně
aplikovala Smlouvu č. 85/2012 Sb.m.s., platnou od 1. 10. 2012, na jejímž podkladě mohla být
žalobkyni zhodnocena doba pojištění potvrzená moldavským nositelem pojištění. Žalobkyni tak
mohlo být vyhověno alespoň částečně. Žalobkyně na území České republiky získala jen 7 roků
a 142 dnů pojištění a pouze z přihlédnutí k moldavské době pojištění splnila potřebnou dobu
pojištění pro nárok na starobní důchod. Soud neprováděl výslech pracovnic OSSZ v Liberci,
neboť to považoval pro své rozhodnutí za nadbytečné. Z jakého důvodu žalobkyně podala
žádost o starobní důchod až dne 17. 10. 2012 není pro projednávanou věc rozhodné. Tvrzený
nesprávný postup správního orgánu v době předcházející podání žádosti o starobní důchod soud
v tomto řízení přezkoumávat nemůže. Krajský soud proto neshledal žalobu důvodnou
a postupem dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“) ji zamítl.
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti napadenému rozsudku kasační
stížnost, a to z důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatelka se žalobou domáhala
zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu, že byla na svých právech zkrácena postupem
správního orgánu předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka se v minulosti
dostavovala k žalované za účelem sepsání žádosti o starobní důchod, a to opakovaně zhruba
od okamžiku, kdy ji nárok na starobní důchod vznikl (v únoru 2005). Byla však opakovaně
správním orgánem mylně informována, že sepis žádosti je zbytečným úkonem a zbytečnou
administrativní zátěží, protože dne 26. 8. 2005 skončila platnost Dohody, v důsledku
čehož jí žádný nárok na starobní důchod na území České republiky nevznikl. Neplatnost Dohody
byla následně překonána nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2009, ÚS 420/09 - 32,
dle něhož je nutné Dohodu považovat za platnou bez přerušení až do dne 22. 9. 2009. Správní
orgán měl stěžovatelku poučit o právu žádost sepsat, což prokazatelně neučinil, jinak
by o tom byl pořízen protokol či jiný záznam ve spise. Opakované návštěvy stěžovatelky
na OSSZ Liberec žalovaná nikdy nezpochybnila, naopak tato skutečnost vyplývá ze spisové
dokumentace žalované, dále toto potvrdila žalovaná ve vyjádření k žalobě, v němž připustila i to,
že žalobkyně zřejmě mohla být výše popsaným způsobem správním orgánem informována,
a konečně při jednání soudu potvrdila, že se stěžovatelka na OSSZ Liberec v minulosti obracela,
pouze však se žádostí o informace. Stěžovatelka postupovala na základě důvěry v odbornost
úřadu a řídila se jeho nesprávnými pokyny, aniž by kdy správní orgán její žádost či návštěvu úřadu
zaprotokoloval, ačkoliv tak učinit měl. Stěžovatelka nepovažuje konstatování žalované,
že prověřila postup svých pracovnic a že k porušení zákona nedošlo, za dostačené zjištění
skutkového stavu. Skutkový stav mohl být zjištěn pouze v případě předvolání svědků,
které žalobkyně navrhla. Stěžovatelka se neshoduje se závěrem krajskému soudu v tom,
že mu nepřísluší přezkum postupu správního orgánu v době předcházející podání žádosti
o starobní důvod, když tento postup byl nezákonný a vedl k vydání rozhodnutí,
které stěžovatelku zásadním způsobem poškodil, kdy až proti tomuto rozhodnutí se mohla
stěžovatelka bránit podáním správní žaloby. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla
napadený rozsudek zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření uvedla, že s právním názorem krajského soudu se plně ztotožňuje.
Bylo pouze na vlastním rozhodnutí stěžovatelky, zda a kdy uplatní žádost o dávku důchodového
pojištění s tím, že za takovou žádost lze považovat jakékoliv podání doručené žalované, bude-li
z jeho obsahu takový úmysl seznatelný. Žalované ani okresním správám sociálního zabezpečení
není zákonem uloženo informovat občany o změnách v oblasti důchodového pojištění. Tvrzení,
že stěžovatelce bylo odmítnuto sepsání žádosti o starobní důchod, se ve světle skutkových
zjištění jeví jako účelové.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že je podána osobou oprávněnou, je podána včas a je proti označenému rozsudku
přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Napadený rozsudek Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Ze správního spisu vyplývá následující. Dne 17. 10. 2012 uplatnila stěžovatelka
prostřednictvím OSSZ Liberec žádost o přiznání starobního důchodu od 26. 2. 2005. V žádosti
je uvedeno, že stěžovatelka dosud nikdy žádost o starobní důchod nepodala, neboť OSSZ
Liberec byla opakovaně informována, že s Moldávií, jakožto nástupnickým státem Sovětského
svazu, je bezesmluvní vztah, a tudíž písemné podání žádosti nemá smysl a šlo
by jen o administrativní zátěž. Dále je v žádosti poznámkou pracovnice OSSZ uvedeno,
že je pravděpodobné, že stěžovatelka byla v době vzniku nároku na její starobní důvod
informována tak, jak popisuje. Ze správního spisu tak vyplývá, že stěžovatelka až do data
17. 10. 2012 žádost o starobní důchod nepodala.
V kasační stížnosti stěžovatelka tvrdí, že se v minulosti dostavovala k žalované za účelem
sepsání žádosti o starobní důchod, byla však opakovaně správním orgánem mylně informována,
že sepis žádosti je zbytečným úkonem. Stěžovatelka má za to, že správní orgán měl stěžovatelku
poučit o právu žádost sepsat, což prokazatelně neučinil. Podle stěžovatelky byl postup správního
orgánu v době předcházející podání žádosti o starobní důvod nezákonný a vedl k vydání
rozhodnutí, které stěžovatelku zásadním způsobem poškodilo, kdy až proti tomuto rozhodnutí
se mohla stěžovatelka bránit podáním správní žaloby.
Podle §81 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provedení sociálního
zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“) „(ř)ízení o přiznání
dávky důchodového pojištění se zahajuje na základě písemné žádosti. Za den uplatnění nároku na tuto dávku
se považuje den, kdy se oprávněný poprvé obrátil na příslušný orgán se žádostí o její přiznání.“ Podle §82
odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. „(ž)ádosti o přiznání dávky důchodového pojištění sepisuje s občany okresní
správa sociálního zabezpečení příslušná podle §7 písm. b) téhož zákona na předepsaných tiskopisech.“
Podle §83 odst. 1 věty první zákona č. 582/1991 Sb. „(o)kresní správa sociálního zabezpečení je povinna
sepsat žádost o dávku důchodového pojištění; nesmí odmítnout sepsání žádosti, a to i když má za to, že občan
nesplňuje podmínky stanovené pro nárok na dávku důchodového pojištění nebo není-li žádost občana doložena
potřebnými doklady.“
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka žalobou brojila proti správnímu
rozhodnutí ve věci starobního důchodu vydaného na základě žádosti ze dne 17. 10. 2012.
V kasační stížnosti nerozporovala ani stanovení výše starobního důchodu, ani použití smlouvy
č. 85/2012 Sb.m.s. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu má žalobce povinnost
uvést žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje
žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Bez návrhu žalobce pak musí
soud podle §76 odst. 2 s. ř. s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí,
které vyvolávají jeho nicotnost. Žalobce má plnou odpovědnost za vymezení rámce soudního
přezkumu. Pokud stěžovatelka v nyní posuzovaném případě namítá pouze postup žalované,
který předcházel podání žádosti dne 17. 10. 2012, Nejvyšší správní soud se musí ztotožnit
s krajským soudem v závěru, že tvrzený nesprávný postup žalované v době předcházející podání
žádosti o starobní důchod soud v tomto řízení přezkoumávat nemůže. Jak plyne z výše citované
právní úpravy, OSSZ nemůže sepis žádosti o starobní důchod odmítnout, byť by i byla
přesvědčena o její nedůvodnosti. Soud však v nynějším řízení přezkoumává napadené rozhodnutí
a správní řízení, zahájené na základě žádosti ze dne 17. 10. 2012, nemůže tak nyní posuzovat
správnost poskytnutých informací v průběhu opakovaných návštěv stěžovatelky u OSSZ,
případně postup žalované, který předcházel zahájení řízení o starobní důchod.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že správní orgán ji měl poučit o právu žádost
sepsat, tuto námitku uplatnila již v žalobě, kdy odkazovala na §4 správního řádu. Podle §4
odst. 2 správního řádu správní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě
přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním
poměrům dotčené osoby potřebné. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 8. 2008,
č. j. 6 Ads 57/2007 - 42 (všechna zde citovaná judikatura dostupná na www.nssoud.cz), uvedl,
že „(ž)alovaná jakožto výkonný orgán státní správy na úseku sociálního zabezpečení má na základě §4 odst. 2
správního řádu ve vztahu k žadatelům o dávky sociálního pojištění poučovací povinnost, jež je projevem ústavně
zakotveného práva na právní pomoc, podle kterého má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy,
jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Poučovací povinnost správního orgánu
znamená především povinnost poskytnout dotčeným osobám poučení o právech a povinnostech vyplývajících
z právních předpisů upravujících řízení před správními orgány. Poučovací povinnost týkající se otázek hmotného
práva má své místo právě v řízeních, jejichž předmětem jsou sociální dávky (dávky důchodového pojištění),
a to za předpokladu dodržení zásady rovnosti účastníků řízení a nestranného přístupu k nim.“ Nedostatečné
poučení tak v tomto citovaném rozhodnutí představovalo podstatné porušení ustanovení o řízení
před správním orgánem, jednalo se ale o případ, kdy k nesprávnému poučení došlo v průběhu
správního řízení. V nyní posuzované věci k žádnému zahájení řízení nedošlo, a stěžovatelka měla
plné právo trvat na sepsání žádosti o starobní důchod, což však, jak je nesporné, učinila
až v roce 2012. Nejvyšší správní soud znovu připomíná, že stěžovatelka vztahuje námitku
nepoučení ze strany správního orgánu k opakovaným návštěvám OSSZ, které předcházely řízení
zahájenému v roce 2012, a postup žalované v průběhu těchto návštěv nespadá do rozsahu
přezkumu napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud neshledal z výše uvedených důvodů kasační stížnost důvodnou.
S posouzením a postupem krajského soudu se Nejvyšší správní soud ztotožnil, a proto kasační
stížnost stěžovatelky ve smyslu §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly. Žalovanému správnímu orgánu nelze náhradu nákladů
řízení v souladu s ustanovením §60 odst. 2 s. ř. s. přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu