ECLI:CZ:NSS:2015:6.AFS.132.2014:30
sp. zn. 6 Afs 132/2014 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudců
JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: RONJA, s.r.o.,
se sídlem Chvalovice – Hatě 182, Chvalovice, zastoupené Mgr. Radanou Halškovou, advokátkou,
se sídlem Údolní 48, Brno, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7,
Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 14. 5. 2012, č. j.
3399/2012-010100-21, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 30. 4. 2014, č. j. 31 Af 122/2012 – 52,
takto:
I. Kasační stížnost žalovaného se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4.114 Kč
do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně Mgr. Radany
Halškové, advokátky, se sídlem Údolní 48, Brno.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí krajského soudu
[1] Rozsudkem ze dne 30. 4. 2014, č. j. 31 Af 122/2012 - 52, zrušil Krajský soud v Brně
rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 14. 5. 2012, č. j. 3399/2012-010100-21, kterým bylo
zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu Znojmo (dále jen „celní
úřad“) ze dne 5. 10. 2011, č. j. 9151-5/2010-216100-033. Tím bylo žalobkyni dodatečně
vyměřeno clo ve výši 115.889 Kč k položce číslo 1 jednotných správních dokladů číslo
08CZ21610010108038.h.
[2] Skutkový základ posuzované věci spočívá v tom, že žalobkyně do České republiky
dovezla doutníky, které putovaly nejprve z Kuby do Francie, poté z Francie do Švýcarska
a nakonec ze Švýcarska do České republiky. V žalobě žalobkyně především namítala,
že nesouhlasí s dodatečným vyměřením cla na dovezené doutníky, respektive se závěrem celních
orgánů, že uplatnila neoprávněně preferenční celní sazbu, protože neprokázala preferenční původ
dováženého zboží v souladu s platnou právní úpravou.
[3] V odůvodnění napadeného rozsudku se krajský soud zabýval výkladem článku
88 Nařízení Komise (EHS) č. 2454/93, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92,
kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „nařízení“). Dospěl k závěru, že řetězení
náhradních osvědčení není možné a náhradní osvědčení vydané na základě originálního
osvědčení je konečné. Tento závěr však krajský soud určil jako nedostatečný pro posouzení dané
věci. Žalobkyně se totiž již v odvolání a také v žalobě dovolávala aplikace ustanovení čl. 220
odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex
Společenství (Úř. věst. L 302, 19. 10. 1992, s. 1 – 50, zvláštní vydání v českém jazyce, kapitola 02,
svazek 04 s. 307 – 356), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní kodex“), s tím,
že clo by nemělo být z důvodu pochybení celních orgánů zaúčtováno. Celní ředitelství podle
krajského soudu správně vymezilo podmínky, které musí být kumulativně splněny pro aplikaci
tohoto ustanovení: nezaúčtování cla vyplývá z chyby ze strany celních orgánů, osoba povinná
zaplatit clo nemohla chybu rozumným způsobem zjistit, osoba povinná jednala v dobré víře,
osoba povinná zaplatit clo dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se celního
prohlášení. Podle krajského soudu byly ovšem všechny tyto podmínky splněny.
[4] Předně podle krajského soudu leží na straně celního úřadu zásadní podíl na tom,
že musela proběhnout následná kontrola a že muselo být ex post zasahováno do již nabytých práv
žalobkyně, neboť příslušný pracovník celního úřadu buď neznal příslušnou právní úpravu, nebo
ji vykládal stejně jako žalobkyně (tedy vadně), nebo v řízení postupoval natolik formálně,
že se ani aplikací ustanovení čl. 88 nařízení nezabýval. Je však naprosto zřejmé, že k nezaúčtování
cla v prvotní fázi při vstupu zboží na území České republiky došlo v důsledku jednání celního
úřadu, a to ať již aktivním jednáním – tedy připuštěním nevyměření cla v důsledku vadného
výkladu nařízení, nebo opominutím při flagrantně formálním postupu celního úřadu.
[5] Ve vztahu ke druhé podmínce posoudil krajský soud jako rozhodující skutečnost,
že preferenční nakládání s dováženým zbožím bylo přiznáno na základě náhradního osvědčení
vydaného celními orgány Švýcarska. Toto náhradní osvědčení však bylo vydáno chybně,
resp. nesprávně. Žalobkyně vycházela z tohoto náhradního osvědčení a toto náhradní osvědčení
v rámci celního řízení předložila českým celním úřadům. Teprve zpětně při následné kontrole
byla celními úřady konstatována nesprávnost tohoto náhradního osvědčení. Jelikož se jednalo
o náhradní osvědčení vydané orgány třetí země, nastala podle krajského soudu fikce chyby,
kterou nebylo možné rozumným způsobem zjistit, ve smyslu čl. 220 pododstavce 2 celního
kodexu.
[6] Dobrou víru žalobkyně posoudil krajský soud podle vědomosti žalobkyně o nesprávnosti
jejího postupu a z předcházejícího jednání celního úřadu. Ze soudního spisu vedeného
u krajského soudu pod sp. zn. 31 Af 75/2011 ve věci stejné žalobkyně proti celnímu ředitelství
ve skutkově shodné věci krajský soud zjistil, že dne 24. 7. 2009 pod č. j. 22461-2/2009-900000-
212 vydalo Generální ředitelství cel na žádost žalobkyně výklad ustanovení čl. 88 nařízení. Pokud
do té doby vycházela žalobkyně z jednání celního úřadu, které opakovaně přiznávalo
dováženému zboží na základě náhradního osvědčení vydaného švýcarskými celními orgány
preferenční status, pak nelze její jednání považovat za jednání v rozporu s dobrou vírou,
neboť v jednotlivých případech jednala s důvěrou ve správnost postupu celního úřadu za situace
problematického výkladu ustanovení čl. 88 nařízení, který byl zjevně rozdílně vykládán i v rámci
celní správy.
[7] Ve vztahu k poslední podmínce krajský soud konstatoval, že ani celní ředitelství
nezpochybňovalo, že by nebyla žalobkyní dodržena ustanovení týkající se celních prohlášení.
Krajský soud v této souvislosti neshledal vady v postupu žalobkyně ve vztahu k celnímu
prohlášení. V posuzované věci tak bylo na místě aplikovat ustanovení čl. 220 odst. 2 celního
kodexu.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně k ní
[8] Proti rozsudku krajského soudu podalo v zákonné lhůtě kasační stížnost Generální řízení
cel (dále jen „stěžovatel“), na něž přešla působnost celního ředitelství. Důvody kasační stížnosti
stěžovatel výslovně podřadil pod ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a namítal, že závěry krajského
soudu o splnění všech podmínek pro vrácení cla jsou nesprávné. Uvedl, že možnost nezaúčtovat
dodatečně clo nebo je vrátit či prominout z důvodu spravedlnosti existuje již více jak 20 let a byla
předmětem četných rozhodnutí Komise a judikatury Soudního dvora Evropské unie.
Z uvedených rozhodnutí, resp. judikatury je patrný postupný vývoj obecných kritérií pro použití
pravidel o nezaúčtování cla, jeho vrácení a prominutí, která při přizpůsobení konkrétnímu
případu sjednocují a usnadňují jejich uplatnění při posuzování případné aplikace čl. 220 odst. 2
písm. b) celního kodexu. Celní ředitelství přihlíželo ke stávajícímu stavu judikatury Soudního
dvora, přičemž krajský soud své rozdílné závěry s tímto stavem nepoměřil.
[9] Co se týče první podmínky pro uplatnění předmětného článku celního kodexu
(nezaúčtování cla vyplývá z chyby na straně celních orgánů), poukazuje stěžovatel na zásadu
vyplývající z judikatury Soudního dvora, že pouze chyby přičitatelné aktivnímu chování celního
orgánu mohou vyvolat oprávněnou důvěru osoby povinné zaplatit clo, respektive vyvolat nárok
na osvobození od dodatečného zaúčtování cla. V daném případě se však krajský soud
při posuzování dané podmínky samotným aktivním jednáním nezabýval, respektive závěr
o aktivním jednání ve smyslu chybného nezaúčtování cla nerozvedl a ani nezaúčtování
cla neposoudil v souvislostech daného případu. Mimo poukaz na formální postup celního úřadu
se již dále vůbec nezabýval okolnostmi, oprávněností či důsledky uplatnění tohoto formálního
postupu. Postup celního úřadu přitom umožňuje čl. 73 odst. 1 celního kodexu, podle kterého
mají celní orgány možnost zboží propustit do navrhovaného režimu bez ověřování údajů
uvedených v celním prohlášení. Celní orgán při rozhodování o propuštění zboží do navrženého
režimu pouze kontroluje, zda předkládané celní prohlášení obsahuje formálně stanovené
náležitosti a již se nezabývá správností údajů uvedených v celním prohlášení a v přiložených
přílohách. Předložený doklad, kterým žalobkyně prokazovala preferenční zacházení, proto nebyl
kontrolován co do jeho obsahu, ale byl jen ztotožněn v rozsahu údajů deklarovaných o něm
v celním prohlášení. Celní úřad se nezabýval aplikací čl. 88 nařízení, nicméně s ohledem
na uplatnění formálního postupu při rozhodování o propuštění zboží se nejednalo o postup
nesprávný. Přiznání preferenční sazby cla tak nelze vyhodnotit jako aktivní chybu ze strany
celních orgánů.
[10] Ke druhé podmínce postupu dle čl. 220 odst. 2 celního kodexu stěžovatel namítá,
že posuzování relevantnosti postupu švýcarských celních orgánů vycházelo z jejich vyjádření
poskytnutého celnímu úřadu v souvislosti s předchozími obdobnými případy. V tom celní orgány
Švýcarska deklarovaly správnost údajů uvedených v osvědčení. Vzhledem k tomu, že celní orgány
Švýcarska v daném případě nevystupovaly z pozice vývozní zvýhodněné země, a tudíž
ani nemohly ověřovat původ zboží, ale toliko na základě žádosti vývozce vydat náhradní
osvědčení, se celní ředitelství jejich postupem nezabývalo a presumovalo správnost údajů
uvedených v náhradním osvědčení.
[11] Podle stěžovatele nebyla splněna ani třetí podmínka postupu dle čl. 220 odst. 2 celního
kodexu v podobě dobré víry žalobkyně. Krajský soud sice poukázal na obdobná rozhodnutí
celního úřadu, ale již nepřihlédl k okolnostem, za jakých byla tato vydána, a ani se nevypořádal
s poukazem na vědomost žalobkyně o okolnostech dovozu předmětného zboží do Společenství.
Stěžovatel neodmítá, že v některých předcházejících případech, kdy žalobkyně prokazovala
původ zboží obdobným způsobem, bylo zboží propuštěno do navrženého režimu s přiznáním
preferencí, nicméně i v těchto případech bylo o propuštění zboží a přiznání celních preferencí
rozhodováno za uplatnění formálního postupu, tedy bez ověřování deklarovaných údajů.
Žalobkyně si tak byla vědoma, že celní úřad neposuzoval správnost předloženého dokladu
o původu zboží. Při podání celního prohlášení si byla žalobkyně navíc vědoma i toho,
jak probíhala doprava předmětného zboží do Švýcarska a že předložení náhradního osvědčení,
které bylo vydáno podle předcházejícího náhradního osvědčení, je postupem odporujícím
čl. 88 nařízení.
[12] Nedodržení čtvrté podmínky postupu dle čl. 220 odst. 2 celního kodexu, respektive
vědomé obcházení celních předpisů, stěžovatel vyvozuje rovněž ze skutečnosti, že žalobkyně
předložila za účelem přiznání celních preferencí k celnímu prohlášení náhradní osvědčení, které
bylo vydáno podle náhradního osvědčení, přičemž si musela být vědoma, že případné přiznání
preferencí na základě předmětného dokladu neodpovídá legislativně upraveným podmínkám
pro přiznání preferencí ve smyslu čl. 88 nařízení.
[13] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu
a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
[14] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobkyně označila za účelové a ničím nepodložené
tvrzení žalovaného, že zboží bylo propuštěné bez ověření. Skutečnost, zda celní úřad v daném
případě postupoval aktivně či pasivně, není rozhodná. Žalovaný totiž při své argumentaci
pominul pododstavec druhý čl. 220 odst. 2 celního kodexu, dle kterého pokud byl preferenční status
zboží zjištěn na základě systému správní spolupráce s orgány třetí země, považuje se vydání potvrzení těmito
orgány v případě, že se ukáže jako nesprávné, za chybu, kterou nebylo možné rozumným způsobem zjistit
ve smyslu prvního pododstavce. Z logiky věci je přitom zřejmé, že je-li konstatováno, že chyba
má charakter chyby, kterou nebylo možné rozumným způsobem zjistit, musí zde nějaká chyba
existovat, přičemž z pohledu aplikace čl. 220 odst. 2 celního kodexu nemusí jít již nutně o chybu
na straně českých (dovozních) celních orgánů. Již tedy samotný fakt, že celní orgány Švýcarska
(tzn. orgány exportního státu) vydaly náhradní osvědčení, které bylo později označeno jako
nesprávné, je dostačující. Za chybu lze tedy zcela jistě považovat chybu švýcarských celních
orgánů s tím, že fakt, že k této přistoupilo následné propuštění zboží ze strany českých celních
orgánů do volného oběhu bez výhrad, jistě odůvodňuje závěr, že taková chyba splňuje kritéria
dle čl. 220 odst. 2 celního kodexu. Argumentace stěžovatele je založena na tom, že si měla
být žalobkyně vědoma nesprávnosti svého postupu, přestože dané zboží bylo dlouhodobě
propouštěno do volného oběhu s preferenční sazbou, přestože zde existují náhradní osvědčení
vydaná švýcarskými úřady, která samy tyto švýcarské úřady stále považují za správné (byť české
orgány konstatují opak), přestože výklad čl. 88 nařízení zjevně nebyl jednoznačný a působil
v praxi obtíže (a jak naznačil též krajský soud, vedl k jeho revizi). S tímto závěrem se žalobkyně
neztotožňuje nejen z právního, nýbrž i z morálního hlediska, zvláště pak s přihlédnutím k tomu,
že celní úřad měl od počátku k dispozici všechny relevantní podklady, žalobkyně mu neposkytla
žádnou nepravdivou informaci a v průběhu následné kontroly došlo pouze k tomu, že jednomu
z těchto podkladů celní úřad nepřiznal relevanci.
[15] Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
a žalobkyni přiznal náklady řízení spočívající v nákladech za právní zastoupení.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[17] Podle článku 88 nařízení se na původní produkty ve smyslu tohoto oddílu mohou
při dovozu do Společenství vztahovat celní preference uvedené v článku 67 nařízení
po předložení náhradního osvědčení o původu zboží na tiskopise A, jestliže toto osvědčení
vydaly celní orgány Norska nebo Švýcarska na základě osvědčení o původu zboží na tiskopise
A vydaného příslušnými orgány zvýhodněné země, jestliže jsou splněny podmínky uvedené
v článku 78 a jestliže Norsko nebo Švýcarsko poskytují Společenství pomoc tím, že umožňují
celním orgánům členských států ověřit pravost a pravdivost vydaných osvědčení. Ověřovací
postup stanovený v článku 94 nařízení se použije přiměřeně.
[18] Skutkový stav přezkoumávané věci je mezi účastníky nesporný. V jeho obecném právním
posouzení se zdejší soud shoduje se závěry krajského soudu, které vycházejí ze skutečnosti,
že na základě všeobecného systému preferencí lze při dovozu zboží do Evropské unie ze zemí
patřících do všeobecného systému preferencí požádat o uplatnění preferenční celní sazby. Jednou
z těchto zemí je i Kuba. Podmínkou pro uplatnění této preferenční celní sazby je prokázání
preferenčního původu zboží osvědčením o původu tohoto zboží na tiskopise A. Předmětné
zboží nebylo do Švýcarska dopraveno přímo z Kuby, ale z Francie, kde celní orgány vystavily
náhradní osvědčení. Do Švýcarska tedy bylo zboží dovezeno na základě náhradního osvědčení
vydaného celními orgány Francie. Ze znění článku 88 nařízení pak vyplývá, že k uplatnění
preferenční celní sazby zboží musí být osvědčení tiskopisu A vystaveno přímo na základě
prvotního osvědčení tiskopisu A vydaného přímo na Kubě. Zboží tak musí být do Evropské unie
dopraveno přímo ze zvýhodněné země, což však v daném případě splněno nebylo. Žalobkyni
nebylo možné přiznat preferenční sazbu zboží, protože náhradní osvědčení tiskopisu A nebylo
vystaveno ve Švýcarsku na základě osvědčení o původu zboží na tiskopise A vydaného
kubánskými orgány, nýbrž na základě náhradního osvědčení tiskopisu A vystaveného ve Francii.
[19] Čl. 220 odst. 2 celního kodexu v relevantním znění stanoví následující: S výjimkou případů
uvedených v čl. 217 odst. 1 druhém a třetím pododstavci se dodatečné zaúčtování neprovede, pokud (…) b) částka
cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů, kterou nemohla osoba
povinná zaplatit clo rozumným způsobem zjistit, a pokud tato osoba jednala v dobré víře a dodržela všechna
ustanovení platných předpisů týkající se celního prohlášení. Pokud byl preferenční status zboží zjištěn na základě
systému správní spolupráce s orgány třetí země, považuje se vydání potvrzení těmito orgány v případě, že se ukáže
jako nesprávné, za chybu, kterou nebylo možné rozumným způsobem zjistit ve smyslu prvního pododstavce.
Vydání nesprávného potvrzení však není chybou, je-li potvrzení založeno na nesprávném popisu skutečností
podaném vývozcem, není-li zřejmé, že orgány vydávající potvrzení si byly vědomy nebo si měly být vědomy toho,
že zboží nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení. (…)
[20] Celní kodex tedy ve čl. 220 odst. 2 písm. b) stanoví několik kumulativních podmínek,
které musí být splněny, aby nebylo provedeno dodatečné zaúčtování cla. Jednou z těchto
podmínek je, že částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována následkem chyby ze strany
celních orgánů. Podle dalších podmínek osoba povinná zaplatit clo nemohla chybu rozumným
způsobem zjistit, jednala v dobré víře a clo dodržela všechna ustanovení platných předpisů
týkající se celního prohlášení.
[21] Rozhodnutí stěžovatele vychází ze základní premisy, že v postupu celních orgánů nelze
spatřovat chybu. Stěžovatel s poukazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (rozsudek
ze dne 14. 11. 2002, Illumitronica, C-251/00, bod 42) konstatoval, že pouze chyby přičitatelné
aktivnímu chování celního orgánu mohou vyvolat oprávněnou důvěru osoby povinné zaplatit clo,
respektive vyvolat nárok na osvobození od dodatečného zaúčtování cla. Celní orgány Švýcarska
sice vydaly předmětné náhradní osvědčení, které žalobkyně předložila Celnímu úřadu Znojmo,
nicméně z této samotné skutečnosti podle stěžovatele nebylo možné s ohledem na údaje uvedené
v předmětném náhradního povolení vyvozovat chybu, která by mohla u žalobkyně vyvolat
důvodnou důvěru, že podmínky pro přiznání celních preferencí jsou splněny. K nezaúčtování
cla ve správné výši nedošlo v důsledku postupu celních orgánů Švýcarska, ale tím, že celní úřad
Znojmo při celním řízení přihlédl toliko k formální podmínce pro přiznání preference ve smyslu
předložení předmětného náhradního osvědčení a již se po ztotožnění osvědčení s projednávaným
případem dále nezabýval jednotlivými údaji uvedenými v tomto osvědčení. V samotné
skutečnosti, že celní předmětné náhradní osvědčení původně přijal, však nelze spatřovat chybu
ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu.
[22] Této argumentaci, kterou stěžovatel rozvedl v kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud
nepřisvědčil.
[23] Podmínkami aplikace čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu se zdejší soud již v minulosti
zabýval. Prvně je podstatné objasnit, jaké jednání celních orgánů lze za chybu považovat.
V tomto směru lze odkázat na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2008,
č. j. 1 Afs 27/2008 - 97, ve kterém shrnul dosavadní judikaturu Soudního dvora EU k aplikaci
tohoto ustanovení a k problematice rozložení důkazního břemene. K podmínce chyby na straně
celních orgánů uvedl následující: „Co se týče první z těchto podmínek, je podle Soudního dvora ES cílem
čl. 220 odst. 2 písm. b) chránit legitimní očekávání osoby povinné zaplatit clo, pokud jde o opodstatněnost všech
skutečností uvedených v rozhodnutí o vybrání nebo nevybrání cla. Legitimní očekávání osoby povinné zaplatit
clo je hodné ochrany stanovené v tomto článku pouze tehdy, pokud základ, na kterém spočívá toto očekávání osoby
povinné zaplatit clo, způsobily „samotné“ příslušné orgány (bod 31 cit. rozsudku Agrover Srl). Pojem chyby
„nelze omezit na pouhé chyby v počtech nebo v psaní, ale zahrnuje jakýkoliv typ vad přijatých rozhodnutí,
jako je tomu především v případě nesprávného výkladu nebo nesprávného použití příslušných právních předpisů“
(viz shora cit. rozsudek Mecanarte, bod 21). Soudní dvůr zdůraznil, že právo na to, aby dovozní clo nebylo
vybráno poté, co bylo zboží propuštěno, zakládají pouze chyby přičitatelné aktivnímu jednání příslušných orgánů
(viz bod 31 cit. rozsudku Agrover Srl, který v textu zdůraznil adjektivum „aktivní“; k tomu srov. již rozsudek
v cit. věci Mecanarte, body 23-25). Jak nedávno uvedla generální advokátka Verica Trstenjak, tento požadavek
v podstatě předpokládá, „že orgány přijmou první rozhodnutí o výši cla, poté změní názor a domnívají se, že výše
cla byla špatně posouzena“ (stanovisko generální advokátky Trstenjak ve věci Agrover Srl ze dne 7. června 2007,
bod 33).“ Za chybu celního orgánu možno považovat i jeho eventuální pasivitu. V kontextu
judikatury Soudního dvora jde ovšem o výjimku z pravidla, které předpokládá aktivní jednání.
Z judikatury Soudního dvora přitom také jasně plyne, že tuto výjimku nutno interpretovat
restriktivně. Odkázat lze zejména na rozsudky Soudního dvora ze dne 18. 10. 2007 ve věci
C-173/06, Agrover Srl, ze dne 27. 6. 1991 ve věci C-348/89, Mecanarte, nebo ze dne 1. 4. 1993,
Hewlett Packard France, C-250/91. Podmínkou, aby částka cla dlužného ze zákona nebyla pro účely
čl. 220 odst. 2 písm. b) Celního kodexu Společenství zaúčtována, je to, že celní prohlášení musí
obsahovat všechny faktické jednotlivosti nezbytné pro aplikaci relevantních norem, takže
jakákoliv následná kontrola ze strany celních orgánů již nemohla najít jakákoliv nová fakta
(viz rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 10. 1987, Foto-Frost, 341/85, Recueil, s. 4199, bod 24).
To znamená, že možná pasivita celního orgánu může odůvodnit splnění prvé podmínky čl. 220
odst. 2 písm. b) Celního kodexu Společenství za situace velkého množství dovozů stejného zboží
během dlouhého časového období, pokud zůstaly celní orgány v nečinnosti, jakkoliv celní
prohlášení předložená povinnou osobou byla kompletní a poskytovala výslovně takový popis
zboží se zřetelem na relevantní nomenklaturu, že by bylo možno bez dalšího odhalit jeho
nesprávné sazební zařazení (zmiňovaný rozsudek Hewlett Packard France, body 20 a 21). O chybu
na straně celních orgánů však v žádném případě nemůže jít, pokud tato vznikla v důsledku
nesprávných informací poskytnutých deklarantem nebo jeho zástupcem, kteréžto informace
neměl celní orgán povinnost kontrolovat (viz shora cit. rozsudek Mecanarte, bod 24).
[24] Dále je třeba uvést, že za chybu přičitatelnou celním orgánům lze považovat také
pochybení celních orgánů jiného členského státu nebo třetí země. Každý orgán, který v rámci své
působnosti poskytuje údaje relevantní pro vybrání cla, a který tedy může vyvolat oprávněnou
důvěru osoby povinné zaplatit clo, musí být považován za celní orgán ve smyslu čl. 220 odst. 2
písm. b) celního kodexu (viz shora cit. rozsudek Mecanarte, bod 24, bod 22). Takový orgán může
být orgánem členského státu nebo také třetí země (viz rozsudek Soudního dvora ze dne
14. 5. 1996, Faroe Seafood, C-153/94 a C-204/94, bod 90). V tomto duchu uvádí rovněž
Informační dokument o použití čl. 220 odst. 2 písm. b) a čl. 239 celního kodexu Společenství
s odkazem právě na rozsudek ve věci Faroe Seafood, že za chybu celního orgánu ve smyslu čl. 220
odst. 2 písm. b) se považuje, „pokud byl preferenční status zboží zjištěn na základě systému správní
spolupráce s orgány třetí země, vydání nesprávného potvrzení uvedenými orgány. Uvedl-li vývozce uvedené orgány
v omyl nesprávným popisem skutečností, dochází zde nicméně k chybě, jestliže si tyto orgány byly vědomy nebo
si měly být rozumným způsobem vědomy toho, že zboží nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení.“
[25] Z uvedeného vyplývá, že za aktivní chybu celních orgánů je možné považovat pochybení
švýcarských celních úřadů, které vydaly v rozporu s čl. 88 nařízení náhradní osvědčení o původu
předmětného zboží na základě náhradního osvědčení vystaveného ve Francii. Žalovaný přitom
ve svém rozhodnutí ani v pozdějších námitkách nenamítá, že by k tomu došlo v důsledku
nepravdivých informací předložených žalobkyní švýcarským správním orgánům. Podle zdejšího
soudu je tak splněna podmínka existence chyby celních orgánů. Postup českého celního úřadu,
který při rozhodování o propuštění do volného oběhu uplatnil toliko formální postup
a neověřoval údaje uvedené v celním prohlášení, je důsledkem pochybení švýcarských celních
úřadů. Mezi touto chybou a nezaúčtováním cla pak lze spatřovat vztah příčinné souvislosti
(k tomu viz např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 10. 2013, č. j. 8 Afs 1/2013 - 43). Krajský
soud sice ne zcela správně posoudil postup celního úřadu, protože se dostatečně nezabýval
jednáním švýcarských celních orgánů, které mu předcházelo, ovšem dospěl ke správnému závěru,
že částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů.
Nejednalo se tak o pochybení, které by mělo vliv na zákonnost napadeného rozsudku.
[26] Ohledně dalších podmínek stanovených v čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu platí,
že u osob, které předkládají celní prohlášení, lze předpokládat přirozenou míru nejistoty, která
je dána okolnostmi konkrétního případu. Při posouzení, zda chyba celních orgánů byla
rozumným způsobem zjistitelná osobou povinnou zaplatit clo, která jednala v dobré víře, je třeba
zejména vzít v úvahu povahu spáchané chyby, odbornou praxi osoby povinné zaplatit clo
a pečlivost, kterou prokázala. Za tím účelem je třeba konkrétně posoudit veškeré okolnosti
daného případu (viz. rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 6. 1990, Deutsche Fernsprecher GmbH,
bod 18 a následující). Povaha chyby závisí na komplexnosti nebo naopak dostatečně
jednoduchém charakteru dotčené právní úpravy a časovém období, během něhož orgány
ve své chybě setrvaly (bod 32 shora cit. rozsudku Agrover Srl nebo také rozsudek Soudního dvora
ze dne 3. 3. 2005, Biegi Nahrungsmittel a Commonfood, C-499/03 P, body 47 a 48). Podle rozsudku
Soudního dvora ze dne 11. 11. 1999 ve věci C-48/98 (Söhl & Söhlke, bod 57) je třeba
přezkoumat, zda činnost dotčeného subjektu spočívá v podstatné míře v dovozu a vývozu
a zda má dotčený subjekt předchozí zkušenost s výkonem těchto činností.
[27] Z uvedených úvah vycházel zdejší soud již v citovaném rozsudku č. j. 1 Afs 27/2008 - 97,
bod 67, v němž dospěl k závěru, že obecně platí nepřímá úměra mezi složitostí relevantní právní
úpravy a dobrou vírou dotčené osoby – „čím je sporná oblast práva komplexnější, tím je snazší pro
dotčenou osobu prokázat, že jednala v dobré víře“ (s odkazem na Lyons, T., EC Customs Law, Oxford,
Oxford University Press 2001, str. 419). Konkrétně pak zohlednil, že právní úprava sazebního
zařazení v daném případě nebyla nijak zvláště složitá a zařazení dováženého zboží vycházelo
z prosté logické úvahy. Nadto byl dovozce profesionálem v daném oboru.
[28] Profesionálem v daném oboru je i žalobkyně v posuzované věci. Ovšem povaha chyby
je odlišná od výše uvedeného případu. Nespočívá totiž pouze v tom, co je povinností
hospodářského subjektu a nemusí podléhat další součinnosti nebo kontrole celních orgánů,
ale na čem se celní orgány přímo podílí tím, že vydávají náhradní osvědčení. Pokud stěžovatel
dovozuje, že žalobkyni nemohla svědčit dobrá víra, protože jí byly při podání celního prohlášení
známy okolnosti dopravy předmětného zboží do Švýcarska a musela si být vědoma, že postupuje
v rozporu s ustanovením čl. 88 nařízení, pomíjí skutečnost, že za posouzení souladu celního
prohlášení s právními předpisy se zákonnými požadavky a vydání náhradního osvědčení jsou
v první řadě zodpovědné celní orgány. Na osobu, která předkládá celní prohlášení, nelze plně
přenášet povinnosti orgánů celní správy. Pokud by jakékoliv nedostatky prohlášení automaticky
vylučovaly vznik a existenci její dobré víry, odpovídala by bezvýhradně za správnost interpretace
právní úpravy. Ze strany žalobkyně přitom nešlo o žádné skrývání informací nebo o postup, který
by bylo možné nazvat matoucím. Ze spisového materiálu vyplývá, že podobné obchody
realizovala žalobkyně opakovaně a že švýcarské celní orgány považují svůj postup za souladný
s čl. 88 nařízení. Spor o výklad příslušných ustanovení nařízení se tak odehrává již na úrovni
českých a švýcarských celních orgánů. Dovozovat, že se žalobkyně za takových okolností měla
řídit výkladem českých celních orgánů, který se sice jeví jako správný, ale není v dané věci
jediným a zejména pak ne prvním výkladem příslušné právní úpravy, není v souladu s čl. 220
odst. 2 písm. b) celního kodexu.
[29] Zdejší soud tak dospěl k závěru, že byla splněná i podmínka dobré víry žalobkyně. Nutno
dodat, že tato dobrá víra není absolutní a její trvání je omezeno provedením následné kontroly
českými celními orgány a potvrzením jejich výkladu čl. 88 nařízení soudy ve správním soudnictví.
Vedle toho, jak připomněl i krajský soud, vydalo Generální ředitelství cel na žádost žalobkyně
dne 24. 7. 2009 pod č. j. 22461-2/2009-900000-212 výklad ustanovení čl. 88 nařízení,
který odpovídá dílčím závěrům následné kontroly. V případě přetrvávajícího sporu mezi českými
a švýcarskými celními orgány se proto již žalobkyně do budoucna své dobré víry dovolávat
nemůže. V posuzované věci byla ovšem jednotná celní deklarace předložena celnímu úřadu dne
7. 11. 2008, před vydáním výše uvedených rozhodnutí a výkladu.
[30] S ohledem na skutkové okolnosti daného případu, kdy bylo zboží dovezeno do Evropské
unie „nadvakrát“, je možné doplnit, že žalobkyni by dobrá víra pochopitelně nesvědčila, pokud
by bylo její jednání vedeno podvodnými úmysly. Pachatelé podvodu jsou totiž z aplikace
ustanovení čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu vyloučeni. Ze spisového materiálu nicméně
žádné náznaky toho, že by mohlo dojít k podvodu, bez dalšího nevyplývají, a celní orgány
nevedly dokazování tímto směrem, aby žalobkyně musel prokazovat, že jednala v dobré víře
a do žádného podvodu nebyla zapletena.
[31] S podmínkou existence dobré víry blízce souvisí podmínka, že žalobkyně neměla možnost
rozumným způsobem chybu zjistit. V souladu se závěry krajského soudu posoudil také Nejvyšší
správní soud jako rozhodující pro posouzení splnění této podmínky znění ustanovení čl. 220
pododstavec 2 celního kodexu, podle kterého, pokud byl preferenční status zboží zjištěn
na základě systému správní spolupráce s orgány třetí země, považuje se vydání potvrzení těmito
orgány v případě, že se ukáže jako nesprávné, za chybu, kterou nebylo možné rozumným
způsobem zjistit ve smyslu prvního pododstavce. V posuzované věci není sporu, že preferenční
nakládání s dováženým zbožím bylo přiznáno na základě náhradního osvědčení vydaného celními
orgány Švýcarska. Jelikož se jednalo o náhradní osvědčení vydané orgány třetí země, nastala fikce
chyby, kterou nebylo možné rozumným způsobem zjistit (viz cit. rozsudek Illumitronica). Ostatně
podobně v rozsudku ze dne 19. 7. 2012, č. j. 9 Afs 38/2011 - 94, zdejší soud uvedl: „Nejvyšší
správní soud nemá pochybnosti o tom, že hypotéza druhého pododstavce byla v řízení vedeném se žalobkyní
naplněna. Švýcarské celní orgány totiž vydaly potvrzení (průvodní osvědčení EUR.1), které se později ukázalo
jako nesprávné. Chyba švýcarských celních orgánů tedy byla chybou, kterou nemohla osoba povinná zaplatit
clo (žalobkyně) rozumným způsobem zjistit.“
[32] Co se týče podmínky, že osoba povinná zaplatit clo musí dodržet všechna ustanovení
platných předpisů týkající se celního prohlášení, pak z judikatury Soudního dvora vyplývá,
že deklarant musí předložit celním orgánům veškeré nezbytné informace stanovené v předpisech
Společenství a vnitrostátních předpisech, které doplňují nebo provádějí předpisy Společenství,
pokud jde o požadované celní zacházení pro dotyčné zboží. Tato povinnost však nesmí
jít za hranice předložení údajů a dokladů, které může deklarant rozumným způsobem znát nebo
získat. Jestliže tak uvedený deklarant předkládá v dobré víře údaje, které jsou sice nepřesné nebo
neúplné, ale jediné, které mohl rozumným způsobem znát nebo získat, musí být podmínka
dodržování platných ustanovení týkajících se celního prohlášení považována za splněnou.
V tomto směru lze odkázat na rozsudky Soudního dvora ze dne 23. května 1989, Top Hit,
378/87, a výše uvedený rozsudek ve věci Mecanarte. V obou z nich se jednalo o předložení
nepravdivých či zavádějících dokumentů o dováženém zboží (v prvním případě šlo o zavádějící
popis zboží, ve druhém o chybně uvedený stát původu). Dodržením ustanovení platných
předpisů je tedy primárně chápáno úplné uvedení skutečností rozhodných pro celní zacházení
s dotyčným zbožím. Tato povinnost je blízká ustanovení třetího pododstavce čl. 220 odst. 2
písm. b) celního kodexu, podle kterého vydání nesprávného potvrzení však není chybou, je-li potvrzení
založeno na nesprávném popisu skutečností podaném vývozcem, není-li zřejmé, že orgány vydávající potvrzení
si byly vědomy nebo si měly být vědomy toho, že zboží nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení. Jak uvedl
zdejší soud ve výše citovaném rozsudku č. j. 9 Afs 38/2011 - 94, „(v) této souvislosti je nutné odkázat
na rozsudek Soudního dvora ve věci Beemsterboer, v němž Soudní dvůr dovodil, že v souladu s tradičními pravidly
rozdělení důkazního břemene přísluší celním orgánům, které se za účelem přistoupení k dodatečnému výběru
cla hodlají dovolávat čl. 220 odst. 2 písm. b) třetího pododstavce, initio, celního kodexu, aby na podporu svého
nároku předložily důkaz, že vydání nesprávných osvědčení bylo způsobeno vinou nesprávného popisu skutečností
vývozcem.“ Posouzení toho, zda se jedná o skutečnosti dostačující pro dovoz zboží,
je již v působnosti celních orgánů. Nesplnění této podmínky dovozoval stěžovatel výhradě
z toho, že žalobkyně předložila za účelem přiznání celních preferencí k celnímu prohlášení
náhradní osvědčení, které bylo vydáno z náhradního osvědčení. V takovém postupu však nelze
spatřovat rozpor s předpisy týkajícími se celního prohlášení, neboť jak již bylo uvedeno, nešlo
o skrývání informací nebo poskytování matoucích či nesprávných informací. Žalobkyně
předložila náhradní osvědčení vydané švýcarskými celními orgány, u kterého stěžovatel
nezpochybňuje, že by lo vydáno na základě pravdivých údajů. Proto ani Nejvyšší správní soud
neshledal vady v postupu žalobkyně ve vztahu k celnímu prohlášení a posoudil poslední
podmínku postupu dle čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu jako splněnou.
[33] Krajský soud sice v napadeném rozsudku obecně uvedl, že neshledal vady v postupu
žalobkyně ve vztahu k celnímu prohlášení a že stěžovatel splnění čtvrté podmínky nijak
nezpochybňoval, což zcela neodpovídá skutečnosti, ale vzhledem k tomu, že stěžovatel
poukazoval opět výhradně na vydání náhradního osvědčení v rozporu s platnými právními
předpisy, je možné hodnotit vypořádání této námitky krajským soudem v kontextu jeho celkové
argumentace jako dostačující a i ve vztahu k poslední podmínce aplikace čl. 220 odst. 2 písm. b)
celního kodexu jako správné.
[34] Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že kasační stížnost žalovaného není důvodná,
neboť krajský soud správně zrušil rozhodnutí celního ředitelství z důvodu, že v posuzované věci
byly splněny všechny podmínky aplikace ustanovení čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu
pro neprovedení dodatečného zaúčtování cla.
IV. Závěr a náklady řízení
[35] Protože Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, zamítl
ji postupem dle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.
[36] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů
řízení nepřísluší. Žalobkyně byla v řízení před Nejvyšším správním soudem úspěšná, náleží
jí proto náhrada nákladů tohoto řízení za jeden úkon právní služby spočívající v písemném
podání ve věci samé, tj. ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele [§11 odst. 1 písm. d)
ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, (advokátní tarif)],
tedy celkem 3.100 Kč, a tomu odpovídajících náhradách hotových výdajů ve výši 300 Kč
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupkyně žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty,
zdejší soud proto zvýšil částku odměny o 21 % na celkovou výši 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu