ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.121.2014:35
sp. zn. 6 As 121/2014 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Zory Šmolkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Skanska a.s., se sídlem
Líbalova 1/2348, 149 00 Praha 4, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže,
se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, 604 55 Brno, za účasti SYNER, s. r. o., se sídlem Dr. Milady
Horákové 580/7, 460 01 Liberec, zastoupeného JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem, se sídlem
Prvního pluku 206/7, 186 00 Praha 8, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2014, č. j. 31 Af 113/2012 - 128,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížnosti se žalovaný (dále též stěžovatel) domáhal zrušení
rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. 31 Af 113/2012 – 128 ze dne 30. 4. 2014,
zrušujícího rozhodnutí předsedy Úřadu pro hospodářskou soutěž ze dne 28. 5. 2012,
č. j. ÚOHS-81/2012/VZ-9822/2012/310/ASc., kterým byl zamítnut rozklad žalobkyně
a potvrzeno předchozí rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 13. 3. 2012,
č. j. ÚOHS-S429/2011/VZ-1757/2012/510/Mgr.
[2] Kasační stížnost byla podepsána Ing. Petrem Rafajem, předsedou Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže, a ke stížnosti bylo přiloženo pověření pro Mgr. M. L., zaměstnankyni
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže k zastupování stěžovatele ve věci předmětné kasační
stížnosti; současně byl kasační stížnosti přiložen diplom o dosaženém vysokoškolském
právnickém vzdělání Mgr. M. L. na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Kasační
stížnost však byla podepsána pouze Ing. Rafajem a ten byl i v záhlaví uveden jako osoba za
stěžovatele jednající.
[3] Stěžovatel svou kasační stížnost dále neodůvodnil s tím, že bude doplněna ve lhůtě
stanovené soudem, což stěžovatel skutečně učinil a k výzvě Nejvyššího správního soudu kasační
stížnost doplnil dne 11. 7. 2014. Rovněž doplnění kasační stížnosti bylo podepsáno Ing. Petrem
Rafajem, předsedou Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a v záhlaví byl Ing. Petr Rafaj
uveden jako osoba za stěžovatele jednající.
[4] Nejvyšší správní soud proto vyzval stěžovatele usnesením č. j. 6 As 121/2014 – 27
ze dne 26. 5. 2015, aby doplnil svou kasační stížnost podle usnesení ze dne 4. 6. 2014,
č. j. 6 As 121/2014 - 8 tak, aby byla splněna podmínka vyplývající z §105 odst. 2 s. ř. s.,
tedy buď aby byl žalovaný zastoupen advokátem a tento za něj v řízení jednal,
nebo aby za něj jednal jeho zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání vyžadované
pro výkon advokacie a jeho vzdělání prokázal, a v případě, že vysokoškolské právnické vzdělání
má osoba, která doposud za žalovaného jednala (Ing. Rafaj), aby toto uvedl a předložil důkazy
k prokázání dosažení požadovaného vzdělání. Současně poučil stěžovatele, že nebude-li uvedený
nedostatek ve stanovené lhůtě odstraněn, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne
podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[5] Na tuto výzvu stěžovatel reagoval sdělením z 8. 6. 2015, doručeným Nejvyššímu
správnímu soudu 9. 6. 2015, ve kterém uvedl, že jak podání kasační stížnosti, tak doplnění kasační
stížnosti ze dne 11. 7. 2014, byla sepsána Mgr. M. L., zaměstnankyní stěžovatele. Podepsána a
podána pak byla předsedou Úřadu Ing. Petrem Rafajem, který podle ustanovení §33 odst. 5 s. ř.
s. za něj jedná, přičemž pověřená zaměstnankyně není z důvodu svého funkčního zařazení
oprávněna podepisovat podání činěná za stěžovatele. Toto sdělení Nejvyššímu správnímu soudu
je rovněž podepsáno Ing. Petrem Rafajem, předsedou Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, a
Ing. Petr Rafaj je uveden jako osoba jednající za stěžovatele. Stěžovatel poukázal na řízení vedená
dosud před Nejvyšším správním soudem, označená spisovou značkou, ve kterých byl postup
stěžovatele, kdy za něj jedná jeho předseda Ing. Rafaj, aprobován tím, že v nich bylo meritorně
rozhodnuto; poukázal dále na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 95/2007 ze
dne 25. 2. 2009, s tím, že v nyní posuzované věci je založen vysokoškolský diplom
zaměstnankyně stěžovatele, která by za stěžovatele jednala např. u nařízeného ústního jednání.
Názor, vyslovený ve výzvě k odstranění nedostatku povinného zastoupení, je podle stěžovatele
odchylný od dosavadního ustáleného právního názoru Nejvyššího správního soudu, a pokud by
chtěl šestý senát Nejvyššího správního soudu takto postupovat, i s ohledem na legitimní
očekávání stěžovatele by bylo vhodné věc postoupit rozšířenému senátu Nejvyššího správního
soudu.
[6] Podle §105 odstavec 2 s. ř. s. [s]těžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li
stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání,
které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
[7] Povinné zastoupení advokátem, vyplývajícím z citovaného §105 odst. 2, první věta s. ř. s.,
je podmínkou řízení, která platí bez ohledu na to, zda stěžovatel podle vlastního přesvědčení
právní zastoupení potřebuje, či nikoliv (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 6 Ans 13/2006 – 55 ze dne 14. 10. 2007 nebo rozsudek č. j. 3 As 40/2007 – 64 ze dne
30. 5. 2007). Vyjadřoval se k němu opakovaně i Ústavní soud, který v zákonném požadavku
tzv. „advokátního přímusu“ neshledal porušení práva na přístup k soudu, vyplývajícímu z článku
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Svůj závěr vyjádřil např. v usnesení k návrhu
na zrušení §241 odst. 2 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zakotvující povinné zastoupení advokátem pro mimořádný opravný
prostředek dovolání v civilním řízení, sp. zn. Pl. ÚS 43/2000 ze dne 14. 9. 2000,
podle kterého „[ú]stavní soud nepovažuje napadené ustanovení za vymykající se ústavně garantovanému právu
na přístup jednotlivce k soudu zakotvenému v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti
Ústavní soud připomíná, že povinné zastoupení advokátem v civilním řízení je institutem, který má své místo
i v jiných evropských právních řádech, a i přes odlišnost jeho rozsahu se vždy vyžaduje u soudů vyšších instancí“.
[8] Ze zásady povinného zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti umožňuje soudní
řád správní pouze dvě výjimky. První výjimkou je případ, kdy sám stěžovatel má vysokoškolské
právnické vzdělání vyžadované pro výkon advokacie. Druhou výjimkou je situace,
kdy zaměstnanec stěžovatele nebo jeho člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
má požadované vysokoškolské vzdělání. Pro naplnění předpokladů druhé výjimky ze zásady
povinného zastoupení tedy nestačí, že kterýkoliv zaměstnanec stěžovatele nebo jeho člen má
vysokoškolské právnické vzdělání, ale musí jít o toho zaměstnance, popř. člena,
který za stěžovatele jedná nebo jej zastupuje; všechny tyto podmínky (požadované vzdělání,
jednání stěžovatele osobou s tímto vzděláním a postavení této osoby vůči stěžovateli
jako zaměstnanec nebo člen) musí být naplněny kumulativně.
[9] Stěžovatel v řízení uplatňuje druhou z výjimek z povinného zastoupení,
tedy že za něj jedná zaměstnanec s požadovaným vzděláním. Nejvyšší správní soud proto ověřil,
zda stěžovatel předpoklady této druhé výjimky ze zásady povinného zastoupení advokátem
splňuje.
[10] Nejvyšší správní soud již v rozsudku z 31. 8. 2004, č. j. 2 Azs 45/2003 – 118 dovodil,
že „[p]ro posouzení, která osoba jedná za správní orgán ve smyslu ustanovení §33 odst. 5 s. ř. s., je rozhodující
identifikace osoby podepsané pod kasační stížností“. V posuzovaném případě za stěžovatele podepisuje
všechna podání jeho předseda Ing. Petr Rafaj, který je uveden rovněž v záhlaví každého podání,
a je tedy zřejmé, že je v tomto případě osobou za stěžovatele jednající.
[11] Ing. Rafaj však nemá vysokoškolské právnické vzdělání, resp. jeho vysokoškolské
právnické vzdělání nebylo ze strany stěžovatele k výzvě Nejvyššího správního soudu ani tvrzeno
ani prokázáno. Stěžovatel proto spolu s kasační stížností předložil pověření
pro svou zaměstnankyni, která vysokoškolské právnické vzdělání vyžadované pro výkon
advokacie má, čímž podle svého názoru splnil podmínku podle §105 odst. 2 s. ř. s.
K tomu Nejvyšší správní soudu uvádí, že pověřená zaměstnankyně je sice zaměstnankyní
stěžovatele a má požadované právnické vzdělání, je nadto osobou oprávněnou za stěžovatele
jednat na základě pověření k jednání (§33 odst. 5 s. ř. s.), nicméně tato pověřená zaměstnankyně
v řízení za stěžovatele nejednala a nejedná, neboť nejde o osobu, jejíž projevy vůle jsou
za stěžovatele vůči Nejvyššímu správnímu soudu adresovány, jinými slovy, která za stěžovatele
jeho podání k Nejvyššímu správnímu soudu podepisuje. Ke splnění všech kumulativně
požadovaných podmínek pro vznik výjimky ze zásady povinného zastoupení podle §105 odst. 2,
druhá věta s. ř. s. tak nedošlo.
[12] Stěžovatel ve svém podání z 8. 6. 2015 namítl, že pověřená zaměstnankyně není
podle svého funkčního zařazení oprávněna za stěžovatele podání podepisovat. Tuto skutečnost
však Nejvyšší správní soud nemůže zkoumat, neboť vychází z předloženého pověření.
Pokud se stěžovatel při udělení pověření této zaměstnankyni dopustil omylu v tom, že pověřil
k jednání někoho, kdo podle jeho vnitřních předpisů navenek jednat nemůže, pak takový omyl
na účinnost pověření vůči Nejvyššímu správnímu soudu nemá vliv, neboť podle §41 o. s. ř.
ve spojení s §64 s. ř. s., procesní úkony se posuzují pouze podle jejich projevu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, podle kterého „[k]aždý procesní
úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním
úkonem a vnitřní vůli jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním
úkonem projevil a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv“). Nic nebránilo
stěžovateli, aby svůj omyl napravil např. předložením pověření jinému svému zaměstnanci
s vysokoškolským právnickým vzděláním, který by za stěžovatele jednat mohl.
[13] Úvaha stěžovatele, že „jednáním zaměstnance“ se rozumí toliko jednání u nařízeného
ústního jednání, je nesprávná, neboť nemá oporu ani v žádném zákonném ustanovení,
ani v judikatuře ani právní teorii; jednáním podle shora citovaného §105 odst. 2 s. ř. s. se rozumí
jednání v právním slova smyslu, jde tedy o právní skutečnost, se kterou právo spojuje vznik,
změnu nebo zánik právních vztahů; a vzhledem k tomu, že před Nejvyšším správním soudem
je ústní jednání nařizováno pouze výjimečně, bude mít jednání v řízení o kasační stížnosti
zejména formu písemných úkonů vůči soudu (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího správního
soudu č. j. 2 Azs 45/2003 – 118).
[14] Stěžovatelem citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 95/2007- 47
ze dne 25. 2. 2009 na posouzení věci nedopadá, neboť v něm není řešena otázka splnění
podmínky povinného zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti a výjimky z této zásady,
ale otázka, zda již kasační stížnost musí být za stěžovatele podána jeho zaměstnancem
s vysokoškolským právnickým vzděláním a otázka oprávnění k jejímu podpisu. Nejvyšší správní
soudu k tomu dodává, že soudní řád správní pro samotné podání kasační stížnosti povinné
zastoupení advokátem nevyžaduje, to vyžaduje až pro následné řízení o kasační stížnosti.
[15] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že není pochyb o tom, že Ing. Rafaj jako předseda
stěžovatele je osobou oprávněnou za stěžovatele jednat podle §33 odst. 5 s. ř. s.
Nic to však nemění na závěru, že v řízení o kasační stížnosti platí specifický režim §105 odst. 2
s. ř. s. Stěžovatel v jeho smyslu nesplnil zákonné podmínky pro povinné zastoupení a není
tak dána jedna z podmínek řízení, neboť podmínka povinného zastoupení (resp. splnění
podmínek pro výjimku z ní) je podmínkou formální, bezvýjimečnou a soud nemá žádnou
možnost soudního uvážení netrvat na jejím splnění v případě zvláštního zřetele hodného.
Podmínku musí splnit kterýkoliv stěžovatel, který se na Nejvyšší správní soud obrátí s kasační
stížností, a při jejím nesplnění kterýmkoliv stěžovatelem je jeho kasační stížnost odmítnuta,
o čemž svědčí rozsáhlá dosavadní judikatura; za všechna lze zde uvést např. usnesení Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 8 Azs 125/2005 – 83, podle kterého „[n]edostatek zastoupení stěžovatele
v řízení o kasační stížnosti je nedostatkem podmínek řízení. Nebyl-li odstraněn, Nejvyšší správní soud kasační
stížnost odmítne [§46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.]“. Bylo by v rozporu se zásadou rovnosti
účastníků řízení, vyplývající z §36 odst. 2 s. ř. s., která vychází z čl. 37 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, pokud by soud pouze v případě stěžovatele jako správního orgánu na splnění
této zákonem stanovené podmínky netrval.
[16] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou ustálené praxe vůči stěžovateli,
podle které pro splnění podmínky podle §105 odst. 2 s. ř. s. postačí u stěžovatele předložení
pověření a vysokoškolského diplomu některého zaměstnance stěžovatele za současného jednání
za stěžovatele jeho předsedou bez vysokoškolského právnického vzdělání. Předně, takový právní
názor nebyl v žádném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dosud vysloven a šestý senát
se nyní neodchyluje od ustáleného výkladu a není tedy zde důvod pro postup podle §17 odst. 1
s. ř. s. a postoupení věci rozšířenému senátu; naopak přijatý výklad je v souladu dosavadní
judikaturou, shora v tomto usnesení citovanou. V řízeních, jejichž spisové značky stěžovatel
ve svém podání uvedl, nebyla vznesena námitka porušení ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.
a Nejvyšší správní soud se v nich na splnění této podmínky nezaměřil, což byl postup
nenaplňující bezezbytku ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s., v žádném případě z něj však nelze
dovodit, že se na stěžovatele podmínka povinného zastoupení advokátem (respektive jednání
zaměstnancem s vysokoškolským právnickým vzděláním vyžadovaným pro výkon advokacie)
nevztahuje. Námitka byla vznesena až v řízení sp. zn. 6 As 100/2014, ve kterém Nejvyšší správní
soud postupoval shodně jako v nyní posuzovaném případě a není žádný důvod se od již přijatého
právního názoru odchýlit. To, jak se konkrétně zastupování správního orgánu nebo jednání
za něj v řízení před správními soudy projevuje v písemném styku podle judikatury plyne z již výše
uvedeného, že „[p]ro posouzení, která osoba jedná za správní orgán ve smyslu ustanovení §33 odst. 5 s. ř. s.,
je rozhodující identifikace osoby podepsané pod kasační stížností“, což musí stejně tak platit ve spojení
s požadavkem §105 odst. 2 s. ř. s.
[17] Stěžovatel byl s právním názorem Nejvyššího správního soudu na otázku splnění
podmínky povinného zastoupení podrobně seznámen v usnesení č. j. 6 As 121/2014 -27 ze dne
26. 5. 2015, kde byl k odstranění nedostatku podmínky řízení vyzván s poučením o následcích
nesplnění této výzvy, stěžovatel však výzvy soudu neuposlechl a setrval na svém – nesprávném –
právním názoru, že postačí, aby k doplnění kasační stížnosti pouze přiložil pověření
svého zaměstnance, který má dosaženo požadované vzdělání, a za stěžovatele v řízení dále jednal
jeho předseda bez příslušného právnického vzdělání. Poté, co byl stěžovatel seznámen s právním
názorem soudu, nemohl být v legitimním očekávání, že soud bude jeho postup akceptovat.
[18] Za této situace Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá, než podle 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
kasační stížnost odmítnout pro nedostatek podmínky řízení spočívající v tom, že stěžovatel
nesplňuje podmínky §105 odst. 2 s. ř. s., neboť osoba za stěžovatele jednající nemá
vysokoškolské právnické vzdělání vyžadované pro výkon advokacie a stěžovatel není zastoupen
advokátem. Odmítnutím kasační stížnosti je řízení o kasační stížnosti skončeno.
[18] Výrok II. tohoto usnesení vyplývá z §60 odst. 3 s. ř. s., podle kterého žádný z účastníků
řízení nemá v případě odmítnutí kasační stížnosti právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu