ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.137.2014:37
sp. zn. 6 As 137/2014 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: J. Š.,
zastoupeného JUDr. Davidem Černým, advokátem, se sídlem U Nádrže 625/6, Praha 8
- Kobylisy, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, odbor dopravy a silničního
hospodářství, se sídlem Tř. T. Bati 21, Zlín, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 1. 2012,
č. j. KUZL-90809/2011, sp. zn. KUSP-90809/2011/DOP/Ze, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2014, č. j. 58 A 17/2012 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Včas podanou kasační stížností žalobce brojí proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
(dále jen „krajský soud“) ze dne 13. 5 . 2014, č. j. 58 A 17/2012 – 37 (dále jen „napadený
rozsudek“), jímž krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 1. 2012,
č. j. KUZL-90809/2011, sp. zn. KUSP-90809/2011/DOP/Ze (dále jen „napadené rozhodnutí“).
Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí
Městského úřadu Rožnov pod Radhoštěm, odbor dopravy, ze dne 30. 11. 2011,
č. j. MěÚ/OD/40448/233/2011/EP (dále „rozhodnutí orgánu prvního stupně“), jímž byl
žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků podle §125c odst. 1 písm. d) a §125c odst. 1
písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v rozhodném znění
(dále jen „zákon o silničním provozu“), a ze spáchání přestupku podle §16 odst. 1 písm. c)
zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla,
v rozhodném znění (dále jen „zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla“). Za spáchání
těchto přestupků byla žalobci uložena pokuta ve výši 27.000 Kč a zákaz činnosti spočívající
v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců. Konkrétně přestupkové jednání
žalobce spočívalo v tom, že dne 21. 8. 2011 okolo 10:50 hodin na účelové komunikaci
u rozestavěných domů, po odbočení vlevo z místní komunikace ulice Starozuberská, v blízkosti
místní části Vlkoprdy v obci Zubří, při silniční kontrole jako řidič motorového vozidla Škoda
Forman RZ X se na výzvu policisty odmítl podrobit vyšetření podle zvláštního právního
předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem, čímž porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. f)
zákona o silničním provozu. Při této kontrole u sebe žalobce zároveň neměl řidičský průkaz
a osvědčení o registraci vozidla, čímž porušil ustanovení §6 odst. 8 písm. a), resp. §6 odst. 8
písm. b) zákona o silničním provozu. Žalobce u sebe při této kontrole neměl ani zelenou kartu,
čímž porušil ustanovení §17 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.
V napadeném rozsudku vzal krajský soud za prokázané, že dne 21. 8. 2011 policisté
pprap. Bc. R. G. a nstržm. A. A. projížděli po spojovací cestě mezi Starým a Novým Zubřím.
Měli k dispozici vozidlo zn. Škoda Octavia v barvách Policie ČR. V okamžiku, kdy stáli přímo na
křižovatce, vyjelo ze Starého Zubří, ul. Starozuberská, osobní motorové vozidlo tovární značky
Škoda Forman, RZ X, bílé barvy, které v okamžiku, kdy spatřilo policejní hlídku, prudce
zabrzdilo a strhlo řízení směrem doleva, ze směru jeho jízdy. Policisté se proto rozhodli řidiče
zkontrolovat. Vzdálenost mezi vozidlem Policie ČR a vozidlem řidiče byla cca 150 metrů. I na
tuto vzdálenost si oba policisté všimli, že ve vozidle je pouze osoba řidiče. Vozidlo následně
pokračovalo po účelové komunikaci směrem k novostavbám, které se zde nacházejí a které jsou
vzdálené asi 30 metrů od hlavní pozemní komunikace. Společně měli policisté na vozidlo stále
dobrý výhled. Vozidlo zastavilo před jedním z těchto domů a řidič vozidlo opustil a rychlým
krokem šel směrem od hlavní pozemní komunikace a od svého osobního motorového vozidla
pryč. Řidiče policisté zastavili ve vzdálenosti asi 20 metrů od místa, kde zastavil s vozidlem.
Vyzvali jej k předložení dokladů potřebných k provozu a řízení osobního motorového vozidla.
Řidič tomu nevyhověl a reagoval slovy, že žádné doklady u sebe nemá. Ztotožnění řidiče
proběhlo v evidenci Policie ČR a bylo zjištěno, že se jedná o osobu žalobce. Následně byl vyzván
slovy: „Jménem zákona Vás vyzývám k podrobení se orientačnímu vyšetření, dechové zkoušce
přístrojem Dräger ke zjištění, zda nejste pod vlivem alkoholických nápojů“. Na tuto výzvu
reagoval žalobce slovy, že žádné osobní motorové vozidlo neřídí, a tudíž se žádné zkoušce ani
jinému vyšetření nepodrobí. S dalším postupem byl žalobce řádně obeznámen a na místě bylo
sepsáno oznámení o přestupku, ke kterému se odmítl jakýmkoliv způsobem vyjádřit a rovněž jej
odmítl podepsat. Z místa pak odešel. Krajský soud se ztotožnil s posouzením, které provedly
správní orgány, když uznaly žalobce vinným ze spáchání výše vymezených přestupků.
S jednotlivými žalobními námitkami se krajský soud vypořádal následovně. K námitkám,
že obvinění nemá oporu ve spisu orgánu policie, že z úředního záznamu nevyplývá,
že za žalobcem jela policejní hlídka, a že nstržm. A. A. samostatný úřední záznam nesepsal a
„nalézacímu orgánu“ nepředložil, uvedl krajský soud, že tyto jsou zcela nedůvodné. Ve spisovém
materiálu Policie ČR, zejména v úředním záznamu ze dne 21. 8. 2011 a oznámení přestupku
vyhotoveného téhož dne, je zcela jasně a bez pochybností popsána jak jízda, tak i chování a
reakce žalobce po zastavení vozidla, včetně odmítnutí orientační dechové zkoušky a odmítnutí
předložení požadovaných dokladů. Namítal-li žalobce, že nstržm. A. úřední záznam nesepsal a
nepředložil, čímž měl zřejmě na mysli oznámení přestupku, není možno tomuto tvrzení
přisvědčit, neboť uvedený záznam je podepsán oběma členy policejní hlídky. Dále žalobce
namítal, že popis skutku v rozhodnutí je nejednoznačný. Žalobce konkrétně namítal, že ve
skutkové větě výroku není uveden průběh žalobcova jednání a není v ní uvedeno, zda bylo
žalobcovo vozidlo, které měl řídit, hlídkou zastaveno, taktéž v ní není uvedeno, jaká osoba
ho k dechové zkoušce vyzvala a není v ní uvedeno konkrétní znění této výzvy. Žalobce tvrdil,
že „nalézací orgán“ lže a že rozhodnutí je vykonstruované a zmatečné. I tyto námitky krajský
soud posoudil jako nedůvodné. Krajský soud uvedl, že ve výroku rozhodnutí orgánu prvního
stupně je zřetelně popsáno, jakého protiprávního jednání se žalobce dopustil, kdy a kde
se ho dopustil, a jaká zákonná ustanovení tímto jednáním porušil. Ve výroku rozhodnutí není
nutno uvádět jména, příjmení a funkce příslušníků policejního orgánu a již vůbec ne konkrétní
znění výzvy, aby se žalobce podrobil dechové zkoušce. Krajský soud dále nepřisvědčil námitce
žalobce, že policejní orgán při výzvě nesplnil jeho poučovací povinnost, když zjistil, že ve spise
je založeno písemné poučení, které je podepsáno oběma policisty a které žalobce odmítl
podepsat. K tvrzení žalobce, že ten byl zkrácen na jeho právu na obhajobu, když správní orgán
rozhodl o skutku, o kterém nevedl řízení, krajský soud uvedl, že ze spisu je zřejmé, že žalobci
bylo obvinění řádně sděleno, přičemž právě o tomto obvinění bylo následně rozhodnuto.
K námitce, že v řízení nebyl vyslechnut svědek J. M., krajský soud uvedl, že ten řídit žalobce
vozidlo neviděl ani neviděl žalobce toto vozidlo opouštět. Navíc bylo zjištěno, že v průběhu
správního řízení tento svědek zemřel. Krajský soud taktéž nemohl přisvědčit námitce spočívající
v tom, že měl být proveden důkaz znaleckým posudkem ohledně zdravotního stavu policisty G.
Ani ze svědecké výpovědi tohoto policisty ani z jiných dokladů obsažených ve správním spise
nevznikly pochybnosti o tom, že by tento svědek byl nezpůsobilý výkonu svého povolání.
Neprovedl-li správní orgán prvního stupně ohledání či šetření na místě samém není ani toto
žalobní námitka důvodná, neboť zákonem je zcela ponecháno na úvaze správního orgánu, které
důkazy v řízení provede a které považuje za neúčelné, nehospodárné a nadbytečné. K námitce,
že žalovaný nemohl rozhodovat ve věci dříve, než bylo vyřízeno odvolání žalobce proti usnesení,
jímž byla zamítnuta jeho námitka podjatosti oprávněné úřední osoby, krajský soud uvedl, že tato
skutečnost žalovanému nebránila v tom, aby pokračoval v řízení. Žalovaný tak nemohl zatížit
řízení vadou.
V kasační stížnosti žalobce (dále „stěžovatel“) uvádí, že tvrzení žalovaného, že žalobce
byl vyzván policistou k podrobení se vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění,
zda není ovlivněn alkoholem, nemá oporu ve spisech. Ze spisu nevyplývá, že by stěžovatel
byl řidičem předmětného vozidla. Tvrzení, že by policejní hlídka měla jet za stěžovatelem,
se ve spise také nevyskytuje. Stěžovatel zdůrazňuje, že silniční kontrolou se rozumí taková
kontrola, kdy oprávněná osoba ve stejnokroji zákonem předpokládaným způsobem zastaví
vozidlo a následně provede kontrolu, zda řidič splňuje zákonné povinnosti. K silniční kontrole
však nedošlo a žádným způsobem to nevyplývá ze spisového materiálu, ze kterého pouze
vyplývá, že policejní hlídkou byla zastavena osoba, která se nacházela několik desítek metrů
od vozidla, tedy nikoliv, že by tato osoba byla řidičem, a proto se nemohlo jednat o silniční
kontrolu. Ani z napadeného rozhodnutí a napadeného rozsudku není seznatelné, z čeho vzal
nalézací orgán za prokázané, že za osobním vozem, který měl řídit stěžovatel, jel předmětný
policejní vůz. A contrario, z úředního záznamu vyplývá, že policisté měli stát na křižovatce,
nikoliv jet za předmětným osobním vozem. Také nelze vzít za prokázané, že policisté z onoho
místa řidiče viděli, resp. zdali jej vidět vůbec mohli. Stěžovatel zdůrazňuje, že samotná výpověď
jednoho policisty, kdy druhý policista se chová přinejmenším podivně (zde stěžovatel odkázal
na žalobu, ve které rozporoval duševní stav policisty G.), není dostatečným důkazem. Stěžovatel
namítá, že krajský soud se nevypořádal s tím, že žalovaný odmítl provést stěžovatelem
navrhované důkazy, zejména pak, že bez dalšího odmítl ohledání či šetření na místě samém.
Je samozřejmě pravdou, že není povinností správního orgánu provádět veškeré navrhované
důkazy, avšak v daném případě byl bez bližšího odůvodnění odmítnut důkaz, respektive bylo
odmítnuto šetření na místě samém, když je pro daný případ zcela nezbytné odpovědět na otázku,
zda je vůbec reálně možné nejen vidět nýbrž i rozpoznat na vzdálenost 150 metrů určitou osobu.
Rozhodnutí o odmítnutí tohoto důkazu jakožto důkazu nadbytečného je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud nesprávně posoudil otázku, zdali
žalovaný mohl v řízení pokračovat i přesto, že nebylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti
usnesení, jímž nebylo vyhověno námitce podjatosti osoby oprávněné k rozhodování v odvolacím
řízení. Soud sám uznal, že žalovaný pokračoval v řízení, byť ještě nebylo pravomocně
rozhodnuto o podané námitce, avšak uvádí, že tím nedošlo k vadě správního řízení. Stěžovatel
má pak za to, že takové rozhodnutí soudu je nezákonné. Skutečnost, že rozhodnutí o námitce
podjatosti nepředcházelo rozhodnutí ve věci, způsobuje zmatečnost odvolacího řízení. Jako
komfortní řešení se stěžovateli jeví řízení o přestupku přerušit do doby, než bude rozhodnuto
o námitce podjatosti. Když tak žalovaný neučinil, nevychází jeho rozhodnutí ze stavu zjištěného
tak, aby o něm nevznikaly důvodné pochybnosti, neboť s k přihlédnutím k zásadě in dubio
pro reo rozhodoval vyloučený úředník, nebylo-li s konečnou platností, v instanci správní,
rozhodnuto, že vyloučen není. K tomu dále stěžovatel uvedl, že Nejvyšší správní soud judikoval,
že proti rozhodnutí o námitce podjatosti nelze samo o sobě brojit žalobou podle §65 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jelikož
se jedná o podkladové rozhodnutí ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že ze spisu zřetelně vyplývá,
že stěžovatel byl řidičem vozidla. Jako zcela mechanické pak žalovaný považuje stěžovatelovo
pojetí institutu silniční kontroly. Kontrola řidičů vozidel se odvíjí zejména od účasti řidiče
na silničním provozu a neznamená vždy automaticky, že jedinou variantou kontroly řidiče
v silničním provozu může být postup stěžovatelem popsaný v kasační stížnosti. Stěžovatel před
zastavením a vystoupením z vozidla vozidlo v silničním provozu řídil. Byla zachována jedna
nepřetržitá na sebe navazující dějová linka, která nebyla ani přerušena např. tím, že by policisté
sledovaného řidiče ztratili z dohledu apod. Policisté tedy byli plně oprávněni vyzvat řidiče
k předložení dokladů potřebných k řízení motorového vozidla, jakož i požadovat od řidiče, aby
se podrobil dechové zkoušce, což odmítl. Policisté neměli ani důvod zastavit vozidlo stěžovatele
způsobem stanoveným §79 odst. 2 zákona o silničním provozu, neboť při příjezdu na místo
již vozidlo stálo, stěžovatel z vozidla vystupoval a odcházel pryč. Oprávnění policistů
k předmětné výzvě a předložení dokladů není zúženo pouze na situaci, kdy řidič fyzicky sedí
za volantem. Tento názor žalovaný podporuje citací rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 2. 2011, č. j. 2 As 1/2011 – 60. Žalovaný s odkazem na odůvodnění napadeného
rozhodnutí uvádí, že se dostatečně vypořádal s návrhem stěžovatele na provedení důkazu
ohledání či šetření na místě samém. Skutečnost, že obviněný byl řidičem uvedeného motorového
vozidla, je zřejmá z provedených důkazů, není tedy zřejmé, k čemu by provedení stěžovatelem
navržených důkazů mohlo přispět, a proto bylo vyhodnoceno jako nadbytečné. Žalovaný
zdůraznil, že o duševním stavu policisty G. není pochyb, a proto je tato námitka pouze
flagrantním a neodůvodněným obviněním. K námitce podjatosti úřední osoby žalovaný uvádí,
že ta byla vypořádána usnesením vedoucí odboru dopravy a silničního hospodářství Krajského
úřadu Zlínského kraje ze dne 12. 1. 2012 tak, že úřední osoba není vyloučena z úkonů odvolacího
řízení. Usnesení se stalo předběžně vykonatelným a po vypořádání námitky podjatosti
nic nebránilo tomu, aby bylo v řízení pokračováno vydáním rozhodnutí. Tento názor stěžovatel
podporuje citací rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2012,
č. j. 1 As 55/2012 - 32. Podané odvolání k Ministerstvu dopravy proti usnesení o námitce
podjatosti zákonnost postupu žalovaného nikterak nezměnilo v jeho neprospěch. Stěžovatelem
navrhované „konformní řešení“ spočívající v přerušení řízení k ničemu přispět nemohlo, neboť
žalovaný se s námitkou podjatosti vypořádal dle §14 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), bylo o ní rozhodnuto bez zbytečného
odkladu, a splnil tedy správním řádem vymezené kroky pro další zákonný postup v řízení
spočívající ve vydání rozhodnutí ve věci samé. Po odvolání stěžovatele proti usnesení žalovaný
předal spisový materiál Ministerstvu dopravy, které doposud o odvolání proti usnesení
nerozhodlo. Stěžovatel se po celé dva roky nestaral o vypořádání námitky podjatosti v odvolacím
řízení, přitom měl upozornit na nečinnost Ministerstva dopravy on sám.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že byla podána osobou oprávněnou včas a je proti napadenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Podle §125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí
přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích se přes výzvu podle §5 odst. 1 písm. f)
a g) odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyla ovlivněna
alkoholem nebo jinou návykovou látkou, ačkoliv takové vyšetření není spojeno s nebezpečím
pro její zdraví. Ustanovení §5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu stanoví právě
povinnost řidiče podrobit se na výzvu policisty, vojenského policisty, zaměstnavatele, ošetřujícího
lékaře nebo strážníka obecní policie vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění,
zda není ovlivněn alkoholem.
Podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí
přestupku tím, že jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší
povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona. V hlavě II zákona o silničním provozu
se mj. stanoví povinnost řidiče mít při řízení u sebe řidičský průkaz [§6 odst. 8 písm. a) zákona
o silničním provozu] a mít při řízení u sebe osvědčení o registraci vozidla podle zvláštního
právního předpisu [§6 odst. 8 písm. b) zákona o silničním provozu].
Podle §17 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla je řidič při provozu
vozidla na pozemní komunikaci povinen mít u sebe zelenou kartu nebo doklad o hraničním
pojištění a na požádání jej předložit příslušníku Policie České republiky. Pokud fyzická osoba jako
řidič vozidla v rozporu s §17 odst. 1 nepředloží zelenou kartu, nebo doklad o hraničním
pojištění, dopustí se tím přestupku dle §16 odst. 1 písm. c) zákona o pojištění odpovědnosti
z provozu vozidla.
Nejprve se Nejvyšší správní soud musel vypořádat s namítanou nepřezkoumatelností
napadeného rozsudku, neboť v případě shledání existence této vady je zpravidla další přezkum
rozhodnutí krajského soudu bezpředmětný. Touto vadou soudního rozhodnutí se ostatně soud
musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal (srov. §109 odst. 3 s. ř. s.). V případě
napadeného rozsudku však soud takovou vadu neshledal. Stěžovatel konkrétně namítá, že krajský
soud se nevypořádal s tím, že žalovaný odmítl provést stěžovatelem navrhované důkazy, zejména
pak, že bez dalšího odmítl ohledání či šetření na místě samém. Krajský soud na str. 5 – 6
napadeného rozsudku uvádí důvody, proč má za to, že správní orgány správně posoudily,
že provádět žalobcem navržené důkazy by bylo nadbytečné. K navrženému výslechu J. M. krajský
soud především uvedl, že tento svědek v průběhu správního řízení zemřel. K navrženému
provedení znaleckého posudku ohledně zdravotního (mentálního) stavu svědka G. krajský soud
uvedl, že z jeho svědecké výpovědi a z jiných dokladů obsažených ve spise nevznikly pochybnosti
o jeho zdravotní způsobilosti. K navrženému důkazu v podobě ohledání či šetření na místě
samém krajský soud vskutku poněkud stručně uvedl, že je na úvaze správního orgánu, které
důkazy provede. Takové odůvodnění však nelze považovat za nepřezkoumatelné,
neboť ze zbylého textu odůvodnění v této části, kde krajský soud odkazuje na odůvodnění
napadeného rozhodnutí, vyplývá, že krajský soud se s tímto hodnocením žalovaného
o neprovedení důkazu ztotožňuje. Stěžovatel v žalobě krajskému soudu nenabídl žádné
argumenty, jak by provedení tohoto důkazu mohlo přispět k řešení věci, resp. proč považuje
postup správních orgánů, které se rozhodly tento důkaz neprovádět, za chybný. Když tedy sám
žalobce ponechal svou žalobní námitku v takto obecné rovině, nelze nyní krajskému soudu
vyčítat, že se s ní vypořádal právě v míře odpovídající její obecnosti (srov. rozsudek rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, vše zde citovaná
judikatura je dostupná na www.nssoud.cz). Krajský soud nemusí hledat způsob pro alternativní
a originální vyjádření závěrů, které již přesvědčivě vyslovily správní orgány (podobně
srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, č. j. 6 As 54/2013 - 128).
Nejvyšší správní soud tak k namítané nepřezkoumatelnosti uzavírá, že napadený rozsudek je zcela
srozumitelný, dostatečně odůvodněný a krajský soud se v něm dostatečně vypořádává
s jednotlivými žalobními námitkami.
Nejvyšší správní soud se dále vypořádal s námitkou stěžovatele spočívající v tom,
že ze spisů nijak nevyplývá, že stěžovatel byl při silniční kontrole jako řidič předmětného
motorového vozidla vyzván policistou k podrobení se vyšetření podle zvláštního právního
předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem. Stěžovatel namítá, že policejní hlídkou byl
zastaven, když se nacházel několik metrů od vozidla, tudíž že vozidlo neřídil, nebyl řidičem,
a nemohlo se tedy jednat o silniční kontrolu (neměl být podroben výzvě ke zjištění, zda není
ovlivněn alkoholem). Stěžovatel se také domnívá, že ze spisu nevyplývá tvrzení, že policejní
hlídka za ním měla jet. Již opakovaně Nejvyšší správní soud uvedl, že povinnost řidiče podrobit
se vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem, je upravena v §5 odst. 1 písm. f) zákona
o silničním provozu, přičemž jedinou podmínkou stanovenou zákonem pro podrobení
se vyšetření na ovlivnění alkoholem je samotná výzva policisty (např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 6 Aps 3/2011 – 63; či ze dne 11. 3. 2015,
č. j. 6 As 276/2014 - 61). K pojmu „řidič“ v této souvislosti Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 28. 3. 2012, č. j. 2 As 130/2011 – 63, vyslovil, že „[p]ovinnost dle §5 odst. 1 písm. f) zákona
o silničním provozu podrobit se předmětnému vyšetření se vztahuje jedině na řidiče. Výraz „řidič“ je definován
v §2 písm. d) zákona o silničním provozu: jde o účastníka provozu na pozemních komunikacích, který řídí
motorové nebo nemotorové vozidlo anebo tramvaj; řidičem je i jezdec na zvířeti. To ještě neznamená, že řidičem
je pouze osoba aktuálně (tj. právě v daný okamžik) řídící vozidlo či tramvaj (či jedoucí na zvířeti), jak by se snad
mohlo zdát z dikce předmětného ustanovení. Takový výklad by vedl k absurdním závěrům; v takovém případě
by např. vyšetření, zda řidič není ovlivněn alkoholem, muselo probíhat přímo za jízdy. Dle zdejšího soudu je však
stejně tak absurdní považovat za řidiče osobu, která po odstavení vozidla sedí již hodinu v hostinci a popíjí
alkoholické nápoje.“ Dále např. v rozsudku ze dne 22. 2. 2011, č. j. 2 As 1/2011 – 60, Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že takové výzvě lze podrobit i osobu, která se v danou chvíli
nachází sice v bytě, ale existuje souvislost mezi výzvou a dřívější účastí vyzývané osoby v provozu
na pozemních komunikacích (důvodné podezření, že se podílela na dopravní nehodě). Je tedy
evidentní, že výzvě, lze podrobit i osobu, která v danou chvíli nesedí přímo „za volantem“.
Výklad, při kterém by nebylo možné osobu, která právě vystoupila z vozidla, podrobit oné výzvě,
by vedl ke zcela absurdním výsledkům (srov. citovaný rozsudek č. j. 2 As 130/2011 - 63).
Z uvedeného vyplývá, že pro posouzení důvodnosti kasačních námitek stěžovatele tak zůstalo
zásadním to, zdali správní orgány náležitě posoudily, že stěžovatel byl řidičem ve smyslu zákona
o silničním provozu, tedy že mohl být podroben výzvě ve smyslu §5 odst. 1 písm. f) zákona
o silničním provozu.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že hodnocení důkazů je věcí
správního orgánu a je ovládáno zásadou jejich volného hodnocení. Správní orgán hodnotí důkazy
podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti. Kritériem
volného hodnocení důkazů jsou zásady logiky, přičemž v odůvodnění správního rozhodnutí musí
být způsob hodnocení důkazů náležitým způsobem popsán. Těmto požadavkům rozhodnutí
správních orgánů vyhovují (viz dále). Správní orgány při hodnocení skutkového stavu vycházely
především ze svědeckých výpovědí policistů. Z výpovědí policistů vyplynulo, že policejní hlídka
reagovala na podezřelé chování stěžovatele, který poté, co policejní hlídku zahlédl, prudce
zabrzdil a strhl svůj vůz doleva, ze směru jízdy. Policejní hlídka ho poté následovala za účelem
provedení kontroly, policejní hlídka stěžovatele neztratila z dohledu a bylo prokázáno,
že stěžovatel byl jedinou osobou ve vozidle. Poté, co vozidlo zastavil, vystoupil z něj
a pokračoval v chůzi směrem od vozidla. Následně byl zastaven policejní hlídkou a vyzván
k podrobení se zkoušce na přítomnosti alkoholu v krvi a k předložení dokladů potřebných
pro řízení motorového vozidla. Tyto výzvy stěžovatel nesplnil a dopustil se tak výše uvedených
přestupků. Policisté neměli pochyb o tom, že to byl právě stěžovatel, kdo auto řídil. Stěžovatel
však nabídl správnímu orgánu zcela jinou skutkovou verzi, podle které předmětné vozidlo neřídil,
a tudíž neměl povinnost podrobit se výzvě, zda není pod vlivem alkoholu. Jak Nejvyšší správní
soud konstatoval již v rozsudku ze dne 25. 7. 2006, č. j. 6 As 47/2005 - 84, „existence rozporů mezi
jednotlivými důkazy není neobvyklá, přičemž v takové situaci je správní orgán povinen důkazní postup řádně
popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů
uvěřil jedné z vzájemně protichůdných skutkových verzí.“ Všem těmto kritériím správní orgány vyhověly,
když dostatečně podrobně a přesvědčivě popsaly, proč uvěřily skutkové verzi prezentované
policisty, podpořené oznámením o přestupku, zatímco verzi uvedenou stěžovatelem označil
žalovaný za „vrchol formalistického alibismu“. Správní orgány náležitě přihlédly k tomu,
že policisté jsou při projednávání přestupků obecně považováni za důvěryhodné svědky,
neboť zpravidla nemají na věci jakýkoliv zájem, vykonávají pouze svou služební povinnosti
a při tomto výkonu jsou vázání zákonem (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 - 114; či ze dne 22. 10. 2008, č. j. 1 As 64/2008 – 42).
Je zřejmé, že v individuálních případech může být zájem policistů na věci shledán, tak tomu však
v nyní projednávané věci nebylo. Správní orgány správně neshledaly žádné věrohodné
skutečnosti, které by vedly k domněnce o zaujatosti svědků – policistů. Dále správní orgány vzaly
v potaz, že výpovědi policistů jsou konzistentní a ve vzájemném souladu, a že tedy od počátku
tvoří ucelený řetězec informací o průběhu skutkového děje. Správními orgány tak bylo dostatečně
prokázáno, že policejní vůz jel za stěžovatelovým vozidlem, že stěžovatel předmětné vozidlo
bezprostředně před provedenou kontrolou řídil, a tedy že byl řidičem, který může být podroben
výzvě ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem. Správními orgány bylo nade vší důvodnou
pochybnost stanoveno, že stěžovatel se dopustil výše uvedených přestupků.
V tomto ohledu lze dále citovat závěry vyslovené v rozsudku Nejvyšší správního soudu
ze dne 15. 7. 2010, č. j. 9 As 1/2010 – 58: „(…) aplikace zásady in dubio pro reo není mechanická, jak
se mylně domnívá stěžovatel. Základním předpokladem pro použití této zásady, a tedy i následného rozhodnutí
ve prospěch "obviněného“, je existence pochybností o správnosti a věrohodnosti zjištěného skutkového stavu. Není
tedy možné zásadu in dubio pro reo automaticky použít vždy, když má rozhodující orgán k posouzení protichůdné
důkazy. Existence rozdílných tvrzení a důkazů je typickou a nedílnou součástí řízení už jen z toho důvodu,
že jsou navrhovány účastníky řízení, jejichž zájem na výsledku rozhodnutí je opačný. Použití zásady in dubio
pro reo proto přichází v úvahu pouze tehdy, má-li i po zhodnocení všech důkazů (včetně jejich váhy, věrohodnosti
atd.) rozhodující orgán pochybnosti o tom, zda byl skutkový stav dostatečně zjištěn, případně o tom, jak
rozhodnout.“ Jak však vyplývá z výše uvedeného, po zhodnocení všech důkazů rozhodující orgán
neměl (a ani mít nemohl) žádné pochybnosti o tom, že skutkový stav byl zjištěn dostatečným
způsobem, tedy že stěžovatel spáchal uvedené přestupky. Samotná protichůdná a účelová tvrzení
stěžovatele nemohla důvodnou pochybnost založit. Nejvyšší správní soud tak nemohl přisvědčit
stěžovatelovým námitkám.
Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani námitce, že krajský soud nesprávně posoudil
otázku toho, že i přestože nebylo rozhodnuto o námitce podjatosti oprávněné úřední osoby,
žalovaný pokračoval v rozhodování, a tím zatížil řízení vadou. Ze správního spisu Nejvyšší
správní soud zjistil, že podáním ze dne 6. 1. 2012 stěžovatel uplatnil námitku podjatosti
oprávněné úřední osoby, jež byla určena k rozhodování o stěžovatelově odvolání proti
rozhodnutí orgánu prvního stupně o přestupku. Usnesením ze dne 12. 1. 2012, č. j. KUZL-
1921/2012, které bylo zmocněnci stěžovatele doručeno dne 12. 1. 2012, tedy před rozhodnutím
o ve věci samé, rozhodla služebně nadřízená (představená) oprávněné úřední osoby o námitce
podjatosti tak, že tato osoba není vyloučena z projednávání věci. Tím bylo tedy rozhodnuto
o stěžovatelově námitce podjatosti, a to bez zbytečného odkladu. Proti tomuto usnesení
stěžovatel brojil odvoláním. Ustanovení §76 odst. 5 správního řádu však takovému odvolání
nepřiznává odkladný účinek. Žalovaný tak mohl pokračovat v řízení a vydat rozhodnutí ve věci
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2012, č. j. 1 As 55/2012 – 32). Když
tak žalovaný učinil, postupoval v souladu se zákonem. Žalovaný v žádném případě, především
s ohledem na běžící prekluzivní lhůtu, nemusel přerušovat řízení do doby, než bude rozhodnuto
o odvolání proti usnesení o vyřízení námitky podjatosti. Z uvedeného vyplývá, že žalovaný řízení
žádnou vadou nezatížil.
III. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud neshledal, že by v daném případě byl naplněn jakýkoliv kasační
důvod. S posouzením a postupem krajského soudu se Nejvyšší správní soud ztotožnil, a proto
kasační stížnost stěžovatele ve smyslu §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu, že stěžovatel
neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady řízení nad rámec jeho
běžné činnosti nevznikly, stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
a žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu