ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.139.2015:23
sp. zn. 6 As 139/2015 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobců: a) M. R.,
b) M. Ra., oba zastoupeni Mgr. Pavlem Kužílkem, advokátem, se sídlem Blahoslavova 72/4,
Přerov, proti žalovanému: Policejní prezidium České republiky, se sídlem Strojnická 27,
Praha 7, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobců
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 5. 2015,
č. j. 65 A 26/2015 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci a) a b) n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Odměna advokáta Mgr. Pavla Kužílka se u r č u je částkou 12.729 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
Včas podanou kasační stížností žalobci brojí proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
- pobočka v Olomouci (dále „krajský soud“) ze dne 27. 5. 2015, č. j. 65 A 26/2015 – 19 (dále
„napadené usnesení“), jímž krajský soud rozhodl tak, že věc se postupuje Městskému soudu
v Praze.
Žalobou na ochranu proti nečinnosti se žalobci domáhali, aby krajs ký soud uložil
Krajskému ředitelství Policie Olomouckého kraje povinnost zcela vyřídit stížnost žalobců ze dne
18. 2. 2014 a Policejnímu prezidiu České republiky povinnost zcela vyřídit stížnost žalobců ze dne
25. 3. 2014 doplněnou o podání ze dne 27. 3. 2014, a to nejpozději do 30 dnů od právní moci
rozsudku.
Usnesením ze dne 13. 5. 2015, č. j. 65 A 55/2014 – 25, krajský soud vyloučil podle §39
odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“),
řízení o žalobě proti nečinnosti Policejního prezidia České republiky (žalovaný) k samostatnému
projednání a rozhodnutí.
Napadeným usnesením poté krajský soud postoupil řízení o žalobě na ochranu proti
nečinnosti Policejního prezidia České republiky (žalovaný) Městskému soudu v Praze.
V odůvodnění krajský soud připomněl, že podle §7 odst. 2 s. ř. s. nestanoví-li tento nebo zvláštní
zákon jinak, je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je s ídlo správního orgánu,
který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu
domáhá ochrany. Má-li tento správní orgán sídlo mimo obvod své působnosti, platí, že má sídlo
v obvodu své působnosti. Podle §79 odst. 2 s. ř. s. je žalovaným správní orgán, který podle
žalobního tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení. V daném případě žalobci
označují za žalovaného, tj. orgán, který ve smyslu §7 odst. 2 s. ř. s. jinak zasáhl do práv žalobců,
Policejní prezidium České republiky, které má sídlo v Praze, a příslušný k projednání věci
je tak Městský soud v Praze.
V kasační stížnosti žalobci (dále také „stěžovatelé“) uvádějí, že je zřejmé, že místně
příslušným je krajský soud, jelikož orgánem, který ve věci fakticky rozhodl v prvním stupni,
je Krajské ředitelství Policie Olomouckého kraje. Stěžovatelé namítají, že napadené usnesení
porušuje právní jistotu stěžovatelů, jakož i jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36
Listiny základních lidských práv a svobod. Krajský soud totiž nejenže nepostupoval podle místní
příslušnosti správního orgánu, který fakticky rozhodl v prvním stupni, ale rovněž nepostupoval
v souladu se zásadou perpetuatio fori, když již ve věci samé zahájil řízení a ustanovil stěžovatelům
zástupce, jehož prostřednictvím vyzval stěžovatele k doplnění žaloby. S ohledem na uvedené
stěžovatelé navrhují zrušení napadeného usnesení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přič emž
zjistil, že je podána osobami oprávněnými, jež jsou zastoupeny advokátem, a je proti
napadenému usnesení přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s (k přípustnosti
kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o postoupení věcí p odle §7 odst. 5 s. ř. s.
srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2007, č. j. Nad 22/2007 – 101;
veškerá zde uváděná judikatura je dostupná na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatelů v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že napadené usnesení takovými vadami netrpí a že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §7 odst. 2 s. ř. s. platí, že „ [n]estanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak,
je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, k terý ve věci vydal rozhodnutí
v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Má-li tento správní orgán sídlo
mimo obvod své působnosti, platí, že má sídlo v obvodu své působnosti.“
Podle ustanovení §79 odst. 2 s. ř. s. je žalovaným správní orgán, který podle žalobního
tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení.
Žalovaného v případě žaloby na ochranu proti nečinnosti neurčuje přímo zákon,
jak je tomu u žaloby proti rozhodnutí (srov. §69 s. ř. s.), nýbrž žalovaného určuje žalobce svým
tvrzením. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že rovněž při aplikaci §7 odst. 2 s. ř. s., podle
něhož je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který jinak
zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany, je třeba u žaloby na ochranu proti
nečinnosti vycházet z žalobního tvrzení. Tímto jiným zásahem ve smyslu §7 odst. 2 s. ř. s.
je v případě stěžovatelů právě tvrzená nečinnost jimi označených orgánů. Právní věta usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2003, č. j. Na 249/2003 – 9, zní: „Pasivní legitimace
je v řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu podle §79 odst. 2 s. ř. s. určena tvrzením žalobce v žalobě.
Existencí povinnosti žalovaného vydat rozhodnutí ve věci samé či osvědčení se soud, a to soud věcně a místně
příslušný, zabývá až při věcném posuzování žaloby a nikoli při rozhodování o procesních otázkách.“ I z toho
vyplývá, že při určení místní příslušnosti musí soud vycházet z tvrzení žalobce, nikoliv z toho,
který orgán má skutečně povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení – to je otázkou až věcného
posouzení. S ohledem na podobná znění ustanovení §79 odst. 2 a §83 s. ř. s., věty před
středníkem, lze tento názor také podpořit judikaturou Nejvyšš ího správního soudu týkající
se určování místní příslušnosti u tzv. žalob zásahových (§82 a násl. s. ř. s.). Např. z usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. Nad 45/2014 – 47, vyplývá, že při aplikaci
§7 odst. 2 s. ř. s. je třeba u zásahové žaloby vycházet právě z žalobního tvrzení. Pojmu žalobní
tvrzení ve smyslu §83 s. ř. s. se poté věnoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v usnesení ze dne 9. 12. 2014, č. j. Nad 224/2014 – 53, následovně: „V řízení o ochraně
před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu (§82 a násl. s. ř. s.) je tř eba vykládat
§83 s. ř. s. tak, že soud na základě tvrzení žalobce, eventuelně doplněného na výzvu soudu, a s přihlédnutím
k dalším informacím, které má soud případně k dispozici, po právní stránce posoudí, kterému správnímu orgánu
je s ohledem na tato tvrzení přičitatelné jednání, jež má být podle žalobce nezákonným zásahem.“
Nejvyšší správní soud má za to, že krajský soud dle žalobního tvrzení a s přihlédnutím
ke všem informacím, jež měl k dispozici, správně usoudil, že není místně příslušným k projednání
žaloby na ochranu proti nečinnosti. Stěžovatelé totiž v přípisu ze dne 10. 3. 2015 prostřednictvím
jim ustanoveného zástupce výslovně uvedli, že se „jedná o žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaných
1) a 2), a to z důvodu, že žalovaní 1) a 2) dosud nerozhodly o jejich podaných s tížnostech ze dne 18. 2. 2014
a ze dne 25. 3. 2014 na postup městských strážníků při provádění zásah u ze dne 16. 11. 2013, resp.
že žalovaní 1) a 2) dosud nereagovaly na veškeré stížnostní body a navrhnuté důkazy v p ředmětných stížnostech.“
Jako žalovaného 1) stěžovatelé označili Krajské ředitelství Policie Olomouckého kraje a jako
žalovaného 2) Policejní prezidium České republiky. V doplnění žaloby ze dne 28. 4. 2015
pak stěžovatelé navrhli, aby krajský soud „uložil žalovanému 1) povinnost zcela vyřídit stížnost žalobců
ze dne 18. 2. 2014, a žalovanému 2) povinnost zcela vyřídit stížnost žalobců ze dne 25. 3. 2014, a to nejpozději
do 30 dnů od právní moci z rozsudku.“ Z žalobního tvrzení je zcela jednoznačně seznatelné, koho
stěžovatelé považují za žalovaného a ve spisu nejsou k nalezení žádné informace, ze kterých
by vyplývalo něco jiného (to, kdo je žalovaným, ostatně ani v kasační stížnosti stěžovatelé
nerozporovali). O tom, kdo je žalovaným, resp. o tom, kdo podle žalobního tvrzení jinak zasáhl
do práv stěžovatelů, tak nemohly vznikat pochybnosti. Jelikož se žalobou stěžovatelé domáhali
ochrany proti nečinnosti dvou žalovaných s různými sídly, krajský soud vyloučil k samostatnému
projednání řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného 2) - Policejního prezidia České
republiky, a následně správně napadeným usnesením postoupil věc Městskému soudu v Praze,
v jehož obvodu se nachází sídlo Policejního prezidia České repu bliky. Nejvyšší správní soud
se s tímto postupem ztotožnil.
Jediné, o co stěžovatelé své tvrzení o nepřípustnosti opírají, je domněnka , že příslušným
je krajský soud, jelikož orgánem, který ve věci fakticky rozhodl v prvním stupni, je Krajské
ředitelství Policie Olomouckého kraje. Tato domněnka je však zcela mylná. Část ustanovení
§7 odst. 2 s. ř. s., na základě které se určuje místní příslušnost soudu podle kritéria „sídla
správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni“, se totiž uplatní při žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu, nikoliv při žalobě na ochranu proti nečinnosti (logicky
se totiž nemůže uplatnit tam, kde se žalobce teprve domáhá, aby rozhodnutí nebo osvědčení bylo
orgánem vydáno). Nejvyšší správní soud nemohl této námitce přisvědčit.
Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatelů, že krajský soud porušil
zásadu perpetuatio fori, když již ve věci samé zahájil řízení, ustanovil stěžovatelům zástupce,
jehož prostřednictvím vyzval stěžovatele k doplnění žaloby. Nejvyšší správní soud připomíná,
že zásada perpetuatio fori znamená, že pro určení místní příslušnosti jsou rozhodující okolnosti
v době zahájení řízení; zkoumá-li tedy soud místní příslušnost za řízení, musí ji posuzovat zpětně
ke dni zahájení řízení, a pro případné rozhodnutí o místní příslušnosti pak platí, že rozhodující
je stav v době, kdy bylo řízení zahájeno, nikoliv stav, který vznikne v průběhu řízení.
Tato příslušnost trvá až do skončení řízení (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 10. 2007, č. j. Nad 13/2007 - 39). Krajský soud tuto zásadu
respektoval (viz dále).
Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 30. 10. 2013, č. j. Nad 62/2013 – 30, uvedl,
že „[p]odle judikatury Nejvyššího správního soudu je soud po podání návrhu na zahájení řízení povinen nejprve
postavit najisto, čeho se navrhovatel domáhá, a zda je tedy jeho podání vůbec projednatelné v rámci správního
soudnictví. V případě nejasného podání je proto na místě v souladu s §37 odst. 5 s. ř. s. vyzvat navrhovatele
k opravě či odstranění vad. Teprve poté může soud zkoumat svoji místní příslušnost k vyřízení návrhu a případně
rozhodnout dle §7 odst. 5 s. ř. s. o postoupení věci místně příslušnému soudu (podle usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 12. 2011, č. j. Nad 32/ 2011 - 41).“ Ze žaloby v prvotním znění nebylo zcela
zřejmé, čeho se podání týká, proti komu směřuje a co stěžovatelé (žalobci) navrhují. Z podání
bylo však zřejmé, že stěžovatelé žádají o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.
Nejprve proto krajský soud rozhodl o osvobození stěžo vatelů od soudních poplatků
a o ustanovení zástupce, přičemž k doplnění žaloby vyzval stěžovatele již prostřednictvím
právního zástupce. Lze přitom zmínit, že právě ve vztahu k projednávanému případu Nejvyšší
správní soud již v rozsudku ze dne 28. 1. 2015, č. j. 1 As 208/2014 – 60, zdůraznil povinnost
krajského soudu rozhodnout o žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení
zástupce. Až z následného doplnění jasně vyplynulo, čeho (a proti komu) se stěžovatelé domáhají.
Až po tomto doplnění byly tedy ujasněny všechny rozhodné okolnosti pro určení místní
příslušnosti, jež tu byly v době zahájení řízení. Krajský soud tedy zjistil, že není místně příslušný
k projednání žaloby na ochranu proti nečinnosti Policejního prezidia České republiky, a p roto
věc postoupil Městskému soudu v Praze. Již z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 3. 2009, č. j. 1 Azs 5/2009 – 35, přitom vyplývá, že procesní úkony (jímž usnesení
o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce zajisté je) místně nepříslušného
soudu učiněné před zjištěním této místní nepříslušnosti mají stejné účinky jako úkony soudu
příslušného. Postup krajského soudu je nejen správný, ale i efektivní, neboť lze předpokládat,
že případná výzva k doplnění, jež by směřovala pouze k rukám stěžovatelů, by nesplnila svůj účel
(tedy že stěžovatelé by nebyli schopni bez právní pomoci ujasnit, čeho se domáhají) . Navíc
na tomto místě musí Nejvyšší správní soud zdůraznit, že žádosti o osvobození od soudních
poplatků a ustanovení zástupce bylo vyhověno. Jedná se tak z pohledu stěžovatelů o kladné
rozhodnutí, které nikterak nezasahuje do jejich subjektivních práv. Do práva na spravedlivý
proces tak s ohledem na shora uvedené nemohlo být, jak se stěžovatelé mylně domnívají, tímto
postupem nikterak zasaženo.
III. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud neshledal, že by v daném případě byl naplněn jakýkoliv kasační
důvod. S posouzením a postupem krajského soudu se Nejvyšší správní soud ztotožnil,
a proto kasační stížnost stěžovatelů ve smyslu §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu, že stěžovatelé
neměli ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, stěžovatelé nemají právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Stěžovatelům byl usnesením krajského soudu ze dne 22. 1. 2015, č. j. 65 A 55/2014 - 8,
ustanoven zástupce Mgr. Pavel Kužílek, jenž stěžovatele zastupoval i v řízení před Nejvyšším
správním soudem. Podle §35 odst. 8 s. ř. s., části věty prvé za st ředníkem, platí hotové výdaje
a odměnu za zastupování ustanoveného advokáta stát. Odměna ustanoveného zástupce
stěžovatelů byla přiznána za 2 úkony, a to za další poradu s klienty přesahující 1 hodinu
a za písemné podání soudu týkající se věci samé [11 odst. 1 písm. c) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování advokátních služeb,
dále „advokátní tarif“]. V souladu s ustanovením §7 a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu činí
běžně odměna za každý z těchto úkonů 3.100 Kč. Jelikož se však jednalo o společné úkony
při zastupování dvou osob, náleží advokátovi ve smyslu §12 odst. 4 advokátního tarifu za každou
takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %. Konkrétně
se tedy jedná o částku 2 x 4.960 Kč. K této částce je nutné připočíst náhradu hotových výdajů
podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 2 x 300 Kč. Celková částka tedy činí
10.520 Kč. Zástupce stěžovatelů je plátcem daně z přidané hodnoty, proto se odměna zvyšuje
o částku odpovídající této dani, kterou je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, tj. o 2.209 Kč. Celková výše odměny tedy činí 12.729 Kč. Tato odměna
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. října 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu