ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.169.2015:33
sp. zn. 6 As 169/2015 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Průchy,
soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci
žalobce: P. S., zastoupeného JUDr. Ludvíkem Ševčíkem ml., advokátem, se sídlem Kobližná 19,
Brno, proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská
567/15, Praha 2, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 1. prosince 201 1, č. j. ČOI
111312/II/O100/11/Če/Št, sp. zn. ČOI 36214/11/2500, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2015, č. j. 9 A 332/2011 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce je provozovatelem internetového obchodu. Inspektorát České obchodní
inspekce pro Jihomoravský a Zlínský kraj (dále též „krajský inspektorát“) provedl u žalobce státní
kontrolu na základě osmi obdržených podnětů od jeho nespokojených zákazníků a následně
shledal žalobce, jakožto podnikatele, vinným ze spáchání správního deliktu podle §24 odst. 7
písm. r) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. Deliktu
se měl žalobce dopustit tím, že od dvou spotřebitelů nepřijal reklamaci. Oba spotřebitelé
mu zaslali poštou zpět poškozené zboží, žalobce však zásilky nepřevzal ani si je nevyzvedl
v úložní době, takže je pošta vrátila zpět spotřebitelům. Jednomu ze spotřebitelů pak měl žalobce
v odpovědi na jeho e-mail elektronickou cestou sdělit, že za mechanické poškození zásilek
odpovídá Česká pošta, proto se na ni má obrátit se svou reklamací. Popsaným jednáním měl
žalobce porušit ustanovení §19 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Rozhodnutím
ze dne 4. října 2011, č. j. ČOI 98489/11/3000/R/HT, mu proto krajský inspektorát uložil pokutu
ve výši 25 000 Kč. Pro dokreslení nutno uvést, že rozhodnutím z téhož dne uložil krajský
inspektorát žalobci pořádkovou pokutu ve výši 15 000 Kč za to, že pověřeným osobám neposkytl
potřebnou součinnost při státní kontrole, jelikož jednak popřel doručení reklamace jednoho
ze spotřebitelů včetně oznámení o uložení zásilky, jednak předložil nepravdivý výpis z e-mailové
korespondence s druhým ze spotřebitelů, kde byla skryta (záměrně nezobrazena) jeho výše
zmíněná odpověď, v níž spotřebitele odkazoval na Českou poštu, s. p.
[2] Rozhodnutí krajského inspektorátu o uložení pokuty za nepřijetí reklamace napadl
žalobce neúspěšně odvoláním a rozhodnutí o odvolání následně správní žalobou. Městský soud
v Praze (dále též „městský soud“) zamítl podanou žalobu v návětí označeným rozsudkem.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost. V ní uvedl, že právní názor městského soudu vyplývající z jeho zamítavého rozsudku
považuje za neústavní, jelikož by podle něj měl být připraven 24 hodin denně
přijímat reklamace od svých zákazníků, vydávat o nich potvrzení a ihned je vyřizovat.
Žádný právní předpis přitom stěžovateli neukládá, aby jako drobný živnostník zajistil v době
jakékoliv své nepřítomnosti zástup pro přijímání poštovních zásilek, které by mohly být
reklamacemi. Žalobce upozorňuje, že v daném případě se jedná o nevyzvednutí dvou zásilek
v rozmezí dvou dnů na počátku února 2011, což je pravidelné období rodinných zimních
dovolených, přičemž stěžovatel se i z mnoha dalších důvodů, jako je např. pracovní cesta,
či běžné pracovní pochůzky, obchodní jednání apod. nemohl v době doručování nacházet
na adrese svého sídla, což nezvážily správní orgány ani městský soud.
[4] Stěžovatel dále namítl, že městský soud posoudil věc v rozporu se zásadou jednoty
správního řádu. Soud na jednu stranu uznal, že pro potřeby případných občanskoprávních
nároků obou spotřebitelů by se jejich zásilky považovaly za doručené stěžovateli, neboť měl
objektivně možnost seznámit se s jejich obsahem, avšak pro účely správního trestání dospěl
k závěru, že stěžovatel nepřijal reklamaci, jelikož se neseznámil s jejím obsahem. Fakt,
že z občanskoprávního hlediska mu zásilka byla doručena, podle stěžovatele také zásadně snižuje
společenskou škodlivost jeho jednání, neboť spotřebitelé neutrpěli žádnou újmu a naopak
se aktivovaly jejich nároky založené v §19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele. Jediným
důsledkem stěžovatelova opomenutí bylo, že se připra vil o možnost posoudit reklamaci.
Jeho jednání tím pádem nenaplňuje materiální stránku skutkové podstaty správního deliktu. Další
skutečností snižující společenskou škodlivost jeho jednání byl podle stěžovatele fakt,
že i kdyby mu poštovní výzva k vyzvednutí zásilky byla vhozena do schránky (což popírá),
nedozvěděl by se z ní, o jakou zásilku se jedná a že jde o reklamaci zboží.
[5] Třetí skupina stěžovatelových námitek se týká dokazování. Stěžovatel odkazuje
na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, na doporučení Výboru ministrů
Rady Evropy (91)1 o správních sankcích, na zásady trestního práva, na §50 odst. 3 správního
řádu upravující zásadu vyšetřovací a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva
a nejvyšších českých soudních instancí. Z nich především dovozuje, že nebylo v řízení dostatečně
prokázáno, že mu byly vhozeny do schránky výzvy k vyzvednutí zásilky. Stěžovatel nepovažuje
za dostatečný důkaz vyjádření vedoucí pracovnice místně příslušné pošty a poukazuje na to,
že Česká pošta, s. p., čelí podle některých internetových stránek řadě stížností na to,
že nezanechává výzvy k vyzvednutí zásilky v poštovní schránce. Jediným důkazem
by podle stěžovatele mohla být svědecká výpověď poštovní doručovatelky o vhození výzev
do stěžovatelovy schránky, neboť jde o důkaz bezprostřední. Vadu dokazování spatřuje
stěžovatel též v tom, že proběhlo mimo ústní jednání, aniž by o tom účastníci řízení byli
předem vyrozuměni a byl o tom vyhotoven protokol podle §18 správního řádu.
Konečně stěžovatel upozorňuje, že městský soud založil úvahu o tom, že výše uložené sankce
byla adekvátní, mimo jiné na předpokladu, že stěžovatel se deliktu dopustil úmyslně,
což však ve správním řízení nebylo prokázáno.
[6] Stěžovatel konečně poukazuje též na to, že nebyla zachována jednota skutku. Správní
orgány jej postihly za to, že odmítl převzít zásilky od spotřebitelů, a k takto popsanému
skutku také vztahovaly úvahy o společenské škodlivosti jeho jednání a o výši trestu.
Naproti tomu městský soud, který tuto skutečnost zřejmě nepovažoval za dostatečně
prokázanou, již ve svém rozsudku fakticky hovoří pouze o tom, že stěžovatel zásilky nevyzvedl,
což ovšem podle městského soudu k naplnění skutkové podstaty správního deliktu postačovalo.
Soudy ve správním soudnictví však nemohou jakkoliv měnit či konvalidovat rozhodnutí
správních orgánů, správní soudnictví je založeno na principu kasačním.
[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti především uvedla, že přijetím reklamace
ve smyslu zákona o ochraně spotřebitele se rozumí vyjádření vůle prodávajícího se reklamací
zabývat. Naproti tomu občanské právo řeší otázku uplatnění reklamace, tedy zda a kdy se úkon
spotřebitele vůči prodávajícímu považuje za učiněný a tedy účinný. Povinnost přijmout reklamaci
se nepochybně vztahuje stejně na prodávajícího v kamenném obchodě jako na prodávajícího
v internetovém obchodě. Společenskou škodlivostí jednání stěžovatele se žalovaná podrobně
zabývala ve svém rozhodnutí. Žalovaná považuje za prokázané (vyjádřením vedoucí pošty
a kopiemi balíkových doručovacích karet), že stěžovatel požádal o uložení doručovaných zásilek,
tedy je odmítl při doručování převzít, a následně je nevyzvedl ani na základě opakované výzvy.
Od tohoto vymezení skutku se městský soud ve svém rozsudku nijak neodchýlil.
[8] Návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
zamítl svým usnesením ze dne 27. srpna 2015 č. j. 6 As 169/2015-28.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky řízení jsou splněny, a kasační stížnost
vyhodnotil jako přípustnou. Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl
k závěru, že není důvodná.
[10] Nejprve soud uvádí citace relevantních ustanovení právních předpisů. Ustanovení §19
odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele v rozhodné době znělo (zvýraznění doplněno Nejvyšším
správním soudem): „S výjimkou případů, kdy je k provedení opravy určena jiná osoba,
13)
je prodávající
povinen přijmout reklamaci v kterékoli provozovně, v níž je přijetí reklamace možné s ohledem na sortiment
prodávaného zboží nebo poskytovaných služeb, případně i v sídle nebo místě podnikání. Prodávající je povinen
spotřebiteli vydat písemné potvrzení o tom, kdy spotřebitel právo uplatnil, co je obsahem reklamace a jaký způsob
vyřízení reklamace spotřebitel požaduje; a dále potvrzení o datu a způsobu vyřízení reklamace, včetně potvrzení
o provedení opravy a době jejího trvání, případně písemné odůvodnění zamítnutí reklamace. Tato povinnost
se vztahuje i na jiné osoby určené k provedení opravy.“ Podle §24 odst. 7 písm. r) zákona o ochraně
spotřebitele se prodávající dopustí správního deliktu tím, že „v rozporu s §19 odst. 1 nepřijme
reklamaci nebo nevydá spotřebiteli písemné potvrzení o reklamaci se stanovenými údaji.“
[11] Nejprve nutno podotknout, že zákon č. 634/1992 Sb. byl jako poslanecký návrh schválen
Federálním shromážděním na jeho posledním zasedání konaném 16. prosince 1992,
tudíž k němu není k dispozici důvodová zpráva. Je ale zřejmé, že hlavním úkolem zákona
o ochraně spotřebitele je chránit spotřebitele jako „slabší stranu“ právního vztahu založeného
spotřebitelskou smlouvou. Proto je třeba vykládat ustanovení §19 odst. 1 extenzivním způsobem
ve prospěch spotřebitele [srov. k tomu nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2983/08
ze dne 10. listopadu 2009 (N 234/55 SbNU 261) , jenž se ovšem týkal výkladu ustanovení zákona
o ochraně spotřebitele na půdorysu občanskoprávního soudního řízení ve sporu o nárocích
z reklamace zboží, nikoli na půdorysu správního trestání]. Obdobné závěry o nutnosti výkladu
ve prospěch co nejširší ochrany spotřebitele vyplývají i z relevantní judikatury Soudního dvora
Evropské unie (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 5. července 2012 ve věci C-49/11
Content Services Ltd proti Bundesarbeitskammer).
[12] Výklad relevantních ustanovení zákona o ochraně spotřebitele, jaký městský soud zaujal,
lze považovat za doslovný výklad zákonného textu, jehož je třeba se v této věci držet a vyvažovat
tak požadavek rozšiřujícího výkladu s cílem efektivně dosáhnout ochrany spotřebitele jako slabší
strany spotřebitelské smlouvy na straně jedné, se zásadami výkladu skutkových podstat správních
deliktů, jež neumožňují rozšiřovat podmínky trestnosti např. cestou analogie. Podle §19 odst. 2
zákona o ochraně spotřebitele platí, že „v provozovně musí být po celou provozní dobu přítomen pracovník
pověřený vyřizovat reklamace“. Není tedy nikterak přehnané požadovat po stěžovateli, který
provozuje internetový obchod bez kamenné provozovny, aby zajistil, že bude v běžné provozní
době, tj. v pracovní dny, kdy chodí pošta, v jeho sídle přítomen on nebo jeho pracovník schopný
přebírat zásilky s reklamacemi, které zasílají zákazníci. V nyní posuzovaném případě
se nadto nejedná o období dvou dnů, jak tvrdí stěžovatel – zásilky byly ve skutečnosti na poště
uloženy po dobu více než deseti dnů, než byly vráceny odesílatelům. Tvrzení stěžovatele
o důvodech jeho údajné nepřítomnosti v uvedeném období jsou zcela neurčitá a nadto je
uplatňuje poprvé, jde tedy před Nejvyšším s právním soudem o nepřípustná skutková nova
ve smyslu §109 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
[13] Oprávněné nejsou ani stěžovatelovy výhrady, že nedošlo k naplnění materiálního znaku
skutkové podstaty deliktu, který je mu kladen za vinu. Žalovaná velmi podrobně na str. 5 a 6
svého rozhodnutí vyložila, v čem spatřuje společenskou škodlivost stěžovatelova jednání.
Poukázala zejména na to, že stěžovatel provozuje pouze internetový obchod bez kame nné
prodejny, tudíž pro spotřebitele je uplatnění reklamace již tak dost obtížné, neboť je odkázán
na komunikaci na dálku, což s sebou nese i nezanedbatelné výdaje na poštovné při vrácení
zakoupené věci. Jestliže prodávající neprojeví vůli se reklamací zab ývat a zůstává pasivní,
je pro spotřebitele mnohem obtížnější domáhat se svých práv, a to časově, finančně i psychicky,
než je-li tu možnost osobní komunikace s podnikatelem nebo jeho pověřeným zaměstnancem.
Tyto úvahy považuje Nejvyšší správní soud za přiléhavé a výstižné. Naopak zcela nepřípadnou
shledává obranu stěžovatele, že nevěděl o tom, že uložené zásilky jsou reklamacemi –
při provozování internetového obchodu musí stěžovatel jako podnikatel s ohledem
na své zákonem zakotvené závazky vůči spotřebitelům (zákazníkům) s takovou eventualitou
počítat a podle toho si své záležitosti organizačně uspořádat.
[14] Stejně pečlivě jako otázku společenské nebezpečnosti vyložila ostatně žalovaná na str. 6
svého rozhodnutí též rozdíl mezi pojmem „uplatnění reklamace“ ve smyslu občanského zákoníku
a pojmem „přijetí reklamace“ užitým zákonem o ochraně spotřebitele. Oba výrazy mají odlišný
smysl a účel, čímž je odůvodněn i jejich rozdílný výklad. Jakkoliv práva spotřebitele zůstávají
samozřejmě zachována i při nevyzvednutí zásilky prodávajícím a reklamaci je nutno považovat
za řádně uplatněnou, nedostatek reakce ze strany prodávajícího může na straně spotřebitele
vyvolávat nežádoucí nejistotu a klade na něj velké nároky, neboť jedinými důkazy o tom,
že reklamaci uplatnil, zůstávají podací lístky apod. Tento stav je z hlediska zákona o ochraně
spotřebitele nežádoucí, proto se mu snaží ve svém ustanovení §19 cíleně předcházet
a prodávajícímu ukládá povinnost reklamace přijímat, vydávat o tom potvrzení atd.,
pod správnědeliktní sankcí.
[15] Nejvyšší správní soud nesdílí ani názor stěžovatele, že dokazování ve správním řízení bylo
neúplné a že trpělo vadami. Jako důkazy posloužily ve správním řízení kontrolní protokoly
krajského inspektorátu, zejména kontrolní protokol ze dne 1. srpna 2011, jehož přílohami jsou
podací lístky obou spotřebitelů a doklady předložené příslušnou pobočkou České pošty, s. p.
(balíkové doručovací karty, potvrzení o reklamaci zásilek a společné písemné vyjádření
vedoucí pobočky a přepážkové pracovnice k nevyzvedávání zásilek stěžovatelem).
Proti tomuto kontrolnímu protokolu stěžovatel nebrojil námitkami a ani žádným
jiným způsobem během řízení před krajským inspektorátem zjištěné skutečnosti nezpochybnil.
Také odvolání stěžovatele je založeno jen na obecných výtkách, že rozhodnutí krajského
inspektorátu je nepřezkoumatelné a že z něj nevyplývá, jakými důkazy byl skutek prokázán.
Stěžovatel nenabídl správním orgánům žádnou hodnověrnou procesní obranu, tedy vlastní verzi
skutkového děje, která by vysvětlovala, že jednání, které je mu kladno za vinu, nenaplnilo znaky
skutkové podstaty správního deliktu, že se jej dopustil někdo jiný apod. Požadavek na výslech
poštovní doručovatelky a námitku proti tomu, že důkazy získané při státní kontrole nebyly
provedeny znovu v rámci správního řízení, vznáší stěžovatel v kasační stížnosti poprvé
a neuplatnil je před městským soudem. Ten se jimi tudíž ani nemohl zabývat , a jde
proto o kasační námitky nepřípustné podle §104 odst. 4 s. ř. s.
[16] Stěžovatel nemá pravdu, ani pokud jde o popis skutku, jenž je mu kladen za vinu. Ten byl
zachován v průběhu celého správního řízení a městský soud v odůvodnění svého rozsudku
pouze vyzdvihl ty dílčí části stěžovatelova jednání, které podle soudu již samy o sobě postačovaly
k naplnění skutkové podstaty správního deliktu vyjádřené v §24 odst. 7 písm. r) zákona
o ochraně spotřebitele. Soudu tedy k zamítnutí žaloby postačilo konstatovat, že stěžovatel zcela
nepochybně nevyzvedl zásilky od svých zákazníků uložené na poště, ačkoliv jej k tomu pošta
vyzvala, a zároveň jedné za zákaznic sdělil e-mailem, že se má s reklamací poškozeného zboží
obrátit nikoliv na něj, nýbrž na Českou poštu, s. p. S tímto náhledem se Nejvyšší správní soud
zcela ztotožňuje – prokazovat za těchto okolností ještě i to, že stěžovatel byl v době pokusu
o doručení zásilek přítomen ve svém sídle a že si zásilky odmítl fyzicky převzít a vyžádal si
jejich uložení na poště, by bylo nadbytečné. Jestliže se o to správní orgán přesto pokusil, mohl
tak učinit pro dokreslení situace a k úplnému objasnění skutkového stavu, avšak nebylo
to nezbytné pro jeho rozhodnutí.
[17] Konečně pokud městský soud na str. 8 svého rozsudku uvádí, že správní orgán přihlédl
při stanovení výše sankce mimo jiné k tomu, že stěžovatel se jednání dopustil úmyslně,
pak pouze navazuje na úvahu, kterou učinil krajský inspektorát na str. 4 svého rozhodnutí.
Ten zde odkázal na podklady získané v průběhu státní kontroly, přičemž se jedná zejména
o e-mail stěžovatele adresovaný jednomu ze spotřebitelů, z něhož vyplývá, že stěžovatel
o úmyslu spotřebitele uplatnit reklamaci zasláním poškozeného zboží věděl, avšak spotřebitele
se cíleně pokusil odkázat na Českou poštu jakožto dopravce, který má odpovídat za poškození
dodaného zboží. Za pokus popřít existenci tohoto mailu odeslaného z jeho e-mailové
adresy byl stěžovatel potrestán pořádkovou pokutou, přičemž v kasační stížnosti neuvádí,
že by se proti ní jakkoliv bránil. V případě deliktu stíhaného bez ohledu na zavinění (k objektivní
odpovědnosti za správní delikt srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. prosince 2003 č. j. 5 A 110/2001-34, č. 384/2004 Sb. NSS) je zcela správné zohlednit
prokázané zavinění jako přitěžující okolnost.
[18] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že městský soud zhodnotil věc správně. Z výše
popsaných důvodů vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti rozsudku Městského
soudu v Praze v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. jako nedůvodnou a zamítl ji.
IV. Náklady řízení
[19] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1, 7 s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch,
nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný měl ve věci
úspěch, podle obsahu spisu mu však žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. října 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu