ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.186.2015:31
sp. zn. 6 As 186/2015 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové,
soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudce JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce:
P. P., zastoupeného Mgr. Michalem Přibilem, advokátem se sídlem Kopřivnice, Kadláčkova 894,
proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem Ostrava, 28. října 117,
týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. července 2014, č. j. MSK 88766/2014,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 29. června 2015, č. j. 20 A 34/2014 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost žalovaného se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci jako náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 4 114 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku
k rukám zástupce žalobce Mgr. Michala Přibila, advokáta, se sídlem Kopřivnice,
Kadláčkova 894.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Magistrát města Frýdek-Místek (dále též „magistrát“) uznal žalobce vinným ze spáchání
přestupku proti občanskému soužití spočívajícího v drobném ublížení na zdraví s následnou
škodou ve výši 19 245 Kč, a to podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění pozdějších předpisů. Přestupku se měl žalobce dopustit dne 3. října 2013 v době kolem
7:00 hodin v obci Kozlovice, na pozemku v okolí budov č. p. 882 a 923, tím, že při vytýkání stání
vozidel před dílnou J. N. skřípnul J. N. prsty levé ruky silným tlačením do dveří automobilu,
ve kterém poškozený seděl, a poté, co poškozený z vozu vystoupil, jej žduchnul na sloupek plotu
a sápal se mu rukama do obličeje, přičemž tímto jednáním mu způsobil zranění v podobě
zhmoždění měkkých tkání a krevní podlitiny v oblasti 2. a 3. prstu levé ruky, zhmoždění měkkých
tkání v oblasti hrudní páteře a povrchní oděrky v oblasti obličeje. Toto zranění si vyžádalo
lékařské ošetření a poškozený dále uplatnil vzniklou škodu spočívající v ušlé mzdě, poškození
brýlí a cestovních výlohách spojených s cestami na ošetření. Za uvedený přestupek byla žalobci
rozhodnutím magistrátu ze dne 15. května 2014, č. j. MMFM 60836/2014, uložena pokuta
ve výši 2 500 Kč a povinnost zaplatit státu náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč.
Rozhodnutí bylo doručeno žalobci do vlastních rukou dne 29. května 2014.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí včas odvolání, jež bylo magistrátu doručeno dne
3. června 2014. Dne 13. června 2014 obdržel magistrát plnou moc ze dne 11. června 2014,
jíž žalobce zmocnil advokáta Mgr. Michala Přibila k zastupování v předmětném správním řízení,
a to spolu s podáním označeným jako „odvolání proti rozhodnutí o přestupku ze dne 15. května 2014,
č. j. MMFM 60836/2014“. Advokát žalobce uvedl, že s tímto rozhodnutím nesouhlasí a odvolání
zdůvodní ve lhůtě 15 dnů. Dopisem ze dne 18. června 2014 magistrát advokátovi žalobce sdělil,
že žalobce podal odvolání již dne 3. června 2014 a že toto odvolání má náležitosti dle §82 odst. 2
správního řádu. Dopisem doručeným magistrátu dne 23. června 2014 žalobce osobně sdělil
správnímu orgánu prvního stupně, že vzhledem k tomu, že jej správní orgán nevyzval dle §37
odst. 3 správního řádu k odstranění vad jeho odvolání, budou nedostatky odvolání odstraněny
jeho advokátem v přiměřené lhůtě. Žádá proto správní orgán o posečkání s předáním spisu
nadřízenému orgánu. Dne 4. července 2014 obdržel magistrát podání žalobcova advokáta
označené jako „doplnění odvolání proti rozhodnutí o přestupku“. V něm uvedl některé námitky,
které nebyly předmětem jeho původního odvolání, zejména zpochybňoval věrohodnost svědků,
k čemuž navrhl důkaz rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. dubna 2012,
č. j. 1 T 38/2012 - 154, dále navrhoval provést důkaz znaleckým posudkem ohledně posouzení,
zda zranění prstů odpovídá ději popsanému poškozeným, a konečně předložil jako důkaz
lékařskou zprávu o svém vlastním zranění (podvrtnutí zápěstí pravé ruky), jež mu měl způsobit
poškozený během jejich střetu. Žalovaný podané odvolání zamítl. Jeho doplněním ze dne
4. července 2014 se přímo nezabýval, konstatoval pouze, že je obsahově „téměř shodné“
s odvoláním ze dne 3. června 2014.
[3] Krajský soud v Ostravě vyhověl podané žalobě a rozhodnutí žalovaného zrušil. Žalovaný
se podle krajského soudu měl zabývat všemi odvolacími námitkami a důkazními návrhy,
a to i těmi, které žalobce uplatnil prostřednictvím svého právního zástupce v doplnění
svého odvolání. Konkrétně chybí v odvolacím rozhodnutí vyjádření k námitce nevěrohodnosti
svědků (a k souvisejícímu návrhu na provedení důkazu rozsudkem v trestní věci), k námitce,
že příčina zranění poškozeného zůstává sporná (a k souvisejícímu návrhu na provedení důkazu
znaleckým posudkem) a k námitce, že i žalobce sám byl během incidentu zraněn a následně
lékařsky ošetřen (jak prokazují lékařské zprávy), což má vyvracet verzi poškozeného. Rozhodnutí
žalovaného označil proto krajský soud za nepřezkoumatelné.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal žalovaný (dále
též „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž požádal o přiznání odkladného účinku. Nejvyšší správní
soud odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal svým usnesením ze dne 15. září 2015
č. j. 6 As 186/2015 - 17.
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti zejména namítal, že žalobcovo podání ze dne
4. července 2014 neobsahovalo v zásadě nic nového oproti jeho předchozím podáním,
a představovalo pouhé rozvedení podání ze dne 13. června 2014. Námitky v něm obsažené
stěžovatel fakticky zohlednil, když vypořádával odvolání jako celek. Konkrétně k námitce týkající
se svědků uvedl, že nebyl důvod pochybovat o jejich věrohodnosti a naopak výpovědi žalobce
si vzájemně odporují. Z kontextu tedy vyplývá, že stěžovatel neshledal důvod provést navržený
důkaz trestním rozsudkem. U námitky týkající se žalobcova zranění stěžovatel uvedl, že lékařské
zprávy lze sice použít jako důkaz, avšak pouze omezeně, neboť lékař nemůže vědět,
jakým způsobem ošetřovaná osoba ke zranění přišla. Navíc je třeba, aby se zraněná osoba nechala
ošetřit bezprostředně po tom, co ke zranění mělo dojít. Podstatné pro stěžovatele bylo,
že žalobce zůstal osamocen ve svém tvrzení, že ve skutečnosti napadl poškozený jeho. V závěru
kasační stížnosti poukázal žalovaný na to, že dokazování má primárně probíhat před správním
orgánem prvního stupně a pokud by v něm shledal stěžovatel chyby, vrátil by mu věc k novému
řízení. V dané věci se však stěžovatel s provedeným dokazováním i s hodnocením důkazů
prvostupňovým orgánem ztotožnil. Dále uvedl: „Je zcela běžnou správní praxí, že v případě,
kdy je prvostupňové rozhodnutí vydáno v souladu se zákonem, není povinností odvolacího správního orgánu
znovu opakovat hodnocení námitek vznesených účastníkem řízení před vydáním rozhodnutí ve věci samé.
Odkáže-li odvolací správní orgán ve svém rozhodnutí na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, přebírá
tím i hodnocení vznesených námitek účastníkem řízení.“
[6] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti označil stížnost za nedůvodnou. Odkázal
na vyjádření stěžovatele k podané žalobě, z něhož podle něj jednoznačně vyplývá, že stěžovatel
jeho podání ze dne 4. července 2014 neakceptoval, neboť uvedl, že na námitky v něm obsažené
nelze nahlížet jako na námitky definované odvoláním samotným. Zároveň žalobce upozornil,
že tyto námitky se rozhodně nekryjí s námitkami obsaženými v jeho dřívějších podáních,
jak podrobně vysvětlil krajský soud ve svém rozsudku. Podle názoru žalobce stěžovatel rozhodně
jeho námitky nevypořádal. Zejména se nevyrovnal s důkazními návrhy, což je o to závažnější,
že v daném případě se jedná správní trestání, v němž by měla žalobci náležet stejná práva
jako obviněnému v trestním řízení. Nelze rozhodně argumentovat tak, jak to činí stěžovatel,
že důkaz není třeba provádět, pokud správní orgán považuje již učiněný závěr za jasný,
když právě tento údajně jasný závěr má navržený důkaz vyvrátit.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky řízení jsou splněny, a kasační stížnost
vyhodnotil jako přípustnou. Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl
k závěru, že není důvodná.
[8] Krajský soud vyšel ve svém rozsudku z premisy, že podáním ze dne 4. července 2015,
byť podaným po uplynutí odvolací lhůty, žalobce řádně doplnil své včas podané odvolání,
tudíž měl stěžovatel povinnost vypořádat se i s námitkami obsaženými v tomto podání.
Stěžovatel v podané kasační stížnosti s tímto předpokladem nikterak nepolemizuje,
tudíž i Nejvyšší správní soud z něj bude vycházet.
[9] Stěžovatelova obrana směřuje k tomu, že i když výslovně se o podání ze dne
4. července 2014 v napadeném odvolacím rozhodnutí nezmiňuje, fakticky se vyrovnal
se všemi námitkami obsaženými v žalobcových podáních učiněných po vydání prvostupňového
rozhodnutí, byť s některými pouze implicitně, resp. odkazem na rozhodnutí Magistrátu města
Frýdek-Místek. Nejvyšší správní soud již ve své dřívější judikatuře připustil, že odvolací orgán
není povinen vyčerpávajícím způsobem reagovat na námitku, s níž se již dříve vyrovnal
prvostupňový správní orgán. Může na argumentaci obsaženou v prvostupňovém rozhodnutí
pouze odkázat, popř. ji rozvinout a doplnit o chybějící argumenty. Při soudním přezkumu
odvolacího rozhodnutí je pak třeba vzít v úvahu, že ve správním řízení tvoří
rozhodnutí obou stupňů jeden celek. Mezery v odůvodnění rozhodnutí o odvolání,
které by jinak způsobovaly jeho nepřezkoumatelnost, proto mohou zaplnit argumenty obsažené
již v rozhodnutí prvního stupně (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. října 2014 č. j. 6 As 161/2013 - 25).
[10] Při aplikaci těchto závěrů na posuzovaný případ nicméně Nejvyšší správní soud shledal,
že zde existuje přinejmenším jeden návrh, který žalobce vznesl poprvé až v odvolacím řízení.
Jde o návrh na provedení důkazu trestním rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku
ze dne 27. dubna 2012, který se týkal předchozího střetu žalobce s J. N. (nynějším poškozeným).
Soud zde podle žalobce dospěl k závěru, že svědek (syn poškozeného) lhal ve prospěch svého
otce J. N., což podle žalobce zpochybňuje věrohodnost jeho výpovědi i ve správním řízení v nyní
projednávaném případě. Jelikož žalobce navrhl provedení tohoto důkazu až v odvolacím řízení,
logicky se s ním nemohl argumentačně vyrovnat prvostupňový orgán. Zhodnocení tohoto
návrhu a z něj vycházející námitky tak leželo plně na bedrech stěžovatele, který však toto břímě
neunesl, resp. se o to ani nepokusil. V odvolacím rozhodnutí se sice opakuje argumentace
magistrátu, podle níž se oba svědci shodovali v popisu incidentu s poškozeným a naopak žalobce
své výpovědi měnil, z toho však nelze dovodit, že stěžovatel důkazní návrh zamítl (krom toho by
z takovéhoto implicitního zamítnutí návrhu ani nebyly zřejmé jeho důvody, tudíž by bylo tak jako
tak nepřezkoumatelné).
[11] Je tedy zřejmé, že již z tohoto důvodu rozsudek krajského soudu obstojí, neboť napadené
rozhodnutí stěžovatele skutečně je – přinejmenším v tomto bodě – nepřezkoumatelné.
Jelikož ve správním trestání je přípustné navrhovat nové důkazy i v rámci odvolacího řízení
(srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. ledna 2009
č. j. 1 As 96/2008 - 115, č. 1856/2009 Sb. NSS), stěžovatel měl na důkazní návrh věcně reagovat.
Buďto měl odůvodnit, proč jde o důkaz nadbytečný, tj. proč nemůže podle něj ani potenciálně
otřást zjištěným skutkovým stavem, nebo jej měl provést a teprve poté zhodnotit, zda má
nějaký vliv na věrohodnost svědka (a i kdyby věrohodnost tohoto konkrétního svědka snižoval,
zda to nějak mění výsledné hodnocení celkové důkazní situace). To stěžovatel neudělal,
proto krajský soud nemohl jeho úvahy v tomto směru přezkoumat a byl nucen odvolací
rozhodnutí zrušit.
[12] Je pravdou, že v ostatních bodech se závěry krajského soudu mohou jevit vůči stěžovateli
přehnaně přísné. Ačkoliv se stěžovatel v odvolacím rozhodnutí vyjádřil k námitkám vymezeným
krajským soudem skutečně kuse, nelze zároveň přehlížet, že v závěru svého rozhodnutí odkázal
na prvostupňové rozhodnutí v tom smyslu, že magistrát důkazy „logicky vyhodnotil“ a své závěry
„řádně odůvodnil“ (právě k nesprávnému zjištění skutkového stavu přitom směřovaly všechny
odvolací námitky žalobce). V rozhodnutí magistrátu lze pak nalézt podrobné hodnocení
věrohodnosti svědků (str. 5 - 6), zranění poškozeného včetně zamítnutí návrhu na provedení
znaleckého posudku (str. 7) i zranění žalobce (str. 10 - 11). Nejvyšší správní soud nyní nehodnotí,
nakolik je uvedené zamítnutí žalobcových námitek a důkazních návrhů přesvědčivé. Konstatuje
však, že když hodnotí odvolací rozhodnutí v kombinaci s prvostupňovým, jak to vyplývá z výše
citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 161/2013 - 25, pak bez dalšího
nemůže označit vypořádání se s těmito námitkami a důkazy za nepřezkoumatelné.
Z toho vyplývá, že pokud by se stěžovatel neopomněl vyrovnat s výše uvedeným důkazním
návrhem žalobce ohledně nevěrohodnosti jednoho ze svědků, musel by krajský soud
jeho rozhodnutí věcně přezkoumat a zhodnotit.
[13] Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud zhodnotil věc v základu správně.
Stěžovatelovo odvolací rozhodnutí trpí skutečně nepřezkoumatelností, a to přinejmenším
v jednom bodě (návrh žalobce na provedení důkazu trestním rozsudkem). Jelikož žalovaný bude
muset vydat ve věci nové rozhodnutí, bude mít příležitost precizovat své odůvodnění
i ve vztahu k ostatním námitkám, kde krajský soud shledal taktéž nepřezkoumatelnost,
jakkoli jinak by v kombinaci s prvostupňovým správním rozhodnutím podle Nejvyššího
správního soudu obstát mohlo. Z výše popsaných důvodů vyhodnotil Nejvyšší správní soud
kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě v souladu s §110 odst. 1 větou
druhou s. ř. s. jako nedůvodnou a zamítl ji.
IV. Náklady řízení
[14] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s., aplikovaného na základě §120 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Naopak žalobce měl ve věci plný úspěch,
a proto mu Nejvyšší správní soud přiznal náhradu nákladů řízení, jež uplatnil.
[15] Žalobce prostřednictvím svého právního zástupce podal vyjádření ke kasační stížnosti.
Podání vyjádření představuje úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Odměna za jeden úkon právní služby činí
podle §7 bodu 5, aplikovaného na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, 3 100 Kč
a podle §13 odst. 3 advokátního tarifu je třeba k ní přičíst 300 Kč na úhradu hotových výdajů,
celkem tedy 3 400 Kč. Protože zmocněný advokát je plátcem daně z přidané hodnoty,
zvyšuje se tento nárok o částku 714 Kč odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny
za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů. Žalobci se tedy přiznává náhrada nákladů řízení spočívajících v odměně,
hotových výdajích a dani z přidané hodnoty advokáta v celkové výši 4 114 Kč. K zaplacení
náhrady nákladů řízení byla stěžovateli stanovena přiměřená lhůta v délce jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2015
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu