ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.256.2014:28
sp. zn. 6 As 256/2014 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: J. M.,
zastoupena JUDr. Irenou Wenzlovou, advokátkou, se sídlem Sovova 709/5, Litoměřice, proti
žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 24. 9. 2013, č. j. KUJI 63451/2013, sp. zn. OOSČ 636/2013 OOSC/216, v
řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2014, č.
j. 41 A 92/2013 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení v ěci
Rozhodnutím Magistrátu města Jihlavy, odboru dopravy, ze dne 11. 7. 2013,
č. j. MMJ/OD/12052/2013-9, JID: 89857/2013/MMJ (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“),
byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním
provozu“), jehož skutkovou podstatu naplnila porušením §4 písm. c) a §18 odst. 3 s odkazem
na odst. 6 téhož zákona. Konkrétně žalobkyně jako řidič osobního vozidla překročila nejvyšší
dovolenou rychlost mimo obec, sníženou dopravní značkou B 20a na 70 km/hod. o 32 km/hod.
Žalovaný na základě odvolání žalobkyně rozhodnutím ze dne 24. 9. 2013, č. j. KUJI 63451/2013,
sp. zn. OOSČ 636/2013 OOSC/216 (dále jen „napadené rozhodnutí“), prvoinstanční
rozhodnutí změnil tak, že z výrokové části prvoinstančního rozhodnutí se vypouští slova „a §18
odst. 3 s odkazem na odst. 6“; ve zbytku prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.
Krajský soud v Brně (dále „krajský soud“) rozsudkem č. j. 41 A 92/2013 – 23 ze dne
17. 9. 2014 (dále „napadený rozsudek“), zamítl žalobu proti napadenému rozhodnutí. Krajský
soud uvedl, že jedinou žalobní námitkou bylo, že ve spise nebyla založena plná moc udělená
žalobkyní Ing. M. J. k zastupování žalobkyně ve správním řízení, a to proto, že do spisu byla
doručena pouze kopie plné moci, nikoliv originál, přičemž dohoda mezi žalobkyní a Ing. J. byla
taková, že aby mohla být správním orgánem plná moc respektována, musí být správnímu orgánu
doručen originál plné moci, přičemž ten správnímu orgánu doručen nebyl, neboť žalobkyně si
zastupování Ing. J. rozmyslela z důvodu osobní antipatie. Dle žalobkyně tak nemohla být
rozhodnutí doručována Ing. J. Tomuto krajský soud nepřisvědčil, neboť ze správního spisu
vyplynulo, že žalobkyně udělila Ing. J. plnou moc pro zastupování ve věci v plném rozsahu, ve
všech stupních řízení, včetně řízení před správním soudem a doručování písemností.
Z ustanovení §33 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
„správní řád“), nevyplývá, že by se muselo jednat o originál plné moci, jak tvrdí žalobkyně.
Doložená plná moc má všechny zákonem stanovené náležitosti. Rozhodnutí obou správních
orgánů byla správně doručována pouze Ing. J. Námitku žalobkyně, že ve spise nebyla založena
řádná plná moc, jež by opravňovala Ing. J. jednat jménem žalobkyně v předmětném
přestupkovém řízení, vyhodnotil krajský soud jako účelovou. Pokud žalobkyně nechtěla, aby ji
v řízení zastupoval Ing. J., měla tuto skutečnost správním orgánům sdělit. Krajský soud uvedl, že
ze založené plné moci je zřejmá svobodná vůle žalobkyně zvolit si zmocněnce Ing. J. Pokud
žalobkyně nyní tvrdí, že udělení plné moci v uvedeném přestupkovém řízení zmocněnci Ing. J.
nebylo projevem její svobodné vůle, tomuto tvrzení nemohl krajský soud uvěřit, a to s ohledem
na obsah plné moci. Jedná se o tvrzení účelové, neboť žalobkyni byl uložen nejen peněžitý trest,
ale zejména zákaz řízení všech motorových vozidel po dobu dvou měsíců, což je pro řidiče
nepříznivá situace, kterou chce zvrátit.
Proti napadenému rozsudku nyní žalobkyně (dále „stěžovatelka“) brojí kasační stížností.
V ní stěžovatelka uvádí, že krajský soud při výkladu zcela ignoroval skutečnost,
že vůči ustanovení §33 správního řádu existuje lex specialis, jímž je §22 zákona č. 300/2008 Sb.,
o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů
(dále „zákon č. 300/2008 Sb.“). Třetí odstavec uvedeného ustanovení uvádí, že pokud má být
podle jiného právního předpisu předložen dokument v listinné podobě, je tato povinnost splněna
(až) předložením jejího výstupu. Pokud tedy není při elektronickém podání splněna podmínka
předložení výstupu autorizované konverze, nelze podání považovat za podání listiny v písemné
podobě. Neautorizovaná kopie zaslaná Ing. J. nemůže být považována za předložení plné moci.
Dále stěžovatelka uvádí, že nelze podání kopie plné moci považovat za projev její vůle, neboť za
takový by se dal považovat pouze v případě, pokud by podání učinila sama. Správní orgán bez
dalšího nemůže akceptovat kopii plné moci zaslanou osobou odlišnou od zmocnitele, neboť z
takovéto plné moci nelze žádným způsobem usuzovat, že byla udělena zmocnitelem, nikoliv
osobou zcela odlišnou. Správní orgán tak měl podatele vyzvat podle ust. §37 odst. 3 správního
řádu k odstranění obsahového nedostatku podání spočívajícího v absenci originálního podpisu na
plné moci, případně písemnosti doručovat stěžovatelce a ke zcela vadné plné moci nepřihlédnout.
Stěžovatelka neměla důvod, aby správnímu orgánu zasílala jakékoliv vyrozumění o tom,
že nechce být dále zastupována, neboť správnímu orgánu ani nezaslala vyrozumění o tom,
že zastupována být chce. Stěžovatelka je tak názoru, že bylo porušeno její právo na spravedlivý
proces (čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod), neboť ze strany orgánů
veřejné moci má být doručováno skutečnému zmocněnci a pokud takového zmocněnce není,
popř. orgány veřejné moci nemají spolehlivý důkaz o zmocnění (např. originál nebo konverzi
plné moci), musí být doručováno výhradně účastníkovi řízení. Stěžovatelka se domnívá,
že správní orgány nepostupovaly v mezích správního řádu, když dovodily existenci zmocnění,
aniž by bylo prokázáno, a tím porušily čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3
Ústavy České republiky. Stěžovatelka neměla tušení, že je zastoupena. Stěžovatelka se domnívá,
že v případě zamítnutí kasační stížnosti nastane zcela absurdní situace, kdy se stěžovatelka
nebude moci domoci náhrady, jelikož po správním orgánu či ve správním soudnictví nebude
možné požadovat náhradu škody, neboť správní orgány považují plnou moc za bezchybnou
a zmocnění za projev vůle poškozené; oproti tomu soudy v civilním řízení odmítnou stěžovatelce
přiznat náhradu škody vůči zmocněnci, který za ní jednal neoprávněně, neboť kopii dokumentu
budou považovat za právně neplatnou. Závěrem stěžovatelka uvádí, že označení žalobní námitky
za účelovou s odkazem na skutečnost, že stěžovatelce byl uložen zákaz řízení, považuje ze strany
krajského soudu za alibistické, neboť takto by mohl krajský soud označit veškeré námitky
všech podaných správních žalob.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že považuje napadený rozsudek
za zákonný a správný, a že ve zbytku odkazuje na svá dřívější vyjádření v této věci,
neboť stěžovatelka v kasační stížnosti neuvedla žádné nové skutečnosti. Ve vztahu k účelovému
a obstrukčnímu předkládání plné moci v kopii a následné tvrzené absenci zastoupení žalovaný
dokázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Žalovaný navrhl Nejvyššímu správnímu
soudu kasační stížnost zamítnout.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že byla podána osobou oprávněnou včas a je proti napadenému rozsudku
přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatelky v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Zásadní otázkou k posouzení i nyní zůstalo to, zdali postačí, pokud je plná moc
k zastupování v řízení před správním orgánem správnímu orgánu doložena v prosté kopii.
Přitom tato otázka byla již Nejvyšším správním soudem dříve řešena, a to např. v rozsudku
ze dne 17. 10. 2014, č. j. 4 As 171/2014 – 26 (veškerá zde uváděná judikatura je dostupná
na www.nssoud.cz), ve kterém zdejší soud dospěl k závěru, že pokud zmocněncem předložená
plná moc má všechny potřebné náležitosti (k tomu viz dále), je pro nastoupení účinků zastoupení
dostatečné, že správnímu orgánu byla předložena prostá kopie této plné moci.
Pokud tedy postačuje předložení písemné plné moci v kopii prosté, je nasnadě, že v takovém
případě je na roveň prosté kopii postavena i nekonvertovaná písemnost doručená
prostřednictvím elektronické pošty zmocněné osoby. Plnou moc tedy nebylo třeba dokládat
v konvertované podobě. Ustanovení §22 zákona č. 300/2008 Sb. tak nebylo možno aplikovat.
Nejvyšší správní soud ze správního spisu ověřil, že doložená plná moc obsahuje veškeré potřebné
náležitosti, konkrétně tedy: rozsah zmocnění (srov. §33 odst. 2 správního řádu), uvedení osoby,
která je k zastupování účastníka zmocněna (Ing. J.), podpis zmocnitele (čitelný podpis
stěžovatelky) a datum, ze kterého je zřejmé, od kterého konkrétního okamžiku je zmocněnec
oprávněn úkony za zastoupeného činit (19. 6. 2013). Jedná se tedy o řádnou plnou moc,
s jejímž předložením správní řád spojuje příslušné účinky (srovnej zejména §34 správního řádu).
Správní orgány tak nemusely o existenci zastoupení pochybovat a zcela správně doručovaly
písemnosti zmocněnci Ing. J. Těmto námitkám stěžovatelky nemohl tedy Nejvyšší správní soud
přisvědčit.
Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou posoudil i námitku, že podání kopie plné moci
Ing. J. nelze považovat za svobodný projev vůle stěžovatelky, neboť toto podání neučinila ona
sama. Pokud stěžovatelka, jak sama uvádí, zmocněnci zaslala naskenovanou plnou moc,
jež splňovala všechny potřebné náležitosti, muselo jí být zřejmé, že bude zmocněncem
předložena správním orgánům jako doklad o jeho zmocnění, i kdyby to snad zamýšlela
stěžovatelka učinit pouze podmíněně (za podmínky doručení originálu plné moci správnímu
orgánu), aniž to však v plné moci výslovně uvedla. Proto stěžovatelka, chtěla-li se vyhnout
případným negativním následkům vyplývajícím z tvrzeného „podmíněného“ zmocnění
(byť tato podmíněnost z ničeho, kromě následného tvrzení stěžovatelky, neplyne), měla tuto
skutečnost včas sdělit správním orgánům. Když tak neučinila, správní orgány neměly
jakýkoliv důvod pochybovat o tom, kdo a v jakém rozsahu a také od kdy je jménem stěžovatelky
oprávněn ve správním řízení jednat (srov. výše uvedený rozsudek č. j. 4 As 171/2014 – 26).
Tvrzení stěžovatelky, že kopii plné moci zmocněnci zaslala jen pro účely evidence,
neboť se dohodli, že zastoupení bude platné až po zaslání originálu plné moci, a že o zastoupení
ve správním řízení tak nevěděla, je účelovou procesní konstrukcí, která neodpovídá průběhu
správního řízení. V rozsudku ze dne 3. 6. 2014, č. j. 9 As 162/2014 – 31, Nejvyšší správní soud
uvedl „Námitky zpochybňující zastupování jsou součástí předem připraveného scénáře, jehož jediným účelem
je správní řízení prodlužovat, zpochybňovat doručování, případně zastupování, a dosáhnout tímto způsobem
uplynutí zákonem stanovené prekluzivní lhůty pro uložení sankce. Je samozřejmě věcí stěžovatele, jakou procesní
obranu a strategii zvolí, nicméně tvrzením, že nevěděl o úkonech prováděných zmocněncem, Nejvyšší správní soud
nemohl uvěřit. Ostatně bylo by také poměrně překvapivé, že by pan K. zcela zdarma a pro vlastní potěšení, navíc
tajně, zastupoval před správními orgány řidiče, kterým je obvykle ukládán zákaz činnosti spočívající v zákazu
řízení všech motorových vozidel.“ Tyto závěry lze s ohledem na to, že v citovaném rozsudku
se Nejvyšší správní soud zabýval skutkově i právně téměř shodnou věcí, bez dalšího vztáhnout
i na nyní projednávaný případ. Účelovost tvrzení o neexistenci a nevědomosti o právním
zastoupení lze dále dovozovat i z následujícího. Ze správního spisu Nejvyšší správní soud ověřil,
že oznámení o zahájení správního řízení a předvolání k ústnímu jednání bylo doručeno přímo
stěžovatelce. Ta se však k jednání nedostavila. Den před jednáním prostřednictvím emailu zaslal
zmocněnec stěžovatelky správnímu orgánu omluvu z jednání (neúčast nebyla správním orgánem
omluvena, neboť nebyl doložen důvod omluvy). V tomto emailu přiložil plnou moc
pro zastupování stěžovatelky v předmětné věci. Pokud by bylo pravdou, že stěžovatelka
o zastoupení skutečně nevěděla, zajisté by se na ústní jednání dostavila sama, nebo by se z něj
sama omluvila. Nic takového však stěžovatelka neučinila. K tomu v žalobě stěžovatelka uvedla,
že věřila, že správní orgán tento absurdní případ „shodí ze stolu“ a s ohledem na množství práce
se neúčastnila ústního jednání. Naopak v kasační stížnosti uvedla, že ústního jednání se neměla
v úmyslu účastnit, neboť svou účast považovala za zbytečnou, jelikož rozhodování u správního
orgánu prvního stupně fakticky probíhá pouze automatickým překopírováním oznámení
o podezření od policie do rozhodnutí, kdy účastník řízení na tomto stavu nemůže nic změnit,
neboť veškerá jeho tvrzení jsou považována za účelová a veškeré návrhy na důkazy nadbytečné.
Jedná se tedy o dvě zcela rozporná tvrzení, ze kterých lze jednoznačně usuzovat o účelovosti
a nepravdivosti předmětného stěžovatelčina tvrzení.
Nejvyšší správní soud nemohl ani odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatelka v žalobě
uvedla, že zastoupení zmocněncem si rozmyslela z důvodu vzniku osobní antipatie. V reakci
na tuto námitku žalovaný ke svému vyjádření k žalobě přiložil kopii písemnosti,
ze které vyplynulo, že stěžovatelka je stejným zmocněncem zastoupena i v jiném řízení vedeném
žalovaným. To stěžovatelka nepopřela, když v kasační stížnosti uvedla, že netvrdí, že by osobu
zmocněnce neznala či s ní nespolupracovala, pouze konstatuje to, že zmocněnci sdělila,
že si zmocnění v této věci rozmyslela, neboť se chce „zastupovat sama“. I z těchto tvrzení,
kdy stěžovatelka v žalobě uvádí jako důvod pro odstoupení od zastoupení osobní antipatie
a v kasační stížnosti toto své žalovaným zpochybněné tvrzení nekonstatuje, lze usuzovat
o účelovosti a nepravdivosti stěžovatelčina tvrzení o neexistenci zastoupení.
Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že krajský soud nesprávně (nelogicky) dovozoval
účelovost postupu stěžovatelky ze skutečnosti, že jí byl udělen zákaz činnosti, neboť to samo
o sobě nemůže založit účelovost stěžovatelčina tvrzení. To však nic nemění na závěru, že tvrzení
stěžovatelky je s ohledem na výše uvedené vskutku účelové. Úvaha krajského soudu
je tak sice nedokonalá, ale vedla ke zcela správnému výsledku, a tudíž tato chyba v úvaze nemohla
mít jakýkoliv vliv na zákonnost či správnost napadeného rozsudku.
Další námitka stěžovatelky spočívala v tom, že v případě zamítnutí kasační stížnosti
nastane zcela absurdní situace, kdy se stěžovatelka nebude moci domoci náhrady,
jelikož po správním orgánu či ve správním soudnictví nebude možné požadovat náhradu škody,
neboť správní orgány považují plnou moc za bezchybnou a zmocnění za projev vůle
stěžovatelky; oproti tomu soudy v civilním řízení odmítnou přiznat stěžovatelce náhradu škody
vůči zmocněnci, který za ní jednal neoprávněně, neboť kopii dokumentu budou považovat
za právně neplatnou. Tuto námitku musí Nejvyšší správní soud odmítnout jako čistě spekulativní;
Nejvyšší správní soud nemůže nikterak předjímat výsledky stěžovatelkou uváděných řízení.
Z výše uvedeného je zřejmé, že postup správních orgánů, kdy od obdržení kopie plné
moci udělené stěžovatelkou zmocněnci jednaly s tímto zmocněncem, byl zcela správný
a v souladu se zákonem. Stejně tak byl správný závěr krajského soudu, který stěžovatelčinu
žalobu zamítl. Z toho vyplývá, že nemohlo být porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý
proces, popř. principy zakotvené v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod či v čl. 2 odst. 3
Ústavy České republiky.
III. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud neshledal, že by v daném případě byl naplněn jakýkoliv kasační
důvod. S posouzením a postupem krajského soudu se Nejvyšší správní soud ztotožnil,
a proto kasační stížnost stěžovatelky ve smyslu §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka
neměla ve věci úspěch a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady řízení nad rámec
jeho běžné činnosti nevznikly, stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti a žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. července 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu