ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.263.2014:33
sp. zn. 6 As 263/2014 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy, soudce
zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobkyně:
J. M., zastoupené Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4,
proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, týkající se žaloby
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. února 2014, č. j. KUJI 9919/2014, sp. zn. ODSH
123/2014 Pe, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 15. srpna 2014, č. j. 30 A 44/2014 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobkyně se dne 4. května 2013 dopustila přestupku tím, že překročila nejvyšší
dovolenou rychlost mimo obec, sníženou dopravní značkou, o 30 km/h a více, za což jí Magistrát
města Jihlavy uložil rozhodnutím ze dne 11. července 2013, č. j. MMJ/OD/12052/2013-9
pokutu a zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu dvou měsíců. Na základě spáchání
jmenovaného přestupku byly žalobkyni do registru řidičů zaznamenány tři body a v důsledku
toho dosáhla hranice 12 bodů. Dne 16. října 2013 žalobkyni Městský úřad Havlíčkův brod (dále
jen „městský úřad“) podle §123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších
předpisů, oznámil dosažení 12 bodů a vyzval ji k odevzdání řidičského průkazu kvůli pozbytí
řidičského oprávnění.
[2] Žalobkyně následně podala námitky ve smyslu §123f odst. 1 zákona o silničním provozu
proti všem záznamům bodů v registru řidičů, neboť pochybovala o tom, že se dopustila tolika
„bodovaných“ přestupků. Městský úřad námitky žalobkyně zamítl rozhodnutím ze dne
4. prosince 2013, č. j. DOP/4413/2013/MZ-15. Žalobkyně se rozhodnutí městského úřadu
bránila odvoláním, které však zamítl žalovaný v návětí uvedeným rozhodnutím.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného žalobkyně brojila správní žalobou, kterou ovšem Krajský
soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) shledal nedůvodnou a napadeným rozsudkem
ji zamítl. Žalobkyně až v žalobě rozporovala záznam tří bodů provedený na základě výše
citovaného rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy z 11. července 2013 (v řízení před správními
orgány tuto námitku nevznesla, její odvolání bylo blanketní a žalobkyně je, ač k tomu vyzvána,
nijak nedoplnila). Vykonatelnost tohoto rozhodnutí totiž byla na základě rozhodnutí Magistrátu
města Jihlavy ze dne 18. listopadu 2013 odložena podle §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“). Záznam zmíněných
tří bodů tudíž podle žalobkyně postrádal způsobilý podklad. Krajský soud argumentaci žalobkyně
nepřisvědčil, přičemž převzal závěry plynoucí z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
20. března 2013, č. j. 17 A 54/2011 - 40. Konstatoval, že záznam bodů není povinností uloženou
rozhodnutím o přestupku, nýbrž zákonným důsledkem porušení vybraných povinností. Jedná
se o jiný právní následek rozhodnutí o přestupku, nikoliv o výkon rozhodnutí. Zatímco výkon
sankce jako takové lze odložit podle §83 odst. 1 přestupkového zákona, záznam bodů do registru
řidičů nelze pozastavit odkladem výkonu rozhodnutí. Záznamu lze pouze dočasně zamezit
přiznáním odkladného účinku žaloby v režimu §73 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud uzavřel, že se odložení výkonu
rozhodnutí o přestupku podle §83 odst. 1 přestupkového zákona nevztahuje na záznam bodů
v registru řidičů, a žalobu zamítl.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Proti označenému rozsudku krajského soudu žalobkyně (nyní stěžovatelka) brojila včas
podanou kasační stížností z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatelka namítala, že krajský soud opomenul ustanovení §74 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož „ustanovení o vykonatelnosti
platí obdobně i pro jiné právní účinky rozhodnutí.“ S odkazem na komentářovou literaturu stěžovatelka
dovodila, že pojem „jiné právní účinky“ je obsahově shodný s pojmem „jiné právní následky“
použitým v §73 odst. 2 s. ř. s. I pokud připustíme, že záznam bodů představuje jiný právní
následek rozhodnutí o přestupku a ne vedlejší trest (s čímž ovšem stěžovatelka nesouhlasí),
ustanovení §74 odst. 3 správního řádu na záznam bodů jistě dopadá. Podle stěžovatelky totiž
z doktrinárního vymezení pojmu „vykonatelnost“ a ze systematického výkladu zákona vyplývá,
že se odklad vykonatelnosti ve smyslu §83 odst. 1 přestupkového zákona uplatní na všechny
účinky rozhodnutí o přestupku, a to jak na sankce, tak i na jiné účinky rozhodnutí, jakými jsou
např. ochranná opatření či zápis bodů do registru řidiče. Pro záznam posledních 3 bodů
do registru řidičů tedy nebyl dostatečný podklad.
[6] Svou interpretaci stěžovatelka následně podpořila odkazem na nález Ústavního soudu
ze dne 30. září 2008, sp. zn. II. ÚS 1260/07, podle něhož odklad výkonu rozhodnutí představuje
nikoli jen odklad vynutitelnosti, ale i odklad všech účinků zamýšlených právě tím rozhodnutím,
jehož výkon se odkládá. Ve světle citovaného nálezu nemůže napadený rozsudek krajského soudu
obstát, neboť zcela popírá účel institutu odkladu vykonatelnosti, přičemž k účelu je podle
Ústavního soudu potřeba při výkladu právních předpisů přihlédnout (nález ze dne
17. prosince 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97).
[7] Krajský soud nadto podle stěžovatelky ignoroval argumentační linii obsaženou v žalobě
a nijak se nezabýval judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu,
na niž stěžovatelka odkazovala.
[8] Stěžovatelka dále brojila proti pasáži napadeného rozsudku, v níž krajský soud zmínil,
že do registru řidičů byly žalobkyni připsány další tři body. Stěžovatelka zdůraznila, že záznam
dalších tří bodů, o nichž se zmínil krajský soud, je pro ni zcela novou informací, kterou musí
prověřit a zvolit další procesní postup v příslušném správním řízení. Tím, že soud vzal danou
informaci v potaz, nevycházel z právního a skutkového stavu ke dni vydání rozhodnutí
ve správním řízení a navíc provedl důkazy, k nimž se žalobkyně nemohla vyjádřit. Stěžovatelka
navíc poukázala na §123c odst. 1 zákona o silničním provozu, podle kterého se body
zaznamenávají pouze do celkového počtu 12 bodů.
[9] Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu navrhla,
aby zrušil napadený rozsudek krajského soudu, ale i v návětí označené rozhodnutí žalovaného,
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze uvedl, že považuje napadený rozsudek
krajského soudu za správný a že ve zbytku odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí,
neboť stěžovatelka v kasační stížnosti neuvedla žádné nové skutečnosti. Proto navrhl Nejvyššímu
správnímu soudu kasační stížnost zamítnout. Vzhledem k tomu, že vyjádření žalovaného
neobsahovalo žádné nové právní argumenty či skutečnosti a pouze odkazovalo na dřívější
rozhodnutí ve věci, nebyl důvod, aby je Nejvyšší správní soud zasílal stěžovatelce.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako přípustnou, neboť byla podána
osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §102 s. ř. s. Důvody kasační stížnosti se opírají
o §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Kasační stížnost není nepřípustná ani z jiných důvodů
plynoucích z ustanovení §104 s. ř. s.
[12] Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[13] Stěžovatelka učinila spornou především otázku výkladu §83 odst. 1 přestupkového
zákona ve spojení s §74 odst. 3 správního řádu. Stěžovatelka se vymezila vůči argumentaci
krajského soudu a uvedla, že pojem „odložení výkonu rozhodnutí“ obsažený v §83 odst. 1
přestupkového zákona se musí vztahovat nejen na sankce, ale i na jiné účinky rozhodnutí
o přestupku včetně záznamu bodů do registru řidičů. Nejvyšší správní soud této námitce
nepřisvědčil.
[14] Ustanovení §83 odst. 1 přestupkového zákona uvádí: „Požádá-li účastník, který podal návrh
na přezkoumání rozhodnutí o přestupku soudem, o odložení výkonu rozhodnutí, správní orgán jeho žádosti
vyhoví.“ V zákoně uvedená poznámka pod čarou odkazuje na §75 správního řádu z roku 1967,
který stanovil: „Orgán provádějící výkon rozhodnutí může ze závažných důvodů na návrh účastníka řízení
nebo z vlastního, popřípadě jiného podnětu výkon rozhodnutí odložit; pokud národní výbor provádí výkon
rozhodnutí jiného správního orgánu, vyžádá si jeho vyjádření.“ Správní řád z roku 1967 byl ovšem
nahrazen nyní účinným správním řádem z roku 2004, a proto je třeba vzít v souvislosti
s §83 odst. 1 přestupkového zákona subsidiárně v potaz úpravu současného správního řádu.
Přestupkový zákon ustanovením §83 odst. 1 přestupkového zákona obsahově navazuje
na §113 nyní účinného správního řádu, který tak jako §75 správního řádu z roku 1967 upravuje
odložení a přerušení exekuce. Ustanovení §83 odst. 1 přestupkového zákona stanoví další důvod
pro odložení výkonu rozhodnutí nad rámec správního řádu, přičemž se jedná o důvod obligatorní
(JEMELKA, L.; VETEŠNÍK, P. Zákon o přestupcích a přestupkové řízení: komentář. Praha: C. H.
Beck, 2011, s. 401). Pokud účastník řízení požádá o odložení výkonu rozhodnutí a současně
doloží, že k soudu podal návrh na přezkum rozhodnutí o přestupku, má správní orgán povinnost
jeho žádosti o odložení výkonu rozhodnutí vyhovět, aniž by zkoumal důvody či závažnost
okolností pro to svědčící.
[15] Vzhledem k současnému znění relevantních ustanovení správního řádu doktrína
i judikatura rozlišují vykonatelnost rozhodnutí a jiné právní účinky; s touto kategorizací pracuje
též ustanovení §74 odst. 3, resp. §74 odst. 1 správního řádu. Rozlišování výkonu rozhodnutí
a jiných právních účinků rozhodnutí přijaly za své ve správním soudnictví krajské soudy
(rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 20. března 2013, č. j. 17 A 54/2011 - 40
a ze dne 16. května 2013, č. j. 17 A 79/2011 - 40) i Nejvyšší správní soud. V rozsudku ze dne
31. srpna 2012, č. j. 4 Ads 176/2011 - 129 rozhodoval, zda odložení vykonatelnosti rozhodnutí
o uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti zabraňuje vydání rozhodnutí o propuštění
příslušníka bezpečnostního sboru ze služebního poměru, neboť uložení kázeňského trestu odnětí
služební hodnosti je důvodem, pro nějž příslušník bezpečnostního sboru musí být propuštěn
[§42 odst. 1 písm. e) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních
sborů, ve znění pozdějších předpisů]. Nejvyšší správní soud konstatoval, že je třeba rozlišit
vykonatelnost ve smyslu §74 odst. 1 správního řádu a jiné právní účinky rozhodnutí ve smyslu
§74 odst. 3 téhož předpisu: „Vykonatelnost představuje exekuční proveditelnost, je možná pouze u takových
správních aktů, které ukládají nějakou povinnost k plnění. Toto plnění může být peněžitého nebo nepeněžitého
charakteru, vždy však ve formě povinnosti něco dát (dare), konat (facere), něco strpět (omittere) nebo se něčeho
zdržet (pati). Vykonatelnost naopak nepřipadá v úvahu např. u rozhodnutí o osobním stavu, rozhodnutí
deklarujícím existenci právního stavu či statusu určité movité či nemovité věci apod.; v případě rozhodnutí tohoto
druhu nastupují namísto atributu vykonatelnosti jiné právní účinky ve smyslu §74 odst. 3 správního řádu
(VEDRAL, J. Správní řád: Komentář. 2. vyd. Praha: Bova Polygon, 2012, s. 646, 648).“ Ustanovení
§196 odst. 2 zákona o služebním poměru stanoví: „Byla-li podána žaloba […] proti pravomocnému
rozhodnutí služebního funkcionáře, kterým se ukládá kázeňský trest, náhrada škody nebo povinnost vrátit
bezdůvodné obohacení, odkládá se vykonatelnost tohoto rozhodnutí do nabytí právní moci rozhodnutí soudu.“
Dané ustanovení tedy obsahově přiměřeně odpovídá §83 odst. 1 přestupkového zákona.
Ve vztahu k §196 odst. 2 zákona o služebním poměru Nejvyšší správní soud v citovaném
judikátu čtvrtého senátu uvedl, že „upravuje toliko odklad vykonatelnosti jako exekuční proveditelnosti
(vymahatelnosti) rozhodnutí o uložení kázeňského trestu. Žádným způsobem však nezakotvuje jakousi
specifickou formu odkladného účinku žaloby proti takovému rozhodnutí, který by měl za následek,
že do pravomocného rozhodnutí soudu o žalobě nelze ... vydat jiné navazující správní rozhodnutí, jakým
je rozhodnutí o propuštění příslušníka ze služebního poměru.“ Nejvyšší správní soud proto i v nyní
projednávaném případu, na který z hlediska právně podstatných aspektů rozsudek čtvrtého
senátu dopadá, vyšel z výkladu vztahu mezi §74 odst. 1 a §74 odst. 3 správního řádu,
který provedl čtvrtý senát.
[16] Pokud tedy stěžovatelka na podporu své argumentace odkazuje na §74 odst. 3 správního
řádu, správní soudy dospěly k opačným závěrům, a sice že s ohledem na samostatnou zmínku
o kategorii jiných právních účinků rozhodnutí v §74 odst. 3 správního řádu je třeba rozlišovat
vykonatelnost rozhodnutí od jeho jiných právních účinků (shodně HENDRYCH, D. Správní
právo. Obecná část. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 227). Stěžovatelčina argumentace použitím slova
„obdobně“ v §74 odst. 3 správního řádu není správná. Ustanovení §74 odst. 1 a 2 správního
řádu totiž pojednávají o tom, kdy a za jakých okolností nastává vykonatelnost rozhodnutí.
Z §74 odst. 3 správního řádu vyplývá, že otázka, kdy a za jakých okolností nastávají „jiné právní
účinky rozhodnutí“, se řídí úpravou o vykonatelnosti rozhodnutí. Z §74 odst. 3 správního řádu
naopak neplyne, že i jiné právní účinky rozhodnutí lze oddálit odložením výkonu rozhodnutí či –
jinak vyjádřeno – že tam, kde se (na jiných místech právního řádu) hovoří o odkladu výkonu,
resp. vykonatelnosti rozhodnutí, platí to bez dalšího obdobně i pro jiné právní účinky rozhodnutí.
[17] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani se stěžovatelčinou námitkou, že závěry krajského
soudu odporují smyslu institutu odkladu vykonatelnosti. Podle Nejvyššího správního soudu
by smyslu zákona a účelu zavedení bodového systému naopak odporovalo, pokud by mělo
použití §83 odst. 1 přestupkového zákona za následek i automatický odklad záznamu bodů
do registru řidičů. Stěžovatelčina argumentace by znamenala, že aplikace §83 odst. 1
přestupkového zákona by měla shodné účinky jako přiznání odkladného účinku žalobě podle
§73 s. ř. s., jenž je však prima facie formulován jinak. Nejvyšší správní soud přitom v usnesení
ze dne 17. června 2009, č. j. 5 As 24/2009 - 58 zdůraznil, že „odložení výkonu rozhodnutí správním
orgánem dle §83 odst. 1 zákona o přestupcích nelze ztotožňovat s přiznáním odkladného účinku žalobě
nebo kasační stížnosti za podmínek, které upravuje soudní řád správní.“ Jak již bylo řečeno výše, správní
orgán musí při splnění podmínek §83 odst. 1 přestupkového zákona vyhovět žádosti o odložení
výkonu rozhodnutí a není oprávněn zkoumat konkrétní okolnosti a závažnost daného případu.
Vztáhnutí §83 odst. 1 přestupkového zákona i na záznam bodů by fakticky znamenalo,
že kterýkoliv řidič, jenž pozbyl řidičské oprávnění v důsledku dosažení hranice 12 bodů, dosáhne
pouhým podáním správní žaloby a žádosti o odložení výkonu rozhodnutí automaticky možnosti
nadále řídit minimálně po celou dobu řízení před soudem prvního stupně, aniž by soud zkoumal
konkrétní okolnosti.
[18] Takový závěr se však jeví rozporný s účelem bodového systému. Podle §123a zákona
o silničním provozu se bodovým hodnocením „zajišťuje sledování opakovaného páchání přestupků,
jednání, které má znaky přestupku podle jiného právního předpisu, nebo trestných činů, spáchaných porušením
vybraných povinností stanovených předpisy o provozu na pozemních komunikacích řidičem motorového vozidla
nebo že se řidič porušování těchto povinností nedopouští.“ Důvodová zpráva k zákonu č. 411/2005 Sb.,
který do zákona o silničním provozu vložil ustanovení o bodovém systému, blíže specifikuje,
že účelem bodového systému je „zejména postihovat recidivu páchání přestupků proti bezpečnosti provozu
na pozemních komunikacích.“ Bodovým hodnocením dochází k průběžnému sledování kázně řidičů,
přičemž v případě opakovaného porušování předpisů o provozu na pozemních komunikacích
a dosažení 12 bodů dochází k nastoupení represivní složky bodového systému, tedy k pozbytí
řidičského oprávnění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. května 2011,
č. j. 8 As 23/2010 - 89, bod 19). Bodový systém tedy plní zejména ochrannou funkci. Řidiči,
kteří neuzpůsobují své jednání právním předpisům o provozu na pozemních komunikacích
a získají 12 bodů, ztrácí řidičské oprávnění, čímž jsou vyloučeni z řízení motorových vozidel
(§80 zákona o silničním provozu) zejména za účelem ochrany bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích. S tím koresponduje i skutečnost, že podmínkou vrácení řidičského
oprávnění není pouhé uplynutí doby jednoho roku, ale i prokázání, že se žadatel o vrácení
řidičského oprávnění podrobil přezkoušení z odborné způsobilosti podle zvláštního právního
předpisu a dále předložení posudku o zdravotní způsobilosti včetně dopravně psychologického
vyšetření (§123d odst. 3 zákona o silničním provozu).
[19] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že i z hlediska účelu právní úpravy
je interpretace zastávaná krajským soudem správná. Ustanovení §83 odst. 1 přestupkového
zákona, podle něhož musí správní orgán za splnění podmínek vyhovět žádosti o odklad výkonu
rozhodnutí, dopadá pouze na exekuční proveditelnost rozhodnutí. Odložení záznamu bodů
do registru řidičů lze dosáhnout (až) prostřednictvím přiznání odkladného účinku žalobě
podle §73 s. ř. s. Odkladný účinek žaloby se totiž – oproti znění §83 odst. 1 přestupkového
zákona – výslovně vztahuje na výkon i na jiné právní následky rozhodnutí (§73 odst. 2 s. ř. s.).
O přiznání odkladného účinku rozhoduje soud, který nemá na rozdíl od správních orgánů
jednajících v režimu §83 odst. 1 přestupkového zákona povinnost žádosti vyhovět a má prostor
pro důkladné poměřování potenciální újmy žalobce, jiných osob a důležitého veřejného zájmu,
kterým je v tomto případě zejména bezpečnost silničního provozu a ochrana před řidiči
opakovaně páchajícími přestupky či trestné činy proti bezpečnosti provozu na pozemních
komunikacích (viz bod 18).
[20] Ke ztrátě řidičského oprávnění může pochopitelně dojít nejen dosažením 12 bodů
v registru řidičů, ale i v důsledku trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových
vozidel. Na trest zákazu činnosti se přitom odložení výkonu rozhodnutí ve smyslu §83 odst. 1
přestupkového zákona vztahuje (rozsudek Krajského soud v Ostravě ze dne 14. února 2013,
č. j. 22 A 187/2011 - 18, č. 2874/2013 Sb. NSS). Trest zákazu činnosti však představuje sankci
za konkrétní přestupek, která je uložena přímo rozhodnutím o přestupku a která podléhá
vykonatelnosti ve smyslu exekuční proveditelnosti. Záznam bodů oproti tomu představuje
automatický zákonný následek nabytí právní moci rozhodnutí o uložení sankce za přestupek
(a dalších rozhodnutí podle §123b odst. 2 zákona o silničním provozu). Ztráta řidičského
oprávnění na základě dosažení hranice 12 bodů není sankcí za konkrétní přestupek, nýbrž „sankcí
za opakované páchání přestupků na úseku bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, […] tedy sankcí sui
generis za speciální recidivu“ (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. ledna 2009, č. j.
30 Ca 174/2008 - 25, č. 1950/2009 Sb. NSS). S ohledem na to a také na skutečnost, že bodový
systém poskytuje ochranu právě před recidivou na úseku bezpečnosti provozu na pozemních
komunikacích (viz bod 18), je v tomto případě ospravedlnitelné, že stěžovatelka dosáhla v režimu
§83 odst. 1 přestupkového zákona odložení výkonu trestu zákazu činnosti spočívající v řízení
motorových vozidel, avšak řidičské oprávnění stejně ztratila v důsledku dosažení hranice 12 bodů
(§123c odst. 3 zákona o silničním provozu). Odvrácení i tohoto následku přitom zůstalo
v možnostech stěžovatelky, pokud by při podání správní žaloby navrhla, aby jí byl přiznán
odkladný účinek podle §73 odst. 2 s. ř. s., resp. soudu, který by o takovém návrhu rozhodoval
a přitom s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu vážil, jaká újma by přiznáním
odkladného účinku vznikla jiným osobám, a zda by se přiznání odkladného účinku neocitlo
v rozporu s důležitým veřejným zájmem (srov. např. judikaturu Nejvyššího správního soudu
k návrhům na přiznání odkladného účinku kasačním stížnostem ve věcech dopravních přestupků,
např. usnesení ze dne 9. října 2014, č. j. 9 As 242/2014 - 18, usnesení ze dne 10. dubna 2013,
6 As 29/2013 - 80 nebo usnesení ze dne 15. ledna 2013, č. j. 1 As 183/2012 - 33).
[21] Stěžovatelka na podporu své argumentace poukázala na nález Ústavního soudu
ze dne 30. září 2008 sp. zn. II. ÚS 1260/07 (N 159/50 SbNU 423). Nejvyšší správní soud k tomu
pouze opakuje, co již uvedl v napadeném rozsudku krajský soud. Zmíněný nález Ústavního
soudu se nevztahuje k §83 odst. 1 přestupkového zákona, jak tvrdí stěžovatelka,
nýbrž k §73 odst. 2 s. ř. s. (viz bod 23 citovaného nálezu), tedy k odkladnému účinku správní
žaloby. Napadený rozsudek tedy není s nálezem druhého senátu Ústavního soudu v rozporu,
i krajský soud ostatně potvrdil, že odložit záznam bodů lze právě v režimu §73 odst. 2 s. ř. s.
[22] Oporu pro výklad zastávaný stěžovatelkou nelze shledat ani v judikatuře Ústavního soudu
týkající se §79 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní soud sice odklad
vykonatelnosti v řízení o ústavní stížnosti interpretuje široce jako sistaci napadeného rozhodnutí,
tj. včetně dopadu na jiné účinky a právní následky napadeného rozhodnutí [srov. usnesení
II. ÚS 53/06 ze dne 9. února 2006 a nález II. ÚS 53/06 ze dne 12. září 2006 (N 159/42
SbNU 305)], k tomuto závěru však dospěl systematickým výkladem v kontextu §79 odst. 1
zákona o Ústavním soudu, který hovoří o „odkladném účinku“ a na nějž odstavec 2 logicky
navazuje, a obdobných ustanovení v procesních předpisech týkajících se soudních řízení
(např. zmíněný §73 odst. 1 a 2 soudního řádu správního), s podporou v teleologickém výkladu,
podle něhož je smyslem tohoto procesního institutu vytvoření procesního prostoru pro efektivní
(nikoli jen akademické) rozhodování Ústavního soudu a poskytnutí efektivní ochrany základním
právům a svobodám (srov. usnesení IV. ÚS 581/06 ze dne 11. října 2006). Tento účel přitom
není doslovným výkladem §83 odst. 1 přestupkového zákona zmařen; podání správní žaloby
vede k „automatickému“ vyhovění návrhu na (toliko) odložení (exekučního) výkonu rozhodnutí
správním orgánem, přičemž odklad ostatních účinků žalobou napadeného rozhodnutí zůstává
v rukou soudu při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě (§73 odst. 2 a 3
s. ř. s.).
[23] Nejvyšší správní soud si je vědom, že výše popsaný výklad §83 odst. 1 přestupkového
zákona nemusí být pro běžného adresáta právní úpravy na první pohled zřejmý. Nejde
však o triviální problém. Výklad aprobovaný Nejvyšším správním soudem lze shrnou tak,
že vychází z rozlišování výkonu rozhodnutí od jeho jiných právních účinků, což je sice koncepce
původně doktrinární, která má však nyní zákonnou oporu zejména ve správním řádu
(viz HENDRYCH, D. Správní právo. Obecná část. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 226-227), který obě
kategorie rozlišuje, aniž by je blíže definoval. Pro tuto interpretaci přitom svědčí doslovný
jazykový výklad (zákon výslovně zmiňuje toliko „odložení výkonu rozhodnutí“, zatímco o jiných
právních účincích mlčí) i výklad přihlížející k účelu bodového systému. Vztáhnutí záznamu bodů
pod pojem „odložení výkonu rozhodnutí“ proto není za současného znění §83 odst. 1
přestupkového zákona namístě. Případné rozšíření automatismu odložení výkonu rozhodnutí
při podání správní žaloby i na jiné právní účinky včetně záznamu bodů a eliminace institutu
přiznání odkladného účinku správní žaloby je a má být v rukou zákonodárce, resp. tvůrce právní
politiky sankcionování dopravních přestupků, nikoliv soudů.
[24] Nejvyšší správní soud z výše zmíněných důvodů dospěl shodně s krajským soudem
k závěru, že ačkoliv byl podle §83 odst. 1 přestupkového zákona odložen výkon rozhodnutí
Magistrátu města Jihlavy ze dne 11. července 2013, č. j. MMJ/OD/12052/2013-9, představovalo
toto rozhodnutí způsobilý podklad k záznamu bodů v registru řidičů, jak jej vymezuje judikatura
správních soudů (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. srpna 2009,
č. j. 9 As 96/2008 - 44: „Záznam v registru řidičů lze tedy provést pouze na základě pravomocného rozhodnutí
o přestupku (po souhlasu s uložením pokuty v blokovém řízení se na toto rozhodnutí nahlíží
jako na pravomocné), přičemž právní moc rozhodnutí znamená jeho nezměnitelnost, nemožnost zasahovat
do jeho obsahu na základě opravného prostředku.“).
[25] Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila též stížnostní důvod podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., tvrdila tedy nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatelka neuvedla, v čem konkrétně spatřuje
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, pouze obecně uvedla, že krajský soud ignoroval
její argumentační linii uplatněnou v žalobě a nezabýval se jí namítanými rozsudky Ústavního
a Nejvyššího správního soudu ani obecnými kautelami právní teorie. Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu přezkoumal a dospěl k závěru, že nevykazuje vady zmiňované
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Odůvodnění přezkoumávaného rozsudku je zcela srozumitelné
a jsou z něj jasně seznatelné úvahy, jimiž se soud řídil. Ke stěžovatelkou konkrétně namítaným
nedostatkům Nejvyšším správní soud poznamenává, že s namítaným nálezem Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 1260/07 se krajský soud výslovně vypořádal na s. 9 napadeného rozsudku (viz bod
21 tohoto rozsudku). Co se týče judikatury Nejvyššího správního soudu, stěžovatelka v žalobě
obecně odkázala na rozsudek ze dne 6. srpna 2009, č. j. 9 As 96/2008 - 44, který se zabýval
rozsahem námitkového řízení ve smyslu §123f zákona o silničním provozu. Krajský soud
se k tomuto rozsudku sice explicitně nevyjádřil, z odůvodnění rozsudku je však zcela zřejmé,
proč odkaz na rozsudek devátého senátu Nejvyššího správního soudu nepovažoval za příhodný.
Devátý senát v citovaném rozsudku mimo jiné vymezil, co je způsobilým podkladem pro záznam
bodů do registru řidičů (viz bod 22 tohoto rozsudku). Krajský soud přitom věnoval značnou část
odůvodnění napadeného rozsudku právě vysvětlení, proč představuje rozhodnutí o přestupku
způsobilý podklad i v případě, že byl výkon tohoto rozhodnutí odložen podle §83 odst. 1
přestupkového zákona. Nelze souhlasit se stěžovatelčiným tvrzením, že krajský soud ignoroval
její argumentační linii. Krajský soud vysvětlil, proč nepřisvědčil námitkám stěžovatelky,
neboť předestřel vlastní poměrně podrobnou interpretaci sporných ustanovení.
[26] Stěžovatelka dále brojila proti tomu, že krajský soud v odůvodnění rozsudku mimo
jiné zmínil, že se žalobkyně 9. července 2013 dopustila dalšího dopravního přestupku,
za který obdržela záznam dalších tří bodů do registru řidičů. Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že učinění této poznámky krajským soudem jednoznačně nemělo za následek
nezákonnost napadeného rozsudku. Zmíněná poznámka rozhodně nepředstavovala nosný důvod
rozhodnutí. Krajský soud ostatně celou pasáž uvedl slovy „nad rámec podstaty sporného žalobního
bodu“. I když byla tato poznámka z pohledu §75 odst. 1 s. ř. s. irelevantní, nejde o vadu
způsobující nezákonnost napadeného rozsudku.
[27] Šestý senát Nejvyššího správního soudu si je vědom, že rozšířený senát zdejšího soudu
v současnosti v řízení vedeném pod sp. zn. 6 As 114/2014 posuzuje (ostatně na návrh právě
šestého senátu) otázku, zda záznam bodů do registru řidičů podle §123b odst. 1 zákona
o silničním provozu představuje trest, na který se má vztahovat příkaz retroaktivity ve prospěch
obviněného ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny a čl. 7 odst. 1 věty druhé Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod. Šestý senát Nejvyššího správního soudu nicméně dospěl k závěru,
že k řešení nyní projednávané otázky nebylo nutné řízení přerušovat a vyčkávat na závěry
rozšířeného senátu. Předkládající senát totiž rozšířenému senátu předložil k posouzení výlučně
úzce vymezenou otázku, zda se na záznam bodů vztahuje princip příkazu retroaktivity
ve prospěch obviněného či nikoliv. Kladná ani záporná odpověď na danou otázku nemá vliv
na posouzení, zda se §83 odst. 1 přestupkového zákona vztahuje i na jiné právní účinky
rozhodnutí, pod něž záznam bodů spadá tak či onak.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud věc posoudil správně a přezkoumatelným
způsobem. Ze všech výše popsaných důvodů Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost
v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. posoudil jako nedůvodnou a zamítl ji.
[29] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle ustanovení §60 odst. 1
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť ve věci neměl úspěch. Žalovanému, který měl úspěch ve věci, podle obsahu spisu žádné
náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu