ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.61.2015:37
sp. zn. 6 As 61/2015 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: P. V., zastoupen
JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti žalovanému:
Magistrát hlavního města Prahy, odbor stavební a územního plánu, se sídlem Mariánské
náměstí 2/2, Praha 1, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 10. 2011 č. j. S-
MHMP 200503/2011/OST/Ja, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 6. 3. 2015, č. j. 5 A 345/2011 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Úřad městské části Praha 6, odbor výstavby, (dále jen „stavební úřad“) rozhodl
rozhodnutím ze dne 1. 2. 2011, č. j. MCP6 005482/2011, tak, že žalobce se dopustil
jako podnikající fyzická osoba spáchání správního deliktu dle ust. §180 odst. 1 písm. f) zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), tím,
že bez příslušného územního rozhodnutí o změně využití území provozoval od 18. 6. 2010
nejméně do 9. 9. 2010 na pozemku p. č. 358/1 v k. ú. Přední Kopanina odstavnou plochu
pro parkování velkého počtu vozidel, především pro klienty ruzyňského letiště. Předmětný
pozemek je přitom dle katastru nemovitostí evidován jako zahrada. Za toto jednání byla žalobci
uložena pokuta ve výši 500.000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení v paušální částce
1.000 Kč. Žalovaný k odvolání žalobce rozhodnutím č. j. S-MHMP 200503/2011/OST/Ja
ze dne 6. 10. 2011 (dále jen „napadené rozhodnutí“) uloženou pokutu snížil na 150.000 Kč
a ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
[2] Naposledy uvedené rozhodnutí napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), který rozsudkem ze dne 6. 3. 2015, č. j. 5 A 345/2011 – 40,
(dále jen „napadený rozsudek“) žalobu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění soud uvedl,
že rozhodnutí o změně využití území jako jeden z druhů územního rozhodnutí stanoví
nový způsob užívání pozemku, příp. podmínky jeho využití, a je vydáváno pro záměry
nestavebního charakteru. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011,
č. j. 5 As 92/2011 – 84, kterým bylo rozhodováno o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
městského soudu, č. j. 11 A 178/2010 – 48, podléhají projednání v územním řízení i činnosti,
kterými žádná stavba nevzniká, když rozhodnutí o změně využití území vyžadují (dle §80 odst. 2
stavebního zákona) i změny druhu pozemku přesahující výměru 300 m
2
. Správní orgány proto
na daný případ správně aplikovaly §80 odst. 2 písm. e) stavebního zákona, a posoudily žalobcovo
jednání jako činnost vyžadující vydání rozhodnutí o změně využití území. Pokud žalobce využíval
pozemek, evidovaný v katastru nemovitostí jako zahrada, jako odstavnou a parkovací plochu
bez vydaného územního rozhodnutí o změně využití území, došlo k naplnění zákonných znaků
skutkové podstaty správního deliktu dle §180 odst. 1 písm. f) stavebního zákona, za nějž byla
žalobci správními orgány uložena pokuta v rozmezí stanoveném zákonem. Žalovaným uloženou
sankci neshledal ani městský soud nepřiměřenou.
[3] Městský soud nepřisvědčil námitce žalobce, že je mu ukládána sankce za jednání, které je
promlčeno. Dospěl k závěru, že vytýkané jednání je nutno považovat za správní delikt trvající,
jelikož žalobce jím vyvolal protiprávní stav a udržoval jej od září 2006, kdy byl zahájen provoz
odstavné plochy, nejméně do doby poslední kontrolní prohlídky dne 9. 9. 2010. Ohledně účinků
trvajících deliktů na běh prekluzivních lhůt soud citoval závěry rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 2. 2005, č.j. 5 A 164/2002 – 44, dle nějž „za trvající jiný správní delikt lze
proto považovat takový správní delikt, jímž pachatel vyvolá protiprávní stav, který posléze udržuje, popřípadě
jímž udržuje protiprávní stav, aniž jej vyvolal. Jednání, jímž pachatel udržuje protiprávní stav, závadný
z hlediska správního práva, tvoří jeden skutek a jeden správní delikt až do okamžiku ukončení deliktního
jednání, tj. až do okamžiku odstranění protiprávního stavu. Lhůta pro uložení pokuty, případně pro zahájení
řízení o uložení pokuty, může začít běžet teprve od okamžiku ukončení trvajícího správního deliktu. Pokaždé,
kdy se správní orgán dozví, že protiprávní stav je delikventem pořád udržován, tj. že stále nedošlo k ukončení
trvajícího jiného správního deliktu, počne vždy běžet nová subjektivní lhůta k uložení pokuty, resp. k zahájení
řízení o uložení pokuty.“ V případě žalobce byla dodržena jednoletá subjektivní prekluzivní lhůta
k zahájení řízení o správním deliktu, jelikož správní orgán se o jednání žalobce poprvé dozvěděl
při kontrolní prohlídce dne 18. 6. 2010. Byla dodržena i tříletá objektivní prekluzivní lhůta,
k odstranění protiprávního stavu došlo až ke dni 1. 8. 2011.
II.
Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce / stěžovatel / napadl rozsudek městského soudu včas podanou kasační stížností.
Předně namítá, že mu napadeným rozhodnutím byla uložena sankce, která nemá oporu v zákoně
a její uložení se opírá o nepřípustnou analogii zákona. Stavební zákon striktně rozlišuje
mezi změnami v území (terénními úpravami) a následným užíváním území či stavby. Změnami
v území jsou činnosti uvedené v §80 stavebního zákona (ve znění účinném ke dni vydání
napadeného rozhodnutí), mezi jinými změny druhu pozemku přesahující výměru 300 m2, zejména
zřizování, rušení a úpravy vinic, chmelnic, lesů, parků, zahrad a sadů, pokud podmínky nejsou stanoveny
schválenými pozemkovými úpravami nebo jiným územním rozhodnutím. Stěžovatel nepopírá,
že takovou změnu pozemku provedl, nicméně zákon trestá právě pouze tuto změnu
a nikoliv následné užívání pozemku. Ke změně území došlo už v roce 2006 a tato činnost
je již dávno promlčena.
[5] Uvedená dichotomie je zcela zjevná v oblasti staveb, kdy zákon sankcionuje v ust. §180
odst. 1 písm. a), c), g), j), k) a n) na jedné straně porušení předpisů vztahujících se k stavební
činnosti v režimu stavebního povolení či ohlášky, na druhé straně pak v §180 odst. 1 písm. b), h),
i), l) a m) porušení předpisů o užívání stavby z titulu ohlášky nebo kolaudace. Zákonodárce
v těchto souvislostech důsledně odlišuje pojmy „provádí“ a „užívá“. Uvedené rozlišení je patrné
i v případě změn v území a jeho následného využití. Zatímco změny v území podléhají regulaci,
jejíž porušení trestá ust. §180 odst. 1 písm. f) stavebního zákona, které je uvedeno slovem
„provádí“, v případě následného užívání území nestanoví stavební právo žádnou sankci. Sankce
by mohly plynout z předpisů o ochraně životního prostředí, dopravních předpisů, živnostenských
předpisů apod., ale nikoliv ze sankčních ustanovení §180 stavebního zákona.
[6] Stěžovatel v příslušném období žádné změny území neprováděl, ty byly dokonány
již dříve. Stěžovatel pouze „užíval“. V tomto případě tedy nelze aplikovat §80 odst. 2 písm. e)
stavebního zákona, jak učinily správní orgány a aproboval městský soud. Uvedené ustanovení
se vztahuje pouze na „provádění“ změn. Z hlediska výkonu veřejné správy se může jevit
jako potřebné, aby veřejná moc měla možnost stíhat užívání změny území, která byla provedena
bez územního rozhodnutí, ale pokud to není výslovně uvedeno v zákoně, tak není možné
tuto potřebu dovodit skrze nepřípustnou analogii nebo rozšiřující výklad.
[7] O správnosti výkladu stěžovatele svědčí i skutečnost, že poukazovaná mezera v zákoně
byla odstraněna novelou stavebního zákona s účinností od 1. 1. 2013, kterou bylo do zákona
vloženo nové ustanovení §180 odst. 1 písm. r), dle něhož se správního deliktu dopustí ten,
kdo užívá stavbu nebo terénní úpravy podle §104 odst. 1 písm. e) až i) provedené bez souhlasu nebo povolení
stavebního úřadu. Na případ stěžovatele dokonce přímo dopadá písm. f) tohoto ustanovení: „stavby
odstavných, manipulačních, prodejních, skladových nebo výstavních ploch o výměře nad 300 m2 nejvíce
však do 1.000 m2, které neslouží pro skladování nebo manipulaci s hořlavými látkami nebo látkami,
které mohou způsobit znečištění životního prostředí.“ Na podporu svých tvrzení dále cituje z důvodové
zprávy k uvedené novele, když k zajištění stavební kázně jsou doplněny další skutkové podstaty přestupků
fyzických osob a správních deliktů právnických nebo fyzických podnikajících osob. Ve stávající úpravě nejsou
některá nežádoucí jednání označena za protiprávní, nebo neplnění zákonem uložených povinnosti není možné
ve všech případech sankcionovat. Stávající skutkové podstaty zůstávají zachovány včetně výše pokuty, v některých
případech dochází ke zpřesnění formulace skutkové podstaty. Neexistuje přitom žádná dosavadní skutková
podstata, jejímž zpřesněním by mohlo být obsahově nové ust. §180 odst. 1 písm. r) stavebního
zákona.
[8] Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že tato otázka byla již v tomtéž účastenském obsazení
řešena rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 5 As 92/2011 - 84,
argumentační odmítnutí námitky zákazu trestu bez zákona však mělo v tomto případě
pouze povahu obiter dicti. Dle názoru stěžovatele tak není nezbytné případný rozpor řešit cestou
překonání dosavadního názoru skrze rozhodnutí rozšířeného senátu. Pokud však bude Nejvyšší
správní soud na věc nahlížet jinak, domáhá se předložení věci k rozhodnutí rozšířeného senátu.
[9] Další námitkou stěžovatel poukazuje na to, že pokud se na delikt bude hledět
jako na nepovolenou změnu území, což delikt skutečně v té době (v roce 2006) byl, tak není
deliktem pokračujícím a ani trvajícím. Od roku 2007 prokazatelně stěžovatel žádné změny území
neprovádí. Delikt spočívající ve změně území je tudíž nepochybně promlčen. Činnost stěžovatele
v místě, kde ji provozoval, nikomu nevadila, nikoho neohrožovala ani nezatěžovala životní
prostředí. Městský soud uvedl, že tyto skutečnosti do právního řešení otázky nevstupují.
Stěžovatel má za to, že pokud je delikt pouze formální, je třeba při jeho hodnocení posuzovat
materiální znak tak, že je nepatrný, a to by se mělo promítnout i do výše sankce. Městský soud
rezignoval na posouzení přiměřenosti uložené sankce, sankce ve výši 150.000 Kč je s ohledem
na výše uvedené nepřiměřená.
[10] Žalovaný uvedl, že otázka naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle §180 odst. 1
písm. f) byla několikrát řešena i Nejvyšším správním soudem (rozsudky ze dne 21. 12. 2011,
č. j. 5 As 92/2011 – 84, a ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 61/2014 – 26), stěžovatel
ji svým jednáním naplnil. K novelizaci stavebního zákona s účinností k 1. 1. 2013 nelze
přihlédnout ani z ní dedukovat úmysl zákonodárce. Nemohlo dojít k prekluzi správního deliktu,
jelikož jde o delikt trvající a počátek prekluzivní lhůty je dán ukončením jednání. Stavební úřad
se o jednání dozvěděl dne 18. 6. 2010 a správní řízení zahájil dne 13. 9. 2010. Tvrzení stěžovatele,
že jeho činnost nikomu nevadila, se nezakládá na pravdě. Stavební úřad řešil několik podnětů
občanů dané lokality, které obtěžoval neustálý provoz velkého počtu automobilů v obytné
zástavbě rodinných domů v souvislosti s provozem odstavné plochy.
[11] Stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, usnesením Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 4. 2015, č. j. 6 As 61/2015 – 27, byl kasační stížnosti odkladný účinek
přiznán.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“) přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[13] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[14] V posuzovaném případě není pochybností o skutkovém stavu věci. Stěžovatel sám
opakovaně uvádí, že na dotčeném pozemku provozoval odstavnou plochu pro parkování
automobilů od roku 2006 do 1. 8. 2011, kdy svou činnost ukončil. Předmětem sporu
je naopak právní hodnocení žalovaného a městského soudu, když stěžovatel se domnívá,
že je sankcionován za jednání, které není (resp. v době jeho spáchání nebylo) správním deliktem.
[15] Stavební úřad kvalifikoval jednání stěžovatele jako správní delikt dle ust. §180 odst. 1
písm. f) stavebního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2012). Podle tohoto ustanovení
se právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že provádí činnosti,
ke kterým je třeba územní rozhodnutí, bez tohoto rozhodnutí nebo v rozporu s ním, popřípadě bez územního
souhlasu anebo v rozporu s ním nebo provádí činnosti územním rozhodnutím zakázané. Dle ust. §80 odst. 2
písm. e) stavebního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2012) pak platilo, že rozhodnutí o změně
využití území vyžadují změny druhu pozemku přesahující výměru 300 m2, zejména zřizování, rušení a úpravy
vinic, chmelnic, lesů, parků, zahrad a sadů, pokud podmínky nejsou stanoveny schválenými pozemkovými
úpravami nebo jiným územním rozhodnutím.
[16] Stěžejní argumentace stěžovatele spočívá v tom, že neprováděl změnu využití území,
resp. ke změně využití území došlo již dříve, a v posuzovaném období pouze takto změněné
území užíval. Pro úplnost je třeba zmínit, že stěžovateli již byla v minulosti rozhodnutím
žalovaného ze dne 20. 5. 2010, č. j. S-MHMP 231180/2010/OST/Ja, uložena sankce za spáchání
totožného správního deliktu za stejné jednání v období od září 2006 do 23. 9. 2009.
Toto rozhodnutí bylo předmětem přezkumu u městského soudu, který ve věci rozhodl
rozsudkem ze dne 14. 6. 2011, č. j. 11 Ca 178/2010 – 48. Uvedený rozsudek byl zrušen
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 5 As 92/2011 – 84.
Městský soud posléze zrušil rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne 29. 2. 2012,
č. j. 11 A 178/2010 – 98. Důležité však je, že ve výše citovaném rozsudku se Nejvyšší správní
soud zabýval otázkou podřazení skutku spočívajícího v jednání stěžovatele pod skutkovou
podstatu správního deliktu dle ust. §180 odst. 1 písm. f) stavebního zákona.
[17] Dle tohoto rozsudku „v souladu s §80 odst. 2 stavebního zákona podléhají projednání v územním
řízení i činnosti, kterými žádná stavba nevzniká, když rozhodnutí o změně využití území vyžadují i změny druhu
pozemku přesahující výměru 300 m2, mimo jiné i rušení a úpravy zahrad, pokud podmínky nejsou stanoveny
schválenými pozemkovými úpravami nebo jiným územním rozhodnutím. V dané věci stěžovatel využíval více
než 300 m
2
zahrady jako parkovací a odstavnou plochu. Činnost, spočívající v každodenním odstavování
několika desítek vozidel na pozemku vedeném jako zahrada, byla správním orgánem správně posouzena
jako činnost podléhající vydání územního rozhodnutí o změně využití území /§80 odst. 2 písm. e) stavebního
zákona/ provozovaná bez rozhodnutí o změně ve využití území zahrady na ostatní (odstavnou, parkovací)
plochu. Stěžovatel se tak dopustil správního deliktu ve smyslu §180 odst. 1 písm. f) stavebního zákona,
když činnost prováděl bez příslušného územního rozhodnutí.
[18] Městský soud však výše uvedenou argumentací nepoužil v posuzované věci analogii,
ale pouze na skutkový stav aplikoval příslušnou právní normu, a to §80 odst. 2 písm. e) stavebního zákona,
když se ztotožnil se závěrem správního orgánu, že zamýšlel-li stěžovatel na pozemku, evidovaném v příslušné
evidenci jako zahrada, provozovat parkoviště motorových vozidel, jedná se o nový způsob užívání pozemku,
který podléhá ve smyslu §80 odst. 1 vydání rozhodnutí o změně využití území. Ustanovení §80 odst. 2 písm. e)
stavebního zákona obsahuje demonstrativní a nikoliv taxativní výčet konkrétních případů, u nichž je vydání
územního rozhodnutí zákonem jednoznačně požadováno. Právní norma obsahuje typické slovní vyjádření
„zejména“ pro příkladmé vymezení, které nevylučuje možnost rozšíření použití normy mimo vymezený výčet.
V posuzované věci však ani nebylo třeba demonstrativní výčet rozšiřovat.“
[19] Závěr stěžovatele, že je trestán za jednání, které není dle stavebního zákona správním
deliktem, tudíž nemá opodstatnění. Nejvyšší správní soud tento závěr v citovaném rozsudku
nevyslovil jako pouhé obiter dictum, nýbrž v rámci věcného vypořádání kasačních námitek. Nyní
prezentované kasační důvody přitom nemohou vést k odlišnému posouzení věci. Analogie
s dichotomií právního režimu při stavební činnosti je nepřípadná. Kromě územního rozhodnutí
je pro provedení stavby (s výjimkou staveb uvedených v §103 stavebního zákona)
též třeba stavebního povolení nebo ohlášení. Stavbu, která vyžadovala stavební povolení
nebo ohlášení lze posléze užívat pouze na základě oznámení stavebnímu úřadu
nebo kolaudačního souhlasu. Zákon tedy předpokládá vydání dvou na sebe navazujících
rozhodnutí, stavebního povolení (ohlášení) a kolaudačního souhlasu (oznámení). Relativně
nezávisle na sobě pak sankcionuje nedodržení podmínek pro provedení stavby (případně absenci)
v případě stavebního povolení a vedle toho porušení zákonných povinností na úseku užívání
stavby dle kolaudačního souhlasu. Činnost stěžovatele naproti tomu vyžadovala vydání
jen jednoho rozhodnutí, a to územního rozhodnutí o změně využití území. V tomto směru není
třeba uměle konstruovat rozdělení na „provedení změny využití území“ a „užívání změny využití
území“, jak dovozuje stěžovatel, když ani stavební zákon toto rozlišení neprovádí.
[20] Problematická je i úvaha, že vytýkané jednání lze stíhat až podle novelizovaného
ust. §180 odst. 1 písm. r), jímž byla odstraněna mezera v zákoně, a dle něhož se správního
deliktu dopustí ten, kdo užívá stavbu nebo terénní úpravy podle §104 odst. 1 písm. e) až i) provedené
bez souhlasu nebo povolení stavebního úřadu. Je patrné, že uvedené ustanovení sankcionuje provádění
staveb (resp. terénních úprav) bez příslušného stavebního povolení nebo ohlášení, ačkoliv stavbu
dle zákona stíhá povinnost povolení nebo ohlášení. Stěžovatel přitom nebyl napadeným
rozhodnutím trestán za stavební činnost. Ve správním řízení nebyla vůbec posuzována otázka,
zda je provozovaná odstavná plocha pro parkování automobilů stavbou podle §104 odst. 1
písm. e) až i) stavebního zákona. Opět je třeba zopakovat, že stěžovatel toliko změnil využití
území bez potřebného územního rozhodnutí o změně využití území. Zákonnému ustanovení
§180 odst. 1 písm. f) stavebního zákona ve znění do 31. 12. 2012, podle něhož byla stěžovateli
uložena sankce, pak spíše odpovídá ustanovení §180 odst. 1 písm. a) stavebního zákona
po provedené novelizaci, dle něhož se právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí
správního deliktu tím, že v rozporu s §76 provede činnosti, ke kterým je třeba územní rozhodnutí
nebo veřejnoprávní smlouva nebo územní souhlas anebo regulační plán.
[21] Jako nedůvodnou posoudil soud i námitku, že napadeným rozhodnutím je stěžovateli
ukládána sankce za jednání, které je promlčeno. Podle §182 odst. 3 ve spojení s §182 odst. 5
stavebního zákona platí, že odpovědnost podnikající fyzické osoby za správní delikt zaniká,
jestliže stavební úřad o něm nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 3 let
ode dne, kdy byl spáchán. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v již zmiňovaném rozsudku ze dne
21. 12. 2011, č. j. 5 As 92/2011 – 84, po skutkové stránce je provozování předmětné činnosti
na území evidovaném v katastru nemovitostí jako zahrada bez územního rozhodnutí,
nebo v rozporu s ním, správním deliktem trvajícím. Pro počátek běhu lhůty u trvajících správních
deliktů je rozhodující až doba odstranění protiprávního stavu (srov. též městským soudem
citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2005, č. j. 5 A 164/2002 – 44).
Dle zjištění stavebního úřadu stěžovatel uvedenou činnost provozoval do 9. 9. 2010, dle vlastního
vyjádření ukončil stěžovatel tuto činnost až 1. 8. 2011. V každém případě však ke dni zahájení
řízení dne 14. 9. 2010 ani objektivní ani subjektivní prekluzivní lhůta neuplynula.
[22] K přiměřenosti uložené sankce Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný úvahy
o výši pokuty opíral zejména o počet zaparkovaných vozidel a s tím související majetkový
prospěch (při opakovaných kontrolních prohlídkách stavebního úřadu bylo na pozemku
odstaveno vždy 30 – 69 automobilů při ceně parkovného 200 Kč/den, resp. 700 Kč/týden)
a skutečnost, že stěžovatel neukončil protiprávní jednání ani přes opakované výzvy a předchozí
uložení sankce. Ve správní žalobě namítal stěžovatel nepřiměřenost sankce z důvodu, že nemůže
plnit svou preventivní funkci, když stěžovatel vytýkané jednání ke dni podání žaloby již ukončil
a dále, že výpočet žalovaného pracuje ekonomicky vzato s obratem a nikoliv se ziskem.
Stěžovatel zmiňoval i dopad sankce stran přiměřenosti, a to ve vztahu k příjmům a následkům.
Městský soud uvedl, že účelem uložené sankce je působit na pachatele, aby se pro příště
vyvaroval obdobného jednání a postihnout jej za jeho protiprávní jednání. Dle názoru městského
soudu uložil žalovaný v napadeném rozhodnutí sankci, která je vzhledem k okolnostem případu
přiměřená. Není tedy pravdou, jak tvrdí stěžovatel, že městský soud rezignoval na posouzení
přiměřenosti uložené sankce. Kasační námitky k otázce přiměřenosti sankce pak stěžovatel
směřuje výhradně k tomu, že jeho jednání nevykazuje materiální znaky správního deliktu,
jelikož sankcionované jednání nikomu nevadilo a neohrožovalo žádný chráněný zájem. Otázku
materiální stránky správního deliktu však stěžovatel nevznesl v řízení před městským soudem,
ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. přitom brání tomu, aby v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní
důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno,
ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné. (srov. rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 1 Azs 34/2004, nebo ze dne 25. 9. 2008,
č. j. 8 Afs 48/2006 – 155). Nejvyšší správní soud pak v obecné rovině s odkazem na odůvodnění
žalovaného neshledává uloženou sankci jako nepřiměřenou.
IV.
Závěr a náklady řízení
[23] Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[24] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví - li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto mu nevzniklo právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2015
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu