ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.66.2015:10
sp. zn. 6 As 66/2015 - 10
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalované: Česká advokátní komora se sídlem Národní 16, Praha 1, proti rozhodnutím
žalovaného ze dne 17. 5. 2013, č. j. 1244/13 – 1251/13, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2015, č. j. 11 A 124/2013 – 77,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, postoupenou
Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), domáhal přezkoumání rozhodnutí žalované
ze dne 17. 5. 2013, č. j. 1244/13 – 1251/13, jimiž nebylo vyhověno žádostem žalobce o určení
advokáta ve smyslu §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů
(dále „zákon o advokacii“), v řízeních vedených u různých soudů.
Podáním návrhu vznikla žalobci povinnost zaplatit soudní poplatek za řízení. Jelikož
žalobce soudní poplatek při podání návrhu nezaplatil, vyzval ho městský soud usnesením ze dne
28. 8. 2013, č. j. 11 A 124/2013 – 10, aby ve lhůtě 7 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatil
soudní poplatek ve výši 3.000 Kč a poučil jej, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě
zaplacen, bude řízení zastaveno. Podáním ze dne 18. 9. 2013 učiněným v elektronické formě
bez zaručeného elektronického podpisu žalobce požádal o osvobození od soudního poplatku.
Městský soud poté usnesením ze dne 26. 11. 2013, č. j. 11 A 124/2013 – 24, žalobce znovu
vyzval, aby ve lhůtě 7 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek, tentokráte
ve výši 21.000 Kč (3.000 Kč za každé žalobou napadené rozhodnutí). Na to žalobce reagoval dne
16. 12. 2013 podáním učiněným v elektronické formě bez zaručeného elektronického podpisu,
v němž opět požádal o osvobození od soudního poplatku. Městský soud poté usnesením ze dne
22. 5. 2014, č. j. 11 A 124/2013 – 60, řízení zastavil z důvodu nezaplacení soudního poplatku,
a to aniž by rozhodoval o návrzích na osvobození od soudního poplatku. Městský soud uvedl,
že žalobce své návrhy nezaslal v předepsané formě, neboť je do tří dnů nepotvrdil písemnými
podáními shodného obsahu a ani nepředložil jejich originály. Z tohoto důvodu k nim městský
soud nepřihlédl a o těchto návrzích nerozhodoval. Toto usnesení, jímž bylo řízení zastaveno,
bylo však následně zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2014,
č. j. 2 As 111/2014 – 12, a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení. Ve zrušujícím
rozsudku Nejvyšší správní soud s odkazem na ustálenou judikaturu uvedl, že „žádost o osvobození
od soudních poplatků je procesním návrhem, o kterém se rozhoduje usnesením vydaným přímo v rámci
probíhajícího řízení o žalobě. Neexistuje zde žádné řízení, jímž nebo jehož předmětem by se disponovalo. Žádost
o osvobození od soudních poplatků tak není úkon, jímž se ve smyslu §37 odst. 2 s. ř. s. disponuje řízením nebo
jeho předmětem, a přihlíží se k ní i tehdy, pokud byla podána v jiné formě než písemně, ústně do protokolu,
popřípadě v elektronické formě podepsané elektronicky podle zvláštního zákona a nebyla do tří dnů potvrzena
písemným podáním shodného obsahu nebo předložením originálu.“
Po vrácení věci městský soud usnesením ze dne 6. 3. 2015, č. j. 11 A 124/2013 – 77 (dále
„napadené usnesení“), žalobci nepřiznal osvobození od soudních poplatků. V napadeném
usnesení uvedl, že žalobce sice doložil, že jeho majetkové poměry odůvodňují osvobození
od soudních poplatků a žalobce byl již v řízeních u městského soudu opakovaně osvobozován.
Soud má však v tomto případě za to, že zde existují jiné důvody, pro které stěžovateli nemohlo
být přiznáno osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel zneužívá toho, že je od poplatků
osvobozen, a jeho úspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků jej povzbuzují k další
procesní aktivitě, která nijak nesvědčí ani o snaze dobrat se vyřešení sporné právní otázky,
ani o tom, že žalobce vůbec bere na zřetel rozhodnutí soudů, jež mu opakovaně ze stejných
důvodů nevyhověly. Dále vzal městský soud v potaz počet a stereotypnost žalobcových žalob
evidovaných u městského soudu, přičemž uvedl, že samotný údaj o počtu žalob ještě nesvědčí
o tom, že jeho žaloby a kasační stížnosti jsou samoúčelné; pro posouzení žádosti o osvobození
od soudních poplatků je však podstatný samotný způsob, jakým žalobce své soudní spory vede
a jaká je jejich podstata. Zejména charakter sporů a postup žalobce v těchto sporech byly
důvodem pro odklon od stávající judikatury, kdy zdejší soud žalobci opakovaně přiznával
osvobození od soudních poplatků. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelova žaloba je šikanózním
výkonem práva. Námitky, které žalobce vznáší, opět jen vyjadřují nelibost vůči žalované
a zpochybňují její kompetentnost, aniž by byl žalobce ochoten akceptovat požadavek prokázat
předepsaným způsobem své majetkové poměry. Žalobci je tato povinnost známa, přesto však
odmítá takto postupovat a sděluje údaje, které on sám považuje za podstatné, bez ohledu na to,
co žádají právní předpisy. Proto i soud považoval za zbytečné vyzývat žalobce k doplnění
potřebných údajů; pro žalobce by to byla jen další příležitost, jak polemizovat se žalovanou
a soudem. Žalobci nelze upřít právo napadat u soudu úkony správního orgánu, nelze však také
přehlížet způsob, kterým tak žalobce činí. Pokud žalobce hodlá svá práva vymáhat soudní cestou,
a to v takovém rozsahu a způsobem, jak byl výše popsán, je třeba po něm spravedlivě požadovat,
aby soudní řízení vedl s vědomím existence nákladů řízení. S ohledem na počet sporů,
které žalobce vede, a na samoúčelnou povahu některých uplatněných procesních návrhů je třeba
jeho žádost o osvobození od poplatku považovat za zneužití institutu osvobození od soudního
poplatku podle §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále „s. ř. s.“).
Proti napadenému usnesení nyní žalobce (dále „stěžovatel“) brojí včasnou kasační
stížností. V ní dílem uvádí skutečnosti částečně uchopitelné, dílem však bez významu
pro posouzení věci samé. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že argumentace stěžovatele,
která se nevztahuje k projednávané věci, či ji nelze podřadit pod zákonné důvody pro podání
kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., je pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti
irelevantní a Nejvyšší správní soud k ní proto nepřihlížel. Ve vztahu k projednávané věci
stěžovatel uvádí, že žádal o osvobození pouze od jednoho poplatku, nikoliv od všech soudních
poplatků. Dále tvrdí, že nepřiznání osvobození bylo nepředvídatelné, neboť v jiných věcech
u městského soudu stěžovateli osvobození přiznáno bylo, a že poplatek byl vyměřen místně
nepříslušným soudem. Stěžovatel namítá, že procesního práva nelze vůbec zneužít,
a proto je nepřiznání osvobození z důvodu zneužívání práva vyloučeno. Městský soud ignoruje
rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 54/2010, přičemž městský soud pouze
pronáší paušalizující odsudky, aniž by se zabýval charakterem předmětného sporu. Z uvedených
důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadeného usnesení a postoupení věci místně příslušnému
soudu.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
II. Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud předesílá, že netrval ani na zaplacení soudního poplatku za kasační
stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatele v řízení o kasační stížnosti. Ze závěrů usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 20,
(všechna zde citovaná rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz), totiž plyne, že jak zaplacení
soudního poplatku, tak povinné zastoupení stěžovatele podle §105 odst. 2 s. ř. s. nejsou
podmínkou řízení v případě kasační stížnosti proti rozhodnutím krajského (městského) soudu
o procesních návrzích, jímž žádost o osvobození od soudních poplatků zajisté je.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že napadené usnesení takovými vadami netrpí a že kasační stížnost není důvodná.
Z ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. vyplývá, že účastník může být zčásti a zcela výjimečně
plně osvobozen od soudních poplatků při současném splnění těchto tří předpokladů: a) podání
žádosti o osvobození od soudních poplatků, b) podaný návrh (na zahájení řízení) není zjevně
neúspěšný, c) doložení nedostatku prostředků. Mimo toto ustanovení se dílčím způsobem
aplikuje za použití §64 s. ř. s. též ustanovení §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, podle něhož lze přiznat účastníku řízení osvobození od soudních
poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka, a to zcela nebo zčásti. Citované ustanovení
pamatuje i na situace, kdy uplatňování nebo bránění práva před soudem nese znaky svévole
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91, či ze dne
26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66).
Nejvyšší správní soud připomíná, že procesní aktivitu stěžovatele opakovaně vyhodnotil
jako zneužití práva - např. v rozsudku ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 As 110/2015 – 8; ze dne
19. 7. 2012, č. j. 3 As 59/2012 – 7; či usnesení ze dne 30. 8. 2013, č. j. 8 As 73/2013 – 12; ze dne
12. 9. 2012, č. j. 1 As 121/2012 – 22; v poslední době též rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 4. 2015, č. j. 9 As 3/2015 – 13 a č. j. 9 As 6/2015 – 14; ze dne 21. 5. 2015,
č. j. 9 As 112/2015 – 8; nebo ze dne 18. 6. 2015, č. j. 9 As 129/2015 - 12.
Nejvyšší správní soud se s městským soudem ztotožnil v tom, že stěžovatel
i v projednávané věci uplatňuje svá práva obdobným (šikanózním) způsobem, jakým běžně vede
spory jak před krajskými (městským) soudy, tak před Nejvyšším správním soudem. Stěžovatel
v dané věci brojí proti rozhodnutí České advokátní komory, jímž mu nebyl určen advokát
k vedení různých sporů. Aniž by zdejší soud jakkoli předjímal rozhodnutí ve věci, která
je předmětem řízení o žalobě, má za to, že z obsahu spisu nevyplývá, že spor vyvolaný
stěžovatelem v nyní posuzované věci je takové povahy, aby měl vztah k podstatným okolnostem
jeho životní sféry. To přesvědčivě zdůvodnil městský soud, když se zabýval jak osobou
stěžovatele, tak charakterem jeho postupu v předmětném i v dalších řízeních. Stěžovatel
má zajisté právo vést i takovéto spory, dává-li mu objektivní právo procesní možnosti tak činit,
a musí v nich mít možnost účinně hájit svá práva. Není však důvod, aby náklady na vedení
takových sporů, které je zásadně povinen hradit každý žalobce, za stěžovatele pravidelně nesl stát
formou osvobozování od soudních poplatků. Tím spíše, není-li ze způsobu vedení těchto sporů
patrna skutečná snaha o jejich vyřešení, ale spíše pouhý zájem na jejich vedení. Nejvyššímu
správnímu soudu je také známo, že v ostatních případech, kdy byl stěžovateli advokát určen,
stěžovatel vzápětí ihned bez jakéhokoli zdůvodnění vyslovil nedůvěru tomuto advokátovi
a požadoval určení jiného, přičemž proti rozhodnutí, jímž mu byl advokát určen, brojil žalobou
ve správním soudnictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2015,
č. j. 1 As 50/2015 - 21). I z toho lze usuzovat, že stěžovatel uplatňuje svá práva šikanózním
způsobem, jenž si nezaslouží dobrodiní osvobození od soudních poplatků.
K uvedenému Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že osvobození od soudních poplatků
nemá být institutem umožňujícím nemajetným osobám vést spory podle své libosti, nýbrž zajistit,
aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, jim nedostatek prostředků nebránil v účinné
soudní ochraně ve sporech přímo se týkajících jejich práv a povinností (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66). Přiznání osvobození
od soudních poplatků by v tomto případě, jak plyne ze shora uvedeného, ke stanovenému
cíli nevedlo.
Pokud stěžovatel uvádí, že žádal o osvobození pouze od jednoho poplatku, nikoliv
od všech poplatků, nemohl Nejvyšší správní soud této námitce přisvědčit. Rozlišování plurálu
a singuláru nemá v této věci žádný význam; použití množného čísla (osvobození od soudních
poplatků) vyplývá přímo z textu §36 odst. 3 s. ř. s (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 11. 2013, č. j. 1 As 134/2013 - 14).
Dále stěžovatel namítal, že nepřiznání osvobození pro něj bylo nepředvídatelné,
neboť v jiných věcech u městského soudu stěžovateli osvobození přiznáno bylo. I tyto námitky
Nejvyšší správní soud shledal jako nedůvodné. Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení
uvedl, že důvodem pro odklon od stávající judikatury, kdy zdejší soud žalobci opakovaně
přiznával osvobození od soudních poplatků, je enormně vysoký počet sporů iniciovaných
žalobcem a zejména jejich samoúčelný charakter a samotný postup žalobce v těchto sporech,
ze kterého není patrná snaha o vyřešení sporu, ale spíše neustálé zpochybňování i jen dílčích
úkonů správního orgánu i soudu. S tímto posouzením se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
Jak totiž v rozsudku ze dne 28. 6. 2013, č. j. 5 As 44/2013 – 11, uvedl Nejvyšší správní soud,
„[z]neužívání dobrodiní osvobození od soudních poplatků je přitom nepochybně důvodem způsobilým legitimizovat
odklon od dosavadní rozhodovací praxe. Má-li soud v každém jednotlivém případě vážit konkrétní specifické
okolnosti žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální poměry žadatele, musí se v rámci tohoto
postupu zabývat i otázkou, jak již bylo naznačeno, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním
způsobem.“
Nelze přisvědčit stěžovateli ani tehdy, tvrdí-li, že o vyměření poplatku rozhodoval místně
nepříslušný soud. Stěžovateli je z předchozích věcí, v nichž vystupoval před Nejvyšším správním
soudem, jistě známo, že tato námitka je zcela mylná (např. srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 2 As 21/2013 – 8, či ze dne 29. 3. 2012, č. j. 2 As 41/2012 - 23).
Na této skutečnosti nezměnila ničeho ani novela ustanovení §7 odst. 2 s. ř. s. provedená
zákonem č. 303/2011 Sb., která spočívá v tom, že určování místní příslušnosti soudu
se od 1. 1. 2012 odvíjí od sídla orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni,
nikoliv již od sídla orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni.
Jelikož je však rozhodování o určení advokáta ve smyslu §18 odst. 2 s. ř. s. správním řízením
jednostupňovým, neměla tato novelizace na projednávaný případ žádný vliv. I v tom,
že stěžovatel na této námitce ve svých kasačních stížnostech trvá navzdory tomu, že ta byla
již opakovaně Nejvyšším správním soudem vypořádána, lze spatřovat jistou svévolnost jeho
postupu. Stěžovatel k této své námitce pouze uvedl, že pokud městský soud má působnost
na území hl. m. Prahy a Česká advokátní komora sídlí v Praze, tak platí, že Česká advokátní
komora má sídlo mimo Prahu. Takové tvrzení je však zcela nesrozumitelné, resp. nesmyslné,
a proto se k němu Nejvyšší správní soud nemohl blíže vyjádřit.
I námitka, že procesního práva nelze vůbec zneužít, a proto je nepřiznání osvobození
z důvodu zneužívání práva vyloučeno, je nedůvodná. Jak vyplývá ze shora uvedeného, i žádosti
o osvobození od soudních poplatků, jež je procesním návrhem, lze zneužít, což právě
nyní stěžovatel činí (dále srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2013,
č. j. 2 As 164/2012 - 9).
Nejvyššímu správnímu soudu není zřejmé, na základě čeho se stěžovatel domnívá,
že městský soud ignoruje rozsudek Nejvyššího správního soudu 12. 8. 2010,
č. j. 1 As 54/2010 - 29. Z něj totiž pouze vyplývá, že nepřiznání osvobození od soudních
poplatků nelze odůvodnit pouze nadměrným počtem věcí stěžovatele vedených u konkrétního
soudu. V nynějším případě však městský soud dostatečně podrobně a přesvědčivě zdůvodnil,
že důvodem pro nepřiznání osvobození byl především charakter a samotný postup žalobce
ve vedených sporech, zatímco počet sporů městský soud uvedl pouze podpůrně. Lichá
je tak i námitka, že městský soud pouze pronáší paušalizující odsudky, aniž by se zabýval
charakterem předmětného sporu.
III. Závěr
Nejvyšší správní soud neshledal, že by v daném případě byl naplněn jakýkoliv kasační
důvod. S posouzením a postupem městského soudu se Nejvyšší správní soud ztotožnil,
a proto kasační stížnost stěžovatele ve smyslu §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu, že stěžovatel
neměl ve věci úspěch a žalované žádné náklady řízení nevznikly, stěžovatel nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a žalované se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu