ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.82.2015:31
sp. zn. 6 As 82/2015 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: F. K., zastoupen
JUDr. Josefem Červinkou, advokátem, se sídlem Nový Hrozenkov 843, 756 04 Nový
Hrozenkov, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, 760
01 Zlín, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2013, č. j. KUZL-
78353/2012, sp. zn. KUSP-78353/2012/DOP/Ti, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2015, č. j. 58 A 37/2013 – 27,
takto:
I. Žalobci se p ř i z n á v á osvobození od soudního poplatku za kasační stížnost
a za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v plném rozsahu.
II. Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
K výroku I.
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 4. 2013, č. j. KUZL-78353/2012, sp. zn. KUSP-
78353/2012/DOP/Ti (dále jen „napadené rozhodnutí“) k odvolání žalobce částečně změnil
výrok rozhodnutí Městského úřadu ve Vsetíně, odboru správních agend (dále jen „orgán I.
stupně“) ze dne 7. 11. 2012, č. j. MUVS-5887/2012/OSA/Vr/16 o přestupku žalobce s tím,
že ve výroku o vině, výroku o sankci i ve výroku o náhradě nákladů spojených s projednáním
přestupku rozhodnutí orgánu I. stupně potvrdil. Přestupku se žalobce měl dopustit tím,
že na silnici III. třídy řídil motorové vozidlo a na výzvu se odmítl podrobit vyšetření,
zda při řízení není ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, na vozidle nebyla v rozporu
se zvláštním předpisem tabulka registrační značky a žalobce při kontrole nepředložil řidičský
průkaz a osvědčení o registraci vozidla. Žalobci byla za orgánem I. stupně uložena pokuta ve výši
28.000 Kč a sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu
14 měsíců. Žalobu proti napadenému rozhodnutí zamítl Krajský soud v Ostravě rozsudkem
ze dne 24. 3. 2015, č. j. 58 A 37/2013 – 27 (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“).
[2] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost. Stěžovatel současně požádal o osvobození od soudních poplatků a přiložil vyplněný
tiskopis „Potvrzení o osobních majetkových a výdělkových poměrech“. Žádost stěžovatel
odůvodnil tím, že je starobní důchodce a důchodové dávky jsou jeho jediným příjmem.
[3] Podle ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné
prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních
poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li
pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud
k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození
kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného
skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě
neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.
[4] Osvobození od soudních poplatků představuje procesní institut, jehož účelem je zejména
chránit účastníky řízení, nacházející se v tíživé finanční situaci, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Smyslem právní úpravy individuálního
osvobození od soudních poplatků je ochrana nemajetných účastníků řízení tak, aby jim nebylo
v opodstatněných případech upíráno právo na přístup k soudu (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 2432/08). Objektivní hlediska pro posuzování poměrů žadatele
v současné době v platném právu vyjádřena nejsou. Soudy jsou proto nuceny překlenout tento
prvek v každém konkrétním případě interpretací. Při rozhodování o osvobození od soudních
poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku,
k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším
obdobným okolnostem. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2006,
č. j. 4 Ans 3/2005 – 148 nebo ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 As 41/2013 – 30).
[5] Z dodaných podkladů vyplývá, že stěžovateli náleží starobní důchod ve výši 12.464 Kč
měsíčně, z něhož mu je po provedených srážkách vyplácena částka 10.961 Kč měsíčně. Stěžovatel
nemá žádné vyživovací povinnosti. Žije sám v jedné místnosti rodinného domu,
kde má dle vlastního vyjádření zřízeno věcné břemeno bydlení. Za situace, kdy měsíční příjmy
stěžovatele tvoří částku 10.961 Kč, lze dospět k závěru, že by povinnost zaplatit soudní poplatek
za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč, resp. za návrh na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti ve výši 1.000 Kč byla s to stěžovatele omezit v jeho přístupu k soudu. Tím spíše,
že v řízení před krajským soudem již stěžovatel dle soudního spisu uhradil soudní poplatky
ve výši 4.000 Kč.
[6] Nejvyšší správní soud k věci dále uvádí, že zákon č. 110/2006 Sb., o životním
a existenčním minimu, v účinném znění, stanovuje životní minimum jako minimální hranici
peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb.
Podle §2 citovaného zákona činí částka životního minima jednotlivce měsíčně 3.410 Kč. Výše
příjmu stěžovatele by po zaplacení soudního poplatku jen o cca 1.500 Kč přesahovala částku
životního minima a v této skutečnosti lze spatřovat důvody pro osvobození od soudního
poplatku.
[7] Nejvyšší správní soud tudíž rozhodl tak, že stěžovateli přiznal osvobození od soudního
poplatku za kasační stížnost a za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v plném
rozsahu.
K výroku II.
[8] Stěžovatel dále navrhl, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek, což odůvodnil
tím, že sankce ve výši 28.000 Kč a náklady řízení ve výši 1.000 Kč společně s výrokem zákazu
řízení motorových vozidel na dobu 14 měsíců jsou nepřiměřeně přísné a narušují zásadu
přiměřeného trestu za porušení skutkové podstaty přestupkového jednání. Výkon rozhodnutí
peněžité výše trestu pak bezprostředně ohrožuje nutné životní potřeby stěžovatele.
[9] Žalovaný ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvedl,
že již podané žalobě stěžovatele nebyl krajským soudem odkladný účinek přiznán. Sankci zákazu
řízení motorových vozidel již stěžovatel v plném rozsahu vykonal a co se týče peněžité sankce,
její splatnost nastala dne 24. 7. 2013 a stěžovatel ji tudíž měl již dávno zaplatit nebo si dohodnout
splátkový kalendář. Žalovaný tudíž nepovažuje přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
za smysluplné.
[10] Podle §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) nemá kasační
stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat;
přitom užije přiměřeně §73 odst. 2 až 5 s. ř. s.
[11] Podle §73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením
přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly
pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným
osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[12] Břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně prokázání splnění podmínek pro přiznání
odkladného účinku nese stěžovatel. Hrozbu nepoměrně větší újmy musí stěžovatel jednak
dostatečně určitě tvrdit a rovněž náležitě doložit. Žádost o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti proto musí být dostatečně individualizovaná a podepřená konkrétními důkazy
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2012, č. j. 8 As 65/2011 - 74).
[13] Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že posuzovat odkladný účinek ve vztahu k sankci
zákazu řízení motorových vozidel je skutečně bezpředmětné, neboť tato sankce již byla v plném
rozsahu vykonána. Při posouzení návrhu na přiznání odkladného účinku ve vztahu k sankci
peněžité Nejvyšší správní soud poměřuje újmu, která hrozí stěžovateli, s újmou, která
by případně vznikla přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti jiným osobám, a posuzuje,
jestli by přiznání odkladného účinku nebylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Soud
přitom dospěl k závěru, že nepřiznáním odkladného účinku stěžovateli tvrzená újma (kterou
stěžovatel obecně charakterizuje jako ohrožení životních potřeb) nehrozí. Je třeba připomenout,
že dle ust. §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, požádá-li účastník, který podal návrh
na přezkoumání rozhodnutí o přestupku soudem, o odložení výkonu rozhodnutí, správní orgán jeho žádosti
vyhoví. Dle uvedeného ustanovení správní orgán na žádost účastníka řízení výkon rozhodnutí
odloží vždy. Stěžovatel bez dalšího upřesnění tvrdí, že výkon rozhodnutí peněžité výše trestu
bezprostředně ohrožuje jeho nutné životní potřeby. Přitom však u žalovaného žádost o odklad
rozhodnutí ve smyslu výše uvedeného ustanovení nepodal, a nevyužil ani jiných prostředků
pro zmírnění okamžitého dopadu sankčního rozhodnutí do své majetkové sféry
(např. dohodnutím splátkového kalendáře). To vše v situaci, kdy peněžitou sankci, která je více
než 21 měsíců po splatnosti, po stěžovateli podle všeho nikdo nevymáhá.
[14] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky
pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve smyslu §73 s. ř. s., ve spojení s §107 s. ř. s.
Rozhodl proto tak, že se kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2015
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu