ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.82.2015:35
sp. zn. 6 As 82/2015 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: F. K., zastoupen
JUDr. Josefem Červinkou, advokátem se sídlem Nový Hrozenkov 843, Nový Hrozenkov, proti
žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, týkající se žaloby
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2013, č. j. KUZL-78353/2012, sp. zn. KUSP-
78353/2012/DOP/Ti, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 24. 3. 2015, č. j. 58 A 37/2013 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Vsetín č. j. MUVS5887/2012/OSA/Vr/16 ze dne
6. 11. 2012 byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestu pků podle §125c odst. 1 písm. d), §125c
odst. 1 písm. a) bod 1 a §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o provozu na pozemních
komunikacích“) a přestupku dle §16 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, čehož se měl dopustit tím, že dne
18. 5. 2012 v 21:10 hodin řídil v obci Nový Hrozenkov, údolí Vranča, na silnici III/4879
motorové vozidlo (traktor zelené barvy), přičemž na vozidle nebyla umístěna SPZ. Při kontrole
policistům nepředložil řidičský průkaz, osvědčení o registraci vozidla a zelenou kartu nebo doklad
prokazující pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla
a přes výzvu se odmítl podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn alkoholem
nebo jinou návykovou látkou. Za uvedené přestupky mu byl uložen zákaz činnosti spočívající
v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 14 měsíců, pokuta ve výši 28.000 Kč
a paušální náhrada nákladů řízení ve výši 1 .000 Kč. Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 4. 2013,
č. j. KUZL-78353/2012, sp. zn. KUSP-78353/2012/DOP/Ti (dále jen „napadené rozhodnutí“)
upřesnil formulaci výroku prvostupňového rozhodnutí a ve zbytku toto rozhodnutí potvrdil.
[2] Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně,
ten ji usnesením ze dne 19. 6. 2013, č. j. 22 A 47/2013 – 13, postoupil místně příslušnému
Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), který žalobu rozsudkem ze dne
24. 3. 2015, č. j. 58 A 37/2013 – 27, (dále jen „napadený rozsudek“) jako nedůvodnou zamítl.
Krajský soud odmítl námitku, že policisté proti žalobci prováděli zákrok na soukromém
pozemku, konkrétně na vjezdu k rodinnému domu č. p. 724 v Novém Hrozenkově,
a nikoliv na pozemní komunikaci. Z úředních záznamů a svědeckých výpovědí policistů D. K. a
B. M. vyplývá, že policisté viděli jet traktor řízený žalobcem asi 300 metrů po pozemní
komunikaci č. III/4879, a teprve poté vjel do vjezdu u domu č. p. 724. Kontrola se vztahovala k
jízdě žalobce po pozemní komunikaci a je bezpředmětné, že byla posléze uskutečněna na
soukromém pozemku (v daném případě vjezdu k domu). Žalobce tvrdil, že nebylo prokázáno, že
předmětné motorové vozidlo řídil právě on. S tímto tvrzením se krajský soud neztotožnil,
žalobce policistům sice nepředložil doklad totožnosti, avšak zcela jasně se jim identifikoval a ve
spise jsou založeny i jeho fotografie. Krajský soud se věnoval i námitce, že žalovaný výrazně
porušil procesní pravidla, když místo toho, aby rozhodnutí orgánu I. stupně zrušil, toto
rozhodnutí v rozporu s ust. §90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen
„správní řád“) změnil, a tím žalobci zcela znemožnil odvolat se proti doplněnému ději
a doplněnému výroku rozhodnutí. Soud přitom podotkl, že žalobce neuvedl žádný konkrétní fakt
či důvod, kterým by žalovaný zásadu dvojinstančnosti narušil. Upřesnění místa skutku nemůže
být tzv. překvapivým rozhodnutím, kterým by žalobci hrozila újma z důvodu ztráty možnosti
odvolat se.
II.
Kasační stížnost
[3] Žalobce / stěžovatel / napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační stížností.
V ní upozorňuje na šikanózní postup policistů, kteří jej kontrolovali na soukromém pozemku
mimo pozemní komunikaci. Napadené rozhodnutí je založeno výhradně na výpovědi
zasahujících policistů. Vytýkat stěžovateli nedostatek technického průkazu a zákonného pojištění
motorového vozidla je zlovůle, když důvodem kontroly bylo údajné požití alkoholu. Ve správním
řízení nebyla vyslechnuta osoba, která policii oznámila, že se po silnici III/4879 pohybuje traktor
řízený opilým řidičem. Krajský soud ani správní orgány se vůbec nevěnovaly tomu, zda stěžovatel
vozidlo skutečně řídil.
[4] Stěžovatel má dále za to, že krajský soud nesprávně aplikoval ust . §90 odst. 1 písm. c)
správního řádu. Žalovaný v zájmu zachování postihu změnil výroky rozhodnutí, aniž dal
stěžovateli možnost se ke změně vyjádřit a znemožnil mu tím použít opravný prostředek
proti změněnému výroku. Podle sjednocené soudní praxe, pokud se v odvolacím řízení mění
výrok rozhodnutí, je třeba připustit obranu formou opravného prostředku, což se v daném
případě nestalo.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[5] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“) přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[6] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[7] Ze skutkových zjištění učiněných na základě svědecké výpovědi zasahujících policistů
a údajů ve spise vyplývá, že ve večerních hodinách dne 18. 5. 2012 neznámá osoba na linku 158
anonymně ohlásila, že se po silnici III/4879 v údolí Vranča pohybuje traktor řízený opilým
řidičem. Po příjezdu na místo policisté spatřili uvedené vozidlo, následovali je v jízdě a řidiče
vyzvali světelným signálem k zastavení. Řidič na výzvu zpočátku nereagoval a po cca 300 metrech
sjel z pozemní komunikace, zastavil u vjezdu k domu č. p. 724 a z vozidla vystoupil způsobem,
který policistka M. označila jako vypadnutí. Řidič byl identifikován jako stěžovatel, byl z něj cítit
alkohol, nepředložil řidičský průkaz ani doklad prokazující pojištění odpovědnosti za škodu
způsobenou provozem motorového vozidla a přes výzvu se odmítl podrobit vyšetření, zda při
řízení vozidla nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou.
[8] Stěžovatel namítá, že uvedená skutková tvrzení jsou založena výhradně na výpovědi
policistů, kteří vůči němu postupovali šikanózně. Nejvyšší správní k tomu uvádí, že svědeckou
výpověď policistů je nutné chápat jako jeden z důkazních prostředků (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 8 As 100/2011 – 70), vždy je však nutné policisty
vyslechnout jako svědky a nelze se spokojit s důkazem pouze oznámením o přestupku
nebo úředním záznamem vyhotoveným policisty (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115). Policistu lze obecně považovat za nestranného
a věrohodného svědka, neprokáže-li se v konkrétním případě něco jiného. Je tomu tak proto,
že policista zásadně nemá na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonává jen svoji služební
povinnost, při níž je vázán závazkem, aby případný zásah d o práv a svobod osob,
jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou
k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 – 114).
[9] Případy, v nichž je možné pochybovat o věrohodnosti či nestrannosti policisty v pozici
svědka, shrnuje např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 22/2013 – 27 ze dne
22. 5. 2013. O takové situace půjde zejména tehdy, pokud jsou ve výpovědích policistů rozpory,
je-li hodnoceno jednání obtížně pozorovatelné pouhým okem, existují-li důkazy svědčící
o zaujatosti policistů vůči osobě obviněného, pokud je policista hodnocen či odměňován
podle toho, s jakou úspěšností se mu daří dosahovat postihu jednotlivců za přestupky ,
nebo v případě šikanózního postupu policistů, který spočívá v provádění přehnaně horlivé
a rozsáhlé kontroly, aniž by k tomu byl rozumný důvod (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 – 63). O žádnou z uvedených situací však v posuzovaném
případě nejde, nic nenasvědčuje tomu, že by postup policistů vůči stěžovateli byl nekorektní
a jejich výpovědi jsou vnitřně i vůči sobě navzájem konzistentní. Policisté byli ve správním řízení
vyslechnuti jako svědci, výslechu byl přítomen i právní zástupce stěžovatele. Předmětné
motorové vozidlo (traktor) sledovali policisté během jízdy po pozemní komunikaci III/4879
až do doby, kdy z něj stěžovatel před vlastním domem vystoupil.
[10] Správní orgány v řízení dospěly k závěru, že skutkový stav byl dostatečně zjištěn
a postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §50 odst. 4 správního
řádu. Žalovaný přitom vzal v úvahu též závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 9. 2011, č. j. 2 As 52/2011 – 47, který se týkal situace, kdy proti sobě stojí protichůdná tvrzení
policistů a obviněného z přestupku a kde soud uvedl, že uplatnit verzi příběhu, podle níž se obviněný
předmětného jednání nedopustil, se jeví být naprosto přirozenou reakcí dotčené osoby
již v okamžiku silniční kontroly. Stěžovatel na místě kontroly nezpochybnil, že dané vozidlo řídil
a ani jinak se k provedené kontrole nevyjádřil. Na tom nic nemění ani skutečnost, že se později
bránil tím, že traktorem pouze popojížděl po soukromém pozemku, který není pozemní
komunikací. Nejvyšší správní soud neshledává v hodnocení důkazů ze strany správních orgánu
žádná pochybení.
[11] Zasahující policisté kontrolovali stěžovatele na soukromém vjezdu k domu č. p. 724
mimo pozemní komunikaci, avšak bezprostředně poté, kdy řídil motorové vozidlo po silnici
III/4879. Vjezd k domu byl přitom veřejně přístupný a policisté nevstupovali do obydlí
stěžovatele. Za této situace nelze přijmout absurdní závěr, podle kterého by se bylo možné
vyhnout kontrole a postihu za spáchání přestupku na pozemní komunikaci pouze tím, že dotčený
řidič následně tuto komunikaci opustí a v průběhu kontroly se na ní již nenachází.
[12] Nejvyšší správní soud neshledal, že by změnou výroku, k terou provedl žalovaný, došlo
k namítanému nezákonnému odnětí práva na odvolání. Dle §90 odst. 1 písm. c) zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) může odvolací orgán napadené rozhodnutí
nebo jeho část změnit; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost,
hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se . Toto omezení zabraňuje tzv. překvapivým
rozhodnutím, kdy by např. odvolací správní orgán rozšířil sankční řízení na další skutkové
podstaty správních deliktů, neboť proti „přidaným“ skutkovým podstatám správních deliktů
by již účastník neměl možnost podat odvolání, což je v rozporu se zásadou dvojinstančnosti
správního řízení (srov. Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D., Správní řád, 4. vydání,
C. H. Beck, 2013). Dále lze poukázat na skutečnost, že správní řízení tvoří v zásadě jeden celek
od zahájení až do právní moci konečného rozhodnutí. V zásadě tedy není vyloučeno, aby odv olací správní orgán
napravil drobné vady řízení před správním orgánem 1. stupně, stejně jako drobné vady rozhodnutí v něm vydaného
(zde upřesnění výroku o vině žalobce). Došlo-li k takovéto drobné změně za naprosto stejného důkazn ího
a právního stavu věci, přičemž s touto změnou se odvolací správní orgán argumentačně řádně vypořádal
v odůvodnění rozhodnutí, k porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení nedošlo (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2013, č. j. 4 As 10/2012 – 48).
[13] Žalovaný přitom změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že upřesnil místo konání kontroly
ze strany příslušníků policie v tom směru, že ke kontrole nedošlo na pozemní komunikaci
III/4879, ale až u domu č. p. 724 bezprostředně poté, kdy stěžo vatel řídil motorové vozidlo
na uvedené komunikaci. Dále byla opravena zřejmá nesprávnost, jelikož původně byl stěžovatel
trestán za to, že „neměl nepředložit“ požadované doklady, přičemž bylo zřejmé, že dané doklady
předloženy nebyly, a ve výroku A) bylo opraveno přesné znění ust. §5 odst. 1 písm. f) zákona
o silničním provozu ve znění účinném ke dni napadeného rozhodnutí. Ve smyslu výše uvedeném
nepředstavuje tato drobná změna výrokové části rozhodnutí, za stejného právního a důkazního
stavu, pro stěžovatele nezákonné odnětí práva na odvolání, rozšíření sankčního řízení
ani tzv. „překvapivé rozhodnutí“.
IV.
Závěr a náklady řízení
[14] Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že napaden ý rozsudek není nezákonný
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[15] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví - li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vyna ložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto mu nevzniklo právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2015
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu