ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.83.2015:27
sp. zn. 6 As 83/2015 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy, soudce
zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce:
Mgr. R. P., zastoupeného Mgr. Jiřím Šlencem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 148, Hradec
Králové, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám.
3/5, Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. února 2013, sp. zn. S-JMK
3494/2013/KŽÚ/MSv, č. j. JMK 3494/2013, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 4. března 2015, č. j. 31 A 11/2013 - 70,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Městský úřad Židlochovice, odbor obecní živnostenský úřad (dále jen „živnostenský
úřad“), zahájil dne 23. února 2012 živnostenskou kontrolu provozovny smíšeného zboží
na adrese Měnínská 61, Bučina. V provozovně byli přítomni pouze zaměstnanci kontrolované
osoby CHEMPAL, spol. s r. o., IČ 26283956, se sídlem Kostelec na Hané, Hluchov 141.
Kontrolní pracovníci jedné ze zaměstnankyň oznámili zahájení kontroly,
přičemž tato zaměstnankyně o tom bezprostředně telefonicky informovala žalobce
jakožto jediného jednatele kontrolované osoby CHEMPAL, spol. s r. o. V provozovně nebyla
žádná osoba schopná poskytnout součinnost nezbytnou k provedení kontroly,
a proto živnostenský úřad neučinil žádná kontrolní zjištění. Následně živnostenský úřad doručil
žalobci jako jednateli kontrolované osoby oznámení o pokračování kontroly vyhotovené dne
5. března 2012 pod č. j. K015/12Ž, v němž opětovně žalobce informoval o zahájení kontroly
a vyzval jej k předložení konkrétních dokumentů a k poskytnutí součinnosti ve smyslu §11 a §14
zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů.
[2] Žalobce jako jednatel kontrolované osoby na uvedené oznámení reagoval přípisem,
v němž namítl, že živnostenský úřad mu řádně neoznámil zahájení kontroly, a proto požaduje
příslušné doklady neoprávněně. Živnostenský úřad následně zaslal žalobci písemnost,
v níž podrobně odpověděl na žalobcovy námitky, znovu jej vyzval k dostavení se na úřad
a k předložení dokumentů a poučil jej o možnosti uložit podle §19 zákona o státní kontrole
pořádkovou pokutu do výše 50 000 Kč v případě nesplnění daných povinností. Jelikož žalobce
nereagoval, živnostenský úřad zahájil řízení o uložení pořádkové pokuty. Žalobce
se proti zahájení řízení bránil u Krajského soudu v Brně (dál jen „krajský soud“) návrhem
na vydání předběžného opatření podle §38 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který krajský soud záhy odmítl usnesením ze dne
17. května 2012, č. j. 31 A 40/2012 - 80. Dne 4. července 2012 živnostenský úřad vydal
rozhodnutí č. j. OŽÚ/6103/2012, jímž podle §19 odst. 1 zákona o státní kontrole uložil žalobci
jakožto fyzické osobě, která způsobila, že kontrolovaná osoba nesplnila povinnost podle §14
tohoto zákona, pořádkovou pokutu ve výši 30 000 Kč. Žalobce se proti rozhodnutí bránil
odvoláním, které však žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného žalobce brojil správní žalobou podanou ke krajskému soudu.
Krajský soud shledal žalobu nedůvodnou a zamítl ji. V částech relevantních pro nyní vedené
řízení o kasační stížnosti krajský soud konstatoval, že požadavkům §12 odst. 2 písm. a) zákona
o státní kontrole bylo učiněno zadost, neboť kontrolovaná osoba, resp. žalobce jako její jediný
jednatel byl o zahájení předmětné kontroly prokazatelně informován a věděl o ní, jak vyplývá
i z jeho následné procesní aktivity, kterou krajský soud označil za jednání hraničící s cílenou
obstrukcí. Krajský soud nepřisvědčil ani stěžovatelově námitce nevyhotovení protokolu
o výsledcích kontroly. Soud dovodil, že s ohledem na faktickou nesoučinnost žalobce dané řízení
vůbec nedospělo do fáze, v níž by bylo povinností živnostenského úřadu protokol dopracovat
a seznámit s ním kontrolovanou osobu. S ohledem na to, že během kontroly v provozovně
žalobce živnostenský úřad neučinil žádná kontrolní zjištění, nemohl ani dokončit protokol
o výsledcích kontroly.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Proti označenému rozsudku krajského soudu žalobce (nyní stěžovatel) brojil včas
podanou kasační stížností z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že se krajský soud dostatečně nezabýval námitkami
uplatněnými v žalobě, jakož i v předchozích fázích správního řízení.
[6] Dále stěžovatel upozornil, že živnostenský úřad ve skutečnosti dne 23. února 2012
v jeho provozovně kontrolu nezahájil, neboť v rozporu s §12 odst. 2 písm. a) zákona o státní
kontrole nekontaktoval statutárního zástupce kontrolované osoby. V tomto ohledu stěžovatel
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. září 2006 č. j. 2 As 50/2005 - 53,
z něhož dovozuje, že živnostenská kontrola nebyla řádně zahájena, pročež nemohly nastat žádné
účinky včetně uložení pořádkové pokuty.
[7] Současně podle stěžovatele živnostenský úřad pochybil i tím, že nepořídil protokol
o provedení kontroly ve smyslu §12 odst. 2 písm. e) zákona o státní kontrole.
[8] Ze všech uvedených důvodů stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu navrhl rozsudek
krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že správní orgány i krajský soud
stěžovatelem uplatněné námitky během řízení opakovaně vyvrátily, a proto navrhl Nejvyššímu
správnímu soudu, aby kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako přípustnou, neboť byla podána
osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §102 s. ř. s. Kasační stížnost není nepřípustná
ani z jiných důvodů plynoucích z ustanovení §104 s. ř. s.
[11] Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[12] Jako důvody kasační stížnosti stěžovatel označil důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a)
a b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud hodnotil důvody kasační stížnosti podle jejich obsahu a dospěl
k závěru, že stěžovatel namítal též nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek
důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. V tomto ohledu však pouze zcela obecně
konstatoval, že se krajský soud nedostatečně zabýval obsahem podané žaloby. Nejvyšší správní
soud proto taktéž v obecné rovině zhodnotil napadený rozsudek a dospěl k závěru,
že přezkoumatelný je. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu lze za nepřezkoumatelná
pro nedostatek důvodů považovat zejména taková rozhodnutí, u nichž z odůvodnění není
zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek
a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. července 2004 č. j. 4 As 5/2003 - 52). Pokud by tomu tak nebylo,
rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože by nedávalo dostatečné záruky, že nebylo vydáno
v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces
(např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. října 2009 č. j. 7 Afs 107/2009 - 166).
Žádnou takovou vadu napadený rozsudek nevykazuje. Z odůvodnění přezkoumávaného
rozsudku jsou jasně seznatelné úvahy, jimiž se soud řídil. Krajský soud současně podrobně
a pečlivě vypořádal veškeré žalobní námitky. Jelikož rozsudek krajského soudu nevykazoval
ani žádné vady způsobující nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost, zhodnotil Nejvyšší správní
soud stěžovatelovu námitku nepřezkoumatelnosti jako nedůvodnou.
[13] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce týkající se (ne)oznámení zahájení kontroly
kontrolované osobě. Povinnost kontrolních pracovníků oznámit kontrolované osobě zahájení
kontroly podle §12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole má svůj specifický účel. Na jednu
stranu je pravidelným znakem kontroly její překvapivost, jelikož „kontrola má smysl a význam
pouze tehdy, když se minimalizuje riziko případné manipulace s prověřovanými objekty a materiály.“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. ledna 2004 č. j. 6 A 99/2002 - 52, č. 335/2004 Sb. NSS).
Na druhou stranu však v zájmu objektivity a přesvědčivosti výsledných zjištění kontroly nelze
konat kontrolu bez vědomí kontrolované osoby (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. října 2006 č. j. 2 As 71/2005-134, č. 1067/2007 Sb. NSS; a ze dne 27. listopadu 2013
č. j. 1 As 75/2013-69, bod 37). V rozsudku ze dne 26. ledna 2006 č. j. 8 As 12/2005 - 51,
č. 865/2006 Sb. NSS, proto Nejvyšší správní soud uvedl: „Povinnost kontrolních pracovníků oznámit
kontrolované osobě zahájení kontroly směřuje k možnosti kontrolované osoby bránit svá práva v průběhu kontroly
a je-li to možné, být přítomna jejímu průběhu. Z žádného ustanovení zákona o státní kontrole nevyplývá
požadavek, aby kontrolovaná osoba byla vždy fyzicky přítomna provádění kontroly (srov. č. 719/2005 Sb.
NSS). Je ovšem vyloučeno, aby v případě kontroly úřadu práce nebyl o jejím zahájení vyrozuměn statutární orgán
kontrolované společnosti, je-li přítomen, a v opačném případě jiná odpovědná osoba. Nepostačuje, jedná-li
kontrolní pracovník pouze s osobou, u níž je sporné i to, zda je vůbec zaměstnancem společnosti.“
[14] Z účelu oznámení zahájení kontroly a z posledně citovaného judikátu je zřejmé,
že z hlediska §12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole je podstatná vědomost statutárního
orgánu (v případě jeho nepřítomnosti vědomost jiné odpovědné osoby) o zahájení kontroly.
V nyní projednávaném případě není sporu o tom, že pracovníci živnostenského úřadu oznámili
zahájení kontroly jedné z přítomných pracovnic kontrolované osoby. Ta následně o zahájení
telefonicky zpravila stěžovatele – jediného jednatele kontrolované osoby. Nejvyšší správní soud
proto nemá pochyb o tom, že požadavkům plynoucím z §12 odst. 2 písm. a) zákona o státní
kontrole bylo učiněno zadost. Stěžovatel věděl o zahájení kontroly, což ostatně sám připouští
v podání ze dne 13. března 2012 nazvaném „Neoprávněná kontrola Vašeho úřadu – nesouhlas“,
které je obsaženo ve správním spisu. Informace o tom, že živnostenský úřad zahájil kontrolu,
tudíž byl známa nejenom přítomným zaměstnancům kontrolované osoby, ale i stěžovateli,
neboť došla do jeho sféry.
[15] Tvrzení stěžovatele, že krajský soud pominul rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. září 2006 č. j. 2 As 50/2005 - 53, č. 1034/2007 Sb. NSS, nemá oporu v textu
napadeného rozsudku. Krajský soud zmíněný rozsudek druhého senátu nejen citoval,
ale dokonce z něj doslovně převzal vybrané pasáže. Druhý senát v rozsudku dovodil,
že postihovat kontrolovanou osobu za nesoučinnost při kontrole lze zásadně jen za situace,
kdy o kontrole věděla, a že součinnost lze vyžadovat pouze po tom, komu je či má být známo,
že nastala situace, za které je povinen ji poskytnout. V daném případě druhý senát naznal,
že postačovalo oznámení zahájení kontroly toliko řediteli příslušné pobočky kontrolované
společnosti. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl v předchozím odstavci, má za prokázané,
že stěžovatel o zahájení kontroly věděl již dne 23. února 2012. Živnostenský úřad
však stěžovatele navíc během řízení ještě několikrát vyzval k poskytnutí příslušných dokumentů
a poučil jej o následcích neposkytnutí součinnosti, tj. o možnosti udělení pořádkové pokuty
(oznámení o pokračování kontroly ze dne 5. března 2012, vyjádření k podání společnosti
CHEMPAL, spol. s r. o. ze dne 23. března 2012), a teprve pak – byv konfrontován s opakovanou
nesoučinností a zatvrzelostí stěžovatele – vydal napadené správní rozhodnutí o uložení pokuty.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu není v žádném ohledu
v rozporu s relevantními právními názory (nad to vyslovenými jen jako obiter dictum) obsaženými
v rozsudku č. j. 2 As 50/2005 - 53.
[16] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce týkající se nevyhotovení protokolu.
Ustanovení §12 odst. 2 písm. e) zákona o státní kontrole výslovně hovoří o protokolu
o výsledcích kontroly. Náležitosti protokolu pak upravuje zejména §15 zákona o státní kontrole,
jehož odst. 1 stanoví, že protokol „obsahuje zejména popis zjištěných skutečností s uvedením nedostatků
a označení ustanovení právních předpisů, které byly porušeny.“ Z citovaných ustanovení je zřejmé,
že protokol o výsledcích kontroly se logicky vyhotovuje až poté, co kontrola proběhne.
Teprve pak mohou kontrolní pracovníci do protokolu uvést kontrolní zjištění a případné
nedostatky. V nyní projednávaném případě však v důsledku porušování povinnosti součinnosti
ze strany stěžovatele k žádným zjištěním nedošlo, a krajský soud tudíž zcela správně dovodil,
že v dané fázi řízení nebylo povinností kontrolních pracovníků sepisovat protokol
(resp. dopracovávat rozepsaný protokol nacházející se ve správním spisu) a seznamovat
s ním stěžovatele jakožto jednatele kontrolované osoby.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Z výše popsaných důvodů Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost posoudil
jako nedůvodnou a v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. ji zamítl.
[18] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle ustanovení §60 odst. 1
za použití §120 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť ve věci neměl úspěch. Žalovanému, který měl úspěch ve věci, podle obsahu spisu žádné
náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. června 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu