ECLI:CZ:NSS:2015:6.AZS.125.2015:27
sp. zn. 6 Azs 125/2015 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy, soudce
zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce: A.
M., zastoupeného JUDr. Matoušem Jírou, advokátem, se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, týkající se žaloby
proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-232/LE-LE05-K03-2013 ze dne 3. června 2014, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 62 Az 16/2014 - 38
ze dne 6. května 2015,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 62 Az 16/2014 - 38 ze dne 6. května 2015
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce, státní příslušník Íránské islámské republiky, podal dne 12. srpna 2013 žádost
o udělení mezinárodní ochrany. V rámci žádosti a pohovoru k žádosti uvedl, že v Íránu pracoval
jako rozhlasový a televizní hlasatel. Svou vlast opustil 1. dubna 2011, poté pobýval v Malajsii
(opakovaně), v Turecku, v České republice na pozvání syna a poté v Belgii. Jako důvod odchodu
žalobce označil problémy se státem. Pracoval ve vládním rozhlase, v době svého odchodu
ze země na pozici „nejvyššího hlasatele“ a učitele moderátorské práce. Nesouhlasil však
s vládními rozhodnutími, a proto opakovaně nepřečetl některá politická prohlášení. Když věděl,
že bude muset číst některá vládní prohlášení, vzal si raději dovolenou nebo napsal zaměstnavateli,
že je nemocný, aby nemusel číst něco, s čím nesouhlasí. Měl proto problémy v zaměstnání,
obdržel 17 varovných dopisů (první v roce 1987) a dvakrát byl potrestán důtkou. V roce 2001
pak žalobce odcestoval do Dánska, kde se setkal s panem T., šéfem Rádia Evropa, jenž žalobci
nabídl spolupráci v uvedeném rádiu, kterou však žalobce odmítl. Následně však žalobce zjistil, že
osoba, která ho spojila s panem T., byla tajným agentem Íránu a po návratu do Íránu žalobce
nemohl po dobu roku a půl pracovat. Problémy žalobce však zásadně nabraly na intenzitě poté,
co jeho syn začal pracovat a vysílat svůj pořad v Rádiu Farda, což je íránská odnož Rádia
Svobodná Evropa se sídlem v Praze. Žalobce konstatoval, že se jednalo především o psychický
tlak zvyšující se intenzity a že mu nebylo dovoleno podílet se na důležitějších reportážích. Později
se ho pracovník bezpečnostního oddělení rozhlasu, spolupracující s bezpečnostním
a informačním ministerstvem, dotázal, zda ví o práci svého syna v Rádiu Svobodná Evropa,
a sdělil žalobci, že pro něj již není v rozhlase místo. Dodal, že jsou schopni žalobcova syna
přemístit zpět do Íránu, odsoudit jej a potrestat s tím, že dostane trest smrti. Jako důvod žádosti
o udělení mezinárodní ochrany žalobce uvedl, že jeho život je v nebezpečí, neboť v Íránu mu
bylo vyhrožováno, což pokračovalo během jeho pobytu v Turecku a v Malajsii. Žalobce, stejně
jako jeho syn, obdržel výhružné e-maily, že bude zabit.
[2] Žalobce při pohovorech zmínil další událost, jíž zdůvodňoval svou žádost o mezinárodní
ochranu. Uvedl, že měl z dob íránské revoluce fotografie poprav. Tyto fotografie předal osobě,
která mu sdělila, že je zpravodajcem časopisu Šark, avšak později žalobce zjistil, že se jednalo
o agenta. Po odchodu z Íránu se podle žalobce k jeho fotografiím dostaly státní orgány.
[3] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím udělil žalobci doplňkovou ochranu
na 24 měsíců, neboť dospěl k závěru, že v případě žalobce nelze vyloučit nebezpečí vážné újmy
ve smyslu §14a odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v rozhodném znění,
v případě jeho návratu do Íránu, a to s ohledem na aktivity íránského státu ve vztahu k rodinným
příslušníkům osob, které se v zahraničí podílejí na mediálních pořadech, které íránský režim
považuje za protistátní či jinak nevhodné. Současně žalovaný rozhodl, že azyl podle §12, §13 ani
§14 zákona o azylu se žalobci neuděluje.
[4] Žalobce proti neudělení azylu brojil správní žalobou podanou ke Krajskému soudu
v Ostravě (dále jen „krajský soud“), který však žalobu shledal nedůvodnou a zamítl ji. Krajský
soud nejprve k formulaci žalobních bodů poznamenal, že byly „na hranici přezkoumatelnosti“ a poté
přistoupil k věcnému vypořádání žaloby. K důvodu udělení azylu podle §12 písm. a) zákona
o azylu soud poznamenal, že žalobce neprokázal pronásledování za uplatňování politických práv.
Sám žalobce výslovně řekl, že se své politické názory snažil nedávat najevo. Byl navíc po celou
dobu pracovníkem íránského státního rozhlasu a jeví se zcela nelogickým, aby režim umožnil
politicky pronásledované osobě spolupracovat se státním rozhlasem, navíc v pozici „nejvyššího
hlasatele“. Ze správního spisu totiž podle soudu vyplynulo, že novinářům, kteří nesouhlasí
s režimem, je přinejmenším vypovídán pracovní poměr; žalobce s rozhlasem spolupracoval
až do svého odchodu ze země, a to dokonce i v důchodu. Žalobce navíc neuváděl, vyjma
nepřečtení některých zpráv, žádný konkrétní polický postoj a jeho projevy. Co se týče důvodu
podle §12 písm. b) zákona o azylu, krajský soud naznal, že žalobce nebyl nikdy formálně obviněn
z trestného činu souvisejícího se zastáváním určitých politických názorů, nebyl aktivně nucen
k odchodu ze zaměstnání, nemusel se skrývat a nebyl nijak nadměrně kontaktován státními
orgány v souvislosti s jeho politickým přesvědčením. Žalobcem tvrzené obavy o život, jak
je prezentoval, podle soudu nebyly ničím podloženy. Žalobci nebylo nikterak bráněno volně
cestovat a mohl svobodně nakládat se svým majetkem. Podle soudu tak nebyla zjištěna žádná
aktivní opatření ze strany vlády vůči žalobci. Závěrem krajský soud v obecné rovině přezkoumal
tvrzené porušení žalobcem uvedených ustanovení správního řádu, ovšem dospěl k závěru,
že k žádnému takovému porušení nedošlo.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[5] Proti označenému rozsudku krajského soudu žalobce (nyní stěžovatel) brojil včas
podanou kasační stížností z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)].
[6] Stěžovatel v kasační stížnosti předně upozornil, že v rámci možností svůj politický názor
projevoval. Odmítal číst některé zprávy, po návštěvě Dánska nemohl rok a půl hlásit v rádiu
zprávy a dostával řadu výhružek. Íránský režim plně ovládá všechny rozhlasové i televizní stanice,
stěžovateli proto nezbývalo než spolupracovat se státní televizí a alespoň v rámci možností
působit proti režimu a vyjadřovat své postoje.
[7] Dále stěžovatel konstatoval, že jeho syn pracuje v rádiu Svobodná Evropa v České
republice a synovy názory mohou být íránským establishmentem připisovány stěžovateli
samotnému, čímž se krajský soud vůbec nezabýval. S odkazem na judikaturu Nejvyššího
správního soudu stěžovatel uvedl, že pohledem kvalifikační směrnice je z hlediska azylových
důvodů rozhodné již to, zda orgány veřejné moci osobě politickou afiliaci připisovaly. Zprávy
mezinárodních organizací přitom potvrzují, že rodinní příslušníci odpůrců režimu (zvlášť z řad
novinářů) jsou režimem pronásledováni. Dále stěžovatel citoval rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. prosince 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, z něhož má plynout, že pro udělení
azylu není vždy nutné aktivní veřejné vystupování žadatele o mezinárodní ochranu ani členství
v politické straně. Ze všech uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že mu měl být udělen azyl,
nikoliv pouze doplňková ochrana.
[8] Podstatný přesah vlastních zájmů, jímž je podmíněna přijatelnost kasační stížnosti
ve věcech mezinárodní ochrany, stěžovatel odůvodnil zásadním pochybením krajského soudu,
jež mělo spočívat v tom, že se nevypořádal se všemi námitkami účastníků řízení.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze zrekapituloval dosavadní průběh řízení,
uvedl, že souhlasí s rozsudkem krajského soudu, a odkázal na správní spis. Vzhledem k tomu,
že vyjádření žalovaného neobsahovalo žádné nové informace ani právní argumenty, Nejvyšší
správní soud jej stěžovateli nezasílal.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako přípustnou, neboť byla podána
osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §102 s. ř. s. Důvody kasační stížnosti se opírají
o §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Kasační stížnost není nepřípustná ani z jiných důvodů plynoucích
z ustanovení §104 s. ř. s.
[11] Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a je tedy přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s.
Vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší
správní soud podrobně věnoval v řadě svých rozhodnutí, např. v usnesení
ze dne 26. dubna 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, případně v usnesení
ze dne 4. května 2006, č. j. 2 Azs 40/2006 - 57, v němž dospěl k závěru, že „případ přijatelnosti
kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.“ Právě zmíněné zásadní pochybení Nejvyšší správní soud zjistil
v daném případě v postupu krajského soudu; kasační stížnost tedy posoudil jako přijatelnou.
[12] Nejvyšší správní soud proto věc posoudil nejprve z hlediska důvodů, k nimž je povinen
přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že je v tomto ohledu
důvodná.
[13] Stěžovatel dne 10. července 2014 podal žalobu proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí
žalovaného, v níž uvedl, že byl zkrácen na svých právech, jelikož mu měla být udělena
mezinárodní ochrana ve formě azylu. Následně žalobce konstatoval, že proto došlo k porušení
§12 zákona o azylu a k porušení řady ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů, přičemž tvrzené porušení blíže nespecifikoval a u každého ustanovení toliko
obecně reprodukoval jeho obsah. V závěru žaloby žalobce uvedl, že žaloba bude doplněna
za pomoci právního zástupce. Krajský soud následně vyzval žalobce k odstranění vad podání,
ovšem pouze k doplnění podpisu, což žalobce následně učinil. Krajský soud pak žalobu věcně
přezkoumal a k obsahu žaloby se v rozsudku vyjádřil následovně: „Soud zdůrazňuje, že žalobce
v žalobě uvedl, že byl zkrácen na svých právech rozhodnutím žalovaného a žalobní body formuloval citací právních
ustanovení správního řádu, které byly porušeny žalovaným a slovním vymezením nesprávného způsobu porušení
těchto ustanovení. Stejně tak měl za to, že došlo i k porušení §12 zákona o azylu. Žalobce uvedl, že žaloba bude
doplněna za pomoci právního zástupce. Uvedené žalobní body však později nedoplnil a soud zdůrazňuje,
že žalobce soud nepožádal o ustanovení zástupce. Proto soud při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí vycházel
v intencích uvedených žalobních bodů, které byly na hranici přezkoumatelnosti.“
[14] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žaloba tak, jak byla formulována, sice
obsahovala žalobní body, ovšem nebyly specifikovány natolik, aby bylo žalobu možné věcně
projednat.
[15] Uvedení žalobních bodů je jednou z náležitostí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu
[§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Otázkou vymezení žalobních bodů se Nejvyšší správní soud ve své
rozhodovací činnosti opakovaně vyjádřil. V rozsudku ze dne 2. srpna 2007,
č. j. 2 Azs 54/2007 - 42 obecně vymezil, že pojem „žalobní důvod“ obsažený v §71 odst. 1
písm. d) s. ř. s. je třeba vykládat způsobem ve prospěch žalobce extenzivním. Jen tak lze podle
druhého senátu naplnit ústavní požadavek řádného přístupu k soudní ochraně před rozhodnutím
veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Podobně se vyslovil také Ústavní soud v nálezu ze dne 11. července 2000, sp. zn. II. ÚS 491/98,
N 107/19 SbNU 55, v němž z čl. 36 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny dovodil nepřípustnost
nepřiměřeně přísných požadavků na formulaci žalobních bodů a zdůraznil v této souvislosti
nutnost šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod. V rozsudku ze dne 24. srpna 2010
č. j. 4 As 3/2008 - 78, č. 2162/2011 Sb. NSS, se pak rozšířený senát Nejvyšší správního soudu
přiklonil k takovému pojetí žalobního bodu, podle něhož je nutno za žalobní bod považovat
„každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí
z určitého důvodu považuje za nezákonné.“ (bod 33). Bude-li žaloba podaná v zákonné lhůtě obsahovat
žalobní bod (body) alespoň ve shora vymezené míře konkrétnosti, vznikne podle rozšířeného
senátu krajskému soudu vždy procesní povinnost postupovat podle §37 odst. 5 s. ř. s., tj. vyzvat
žalobce k odstranění vad žaloby tak, aby mohla být věcně projednána. V popsaném případě pak
vada spočívá v nedostatečné specifikaci žalobního bodu.
[16] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu tak rozlišil mezi samotnou existencí
žalobního bodu jakožto náležitostí žaloby podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. na straně jedné
a dostatečnou specifikací žalobního bodu jakožto podmínkou projednatelnosti žaloby na straně
druhé. Nejvyšší správní soud stejně jako krajský soud dospěl k závěru, že žalobce splnil
podmínku §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a v žalobě ve lhůtě pro její podání vymezil žalobní body.
K takovému závěru Nejvyšší správní soud dospěl tím spíše, přihlédl-li k osobě žalobce,
tj. ke skutečnosti, že se jednalo o cizince handicapovaného jazykovou bariérou (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. února 2010, č. j. 2 Azs 10/2009 - 61).
Z žaloby v nyní projednávaném případu totiž bylo zřejmé, že žalobce považuje rozhodnutí
žalovaného za nezákonné a alespoň v minimální míře nezbytné pro splnění podmínky
§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. i z jakých důvodů.
[17] Nejvyšší správní soud se ovšem s krajským soudem neztotožnil v navazující otázce,
tj. v posouzení projednatelnosti žaloby, resp. žalobních bodů. Krajskému soudu jistě nelze
vyčítat, že by se uchýlil k přepjatému formalismu a odmítl se věcí řádně zabývat. Krajský soud
naopak napadené rozhodnutí žalovaného poměrně komplexně přezkoumal. Bylo však na místě,
aby respektoval dispoziční zásadu, která zásadním způsobem ovládá správní soudnictví
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40
nebo ze dne 14. února 2008, č. j. 7 Afs 216/2006 - 63), a postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s.
vyzval žalobce k tomu, aby doplnil žalobní body a sám tak vymezil referenční rámec soudního
přezkumu správního rozhodnutí. Co se týče projednatelnosti žaloby, neboli bezvadného
obsahového vymezení žalobních bodů, Nejvyšší správní soud v rozsudku rozšířeného senátu
ze dne 20. prosince 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, č. 835/2006 Sb. NSS, vymezil, že „líčení
skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých ‚obvyklých‘ nezákonností, k nimž při
vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky
jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. […] Žalobce je též povinen
vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán
vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen
ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže
spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami.“
[18] S ohledem na uvedené vymezení je jasné, že v nyní projednávaném případě žaloba
obsahovala žalobní body, žalobce je ovšem obsahově nevymezil bezvadným způsobem. Žaloba
totiž obsahovala konstatování o zkrácení žalobce na jeho právech, neboť měl obdržet namísto
doplňkové ochrany azyl a obecný poukaz na vybraná ustanovení správního řádu. Žaloba proto
nesplňovala požadavky kladené na projednatelnost žaloby co do vylíčení skutkových okolností
ani co do vymezení právních důvodů.
[19] Je přitom třeba poznamenat, že není povinností soudu v případech, kdy žaloba
neobsahuje žádný žalobní bod, vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu §37 odst. 5
s. ř. s. za situace, kdy by doplnění žaloby ve lhůtě vyplývající z §71 odst. 2 in fine s. ř. s. již nebylo
objektivně možné (viz. např. rozsudek ze dne 30. května 2007, č. j. 2 Azs 158/2006 - 85,
dostupný a rozsudek ze dne 23. října 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, č. 113/2004 Sb. NSS).
Ustanovení §71 odst. 2 in fine s. ř. s. stanoví lhůtu pouze pro rozšíření žaloby na dosud
nenapadené výroky rozhodnutí nebo o další žalobní body, a tedy (v souladu s konstantní
judikaturou) i pro doplnění žalobního bodu do podání, které dosud žádný žalobní bod
neobsahovalo; nedopadá však na odstranění jiných vad žaloby. Vady žaloby (tedy i případy, kdy
je formulován alespoň jeden žalobní bod, avšak způsobem, který není dostatečným pro jeho
věcné projednání) jsou naopak odstranitelné postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s., podle kterého
předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví
k tomu lhůtu, která musí být přiměřená. Nejde-li tedy o situaci, kdy podání neobsahuje žádný
žalobní bod, ale kdy žalobní bod formulován byl, avšak nedostatečně, je soud povinen
postupovat podle §37 odst. 5 s. ř. s. a usnesením vyzvat podatele k opravě nebo odstranění vad
podání tak, aby mohlo být věcně projednáno. Pouze v případě, že podání není ve stanovené lhůtě
doplněno nebo opraveno a v řízení není možno pro tento nedostatek pokračovat, soud takový
návrh odmítne.
[20] I v nyní projednávané věci proto bylo povinností krajského soudu vyzvat žalobce
k odstranění vad žaloby konkretizací žalobních bodů podle §37 odst. 5 s. ř. s., nota bene v situaci,
kdy žalobce sám obsahové doplnění žaloby avizoval a kdy jej krajský soud k odstranění vad
žaloby, ovšem pouze co do chybějícího podpisu, vyzval. Krajský soud této povinnosti nedostál
a žalobce vyzval toliko k doplnění podpisu žaloby, aniž by této příležitosti využil též k uplatnění
výzvy na odstranění obsahových vad žaloby, resp. na její doplnění. Tím zatížil svůj rozsudek
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2013,
č. j. 6 Azs 18/2013 - 37, bod 23) a ke které musel Nejvyšší správní soud přihlédnout z úřední
povinnosti.
[21] Meritorními námitkami stěžovatele týkajícími se důvodu podle §103 odst. 1 písm. a)
se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť by tím předjímal případný výsledek rozhodnutí
krajského soudu poté, co se pokusí o odstranění vad žaloby postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s.
[22] S ohledem na shora uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 větou první s. ř. s. rozsudek krajského soudu v plném rozsahu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
IV. Náklady řízení
[23] Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti před Nejvyšším správním soudem (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu