ECLI:CZ:NSS:2015:6.AZS.177.2015:36
sp. zn. 6 Azs 177/2015 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: O. P.,
zastoupena Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra - Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců,
se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 24. 4. 2014, č. j. MV-59016-16/SO-2011, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2015, č. j. 57 A 32/2014 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyni byl na území České republiky povolen pobyt na vízum k pobytu nad 90 dnů
za účelem podnikání – osoba samostatně výdělečné činná, a to nejprve s dobou platnosti
od 9. 10. 2007 do 1. 7. 2008. Následně byl žalobkyni udělen dlouhodobý pobyt na území České
republiky za účelem podnikání – osoba samostatně výdělečně činná, a to s platností od 2. 7. 2008
do 1. 7. 2010. Dne 10. 6. 2010 žalobkyně podala žádost o prodloužení doby platnosti uvedeného
povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání podle
§44a odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc, tj. ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 427/2010 Sb. (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Rozhodnutím Policie
České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Brno, inspektorátu cizinecké
policie Brno (dále jen „cizinecká policie“ nebo též „prvostupňový správní orgán“), ze dne
25. 8. 2010, č. j. CPBR-07910/CI-2010-064061, nebylo žádosti žalobkyně dle §44a odst. 3,
s odkazem na §35 odst. 3, v návaznosti na §37 odst. 2 písm. b), ve spojení s §56 odst. 1
písm. k), věty druhé zákona o pobytu cizinců, vyhověno. Důvodem zamítnutí žádosti byla
skutečnost, že žalobkyně nevykonávala v období od 30. 6. 2008 do 31. 1. 2010 činnost jako osoba
samostatně výdělečně činná (odhlásila se z důchodového pojištění osoby samostatně výdělečně
činné u okresní správy sociálního zabezpečení), a tedy neplnila účel, pro který jí byl pobyt
povolen.
[2] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaného bylo opětovně zamítnuto odvolání
žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí prvostupňového správního orgánu. Dřívějším rozsudkem
(ze dne 30. 8. 2011, č. j. 8 A 254/2010 – 45) Městský soud v Praze původní rozhodnutí
žalovaného (resp. Policie České republiky, Služba cizinecké policie, ředitelství služby cizinecké
policie, jejíž pravomoc rozhodovat o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu
přešla ve smyslu §165 písm. j) zákona o pobytu cizinců s účinností od 1. 1. 2011 na žalovaného)
zrušil s odůvodněním, že věc měla být posuzována ve smyslu §37 odst. 1 a 2 zákona o pobytu
cizinců, a nikoli podle §56 odst. 1 písm. k) téhož zákona. V mezidobí však byla možnost aplikace
posledně uvedeného ustanovení na případy neplnění účelu pobytu v době nikoli bezprostředně
předcházející rozhodování o žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k pobytu opakovaně
potvrzena i judikaturou Městského soudu v Praze, jakož i judikaturou Nejvyššího správního
soudu (viz např. rozsudek ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011 - 69), jehož závěry žalovaný
v nyní napadeném rozhodnutí citoval.
[3] Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 9. 6. 2015,
č. j. 57 A 32/2014 - 53, zamítl žalobu proti shora označenému rozhodnutí žalovaného.
Po podrobném shrnutí skutkového stavu soud konstatoval, že mezi účastníky není sporné,
že žalobkyně v období od 1. 7. 2008 do 31. 1. 2010 nevykonávala samostatnou výdělečnou
činnost, přičemž to vyplývá také z podkladů obsažených ve správním spise. Zabýval se otázkou,
zda skutečnost, že žalobkyně v uvedeném období nevykonávala samostatnou výdělečnou činnost,
je možno hodnotit jako jinou závažnou překážku, která dle §56 odst. 1 písm. k), ve spojení
s §37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, brání žalobkyni v pobytu na území. S odkazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2012, č. j. 3 As 15/2012 – 29 (případ
manžela žalobkyně se shodnými skutkovými okolnostmi), krajský soud vyložil, že ustanovení
§35 odst. 3 ve spojení s §37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců (důvod neprodloužení
platnosti víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec neplní účel, pro který mu bylo vízum uděleno)
nelze aplikovat, jestliže v době bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí cizinec účel
povoleného pobytu plnil. Nejvyšší správní soud (ve shora citovaném rozsudku a rovněž
v rozsudku ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011 – 69) taktéž vyslovil, že za této situace přichází
v úvahu jedině posouzení žádosti podle §56 odst. 1 písm. k) zákona o pobytu cizinců, které
v rámci společných ustanovení k dlouhodobému vízu vymezuje další důvody pro neudělení víza,
k čemuž také správní orgány v posuzovaném případě přistoupily. Krajský soud proto dospěl
k závěru, že správní orgány nepochybily, pokud za daného skutkového stavu postupovaly
podle §56 odst. 1 písm. k), v návaznosti na §37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
[4] Krajský soud dále hodnotil, zda v případě žalobkyně byly dány podmínky pro aplikaci
ustanovení §56 odst. 1 písm. k) zákona o pobytu cizinců. Uvedl, že neplnění účelu předchozího
pobytu cizince (a tedy závažnou překážku pro neprodloužení pobytu na území) je možno shledat
i za situace, kdy v době rozhodování správního orgánu již cizinec podnikatelskou činnost
vykonával. Krajský soud dospěl k závěru, že v případě žalobkyně byla závažná překážka pobytu
cizince na území České republiky naplněna, neboť „žalobkyně vědomě a dobrovolně ukončila svou
podnikatelskou činnost, a to na dobu celých 19 měsíců (z celkových 24 měsíců, na kterou jí byl pobyt povolen),
kterou tak rozhodně nelze označit za nevýznamnou či přechodnou“. Nadto v průběhu správního řízení
žalobkyně neobjasnila důvody ukončení svého podnikání, pouze uvedla, že po odhlášení
odcestovala na Ukrajinu za synem a rodinou. „Skutečnost, že žalobkyně v době rozhodování správního
orgánu opětovně podnikala, přitom není relevantní pro posouzení toho, že v době od 1. 7. 2008 do 31. 1. 2010
žalobkyně účel svého pobytu neplnila, neboť fakticky nepodnikala. Stejně tak není významné, že žalobkyně
zpětně za celou tuto dobu doplatila pojistné na důchodové pojištění.“
[5] Nedůvodnou shledal soud také námitku žalobkyně, že pokud cizinec disponuje
živnostenským oprávněním, plní účel pobytu. Ve vztahu k tvrzenému nedostatečnému posouzení
přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně a neprovedení
úvahy dle §174a zákona o pobytu cizinců, krajský soud citoval z rozhodnutí žalovaného, z čehož
je zřejmé, „že správní orgány se otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života
žalobkyně zabývaly, přičemž věcnou správnost těchto závěrů žalobkyně v podané žalobě nezpochybnila“.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla v záhlaví označený rozsudek krajského
soudu, kterým byla její žaloba proti rozhodnutí žalovaného zamítnuta z výše nastíněných důvodů.
Stěžovatelka svou kasační stížnost opírá o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)
a navrhuje zdejšímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil.
[7] Stěžovatelka se domnívá, že soud nesprávně a nedostatečně posoudil námitky obsažené
v žalobě směřující proti aplikaci §56 odst. 1 písm. k) zákona o pobytu cizinců. Správní orgán
tímto postupem pouze zastírá neschopnost aplikovat skutečný důvod neprodloužení pobytu.
Citované ustanovení je možné aplikovat pouze v situaci, kdy skutečně existuje specifický důvod,
který je překážkou v pobytu na území, avšak není definován v jiném zákonném ustanovení.
V daném případě nebylo povolení k dlouhodobému pobytu stěžovatelce prodlouženo,
neboť neplnila účel, pro který jí bylo vydáno. Pokud je však neplnění účelu samostatným
důvodem specifikovaným v zákoně, nemůže být zároveň jinou závažnou překážkou. Jinak
je zcela ignorována zásada lex specialis derogat legi generali. Správní orgány i soud měly vycházet
z ustanovení speciálního a nikoliv jej obcházet za pomoci použití obecného ustanovení §56
odst. 1 písm. k) zákona o pobytu cizinců. Nelze ani souhlasit se závěrem, že pokud byla
stěžovatelka v době podání žádosti již zapsána v příslušné evidenci, nešlo aplikovat ustanovení
§37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Závěry vyslovené ve věci si tak odporují,
neboť na jedné straně bylo konstatováno, že zapsání do příslušné evidence nepostačuje
k naplnění účelu pobytu (podnikání na území), zároveň se však uvádí, že nelze aplikovat
ustanovení vztahující se přímo k nesplnění účelu pobytu. Proto jsou rozhodnutí správních orgánů
i soudu nepřezkoumatelná. Buď není splněn účel pobytu a správní orgán za podmínky
přesvědčivého odůvodnění aplikuje ustanovení §37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců,
nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území, která musí být rovněž náležitě
zdůvodněna. Nemůže se však jednat o neplnění účelu pobytu, na které se vztahuje samostatné
ustanovení. V daném případě proto nebylo vycházeno ze skutečného stavu věci.
[8] V daném případě bylo neplnění účelu pobytu vyvozeno ze skutečnosti, že stěžovatelka
byla většinu doby, po kterou byla oprávněna pobývat na území České republiky za účelem
podnikání, odhlášena z plateb u správy sociálního zabezpečení. Stěžovatelka proto namítá,
že správní orgány ani soud nezkoumaly, z jakého důvodu byla stěžovatelka odhlášena z dané
evidence a zda relevantní důvody nemohou převážit nad zmíněnou jinou závažnou překážkou
pobytu. Bylo proto vycházeno z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci.
[9] Konečně stěžovatelka trvá na svém názoru, že se správní orgány nedostatečně vypořádaly
s otázkou přiměřenosti zásahu rozhodnutí o neprodloužení povolení k pobytu do soukromého
a rodinného života stěžovatelky. Prakticky nijak nezjišťovaly relevantní okolnosti tomu
nasvědčující a stěžovatelka neměla možnost v tomto ohledu nic tvrdit. Cizinec v průběhu řízení
neočekává zamítnutí své žádosti, proto nemůže automaticky tvrdit možný zásah do soukromého
a rodinného života. Byly to tudíž správní orgány, které měly stěžovatelce dát možnost tvrzení,
případně samy zjistit její vazby na území České republiky. Tak však neučinily.
[10] Spolu s kasační stížností podala stěžovatelka také návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, jemuž Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 27. 8. 2015,
č. j. 6 Azs 177/2015 – 24, vyhověl.
[11] Žalovaný se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost žalobkyně není důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud konstatuje, že předně je třeba přezkoumat napadené rozhodnutí
z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a teprve pokud by soud neshledal
nepřezkoumatelnost rozhodnutí či takové pochybení v postupu soudu, které by mohlo mít vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí, může posuzovat ostatní námitky týkající se samotného
vypořádání věci krajským soudem [vymezené důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.].
Je-li totiž námitka směřující k uvedenému kasačnímu důvodu opodstatněná, je překážkou
věcného přezkumu napadeného rozsudku z dalších stěžovatelkou uplatněných kasačních důvodů.
[15] Stěžovatelka uvádí, že rozsudek považuje za nepřezkoumatelný, neboť si jednotlivé
vyslovené závěry odporují - na jedné straně bylo konstatováno, že zapsání do příslušné evidence
nepostačuje k naplnění účelu pobytu, zároveň se však uvádí, že nelze aplikovat ustanovení
vztahující se přímo k nesplnění účelu pobytu. Nejvyšší správní soud považuje odůvodnění
napadeného rozsudku v tomto rozsahu za srozumitelné a přezkoumatelné a neshledává v něm
žádnou vnitřní rozpornost, neboť stěžovatelka tyto dílčí závěry soudu dezinterpretuje a staví
je do vzájemného rozporu, ačkoliv tomu tak není. Stěžovatelka byla převážnou dobu, po kterou
jí byl povolen pobyt za účelem podnikání, odhlášena u okresní správy sociálního zabezpečení
jako osoba samostatně výdělečně činná. Sama ke dni 30. 6. 2008 oznámila ukončení samostatné
výdělečné činnosti a fakticky nepodnikala, neboť odcestovala na Ukrajinu za synem a rodinou.
Tuto skutečnost nijak nerozporovala. Znovu se přihlásila dne 1. 2. 2010. Z toho správní orgány
i soud dovodily, že neplnila účel svého pobytu na území České republiky. Vzhledem k žalobním
námitkám pak soud uvedl, že pro skutečný výkon podnikání nepostačí, disponuje-li cizinec
živnostenským oprávněním. V době, kdy stěžovatelka žádala o prodloužení dlouhodobého
pobytu, již však nedisponovala pouze živnostenským oprávněním, nýbrž byla opět hlášena
k důchodovému pojištění jako aktivní osoba samostatně výdělečně činná a podnikání
provozovala. Proto v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu nebylo možné její žádost
zamítnout dle §37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců (cizinec neplní účel pobytu),
neboť v době podání žádosti a rozhodování správního orgánu účel pobytu opět plnila. Jelikož
však nepodnikala po převážnou dobu účinnosti povolení, jednalo se o tak zásadní okolnost,
že bylo možné neprodloužit její pobyt pro jinou závažnou překážku ve smyslu §56 odst. 1
písm. k) ve spojení s §37 odst. 2 písm. b) téhož zákona. Stěžovatelka tedy zjevně zaměňuje
dva zcela odlišné argumenty soudu, které v rozporu být nemohou. Napadený rozsudek
je přezkoumatelný.
[16] Jádro stěžovatelčiny argumentace spočívá v nesprávném právním hodnocení otázky
týkající se aplikace ustanovení §56 odst. 1 písm. k) ve spojení s §37 odst. 2 písm. b) zákona
o pobytu cizinců na daný skutkový stav. Domnívá se, že existuje-li speciální důvod pro zamítnutí
žádosti vztahující se přímo k neplnění účelu pobytu, pak neplnění účelu pobytu nemůže
být shledáno jako jiná závažná překážka pobytu ve smyslu §56 odst. 1 písm. k) zákona o pobytu
cizinců.
[17] Na řízení o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se podle §44a
odst. 3 zákona o pobytu cizinců obdobně vztahují ustanovení týkající se prodloužení doby
pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů. Dle §35 odst. 3 zákona o pobytu cizinců dobu
pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nelze prodloužit, pokud policie shledá důvod pro zahájení řízení
o zrušení platnosti tohoto víza (§37). §37 odst. 1 písm. b) téhož zákona stanoví, že policie zruší platnost
víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec neplní účel, pro který bylo vízum uděleno. Dle odst. 2 písm. b)
téhož ustanovení policie taktéž zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec přestal
splňovat některou z podmínek pro udělení víza, přičemž dle §56 odst. 1 písm. k) téhož zákona vízum
policie nebo zastupitelský úřad cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zahraničněpolitickém zájmu
České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.
[18] Nejvyšší správní soud konstatuje, že veškeré argumenty stěžovatelky vztahující
se k nemožnosti aplikace ustanovení §56 odst. 1 písm. k) zákona o pobytu cizinců v jejím
případě, kdy v období od 30. 6. 2008 do 31. 1. 2010 nevykonávala činnost jako osoba samostatně
výdělečně činná, tedy neplnila účel, pro který jí byl pobyt povolen, je třeba odmítnout. Předmětná
otázka byla totiž již správními soudy (včetně zdejšího soudu) vyřešena, přičemž v nyní
posuzovaném případě neshledal Nejvyšší správní soud důvod se od dříve vyslovených názorů
jakkoliv odchylovat.
[19] Jak správně uvedl již krajský soud, zmíněnou problematikou se zabýval Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011 – 69, kde je vysloveno, že pokud
stěžovatel téměř po celou dobu trvání uděleného povolení k pobytu nevykonával samostatně
výdělečnou činnost, ač mu byl pobyt udělen za účelem podnikání, „nenaplnil účel předchozího pobytu,
což ve smyslu ustanovení §56 odst. 1 písm. k) zákona o pobytu cizinců představuje závažnou překážku
pro prodloužení pobytu stěžovatele na území České republiky“.
[20] Téměř totožným případem se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
29. 5. 2013, č. j. 3 As 14/2013 – 28, ve věci neprodloužení dlouhodobého pobytu manžela
stěžovatelky. Zde vyslovil následující.
[21] Co se týče otázky, zda v projednávaném případě byla naplněna skutková podstata závažné překážky
pobytu cizince na území České republiky ve smyslu ustanovení §56 odst. 1 písm. k) zákona o pobytu cizinců,
Nejvyšší správní soud již ve svém předchozím rozsudku v této věci ze dne 8. 8. 2012, č. j. 3 As 15/2012 – 29,
uzavřel, že pod pojem „závažné překážky“ lze v obecné rovině podřadit i nenaplnění účelu předchozího povoleného
pobytu. Uvedeným právním názorem Nejvyššího správního soudu byl tudíž Městský soud v Praze vázán
a v rámci dalšího řízení byl povinen zabývat se pouze tím, zda v tomto konkrétním případě bylo nenaplnění účelu
pobytu ze strany stěžovatele natolik zásadní, že skutečně představovalo závažnou překážku pro prodloužení jeho
pobytu, přičemž byl povinen vzít v úvahu konkrétní okolnosti daného případu.
[22] Nejvyšší správní soud přisvědčil závěru Městského soudu v Praze v tom, že v případě stěžovatele byla
závažná překážka pobytu cizince na území České republiky naplněna. Ztotožnil se přitom s jeho argumentací,
že stěžovatel vědomě a dobrovolně ukončil podnikatelkou činnost, a to na dobu, kterou nelze označit
za přechodnou. Stěžovatel v průběhu správního řízení neobjasnil důvody ukončení svého podnikání, pouze uvedl,
že po odhlášení asi na tři měsíce odcestoval s manželkou na Ukrajinu z rodinných důvodů. Fakt, že stěžovatel
již v době rozhodování správního orgánu skutečně podnikal, nemá význam při posouzení toho, zda plnil účel svého
pobytu v době od 1. 7. 2008 do 31. 1. 2010. Stejně tak je nevýznamné, že stěžovatel zpětně uhradil pojistné
na důchodové pojištění a vzniklé penále. Nejvyšší správní soud se rovněž ztotožnil se závěrem Městského soudu
v Praze, že zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České
republiky nemělo nepřiměřené důsledky do soukromého a rodinného života stěžovatele.
[23] Citované závěry lze zcela vztáhnout také na případ stěžovatelky. Nejvyšší správní soud
na uvedeném stanovisku třetího senátu nadále setrvává a s odkazem na shora uvedené považuje
veškeré námitky stěžovatelky stran nemožnosti kvalifikovat skutkové okolnosti jejího případu
jako jinou závažnou překážku pobytu dle §56 odst. 1 písm. k) zákona o pobytu cizinců
za nedůvodné. Pro úplnost je třeba uvést, že převážná část stěžovatelčiny argumentace směřuje
proti obecnému závěru o možnosti použít předmětné ustanovení pro případ neplnění účelu
pobytu, nijak však nerozporuje, že se v její věci jedná o neplnění účelu pobytu takové závažnosti,
že skutečně představuje závažnou překážku pro prodloužení jejího pobytu.
[24] Jediná konkrétnější námitka stěžovatelky spočívá v tvrzení, že správní orgány nezkoumaly
důvody, pro které se stěžovatelka odhlásila z důchodového pojištění u okresní správy sociálního
zabezpečení, a zda nemohly převážit nad jinou závažnou překážkou pobytu. Tyto argumenty však
stěžovatelka uplatňuje až v kasační stížnosti, přičemž v řízení před krajským soudem obdobné
námitky neuvedla. Ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. je kasační stížnost opírající se o důvody
neuplatněné v předchozím soudním řízení nepřípustná. Proto se Nejvyšší správní soud nemohl
těmito důvody zabývat.
[25] Konečně nesdílí Nejvyšší správní soud ani názor stěžovatelky, že správní orgány
se dostatečně nezabývaly přiměřeností zásahu rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného
života. Z protokolu o výslechu účastníka správního řízení ze dne 4. 8. 2010 je zřejmé, že správní
orgány zjišťovaly okolnosti rozhodné pro posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí
do soukromého a rodinného života stěžovatelky, přičemž stěžovatelka rovněž dostala prostor,
aby takové skutečnosti sama uvedla. Tvrzení obsažená v kasační stížnosti proto zcela odporují
obsahu spisu. Z napadeného rozhodnutí pak vyplývá, že jak prvostupňový správní orgán,
tak žalovaný se touto otázkou zabývaly. Vycházely z toho, že stěžovatelka měla v době
rozhodování na území České republiky manžela, ostatní rodinní příslušníci pobývali na Ukrajině.
Manželu stěžovatelky nebylo taktéž povolení k dlouhodobému pobytu prodlouženo. Na Ukrajině
má syna, matku, otce, bratra. Zohlednily jednak dobu pobytu v České republice (od roku 2007),
jednak skutečnost, že v době, kdy nebyla evidována jako osoba samostatně výdělečně činná
u okresní správy sociálního zabezpečení, pobývala na Ukrajině. Na území České republiky měla
stěžovatelka povolen pobyt za účelem ekonomické aktivity, po značnou část doby pobytu však
tento účel neplnila. Na základě všeho uvedeného dospěl žalovaný k závěru, že dopad rozhodnutí
o neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu do života stěžovatelky není
nepřiměřený. To považoval krajský soud za dostatečné a Nejvyšší správní soud se s ním
ztotožňuje.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[27] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2015
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu