ECLI:CZ:NSS:2015:6.AZS.194.2014:37
sp. zn. 6 Azs 194/2014 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: nezl. A. E.,
zastoupené Mgr. Janem Urbanem, advokátem, se sídlem Haškova 1714/3, Hradec Králové,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2013, č. j. OAM-
163/ZA-K01-P05-2012, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 20. 6. 2014, č. j. 29 Az 24/2013 - 68,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně, Mgr. Janu Urbanovi, advokátovi, se sídlem Haškova
1714/3, Hradec Králové, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 4.114 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla
jako nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 30. 10. 2013, č. j. OAM-163/ZA-K01-P05-2012 (dále jen „rozhodnutí
žalovaného“). Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o žádosti stěžovatelky o udělení
mezinárodní ochrany tak, že se jí mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
neuděluje.
[2] Krajský soud nejprve upozornil, že ve věci stěžovatelky jednal poté, kdy jednal pod
spisovými značkami 28 Az 24/2013 a 28 Az 23/2013 ve věcech žaloby otce a žaloby matky a čtyř
sourozenců stěžovatelky; žaloby byly jako nedůvodné zamítnuty. Krajský soud uvádí ve shodě
s žalovaným, že tvrzeným důvodem pro udělení mezinárodní ochrany je snaha o sloučení rodiny
s rodiči a sourozenci a obavy kvůli problémům otce stěžovatelky ve vlasti, v důsledku nichž
by mohla mít problémy i celá rodina. Žalovaný poukázal na konkrétní podklady, které shromáždil
za účelem posouzení situace v Turecku, včetně zákona č. 5901 o občanství, přijatého dne
29. 5. 2009. Z těchto podkladů vyvodil správný závěr, že stěžovatelka je státní příslušnicí Turecké
republiky, a to bez ohledu na vyjádřené přání matky, aby stěžovatelka „nepatřila Turecku“.
[3] Stěžovatelka je ve svém věku naprosto fyzicky i sociálně závislá na svých rodičích. Krajský
soud neshledal u rodičů a sourozenců stěžovatelky žádné azylově relevantní pronásledování, ani
důvodné obavy ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu, odůvodnění žalovaného v napadeném
rozhodnutí pak shledal za vyčerpávající a správné. Z obdobných důvodů je vyloučeno udělení
mezinárodní ochrany z důvodu sloučení rodiny dle §13 zákona o azylu . Taktéž pro výrok
o neudělení humanitárního azylu měl žalovaný dostatečné podklady a jeho závěr je v tomto
smyslu adekvátní.
[4] Krajský soud nezjistil v případě návratu stěžovatelky do vlasti ani naplnění podmínek
pro udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu z důvodu hrozícího nebezpečí mučení,
nelidského či ponižujícího zacházení či trestání ze strany tureckých státních orgánů. Neshledal
ani vážné ohrožení života či svévolného násilí, které by nezletilé hrozilo za situace mezinárodního
nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Podkladové zprávy hovoří o tom, že navrátivším
se neúspěšným žadatelům o azyl v zahraničí v Turecku prakticky nehrozí zlé zacházení z důvodů
jejich předchozích politických aktivit (např. Informace MZV, č. j. 110042/2013-LPTP ze dne
6. 8. 2013). Hrozba, že rodinu budou opět navštěvovat vojáci a ptát se po otci rodiny, neznamená
hrozbu vážné újmy v azylově relevantním smyslu, taková hrozba nebyla krajským soudem
v souvisejícím řízení shledána ani u otce stěžovatelky.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[5] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatelka kasační stížností. Namítá, že žalovaný
při svém rozhodování nedbal dostatečně povinnosti zjistit řádně stav věci a řádně se nevypořádal
se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí ve věci, zejména s tvrzeními, že v případě
návratu do země původu hrozí stěžovatelce vysoké riziko závažné újmy, a to s odkazem
na postavení otce v rámci politické strany, jejímž je příslušníkem, stejně jako s touto činností
souvisejícími návštěvami policejních a armádních složek v bydlišti rodiny v obdobích, kdy se otec
stěžovatelky skrývá. Krajský soud se s námitkami stěžovatelky vypořádal v podstatě pouze
odkazem nebo zopakováním argumentace správního orgánu, aniž by se stěžovatelkou uváděnými
důvody skutečně věcně zabýval. V rozhodnutí krajského soudu pak zcela chybí posouzení
problematiky časté absence živitele rodiny, ve vztahu k otázce uspokojování základních
stěžovatelčiných potřeb.
[6] Žalovaný se v odůvodnění rozhodnutí omezil na konstatování, dle kterého je mu
z obecně veřejně dostupných informací známa situace v zemi původů stěžovatelky a vzhledem
k tomu, že z těchto podkladů nevyplývá žádné riziko, je návrat do země původu bezpečný.
Konkrétní odůvodnění závěrů v otázce přístupu k neúplným rodinám v zemi původu však
v odůvodnění rozhodnutí žalovaného a následně také krajského soudu zcela absentuje. Rozsudek
je tak v tomto rozsahu nepřezkoumatelný.
[7] Krajský soud neumožnil právnímu zástupci stěžovatelky seznámení se spisy žalovaného
ve věci jejích rodičů, na něž žalovaný v rozhodnutí několikrát odkazuje a které nebyly součástí
soudního spisu. Dle stěžovatelky není dostatečné v odůvodnění rozhodnutí dítěte pouze odkázat
na odůvodnění rozhodnutí jeho rodičů, jež obsahuje podrobné vykreslení situace a podkladů,
na jejichž základě učinil správní orgán své rozhodnutí (kasační stížnost přitom odkazuje
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008 pod sp. zn. 3 Azs 24/2008 – 73).
Stěžovatelka má dále za to, že pokud v průběhu řízení nebyly soudní spisy ostatních členů rodiny
připojeny ke spisu stěžovatelky, nebyl jimi proveden důkaz a ani jejich obsah nebyl soudem
v průběhu jednání přednesen, nelze na ně v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazovat.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že trvá na správnosti jím vydaného
správního rozhodnutí, i na tom, že se dostatečně zabýval všemi důvody sdělenými stěžovatelkou,
resp. její zákonnou zástupkyní, kterými zdůvodnila svoji žádost, resp. žádost své nezletilé dcery,
o udělení mezinárodní ochrany a plně se ztotožňuje s rozhodnutím krajského soudu. Pokud jde
o námitky, že v odůvodnění rozhodnutí soudu chybí posouzení problematiky časté absence
živitele rodiny ve vztahu k otázce uspokojování základních stěžovatelčiných potřeb a krajský soud
ani neposoudil otázku přístupu k neúplným rodinám v zemi původu, žalovaný uvádí, že tyto
námitky byly uplatněny teprve v kasační stížnosti, proto se k nim soud ani žalovaný nemohli
vyjádřit. Věcně pak k těmto námitkám dodává, že stěžovatelka je v uspokojování svých potřeb ve
svém věku spíše závislá na své matce a její rodinu nelze považovat za neúplnou. K ostatním
námitkám žalovaný uvedl, že posuzoval jak důvody uvedené stěžovatelkou v řízení o její žádosti,
tak i důvody jejích rodičů v samostatných řízeních s tím, že závěry z řízení rodičů pak uvedl
i v rozhodnutí o žádosti stěžovatelky. Odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 5. 2008, č. j. 3 Azs 24/2008 – 73 považuje žalovaný za případný i pro příběh stěžovatelky.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2
s. ř. s.).
[10] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §104a
s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. Podle §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany odmítne pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele; k tomu, kdy je kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná, existuje
početná a ustálená judikatura tohoto soudu. Například v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 Nejvyšší správní soud uvedl: „O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky
může jednat v následujících typových případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly
vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni
krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná,
že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ
přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu, b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.“
[11] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná. Podle
§104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost
odůvodněno. Přestože by v tomto případě bylo namístě kasační stížnost odmítnout
bez odůvodnění, Nejvyšší správní soud nad rámec zákonného požadavku stručné odůvodnění
svého usnesení připojuje.
[12] Pro posouzení ve věci stěžovatelky je předně namístě zdůraznit, že vedle stěžovatelky
podal samostatnou žádost o udělení mezinárodní ochrany též její otec a společnou žádost
o udělení mezinárodní ochrany její matka a čtyři nezletilí sourozenci. Žaloba otce stěžovatelky
proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany byla zamítnuta rozhodnutím krajského soudu
ze dne 18. 6. 2014, č. j. 28 Az 24/2013 - 54, kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí byla
odmítnuta pro nepřijatelnost usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 8 Azs 123/2014 – 60. Žaloba matky a sourozenců stěžovatelky byla zamítnuta rozhodnutím
krajského soudu ze dne 18. 6. 2014, č. j. 28 Az 23/2013 - 53, kasační stížnost proti tomuto
rozhodnutí byla odmítnuta pro nepřijatelnost usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 4. 2015, č. j. 9 Azs 216/2014 – 58. Rozhodnutí jsou, stejně jako všechna dále citovaná
rozhodnutí správních soudů, dostupná na www.nssoud.cz. V případě otce i matky stěžovatelky
šlo o jejich pátou žádost o udělení mezinárodní ochrany poté, co jim v předchozích řízeních
mezinárodní ochrana udělena nebyla.
[13] Nejvyšší správní soud má ve shodě s žalovaným za to, že závěry rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 5. 2008, č. j. 3 Azs 24/2008 – 73 jsou přiléhavé i v případě
stěžovatelky: „Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že k žádostem nezletilých žadatelů o mezinárodní
ochranu je třeba přistupovat vždy nanejvýš individuálně, neboť spektrum rodinných situací, které mohou nastat,
je velmi pestré. Lze si jistě představit případy, kdy důvody udělení mezinárodní ochrany budou svědčit pouze
jednomu z rodičů (např. v zemi původu politicky se profilujícímu), nikoli však již ostatním členům rodiny, nebo
naopak pouze dítěti či dětem (např. pro odlišnou barvu pleti), nikoli však již některému z jejich rodičů. Zásadně
však platí, že nezletilé děti sledují osud svých rodičů…“ V řízení před žalovaným ani v řízení před
krajským soudem nebyly zjištěny žádné azylově relevantní důvody, které by mohly svědčit pouze
stěžovatelce za situace, kdy rodičům mezinárodní ochrana udělena nebyla. Naopak, stěžovatelka
odvozovala své azylové důvody výhradně od svých rodičů, ať již jde o udělení azylu za účelem
sloučení rodiny dle §13 zákona o azylu, nebo z důvodu tvrzeného pronásledování otce
pro příslušnost k politické straně ve smyslu §12 zákona o azylu. To vše za situace,
kdy stěžovatelka je vzhledem ke svému nízkému věku (ročník narození 2012) takřka výhradně
fyzicky i sociálně na svých rodičích závislá.
[14] Předmětem přezkumu nynějšího řízení nejsou rozhodnutí žalovaného, ani rozsudky
krajského soudu týkající se otce, matky a sourozenců stěžovatelky. Nejvyšší správní soud se tedy
nemůže zabývat tím, zda žalovaný či krajský soud ve vztahu k otci, matce a sourozencům
stěžovatelky zohlednili veškeré relevantní skutečnosti. Stejně tak ani krajský soud nemohl v řízení
o žalobě stěžovatelky „přezkoumávat“ svá rozhodnutí v jiných řízeních nebo jiná rozhodnutí
žalovaného. Podstatné je, že žaloba otce i žaloba matky a sourozenců stěžovatelky proti
rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany byly v samostatných řízeních před krajským
soudem přezkoumány a jako nedůvodné zamítnuty. Ani případné seznámení právního zástupce
stěžovatelky se spisy v uvedených věcech nebo provedení důkazu těmito spisy v řízení o žalobě
stěžovatelky by nemohly mít na tyto skutečnosti žádný vliv. Z rozhodnutí žalovaného pak
nevyplývá, že by v odůvodnění rozhodnutí pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí o žádostech
jejích rodičů, jak se stěžovatelka domnívá. Žalovaný toliko konstatoval, že po pečlivém
přezkoumání žádostí ostatních členů rodiny neshledal žádné důvody pronásledování ve smyslu
§12 zákona o azylu a uvedl jednací čísla těchto rozhodnutí.
[15] K námitce, že se žalovaný i krajský soud nedostatečně zabývali rizikem závažné újmy
vzhledem k postavení otce v rámci politické strany, jejímž je příslušníkem, stejně jako s touto
činností souvisejícími návštěvami policejních a armádních složek v bydlišti rodiny v obdobích,
kdy se otec stěžovatelky skrývá, soud uvádí, že žalovaný se těmito okolnostmi zabýval
na str. 4 napadeného rozhodnutí s ohledem na hrozbu pronásledování ve smyslu §12 zákona
o azylu a na str. 5 napadeného rozhodnutí s ohledem na nebezpečí vážné újmy ve smyslu
doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu. Krajský soud pak závěry žalovaného přezkoumal
na str. 5 – 6 napadeného rozsudku. Otázka časté absence živitele rodiny ve vztahu
k uspokojování základních stěžovatelčiných potřeb nebyla v řízení před žalovaným ani v řízení
před krajským soudem vznesena, ani z kasační stížnosti nevyplývá, jakým způsobem by se měla
do rozhodnutí žalovaného dle názoru stěžovatelky promítnout. Totéž lze říci i o posouzení
přístupu k neúplným rodinám v zemi původu stěžovatelky. Z pohovoru před žalovaným nadto
vyplývá, že stěžovatelka žije v úplné rodině s matkou, otcem a čtyřmi sourozenci.
[16] Nejvyšší správní soud uzavírá, že žalovaný posuzoval všechny azylově relevantní důvody
tvrzené stěžovatelkou v žádosti o mezinárodní ochranu zvlášť i v souvislosti s výsledkem řízení
ve věcech jejích rodičů, své závěry odůvodnil a v řízení před krajským soudem byly tyto závěry
řádně přezkoumány.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů, a proto ji ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. shledal
nepřijatelnou a odmítl ji.
[18] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
[19] Stěžovatelce byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2013,
č. j. 29 Az 24/201 – 12, ustanoven k ochraně jejích zájmů ve věci právní zástupce
Mgr. Jan Urban, advokát se sídlem Haškova 1714/3, Hradec Králové. Zástupci, který byl
stěžovatelce ustanoven soudem, náleží mimosmluvní odměna a hotové výdaje, které v tomto
případě platí stát (§35 odst. 8 s. ř. s.). Soud proto zástupci přiznal částku 3.100 Kč za jeden úkon
právní služby spočívající v podání kasační stížnosti [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d)
a s §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] a částku 300 Kč
jako paušální náhradu hotových výdajů s tímto úkonem spojených (§13 odst. 3 advokátního
tarifu). Jelikož právní zástupce stěžovatelky je osobou registrovanou k dani z přidané hodnoty,
byla přiznaná částka navýšena o částku 714 Kč, jež odpovídá příslušné dani. Celkem tedy zástupci
náleží 4.114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2015
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu