ECLI:CZ:NSS:2015:6.AZS.223.2015:39
sp. zn. 6 Azs 223/2015 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška právní věci žalobce: A. G.,
zastoupen Mgr. Tomášem Císařem, advokátem, se sídlem Vinohradská 22,
Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky,
pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2014,
č. j. OAM-94/ZA-ZA14-K01-2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2015, č. j. 1 Az 21/2014 – 65,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2014, č. j . OAM-94/ZA-ZA14-K01-2014
(dále „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím stěžovateli nebyla udělena mezinárodní
ochrana dle §12, §13, §14, §14a, §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Městský soud v dané věci rozhodoval už podruhé, a to poté,
co Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 8. 7. 2015, č. j. 6 Azs 290/2014 - 39, zrušil jeho první
rozhodnutí ve věci ze dne 25 . 11. 2014, č. j. 1 Az 21/2014 - 40.
Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku městskému soudu vytkl, že zatížil
své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, když se nezabýval navrženým důkazem,
konkrétně hrozbou trestního stíhání, a to z hlediska, zda by tato nová skutečnost, kterou žalobce
nemohl uvést ve správním řízení, mohla odůvodnit prolomení zásady podle §75 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Městský soud se, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, kromě posouzení
žalobních námitek nově zabýval skutečnostmi, které nastaly až po právní moci napadeného
rozhodnutí. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 4. 2. 2013,
č. j. 8 Azs 27/2012 - 65, ze dne 24. 8. 2010, č. j. 5 Azs 15/2010 - 76, a ze dne 22. 4. 2011,
č. j. 5 Azs 3/2011 - 131) se zabýval podmínkami, při jejichž splnění je možné §75 odst. 1 s. ř. s.
prolomit. Městský soud dospěl k závěru, že první tři podmínky byly v posuzovaném případě
splněny: nové skutečnosti nastaly až po právní moci napadeného rozhodnutí, žalobce nemohl
tyto skutečnosti uplatnit v řízení před správním orgánem a tyto skutečnosti mohly mít vliv
pro posouzení možnosti udělit doplňkovou ochranu. Městský soud však shledal,
že není naplněna čtvrtá podmínka, neboť existují dostatečné právní záruky, že nedojde
k nucenému vycestování žalobce do země původu dříve, než budou správním orgánem zváženy
nové okolnosti, které předložil až v řízení před soudem. Pokud žalobce podá novou žádost
o mezinárodní ochranu a uvede v ní popsané skutečnosti, které bez vlastního zavinění nemohl
uplatnit před žalovaným v řízení o udělení mezinárodní ochrany, a tyto doloží listinami,
které připojil k žalobě, není důvod posoudit novou žádost jako nepřípustnou podle §10a písm. e)
zákona o azylu. Městský soud uvedl, že jde o dostatečnou zár uku pro zachování principu
„non-refoulement“ a vzhledem k §75 odst. 1 s. ř. s. nebylo třeba zabývat se novými skutkovými
okolnostmi. Městský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel předně zopakoval kasační námitky, které uváděl již v předchozí kasační stížnosti.
Znovu namítal porušení ustanovení §2 odst. 4 a §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
ve znění pozdějších předpisů, namítal, že správní orgán nezjistil stav věci k době rozhodování,
neboť použil zastaralé zdroje informací a dále rozporoval správnost napadeného rozhodnutí
jak z hlediska posouzení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, tak z hlediska posouzení
doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Stěžovatel nově rozporoval závěr městského
soudu, že v jeho případě není naplněna čtvrtá kumulativní podmínka pro prolomení §75
odst. 1 s. ř. s., neboť má za to, že neexistuje nic, co by zabránilo správnímu orgánu případnou
opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany vyhodnotit jako nepřípustnou a neexistuje
nic, co by zabránilo městskému soudu nepřiznat odklad ný účinek případné žaloby
proti negativnímu rozhodnutí správního orgánu, kdy v takovémto případě žaloba nemá odkladný
účinek. Městský soud se měl novými skutkovými okolnostmi zabývat a zrušit správní rozhodnutí.
Z důvodu zachování principu racionality a hospodárnosti mělo být pokračováno v původním
správním řízení. Městský soud podle stěžovatele vycházel z reálně neexistujících záruk zachování
principu „non-refoulement“ v tomto konkrétním případě a případné opakované žádosti. Městský
soud v tomto bodě navíc nepostupoval v souladu s předchozím rozsudkem Nejvyššího správního
soudu. Stěžovatel na závěr uvedl, že městský soud se nevypořádal s otázkou nákladů řízení,
neboť při svém rozhodování o nákladech řízení zcela pominul úspěch stěžovatele ve vě ci
předchozí kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření uvedl, že napadený rozsudek dostál požadavkům obsaženým
v závazném právním názoru Nejvyššího správního soudu v rozsudku č. j. 6 Azs 290/2014 - 39.
V citovaném rozsudku byla kasační stížnost shledána z části důvodnou, konkrétní pochybení
městského soudu bylo v tom, že se nezabýval otázkou možných sankcí za nenastoupení
do armády ve vztahu k posouzení doplňkové ochrany a zejména navrhovaným důkazem
o zahájení trestního stíhání vůči stěžovateli. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
za nedůvodnou, pokud jde o námitku neaktuálních informací, posouzení humanitárního azylu,
nebo pokud jde o námitku, že by z důvodu ozbrojeného konfliktu stěžovateli hrozilo skutečné
nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu. Městský soud závazný právní názor
akceptoval tak, že pečlivě zdůvodnil, proč v případě stěžovatele není třeba prolomit pravidlo
dle §75 odst. 1 s. ř. s. Z ustálené judikatury lze zjistit, že na možnost podání nové žádosti
o mezinárodní ochranu je v případě argumentace novými skutečnostmi odkazováno nezřídka.
Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stíž nost
zamítnul jak nedůvodnou.
V případě kasační stížnosti podané proti rozhodnutí krajského (městského) soudu
ve věcech azylu se Nejvyšší správní soud nejprve zabývá otázkou př ípustnosti kasační stížnosti
(§102 a násl. s. ř. s.). Pou ze v případě přípustné kasační stížnosti pak přichází v úvahu zkoumání
její přijatelnosti ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. (srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 2. 2006, č. j. 8 Azs 5/2006 - 30, veškerá zde citovaná judikatura dostupná
na www.nssoud.cz) Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační
stížnosti na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence
některého z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.)
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). V zájmu stěžovatele v řízení o kasač ní
stížnosti ve věcech azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji
stížnost opřít o některý z důvodů kasační stížnosti, stanovených v §103 odst. 1 s . ř. s., nýbrž též
uvést, v čem stěžovatel spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě přesah
svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat (srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39).
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel, a stěžovatel
je zastoupen advokátem.
Nejprve se Nejvyšší správní soud musel zabývat přípustností některých námit ek,
protože v nyní posuzované věci již Nejvyšší správní soud dříve roz hodl. Podle §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost v zásadě nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud znovu
rozhodl poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí,
je-li jako důvod kasační stížnost namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu. Základním smyslem této úpravy je, aby se Nejvyšší správní soud
nemusel opakovaně zabývat věcí, u níž již jednou v yslovil právní názor závazný pro nižší soud
a nižší soud se tímto názorem řídil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 136/05, judikatura Ústavního soudu je dostupná na www.usoud.cz). Přípustnost
kasační stížnosti je tedy omezena ve vztahu k otázkám již dříve v téže věci Nejvyšším správním
soudem závazně posouzeným (blíže viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 – 165, č. 2365/2011 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud konstatuje, že všechny kasační námitky, s výjimkou námitky
směřující do aplikace §75 odst. 1 s. ř. s., jsou nepřípustné. Kasační stížnost v téměř totožném
znění Nejvyšší správní soud posuzoval v citovaném rozsudku č. j. 6 Azs 290/2014 - 39, přičemž
se podrobně vypořádal s námitkou použití neaktuálních informací, námitkou ve vztahu
k posouzení humanitárního azylu, i námitkou situace na Ukrajině z hlediska nebezpečí vážné
újmy ve smyslu §14a odst. 1 zákona o azylu.
Kasační stížnost je přípustná v rozsahu námitky, že městský soud vycházel z reálně
neexistujících záruk zachování principu „non-refoulement“ a měl se proto novými skutečnostmi
zabývat a neaplikovat §75 odst. 1 s. ř. s. Ve smyslu §104a s. ř. s. se dále musel Nejvyšší správní
soud zabývat otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle t ohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. V citovaném rozsudku č. j. 6 Azs 290/2014 - 39 byl stěžovateli již podrobně
objasněn institut nepřijatelnosti, Nejvyšší správní soud proto nyní pouze odkazuje na usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS. Nejvyšší
správní soud nespatřuje ve skutečnostech namítaných stěžovatelem přesah jeho vlastníc h zájmů,
a to v mezích vytyčených výše citovaným usnesením prvního senátu zdejšího soudu. Kasační
stížnost je proto nepřijatelná.
Stěžovatel sice uvádí, že městský soud nepostupoval v souladu s předchozím rozsudkem
Nejvyššího správního soudu, toto tvrdí pouze v obecné rovině a v ničem nekonkretizuje,
v čem konkrétně se městský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu. Stěžovatel má za to, že v jeho případě neexistují dostatečné záruky, že nové skutečnosti
budou dostatečně posouzeny v novém správním řízení. Nic totiž nebrání správnímu orgánu
případnou opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany vyhodnotit jako nepřípustnou,
v takovém případě pak žaloba nemá odkladný účinek a městskému soudu nic nebrání nepřiznat
odkladný účinek případné žalobě.
Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že tyto úvahy stěžovatele jsou pouze v teoretické
rovině, kdy neuvádí žádný důvod, který by reálně znemožňoval uplatnit nové skutečnosti
v novém řízení. Stěžovatel sám uvádí, že nové skutečnosti nemohl z objektivních příčin
a bez vlastního zavinění uplatnit, přičemž žádost o mezinárodní ochranu je podle §10a písm. e)
zákona o azylu nepřípustná, podal-li cizinec opakovaně žádost o udělení mezinárodní ochrany,
aniž by uvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem
zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném
řízení ve věci mezinárodní ochrany. Ke stejnému závěru, a to že nemohl nové skutečnosti
uplatnit v nyní přezkoumávaném řízení o mezinárodní ochraně, dospěl i městský soud.
Městský soud postupoval v souladu s judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 - 131, rozsudek ze dne 12. 3. 2015,
č. j. 7 Azs 260/2014 - 44), kdy posoudil, zda jsou v posuzovaném případě dány záruky
pro zachování principu „non-refoulement“. Podobně postupoval Nejvyšší správní soud
např. v usnesení 5 Azs 128/2014, v němž mimo jiné uvedl, že prolomit aplikaci §75
odst. 1 s. ř. s. pouze z důvodu procesní ekonomie nelze.
K námitce, že se městský soud nevypořádal s otázkou nákladů řízení, Nejvyšší správní
soud pouze stručně uvádí, že městský soud postupoval v souladu s judikaturou, kdy výrok
o nákladech řízení opřel o §60 odst. 1 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98)
S ohledem na vše výše uvedené Nejvyšší správní soud důvod pro přijetí kasační stížnosti
k jejímu věcnému projednání neshledal, když kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto ve smyslu ustanovení
§104a s. ř. s. kasační stížnost shledal nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s., z nichž vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu