ECLI:CZ:NSS:2015:6.AZS.261.2015:32
sp. zn. 6 Azs 261/2015 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: A. A., zastoupen
Mgr. Tomaszem Heczkem, advokátem, se sídlem Holandská 1, Brno, proti žalovanému: Policie
ČR, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, odbor cizinecké policie, se sídlem
Nádražní 2437/2, Plzeň, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 8. 20 15, č. j.
KRPP-132053-17/ČJ-2015-030022, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v
Plzni ze dne 5. 11. 2015, č. j. 17 A 75/2015 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů ří zení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce byl dne 13. 8. 2015 v 10:40 hodin kontrolován hlídkou Oddělení cizinecké
policie, oddělení dokumentace Plzeň společně s hlídkou Obvodního oddělení policie Bor
na louce u vesnic Nové Domky společně s dalšími 11 osobami. Ani po opětovné výzvě
však neprokázal svou totožnost, proto byl zajištěn dle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České
republiky.
[2] Následně bylo s žalobcem dne 14. 8. 205 zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění
z území členských států Evropské unie dle §119 odst. 1 písm. c) bod 1 a 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění účinném do 16. 8. 2015 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Důvodem zahájení řízení
byl pobyt na území České republiky bez cestovního dokladu a zároveň bez víza či platného
oprávnění k pobytu, ač k tomu žalobce nebyl oprávněn.
[3] Rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 8. 2015, č. j. KRPP -132053-17/ČJ-2015-030022
(dále jen „napadené rozhodnutí“), byl žalobce podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců, zajištěn za účelem správního vyhoštění. Doba zajištění žalobce byla stanovena na 30 dnů
od 13. 8. 2015.
[4] Před vydáním napadeného rozhodnutí žalovaný ustanovil usnesením ze dne 14. 8. 2015,
č. j. KRPP-132053-12/ČJ-2015-030022, žalobci tlumočníka do arabského jazyka k provádění
tlumočnických úkonů v předmětném správním řízení. Následně byl s žalobcem proveden
pohovor zaznamenaný v Protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 14. 8. 2015,
č. j. KRPP-132053-14/ČJ-2015-030022, který je stvrzen podpisem žalobce i ustanoveného
tlumočníka. Do protokolu žalobce souvisle a podrobně popsal cestu ze Somálska až do České
republiky, přičemž na položené otázky odpovídal celými větami.
[5] Proti rozhodnutí žalovaného o zajištění podal žalobce dne 29. 10. 2015 žalobu,
kterou Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) odmítl pro opožděnost usnesením ze dne
5. 11. 2015, č. j. 17 A 75/2015 - 22 (dále také jen „napadené usnesení“).
[6] Žalobce v žalobě tvrdil, že mu sice napadené rozhodnutí bylo doručeno dne 14. 8. 2015,
ale že s ním byl seznámen až 25. 10. 2015 při návštěvě advokáta v zařízení B., proto mu lhůta pro
podání žaloby nemohla začít běžet před tímto datem. Namítal, že jeho rodným jazykem je
somálština a arabštinu ani jiný cizí jazyk neovládá. Teprve během návštěvy advokáta dne 25. 10.
2015 měl být proto seznámen s obsahem napadeného rozhodnutí.
[7] Krajský soud ve svém rozhodnutí vycházel ze speciálního ustanovení §172 odst. 1
zákona o pobytu cizinců, které stanoví lhůtu pro podání žaloby proti správnímu rozhodnutí
v délce 30 dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, přičemž zmeškání
lhůty nelze prominout. Považoval za rozhodné, že žalobci bylo napadené rozhodnutí doručeno
dne 14. 8. 2015, kdy jej osobně převzal. Žaloba proto měla být podána nejpozději
dne 14. 9. 2015, avšak v daném případě byla předána k poštovní přepravě až 29. 10. 2015,
tedy po uplynutí zákonné lhůty. Krajský soud k argumentaci žalobce konstatoval, že mu byl
před pohovorem vydáním napadeného rozhodnutí ustanoven tlumočník do jazyka arabského,
který byl při svém ustanovení poučen, že je dle §8 zákona č. 36/1967 Sb. povinen vykonávat
tlumočnickou činnost řádně a ve stanovené lhůtě. „Z obsahu protokolu je také jasné, že žalobce
na všechny otázky adekvátně, tj. logicky, konkrétně k jednotlivým tématům, dostatečně podrobně a v témže jazyku
odpovídal. Nezmínil se, že by některé otázce nerozuměl. V závěru protokolu se pak uvádí, že proti obsahu
protokolu nevznáší žalobce žádné námitky, že nežádá jeho doplnění, ani že na něho nebyl činěn ze strany policie
žádný nátlak.(…) Na podkladě výše shrnutého obsahu protokolu o výpově di žalobce má soud za jednoznačně
prokázané, že v daném případě nevznikly žádné pochybnosti o tom, že žalobce ovládá arabský jazyk
na dostatečné komunikativní úrovni, neboť byl schopen porozumět všem položeným dotazům i na ně konkrétně
reagovat.“ Krajský soud připomněl, že tlumočník je ze zákona odpovědný za řádné provedení
tlumočnického úkonu, a pokud by žalobce tlumočníkovi nerozuměl, je jeho povinností
na to správní orgán upozornit. Žalobce byl dne 14. 8. 2015 seznámen s obsahem napadeného
rozhodnutí v jazyce arabském, kterému dostatečně porozuměl, proto je uvedený den podle soudu
určujícím pro počátek lhůty k podání žaloby, kterou tak jako opožděnou odmítl.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl v záhlaví označené usnesení krajského soudu,
kterým byla jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného odmítnuta z výše nastíněných důvodů.
Stěžovatel svou kasační stížnost opírá o důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a navrhuje
zdejšímu soudu, aby napadené usnesení zrušil.
[9] Stěžovatel namítá, že jeho rodným jazykem je somálština a neovládá arabštinu ani jiný cizí
jazyk. Napadenému rozhodnutí proto nerozuměl. Až dne 25. 10. 2015 byl navštíven pracovníky
Organizace pro pomoc uprchlíkům, o. s., kdy se zjistilo, že je rodinným příslušníkem paní H . A.
A. (matka stěžovatele), které byla právní pomoc poskytnuta v obdobné věci dne 1. 10. 2015.
Komunikace mezi ní a advokátem probíhala přes cizinku ze Somálska, neboť přes tlumočníka z
arabštiny nebylo možné se s matkou stěžovatele domluvit. Vzhledem ke krátkému času
poskytnutému pracovníky detenčního zařízení dne 1. 10. 2015 n ebylo možné projednat napadené
rozhodnutí a možnosti opravných prostředků se stěžovatelem. Je pravděpodobné, že matka
stěžovateli po této návštěvě sdělila informace poskytnuté advokátem, avšak až dne 25. 10. 2015,
při další návštěvě pracovníků Organizace pro pomoc uprchlíkům, o. s. za účelem poskytování
právní pomoci, měl stěžovatel možnost svou vlastní věc s pracovníky probrat a udělit jejich
prostřednictvím pokyny a plnou moc k zastupování právnímu zástupci. Stěžovatel tvrdí, že
průběhu řízení dne 31. 8. 2015 a téhož dne doručenému rozhodnutí nerozuměl, neboť mu bylo
tlumočeno do arabštiny, kterou neovládá. Teprve dne 25. 10. 2015 zjistil, co je obsahem
napadeného rozhodnutí, jaké opravné prostředky a v jaké lhůtě může využít.
[10] Stěžovatel se dovolává ustanovení §16 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), dle něhož má nárok na tlumočníka,
a to do jazyka, který ovládá. Stěžovatel se domnívá, že naplňuje znaky definice uprchlíka
ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Čl. 3 této Úmluvy zakazuje
jakoukoliv diskriminaci uprchlíků v řízení před orgány členských států z důvodu jejich rasy
nebo země původu. Jsou-li cizincům původem ze Somálska ustanovováni tlumočníci
do arabského jazyka bez ohledu na to, zda jej ovládají, dochází k jejich znevýhodnění z důvodu
etnické příslušnosti a země původu. Podle čl. 16 uvedené Úmluvy má každý uprchlík právo
na svobodný přístup k soudům a právní pomoc. Stěžovateli byla právní pomoc poskytnuta
až dne 25. 10. 2015, přičemž ze spr ávního spisu nevyplývá, že by mu bylo nabídnuto zajištění
právní pomoci správním orgánem již dříve. Přístup k soudům není zajištěn,
pokud v předcházejícím správním řízení není uprchlík seznámen s obsahem vydaných
rozhodnutí a podmínkami pro uplatnění opravných prostředků.
[11] Co se týče argumentace krajského soudu, stěžovatel jej nepovažuje za dostatečné.
I kdyby byl schopen se s tlumočníkem domluvit na základní úrovni v arabštině, nelze
z toho vyvozovat, že pochopil smysl celého řízení a možnosti své obrany. Obsah protokolu
ze dne 14. 8. 2015 nemůže být dle stěžovatele důkazem, jak probíhal pohovor a v jakém rozsahu
tlumočení porozuměl. Formulaci odpovědí nemohl stěžovatel nijak ovlivnit, neboť řízení
probíhalo v českém jazyce, v němž je sepsán i protokol. Stěžovatel český jazyk neovládá, a neměl
proto možnost kontrolovat správnost tlumočení ani protokolace. Je přitom evidentní,
že o doslovný zápis jeho výpovědi se nejedná. Tlumočníka nelze považovat za osobu hájící zájmy
účastníka, ani osobu nestrannou, neboť vykonává činnost za úplatu, je ustanovován správním
orgánem a nemá zájem, aby vyšlo najevo, že účastník daný jazyk neovládá, protože by byl
zproštěn své funkce. Postavení tlumočníka je závislé na správním orgánu, nemá proto ani zájem
komplikovat řízení vznášením námitek, podáváním opravných prostředků apod.
[12] Dle stěžovatele v době od 31. 9. 2015 do 25. 10. 2015 existovala objektivní překážka
k využití opravných prostředků proti napadenému rozhodnutí, neboť nebyl náležité poučen
o možnostech podat odvolání a o tomto svém právu nevěděl, čímž došlo k porušení §16 odst. 3
správního řádu. Existují zde pochybnosti o tom, jak probíhalo celé řízení, přičemž důkazní
břemeno leží na žalovaném, jak stěžovatel dovodil z judikatury Evropského soudu pro lidská
práva.
[13] Žalovaný ke kasační stížnosti pouze odkázal na své vyjádření k žalobě. Vzhledem k tomu,
že vyjádření neobsahovalo žádné nové informace, Nejvyšší správní soud ho nezasílal stěžovateli
na vědomí.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost žalobce není důvodná.
[16] Úvodem je třeba poznamenat, že důvodem podání kasační stížnosti byl nesouhlas
stěžovatele s odmítnutím jeho žaloby [§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. V případech, kdy krajský
soud žalobu odmítl a nezabýval se jí věcně, přezkoumává Nejvyšší správní soud v kasačním řízení
jen to, zda krajský soud správně posoudil nesplnění procesních podmínek; věcný obsah žaloby
přezkoumávat nemůže (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2006,
č. j. 2 As 45/2005 - 65).
[17] Podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. soud usnesením odmítne návrh, jestliže byl podán
předčasně nebo opožděně. Podle speciální úpravy v §172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců činí
lhůta k podání žaloby proti rozhodnutí o zajištění 30 dnů od doručení rozhodnutí správního
orgánu, přičemž zmeškání lhůty nelze prominout. Stěžovateli bylo napadené rozhodnutí
o zajištění za účelem správního vyhoštění doručeno dne 14. 8. 2015 (stěžovatel zřejmě
nedopatřením uvedl, že průběhu řízení dne 31. 8. 2015 a téhož dne doručenému rozhodnutí
nerozuměl; dne 31. 8. 2015 mu však bylo doručeno rozhodnutí o správním vyhoštění). Třicátý
den lhůty dopadal na neděli 13. 9., a proto bylo podle §40 odst. 1 písm. c) správního řádu
posledním dnem lhůty pondělí 14. 9. 2015. Stěžovatel podal žalobu až 29. 10. 2015,
tedy po uplynutí uvedené lhůty. Stěžovatel však dovozuje včasnost své žaloby ze skutečnosti,
že ve správním řízení mu bylo tlumočeno do arabštiny, tedy jazyka, kterému nerozuměl,
a tudíž neporozuměl ani obsahu rozhodnutí ani příslušnému poučení. Do doby, než se stěžovatel
o důvodech rozhodnutí a o poučení dozvěděl, podle něj nemohla běžet lhůta k podání žaloby.
[18] Před tím, než Nejvyšší správní soud přikročil k úvahám, zda nedostatky v tlumočení
mohou mít vliv na účinnost doručení či nikoliv, a tím pádem prolamovat neprominutelné
zmeškání lhůty k podání žaloby (§172 odst. 1 věta druhá zákona o pobytu cizinců), zabýval se
otázkou, zda v daném případě stěžovatel z důvodu tlumočení v arabštině skutečně neporozuměl
obsahu rozhodnutí a poučení.
[19] Stěžovatel se v rámci řízení vyjádřil dne 14. 8. 2015 (protokol o vyjádření účastníka řízení
č. j. KRPP-132053-14/ČJ-2015-030022). Vyjádření stěžovatele tlumočil PhDr. Issam Ramadan,
tlumočník pro jazyk arabský, který byl v řízení ustanoven jako tlumočník podle §16 odst. 3
správního řádu. V rámci vyjádření stěžovatel vysvětlil, jak se ze Somálska dostal do České
republiky – podrobně popsal, že jel lodí do Jemenu, poté autem k hranicím Saudské Arábie,
které přešel pěšky ve skupině asi 20 lidí a poté zůstal asi 14 dní v Saudské Arábii . Následně
pokračoval autem do Sýrie a po 5 dnech do Turecka, kde zůstal měsíc a rodiče mu tam posílali
peníze na účet jiného Somálce, který mu je vždy předal. Z Turecka jel lodí do Řecka, odtud
přes Makedonii a Srbsko do Maďarska, odkud jel spolu s dalšími osobami dodávkou.
Řidič jim řekl, že dorazili do Německa, a proto vystoupil, přičemž nevěděl, že se nachází
na území České republiky. Dále stěžovatel odpovídal na otázky žalovaného ohledně cíle
jeho cesty, zdravotního stavu, finančních prostředků, rodiny, atd. Závěrem stěžovatel podepsal,
že proti protokolu nemá námitek a že rozumí poučení i důvodům, proč je protokol sepisován.
Doložka o tlumočení PhDr. Issamem Ramadanem je uvedena i na poslední straně napadeného
rozhodnutí žalovaného.
[20] Nejvyšší správní soud z výše uvedených skutečností usoudil, stejně jako krajský soud,
že nic nenasvědčuje tomu, že by správní řízení nebylo tlumoče no do jazyka, jemuž stěžovatel
rozuměl. Samy o sobě by podpisy česky formulovaného prohlášení o porozumění poučením
a důvodům soupisu protokolu a podpisy česky formulovaného potvrzení, že proti protokolu
nemá námitek, nemohly prokázat, že stěžovatel všemu skutečně rozuměl, pro Nejvyšší správní
soud je však klíčové samotné vyjádření stěžovatele. Toto vyjádření neobsahuje pouhé kusé
odpovědi, které by mohly naznačovat, že stěžovatel pochytil pouze některá slova a že jazyk
neovládá natolik, aby porozuměl všem nutným informacím. Jeho vyjádření, přetlumočené
do češtiny, naopak obsahuje souvislé vylíčení rozhodných skutečností a přesné odpovědi
na položené otázky. V obecné rovině lze přisvědčit stěžovateli, že protokolace nepředstavuje
doslovný zápis výpovědi, to však nic nemění na výše uvedeném závěru. Vyjádření v protokolu
působí autenticky a listiny založené ve správním spisu nijak nenasvěd čují tomu,
že by za stěžovatele jeho výpověď domýšlel tlumočník nebo dokonce tlumočník ve spolupráci
se správním orgánem; nic takového ostatně nedoložil ani stěžovatel.
[21] Nejvyšší správní soud ze všech uvedených skutečností usoudil, že ačkoliv řízení nebylo
tlumočeno do somálštiny, bylo tlumočeno do jazyka, jemuž stěžovatel rozuměl a jenž je jedním
ze dvou hlavních jazyků, jímž obyvatelstvo Somálska hovoří. Právě to je přitom z hlediska práva
na tlumočníka ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny základních práva a svobod a §16 odst. 3 správního
řádu zásadní, jelikož účelem práva na tlumočníka je zajištění fair procesu (stanovisko Ústavního
soudu ze dne 25. října 2005 , sp. zn. Pl. ÚS -st. 20/05, ST 20/39 SbNU 487). V kontextu zbavení
osobní svobody je právo na informování o důvodech zbavení osobní svobody v jazyce,
jemuž daná osoba rozumí (čl. 5 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod),
klíčové pro možnost přezkoumání zákonnosti zbavení osobní svobody (rozsudek Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 2. října 2008, Rusu proti Rakousku, č. stížnosti 34082/02, bod 41).
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že za daných specifických skutkových okolností,
kdy ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel dostatečně rozuměl tlumočníkovi pro arabský jazyk,
bylo požadavkům plynoucím z práva na tlumočníka učiněno zadost i v případě tlumočení
do arabštiny.
[22] Stěžovatel v kasační stížnosti dále uvedl, že důkazní břemeno ohledně prokázání, že bylo
tlumočeno do jazyka, jenž stěžovatel ovládá, tíží žalovaného. Rozsudek Evropského soudu
pro lidská práva ze dne 20. ledna 2009, F. H. proti Švédsku, č. stížnosti 32621/06, z něhož uvedené
rozložení důkazního břemene stěžovatel dovozoval (konkrétně bod 95 citovaného rozsudku),
však na nyní projednávanou věc vůbec nedopadá. Evropský soud pro lidská práva ve zkratce
uvedl, že v případě hodnocení věrohodnosti tvrzení žadatelů o azyl je s ohledem na zvláštní
situaci, ve které se žadatelé nacházejí, třeba zásadně rozhodovat ve prospěch žadatelů („ to give
them the benefit of the doubt“). Až v případě, kdy vzniknou důvodné pochybnosti co do pravdivosti
tvrzení žadatelů, leží důkazní břemeno ohledně rozptýlení a v ysvětlení těchto pochybností
na žadateli. Je tedy zřejmé, že v bodu 95 rozsudku F. H. proti Švédsku Evropský soud pro lidská
práva pojednává o rozložení důkazního břemene co do věrohodnosti „azylového příběhu“
žadatelů o mezinárodní ochranu. Ze stěžovatelem citované judikatury Evropského soudu
pro lidská práva tak nevyplývá jím tvrzená právní konstrukce.
[23] Také námitka týkající se práva na přístup k soudu a s tím souvisejícího práva na právní
pomoc je nedůvodná. Ve správním spisu je založena plná moc ze dne 12. 9. 2015 udělená
stěžovatelem Asociaci pro právní otázky imigrace (ASIM o. s.) k zastupování v řízení o odvolání
o správním vyhoštění. Je tedy patrné, že nejpozději ke dni 12. 9. 2015 byl stěžovatel i umožněn
přístup k právní pomoci.
[24] S ohledem na to, že Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel rozuměl obsahu
rozhodnutí žalovaného, nebylo na místě se dále podrobně věnovat úvahám, jaké by měly
případné nedostatky v tlumočení (které v nyní řešené věci nenastaly) procesní důsledky
a zda by mohly prolomit neprominutelné zmeškání lhůty k podání žaloby (§172 odst. 1 věta
druhá zákona o pobytu cizinců).
IV. Závěr a náklady řízení
[25] S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[26] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žalob ce neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2015
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu