ECLI:CZ:NSS:2015:6.AZS.266.2015:22
sp. zn. 6 Azs 266/2015 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: M. N.,
zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí
Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2013,
č. j. MV-59392-3/SO/sen-2013, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2015, č. j. 11 A 200/2013 – 46, o návrhu žalovaného na
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
takto:
Kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2015,
č. j. 11 A 200/2013 - 46, se odkladný účinek nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalovaný (dále „stěžovatel“) napadá rozsudek Městského
soudu v Praze (dále „městský soud“) ze dne 20. 11. 2015, č. j. 11 A 200/2013 - 46
(dále „napadený rozsudek“), jímž městský soud zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2013,
č. j. MV-59392-3/SO/sen-2013 (dále „napadené rozhodnutí“), a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobkyně
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 15. 4. 2012,
č. j. OAM-7596-39/PP-2012 (dále „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím
byla zamítnuta žádost žalobkyně o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka
občana Evropské unie pro nesplnění podmínky uvedené v ustanovení §87b odst. 1 ve spojení
s ustanovením §15a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)
když nebylo prokázáno, že účastnice řízení je rodinným příslušníkem občana Evropské unie.
Žalobkyně se žalobou podanou u městského soudu domáhala přezkoumání a zrušení
napadeného rozhodnutí. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl,
že pokud žalobkyně žádala o přechodný pobyt z důvodu soužití se synem, který na území ČR
v době podání žádosti vůbec nebyl, je to podstatná okolnost, kterou se žalovaný zabývat
měl a bez jejíhož posouzení nemohl učinit správný závěr o naplnění podmínek ust. §87b zákona
o pobytu cizinců. Podle městského soudu žalovaný otázku naplnění podmínek daných
v ustanovení §15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců hodnotil nadbytečně, čímž přispěl
k vnitřní rozpornosti napadeného rozhodnutí. K vnitřní rozpornosti žalovaný přispěl i odkazy
na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se výkladu ustanovení §15a odst. 3 písm. b)
i výkladu Směrnice EU a Rady 2004/38/ES ohledně prokázání vztahu obdobného vztahu
rodinnému. Městský soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto napadené rozhodnutí
žalovaného zrušil podle §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaná (dále také „stěžovatelka“) podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost.
Požádala o přiznání odkladného účinku z důvodu, že řízení ve věci žádosti o povolení
k přechodnému pobytu je vedeno již od 28. 6. 2012, přičemž v rámci tohoto řízení bylo zjištěno,
že právní názor vyslovený v napadeném rozsudku je nesprávný. S ohledem na povahu
posuzovaného případu je patrné, že nepřiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti
je způsobilé nejenom Komisi, ale rovněž veškerým orgánům státní správy, podílejícím
se na posuzovaném případu, přivodit nepoměrně větší újmu spočívající ve výkonu napadeného
rozsudku ve srovnání s újmou účastnice řízení, která bude ostatně oprávněna, v případě přiznání
odkladného účinku, nadále setrvat na území České republiky, a to do pravomocného rozsudku
Nejvyššího správního soudu.
Podle §107 odst. 1 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně.
Podle §73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro žalobce (zde však stěžovatele, jenž je žalovaným správním orgánem)
nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám,
a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku
nejsou splněny, a kasační stížnosti proto odkladný účinek nepřiznal.
Kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem, neboť směřuje
proti pravomocnému rozhodnutí krajského (městského) soudu. Přiznání odkladného účinku
vůči pravomocnému rozhodnutí je třeba připustit pouze tehdy, jestliže nezbytnost odkladného
účinku převáží nad požadavkem právní jistoty a stability právních vztahů opírajících
se o pravomocná rozhodnutí orgánů veřejné moci. Přiznáním odkladného účinku se prolamují
právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět
jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno;
tímto zákonným postupem ovšem není přiznání odkladného účinku, ale až případný meritorní
výrok o kasační stížnosti. Pokud by správní orgány neměly být vázány pravomocným
rozhodnutím krajských soudů, kterými se ruší jejich správní akty, musel by zákonodárce zcela
změnit koncepci správního soudnictví. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno
pro ojedinělé případy, které zákonodárce popsal slovy o „nepoměrně větší újmě“.
Újma, která má hrozit stěžovateli, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní,
ale naopak významná, taková, která opravňuje, aby v jeho konkrétním případě pravidlo,
že kasační stížnost nemá odkladný účinek, nebylo výjimečně uplatněno. Významnou bude újma
spíše tehdy, nebude-li možno v případě, že bude napadené správní rozhodnutí naplněno
a poté shledáno nezákonným a zrušeno, v podstatných ohledech navrátit v původní stav
jím způsobené následky či dopady. Významnou bude též spíše tehdy, půjde-li sice při uplatnění
rozhodnutí o následky vratné či napravitelné, avšak takového rázu, že způsobí žadateli vážné
obtíže či významné poruchy v jeho fungování, činnosti apod. (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 Afs 73/2014 - 56).
Žalovaný správní orgán musí stejně jako žalobce újmu (resp. ohrožení důležitého
veřejného zájmu) tvrdit a osvědčit, tj. vysvětlit, v čem újma a její intenzita spočívá. Vylíčení
podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit o tom, že negativní následek,
jehož se v souvislosti s napadeným rozsudkem městského soudu žalovaný obává,
by pro něj byl zásadním zásahem, kterým by byl důležitý veřejný zájem skutečně ohrožen.
Nejvyšší správní soud má však za to, že této povinnosti stěžovatel nedostál. Stěžovatel
pouze uvedl, že nepřiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti je způsobilé nejenom
Komisi, ale rovněž veškerým orgánům státní správy, podílejícím se na posuzovaném případu,
přivodit nepoměrně větší újmu spočívající ve výkonu napadeného rozsudku. Toto stěžovatelovo
tvrzení nikterak nekonkretizuje, v čem spočívá důležitý veřejný zájem, jehož ohrožení bude
v konkrétním případě představovat právě onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním
odkladného účinků vznikne jiným osobám a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem.
Stěžovatel také uvedl, že právní názor vyslovený v napadeném rozsudku je nesprávný.
Toto tvrzení však není kritériem pro přiznání odkladného účinku a bude předmětem
až meritorního posouzení. Z uvedených důvodů nemohl Nejvyšší správní soud kasační stížnosti
přiznat odkladný účinek.
Tím Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci
samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu