ECLI:CZ:NSS:2015:7.ADS.124.2015:17
sp. zn. 7 Ads 124/2015 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: J. H.,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 -
Smíchov, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 31. 3. 2015, č. j. 78 Ad 1/2015 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení domáhá
u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2015, č. j. 78 Ad 1/2015 - 17, a věc vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též „krajský soud“) napadeným rozsudkem ze dne
31. 3. 2015, č. j. 78 Ad 1/2015 - 17, zrušil k žalobě J. H. pro nezákonnost rozhodnutí žalované
České správy sociálního zabezpečení ze dne 26. 9. 2013, č. j. X (dále také „žalovaná“) i
rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 16. 7. 2013, č. j. X, a věc vrátil žalované
k dalšímu řízení.
Krajský soud při svém rozhodování vyšel ze žaloby J. H., kterou se tento žalobce
domáhal zrušení rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení ze dne 26. 9. 2013, č.
j. X, jímž byly zamítnuty námitky žalobce proti rozhodnutí žalované České správy sociálního
zabezpečení ze dne 16. 7. 2013, č. j. X, kterým byl žalobci od 16. 8. 2013 přiznán starobní důchod
ve výši 6.797 Kč měsíčně s odkazem na ust. §31 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“).
Žalobce ve své žalobě uvedl, že ji podal včas dne 29. 11. 2013 u Okresního soudu
v Litoměřicích, který svým usnesením ze dne 19. 11. 2014, č. j. 12 C 245/2013 – 29, řízení
o žalobě zastavil pro věcnou nepříslušnost. V intencích uděleného poučení, po právní moci
tohoto usnesení, k čemuž došlo dne 9. 12. 2014, pak podal žalobu k věcně příslušnému
Krajskému soudu v Ústí nad Labem.
Žalobce ve své žalobě věcně namítl v podstatě jen to, že s napadeným správním
rozhodnutím nemůže souhlasit z hlediska započítání dosažené doby pojištění v rámci výpočtu
výše starobního důchodu. Do této doby mu nebyl započítán jeho pobyt ve vyšetřovací vazbě
od 24. 11. 1982 do 30. 7. 1984, přestože byl pravomocně a v celém rozsahu zproštěn obžaloby
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 1985, sp. zn. 1 T 34/1983 ve spojení
s usnesením Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 6. 9. 1985,
sp. zn. 4 To 46/1985 a posléze odškodněn Ministerstvem spravedlnosti České socialistické
republiky ve výši 59.240,20 Kč (sdělení ze dne 25. 4. 1986, č. PP 507/86). Navíc byl tímto
ministerstvem spravedlnosti vyrozuměn i o tom, že při podání žádosti o starobní důchod mu
bude po předložení příslušných soudních rozhodnutí důchodově zhodnocena doba jeho pobytu
ve vyšetřovací vazbě, což se ale nestalo, i přes jím podané námitky.
Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě uvedla, že žalobce dne 17. 4. 2013 uplatnil
žádost o přiznání starobního důchodu před dosažením důchodového věku s přiznáním této
dávky od 16. 8. 2013 a této žádosti proto vyhověla. Doba pojištění za celý rok 1982 byla
započtena, tj. i za část pobytu žalobce ve vyšetřovací vazbě v době od 24. 11. 1982
do 31. 12. 1982, a to na základě evidenčního listu důchodového pojištění. Výše starobního
důchodu se skládá ze základní výměry a z procentní výměry. Základní výměra činí 9 % průměrné
mzdy měsíčně a pro rok 2013 byla stanovena ve výši 2.330 Kč. Procentní výměra je stanovena
procentní sazbou z výpočtového základu podle doby pojištění získané do vzniku nároku
na starobní důchod. Žalobce získal ke dni vzniku nároku 31 celých let pojištění, a proto výše jeho
procentní výměry do vzniku nároku činí 46,50 % výpočtového základu měsíčně, což představuje
výsledek výpočtu 31 let x 1,5 %. Při zjišťování výpočtového základu vycházela z osobního
vyměřovacího základu žalobce (měsíční průměr úhrnu ročních vyměřovacích základů pojištěnce
za rozhodné období). Rozhodné období je období, které začíná kalendářním rokem
bezprostředně následujícím po roce, v němž pojištěnec dosáhl 18 let věku a končí kalendářním
rokem, který bezprostředně předchází roku přiznání důchodu s tím, že se do rozhodného období
nezahrnují kalendářní roky před rokem 1986. V případě žalobce tak bylo rozhodné období
stanoveno za roky 1986 až 2012. Podle ust. §13 zákona o důchodovém pojištění se za dobu
pojištění považují též doby zaměstnání získané před 1. 1. 1996 podle předpisů platných
před tímto dnem, s výjimkou doby studia po dosažení věku 18 let. Vzhledem k tomu,
že Vězeňská služba České republiky nepotvrdila, že žalobce byl v době od 24. 11. 1982
do 30. 7. 1984 pracovně zařazen ve Vazební věznici Litoměřice, nebylo možno hodnotit
uvedenou dobu jako dobu zaměstnání a tudíž k ní přihlédnout při výpočtu výše starobního
důchodu z důvodu absence důchodového zabezpečení, resp. důchodového pojištění v uvedené
době (§66 odst. 7 vyhlášky č. 128/1975 Sb.).
Mezi žalobcem a žalovanou nejsou spory ohledně skutkových okolností projednávané
věci, což koresponduje i obsahu správního spisu. Mezi těmito účastníky řízení panuje pouze
neshoda ohledně započítání období od 1. 1. 1983 do 30. 7. 1984 do doby žalobcova
důchodového pojištění.
Jak již bylo uvedeno, žalobce byl finančně jednorázově odškodněn podle sdělení
Ministerstva spravedlnosti České socialistické republiky ze dne 25. 4. 1986, č. PP 507/1986, kdy
mu bylo poskytnuto za pobyt ve vazbě v období od 24. 11. 1982 do 30. 7. 1984 odškodné
v celkové výši 59.240,20 Kč (náhrada za ušlý výdělek ve výši 52.095,80 Kč, náhrada nákladů
obhajoby ve výši 7.144,40 Kč). Při výpočtu náhrady za ušlý výdělek ministerstvo vycházelo
z údajů posledního zaměstnavatele žalobce ohledně výše průměrného čistého měsíčního příjmu,
kterého žalobce dosahoval v posledním roce před vzetím do vazby a který činil 2.658 Kč,
přičemž po provedení tehdy platných zákonných korekcí výše měsíčního odškodného byla
stanovena náhradou za ztrátu na výdělku ve výši 2.579 Kč měsíčně. Z toho je zřejmé,
že poskytnuté odškodné se vůbec nezabývalo důchodovým pojištěním žalobce po dobu jeho
neoprávněného pobytu ve vyšetřovací vazbě, když odškodné v sobě nezahrnovalo i část plateb
na důchodové pojištění. Nelze tedy dovozovat, že žalobce byl na základě již uvedeného sdělení
Ministerstva spravedlnosti České socialistické republiky důchodově pojištěn v období
od 24. 11. 1982 do 30. 7. 1984 (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2012,
č. j. 6 Ads 112/2012 – 52, který je publikován ve Sbírce NSS pod č. 2866/2013 a také
na www.nssoud.cz).
Nezapočítání období od 1. 1. 1983 do 30. 7. 1984 jako doby pojištění při výpočtu výše
žalobcova starobního důchodu má ovšem jednoznačně vliv na konečnou výši jeho starobního
důchodu, když ovlivňuje výpočet procentní výměry starobního důchodu. Je tomu tak proto,
že základní výměra starobního důchodu byla v roce 2013 stejná pro všechny poživatele
starobních důchodů a činila 2.330 Kč, kdežto procentní výměra byla u každého poživatele
starobního důchodu individuální a je podle ust. §33 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění
stanovena procentní sazbou (v případě žalobce byla 1,5 %) z výpočtového základu podle doby
pojištění získané do vzniku nároku na starobní důchod, kdy dosažená doba pojištění je ve smyslu
ust. §34 odst. 1 téhož zákona počítána za celý rok pojištění. Z uvedeného potom plyne,
že nezapočítání období od 1. 1. 1983 do 30. 7. 1984 do doby důchodového pojištění představuje
1 rok doby tohoto pojištění s ohledem na údaje uvedené v evidenčních listech důchodového
pojištění žalobce, když rok 1983 je nutno počítat celý a v případě roku 1984 se jednalo jen o 212
dnů, které při součtu 141, jež převyšovaly 31 roků dosažené doby důchodového pojištění, nečiní
celý rok.
Krajský soud proto posuzoval, zda bylo v souladu se zákonem, aby období od 1. 1. 1983
do 30. 7. 1984, kdy žalobce neoprávněně pobýval ve vazbě, nebylo žalovanou započítáno
do žalobcem dosažené doby důchodového pojištění.
Nezapočítání období od 1. 1. 1983 do 30. 7. 1984, do žalobcem dosažené doby
důchodového pojištění, žalovaná opřela o ust. §66 odst. 1 a odst. 7 vyhlášky č. 128/1975 Sb.
Z ust. §66 odst. 1 této vyhlášky vyplývá, že důchodové zabezpečení odsouzených, kteří
jsou v době výkonu trestu odnětí svobody zařazeni k pravidelnému výkonu práce v rozsahu
obvyklém u pracovníků v pracovním poměru, vzniká dnem zařazení na tyto práce; přitom
nerozhoduje, zda odsouzený pracuje v nápravně výchovném ústavu nebo mimo tento
ústav. Důchodové zabezpečení zaniká dnem, kdy odsouzený byl z výkonu těchto prací
odvolán. Důchodové zabezpečení se nevztahuje na odsouzené, kteří vykonávají jen příležitostné
práce, jejichž výkon nezakládá nemocenské pojištění. Podle ust. §66 odst. 7 téže vyhlášky pak
platí, že stejně jsou důchodově zabezpečeni též obvinění ve vazbě, pokud jsou zařazeni do práce
za shodných podmínek jako odsouzení.
Ust. §66 odst. 1 a odst. 7 vyhlášky č. 128/1975 Sb. nemohou být aplikována
na projednávanou věc, neboť žalobce byl ve vazbě neoprávněně a skutečnost, že v té době nebyl
zařazen k pravidelnému výkonu prací, mu nelze přičítat k tíži. Ostatně pracovní zařazení osoby
ve vazbě je mnohdy velmi komplikované.
Z předestřené dikce citovaných ustanovení je tedy zřejmé, že nepamatují na situace, kdy
odsouzení ve výkonu trestu odnětí svobody, popř. obvinění ve vazbě jsou následně pravomocně
soudem zproštěni, takže na jejich pobyt ve výkonu trestu či ve vazbě je nutno nahlížet jako
na neoprávněný. Tomu ostatně koresponduje skutečnost, že při neoprávněném pobytu
ve výkonu trestu či ve vazbě vzniká nárok na poskytnutí odškodného ze strany Ministerstva
spravedlnosti, což od 1. 1. 1983 do 30. 7. 1984, byl i případ žalobce. U žalobce přitom nedošlo
k pravomocnému odsouzení, a proto nemohl být ani následně soudně rehabilitován ve smyslu
zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o soudní rehabilitaci“). Mezeru v zákoně je tak nutné vyložit ústavně konformním výkladem,
neboť takovou mezeru nelze v právu připustit.
Krajský soud proto považuje za daného skutkového stavu věci za zcela nepřijatelné,
v rozporu s dobrými mravy a s čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
aby z neoprávněného omezení osobní svobody žalobce, vzniklo další bezpráví spočívající
v doživotním snížení procentní výše žalobcova starobního důchodu (nezapočítání doby jeho
neoprávněného pobytu ve vazbě do dosažené doby důchodového pojištění). Dobu
neoprávněného omezení osobní svobody žalobce, v jejímž důsledku nebylo uhrazeno, a to ani
zpětně, důchodové pojištění žalobce v zákonem stanovené výši, je třeba proto posuzovat jako
vyloučenou dobu ve smyslu ust. §16 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, tj. jako dobu trvání
důchodového pojištění bez výdělku. Je tomu tak proto, že doba neoprávněné vazby má
srovnatelný charakter jako doba dočasné pracovní neschopnosti [§16 odst. 4 písm. a) zákona
o důchodovém pojištění], která stejně jako neoprávněná vazba dočasně brání pojištěnci
ve výkonu zaměstnání z důvodů, které jsou zcela nezávislé na jeho vůli. I když žalovaná dobu
neoprávněného omezení osobní svobody žalobce napadeným rozhodnutím ze dne 26. 9. 2013
ani jemu předcházejícím prvostupňovým rozhodnutím ze dne 16. 7. 2013 nezapočetla
do dosažené doby důchodového pojištění s odůvodněním, že jí pro to chybí zákonný podklad,
jde o argument, který nemůže obstát. Je tomu tak proto, že by byl nepřípustně umožněn zásah do
základního práva žalobce garantovaného čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ten by
byl fakticky postihován za pochybení, kterého se v minulosti vůči němu dopustila státní moc,
když jej neoprávněně vzala do vazby a držela jej tam po dobu od 24. 11. 1982 do 30. 7. 1984.
V projednávané věci nelze ani přehlédnout, že žalobce byl před neoprávněným vzetím do vazby
řádně zaměstnán u Okresního ústavu národního zdraví Litoměřice a z tohoto pracovního
poměru byl důchodově zabezpečen, resp. důchodově pojištěn. K ukončení pracovního poměru
došlo až za trvání neoprávněné vazby žalobce, takže je v dané věci evidentní, že touto vazbou
bylo žalobci znemožněno pokračovat v řádném pracovním poměru, který by byl nadále
považován za dobu zaměstnání ve smyslu ust. §10 zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním
zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, na základě něhož by žalobce byl stále důchodově
zabezpečen, resp. důchodově pojištěn.
Vyhodnocení žalobcova neoprávněného pobytu ve vazbě v období od 1. 1. 1983
do 30. 7. 1984 jako doby vyloučené v případě žalobce znamená, že ten by získal 32 let doby
důchodového pojištění, takže jeho výše procentní výměry do vzniku nároku by činila 48 %
výpočtového základu měsíčně (32 let x 1,5 %), namísto 46,50 %, přičemž při stanovení vlastní
výše jeho starobního důchodu by se počet dnů vyloučených dob měl odečítat od celkového počtu
dnů, na který se rozpočítává průměr výdělků.
Krajský soud proto z výše uvedených důvodů zrušil pro nezákonnost žalobou napadené
rozhodnutí žalované ze dne 26. 9. 2013 i jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí žalované
ze dne 16. 7. 2013 (§78 odst. 3 s. ř. s.) a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (§78 odst. 4 s. ř. s.)
při vázanosti právními názory vyslovenými krajským soudem v napadeném rozsudku (§78
odst. 5 s. ř. s.).
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalovaná Česká správa sociálního
zabezpečení jako stěžovatelka (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost, kterou opřela
o důvod obsažený v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti po obsáhlém popisu průběhu správního řízení,
konstatování obsahu vydaných správních rozhodnutí a obsahu ust. §2, §5 odst. 1 písm. l), §13
odst. 1 zákona o důchodovém pojištění a ust. §66 odst. 1 a odst. 7 vyhlášky č. 128/1975 Sb.,
především vytýká krajskému soudu, že jeho rozsudek spočívá v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení.
Starobní důchod byl vyměřen žalobci na základě prokázaných skutečností podle
zákonných předpisů o důchodovém pojištění ve správné výši.
Podle ust. §5 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. právo na náhradu škody způsobené
rozhodnutím o vazbě má vůči státu ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu
trestní stíhání zastaveno nebo byl-li obžaloby zproštěn. Nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím, jakož i nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě
nebo trestu, je třeba projednat s ústředním orgánem (§9 odst. 1 citovaného zákona). Jde-li
o rozhodnutí vydané v občanském soudním řízení, v řízení trestním, jakož i v řízení před státním
notářstvím nebo místním lidovým soudem, je ústředním orgánem ministerstvo spravedlnosti té
republiky, na jejímž území má sídlo orgán, který rozhodl v prvním stupni.
Citovaná ustanovení zákona č. 58/1969 Sb. však nelze použít pro hodnocení
neoprávněné doby vazby a výkonů trestu, kterou pro účely důchodového pojištění upravují právě
ustanovení v oddíle šest zákona o soudní rehabilitaci.
Rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 25. 4. 1986, č. PP 507/86, na základě
kterého byla žalobci přiznána náhrada škody za vazbu vykonanou v době od 24. 11. 1982
do 30. 7. 1984 ve smyslu ust. §9 zákona č. 58/1969 Sb., jí nemůže jako stěžovatelku zavazovat
a uvedený akt nemůže být nadřazen právním předpisům, jež jsou jako pramen veřejného práva
závazné. Česká správa sociálního zabezpečení proto není oprávněna započítávat jakoukoliv dobu
nad rámec výslovné právní úpravy.
Krajský soud proto pochybil, když jí zavázal právním názorem, aby rozhodla o výši
starobního důchodu žalobce zohledněním a započtením doby vazby od 1. 1. 1983 do 30. 7. 1984
jako doby vyloučené ve smyslu ust. §16 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, tj. doby trvání
důchodového pojištění bez výdělku, neboť toto ustanovení se aplikuje v jiných situacích, kdy je
trvání pojištění nesporné.
Stěžovatelka vzhledem k nesprávnému posouzení věci krajským soudem navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Současně navrhuje i to, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný
účinek. Svůj požadavek odůvodňuje skutečností, že zruší-li Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu, jímž bylo její rozhodnutí zrušeno, dostane se věc do stadia nového posuzování
žaloby krajským soudem. Krajský soud, který je vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu může rozhodnut o zákonnosti opačně, což by mělo za následek, že původní (zrušené)
rozhodnutí „obživne“, aniž by důsledkem nového rozhodnutí krajského soudu bylo současně
zrušení v mezidobí případně vydaného rozhodnutí. Nastala by tak situace, kdy by vedle sebe
existovala dvě odlišná či dokonce opačná správní rozhodnutí o téže věci. V daném případě by
rozhodnutí o původní žalobě ztratilo smysl, což by vedlo k naplnění pojmu „nepoměrně větší újmy“,
jejíž vznik je jednou z podmínek pro přiznání odkladného účinku ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s.,
na který odkazuje §107 citovaného zákona.
Žalobce J. H. v písemném vyjádření ke kasační stížnosti žalované zopakoval vývoj celého
sporu a sled vydaných rozhodnutí a toliko konstatuje, že žalovaná sice uznává neoprávněnost
jeho vazby, přesto však rozsudek krajského soudu zpochybňuje. Navrhuje proto, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatelky není opodstatněná.
Nejvyšší správní soud vychází z toho, že i v řízení o kasační stížnosti se jako kasační soud
musí řídit dispoziční zásadou. Je provedením této dispoziční zásady, jestliže ust. §106 odst. 1
s. ř. s. ukládá stěžovateli povinnost označit rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvést,
z jakých důvodů (skutkových a právních) soudní rozhodnutí napadá a považuje výroky tohoto
rozhodnutí za nezákonné. Rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvedení skutkových
a právních důvodů pak znamená povinnost stěžovatele tvrdit, že toto rozhodnutí nebo jeho část
odporuje konkrétnímu zákonu nebo jinému předpisu, který má charakter předpisu právního
a toto tvrzení musí také odůvodnit. Činnost kasačního soudu je pak ohraničena rámcem takto
vymezeným (rozsah napadení soudního rozhodnutí a skutkové a právní důvody nezákonnosti
tohoto rozhodnutí) a tento soud se musí omezit na zkoumání napadeného rozhodnutí jen
v tomto směru, nejde-li ovšem o vadu, k níž musí hledět z úřední povinnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.). I při nejmírnějších požadavcích proto musí být z kasační stížnosti poznatelné,
v kterých částech a po jakých stránkách má Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí
zkoumat, přičemž kasační soud není povinen ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti
soudního rozhodnutí.
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti namítá, že ust. §5 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.
nelze použít pro hodnocení neoprávněné doby vazby a výkonu trestu, kterou pro účely
důchodového pojištění upravují ustanovení v oddíle šest zákona o soudní rehabilitaci, ve znění
pozdějších předpisů.
Nejvyšší správní soud musí poukázat na to, že žalobce nebyl soudně rehabilitován a ani
odškodněn podle zákona o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, jednoduše z toho
důvodu, že v probíhajícím trestním řízení, v němž byl i neoprávněně ve vazbě, nebyl pravomocně
odsouzen [rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 1985, sp. zn. 1 T 34/83,
byl žalobce zproštěn obžaloby pro trestný čin podílnictví ke škodě majetku v socialistickém
vlastnictví podle §134 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. a) trestního zákona a usnesením Nejvyššího
soudu České socialistické republiky ze dne 6. 9. 1985, sp. zn. 4 To 46/85, bylo odvolání krajského
prokurátora zamítnuto podle §256 trestního řádu]. Pravomocné odsouzení pro vybrané trestné
činy a přečiny uvedené v zákoně o soudní rehabilitaci (mezi něž nepatří trestný čin podle §134
trestního zákona) je přitom zákonnou podmínkou aplikace tohoto zákona. Zákon o soudní
rehabilitaci proto nelze na žalobce přímo aplikovat, včetně oddílu šest, ve kterém jsou řešeny
zákonné podmínky odškodnění neoprávněné doby vazby pro účely důchodového pojištění (§25
odst. 1 věta první zákona o soudní rehabilitaci).
Tento závěr vyplývá především z ust. §1 odst. 1 tohoto zákona podle něhož „účelem
zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti
respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech
a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto
protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení … zabezpečit neprávem
odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění …“. Totéž ale vyplývá
i z oddílu druhého (zrušení rozhodnutí ze zákona) citovaného zákona o soudní rehabilitaci, kde
se také hovoří o zrušení pravomocných odsuzujících rozhodnutí v předepsaném řízení a z oddílu
třetího (zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení) toho zákona, v němž je rovněž konstatováno,
že se toto předepsané řízení bude konat ve věcech odsuzujících soudních rozhodnutí.
Odškodnění se podle ust. §23 odst. 3 již uvedeného zákona o soudní rehabilitaci v plném
rozsahu poskytuje jen tehdy, bylo-li odsuzující soudní rozhodnutí zcela zrušeno podle oddílu
druhého nebo pátého anebo takové rozhodnutí bylo zcela zrušeno podle oddílu třetího
a poškozený zproštěn obžaloby. Dojde-li jen k částečné změně odsuzujícího soudního
rozhodnutí, poskytne se odškodnění jen se zřetelem k rozdílu mezi tresty vykonanými na základě
původního rozsudku a stanovenými přiměřenými tresty nebo tresty nově uloženými. I zde je
aplikace odškodnění vázána na předchozí odsuzující soudní rozhodnutí a jeho zrušení
v předepsaném řízení.
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti vznáší zásadní stížnostní námitku, že uvedenou dobu
neoprávněného omezení osobní svobody žalobce nemůže žalobou napadeným rozhodnutím ani
jemu předcházejícím prvoinstančním rozhodnutím započíst do dosažené doby důchodového
pojištění s odůvodněním, že jí pro to chybí zákonný podklad, resp. že není oprávněna započítat
jakoukoliv dobu nad rámec výslovné právní úpravy (žalobce po celou dobu svého pobytu
ve vyšetřovací vazbě ve Vazební věznici Litoměřice nebyl pracovně zařazen a proto ve smyslu
ust. §66 odst. 7 vyhlášky č. 128/1975 Sb. nebyl důchodově zabezpečen, resp. pojištěn).
Nejvyšší správní soud považuje za nutné především zdůraznit tři argumenty krajského
soudu, které ve shora uvedených souvislostech vyslovil ve svém rozsudku. Za prvé, ust. §66
odst. 1 a odst. 7 vyhlášky č. 128/1975 Sb., která byla zrušena ke dni 1. 1. 2012, za jejíž účinnosti
byl žalobce vzat do vazby, nepamatují na situace, kdy odsouzení ve výkonu trestu odnětí
svobody, popř. obvinění ve vazbě jsou následně pravomocně soudem zproštěni a na jejich pobyt
ve výkonu trestu či ve vazbě je proto nutno nahlížet jako na neoprávněný [nešlo o případ, kdy
tomu tak u vazby není; srov. ust. §5 odst. 2 písm. a) zákona č. 58/1969 Sb.,
které v projednávaném případě nepřichází v úvahu, protože žalobce byl Ministerstvem
spravedlnosti odškodněn). Za druhé, pracovní zařazení osob ve vazbě je mnohdy velmi
komplikované a problematické již z povahy věci a institutu vazby, které podle vazebních důvodů
a pracovních možností samy o sobě brání pravidelnému výkonu prací. Za třetí, u žalobce k tomu
přistupuje skutečnost, že u něho nedošlo k pravomocnému odsouzení, a proto nemohl být ani
následně soudně rehabilitován ve smyslu zákona o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších
předpisů.
Nejvyšší správní soud proto považuje ve shodě s krajským soudem vyslovený argument
stěžovatelky za nepřijatelný a v rozporu s čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle
něhož občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci,
jakož i při ztrátě živitele. Výklad stěžovatelky de facto znamená, že v důsledku neoprávněného
omezení svobody žalobce vykonanou vazbou, jež nebylo ničím odškodněno a odčiněno ve sféře
jeho důchodového zabezpečení, vzniká další bezpráví v podobě doživotního snížení procentní
výše žalobcova starobního důchodu díky nezapočítání doby jeho neoprávněného pobytu
ve vazbě do dosažené doby důchodového pojištění. Jinak řečeno, uvedený výklad stěžovatelky
postihuje žalobce za pochybení, kterého se v minulosti vůči němu dopustila státní moc, jež ho
neoprávněně vzala do vazby a držela jej tam po dobu od 24. 11. 1982 do 30. 7. 1984.
Především je třeba příkladmo upozornit na to, že Ústavní soud vyslovil dne 28. 2. 2006
v plénu pod sp. zn. Pl. ÚS 20/05, že hlavní úkol soudní moci definuje Ústava v čl. 90 tak,
že „soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly
ochranu právům“ a „že za určitých podmínek jsou mezery (chybějící právní úpravy)
protiústavní“. V nálezu vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 3010/08 výslovně Ústavní soud odkázal
na svoji judikaturu týkající se soudcovského vyplňování mezer v právu, jakož i na kautely s tím
spojené [již citovaný nález ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (N 47/40 SbNU 389;
252/2006 Sb.)]. V nálezu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (N 226/39; 531/2005 Sb.) pak
Ústavní soud v této souvislosti výslovně uvedl: „Ústavní soud rovněž připomíná, že z ústavního
zákazu odepření spravedlnosti vyplývá povinnost obecných soudů vyplňovat mezery v zákonech
tam, kde by opak vedl k faktické nevymahatelnosti nároku“. Jinak řečeno, platí i to, že v případě,
když v jednoduchém právu neexistuje právní norma řešící určitou otázku, je přímá aplikace
ústavních norem nástrojem pro vyplnění takových mezer.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že judikatura Ústavního soudu výslovně ukládá obecným
soudům vyplňovat mezery v zákonech tak, kde by opak vedl k faktické nevymahatelnosti nároku.
Mezerou v zákoně je třeba obecně rozumět protiplánovou neúplnost zákona,
resp. zákonů. Jde tedy o případ, kdy chybí především z jazykového hlediska aplikovatelný právní
předpis, který by však musel existovat, kdyby byl zákonodárce důsledný ve výstavbě právního
řádu a jeho bezrozpornosti. Mezerou v zákoně je tedy nějaká neúplnost, k níž přistupuje, že zde
není to, co zde má být.
Krajský soud se zřetelem k již uvedeným skutečnostem proto v napadeném rozsudku
dovodil, že „Dobu neoprávněného omezení osobní svobody žalobce, v jejímž důsledku nebylo
uhrazeno, a to ani zpětně, důchodové pojištění žalobce v zákonem stanovené výši, je třeba tudíž
posuzovat jako vyloučenou dobu ve smyslu ust. §16 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění,
tj. jako dobu trvání důchodového pojištění bez výdělku. Je tomu tak proto, že doba neoprávněné
vazby má srovnatelný charakter jako doba dočasné pracovní neschopnosti [§16 odst. 4 písm. a)
zákona o důchodovém pojištění], která stejně jako neoprávněná vazba dočasně brání pojištěnci
ve výkonu zaměstnání z důvodů, které jsou zcela nezávislé na jeho vůli. I když žalovaná dobu
neoprávněného omezení osobní svobody žalobce napadeným rozhodnutím ze dne 26. 9. 2013
ani jemu předcházejícím prvostupňovým rozhodnutím ze dne 16. 7. 2013 nezapočetla
do dosažené doby důchodového pojištění s odůvodněním, že jí pro to chybí zákonný podklad,
jde o argument, který nemůže obstát.“.
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti proti tomuto závěru krajského soudu v podstatě nic
konkrétního nenamítá a jen poukazuje na to, že chybí zákonný podklad k započtení doby
neoprávněné vazby do dosažené doby důchodového pojištění žalobce.
Krajský soud však podle odůvodnění napadeného rozsudku správně považuje
za rozhodující, že je třeba překonat mezeru v zákoně výše uvedeným ústavně konformním
výkladem vzniklého problému. Nelze proto připustit vznik dalšího bezpráví v podobě
doživotního snížení procentní výše žalobcova starobního důchodu díky nezapočítání doby jeho
neoprávněného pobytu ve vazbě do dosažené doby důchodového pojištění. To by bylo v rozporu
s čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V tomto směru nelze odhlédnout ani od toho,
že neoprávněnou vazbou bylo žalobci znemožněno pokračovat v řádném pracovním poměru,
který by byl nadále považován za dobu zaměstnání ve smyslu ust. §10 zákona č. 121/1975 Sb.,
o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, na základě něhož by žalobce byl stále
důchodově zabezpečen, resp. důchodově pojištěn.
Ostatně i zákon o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, který nebylo možno
z již uvedených důvodů přímo aplikovat v posuzované věci, zná podobné závěry v ust. §25
odst. 1, podle něhož se pro účely důchodového zabezpečení doba vazby a výkonu trestu odnětí
svobody poškozeného, který byl podle tohoto zákona zcela zproštěn obžaloby, posuzuje jako
doba pokračování v zaměstnání (pracovní činnosti), jež poškozený konal před vzetím do vazby
(nástupu trestu), podle předpisů o sociálním zabezpečení. Také toto ustanovení, mimo dalších
ustanovení §25 zákona o soudní rehabilitaci, dává dobrou oporu pro ústavně konformní výklad
krajského soudu v tom směru, který tento správní soud považuje za spravedlivý a zákonný
v kasační stížností napadeném rozsudku.
Nejvyšší správní soud s ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl k závěru,
že kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 31. 3. 2015, č. j. 78 Ad 1/2015 - 17, není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 poslední
věta s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud vážil i nezbytnost rozhodnutí o návrhu stěžovatelky na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti podle ust. §107 s. ř. s. Při této úvaze dospěl k závěru,
že o něm není třeba rozhodovat tam, kde Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhoduje
neprodleně. Je tomu tak proto, že po rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku je
rozhodnutí o odkladném účinku již nadbytečné. Obecně může přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 2 Azs 3/2003 - 44, dostupný
na www.nssoud.cz). K rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku Nejvyšší správní soud
přistoupil bezprostředně.
Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody
pro jeho nařízení.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 s. ř. s., za použití ust. §120 s. ř. s.
Stěžovatelka ve věci úspěch neměla a podle obsahu spisu úspěšnému žalobci nevznikly žádné
náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2015
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu